pátek 2. prosince 2016

V dobrém, mí drazí sousedi, jen v dobrém….  (retro)




Machnínský řezník byl poslední. Potom už šibenici ve dvoře libereckého soudu nestavěli. Tím vůbec nic nechci říci, natož naznačit.

Řezník je pro mne naprosto fajnové povolání, pokud ovšem zabije a soud rozhodne, tak to je jiná… Kdyby ale stihl onen skutek provést do císařského ediktu z roku 1850 a odmítl svátost umírajícího, pak ho zahrabali kdekoli, jen ne na hřbitově. Pokud se rozloučil s pánem Bohem po roce 1850, měl své jisté. Machnínský řezník si tudíž užívá komfort suchého hrobu někde uvnitř hřbitova.

V té mé vesnici bylo podivínů, kteří se vymykali konvenci, víc. Dospělí si mezi s sebou povídali o krejčím, jehož žena švadlena se musela denně mužovi předvádět v doma ušitém černém kostýmku, který si vezme na jeho pohřeb. Zimní verze byla včetně slušivého flaušového kabátku…

V jiné rodině, bez mužského doma, matka s dcerou soutěžila, která se dříve vdá. Šlo vždy o stejného chlapa a ve stejné disciplíně… Jinde si zas vyřizovali manželské spory mimo dům, na dvorku mezi slepicemi. Dlužno připomenout, že děti byly ve škole, ale já slyšel dobře, já ještě do školy nechodil…

Nebo ti dva, kteří sobotu, co sobotu, když se vraceli z hospody, zpívali. Každý po jedné straně ulice - ona německy, on česky. Co vím, prošlo jim to vždycky. Spousta sousedů si to duo nenechala, byť bylo po půlnoci, ujít.

Ještě k tomu řezníkovi, co zabil člověka. Pokud by svůj hrůzný čin spáchal před oním císařským patentem z roku 1850 a byl za to odsouzen ke ztrátě hrdla, pak by nedosáhl ani na onu známou „konvičku odsouzených“, na kterou měli nárok odsouzenci k smrti. Náš řezník si tedy s určitostí i zavdal…

Dost morbidity a zasmějme se. Je to už hodně, hodně dávno. Když cvičili místní hasiči na hřišti, jak jim to stříká, tak jiným mezitím shořel seník nebo včelín... Nebo, když místní nepřizpůsobiví chodili do jedné velké místnosti za účelem úlevy na parkety. V ostatních místnostech parkety vytrhali a spálili. Později, když hasiči místnost vodou vystříkali a dům bourali, tak právě v té jediné netknuté místnosti se pod podlahou našli po Němcích obrovské poklady. Spousta toho, co Němci před odsunem pod podlahu oné místnosti schovali….

Celkem tedy nic, co by obzvlášť zaujalo. Normální běžné příhody, které jsem slyšel vyprávět. Jsou ale jako tichá pošta. Každý si něco přidá, ubere, ale je na co vzpomínat. Ovšem jen v dobrém, mí drazí sousedi, jen v dobrém…. 

sobota 26. listopadu 2016

Dopis, co jsem včera zapomněl poslat


                Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče do všech stran. Vám, louko plná květin, píši, obloze, ze které padá déšť a pískovištím plných dětí, kde leží kdejaký exkrement. Maminkám, které kdysi pletly šály, rukavice, čepice, slepičkám, co snáší vajíčka i koním, lamám, pštrosům a dikobrazům, co mají ostré ostny, pionýrům, skautům i letuškám.

                Píši všem, co mají všech pět pohromadě, sejí, sečou, suší, konzumují. Všem, co extrahují, moderují,  konverzují a diskutují. Píši lidem dobré vůle, lidem co odešli do záhrobí. Píši Vám, sličným květinám, věncům i kyticím svatebním. Všem, co ráno vstanou a pracují, co čtou a píší romány. Všem,co plují na rybnících na starých pramicích i těm, co jsou vojáky, musí být na přepravní lodi, mají strach co bude a teď, teď je jim hrozně špatně a bojují s mořskou nemocí.

                Vám píši, vězňové, zda jste vzali ponaučení, že není beztrestnosti, že žádný zločin není dokonalý. Vám, co posíláte vězně do vězení, těm, co kladívkem a jedním bouchnutím uzavřete za odsouzeným těžká vrata vězení. Píši těm, co řídí auta, vlaky, autobusy. Máte v rukou naše životy. Doufám, že víte, že není snadné a v tom to ani není, kroutit volanty.

                Píši Vám, co operujete oční zákaly, rozbitá kolena, platfusy. Sestrám, co nám říkají, že je čas stávat z postelí. Píši i Vám, oknům otevřeným dokořán, dveřím, kterým nic neříká můj nepřítel průvan. Kotlíku ve sklepě, na který se v létě práší, rohožce, hadříku na nádobí. Píši Vám, rozličným šňůrám, šňůrkám, mašlím, chodníčkům před domem, které je potřeba při náledí sypat, tak jako Vám, ptáčkům v zimě zrní.

                Píši svým fanynkám, co čtou má povídání a chodí na veřejná čtení. Městu v Sasku, Žitavě, kde mě s podivem čtou taky, chodí na má čtení a poslouchají. Mám je rád a nemohu, než napsat i jim, sousedům, městu Liberci, Mníšku pod Brdy, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonnému v Podještědí.

                Píši Vám všem, co poslouchají a nechají své rodiče, aby se po telefonu vymluvili. Znám ten pocit, který občas mám, že sluchadlo je němé. Píši všem psům a kočkám, vší té zdomácnělé havěti, která žebrá o pohlazení, píši sluníčku, aby nechodilo  spát, větru, aby nevysušil zemi, studnám, aby vody nescházelo, obilí a bramborám, aby se jich urodilo. Všem puškám, dělům a raketám, aby zrezly v muzeu a nožům, aby neznaly, než krájet salám na chleba. Všem lidem, aby jim chutnalo a dobře se jim vedlo.

Med dovede být hodně sladký...



                Jsem pamětník medu  18 korun za kilo v létě a na jaře, když hodně pršelo, za 20 - 22 korun. Maminka to tak s  panem Reichlem, sousedem a včelařem, měla rok co rok dohodnuto.

                Reichlovi to měli k nám přes ulici. Včelky měli vzadu na zahradě a něco na Bedřichovce pod lesem. Velký včelín v Machníně za zdmi truhlárny jsme já a Ruda navštěvovali pravidelně, včel jsme nebáli. Ruda o včelách věděl hodně, protože starý Reichl synka vedl ke včelařství od útlého dětství. Tudíž jsem já, Rudův nejlepší kámoš, věděl, kdy mám přijít odstřeďovat plástve plné medu. Byl to krásný čas. Když je vám deset, rádi se noříte do hlubokých vod a nemyslíte na hloubku oceánu pod vámi...

                Problém nastal, když roj včel opustil úl a usadil se na blízké větvi. Pokud to byla větev, tak to bylo ještě zvládnutelné. Skočili jsme na kola a po dvou kilometrech se pan Reichl v továrně dozvěděl, že musí domů odněkud sundat včelky... Jednou to včely udělaly tak, že se usadily na rámu kola, toho na kterém se jezdilo pro včelaře do Textilky. Druhé, to moje, bylo píchlé. No, a protože jsme opravdu byli tenkrát desetiletí kluci, tak paní Reichlová řekla: „Dojeďte si pro Reichla třeba na koloběžkách, já to naše kolo potřebuji, mám odpolední směnu.“ A tak jsme jeli pro Rudova tátu na koloběžkách.

                Včelař se divil a jen litoval, že ty dva kilometry musí běžet domů a že nemůže jet na kole, že ty  koloběžky jsou stavěné jen pro nás. Tak jako tak, vše dopadlo dobře. Včely byly vráceny do úlu, paní Reichlová dostala zpět své dámské kolo a stihla odpolední směnu, my jsme dostali pochvalu a navrch každý nožík – rybičku, který jsme tak nutně potřebovali.

                V Machníně byl ještě  jeden velký včelař - pan Jílek. Bydlel nad školkou a byl tatínkem naší spolužačky Jiřinky, do které jsme byli oba dva s Rudou zamilovaní. V deseti letech se tenhle problém řeší tak, aby se to daná osoba nedozvěděla, nebo naopak, aby to věděl celý širý svět. Rozhodli jsme se vypustit včelky pana Jílka do světa, pak je pochytat a být za hrdiny. Plán to byl jedinečný, ale nepočítali jsme se psem. Ten nás do včelína nepustil a ještě nás donutil stát hodně dlouho rovně v pozoru, než nás osvobodili.

                Přiznali jsme se. Pan Reichl Rudovi strašně nařezal, já dostal maminky a musím se přiznat, že od té doby med zrovna nemusím... Jiřinka se za pár let vdala a prý se jí líbí mé příhody. Pokud si vzpomene tak ji tenhle příběh  jistě pobaví. Já se styděl tenkrát i dnes. Taková to byla hezká slečna a  já mlčel jako pařez.

Docela malé stavební pozdvižení




                Kdo na to má a nechce žít v domě, co se rozpadá, hledá zedníka. Firmu, co umí a ráda postaví, pomůže od nesnází. Lehko se to řekne, hůř se penízky nastřádají. Kde jsou ty časy, kdy melouchář byl pán. Dneska je to pan podnikatel. On je pánem vašeho času, peněz, nervů a nakonec i toho, co to bude stát. Nic ve zlém, ale dějí se věci, že Moliér by mohl psát a Shakespeare v divadle inscenovat.

                Dostal jsem před léty nápad opravit dům v blízkém Machníně, v Řetízkové ulici. Nic, co by stálo za řeč. Firma, jak málo neobvyklé, poslala dva Ukrajince, otec zvyklý tvrdě pracovat, šestnáctiletý syn zvyklý, tak jako často i česká mládež, práci se vyhýbat. Záhy přišla faktura za telefon, pevná linka byla skryta, leč mladý partyzán v zápalu práce ji našel a provolal šest tisíc. Nejsem  a nebudu milionář, to samé jsem řekl v kanceláři telekomunikací. Bylo mi řečeno, že nesmím tolik volat sexy linky - se zbytkem souhlasili.

                Otec Ukrajinec zmlátil syna násadou od lopaty a dál nic. Protože jsem xenofob, požadoval jsem i peníze. Nato přijel před dům černý mercedes s ukrajinským bossem, bdícím na tím, abychom se neokrádali. Volal jsem policii z téže pevné linky a bos v černém kvádru a mercedesu se odporoučel, nečekaje na zápis z místa činu. Co je důležité, Ukrajinci zaplatili za sexy linky.

                Druhý snad veselejší příběh začínal v podobném duchu. Otec Moldávec a syn, oba někde od řeky matky Ukrajiny. Česká firma se zaručila, že si je vědoma důležitosti mé objednávky a co bude jestli ji zkazí. A děly se věci! Rád se s vámi podělím o příběh vyprávěný z jedné strany barikády...

                Logistika a velení jsou dnes zajišťovány skrze mobily a tak se přihodilo i následující. Šéf volá staršímu Moldávci: „Proboha, neflákejte se tam, neopírejte se o lopaty. Sídlo je prošpikované kamerami a majitel, místo aby odpočíval v neděli se ženou v posteli, sedí ve velíně. Sleduje obrazovky, jak pracujete, a vy, vy čumíte do venkovního bazénu, opřeni o lopaty.

                A tady přichází vážení čtenáři ono zábavné finále, kterého si mohou dopřát i chudí a pracovití, v tomto případě Moldavané. Do bazénu skočila žába, udělala tři tempa, obrátila se na záda a umřela. Moldavané nevěří svým očím. Ano, je po ní. A v té samé vodě se koupe pán i paní šetřílkové.

                Žábu se resuscitovat nepodařilo. Naši pracující se mohli zasmát a pan mistr na telefonu taky. Ani kamerový systém není všechno. Chudák žába dojela na přesvědčení, že bohatý znamená automaticky  i čistou vodu v bazénu.
                A poučení? Neberte život žábám a nevěřte všemu, co se povídá. Jsme jenom lidmi a ti nejsou neomylní. Děláme hlouposti i blbosti. Hloupé je, že za všechno se platí. Nepotřebujete něco opravit?

pátek 25. listopadu 2016

Trochu jinak o Liberci (retro)


Pokud se obci zachovají písemné doklady – prameny, pak se následující generace mohou s hrdostí odvolávat na pravdivé dějiny svého města. Nejinak je tomu, pokud se ohlížíme za dějinami Liberce. Zřetelně k nám promlouvá Urbář libereckého panství (soupis členěný podle vesnic a usedlostí) již z přelomu padesátých a šedesátých let 16. století , kde byly zaznamenány i povinnosti dospělých osob, které zde žily. O něco mladší je první Kniha počtů z roku 1561. Následuje udělení znakového privilegia Liberci z roku 1577, jehož bylo dosaženo díky úsilí o pozdvižení města jednou z největších osobností v dějinách Liberce, Jachyma Ulricha z Rosenfeldu.

 Udělení znakového privilegia znamená jednoznačně i nepřímý právní doklad o povýšení Liberce na město, i když!!! Patent císaře Rudolfa II. výslovně o povýšení na město nemluví. Přitom taxativně vedle znaku vyjmenovává data trhů a další atributy uzavřeného města. Tehdy poprvé (ale ne naposled) vše zavinila rada města, která šetřila na nesprávném místě. V rozpočtu, napjatém tehdy jako dnes, tak dlouho lobovala u České kanceláře o co nejmenší poplatky za zhotovení privilegia (patentu), až úředníci do patentu zahrnuli jen tolik slov, kolik jim liberečtí skrblíci zaplatili. Jak překvapivé a poučné a ne nepodobné současné praxi protekcionismu našich současných zastupitelů.

 Udělení znakového privilegia vždy znamenalo dobrý základ k rozvoji obce. Město získalo postupně své dominanty, které charakterizovaly Liberec po mnoho dalších let. Novostavbu Libereckého zámku, postavenou Kryštofem z Redernu 1582-1603, starou radnici z let 1599-1603, přestavbou nový vzhled kostela sv. Antonína v letech 1579-1589. Nakonec i založení soukenického cechu dokumentuje přeměnu podhorské vesnice na hospodářské centrum.

 V tomto období se naše město stává centrem libereckého panství a překrývá se téměř se současným městským katastrem. Vždyť ještě nedávno bylo řízeno z blízkého hradu Hamrštejn blízko Machnína. Koncem 16. století je vše už jinak. V čele libereckých úředníků stojí správce – hejtman s osobním písařem. Ve městě sídlí na zámku i purkrabí obilní a důchodní písař. Bezprostřední správou Liberce se zabývá městská rada složená z purkmistra, deseti konšelů, dvou obecních starších (s poradním hlasem) a tří kostelníků. Ti vykonávali dozor nad majetkem kostela určeným k obživě kněze, v té době luterána protestantského vyznání, které v Liberci koncem 16. a začátkem 17. století převládalo.

 Jak čas běžel, městská rada rostla ve významu a vykonávání spravedlnosti. Vedla například i tzv. Smolnou knihu, do níž se zapisovalo útrpné právo při zajišťování práva. Období relativního klidu, míru a rozvoje Liberce a jeho přilehlých obcí se radikálně změnilo po Bitvě na Bílé hoře, které se luterán a majitel libereckého panství Kryštof II. z Redernu sice nezúčastnil, byl však císařskou komisí zařazen na listinu rebelů. Záhy mu zvláštní posel doručil osobní list Karla z Lichtenštejna, kterým byl „žádán“, aby poskytl ubytování části císařského vojska vedeného Albrechtem z Valdštejna. 

 To bylo na mladého Rederna už příliš a znalý toho, jak může skončit, sbalil narychlo kufry a odporoučel se do hornolužického Zawidova. Sice jen pár kroků od Frýdlantu, ale s jiným právním pořádkem. O devět let později, v roce 1630, za saského kurfiřta Jana Jiřího, přišel konfiskací majetku stejně o vše, co v Zawidově měl.

 A Valdštejn? Ten si koupil Liberec 16. července roku 1622, ale to už je jiná kapitola dějin města pod Ještědem.

pátek 18. listopadu 2016

Něco málo z dějin liberecké Textilany (retro)



První část celého komplexu budov základního závodu Textilany v Liberci byla postavena již v roce 1806: barvírna příze firmy místního majitele panství hraběte Kristiana Clam-Gallase, A.Franka, K.Settele. První dal na stavbu peníze, kámen, dřevo, písek a vodní sílu, druhý zajišťoval prosperitu po stránce nákupu a prodeje a třetí odpovídal za výrobu (a kromě toho byl výborný barvíř).

Je až pozoruhodné, jak rychle stavba postupovala. Zjara se koplo do země, na podzim se začalo v obou budovách po straně hlavního vchodu (u bývalé zastávky tramvaje do Jablonce) vyrábět. K původní manufaktuře náležela i přádelna, která stála za Libereckým zámkem v bývalém panském ovčínu v místech dnešní textilní průmyslovky.

Společnost tří nesourodých spolumajitelů se záhy rozešla a přišel nový majitel, pražská bankovní firma Karl Balabene z Prahy a její liberecký zástupce Josef Kittel, který se stal v Textilaně ředitelem. Barevnu změnil na přádelnu a že se jednalo o podnikavého člověka, záhy si výrobu najmul do vlastní režie. Vydělával tolik, že peníze mohl vložit do přádelny v Markvarticích u Jablonného v Podještědí, kde roku 1823 začal pracovat první parní stroj v Čechách.

Anglický inženýr Thomas, který dohlížel na instalaci prvního stroje, vybavil manufakturu (Textilanu) ústředním topením a plynovým osvětlením, a to už téměř před 190 lety. Inženýr Thomas si v roce 1829 zařídil v Liberci strojírnu a dodával potřebné stroje do všech libereckých textilek, a tak měnil staré manufaktury v textilní továrny Liberecka. Tím došlo v našem kraji ke skutečné průmyslové revoluci.

Kittel měl libereckou Textilanu v nájmu do roku 1826, po něm se stali nájemci Rieger a Redelhammer. Ti v Liberci vyráběli bavlněné látky až do jara 1828, kdy se pražská banka Balabene rozhodla textilku prodat. Zájemců bylo několik. Největší zájem měli liberečtí obchodníci s látkami bratři Liebiegové.

Do Prahy se vydal mladší z obou bratří Johan. Na liberecké poště, která zabezpečovala dopravu mezi Libercem a Prahou na úrovni dnešních dopravních služeb Student Agency, si najal zvláštní bryčku, kterou cestoval do Prahy celou noc. S připravenou zálohou čekal již před otevřením kanceláře a uzavřel s Pražáky kupní smlouvu, která byla podepsána 28. března 1828.

Pikantní je, že když byla smlouva o zakoupení Textilany podepsána, dorazil z Liberce další zájemce o koupi. Žel, bylo prodáno. Nepřipomíná vám to doručení zprávy o bitvě u Waterloo, kde Napoleon dostal naposledy napráskáno a londýnský Rothschild využil toho, že obdržel zprávu dřív, než druzí a tím nechutně zbohatl? Ano právě tímto způsobem se dopracovali majetku ti veleúspěšní. V Liberci, jako v Londýně.

Liebiegové Balabenům zaplatili 18.500 zlatých, obratem do Textilany pořídili nové parní stroje a stavebně začali továrnu v Liberci rozšiřovat. Ta se stala základem obrovského majetku rodu Liebiegů, který byl koncem 2. světové války odhadován asi na 60 miliónů marek. To je dnes kolem miliardy korun.



Více najdete v brožuře V.Rudy – Počátky textilního průmyslu v Liberci. Liberec a ve Zprávách České besedy 1973 svazek 13.

neděle 13. listopadu 2016

Díra v oblacích




            Klidně se pojistěte, nebezpečí nehrozí, možná se nic nestane. U nás v Jablonném v Podještědí je díra v oblacích…

            Vysoko, vysoko nad námi vítr burácí a mraky se střemhlav vrhají do všech stran, jen aby neskončily na něčím talíři. Obloha září barvami jak oceán. Je jednou velkou kuchyní - mraky co chvíli mění tvar a barvu, snaží ze všech sil opustit bitevní pole, kde vyhrává ten, co vzal nohy na ramena a schoval se mámě pod sukněmi. Tam někde mezi ostatními stěžni stojí má loď na pohon loučemi, loď plná opuštěných vesel, poháněná kosmickými silami.

            Píchli jsme a rezervní kolo marně hledali - jezdíme levněji na CNG. Nejdřív to bouchalo jenom tak, jako když střílíš flintou na špačky do třešní. Pak si přisadili ti, co se dosud jen dívali. Strom byl jak obsypaný švestkami a já se díval, co křídel a zobáčků transformuje strom na zahradní symfonický orchestr. Dole pod ním stálo nepojízdné auto s dírou v předním kole, obdobou Mariánského příkopu na kraji Mimoně. Zavolali jsme 1224 a odtamtud nám poslali odtah do Lípy.

            Nevím, k čemu si platíme pojištění, když odtah stojí velké peníze. Nepropadli jsme depresi, když typ náhradní pneumatiky ve speciální prodejně neměli. Našli ale jinou, byli ochotní. Znovu se divím, proč jsme se tak draze pojišťovali. Každé kolo s jiným dezénem. Typ pneumatiky se přestává vyrábět na auto v záruce staré 10 měsíců. Táta tohle takhle nikdy neřešil. Věděl, že svět chce být podmazáván a tak po kapsách pracovního pláště nosil obálky. Ne, že by někomu psal supliky, žádosti a stížnosti. Byly v ní bankovky. S úžasem vzpomínám, že na tuhle řeč slyšeli i soudruzi, jako primáři v nemocnici, telefonní mechanici, městští úředníci. Nic se nezměnilo, dnes jen přibylo natažených paží těch, co berou a díky nim i těch, co nedobrovolně dávají.

            Pryč je euforie z toho, že patříme do Evropské unie, ubylo radosti z toho, že můžeme cestovat a vybrat si mezi hospodou a svobodným modlením. Dát děti studovat co chtějí, i když na to rodiče sotva mají. Kde je pojišťovna, která je solidní a uhradí na čem jsme se dohodli? Máme díru v pneumatice a tudíž plaťte odtahové službě, berte kolo, jaké je a jeďte, máme vás z krku. Vězte, že i vy brzo zapomenete. Za pár měsíců budou další volby a tam vám toho slíbíme...

            A tak jsou o něčem aspoň ta mračna u nás na obloze, která, když se z nich rozprší, smáčí auta i silnice a asfalt se pak v zatáčkách na cestě do Mimoně kroutí, jak černá tanečnice.