úterý 21. března 2017

Čím budu, čím se budu jednou živit?  



            Čím vším se lidé živí.... Hned po válce to bylo jiné. Svět byl v pohybu a skoro všichni se stěhovali. Jedni dobrovolně, druzí nedobrovolně, museli. Co se týče mé rodiny, Hitler nás naučil  počítat - z matčiny strany, z otcovy strany a v procentech. To vám povím, to byla rovnice, která tehdy za války vedla mnohé do koncentračních táborů, na smrt.

            Ti, co přežili už nebyli doma nikde, ti, co to způsobili, táhli své vozíky s peřinami, hladovými dětmi a nic nechápajícími stařenkami podél Baltického moře daleko od útrob rozbombardovaného Německa, kde byli jako sudetští Němci z českého pohraničí nevítání... A tak    ti, co uměli mačkat sklo, začali znovu na zelené louce, ti, co tkali látky, začali v Augsburgu znovu, ti, co se živili hudbou, obchodníci, lékaři dojili v kibucu krávy, okopávali mrkev a stromky pomerančovníků.

            V Machníně, naproti zřícenině hradu Hamrštejn na sluneční stráni, chytal zmiják do pytlíku zmije na prodej a na požádání se s nimi pochlubil, dal se vyfotit. Muž, co nemluvil a neslyšel prodával v obálce šest uměleckých pohlednic. Právě tolik, aby, když prodá, neumřel hlady. To už byla doba, kterou si živě pamatuji.

            Láska, co kopal v Machníně na hřbitově hroby, stěžoval si nám, klukům s odřenými koleny, že mu to nevynáší. Cestář Štěpánek a Hnízdil. První měl v kompetenci cestu z Machnína od Nisy nahoru ke Chrastavě, druhý od výboru na Karlov k Ostašovu. Oba si k cestařině vydělávali prodejem jablek z jabloní u cesty. Podrbelný, jeden z mála analfabetů v obci, se živil stahováním králíků, sušením kožek, zabíjením slepic, kůzlat, a tak podobně. Truhlář Matouš měl důchod 200 korun, a tak léčil. Byl předsedou ,,Červeného kříže“ a byl tak starý, že prý to už byla jeho doména za Rakouska, za první republiky, za Němců co obsadili naše Sudety (1938 – 1945) a  později, po osvobození léčil i ty, co dosídlili pohraničí po odsunu Němců. Každý mu za to  léčení něčím platil. Peníze nebral a tak se topil ve vejcích, a králíky a slepice zase rozdával jiným.

            Ve vesnici byla i prosperující truhlárna Simm a Wagner, jejímž národním správcem byl po válce tatínek. Tím se i živil... Byl vyučený tkadlec, a tak  funkci „ředitele“ - pana správce v truhlárně -  bral jako povýšení. Žel, nebylo tomu tak. Když se vrátil z nápravného  zařízení, šel do chrastavského Totexu dělat elektrikáře, soustružníka, kotelníka, v tomhle pořadí. Byl v té fabrice šťastný. Když ve dvě zahoukalo, sedl na kolo a těch 5 km domů poctivě odšlapal s čistou hlavou a šel na věž místního kostela natahovat kostelní hodiny.

            Pracovat se musí. Tehdy nošené prvomájové heslo, kdo nepracuje. ať nejí, bylo bráno velmi často za základ diskuzí, kam spěje naše společnost. V mém životě uplynulo 70 plodných let. Co vím, vše se nějak zvrtlo. Platí, co neplatilo, co nikdy neplatilo, platí. Svět je o něčem jiném, než bejvávalo. Dětem už nevyprávím pohádky, protože jim taky nevěřím. A děti? Sotva komu uvěří. Od malička umí s počítačem, což se já už asi nikdy pořádně nenaučím. Svět se změnil a to, čím se kdo živí, se asi nikdo nikdy nedozví. Čím jednou jeden skutečně bude, no to odpoví někdo jiný. Kéž se najde práce pro všechny.

úterý 14. března 2017

Sedmdesát let a děkuji za přání




            Jak líbezně zní: Dvacet, třiatřicet, padesát… Ano, jde o vyjádření věku. Komu by se chtělo mít v zádech víc než kolik mládí unese. Jak popřát a nedotknout se? Ví oslavenec víc, než by měl znát? Co mu přát? Je tomu hodně let, kdy se těšil na výročí narození, aby byl co nejdřív o rok starší. Narozeniny, oslavy, počet let, co věkem rostou, mohutní a zrají. Všichni, kteří vědí o čem mluvím, mi jistě odpustí, protože si tím prošli. Neslavím, není co. Všechno mě bolí, nerad se ohlížím, závidím mladším.

            Často se vracím k tomu, co bylo a hledám chyby. Především je hledám  sám v sobě. Jako by věk měl tu schopnost pohledět hloupostem i vážným chybám tváří v tvář a říct nahlas: Vším, čím jsem byl, byl jsem mlád. Možná ve své kůži i v osla, v roli kašpara, co zvedal ruce, nohy, křičel a pochodoval na manifestacích a mítincích společně s ostatními a dělal, co nemusel a přesto , čím vším jsem byl, byl jsem rád.

            Čeho všeho jsem se zúčastnil? Kolik koláčků na svatbách jsem snědl, kolik skleniček a kolik toho vypil, prospal v teplých peřinách po boku žen, zplodil děti… Rok s rokem končil smírem, novoročním předsevzetím. Děti už měly svoje děti, svět se stále točil. Co se měnilo, bylo jen počasí. Slunce, déšť, sníh… Co se změnilo, bylo jen místo výplaty – důchod. Pravidelné návštěvy lékařů, recepty, změny v kuchyni. Na pejska mám náhle taky víc času a téma rozhovoru s bývalými spolužáky se taky nemění. Zdá se, že ústřední téma je, jaké jsou kde slevy na zboží, co koho trápí a jak na koho vyzrát, byť přitom tvář neztratil.

            Jedno má ta sedmdesátka jednoznačně lepší, než měly narozeniny předtím – jízdu v dopravních prostředcích města zdarma. Vedle švihácké duralové hole je to berlička. Je to pohlazení, co ocení každý „dědeček i babička“. Teď ještě vydržet a užívat si dlouho mozku, který ví a pamatuje, že všechno tu už bylo, nic nového pod hvězdami.

            Je nás pořád víc a jak nám to říkají? Senioři? Že jsme přítěží, že bereme těm, co tvrdě pracují. Je mi jich líto těch, že pracují a mají strach, co bude, až nebudem. Až jednou kdosi řekne, král je nahý.

            Sedmdesát let, díky. Byl to poučný let nad veverčím hnízdem. Každému přeji tam zaletět, poslouchat téct vodu, ševelení stromů ptačí křik, trávy růst, když se dva přou, co komu patří. Vidět kuřata, jak poslouchají, hříbata, co následují mámu.

            Děkuji všem, co vzpomínají, co mi přáli, nutí mě k zamyšlení. Děkuji a přeji i k vašim narozeninám hodně zdraví, děti, které si čas udělají...

čtvrtek 9. března 2017

Před více jak padesáti lety


            Psal se rok 1966, to je dnes více jak padesát let. Bylo nám tenkrát osmnáct let a svět nám ležel u nohou. Čekala nás dvouletá vojenská prezenční služba všude, kam nás pošlou. Od Košic po hraniční čáru u Aše. Mnoho kluků se nevrátilo – zůstali na Slovensku, u Znojma, daleko od severních Čech. Žili jsme posledními měsíci před doručením říjnového povolávacího rozkazu.

            Svět kolem nás byl plný hudby a písniček. Dokonce i v naší televizi jsme viděli Udo Jurgense se šlágrem Merci Cherie v Galavečeru Eurovize. V roce 1966 se dokončoval kultovní film Ostře sledované vlaky, jehož uvedení do kin bylo malou revolucí stejně, jako nová generace zpěváků – Vondráčková, Přenosilová, Kubišová, Blehárová, Chladil, Zíma, Gott… Helena Vondráčková nás dostala písničkou Jéňo hrej si a Yvone Přenosilová písničkou Pomalu a líně, Helenka Blahárová nám zpívala Tím pro mne končí svět.

            Opravdu se nám na dva roky z domova nechtělo. Jeden z nás nakonec opravdu nemusel. Jarda Kalenský, spolužák z průmyslovky, v Liberci ve dench našeho odjezdu do vojenských posádek prohrál boj s rakovinou. Utěšit se nás snažil Josef Zíma Stříbrným jezerem, Milan Chladil Posledním stádem a karel Gott Modrou jeskyní. Naši mladší sourozenci se dočkali písně z filmu Vinnetou, kterou tehdy nazpíval Štefan Mádl. Úplně bych zapomněl na Václava Neckáře a jeho hit roku – Lékořice. Text Vomáčky a Blažka doprovázený orchestrem Karla Vlacha patřil k tomu nejlepšímu, co doba v čechách posluchačům nabízela.

            Nějak se mi sem nevešlo vzpomínání na Waldera Matušku. My kluci, spolužáci Olinky Blechové, ho neměli rádi. Přebral nám spolužačku a v hotelu Zlatý lev, kde byli zpěváci během LVT ubytováni, dělal po nocích hroznou paseku. Ale zazpívat? Zazpívat to on uměl! Když zpíval o koních, chtěli jsme být s ním v sedle divokého mustanga, když zazpíval o růžích, voněly i nám…

            Jo, šedesátá léta, doba malin, nanuků, písniček a velkých očekávání, co přijde, co všechno nás potká, co můžeme čekat od dvouleté vojenské služby… zatím jsme žili dneškem. Úžasným Jaromírem Mayerem, Můj úděl, Jiřím Suchým Modré džínsy, ale i „Pilarkou“, která nám zazpívala Lenonovo a McCartneyovo Já čekám dál. Beatles nikdy nezemřou…

            Tak jsem se ohlédl za rokem 1966, kdy jsme my, kluci narození v roce 1946-7 šli na vojnu. Byla to léta, která z nás udělala chlapy. Alespoň z většiny z nás. A písničky? Právě ty nám pomohly takříkajíc přežít a změnit se z rozjívených kluků v samostatně myslící mladé muže, kteří přestali být mamánky a stali se dospělými.

pondělí 6. března 2017

Zamyšlení nad něčím, čeho jsme právě svědky






            Letošní zima byla opravdová. Podobala se zimě našeho mládí. Nebyla to zima našich dědečků a babiček, kteří pamatovali zimu kocoura Mikeše, Ladových zabijaček, ponocných, Alšových betlémů a sněhu, že z něj vykukoval jen komín jejich staré chalupy.

            V únoru 1956 byly takové mrazy, že k tomu všemu nepohodlí, co bílý sníh měnící se v šedý kámen přináší, mi omrzly prsty u nohou. Nepomohly ani nové boty pionýrky. Nebyl jsem sám, kdo nebyl připraven. Spolužákům mrzly uši, tváře, nosy… A přitom, co to bylo proti tomu, co museli snášet v zimě naši předchůdci, kteří chodívali bosi v létě v zimě.

            Liberečtí radní zadavatelé nové školní budovy U Soudu mysleli na čůrající chlapečky stojící na chladných dlaždičkách a čůrající proti dehtem natřené zdi. To musela být zkušenost! Takovou už moje generace nepoznala, ale jen ty vzpomínky našich dědečků chodících po celý rok bosky, na vesnicích stále ještě ve dřevácích. Slušivé klapající dřevěné boty, o které se péče vracela s vrzáním a klapající ozvěnou.

            Jó, boty. Pokud byly, pak byly, že bys je dneska nezaplatil. Šité na míru, z opravdové kůže, měkké, teplé, anatomické, na celý život, aby poté, jako součást dědictví, přešly na dalšího majitele a i jemu pak sloužily do roztrhání těla.

            O Vánocích v počátku padesátých let mi bylo deset let. Co všechno jsem si přál pod stromeček! Ze slušnosti jsem se zeptal tatínka, co si v mém věku přál on. „Boty, pevné boty!“ Jak moc jsem se tehdy divil a nevěřil… Až o mnoho let později jsem slyšel podobnou otázku a opět nebylo uvěřeno, když jsem odpověděl: „Knížky!“

            Dlouho, dlouho nebyla zima jako ta letošní 2016-2017. Sněhu napadlo, že ve městě pod sněhem nebylo vidět chodníky. O to větší byla radost těch, co jezdí na lyže. A lyže, to jsou i kvalitní boty. Těžko se dá srovnat, co jsme si obouvali my, před šedesáti lety. Dnes je to přehlídka módy, účelovosti, ceny, která je často astronomická.

            Letos bylo, kam si jít zalyžovat, kde se na sněhu vyřádit. Nohy v teple, nemoc v pekle! Jak moc se změnil svět, ale to podstatné se vrací. Sníh, zima, klučičí a holčičí přání taky. Už to nejsou jen boty, přání mého táty a ostatních, aby nemuseli chodit i v zimě do školy bosi. Mé přání, náruč knih, abych nemusel o Vánocích nic jiného jen číst a číst.

            Svět se vrací a jeho zákonitosti jsou opět tam, kde mají být. Mocná příroda vrací úder a zima od léta se dá už opět rozeznat, jaro a podzim taky. Naše děti a jejich děti se v ní učí vidět, co viděly generace před nimi. Že voda není jen to studený na vaření čaje, že sníh patří k radostem dětí a ke starostem dospělých. A boty? Co jich je všude na pultech obchodů, co jich mám doma a jak všude překážejí. Co nových a nových dětských knížek stále vychází. Vyhrají boj s „tanky“ a budou se opět číst? Nic, ani počítačové hry knížky přece neporazí, tak jako boty. Bílý sníh a knížky jsou součástí správné zimy, která se vrací tam, kam patří. Do měst i vesnic. Po sobě jdoucí čtvrtletí – zima, jaro, léto, podzim – a na každé správné obutí.

čtvrtek 23. února 2017

Fejeton z jízdy otevřeným busem




            Přede mnou, na kuchyňském stole, leží sada fotek z Hamburku, Berlína, Kolína nad Rýnem. Jsou z konce dvacátých let minulého století. Téměř sto let nás dělí od dam a mužů sedících v otevřených autokarech beze střech. Neuniklo mi, že není dámy - muže bez pokrývky hlavy. I průvodce má hlavu pod čepicí se štítkem. Všichni jsou uvolnění, plní očekávání toho, co přijde. Německo, které poplatilo první reparace, stojí, zdá se, opět na pevných nohách. Ti, co sedí v otevřených autokarech se těší z vyhlídkové jízdy, radují se, že jim neprší a  příštích hodinách pršet nebude.

            V Berlíně je na co se dívat. Hlavní město nepoznalo hrůzy Velké války, tudíž vše stojí na svém původním místě. V parlamentu se rvou komunisté s nacionalisty o další podobě města nad Sprévou, nad tou, co překvapivě pramení u nás v Čechách. Naše vyslanectví je plné mužů, kteří jen těžko zastírají, že bedlivě sledují, co nabízejí německá města turistům, co je skutečný problém ponížených Němců po první světové válce.

            Mezi těmi, kteří vnímají víc než berlínské stavební slohy je i můj dědeček, třiadvacetiletý nadporučík Československé armády, vojenský přidělenec, zpravodajec sbírající informace o Německu, které překonalo potíže s hyperinflací a začíná se rozhlížet po okolním světě…

            Kdo jsou lidé ve vyhlídkových autokarech? Dobře živená střední třída pracujících, která dá svůj hlas komukoli, kdo jí zajistí, že současné pohodlné autobusy beze střech budou vždy na svých místech připraveny ukázat v okružních jízdách, co dovede německá pracovní síla. To ještě nikdo netušil, že o pár let později, se kdosi s knírkem pod nosem chopí moci a dědečka mi zavře do koncentračního tábora v Sachsenhausenu a zruší okružní jízdy otevřenými autobusy. Muže oblékne do uniforem a místo klobouků jim na hlavu posadí železné přilby, blembáky. Dědeček zázrakem Sachsenhausen přežil. Německo v podobě, kdy nabízelo prohlídky autokarem, ne.

            Dnes už opět německá města nabízejí autokarové prohlídky, okružní vyhlídkové trasy po krásách obnovených památek. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Pasažéři původních jízd by asi  byli hodně překvapeni tím, co jim současné turistické agentury ukazují. Dnes známe jiného souseda, než před sto lety. Stát bez iluzí, kdysi koloniální velmoc, plná cizinců jiné, než bílé pleti. Ekonomicky v plné síle, dávající práci a domov statisícům emigrantů a jejich rodinám.

            Jízdy otevřenými autobusy jsou dnes plné překvapení. Patří k nim tradiční prohlídky kostelů, ale dnes i mešit a synagog, univerzitních kampusů, plných studentů z celého světa. Sousedé mají sílu ukázat, že sto let je jen krátká epizoda v jízdě otevřeným autobusem po řadě krásných míst. Tenkrát s hučkou na hlavě, dnes už povětšinou bez.

neděle 15. ledna 2017

Ne každý den se potkávám s člověkem, který má srdce na dlani


                Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn zavedl jen na kraj obce, plná zapeklité sousedské nevraživosti, bohaté současné historie. Lidí s postavením úspěšných podnikatelů, univerzitních profesorů, herců a hereček, úředníků, důchodců, všech, co by mohli vyprávět. A přeci tam s nimi bydlí a žije kousek nad hřbitovem, kde jsme si my kluci hráli, paní…. Paní Věra Fořtová.

                Narodila se v daleké části Ukrajiny českým rodičům, kteří své děti přivedli po válce domů, do Čech. Jak tyhle písničky o návratu domů znám. Hebrejsky se tomu říká alia a platí pro všechny, co vzpomínají, touží a malují si vzdušné zámky, co je doma nečeká. Ach, jak často potom doma, v noci tiše pláčou a ptají se sami sebe, bude tu aspoň dětem líp? Už jenom ten jazyk, akcent. Aspoň, že ty děti už ho nemají.

                Paní Fořtová žádný akcent nemá, můj tatínek, ač se tu narodil jej měl a byl takový, že jsem často míval dojem, že o jeho místo narození se přela Ohňová země se Stolovou horou na jihu Afriky. K paní Fořtové jen tolik, že pokud si obec pořídí desku a zvěční na ní ctihodné občany, pak tahle paní svým srdcem a činy patří mezi ty, co si místo mezi VIP obce plně zaslouží. Dere se mi na jazyk doslova příklad Matky Terezy.

                Je až neskutečné, že tahle starší paní má sobě tolik pozitivní energie, že svou lásku k lidem v nouzi povýšila na potřebu pomáhat lidem v jejím okolí. V milé šarmantní dámě by nikdo nehledal sociálního  terénního pracovníka, který se dívá kolem a reaguje na nespravedlnosti tohoto světa. Pomůže domácím čajem, jídlem, ovocem, obnošeným šatstvem, botami. Dětem hračkou i sladkostmi. Teplem v závětří domu, svým nejbližším osobním příkladem, jak se dá žít a pomáhat naplnit význam slova člověk. Mít osobní zodpovědnost za pomoc člověku v nouzi. Veškeré náklady ve vlastní režii, žádná auta, odměny vyplácené v neziskovce mladým, dobře oblečeným a ošetřeným lidem, co si z „pomoci“ jiným udělali úspěšný soukromý byznys. Pomáhají, ale jen sobě a jim podobným.
                Paní Fořtová z Machnína z domku nad hřbitovem vskutku taková není. V ní má obec významnou osobnost, která si zaslouží být mezi významnými lidmi své vesnice. Jsem rád, že obec Machnín se může pochlubit lidmi, kteří svou píli dosáhli zenitu. Že lidskost není prázdné slovo dokázala žena, která přenesla pracovitost mezi ty nejubožejší, kteří si víc, než kdo jiný si uvědomují, co znamená podaná ruka, která není jen prázdným slovem, ale skutkem, za kterým se skrývá horoucí srdce.

pátek 13. ledna 2017

27. leden - Den památky holocaustu


                Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem taky nepoznal, jen mlčky stáli kolem něho, dokud vítr jejich kouř nerozfoukal.

                Táta byl s nimi jednou v Osvětimi, podruhé v Pečkárně. Tam šla maminka s poslední nadějí, že tam je. Mlčky jí dali fíbrový kufr s prádlem, kus, co kus ztvrdlý od krve, jako naškrobený. Límec, rukávy, do červenohněda zbarvené manžety.

                Táta se bál. Třásl se zimou. Nebyl sám. Byl tam ještě se svými bratranci a sestřenicemi. Hvězdu nenosil, tak na to nějaká dobrá duše upozornila úřady. Řekla to českému četníkovi a ten ho udal. Ale jaképak udání… Copak se lékaři a advokáti rádi nezbavili židovské konkurence, herci Haase v Národním divadle stejně, jako toho posledního šmíry na prknech kočovného divadla, byť věděli, že bez práce umře žalem? A nebude to tím, že umírá na lidskou zbabělost, sám, někde v polích, na náspu u vlakového nádraží.

                Ach, lidé! Jak bolí tohle vzpomínání. Oči pro pláč nevidí. Co malých dětí, matek s dětmi v náručí šlo z vagónů v dlouhých frontách k budovám štíhlých komínů! Co panenek, dětských bot, vlasů, kočárků, co mýdla… Co zbylo z příštích Einsteinů, madam Curie, těch, co píší básně, zpívají, malují slunečnice, co dělníků a dělnic, rukou práce se nedočkalo svého zrození….

                Tatínek tohle všechno zažil. Smrt, bídu, nevoli. Stačil pohyb palce a ukazováček vás poslal do říše květin, do Valhally. Kdo by tam chtěl? Každý chtěl žít ten život plný vzruchu, vítězství i proher. Mít syna, dceru, žít ten prokletý život, ale žít. Třeba v bahně, na dešti, hladový, roztrhaný, se srdcem plným lásky k dětem, k lidem, kterým nevadí mít souseda Žida, člověka, co nosil žlutou hvězdu našitou na levé straně prsou a kterou tatínek nějaký čas i nenosil. Jindy to byl klobouk, žlutá páska, část oděvu. Pokaždé něco, co je mělo odlišit a diskriminovat, diktovat, čím se smí živit, co dělat nesmějí. Dát druhé straně argument: jsou jiní a co je jiné není naše, co není naše nechceme.

                Věřte mi, ať to byl můj táta nebo pan Weitzen, doktor Schwarzwald, či tisíce jiných, ti svému městu neškodili. Dali mu srdce, léta práce. Táta jako tkadlec, pan Weitzen, jako řidič tramvaje,  doktor Schwarzwald ve své ruprechtické ordinaci. Byli jsme a jsme tu s vámi, náš je i váš  krásný Liberec, město pod nohama, město v Sudetech. Plné lidí, tramvají, autobusů, trablů, aut, ucpaných ulic, obchodních center, spěchajících úředníků, studentů a žáků škol pilně studujících.

                Ať žije naše krásné město, perla, med i sladké oříšky, citrón i slzy vyplakané za ty, kteří se opět rodí v našich dětech, v sadech, kde stromy rostou do krásy.