neděle 10. prosince 2017

Když umře přítel v Paříži


                Před více jak padesáti léty, jak říkají nevzdělanci „za komančů“, jsme žili na stromech a v jeskyních. Nežili, ale hlupáka nepřesvědčíš…

                Dnes v Paříži pohřbívali hvězdu populární hudby Johna Hallydaye. Dá se říct, že celá Paříž vzpomínala. My, moji vrstevníci rovněž. Byl tu tehdy s námi v Liberci, v PKO v amfiteátru, se svou tehdejší partnerkou Sylvií Vartanovou. Koncert trval do podvečera a odchod z amfiteátru se trošku zkomplikoval.

Johny nás, kluky před vojnou, dostal do varu, a ještě házel kusy své garderoby do publika. My křičeli a Johny předváděl taneční kreace s kytarou. VB (policajti) nás důrazně varovala. „Rámusenku“ jsme platili snad všichni, kdo byli nejblíž podiu. Krásná Vartanová, vedle už tehdy nepřekonatelného Johnyho, svým dívčím projevem skoro zanikla.

Najednou bylo po koncertu, o jakém se nám ani nesnilo. Byl krásný večer a domů se nikomu nechtělo. Dlouho, dlouho do noci chodili městem mladí lidé a navzájem si sdělovali, jaké to bylo, kdo přijede příště. Byli jsme v polovině zlatých šedesátých let. To hlavní, co změnilo naše životy na příštích padesát let mělo teprve přijít. Dveře do světa megakoncertů nám otevřel právě Johny Hallydaye.

Dnes, po více jak padesáti letech, pohřbíváme s Francouzi jejich velkého hudebníka. John Hallyday, co vím, už nikdy v Česku nebyl. Těch pár tisíc Liberečáků a mladých z okolí na jeho koncert nikdy nezapomene. Je to smutný pocit, když něco z vašeho okolí odchází a zastupitelé města se hádají, co s amfiteátrem, divadlem v přírodě. Co si s ním počít? Kolik velkých souborů se zde předvedlo své umění. Z těch velkých to byli i Alexandrovci, umělecký soubor ruské armády.

Liberecký amfiteátr byl desítky let prostor, který, pokud nebude revitalizován, nebude už nikdy obnoven a naše město ztratí unikátní prostor pro konání letních koncertů v dokonalé přírodě, jako byl onen s legendárním J. Hallydayem. Zemřel v Paříži v prosinci roku 2017 ve věku 74 let a my, účastníci jeho legendárního libereckého koncertu, na něj nikdy nezapomeneme.

sobota 9. prosince 2017

Polévky – fenomén naší kuchyně



                Nevím, jak u vás ve vnitrozemí, ale u nás v Sudetech i po odsunu Němců slova ´ještě lžičku, za maminku, za tatínka, za kočičku´, patřila k tomu prvnímu, co jsme doma slyšeli. A co nám uvařili, to jsme si také snědli.

Mé vzpomínky umocňuje i prastarý film z první republiky, kde degenerovaný stařičký pan kníže osobně nalévá polívčičku chudobným bosým dítkům. V pohádce uvařila lakomá selka polévku pocestnému, vysloužilému vojákovi, z vody a ten do hrnce přidal sekeru. Tatínkovi v nacistickém lágru za 2. světové války zachránila život polévka eintopf, zeleninový nářez všeho až po okraj.

Ano, vše je o polévce a mnohem více, podíváme-li se do regálů prodejen s potravinami. V sáčcích, v miskách, ve skle, v kelímcích. My, co prošli dvouletým vojenským výcvikem a vojenskými cvičeními víme, co byly polévky v kostkách, třeba „oblíbená“ hrachová.

Polévka se vskutku a s podivem dá uvařit skoro ze všeho. Neznám zeleninu, která by odolala, maso rovněž. Chutnaly nám, když jsme si na nich pochutnávali v Liberci na Benešáku naproti radnici před padesáti lety. Dršťková, gulášová, rajská… Doma květáková, slepičí, hovězí, špenátová, cibulová.

O polévkách jen dobře. V nádražní restauraci v Liberci jsme my, přespolní, cítili gulášovou už na ostrůvku při vystoupení z tramvaje. Tam snad novou ani nevařili, jen dolévali vodou, jak jsem slyšel, tak prodávám. Ovšem pozor! Nikdy si nikdo na kvalitu nestěžoval. Dobrá rybí polívka byla k mání i na Ještědu, v PKO, když dětem i dospělým vyhládlo po prohlídce Zoo.

Polévka je a měla by být pokaždé o vůni. Vietnamské nevoní, zato ty, co vařily v Radničním sklípku si mohl personál dát patentovat. U chodníku podél budovy jsou taková malá okénka a odtamtud šla vůně, že se mi ani ráno nechtělo kolem jít do školy.

Polévky jsou pokaždé jiné. Slovanský boršč, soljanka, podkrkonošské kyselo, polský baršč, česnečka, ty nejdražší želví. U nás doma to byla houbová – bramborová, do které jsem si lámal včerejší bramboráky, pokud nějaký zbyl. Dnes jako by čas polévek někam pomalu mizel. A přitom taková polévka z mléka a květáku, to je skutečná pochoutka, i když tu nejlepší uměla jenom maminka.

Věřím, že pročtení těchto řádků skočíte k plotně, do hrnce natočíte trochu vody, hodíte tam něco brambor, mrkve, soli, muškátového květu nějakou tu bílkovinu, povaříte dochutíte, nalejete do talířů a vše se opakuje: „Za maminku, za tatínka, za babičku…“ Dobrou chuť vám přeje


Egon Wiener z Liberce

čtvrtek 7. prosince 2017

Brumendo doma v Sudetech




                Brumendo, jen tichý mručivý hlas. Sálem se neslo poselství autora, sbor čmeláků zvyšoval bas. Ano, všichni poznáváme, tak zní náš kraj. Naše hory, pole, louky, cesty k samotám. Města zahalená kouřem, kašlající nemocné děti, rozpadající se prázdné domy. Ano, to je pohraničí, očividně opuštěné Sudety. Hlas čmeláků zní hluboce a pohlcuje vše ostatní. Píší se léta padesátá.

Na jevišti nejsou jen čmeláci. Osvětlovač rozsvítil co se dalo a je vidět celý sbor. Zpívají všici. Svoji zem si nedáme brát, ozdobíme ji svou prací. Kolem jsou stále ještě padesátá léta a republika dosídluje svá opuštěná města, vsi i samoty.

Není čas na pláč, je třeba dokončit dosídlení. Píše se rok padesátý druhý. Před pěti lety odešel poslední, kdo musel odejít. V zemi dosud zeje díra a je třeba ji zacelit. Svět kolem nás pozoruje, a vidí, že se to moc nedaří. Německá píle od 13. století měnila zdroje v českém pohraničí v Sudetech v zemědělské a později v průmyslové bohatství.

V mé vsi při okraji města to byl textil, o něco dál koberce, sklo, strojírenství. Téměř vše v souladu s krajinou. Počátkem padesátých let minulého století řada dobře spravovaných německých vesnic byla opuštěna. Čeští osadníci dosud nezapustili kořeny v pohraniční půdě. Odsunutí to komentovali: My jsme domov ztratili, ale naše protějšky ho nezískali. Češi trpí něčím, co je možno nazvat deficitem domova. Postrádají vztah k zemi a úctu k přírodě a krajinu pustoší.

Dá se říct, že tak smýšleli i naši hosté, návštěvníci, případně i další dosídlenci, kterým se do Sudet nechtělo – kvalifikovaní učitelé, lékaři. Ministr školství František Kahuda si stěžoval na slabou morálku učitelů, kteří se v pohraničí nenaučili žít a odchází. V roce 1952 začala naše vláda s bouráním stále málo obydlené a značně zanedbané infrastruktury a to napříč od Mikulova přes Aš, Liberec až po Ostravu.

Ministerstvo kultury poslalo do pohraničí víc jak sto tisíc knih spolu s pojízdnými knihovnami. S jednou z nich zápasil i náš vesnický knihovník, pan Josef Kurka z Machnína. Hlavní cíl – vštípit žákům lásku k jejich vlasti a vytvářet nové tradice, které by vedly k lokálnímu patriotismu a konsolidaci v pohraničních okresech. Od poloviny šedesátých let se začalo veřejně zabývat osudem znovuzrozených Sudet stále víc našich spoluobčanů. Osudem našeho životního prostředí se zabýval v té době ústecký kulturní časopis Dialog. Otiskoval i takové články, kde informoval o potížích s vytvořením pocitu domova v severních Čechách. Jak a zda se daří naplnit tento úkol posuďte sami.  

Ano, jsme v prostoru Sudet – českého pohraničí, doma. I díky vám všem, kteří jste tomuto kraji dali víc, víc než české názvy. Díky vašim otcům, dědům, rodinám s dětmi, všem, kteří jste přišli z vnitrozemí, ze Slovenska, z Podkarpatí, z Polska, Ruska, Ukrajiny, z Belgie i z Argentiny. My všichni jsme dnes tady doma. Spokojeni.


Sešla se skoro celá rodina a slavila a slavila


                Slavit, nebo být oslavován. Ten pocit, být či jen se zúčastnit je hřejivý a výjimečný a jde s námi už jistě pár tisíc let. Umím si představit osamělou jeskyni, kde jeden z tlupy, říkejme mu Zub, oslavuje. (Zub, protože mu jeden kouká z úst). Zub oslavuje. Jedné z jeho žen se narodil syn. Chrčivými zvuky dává najevo, že si nepřeje víc než, aby ten, kterého zvedá nad oheň byl silný a zdravý a schopný tlupu uživit a ochránit.

                Další pohled je do oslavencovy ložnice. Tam leží na boku snědá krasavice a hledí na dva zápasící mladíky. Všichni jsou nazí, natření mastmi, kluzcí a čpící. Mládenci jsou již unaveni, kráska končí jejich zápas úderem do gongu. V následující křeči se těla všech tří spojují ve vítězství touhy nad hmotou.

                Třetí obraz je nám všem blízký. Libuše, kněžna pražské kotliny plete z lýčí pantofle a brzy tu zazní i zvuky téměř kostelní. Námluvy končící spojením muže se ženou za účelem založení rodiny s rozsahem do celé Evropy. Za účelem téhož se rožní a jedí chlebové placky, pije domácí pivo a alkohol, děti a slepí starci a stařeny okusují kosti.

                Slavení je stále populárnější. Prima oslavy jsou při odchodu části Evropy na křížové výpravy, zavedení desetihodinové pracovní směny, vysvědčení, povýšení, vánočních dárků, výher v loteriích.

                Dcera dokončila vysokoškolská studia a pustila se do doktorandského. Sešlost oslavenkyni obdařila květinou, penězi i věcným dárkem. Oslavenkyně seděla vedle mne, hubená, unavená, šťastná a spokojená. Zakázáno bylo hovořit o politice, o těch, co nebyli přítomní, o tom, na co nedosáhneme. Nejhorší na těchto oslavách jsou kojenci a jim věkově blízcí. Těm hrozí ušlapání. Tanec s jinou partnerskou, která má přednosti velikostí nevídané okem nepřehlédnutelné, vzbuzuje nepatřičné reminiscence. Současné sešlosti oplývají hlučnou hudbou a světelnými efekty. Jen těžko se zapomíná nad drahým propáleným oblečením.

Jsou oslavy tradiční a ty na místech, kde se na pobyt a oslavu nezapomíná. Těch možností je habaděj: v balonovém koši, ve štolách, vězeňských kobkách, na lodích. Sám si vzpomínám, že jsme doma oslavovali, když byl lift odbaven do emigrace a další z rodiny šťastně odjížděl do nového domova. To se pak ti starší znovu sešli, aby se poradili, zda je co oslavovat a kdo bude příští.

Slavit, slavit, být zdravý, bohatý a mladý. Nějak ty počty vždy selhávaly. Pokaždé se našel někdo, komu se udělalo špatně, kdo se omluvil., komu upadla láhev, někdo něco rozbil, koho pes pokousal, komu papoušek otevřel okno a uletěl…

Tak prosím buďte opatrní a oslavujte s ocáskem, který vás od trapárny na poslední chvíli zachrání.

Trošku jako v Kocourkově




                Připusťme si, že pod Ještědem je řada jeskynních prostor a že v nich žila komunita našich přímých příbuzných vyznačujících se řadou vlastností, které nejsou ani nám tak vzdálené. Přiznáme-li si, že deset – patnáct tisíc let zpět není tak příliš, abychom se v jejich konání nepoznali. Začněme tím, že ač jsou si podobní, není to tak úplná pravda. V čem v zimních měsících vynikali, bylo sáňkování. Na sobí lopatce to šlo z Ještěda dolů do Horního Hanychova nejlépe. Jezdilo se po dvou, při závodech po třech minutách. Singl jezdili jen ti takzvaní „čínští akrobati“, kteří své kousky na lopatce při dostatečné zásobě sněhu prováděli až k zastávce tramvaje U Pekáren.

                Já vím, já vím, tenkrát tramvaje ještě nejezdily. Pro ty, co nepamatují připomenu, že ještě můj tatínek na saních trasu od Ještědu k pekárnám jezdil bez sesednutí. Doufám, že i vy věříte svým tatínkům a těm, co už zemřeli vůbec. Sáňkování předků z Ještěda máme odbyté třemi řádky.

Volby do tehdejšího parlamentu, co sídlil s většinou zpřízněné komunity ve Drábských světničkách, byly o něco delší než na sobí lopatce dolů do města. Zástupci politických stran připravili zemské volby každé čtyři roky tak, aby při zimních celodenních posezeních v jeskyních u blahodárného ohně bylo na co vzpomínat. Budoucí zastupitelé museli překonat řadu překážek, aby se nakonec směli vrátit do rodných jeskyní, kde povětšinou sešli stářím a láskou svých bližních. Přiznejme si, že naši prarodiče oznámením své kandidatury za jednu ze sto dvaceti k volbám připuštěným stran hodně riskovali. Především to bylo krmení šavlozubých bílých lvů v liberecké zoo a to s očima zavázanýma, druhé kolo s jednou rukou za zády. Od třetího bylo pro malý zájem postupujícím odpuštěno.

Vrátit našim předchůdcům důstojnost a radost ze života v jeskyních, bylo dáno i jejich blízkým vztahem k umění, delším pobytem na horském slunci ve výškách kolem jednoho kilometru, což dávalo libereckým i přízvisko „horské bestie“, „harpyje“. Ještě celá léta později, za reformace, se v horských obcích četlo vše od Marie Terezie, Němcové, Čapka, ale našly se zde i nosiče hudby amerických indiánů, astronautů. Bylo mi, jako nikdy jindy. Potvrdilo se, že tu už vše jednou bylo, že každé legraci se už někdo smál. Každé hnutí se již kdysi hýbalo, každou písničku už tu někdo recitoval. Každý, kdo tu něco rozbíjel, něco stavěl, devastoval, musí vědět, že není to poprvé. Čert to vem, ať dělám, co dělám, všechno už tu bylo. Liberecko je semeništěm nápadů, dobrých cen, věčného snu po tom nejlepším.

čtvrtek 30. listopadu 2017

O poštovních známkách a roku 1938




Žít v Sudetech, sbírat poštovní známky a nezmínit se o zvláštnostech podzimu roku 1938 by bylo nepatřičné. Tatínkovi bylo 18 let a takříkajíc mu svět ležel u kolen.

Reichenberg – Liberec, metropole severu. Pravidelné letecké spojení s hlavním městem, moderní lanovka na Ještěd. Tovární výroba textilního zboží opět v konjunktuře, blízká třetí říše až moc blízká. 20 kilometrů vlakem do Saské Žitavy. Liberec, plný Němců, kteří volili Konrada Henleina a jeho program „Zpět do říše“. To byl svět podle osmnáctiletého kluka, který se právě vyučil tkalcem.

Příjezd německých vojsk do Liberce, která obsazovala Sudety, pozoroval tatínek ze sedla zánovního kola z kopce na Bedřichovce. Od Chrastavy se na Liberec táhl dlouhatánský šedivý pruh okupačních německých vojáků. Z kola sesedl až v Praze. A udělal dobře. Pro dědečka si nacisti došli hned druhý den a odvezli ho do říše. Tatínkova klukovská sbírka známek se tehdy ztratila bůhví kam. Až po létech, když jsem už začal sbírat já, mi o ní tatínek pověděl. Její ztráta ho mrzela, co se tehdy dělo na poštách u přepážek nemělo obdoby. A o to táta přišel.

Nezbylo, než abych začal sbírat já. Především mi šlo o ruční přetisky československých známek z obsazených Sudet. A povím vám, jsou to zajímavosti ještě dnes. Dá se říci, že Němci v Liberci a v ještě některých dalších místech republiky nelenili a oráželi poštovní zásilky přídavnými razítky s různými „oslavnými“ texty, jako například: „Wir sind frei“ – Jsme svobodní, nebo „Wir danken unserem führer“ – Děkujeme vůdci. Tato a podobná razítka byla používána v obsazených českých poštách především v říjnu 1938. Oslavovaly násilné vyhnání Čechů, Židů a německých antifašistů z pohraničních oblastí republiky. Obsazení českých úřadů a především pošt bylo na mnoha místech spojeno s násilím zfanatizovaných davů sudetských Němců v touze spojit se s hitlerovským Německem – heim ins reich – domů do říše.

O tom všem i po tolika letech vydávají svědectví poštovní dokumenty, filatelistické doklady. Je až překvapivé, kolik takových dokumentů se ještě dnes nachází ve specializovaných sbírkách sběratelů známek československé první republiky, která končila právě následujícím rokem 1939, vytvořením protektorátu Čechy a Morava.

Ač připomínají neblahé osudy našeho národa, jsou právě poštovní dokumenty s přítisky „Wir sind frei“ součástí dějinných událostí, kdy jedněm se zdálo, že budou svobodní a druzí o svobodu právě přicházejí.

Sbírání známek mi zůstalo koníčkem rozšiřujícím obzory zvídavého člověka. Je škoda, že krásné obrázky – známky se už dnes nesbírají tolik, jako za mého mládí, jsou krásnější a krásnější.

pondělí 27. listopadu 2017

Milí, drazí, není nad to, když se lidé baví

            Jak začít? Když byla pod útesy a v jeskyních zima a tma, bavili se lidé jako dnes. Dostali hlad, potřebu sexu, jídla, hudby, poslouchat vyprávění stařečků a stařenek o dobách dávných a ještě dávnějších.
V jeskyních byla zima a chlad stále ve dne v noci, podle toho, jak kdo seděl daleko od ohně. Je prazvláštní, že se pálilo vše s výjimkou těch, co právě zemřeli. Ani ne tak z piety, ale jsou věci hořlavé a jiné, co špatně dlouho hoří a příliš tepla a světla nedávají. Nemluvě o tom, že ohniště bylo nezbytným pracovištěm pro úpravu potravin. V potravinovém řetězci byl oheň zcela novým zdrojem, který vařil, pekl, smažil, ohříval, dával lidem v kožešinách zcela nový požitek, něco, co na jídelníčku dosud nebylo.
Tabu sem, tabu tam, když došlo na lámání chleba (dosud ne úplně známému), jedlo se všechno. Ruští námořníci o hodně let později, ztraceni v dálavách moří, ponecháni osudu v dobách největší nouze jedli věci i nejedlé. I z čeho byla vyrobena tahací harmonika, poslední, s čím se před smrtí hladem tak neradi loučili. 
To naši předci v jeskyních dovedli zpracovat i dlouhé kosti savců k vyluzování zvuků, nad kterými se ohromně bavili. Malé děti strašili jen částečně ohořelými zbytky drobných živočichů. To všechno dalo základ příštích forem malých divadel, loutkových až po vystoupení mimů, operních zpěvaček, slavných představitelů Shakespearovských dramat.
Doba pobytu v jeskyních za špatného počasí, ohrožení šavlozubými predátory a nedostatek bílkovin vedla tehdejší umělecky založené excentrické jedince, aby vzali uhel z ohniště do ruky a příbytek, jeskynní stěny, pokryli sexuální grafickou tématikou, kterou následovala vzpomínka, jak jsme ulovili něco k jídlu. To vše za nevšedního zájmu ostatních, kteří oceňovali umělce zvlášť vybranými houbičkami i travou, která v našich dávných předcích vyvolávala pocit, že umí létat, jezdit, plavit se, vznášet se, dělat vše, co jednou přijde. 
Dá se říci, že jen těžko se odcházelo z takových jeskyň narvaných sušenou halucinogenní trávou, která jim dělala tak dobře. Ti, co odešli, vyprávěli o nových možnostech a dálavách plných exotiky. Myslím si, že ne všichni došli k branám a vešli do měst a vesnic, plných jídla a radovánek. Těch pár pozdějších Michelangelů, Rubensů, Muchů, Slavíčků a Rembrandtů není skoro nic proti těm, co hulili a vznášeli se v Altamiře a v podobných jeskyních, které tak bezděčně napomohly rozvoji kultury a veselí v celém civilizovaném světě. Místo zdroje nalezeno. Ano, odtamtud se začal šířit rock, blues, opera i činohra a všechny ty televizní slátaniny, jak a co vařit, pěvecké soutěže. Dámy a pánové v šatech a teplácích, vaše dnešní oblékání vzalo počátek v kožešinách vašich praprababiček, které v nich uměly chodit a nebyla jim v nich zima. Věřte nevěřte, i móda byla zábava a za hrou tak na módu nosící se dnes. P  o tolika letech, se vracíme k bydlení položenému do hlubokých jam, kde hledáme návrat k přírodě. Tam, kde končí hloupost jedněch začíná nový děj. Bavit se, ohřát se, najíst se, odhalit třídního nepřítele. Jak jednoduché a prosté. Zpět k Altamiře.