sobota 10. února 2018

Miluji vítr




Když se opře zezadu a postrkuje dopředu. Když lomozí, hrozí svou silou a ohýbá stromy. Mám strach, a přesto s ním cítím, že musí bojovat. Obloha náhle zčerná, potáhne se tmavým suknem. Pak všechno ztichne, jako na povel. Voda, jako by se ztrácela z řek a jezer, zem před vámi se propadala. Vítr, jako by čekal na pokyn odkud to nečekáme a útočí. Jako jezdec s koulí na špici buší do svého druha, do jeho brnění. Jasně slyšíte, jak praská dřevo, létá kamení. Zpod kopyt jízdy panského stavu je slyšet strach, varování, obavy o život svůj, schvácených koní.

Vítr už zase trhá střechy, jako by byly z papíru a otevírá pohled na otevřený oheň, který dává domu světlo, teplo, pohodu a klid. Dnes je tomu jinak. Vítr se točí kolem ohně a vyvádí z něj žluté jazyky. Stačí málo a požírá svět kolem, a i to se mu zdá málo. Lidé stojí kolem s otevřenými ústy ani oči nemrkají, nehýbají se. Z úst jim nevycházejí slova, jen vysoký neartikulované tóny. Vítr se nechce vrátit, odkud přišel, z pomezí našich pohraničních hor. Odtam přichází, aby poznamenal krajinu svou silou, svými rameny. Svou hruď položí na vaši, jemně přitlačí a vzlyká. Tady romantika končí.

Pokud vítr chce, zvony ve zvonicích zvoní o pomoc a lidé v kostele se modlí. Krajem běží posel zmaru, kosti a kosa, v rukou opratě vyhublých koní. Slyšíte? Já už neslyším nic. Vzal si, co si měl vzít.

Vítr se snaží dostat, kde ještě nebyl, za dveře domů, do ložnic. Je zvědavý a hravý. Má tisíc podob. Skrčí se a je tenký jako nit. Stočí se do klubíčka a vleze psovi do boudy. To neznáte Hadimršku! Román a asi i předválečný film. To je ten správný název pro vítr, co zdomácněl. Chová se mile, třeba jako papoušek, akvarijní rybička, křeček, činčila. Všechno to svědčí o slunečním větru. Pokud jsou skvrny na slunci, je to v háji. Pokud je tomu jinak, jsou Sudety za vodou. Vládne tu pohoda a pořádek. Vítr je za vodou. Za hranicí pohraničních hor.

Vítr je vzrušení, ale i pořádek, věci tam, kde je člověk zanechal. Vítr je vlastně takový vzor našeho chování. Pokud si ho pustíte za dveře, je z něho průvan. Zaleze do uší, pod zuby a bolí na omak. Přesto je vítr samorost a dovede se přetvařovat. Je tady s námi a musíme se naučit s ním žít. Asi tak, jak se do lesa, tak se z lesa ozývá. Ozvěna? Ne, to jenom na východě svítá.

Píši Vám, Pražské ulici, kdysi v německém městě



                A jako řeky shůry běží dolů, k té opravdové, voda skáče přes kameny, přes chodníky, až zmizí ve stoce a je pryč, jako by nebyla. Tou ulicí, co se nazývá Pražská.

                Stálou podobu má, co se město městem nazývá Liberec – Reichenberg. A pamatuje si. Byla při tom, kdy lidé jenom šeptali, kdy kolem hořelo a nezůstal kámen na kameni.

Má ulice, mé město, Pražská ulice. Jak půvabná! Spát se v ní nedalo. Jen jedinkrát to zkoušela Karolína Světlá a vzpomínala, jak už časně zrána slyšela hlasitý hovor žen „ze za kopce“ spěchající prodat kuřata, máslo na městském trhu.

Má ulice proto, že tu prodával můj tatínek a maminka a já jim občas pomáhal. Není ulice jako ulice. Pražská je vždy jiná. Něco víc než Turnovská, míň než Pařížská. A je to pravda. Naše je sponkou ve vlasech, kamenem v broži na tanečních šatech, kde k tanci hraje orchestr Ládi Bareše. V kabelce vizitku – Pražská ulice, dobrá adresa uprostřed města.

Kdo stojí u radnice, může si vybrat: vlevo Moskevská, vpravo, rovněž dolů, Pražská. V Moskevské ulici je zachovaná cesta stará, jako město samo. Je blíž k zámku, k panstvu, co město občas navštívilo, ale pro mne má kouzlo Pražská ulice, skutečné centrum obchodu, schůzek a procházek.

Kdeže ty časy zůstaly, kde jsou, kam se poděly? Centrum se posunulo někam k letišti, na výpadovku na Prahu. Hledáte-li známého, nehledejte jej v Pražské ulici. Je v Globusu na jídle, kupuje tam žrádlo pro psa, pro milenku auto.

Ne, není na světě spravedlnosti. Proč musím do horoucích pekel, když chci maličkost? Ne, není to, co bývalo. Město se vylidňuje a vše se děje jinde. Nejsem škodolibý, ale pokud by nešla elektřina a ani záložní zdroj, co by dělaly pokladní hypermarketu, kdo by otevřel dveře u vchodů? To by se v obchodě mého tatínka v Pražské ulici stát nemohlo. Prodavačka by vrátila ze šuplete drobné a táta by rozsvítil svíčky, které byly pro případ výpadku elektřiny vždy připraveny.

Celá ta Pražská ulice, obchody i služby byly přívětivé, lidé se znali, dovedli poradit, vážili si, že jsou právě tady a ne někde na kraji města, třeba v Ruprechticích. Pražská ulice, to bylo, jako pro herce  Švehlíka staršího z Pražské ulice mít možnost jít do Národního divadla v Praze. Taky tu nabídku neodmítl.

Pražská ulice nebyla jen nejrušnější liberecká ulice, ale také možnost, nechat si odborně poradit, dát se vyfotit, nechat si opravit punčochy, vzít si na leasing televizi, nechat si zabalit u táty dárkový balíček potravin, nechat si ušít oblek, koupit koberec, najíst se u Pleštila v 1. poschodí v bufetu, u paní Kudibalové koupit čerstvé maso, jehly, nitě, špendlíky, u paní Barešové gramofonové desky a mnoho dalšího.

Pražskou dolů nebo nahoru se nedalo projít. Tomu všemu je amen. Ti, kteří ji dnes procházejí, nestačí se divit fluktuaci nájemců prodejen. Odcházejí mimo centrum do nákupních středisek. Centrum města ztratilo své poslední opodstatnění. Není proč sem investovat. Pozdní odpoledne a večery jsou zde tiché, lidé utrácejí a baví se jinde. Je jiné řešení, nebo se už navždy musíme smířit s tím, že města budou jiná, než jak jsme je znali my? Řekněte poctivě, není jich škoda?

S myslivci se nežertuje


Myslivec, to už byla na vesnici honorace, významná složka Národní fonty, což byla páteř politického systému bývalého režimu. V uniformách, tak jako hasiči, navíc měli zbraň, tudíž i prověření do morku kostí. S uplatněním vedoucí úlohy strany souhlasili. A potom mohli do lesa přikrmovat, střílet přemnoženou zvěř, vést dětské myslivecké kroužky, klást věnce u příležitosti státních svátků, mít svůj ples a chodit na něj prodávat vstupenky. Mít někde, na pěkném místě v lese chatu Lesanu, výcvikové místo pro odpal hliněných holubů. To chtělo pevnou ruku, disciplínu a dobré organizátory. To vše vrcholilo v období lovů, což přilákalo množství zájezdů, obdobně jako u rybářů výlov rybníků. Nejen zájem čumilů, ale i příživníků ze shora, kteří si přijížděli do úspěšných revírů zastřílet s milenkami, s návštěvami z nejvyšších míst, ze zahraničí.

Myslivci byli, museli být, zadobře s dalšími významnými složkami společnosti, především s KSČ, kdy ve vedení spolku musela být nadpoloviční většina členů KSČ. Další spolupráce se realizovala s ROH, SSM, tělovýchovou, Červeným křížem, Svazarmem, s národními výbory, policií a ČSLA. V podstatě ti všichni se ozývali v prosinci, každého kalendářního. Obratem šly na jejich adresu balíčky se zvěřinou, vybrané vánoční stromky. Ruka ruku meje, bylo a je heslo lidské společnosti, která za každého režimu uplatňuje svá predátorská práva ochránce, který dává, a tak i požaduje. Pro tuto organizaci je typické, jak bývalý režim nenechal nic náhodě a tvrdě požadoval plnění závazků, kde ústava svým prvním zákonem o vedoucí úloze strany, dala prostor k vydírání a praktikám mafiánských struktur.

Informace, které přiblíží život za socialismu, nejsou zjištěním, která potěší, většina z nás starších popsané nebo podobné praktiky zažila na vlastním těle. Nejvíc z nás bylo v pionýrské organizaci, v Socialistickém svazu mládeže. Máme zkušenosti dobré i špatné, ale co zažil jeden, nemuselo platit u sousedů.

Myslivci měli svou hodnotu a dovedli s ní pracovat, být užiteční v lese. Lidé své dobré i špatné vlastnosti uplatní i v rodině, tak jako ve společnosti lidí stejných zájmů. Pak vedle sebe mohou žít rozdílné rodiny, vzorové organizace, které se dovedou poprat o svůj čistý štít.

Tak tomu bylo i za bývalého režimu, kdy právě myslivost a myslivci patřili k těm, o které byl právem zájem. Kdo jiný měl právo nosit zbraň, starat se v lesích o zvěř. Mé osobní zkušenosti byly pozitivní. Jen výjimečně se tito lidé zpronevěřili slibu, který skládali. Museli čelit enormnímu zájmu o svou činnost. Že obstáli, vím. Právě u nás na Liberecku se žádný střet se zákonem, s etikou, která je vlastní členům tohoto sdružení tehdy se neobjevily. A aby to tak zůstalo, přeje váš fanoušek.

pondělí 5. února 2018

Stalo se před šedesáti lety


            Psal se rok 1958. Děda Arthur mě vzal ssebou do Prahy. Autobusem, do restaurace U Nováků, na setkání filatelistů. On i já jsme byli vášniví filatelisté. Děda z nutnosti, neboť jeho důchod 200,-Kč mu nestačil k živobytí, já proto, že jsem tušil, že na tom budu za šedesát let podobně a měl bych se učit tomu, jak se poštovní známky zhodnocují. Nebyl jsem žádný malý kluk. Právě jsem skončil pátou třídu národní školy u nás v Machníně a od září jsme měl chodit do šesté třídy na Husovce v Liberci.

            Byl jsem dědečkovi oporou. Špatně slyšel, a přece jen už nebyl nejmladší. Tehdy jsem netušil, že za první republiky byl šéfem naší rozvědky v Německu, později v Maďarsku. Jako V.I.P. vězeň koncentračního tábora Sachsenhausen byl vyměněn za prominenta třetí říše vězněného spojenci. S tímhle nenápadným starým pánem jsem se usadil ve známé pražské kavárně u stolku, kde bylo jedno místo rezervováno pro toho, kdo chtěl něco koupit, prodat, nebo vyměnit.

            Známky byly všude. Na stolcích, židlích i na podlaze. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Atmosféra mě plně pohltila. V podstatě jsem dědovi sloužil jako zesilovač, opakovač přání zákazníků, kteří usedali a s odbornými dotazy se dožadovali informací. Být to na mně, neprodal bych známku žádnou. Padesát let poštovního auta, chrastavský rodák – prezident Rakouska, nádherné červené dopravní letadlo a další, a další…

            Děda s sebou vzal nejen nové, ale i klasické Rakousko. Vy, co sbíráte klasické známky, víte, o čem mluvím, po čem mi ještě po tolika letech srdce pláče. Přijde si chlap, sedne si a hned na dědu“ „Dědo, máte VIPA blok?“ Zní to dnes už jako pohádka. V roce 1933 byla ve Vídni mezinárodní výstava poštovních známek WIPA WIEN, a tam bylo možné, jako suvenýr, si koupit bloček čtyř známek: poštovní kočár, obraz malíře Moritze von Schwinda. Kdo by to neudělal?

            Děda otevřel malý zásobník Rakouska a tam, tenhle fialově modrý bloček byl. „Co by stál?“ „1.200 korun československých.“ „Ne, to nedám!“ Děda: „Řekni mu, že jsem hluchý a ne blbý!“ Na to ten druhý: „Řekni mu, mladej, že je drahý jako POFIS!“ Na to děda: „Řekni mu, ať si ho tam koupí.“ Na to ten hnusný chlap řekl: „Tak ho sem dej!“ Dal dědovi 1.200 korun, vytáhl aršík ze zásobníku, dal ho do svého a už jsem jej příštích šedesát let neviděl. Aršík ano. Ale nikdy jsem neměl padesátkrát tolik, za kolik jej dědeček prodal.

            Aršík skutečně stoupl v ceně nejméně padesátkrát. Na to, že byl původně prodáván jako suvenýr, dobrý. Děda byl spokojen, zákazník rovněž, jenom já v duchu zuřil. Dědečku, dědo, cos mi to udělal! Sbírám poštovní známky víc jak šedesát let, mám slušnou paměť a pamatuji, co kde vyšlo, kolik, co stojí, co mám a co nemám ve své sbírce.

            WIPA blok se mi vryl do paměti, víc než ostatní známky. Ono to bude tím, že si celý ten příběh spojuji se vzpomínkou na blízkého člověka, tatínka mého otce, dědečka Arthura, kterého mi až Paměť národa spojila s hrdinstvím, o kterém děda nikdy nemluvil. Dnes mohu říci, že vzpomínka z léta roku 1958 se mi hluboce vryla do paměti a postava dědečka filatelisty se spojila s něčím, na co jsem hrdý. Na člověka, který se postavil fašismu, byl skutečným hrdinou, a přitom zůstal nesmírně skromným člověkem.

            V naší Lužické Nise uběhlo hodně vody, hodně se toho událo kolem nás. Příběh, který jsem vám vyprávěl, je velmi, velmi pravdivý a dá se říci, že hodně přispěl k mé životní orientaci, mít někoho, něco hodně rád.

neděle 4. února 2018

Hrady a zámky na cestě a kolem nás


Sudety, to je samý hrad a zámek. Tak, jako babiččina zahrada byla samý sádrový trpaslík, suché WC oblepené fezovkami, lesklými barvotisky, tak hrady a zámky, to je pravé české pohraničí, mládí těch dříve narozených.

Když saský hraběcí rod Donínů majetky rozšířil o pohraniční Grabštejn, byla to první hrabata v českém království. Těch, kteří používali titul hrabě u nás dosud neznámý. Grabštejn, dnes, coby kamenem dohodil na polskou i německou hranici. Pro nás, co přišli do Sudet až po odsunu Němců, léta hrad uzavřený, nepřístupný. Tajuplný hrad na kopci u hranic. Stavba opuštěná, Československou lidovou armádou využívaná jen sporadicky. V 60. letech minulého století, v době jedné celosvětové politické krize, sloužila jako ubytování pro záložáky povolané na mimořádné vojenské cvičení.

Pod kopcem, stále ještě v rámci areálu hradu, dosud stojí dvě budovy. Zámecká a druhá, poskytující služby, byly a jsou plně využívány naší armádou pro výcvik vojenských psů, a to už celá desetiletí.

I mě popouzelo, že hrad, kolem kterého pravidelně jezdím, nemohu vidět zevnitř. To už jsem byl druhý rok vojenským záklaďákem v dolních kasárnách v Liberci, velitelská rota, finanční oddělení. Velitel major Vedral ze Semil, bývalý vládní voják, těšící se konečně do civilu, paní Pavelková, vdova po důstojníkovi, hybná síla kanceláře a přechodně já.

Moje já se bouřilo a dělalo vše, aby se dostalo na Grabštejn. K tomu mi pomohla paní Pavelková: „Chlapče, nevíš, kam jsem založila předpis FIN 1-1, jak a co udělat podle vojenských norem ve finanční kanceláři? Budu tě muset poslat do posádky na Grabštejn, tam nám ho půjčí.“ A tak, vybaven vojenským rozkazem, poukázkou na vlak, nezbytnou vojenskou suchou stravou na dva dny na cestu, jsem opustil posádku Liberec, abych navštívil služebně posádku Grabštejn. Cílová vlaková zastávka Chotyně, asi tak 15 kilometrů z Liberce. Tam už na mě čekali, předpis FIN 1-1 zapůjčili.

„Chceš vidět hrad?“ začal sám od sebe praporčík, co mě provázel. Cesta do kopce, vrata a stojím na nádvoří opuštěného hradu. Prápora otevírá malé dveře, odkud se vyvalila hromada poškozeného barokního nábytku: „Nechceš něco? Musím to spálit.“ Nebyl jsem připraven a zklamal. Nečekal jsem tak velkorysou nabídku a pokračoval v prohlídce. A to už jsme vlezli průlezem do zámecké kaple, o které se i tehdy psalo „jedinečná na sever od Alp“ - nádherná.

Na oltáři byl stále ještě původní obraz Madony, ale lavice byly vandalským způsobem v prostoru rozházeny. Nejhůř na tom byly stěny zbavené barevnosti, na kámen odřené, zbavené zlaté barvy. Na vině byla zlatá barva. Záklaďáci si mysleli, že je to zlato, tak ji škrábali.

Výlet na Grabštejn stál za to, viděl jsem toho dost. Byl to i ucelený obrázek naší doby 60. a 70. let minulého století. FIN 1-1 jsem předal do kompetentních rukou paní Pavelkové. Major Vedral kývl hlavou na znamení: Už aby byl tady ten den, kdy s tou uniformou skončím…

Dnes je Grabštejn otevřen veřejnosti a hojně navštěvován, dozajista oprávněně. Kaple se skví v krásných barvách, jen Madonna už není původní, ta se ztratila. Dnešní se jí hodně podobá.

Píši Vám všem, co přemýšlejí


Píši Vám, vlnám na řece Labi, na Lužické Nise, na Vltavě. Píši Vám, větře, sněhové plískanici, dešti, děvčatům z Žatce. Žádná mě nechce.

Pakliže jste taky psali za mlada verše a najdete, je nestyďte se za ně. Málokteré sice budou mít hlavu a patu, ale to je povoleno. I tak už jsme psali horší. Byly to ty o Praze, o Ještědu, o válce, o míru, o raketě, o cestě do vesmíru. Lepší byly ty o štěněti, o pasece v lese, o dívence, o účesu, o očích a o studánce, o veverce, kdo co dovede.

Píši Vám a vzpomínám. Bylo mi 10. Měli jsme televizi o jednom programu s anténu namířenou k Ještědu. Jednou týdně byla i chvilka poezie. Děda Arthur, co špatně slyšel ožil a začal se shánět po tužce a po papíru, aby si ten recept napsal a potom v týdnu uvařil zas něco jiného, než co si minule zapsal. Marně jsme mu vysvětlovali, že do závoje zahalená krasavice recituje verše. Že kráska hájí volnou lásku a nevaří v páře zeleninu. Děda špatně slyšel, ale viděl, co vidět chtěl. Hlasitě se dožadoval, kolik čeho do guláše. Později jsme chvilku poezie v neděli před hlavním programem na chvilku vypínali. Nikdo proti tomu neprotestoval.

Hodiny jsme koukali na hlouposti a nadšeně diskutovali o inscenacích z Bratislavy. Byly lepší, než ty z Prahy. Krasobruslení, hokej, lidové slavnosti. Nejlepší byly dětské pořady se Štěpánkou, výlovy rybníků, šoulačka lesem za tetřevem, za kapry do vody, pro děti Vlaštovky…

Píši Vám a vzpomínám, jak jsme v té době kamene a betonu telefonovali, prali a ždímali, cpali se nezdravými potravinami, cestovali do NDR za záclonami, v Polsku kupovali čaj a cigarety, v Bulharsku a Rumunsku se za pár šupů koupali. Hodně z nás mělo trabanty, škodovky, moskviče a jezdili za pár korun do lázní i do těch nejdražších. My kluci chodili dva roky v zeleném, na vojnu třeba do Košic, na zemědělské školní brigády, na pionýrské letní tábory. Poslouchali v rádiu Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, cvičili na spartakiádu. V naší obci jsme si postavili mateřskou školku, jinde obchod, koupaliště, kino, kanalizaci. Šakalí léta snad, ale málokdy pod psa.

Píši Vám, mladým, co nevěříte, že lidé se mohou mít dobře za každého počasí. Dříve toho všeho, co dnes máme nebylo. Určitě se máte lépe, než jsme se měli my. Tlačili jsme se v autobusu, tahali holky za vlasy, pískali na sudího na ledě, nosili dlouhé vlasy, chodili s batohy do lesa, lezli na skály, poslouchali cizí kapely a tím naše revolty většinou končily.

Píši Vám všem, abyste věděli, že i my byli hrdiny, i když nás jen občas honili policajti. Byli jsme mladí a chtěli se bavit. Píši Vám, snad proto, že svět je krásný, a ne každý je statečný. Moje generace u toho nebyla. My měli svůj Laxík, Beatles, valící se Stouny.

Motivující pololetní a jiné prázdniny



Do školy jsem chodil nerad. Nesnídal jsem, a přesto jsem cestou zvracel. Všichni mi říkali Jirko a ani já nevěděl, že mám ve ztraceném rodném listu zapsáno Egon. Vědět to, tak snad skočím do Lužické Nisy. Stačilo příjmení: Wiener. Syn místního holiče, co měl jediný v obci maturitu a cirhózu jater z nadměrného pití, vzkázal po synovi do třídy: To bude určitě Žid. Otec mu nekonkuroval, tak nás nechal žít. Ve třídě informace zapadla, až na to, že ji vyslechl jeden suplující učitel penzista, který pamatoval „zlatý věk“ protektorátu. Mně, který se narodil až po jeho zániku to připomínal velmi často: „Ty žiďáku, nehlas se pořád, jsi velký h…o!“ Vím, že se mi to zrovna nezamlouvalo, ale doba byla tvrdá, revoluční, Židé byli kosmopolitní a učitelé měli pravomoc i fyzicky trestat. Až jednou se táta, zocelený nedobrovolným pobytem v Jáchymově, dost naštval. Dal si dohromady dvě a dvě a rozhodl se věc řešit.

Kluci, spolužáci, mi běžně říkali Vejtaho. Pakliže se učitel na cokoli zeptal, já už zvedal ruku. Dnes vím, že být v kůži těch druhých, taky bych to těžko nesl. Vyrostl jsem z toho a už se později tolik nehlásil. Tak tohle otec do školy řešit nešel. Mám to z druhé, třetí a čtvrté ruky těch, co to viděli. Táta učitele chytil vzadu za límec, zatřepal s ním, něco mu řekl a vlepil mu ukázkovou facku, až mu spadl příčesek. Polovina zpravodajů tvrdila, že ho ještě nakopl do pozadí. Polovina tvrdila, že ne, že ale lezl po čtyřech kolem své osy. To už na chodbu dorazil ředitel, a když to vypadalo, že mu otec dá rovněž, stáhl se ke dveřím a mocně začal zvonit na lodní zvon, který jindy oznamoval ukončení či zahájení hodiny. Zvonění bylo mimo program. Všude bylo plno přihlížejících. Táta jim s úklonou řekl: „Čest práci, poroučím se,“ a odešel středem. Všichni na něho koukali s otevřenými ústy. Já to neviděl. Bylo mi špatně, jako každý den ráno, když jsem šel do školy.

Od té doby bylo všechno jinak. Učitel, co v naší třídě suploval, učil ještě týden, a pak se už ve škole neobjevil. Ředitel si mě zavolal do ředitelny a ptal se, jestli bych mu nemohl nechat nějaké známky z Izraele, že je vášnivý filatelista. Táta mu vzkázal, že pokud mi nedá pokoj, že mu dá přes hubu taky, přesto, že je v podmínce. Vyřídil jsem to i s tím, že je táta v podmínce, na čemž otec zas tak netrval. Děcka ve třídě něco tušila a rodiče na schůzce SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy) tátovi při vstupu do třídy aplaudovali přesto, že se psal rok 1954 a zdaleka ještě nebylo co slavit. V Americe ještě stále bičovali černochy a západní Němci spřádali pikle, jak nás oslabit a vrátit se.

Prázdniny nám nikdo z dospěláků nemohl zhatit. Všichni měli babičky a dědečky ve vnitrozemí tam, odkud do Sudet po válce přišli. I já měl jednu takovou babičku, německou a židovskou jsem měl doma tady, navíc v pohraničí.

Dnes má každý babiček spoustu. Tenkrát mi ty tři záviděli. Každá mi něco dala za vysvědčení. I kdyby nedala, nic by se nestalo. Zajímavé bylo, že jsem nechtěl být učitelem. Můj syn je jiného názoru. Od pětatřiceti let je univerzitním profesorem a nestěžuje si. Pravděpodobně máme každý svůj názor na prázdniny. Mně připadaly důležitější, než zbytek školního roku.