neděle 25. září 2016

Na světě je pořád krásně




                Dvacáté století oslavilo svou polovinu. Sněží. Maminka otevřela okno a nechala vločky létat dovnitř. Záclony byly odsunuty z jedné strany a nic nebránilo prvním sněhovým vločkám usedat na mou hlavu, na hračky, které jsem měl rozházené kolem sebe. ,,Mami ono opravdu sněží!“ Byly mi čtyři roky, moc sněhu jsem nepamatoval nové věci mě nadmíru zajímaly.

                Maminka zatáhla záclonu, aby na ni nepadal sníh a začala vyprávět. Venku se čerti ženili, sníh už nepoletoval, ale padal vodorovně. Svět kolem byl náhle bílý, celičký od země po koruny stromů a výš a výš jenom bílá, neprůhledná stěna z bílé kaše. „Mami já se bojím. „Ale jdi, jsi už velký kluk, kluci se nesmí bát, budou z nich jednou vojáci. Až vyrosteš tak budeš vojákem.“ „Už nechci, nechci být vojákem.“ Maminka se bavila a ptala se dál: „Když ne vojákem, tak čím bude můj malej klučina?“ Sebral jsem veškerou svou odvahu a mamince se postavil: „Budu jako děda. Budu správcem židovského hřbitova. Židi už nejsou, zůstali v Terezíně a děda dělá prd.“ A už jsem ji měl. Záhlavec, čili pohlavek přiletěl větrem směrem od maminky, s dovětkem: „O tom si ještě popovídáme!“

                Nebyl jsem z toho moudrý. O něčem se doma nemluvilo, o jiném jen německy, o něčem jen potichu, hodně potichu. Zoufale jsem přemýšlel do čeho jsem to já čtyřletý trouba šlápl. Co jsem řekl a neměl. Maminka mě pohladila po vlasech. Úplně mimo diskusi byl tatínkův kamarád, který pomáhal, kde se dalo. Hlavně dědovi na hřbitově.

                Maminka mi vzala hlavu do dlaní a pošeptala mi do ucha: „Jsi moudrý chlapeček, budeš léčit nemocný maminky a tatínky.“ Zklamal jsem. Nestal jsem se lékařem a maminka umřela nemocná a stará. Pomocník dědečka se na hřbitově oběsil, prý se mu vrátil rozum a on si vzpomněl na Osvětim. Tatínek budoval pár let intenzivně socialismus v Jáchymově, potom, už jako převychovaný pracoval i v Totexu u soustruhu, později prodával metráky zeleniny.

                Pokaždé, když sněží, stojím u okna a aspoň na chvilku si otevřu. Sníh létá dovnitř, já sedím v křesle a  padá mi do vlasů, na knihy rozházené kolem mne v pokoji... Jen maminka mi tu schází. Vítr fouká čím dál silněji a mně už chvilku trvá, než vstanu a okno zavřu. I pak se ještě dívám, na to jak se čerti žení a jak  stromky venku na zahradě za ta léta vyrostly. Maminko, táto, dědečku i ty pomocníku, který jsi se vrátil. Odešli jste postupně všichni.

                Venku sněží a já znovu otevírám okno, abych se nadýchal větru s tou bílou hustou kaší. Maminko, táto, natahuji ruku do bílé tmy, abych ji spojil s vašimi. Je mi smutno. Starému člověku se stýská. Přestalo sněžit. Vidím děti, jak staví první kouli na druhou a záhy i třetí. Po chvíli  stojí sněhulák, úplně ten samý, co jsme stavěly i my, děti, před mnoha a mnoha lety.

 

čtvrtek 22. září 2016

Zaručená výhra (retro)




 „Haló, to je pan Dřeváček? No, výborně! Tady je Jarmila Měkosrdcatá z veřejně prospěšné společnosti Tři kroužky a pět koleček. Máte minutku, pane Dřeváčku?“ Nečekaje na odpověď řinou se z telefonu další slova:“Mohu vám položit dvě otázky?“ Tu dámu na druhé straně v monologu nic nezastaví. „Myjete se, pane Dřeváčku a často?

Než stačíte zavěsit, monolog se změní v soutěž o ceny: Hned vám položím otázku, na kterou stačí odpovědět stručně: ano-ne. A pokud odpověď neznáte, mohu poradit. Znáte léčbu práškovým cukrem? Neznáte. Výborně! V tom případě jste zařazen mezi výherce dárku od nás (od firmy Tři kroužky a pět koleček) v hodnotě, držte se, pane Dřeváčku! V hodnotě 3.000,-Kč. A pokud se dostavíte 5 minut před předáním, bude cena dárku, vzhledem k našemu úspěšnému trvání na trhu (3 měsíce) navýšena na 5.000,-Kč! Do týdne čekejte telefon, zda jste byl vylosován a pozván na slavnostní večeři spojenou s předáním osobního dárku.“

O týden později:“Haló, pane Dřeváčku, mohu vám gratulovat! Už nyní jste majitelem překvapení v ceně 5.000,-Kč. Cena vám bude předána v restauraci U Horkého buřtu 34.15. tohoto roku v 18 hodin. Bude vám podána chutná večeře, pouze si platíte pití. Počítejte tak s dvouhodinovým posezením v příjemném prostředí. Naši zaměstnanci vás při něm seznámí s převratnými výrobky naší firmy Tři kroužky a pět koleček.“

Když se dáma nadechla, aby mohla pokračovat, skočil jí pan Dřeváček do řeči: „Děkuji vám za nabídku, ale já si přijdu jen pro ten dárek, co jsem vyhrál v soutěži o osobní hygieně. Ani se neposadím, nepovečeřím, pouze si vezmu svou výhru a půjdu.“

Dáma na druhé straně telefonu nic neubrala z kadence rychlopalného kulometu a vmetla panu Dřeváčkovi do tváře, respektive do ucha, slova hodná admirála Nelsona: „Tak to nemusíte chodit vůbec. Za těchto okolností nedostanete nic“, a jemně, velmi jemně položila sluchátko, a pokud se pan Dřeváček nepřeslechl, poslední, co ta kultivovaná dáma řekla na jeho adresu bylo: „Anděli!“, což mu připomnělo, že mu dochází toaletní papír a mýdlo...

Liberec - hlavní město provincie Deutschböhmen aneb 28.říjen v Libereckém kraji (retro)




 Před několika dny odpovídali náhodní chodci před televizními kamerami na otázku, kdy vznikla naše republika. Jako každý rok, část dotázaných nemá o sledu událostí v roce 1918 ani tušení. A protože i řada z nás už zapomněla, co nás ve škole učili, tak si připomeňme sled událostí vedoucích k naší samostatnosti.

 Značná část německé populace v pohraničí nechtěla akceptovat hranice nového poválečného uspořádání Evropy a důrazně žádala jejich změnu ve prospěch nástupnického Rakouska a tím i legalizaci „provincie Deutschböhmen“ na území vzniklém z oblastí Liberecka, Ústecka, Litoměřicka, Českolipska, Mostecka, Děčínska a Karlovarska. Severočeská část s centrem a hlavním městem. To bylo v Liberci. Zde sídlila vláda v čele se zemským hejtmanem Rafaelem Pacherem, kterého ve funkci záhy nahradil už 6.listopadu Dr. Longman von Ausen.

Liberecká zemská vláda od samého počátku svého působení se potýkala se značnými potížemi. Především šlo o zásobování potravinami a odbytiště průmyslové výroby. Naopak v oblasti samosprávy svůj vliv upevnila. Vydala i vlastní peníze v hodnotě 5, 10, 20 a 100 korun, ale hospodářskou situaci v „provincii“ to nezlepšilo.

 Problémy nastaly i v dopravě. Na ochranu obyvatel byly zřízeny oddíly dobrovolníků a občanské gardy. Téměř celý program vlády „provincie Deutschböhmen“ byl jenom snem. Nebyl čas na jeho naplnění. Myšlenka odtržení pohraničních oblastí ČSR a jejich připojení k Rakousku nenašla ani podporu u německých průmyslníků, kteří se naopak vyslovili pro Československou republiku.
 Od počátku listopadu 1918 začala československá vojska s postupným obsazováním pohraničí, které přešlo zcela do českých rukou do konce roku 1918. 3. listopadu došlo na slavnostní shromáždění před radnicí v Českém Dubu k rozpuštění německého obecního zastupitelstva a o dva dny později k rozpuštění německého zastupitelství v Bezděčíně. 8. listopadu byl obsazen Sychrov, 10. listopadu Hodkovice nad Mohelkou. Pomyslná hranice mezi ČSR a libereckými separatisty procházela Vápnem, Světlou, Rašovkou, Hodkovicemi nad Mohelkou, Pelíkovicemi, Bezděčínem, Frýdštejnem a Malou Skálou. Ochranu hranice zajišťoval čs. vojenský oddíl, který zadržoval hlídky „volkswehru“, které z obsazeného Ještědu pronikaly na výzvědy do okolí.

13. prosince 1918 čs. vojsko obsadilo Dlouhý Most a horskou chatu na Ještědu. Po těchto a dalších nepříznivých zprávách se rozhodla 11.prosince Logmanova zemská vláda přesídlit z Liberce do Žitavy a později přes Drážďany do Vídně. 13. prosince 1918 se čs. vojáci objevili v Hrádku nad Nisou a ve Vratislavicích. Kruh kolem Liberce se uzavíral.

Proklamace německého „volkswehru“ a Karla Kreibicha o vojenském hájení města s použitím dělostřelectva, přinutil okresní turnovský národní výbor k přeměně dosavadní obranné čáry v souvislou jednotnou frontu, která byla nazvána „ještědská“. Od Turnova zároveň docházely z Liberce, Tanvaldu a Jablonce nad Nisou zprávy, že státní majetek je rozdáván a odvážen do Saska, které zároveň bylo marně zemskou vládou „Deutschböhmen“ v Liberci žádáno o vojenskou pomoc. Německá vojenská rada musela konstatovat, že Liberec není možno hájit pro nespolehlivost vojska a nedostatek zbraní.
 Na základě denního rozkazu z 10.12.1918, který za Okresní národní výbor v Turnově podepsal V. Kulich a velitelství fronty Ing. Fischer, měly 11. prosince v pět hodin ráno obsadit obranné síly ještědské fronty, posílené Jizerským plukem, linii Křižany-Ještěd-Dlouhý Most- Proseč. Současně měl být osvobozen Tanvald.

Celá akce proběhla úspěšně, někdy i za podpory místního obyvatelstva.. Pro nedostatek vojska a zbraní nebyl osvobozen Liberec, jehož vojenská síla byla odhadována na 2000 mužů a 45 strojních pušek. Mimo to byla německému obyvatelstvu v Liberci vydána munice a zbraně. 13. prosinec 1918 vrchní velitelství v Praze přislíbilo turnovským k bojům o Liberec opancéřovaný vlak a 500 vojáků z České Lípy. Tím stoupnul počet vojáků připravených osvobodit město pod Ještědem asi na 2700 mužů.

K dennímu rozkazu z 14. prosince byl vojsku přiložen i situační plán města. Samotný útok měl být proveden humánně, bez krveprolití a samotný útok stanoven na 16. prosince. Českodubská posádka (setnina Pojizerského pluku č. 94) v čele s poručíkem Hákem dostala rozkaz proniknout do Liberce přes Růžodol a druhá měla obsadit nádraží v Křižanech a odtud vstoupit do města.

Horní Růžodol byl obsazen vojáky vedenými kpt. Maškem ze směru Pilínkov. Okolo páté ráno bylo obsazeno nádraží. Nebyl potřeba ani už zmíněný pancéřový vlak. Ten odjel se zálohou 500 mužů obsadit Frýdlant v Čechách. Okolo šesté hodiny byla čs. vojáky obsazena liberecká radnice a střed města. Ještě v dopoledních hodinách 16. prosince 1918 německý magistrát předal své pravomoci představitelům okresního národního výboru Josefu Čapkovi, Aloisu Peškovi a Josefu Kladrubskému. Tímto aktem bylo završeno státně právní převzetí moci i v naší oblasti Československým státem.

 Použito materiálu l. Horákové „Obsazení Liberecka čs. vojskem na konci roku 1918

Dušičky před třemi lety (retro)


 

Jsou trochu jako svatba, trochu jako funus. Sjedou se příbuzní, je tam nevěsta, ženich, i ti, co s námi léta nemluví. Fakt je, že se tam nepije. To jsou hřbitovy v době podzimní. Uklízí se a zdobí. A hlavně budou dušičky…

Týden před koncem října to tu vypadá, že mají v hypermarketech výprodej. Kolem dokola samá zaparkovaná auta, spousta babiček a hodně těch, kterým patří i drahá auta. Proč babiček? Přežívají nás a na rozdíl od nás nezapomínají. A auta? Často tímhle způsobem splácí mladí půjčky těm, kteří na hřbitovech leží. Těm to už bude platné jako teplý vaťák, ale z druhé strany, čert ví, jak to kdo myslí... Nechme to být. Jsou svátky všech svatých – Dušičky roku 2013.

Jo, za mého mládí, před šedesáti lety to vypadalo na našich hřbitovech v Sudetech o hodně jinak. Co Rudá armáda osvobodila, to už nepustila. Vítězné mocnosti a vůle lidu vyhostili Němce z tohoto území a Sudety zůstaly bez pozůstalých. Těch pár Němců, co prokázalo, že jsou nepostradatelní pro náš průmysl a k tomu všemu byli antifašisty, se jen pomalu trousilo na hřbitovy. Ale hřbitovy byly neosvětlené a květin pomálu.

Češi jezdili do kraje - domů.... A ještě dlouho po válce, tak deset let, dvacet let. To bylo jako v létě prázdniny. Téměř všichni mí spolužáci mě v létě opouštěli a jeli do domova svých rodičů, do různých krajů Československa. V Sudetech jejich rodiče doma nebyli, tady na hřbitově nikoho neměli.

Ke změnám došlo tak v druhé polovině šedesátých let minulého století. Češi začali měnit fasády na konsfikátech, střechy, okna, ploty a začali sázet stromy a ožívaly i hroby jejich pozůstalých na místních hřbitovech. Města a obce se začaly i starat o své hřbitovy. Vzpomeňte na nezbytné velké stěhování hřbitova uprostřed města Liberec v šedesátých letech.

A dušičky? Začaly být národním svátkem i v zemi ateistů, ke které svůj nezanedbatelný základní kámen položil TGM a První republika. A ta své pozůstalé oslavuje dodnes po svém. Civilně a důstojně. Všemi svými příslušníky. Přicházejí opravdu všechny generace. Vzpomínáme, slibujeme, omlouváme se, diskutujeme a přeme se. Potichu, aby to souseda vedle nerušilo. Dělá to samé.  Potkáváme známé, které jsme celý rok nepotkali.... Už není ani kam dávat všechny květináče, koše s květinami.

Stojíme u těch, kteří nás opustili, a víme, že k nim přibudeme i my.... Je to kruté, bojíme se a závidíme dětem, že to je ani nenapadne. Umřít? Komu by se chtělo! To raději starosti, neupřímné přátele, hrozné vedoucí, to vše raději, než být tady s těmi, kteří tu jsou pohřbeni.

A přesto tu dnes stojíme, abychom si řekli „memento mori“ - pamatuj na smrt a měř své činy, člověče tím, zda uspokojily víc než jen tebe.. Den věnovaný Památce zesnulých, den kdy vzpomínáme a přicházíme na hřbitovy poděkovat za vše, co nám ti věčně spící dali. Za životy, za lásku partnerů, za naše osudy, za vítězství, za děti, prostě říci: Bez vás bychom nebyli, děkujeme....

Nestyďme se za to, že jsme zůstali i o chvilku déle, než jsme chtěli, že jsme měli v očích slzy. Přišli jsme a měli bychom chodit častěji naslouchat a možná se i zkušenostmi, těch starších řídit.... Položit kytičku a nezapomenout, že i my se sem jednou vrátíme, jednou a provždy.

Ohlédnutí (retro)

Je konec květákové sezóny. Kde je ten čas životopisu, kdy plakat, nebo jásat nad tím, jak dopadly komunální volby v naší sednici?
Pořád mám před očima, tatínka když jej poliši odvedli. Nebylo to včera, musím zavřít oči, bylo to před 65 lety. Nebylo to o politice. Chtěl si přilepšit, byl mladý, čerstvě ženatý... Není se čím chlubit. Berte to i tak, že je září, konec květákové sezóny… Byli mi tři a tatínek byl pro mne hrdina, vítěz nad draky. Prvním i posledním.
Bylo po válce, obchody nepraskaly ve švech plnými regály. A táta mi začal scházet. I když neuměl udělat všechno, bral jsem to tak, že pro mne dělal zázraky. Byl konec léta, konec květákové sezóny. Maminka pokaždé květák obalila a vezli jsme jej tátovi do vyšetřovací vazby, do Liberce. Ostatní budovali svět bez hranic, plný míru, nadšení a můj táta seděl – byl zavřený. Nikoho nezabil, babičkám nebral v parcích důchody. Vzali mi tatínka, zavřeli a my dva, maminka a já jsme mu do vězení vozili obalovaný květák. Jsou věci, které by se tříletým klukům stávat neměli.
Byl konec léta, podzimní zimy i jara, byl konec květákové sezóny. Tatínek nosil starou prťavou radiovku s malou anténou. Ten květák si od nás brali na vrátnici, ale tátu mi neukázali. Myslel jsem, že to pochopí tak: Ukážete mi tátu, já vám dám ochutnat růžičku obalovaného květáku, co jsme s mámou společně smažili. Nechodilo to tak. Tatínek byl jen červotoč, který se snažil rozbíjet, ničit práci druhých… Bůh ví, co s tím květákem pro něj dělali. Byli mi tři roky. Viděl jsem jen ty jeho smutné oči, když mi jej odvedli. Dal bych mu cokoli a policajty třeba podplatil. Neberte mi tátu! Kdo si bude se mnou hrát, vyřezávat mi ze dřeva hračky?
Jako malý kluk jsem z toho všeho byl úplně vedle. Dnes nevím, není-li pozdě. Kdy je ten správný čas, vzpomenout hrdinů, delikventů, právě zvolených kandidátů - tatínků, kteří asi žádnými hrdiny nebyli a přesto je jejich děti milovaly? „Tatínku,“ asi jsem ti to tenkrát v tom fofru, kdy si pro tebe přijeli, zapomněl říct. „Měl jsem tě rád a rád bych se s tebou ještě jednou sešel, abych ti povyprávěl, o co jsi všechno přišel, o co jsem přišel já. A začal bych tím, že ač končila sezóna květáku, nosil jsem ti jej s maminkou až ke dveřím lapáku. Dál už jsem nesměl, vzhledem k věku. Táto, tatínku….. „

úterý 20. září 2016

Veselí svatebčané




                Patnáct mi ještě určitě nebylo a málokdo z mých vrstevníků mohl říct, táto, mámo, splnili jste mi velké přání, díky. Koupí magnetofonu Tesla, Sonet Duo se splnilo přání nejednoho stejně starého spolužáka.

                Přístroj s akustikou, která vyhovovala nám, děsila rodiče a sousedy nad padesát zaháněla en bloc pod peřinu.... Když se dal přístroj opravdu nahlas, tak se třáslo vše kolem a nikdo nerozuměl slovu toho druhého. Hlasitost imponovala tehdy i předsvatební dvojici napříč naší ulicí. Slýchali ten vřískot linoucí se z okna mého pokoje a své manželské ano se rozhodli spojit s poobřadní žranicí doma a s hudební produkcí pod mou taktovkou prostřednictvím mého magneťáku Sonet Duo.

                Oslovili mne a já, jak jinak souhlasil, s vidinou tehdy velkého obnosu 200 korun československých. Poctivě jsem se připravoval nahráváním písniček z nočního vysílání Radia Laxemberk, Hlasu Ameriky a mnoha dalších. V den svatby jsem byl připraven. Nic jsem neponechal náhodě. Hudba na magnetofonových páscích byla o dechovce, ploužácích a  písničkách tehdy oblíbených zpěváků jako byli pánové Adam, Cortéz, Hála a Kučerovci. Těm dělali protiváhu Presley, Anka.

                Nakonec to dopadlo všechno jinak. Mladí i staří pohromadě, proč ne? Mají si co říct. Žel rámus byl takový, že si nerozuměli a nakonec to dali za vinu mě, že výběr hudby byl neprofesionální. Nejdříve si ovšem na sobě potrhali svatební šatstvo, pak rozmlátili části vybavení místností a založili požár v ložnici svatebčanů. Porozbíjeli většinu svatebních darů, u aut parkujících venku před domem poničili lak vozů, ulámali zrcátka, a kde  jen mohli, odšroubovali poznávací značky. Nejvíc škody nadělali na historických obrázcích, kde nůžkami vystříhali obličeje pánů a starých dam 18. století.

                Když si zchladili žáhu i na mě,  navzájem se pomlátili tak, že přijela sanitka s doktorem a policajt se psem. Skončilo to sčítáním škod a zvažováním rozvodu. Všechny takové úvahy však byly odsunuty těhotenstvím nevěsty, která pak pět let rok, co rok rodila jedno dítko za druhým. Na rozvod nebylo ani pomyšlení. Odcházel jsem na vojnu s vědomím, že pět dětí u sousedů jsem měl jsem dozajista na svědomí já a tím i špatné svědomí, co s nimi bude až rodiče vystřízliví. To všechno určitě muzika. I když se moc nepovedla, sehrála něco pozitivního, nač dodnes nemohu přijít. Když to zjednoduším, tudy má cesta ke slávě nevedla. Byla to cesta pokusu, od kterého jsem odešel k jiné technologii oslovení veřejnosti. Hudba to není. Ať se jí zaobírá někdo jiný, co to umí.


pondělí 19. září 2016

O Hrádku nad Nisou (retro)





Drobná plastika stojící a náměstí může znázorňovat cokoli. V případě Hrádku jde o oslavu Trojmezí. Dnes jsou hranice bez celníků, drátů, kontrol, pasů a víz. Za dva roky město oslaví 750 let vzniku. Pamatuji ty oslavy před padesáti lety, viděl jsem hollywodské oslavy v Žitavě a těším se na oslavy v roce 2010.

Doporučil bych hrádeckému komitétu pro přípravu her a zábav k tomuto významnému jubileu spojit své síly s partnery v Žitavě a pojmout oslavy jako sloučenou akci v Hrádku i v Žitavě. Vždyť dnes se už prakticky jedná o dvojměstí a schází jen kyvadlová doprava mezi oběma městy.

Před mnoha lety, na úsvitu osídlení Hrádecka bylo však všechno jinak. Nemáme-li ale dost důkazů, že se něco událo jinak, musíme souhlasit s tím, že někdo už před námi dokázal, že prvními osídlenci této úžasné krajiny byli Slované, Milčané – pravděpodobně Lemůzové s deseti rodnými hrady včetně Žitavy, Frýdlantu a Chrastavy. Jeden z nich stál v blízkosti hrádeckého kina. Právě tam objevili hrádečtí v roce 1929 svou slavnou kostru „skrčence“, starou minimálně 2050 let, potvrzující prastaré osídlení kraje, které bylo zváno „Záhvozd“. A zdá se, že se opravdu jednalo o oblast mohutného pralesa od Šluknova přes Hrádek nad Nisou po Frýdlant v Čechách.

Není dost listinných dokumentů, o které lze opřít hypotézy z Hrádeckých dějin. Jistě si dovedete všichni představit, že o tak krásné stavební parcely, které zde byly v roce 1000, ale i později byl velký boj, ne nepodobný dnešnímu, včetně použitých praktik, jak se k nim dostat. Snad jen, že tehdejší obyvatelé byli o něco drsnější těch dnešních. Ani Germáni ani Slované nešli pro zbraň daleko a obě strany se boje aktivně účastnily. Nakonec Přemysl Otakar II, který vyřešil celou věc jako osvícený panovník, do širokého okolí Záhvozdu oficiálně pozval chlapce a děvčata z Německa, z okolí saské Míšně, včetně „pána z Donína“, který všemu šéfoval z hradu Vlčice (Olšice) – Grábštejna. To vše za slušné peníze pro pana krále.

Před tímto aktem germanizace krajiny, jinak plné Slovanů, fungoval v moderním pojetí správy coby hejtman rod Berků z Dubé z okresu Česká Lípa. Němečtí dosídlenci se do práce vrhli jako pilní mravenci. Vypalují lesy, staví cesty, domy, moderněji obhospodařují pole, hledají kovy a zpracovávají je, obchodují, mají spoustu dětí, poněmčují sousedy. Česká řeč se z Hrádku a okolí pomalu ztrácí.

Hrádek, už dobře opevněný, se v roce 1260 stává městem. Kostelíček býval plný už od svého postavení v roce 1286. Hrádek zažil boom porodnosti v roce 1352 za vlády císaře, krále a velkého cestovatele Karla IV. V té době dochází ke stavebnímu rozmachu okolí. Roste Žitava, hrad i klášter v Oybíně, rovněž i okolní hrady. Ve vzpomínaném roce 1352 hrádečtí platí církevní daň z počtu duší nejvyšší z okolních obcí. Celých 24 kop stříbrných grošíků v době, kdy Liberec platil 2 kopy. Ne proto, že získal slevu, ale protože v něm téměř nikdo nežil. Staveniště kolem Hrádku byla vskutku grandiózní! On taky nikdo od nikoho nechtěl v té době stavební povolení, i když úplně to bez úřadu Zemských desek také nešlo, ale rozhodně nemusel nikdo zjišťovat vliv stavby na životní prostředí. Tak jako tak, když jsme o Žitavu a o obě Lužice v roce 1635 přišli, finančním vyrovnáním se Saskem, bylo čeho litovat. Asi tak, jako když dnes Rusové brečí, proč jejich předci prodali kdysi Američanům Čukotku.

Dost se o Hrádku mluví v souvislosti s husity procházejícími krajem. Hned zpočátku je třeba připomenout, že moc rádi je tu neměli. Bohatí vlivní Češi i Němci, šlechta, kněží, ti všichni se báli o své prebendy. A tak to spělo, jako ostatně vše a v Čechách vždy k tomu, že se braly ohledy, byla tu jistá forma protekce, svou roli hráli lobisté a snaha pacifikovat radikály formou korupce. Tak šel často hrad z ruky do ruky a města rovněž tak. Čas běžel, ostří husitství se otupilo a jako vítaná změna v ritu náboženství doba spěla k náboženským válkám, končící Válkou třicetiletou. Rovněž napoleonské války se dotkly města. Samé války a všechny prošly branami a brankami Hrádku nad Nisou.

Za zmínku stojí i jeden z majitelů Grábštejna, Hrádku nad Nisou a širšího okolí Jiří Mehl ze Střelic, vysoký pražský úředník, který investoval volné finanční prostředky do modernizace dolů, efektivnosti správy a výroby. Hrádek povstává z popela, ale přichází opět čas, kdy každé z válčících stran procházející městem musí dát kus sama sebe, ať jsou to císařští, Švédové, Sasové, marodeři, Rusové, Francouzi. Jedno v jakém pořadí, všichni chtějí jíst, jejich doprovod též včetně koní.

Po Třicetileté válce klesl počet „duší“ v Hrádku na 150. To vše mělo na svědomí desítky let vojančení, ale i nemocí zavlečených do města vojáky i těmi, kteří před nimi prchali. Konec všech těch útrap přinesl hrádeckým až Vídeňský kongres vítězů nad Napoleonem. Potvrzené hranice, konec hospodářského ochranářství, masivní rozvoj nastupujícího textilního a strojírenského průmyslu. V Hrádku se staví továrna za továrnou, těží se lignit. Stále výkonnější stroje zrychlují výrobu, bohatnou průmyslníci a kapitalisté, rozevírají se nůžky blahobytu. Roste počet dělníků, kteří právě na Hrádecku mají své odborové a politické zastání v nových spolcích a stranách.

Po vzniku Československa zesiluje tlak na německé obyvatelstvo, aby hlasovalo pro odtržení oblastí s německým obyvatelstvem od ČSR. To se daří nevybíravými útoky Henleinovy sudetoněmecké politické strany, která na svou stranu strhává 99% německých obyvatel. Vše končí v říjnu 1938 obsazením Sudet německou armádou, nadšeným přivítáním německých zákonů, připojením českého pohraničí ke Třetí říši a odchodem Židů a většiny Čechů do vnitrozemí ČSR.

Konec Druhé světové války je koncem iluze sudetských Němců o světové nadvládě jiným „méněcenným“ rasám a jejich vystěhováním do Německa z rozhodnutí vítězných mocností. Prezidentských dekretů Dr. E. Beneše schválených Národním shromážděním ČSR v roce 1945. Po 9. květnu 1945 přichází znovu po téměř sedmi stech letech nová osídlenecká vlna dosídlenců do Hrádku a okolí. Jsou to čeští navrátilci, kteří museli utéct z Hrádku před svými německými sousedy, Češi, reemigranti ze Žitavy, Slováci, Volyňští Češi, Cikáni, Rumuni, Maďaři. Je až s podivem, jak rychle bylo německé obyvatelstvo nahrazeno novými osídlenci.

Začal se rozvíjet tradiční hrádecký průmysl. K mírové produkci se vrátil veškerý průmysl, který během války pracoval pro válečné účely. Město začalo stavět a opravovat. Dnešní a starý Hrádek nad Nisou se dá jen těžko srovnávat. Město a okolí vyrostlo do krásy. Jen s nostalgií je již možno vzpomínat na továrny, které v současné době pustnou. Na Vulkan, Šmakárnu, SVA, Benar, Kovoru, Sklad oděvů, Silku, Stap, Plastimat, Státní statek.

To je fenomén zítřka – kam s těmi starými? Město má nové průmyslové centrum, hranice bez hranic. Podle mne mu schází ve vzdělávacím centru nabídka pomoci lidem učit se řeč svých sousedů, střední školství s výukou ve třech jazycích a doprava odpovídající 21. století. Koordinační centra třeba pro práci a bydlení v Hrádku, Žitavě a Bogatyni tak, aby si tato tři města vzájemně pomáhala. Co popřát Hrádku nad Nisou? Babyboom dětí, které nebudou mít problémy s jazykem svých sousedů a které městu vrátí zašlou slávu a bohatství.