pondělí 22. srpna 2016

Jak snadné je mít truhláře




                Tomáš Tót - truhlář, báječný kamarád, který naplňuje moji verzi v plném rozsahu. A pokud je pravda, že musel odněkud spadnout, aby později patřil mezi elitu, tak popravdě, má zlaté ruce a dobré srdce.  Zlaté ruce jsou vidět na první pohled. Jdete s ním po ulici, stojíte před okresním soudem, pořád je to on. Může pršet, padat sníh, kroupy, trakaře, každý kdo jde kolem vám ho závidí. Wartburg po opravě, přívěs a máte ho. Nerozlučná trojice, co umí vzít za práci a pokud dojde ke kolaudaci, vše je v  tom nejlepším pořádku. Truhláři se nerodí snadno, nepadají z nebe a přesto jich pár je. Poznáte ho, aniž se musíte složitě vyptávat jak se jmenuje.

                Každý, kdo kdy přišel ve styk se dřevem musí Tomáše chválit. Řeže jako bůh, vrtá, šroubuje jako klavírní virtuos, leští, montuje. Být svobodným děvčetem, tak riskuji, že mi Tomášova slečna rozbije ústa, ale jdu do toho. Jednoduše, až jednou bude olympiáda dřeva, pak vše má v kapse jeden muž, truhlář z Liberecka Tomáš Tót. Kdyby byl starší volal bych: „Tomáš na hrad!“ Takhle si počkám a budu se dívat na to, co umí, neboť dřevo pod jeho rukama zpívá.

                K tomu si vemte, jak dřevo voní. Je ho plná sednice. Voní po dříví v lese, jako bych si byl v cukrárně  dát kremrole. Tak jako voní nové auto v kůži sedadel a na palubní desce, tak voní dřevo v rukou truhláře. Jak pilně včelky nosí med, tak umí truhlář se dřevem. Je to moc hezký pocit, že dosud takoví lidé nevymřeli, že jsou mezi námi, a že jim ruce doslova hrají, když pracují jako tenhle truhlář, který to se dřevem skutečně umí.

                Znám Tomáše už tisíce let. Vůbec ani trošku není hloupý. I tady platí, že ten, kdo má rád historii nemůže být člověk špatný. Jeho znalosti z oboru leteckých konstrukcí a motorů včetně reálného uplatnění v období 2. světové války je překvapující a inspirující. V jeho věku je to i příslib pro další léta. Jsem přesvědčen, že o něm ještě v dobrém uslyšíme.

Pravdě do očí, úcta k soupeři




                Dědečkova maturita bylo téma, o kterém se doma nemluvilo. Snad i proto, že se mi už podruhé nepodařilo postoupit z prvého ročníku zdejšího gymnázia. Děda složil válečnou maturitu jako jednoroční dobrovolník rakousko-uherské armády co nejdřív, jen aby unikl výuce na obchodní akademii, která mu, jak se mi svěřil, rovněž do hlavy moc nešla. Uvítal, když na frontu, kdes v Haliči dostal rekomando dopis se třemi otázkami, s jejichž odpověďmi si hlavu příliš nezatížil. Na otázky odpověděl stereotypně ve smyslu věty: Polibte mi zadnici. Odpověď došla během několika dní.: Blahopřejeme ke složení maturitní zkoušky na naší škole.“ Podpis, úřední razítko, oficiální blanket...

                Právě probíhají letní olympijské hry v Brazílii. Jak málo se liší svět dneška od toho před sto lety. Děda se postřelil, aby unikl z Karpat, kde se do sebe zakousli vojáci znepřátelených zemí. Olympiáda, pokud se nepletu, byla pouze v dobách míru, sportovci cvičili nazí a byli to čistí amatéři. To Západočeská univerzita v Plzni, to byli jiní hoši. Dobře oblečení, situovaní… Ani už se nepamatuji, kdože to na ně bonznul, že odtamtud hoši odcházejí, asi tak, jako můj dědeček - coby jednoroční dobrovolník s příslibem, že maturitu dostane i když jim napíše: Polibte mi....

                Tihle klerikální poslanci jako poslanec B. By si nějakou školu zasloužili, respektive titul, řád, postavení – všeobecné opovržení. Za dědečkovu maturitu se styděla celá rodina, on nakonec taky, proto jim k těm formálním otázkám napsal 3x polibte mi. To si klerikál B. dovolit nemůže, musí být viděn a viděn znamená být volen a on, protože nic jiného neumí, volen být musí...

                Nic, nic podstatného od dob povídek J. Haška se nezměnilo. Černoprdelníci na sebe lijí vědra svěcené vody a kde nic tu nic. To samé ta povedená univerzita v Plzni. Její absolventi, podvodní doktoři práv, soutěží s dědečkovým maturitním vysvědčením. Vyhrávají to na celé čáře a s olympiádou v Riu je to na plichtu. Tam zase soutěží o medaile arabští hrdinové, kteří odmítají podat ruku soupeři, sportovcům Izraele. Mohamedáni sportovci z celé arabského světa i ze státu, který neexistuje – z Palestiny. Ti by se ponížili. Nenávidí své protihráče a Židům ruce nepodají.

                Děda to maturitní vysvědčení, které jej téměř stálo život na frontě 1. světové války nikdy nikomu neukázal. Styděl se. Svět pokročil. Olympionici už dávno nesportují nazí, mír řadě z nich nic neříká a podání ruky taky ne. Úcta k soupeři, k sobě samému, už jako by byla zapomenuta.

                Spoléhejme se na naše potomstvo, že si vzpomene a tak jako my se smějeme hrdinům Jaroslava Haška, budou se mladí lidé smát hlupákům naší doby a držet palce opravdovým sportovcům, jednoročním dobrovolníkům, statečným chlapům, kteří se nebojí říct pravdu lidem do očí.

pondělí 15. srpna 2016

Trochu delší pozdrav z dovolené




                Zůstat mladým. Už mnohokrát jsem si řekl: Zůstat tak mlád - hubený, zdravý, tak akorát. Mít po vojně, mít fajnovou práci, holku, byt, rodiče, kteří za mě cálují, partu, která, co sobotu někam vyrazí. Mít zaměstnání, peníze. Kde hledat? Kde na tohle brát? Jako klukovi mi to ani nepřišlo. Tak nějak jsem si plánoval život.

                Když se nyní vracím ke kořenům a vzpomínám, kladu si otázku. Byl jsem to já? Bezstarostný, důvěřivý a lehkomyslný chlapec na fotografii z jakéhosi plesu. Co to asi vyprávím té dívce, co jí asi šeptám do vlasů? Tenkrát mi maminka čistila boty, táta vázal kravatu. Matka mi strčila do ruky padesát korun, svých jsem měl třicet, táta mi dal dvacku. Stovka nebyla málo a já ji chtěl s děvčetem na fotce utratit. Zda jsem ty peníze propil, či s dívkou prohýřil i jinak už nevím. Domů mě přivedl taxík. Takových sobot i nedělí bylo víc.

                Jo, dokud jsou rodiče a starají se, to se to tančí! A pak, že neexistuje něco, co dnes nazýváme komunismem. Nikdo nikdy to neviděl, ale v rodinách, kde děti rozmazlovali to takhle fungovalo. Bylo to doma, za dveřmi bytů a málokdo se tím chlubil. Příjemné, ale ve svazku mladých manželů po svatbě to nefungovalo. Málokterá mladá paní chtěla být stále za téměř nesvéprávnou a podřizovat se tchýni a manželovi, kterému sotva rostou vousy.

                Ale stejně to byla krásná doba. Televize nerušila, ten jeden, dva programy se daly bez rozpaků vypnout a věnovat se programu lepšímu – vlastnímu.  Nepatřím k těm, co výhod socialismu zneužívali, ale cítil jsem se v něm bezpečněji, byť jsem na něj nadával kudy jsem chodil, protože západ – to byl přeci západ. Džíny, elektronika, krásná letadla, tuzex, nová auta, barevné časopisy, košile pokaždé vyžehlené, maminkou pohlazené.

                Zůstat mladým. Bezstarostným. Co nám jenom scházelo? Snad doopravdy nic. Kdo chtěl a měl na to studoval, jiný se třásl zimou na nudistických plážích NDR, nebo měl spoustu malých dětí. Scházela zodpovědnost nést za své činy váhu svého jména. Skončila doba zaměstnání na věčné časy, mít kde bydlet, mít třeba i dvě chaty. Jo, mládí, které si neváží zdraví, míru, možností, sice omezených, ale jistých. Každá mince má svůj rub a líc, každý krajíc chleba namazaný po jedné straně, když upadne na zem, nemusíte ani hádat, kterou stranou dolů, do špíny.

                Je dáno mladým, aby se tím vším netrápili, viděli věci jednoduše, po svém. Aby nás, kteří je předběhli a jsou ty dýl, po právu nenáviděli. Věří, že svět už patří jim, neboť oni jsou ti chytří, vzdělanější, než jsme byli my. Mají telekomunikační možnosti, o kterých se nám ani nezdálo, stále studují, hledají, nosí boty, co se nečistí, nenosí kravaty. Mají svůj svět, jsou mladí, zdraví a často bezohlední. Závidím jim svět bez hraničních závor, bez povinností, bez dvouleté vojny, mír podaný jim na dlani, o který se nijak nezasloužili. Okna do světa mají otevřena dokořán.

pátek 12. srpna 2016

Něco málo o reklamě




                Bylo mi sotva pět. Těch 30 kilometrů autobusem z Prahy - Smíchova do Mníšku pod Brdy mě zmáhalo. Bylo horko, začínalo léto. Do ospalého městečka pod Skalkou zbývalo pár set metrů. Pasažéři v autobusu už vstávali ze svých sedadel, aby si protáhli kosti, z úložných prostorů nad sedadly sundali tašky s nákupy....

                Koukám na první domky v ulici před náměstím a v tu chvíli jsem ožil. Na zdi první stodoly byl namalován velikánský zubní kartáček, zubní pasta a něco připsáno velkými písmeny. Než se maminka stačila zorientovat co chci, přečetl jsem si to sám – Thymolin. Ano, to je reklama! Připadal jsem si jako Schliemann, objevitel Tróje. Tohle je reklama!

                Začínal jsem objevovat svět, ale doba reklamám nepřála. A tahle byla ještě stará předválečná, původní. Tatínek seděl na sedadle za námi. Pomalu a pohodlně se otočil, zaregistroval můj objev a opakoval po mně: „Thymolin. Jejda, že to tu vydrželo! Ta reklama určitě ještě pamatuje Masaryka.“

                To bylo moje první setkání s reklamou a ohromilo mě. Jako buržoazní přežitek byla vzata na milost mnohem později a byla kouzelná, naivní, jednoduchá. První s ní přišli exportní firmy, které vlastně ani nikdy s ní nepřestaly. Domorodec v Čechách ani netušil, jaké krásné polonahé dívky pomáhají prodávat naši bižuterii, sklo, becherovku, traktory firmy Zetor, motorky Jawa, látky, meruňkovici, krásné knihy, zbraně, náboje. Ale kde bych se já k takové úžasné reklamě dostal. Co si pamatuji, na sirkových krabičkách byla reklama na sovětské filmy, na dárcovství krve, mytí si rukou a abychom si Perličkou  čistily my děti zuby. Hotely měly své kulaté, obdélníkové reklamy na kufry. Působivá reklama byla na Alpu pro bolavé nohy a lihuprostá na ocet. Svou reklamu měla firma Benzina, cementárna, nejbližší vápenka.

                Nejvíc reklam si človíček jako já v polovině minulého století užil na oslavách 1.máje. Po průvodu jely pozdravit „svátek pracujících“ alegorické vozy. Mohu se vám svěřit - to byla reklamní bomba! Komunální služby, kominíci na valníku s komínkem, co jim padal, družstvo Sobol – korba náklaďáku s vycpaným medvědem, co objímal už lehce opilou medvědici – paní z telefonní ústředny, která bydlela v našem domě. Křičela, ať ji nelechtá, protože ji pořád sundával podprsenku z mývala. Oblíbený byl pokaždé alegorický vůz továrny na bonbóny Lipo z Ruprechtic. Tam se moc s obrazem doby bojující za mír zas tak moc nenamáhali. Za portréty Stalina a Gottwalda se vždy objevily ruce, které nám házely bonbóny, komprimáty z cukru a barviv.  Zoo Liberec vozila utrápené pelikány, zfetovanou opici, kozla Františka a dikobraza. Dikobraz byl taky časopis, kde se vysmívali špatným lidským vlastnostem. A lidé se smáli, aby se spíš o bodlinu toho živého nepíchli.  A tím legrace končila.

                Když  k nám před těmi zhruba třiceti lety přišla reklama, ta opravdová, tak jsme jen čučeli. Ve všech televizních programech se odehrávají krátké reklamní příběhy, které mohou a často jsou tak stupidní, že překonají i alegorické vozy z 1.máje padesátých let a to je co říct!

                Proto rád vzpomínám na reklamu na zubní pastu Thymolin z Mníšku po Brdy, která mě ohromila a zůstala mi v paměti jako důkaz, že v jednoduchosti může být i krása překonávající všechny rafinované nástrahy dospělých.

středa 3. srpna 2016

Vůně léta





                Když něco v létě zmokne, voní to. Snad jenom kožich psa je výjimkou. Zmáčená asfaltová vozovka
v našem městě voní kopcovitým deštěm z Ještěda.  Beton na stavbě, jako vyprané prádlo venku na šňůře, zahřívané sluncem. Příkop se plní vodou, pěšinka zmokla v lese a voní babiččiným borůvkovým čajem
s medem. Mraveniště, houby hadovky, lesní med v plástvích, květy černého bezu, myslivecký posed, vše mokré od deště se jen leskne. Z lesa se kouří, porostou houby. Stoupá odtud bílý kouř, jako ze Sixtinské kaple při volbě papeže. Je vidět na kilometry daleko.

                Když něco v létě zmokne, nesmíš hned mít po náladě. Vítr honí i vodu. Teče, kudy se jí zachce, z kopce dolů, snad i do kopce. Kapuci na hlavu, tkaničky do tenisek. Zebou vás ruce? V tom jste vedle. To není chladnou vodou, to strach přemohl vaše okoralá srdce. Nechce se věřit, že voda a vůně lesa jedno jest. Když něco voní, až srdce bolí není to práce pro profesora Pirka. Opravdu zvoní jenom budíček?

                Moře voní chaluhami a rybami plovoucími břichem vzhůru. Zahrada mojí babičky voní sušenou trávou a jezírky s lekníny. Babička přesto neměla ráda vodu v domě, ve sklepě. My děti, když v létě o prázdninách pršelo, hrály jsme v posteli karty, seděly na peřinách, které tak krásně voněly senem. Ze stropu na nás padala omítka, pavouci, pod postelí běhaly ještěrky, na záclonách seděli motýli, povětšinou otakárci fenykloví.

                Vše kolem voní, když se suší bylinky, kůra stromů, jablka čerstvě natrhaná leží v košíku v síni hned za dveřmi. Když zaprší pořádně, to se pak radují i Číňani, kteří ve vodě na polích pěstují rýži a veliké žáby, které hlasitě kvákají. Léto je setsakra krátký čas na to, abychom žehrali, že občas zaprší, že nám to urousá ponožky.

                Veselme se! Co nevidět opět zaprší a dokud nepadají trakaře, děj se vůle boží. Porostou okurky i
v lese houby, kytky před okny, muškáty za okny. Když ono voní v létě skoro všechno, kromě mokrých bot a gumových galoší. Voní a usmívá se soused, který zmokl. Sousedka se zlobí, že jí zmoklo prádlo. Mokro je proces, který voní, jako právě posečená tráva.

                Tak nějak to máme ve smlouvě s vodou. Voda z našich potoků a řek hasí žízeň. Voní po mamince, co dávno už není, po tátovi. Je darem dětem, kterým nevoní ráno vstávání, a přesto by se po lodičkách na vodě utloukly.

                Když nezaprší, vysychají kaluže a přichází doba, kdy fouká ze všech stran. Není čas na písničky. Často zamrazí v kostech náhlý chlad, vůně lesa, z pole dým páleného listí, jinovatka, květy mrazu na oknech aut. Vůně léta je však stále s námi. Je v kapsách,  v rukavicích, pod čepicí, na pískovištích, v hračkách zapomenutých na hřištích. Půjde s námi, až do příštího sněhu. Zazvoní až zvonkem vánočním. Pohladí, políbí, obejme a sílu předá těm, co zestárli. Ať voní deštěm, ve sněhu, vánici a připomíná dobu léta, kdy jsme byli mladí.

neděle 31. července 2016

Dopisní obálka aneb, kam se hrne svět...


 Jsem už takový, nic nevyhodím. Víc jak 60 let se dívám kolem sebe a vnímám věci, jejichž podoba se mi často mění před očima. Poštovní obálky... Ty první jsem dostal už v předškolním věku. Byly na nich krásné poštovní známky a děda ze mne tímto laciným trikem chtěl udělat sběratele známek - filatelistu. Podařilo se mu to. Musím se přiznat, že to byly obálky FDC, prvního dne vydání, určené výhradně pro sběratele známek.
 Můj začátek byl skromný, ale už během několika let jsem vlastnil obálky z dopisů, které byly ojedinělé: proděravělé,  dezinfikované proti nemocem, ohořelé, složené do podoby malého trojúhelníku – to byla válečná pošta sovětských vojáků. Poštovní obálky mohou být prazvláštní. Do některých se vejde sotva vizitka, jiné velké. Opravdu velké mají v mé sbírce razítko: Dopraveno vzducholodí – Zepellinem.
 V šedesátých letech k nám přijížděli pracovat do továren první mladí Vietnamci. Tak tomu bylo i v Liberci „Lipu“. Oslovil jsem pár děvčat a ty mi začaly hrnout obálky s exotickými známkami. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že obálky často už byly jednou použity, pak obráceny naruby k novému použití. To je skutečně recyklace, která hovoří o nouzi, která v té době v severním Vietnamu byla.
 Viděl jsem obálky psané významným osobnostem, obálky pomalované jak indiánský totem, polepené z obou stran známkami z doby obrovské poválečné inflace v Německu. Obálky s nevídanými ochrannými prvky proti otevření nepovolanou osobou, obálky z těch nejhroznějších vyhlazovacích táborů v Polsku z období II. světové války. Obálky, jejichž adresy psaly děti domů z pionýrských táborů tak velikými písmeny, že jim přední strany obálky nestačily a pokračovaly na opačné straně. Psané na lodích vystěhovalci do Ameriky, v záhlaví modře zbarvené obálky je uvedeno jméno lodi, společnosti, která počátkem století dopravila přes Atlantik statisíce Evropanů do Nového světa.
 Smutné jsou v našich sbírkách obálky z katastrof požárů, zemětřesení, povodní, válečných konfliktů. Jsou ohořelé, pomačkané, prošlé vodou. Vypovídají o tragédiích, kterých byly svědky. V mé sbírce mají své místo obálky, které byly na palubách kosmických lodí podepsané kosmonauty, dopravené holubí poštou, historickým dostavníkem, vrtulníkem, letadlem, raketou, dostavníkovou poštou. Kuriozitou jsou dnešní netradiční rozměry reklamních obálek s informacemi o zaručených výhrách obrovských finančních částek. Obálky firemní, s barevnou ořízkou, s předtištěnou známkou, které se nevejdou do poštovních schránek.
 Poštovnímu stylu jako by už současný svět nepřál. Je drahý, relativně pomalý a vedle současných moderních technologií, SMS, skypování neobstojí. Jsem ale přesvědčen, že úžasný pocit napětí, který zažíváme při otevírání poštovní obálky není možno nahradit ničím jiným. Věřím v její budoucnost. Věřím, že pošta se jednou vrátí k onomu romantickému doručování zpráv prostřednictvím tradičních obálek, dostavníků a postilionů troubících, že jede pošta.

středa 27. července 2016

Karolina Světlá - ,,V gorach Ještěda“




                Před padesáti léty v leningradském nakladatelství Chudožestvennaja literatura (umělecká literatura) skupina překladatelů přeložila a připravila do tisku výbor z díla Karolíny Světlé, autorky tak blízké našemu libereckému kraji. „V gorach Ještěda“ na více než 500 stranách knížka seznámila ruské čtenáře s romány Frantina, Vesnický román a s povídkami Lesní panna, Skalák, Lamač a jeho dcera, Námluvy a Hubička. V úhledné, plátěné vazbě se prodávala za rubl a 4 kopějky, což pro nás, turisty, bylo asi 14 korun československých. Na pultech obchodě se objevila v neuvěřitelném počtu 100 000 kusů.

                V rozsáhlém úvodu byli  čtenáři zasvěceně seznámeni s životními osudy Karoliny Světlé, především s jejím podílem na úsilí za rovnoprávnost žen. Překladatelé si dali práci  v úvodu knížky seznámit čtenáře i se sociálními poměry na Českodubsku, s rozvojem textilního průmyslu v Českém Dubu, v Liberci a v Hodkovicích nad Mohelkou.

                Proč se vracím k tomuto kulturnímu počinu po téměř 50 lety od vydání? České kulturní dědictví je dnes odsunuto v editorských plánech současných nakladatelstvích kamsi dozadu, do nevolitelné oblasti, kdy se počítá s tím, že prakticky už nikdy nevyjde. A pak se vám dostane při reorganizaci domácí knihovny do rukou knížka, kterou jste si kdysi zakoupili v cizině a která Vám připomene dluh, který máme vůči vlastní kultuře, vůči autorům, jako je Božena Němcová, Jan Neruda, Svatopluk Čech, Julius Zeyer a další.

                Vzpomínám si, jak jsme před téměř 50 lety hledali na pultech knihkupectví v Moskvě, Leningradě, Bulata Okudžavu, Vladimíra Vysockého, Jevgenije Jevtušenka, Ilji Erenburga (vzpomínky) a vedle nich americké autory, např. Williama Saroyana,  a jak „blahodárně“ na nás působilo vidět tam české autory - Haška, Pujmanovou, Olbrachta a právě i knížku Karoliny Světlé o našem kraji V górach Ještěda“.

                Jsem přesvědčen, že právě regionální literatura, zabývající se životem hrdinů určité oblasti je vlastně protiváhou oněm snahám EU o unifikaci, stejnou délkou okurek a podobných hloupostí, kdy posílení identity  je zrovna tak důležité, ne-li důležitější, než cokoli jiného evropského. Víc našeho, na úkor „světovosti“, kdy odklon od regionálních dějin je pravděpodobně i příčinou tak slabého cítění mládeže s dějinnými událostmi, národními svátky, vztahem k české literatuře 19.století.

                Tehdy jsme si z Ruska odváželi k údivu domácích ruských čtenářů mnohé knihy českých autorů, jako suvenýr – tištěné české knihy v azbuce. Byl to krásný pocit vidět, že i jinde se čtou a vycházejí v úžasných počtech. Nevím, jak je tomu dneska, ale doma se příliš klasika nečte. Světová a ani ta naše. Není mým cílem někoho přemlouvat, aby četl, co nechce. Mou snahou je říci, že knížka je úžasnou zbraní hromadného ničení všeho toho lenošení ducha, které přináší televize, internet a „chytré“ telefony.

                Pokud to bude česká knížka i místního regionálního autora, pak je to vlastně literatura faktu, kontrolovatelná čtenáři na každé stránce, vtahující čtenáře do děje, do reality, kterou zná, které jsou mu blízké.