pátek 20. října 2017

Má vesnice před více jak půl stoletím






            Tam, odkud jsem, je kopec ze všech stran. Kolo se tady tlačí pokaždé vzhůru. Dolů to jelo k mostu přes řeku samo. Náměstí v obci není, vše se soustředilo na pár metrech roviny podél řeky.

            Jen co jsme vyhnali fašisty, bylo týden po válce. Češi, co vesnici dosídlovali otevírali obchody a provozovny. Byli jsme industriální, příměstskou vsí. Kráva už nebyla v každém stavení. Paní Jungová, Češka, vdova po padlém německém vojákovi, si otevřela mlékárnu s mlékem nalévaným do bandasek. Před mlékárnou stála kovárna Němce, pana Lamla. Nemusel do odsunu. Tihle naši  antifašisté často neuměli ani žbleptnout česky, což byl i případ našeho vesnického kováře. Koním to nevadilo a my kluci, co pořád postávali u vrat se nemohli nabažit sálajícího žáru, pachu zpocených koní, rámusu kovadliny. Naproti kováře byl uhlíř, co koňským potahem uhlí rozvážel.

            Kousek za vsí, jak jinak než uprostřed lesů pod rozvalinami hradu Hamrštejn, stála jediná uhelná elektrárna široko daleko. Její zaměstnanci, aspoň někteří, bydleli přímo pod uhlířem, v tzv. elektrickém domě. Za zatáčkou bydlel komunista, německý antifašista vyjmutý z odsunu, obecní bubeník, který vybubnovával informace o „dění na výboře“. Bubeníka nahradily v roce 1953 tlampače a ředitel naší pětitřídní národní školy pro 1-5 třídu, který zprávy četl.

            A už jste v centru obce a zde byl skoro obchodní dům. Tep, Narpa, textil, papírnictví v jednom. Řezník, kterému bylo nejdřív zabaveno, později v zestátněném umožněno maso prodávat. Smíšené zboží s potravinami. Před vstupem s ohrádkou s vápennou kaší, která byla účinná v boji se slintavkou. Každý, kdo chtěl nakupovat si do ní musel šlápnout. Dnešní jednosezónní boty by tuhle zátěž nevydržely.

            Naproti u mostu měla už tehdy stará Špidlenka dřevěný stánek s kuřivem, novinami, školními sešity, inkoustem, pérky a násadkami. Musím se vrátit o pár metrů zpět. Tam měl provozovnu holič Jůza, co měl v té době snad jediný v obci maturitu. Za mostem byla pošta, obecní úřad, v přízemí naproti národnímu výboru měl ordinaci dojíždějící lékař. V dáli za vilkou odsunutého fabrikanta Pfeiffera byla textilka v rozvalinách. Skrze opuštěnou továrnu vedla cesta k provizornímu dřevěnému mostu přes Nisu. Asi dvě stě metrů za Pfeifferovou továrnou měl ševcovskou dílnu a malou zoologickou zahradu pan Pelant.

            V obci bylo stále několik provozoven Ráje, restaurací a jídelen, jejichž počet se na konci padesátých let ustálil na dvě. V obci byly 2-3 krejčové, které svůj salón omezily na místní klientelu. Rovněž tak místní zedníci, truhláři a zámečníci. Ve vsi zastavoval autobus ČSAD. ČSD zde měly dvě zastávky. K obci byla připojena Bedřichovka, Karlov, Hamrštejn, dnes samostatné části blízkéhoměsta. Zvláštností obce byla profese cestáře. Pan Hnízdil na Karlově, pan Štěpánek v Machníně. Hrobník, majitel nádherného proskleného pohřebního vozu. V obci byl státní statek, velká textilka, truhlárna. Lesní správa, vodárna. Naprostá většina práceschopného obyvatelstva jezdila do blízkého městečka, kde pracovala v továrně Totex, Textilana, Bytex. Do školy v naší vesnici chodilo na 150 dětí, po třiceti v každé z pěti tříd. Ve vesnici se hrálo divadlo, dobrý fotbal, na veřejnosti se aktivně projevoval Červený kříž, hasiči, sportovci, ženy. Opravili jsme si krásné koupaliště, fotbalové hřiště, mateřskou školku, prodejnu potravin, kanalizaci, vodovod.

            To vše byla má vesnice před více jak padesáti lety. Stojí stále tam, kde stála, žijí v ní lidé, kteří rovněž dělají vše možné pro její rozvoj, aby se v ní dobře žilo.






pondělí 16. října 2017

Něco o psu a člověku na počátku 21. století




Náš pes je skutečná psí slečna i podle papírů ze Slovenska, ze psího útulku. Požadovaných 20 euro jsem zaplatili, osmdesát přidali pro psy, co neměli tolik štěstí a pak tu na jednou stála.

Psík, jako hromada neštěstí, s očima rozkoukanýma do všech světových stran. Byla zticha, nevydala ani hlásku. U dveří domu na ni čekal nový kotec a dřevem vonící zateplená bouda. V té skončila a tři dny se neukázala. Pak vylezla, vzala mě na vědomí a s paničkou se daly do jídla. Povídaly si o Liptovském Mikuláši, o těch dvou letech v opuštěné továrně, u které žila, než ji proti její vůli odvlekli do útulku. O medvědech, co tam žijí a chodí až do zahrad, o lidech zlých i dobrých, o tom, jak se to tady jmenuje, co dělá panička, co páníček. Tři neděle testovala, zda jí ublížím, nebo neublížím. Prošel jsem a dnes si povídáme o rodinných financích, o trápeních s dětmi, o sousedech. Řešíme stav před i po volbách.

Od jisté doby tolerujeme, že „děvče“ si zabralo koupelnu, lehává na gauči, že je hlavním ochutnávačem všeho jídla, co přichází na náš stůl. (Když to panička nevidí…). Máme kliku, že si navzájem nepáchneme, neštěkáme na sebe a nekřičíme. Nevadí mi, že líná. Miluje drbání po celém těle a umí si o to říct packou, která je nesmlouvavá. Mám rád, když je druhá strana vztahu spokojená, leskne se jí kožíšek a pravidelně vyměšuje, což dělá a já likviduji.

Člověk a pes to je víc, než rovnice o dvou neznámých, ta, která se nedá spočítat. Přemýšlím. Není vlastně o čem, vše běží samo. Nikdo se nad druhým nepovyšuje, respektujeme své vrtochy, přání, touhy. Většina toho je ještě před námi. Těšíme se na to, co přinese čas budoucí, na zimu, která naše kožíšky k sobě ještě víc přiblíží. Nechápu ostatní, co si mezi sebou nemají co říct. Co si sednou doma k bedně a spí, v deset večer se zvednou, smetou drobky z gauče, odnesou do dřezu špinavé nádobí a jdou spát. Pes na deku u dveří. U nás doma už to tak není. Pořadí se mění, prioritu dostává zdravá výživa, dialog ke světovým i domácím událostem, předpověď počasí, co si vzít na sebe po ránu, kdy nikomu není moc do řeči. Věřte nevěřte, i k tomu má co říct náš pes. Respektujeme odlišné názory.

Pes je radost, výdaje, které se nepočítají. Žrádlo, vedle granulí i velké vepřové kosti z obchoďáku, které se vaří ve velkém hrnci, aby byly následně zahrabány po všech místech naší zahrady všude tam, kde to nejméně očekáváte. Naše psí slečna jimi dráždí své psí kolegy procházející kolem. Kost v její tlamě jí dává nezaměnitelnou podobu s Winstonem Churchillem jen doutník je nahrazen omšelou kostí.

Čím přispět k porozumění mezi člověkem a jeho věrným přítelem? Tím hlavním je nezvedat hlas a ruku. Nemělo by se s ničím spěchat. Vše má svůj čas. Od našeho psa srdečný pozdrav. Je prý spokojený, nic mu neschází.

středa 11. října 2017

Počasí pokaždé překvapí, oblékni se po svém


        Dnes už to máte úplně, úplně jedno. Říjen, listopad, nebo prosinec. Nějak se to všechno tak pospojovalo, že si nevyberete. Kdeže jsou slova pranostik, jako že na svatého Řehoře sedlák pole neoře? Dneska, co vám budu povídat, je všechno jinak. V tom měl rabín pravdu.

            Za mého mládí to rodiče svalovali na zkoušky atomových zbraní. Dneska se nezkouší a je to to samé. Počasí je prapodivné. Může to být islamisty? Těžko, má drahá této Anežko, těžko.

Já to vidím takhle. Dřív všechno, třeba za Marie Terezie, bylo asi tak. Podal sis žádost zjara, po žních následujícího roku ti přišla odpověď. Dožínky, dočesná, zavařit borůvky, zabít prase, nasušit křížaly, nastrojit stromek. Koledy, závěje, náledí a pan důchodní si konečně našel čas odpovědět úřadům. A co ausgrechnet zrovna vám mám povídat. Zima byla až do půlky května. Pošta přijela, nic nepřivezla, odjela a bylo léto. Třešně dozrály, babička umřela, dědeček se oběsil, holka chytla od vojáka francouzskou nemoc. Takhle to chodilo za Marie Terezie, možná i za Josefa.

Byl v tom pořádek, logika, systém. Nic, co by překvapilo. A v tom je odpověď na dotaz, jaká bude letos zima. Každý, každičký ze sta studovaných meteorologů odpoví jinak. Ti, co mají k dispozici přístroje z Ameriky, Japonska, Švýcarska, Indie, z Kostariky se liší v odhadech a jeden každý se spoléhá na svou vlastní žábu ve sklenici od okurek, která jim občas zachrání reputaci a svým výstupem po žebříku i čtvrtletní odměny, kariérní růst, akademické tituly.

A kde to jsme? Uprostřed Evropy. Daří se tu švábům z Asie, želvám přípotočným z Gruzie, ještěrkám z Bangladéše. Odmítli se k nám vracet křepelky, kde se vzali tu se vzali jedovatí pavouci. V létě poletuje sníh, na podzim rozkvétají stromky. Nevím proč. Vietnamci s Číňany prodávají všechno, ale číslo bot, moje číslo bot 48 nemají, tudíž chodím nepatřičně obut, což je u aut nepřípustné.

Počasí ovlivňuje v životě lidském kde co. Za už zmíněné císařovny Marie Terezie bylo vše náramně jednoduché. Žito, oves, brambory, doma kozy, jedna velká místnost bez televize. Dralo se tu, tkalcovalo, jedlo i milovalo a všechno to zpoza pece sledovaly děti, slepice a kočky. V řadě těch sednic, ať domácí dělali, co mohli, byly štěnice velké, převelice.

Ráno, večer zvonění, když hořelo, vesnice nestála stranou. Kde byly neziskovky nevím, ale lidé jeden druhému pomáhali. Šlo to i bez nich. Pán ze zámku poslal chytrého hocha na studie, farář nezneužíval děcka v sakristii, přestože věděl, že vidle v zádech dechu nesvědčí. Ach, to počasí! Pořád je jinak. Když prší, slunce nesvítí.

Za mého mládí nebyli tiráci, vše se vozilo dráhou. Silnice patřila nám, dětským hrám, letní a zimní rekreaci. Dnes bychom řekli sportu. Je to tu samá uzavírka, záchranka, náledí, divoká prasata, laně a srnečci. Co naplat, počasí se už nezmění. Pokaždé bude jinak za kopcem (za Ještědem), jako před ním. Je třeba občas se podívat i oknem, jak je venku, zapomenout na předpověď a obléknout se tak nějak po svém. Postaru.

pondělí 9. října 2017

Co máme společného a co nás nerozdělí aneb Ohlédnutí

          Už to bude deset let, co si poctivě zapisuji vzpomínky na blog. Původně mi šlo jen o ohmatání čehosi nového, co nám sedmdesátníkům bylo v mládí odepřeno. Jak čas běžel, čtenáři blogu Egonovy pohledy se postupně seznamovali s mou rodinou, s radostmi a starostmi kluka vyrůstajícího v poválečných Sudetech, s tím, jak se dívá na přírodu, na svět kolem.
            Počet vstupů do životů čtenářů rostl, až jich nakonec bylo 2 500 a po dalším zpracování jich bylo na dvanáct knih fejetonů, povídek a vzpomínek. Některé vyšly dvojjazyčně – česky a německy v nákladech kolem 1000 kusů. Knížky a příběhy v nich si našly své čtenáře a to i prostřednictvím veřejných čtení ať již doma v Liberci, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonci nad Nisou, v Jablonném v Podještědí i vícekrát v německé Žitavě.
            Veřejná čtení… Jen máloco jiného má atmosféru veřejného čtení z nové knížky. Autor je připraven, ti, co čtou, většinou herci – profesionálové rovněž a amatérští „čteci“ rovněž. Mou amatérkou byla o deset let starší sousedka, paní Hanka Klosová – Nováková. Sousedka z vesnice zpoza plotu, která se při čtení náramně bavila. Většinu příběhů mého dětství znala – plot mezi naší a jejich zahradou byl z dřevěných latí. Náš i jejich pes si byli blízcí. Ač povoláním úřednice, její dikce se blíží přednesu nositelky ceny Thálie, herečky Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Markéty Talerové. V jejím podání zněly prostorem liberecké knihovny hlasy Huckleberyho Fina, strýčka Toma, hrdinů románu Alexeje Tolstého. Náš kostelík v Machníně se také několikrát rozezněl hlasy herců Divadla F. X. Šaldy, kteří před plným stánkem božím četli z mých příběhů, které se udály pár metrů od jeho vrat.
            Mé příběhy kopírují svět, který jsem povětšinou viděl z okna vesnického domku, v uličkách a zahradách mé milované obce, která se mi zadřela pod kůži tak, jako její svérázní obyvatelé, okolní krajina, řeka i kopce kolem dokola. Mé knížky jsou poctou okolí, které se stalo inspirací pro další vášeň – sbírání starých pohlednic. Vystavování těch nejhezčích mě přivedlo až do senátu poslanecké sněmovny do Prahy, do spousty reprezentačních místností našich měst, hradů i zámků, do sousedního Německa. Všude tam, kde lidé projevili zájem, jak to dříve chodilo, na obrázcích i v textech odesílatelů.
            Vernisáže výstav starých litografií, čtení z mých knih, setkávání se čtenáři, to vše mi pomohlo porozumět lidskému konání. Dalo mi sílu sednout si a do blogu zapsat vzpomínku na neskutečnou krásu života, který každý prožíváme po svém. Zaznamenat událost, nádherný okamžik lidského bytí do paměti příštích generací.

čtvrtek 5. října 2017

Drazí příbuzní, píši Vám nemohu každému osobně


           Píši Vám, že rád poslouchám Vaše věčné švitoření. Matně si vzpomínám – u kolébky mi stály tety z tatínkovy strany z jedné strany na druhé z matčiny. Pokřikovaly na sebe vesele, jako by mezi nimi neleželo v kolébce malé hubené tělo, tak nepodobné tomu mému dnešnímu.
         Tety, mé drahé tety a ušlápnutí strýčkové. Píši svá psaní ohroženým druhům, píši Vám, drazí neznámí známí, co odjíždíte lovit a být loveni. Slunce praží stejně doma i v Národním parku Serengeti. Doma to může být tchýně, na safari hladový lev. Drazí synovci, neteře, babičky a dědečkové, klidně jezte, pijte, hodujte, jen si dejte pozor na kosti, které mají tendenci zapíchnout se do měkké tkáně na patře. Nepatřičné jsou i potravinové alergie, které edémem pokřiví i líbezné tváře ošklivým otokem.

Píši všem, co se naparují bicepsy, silou, velkým poprsím. Vše je u nás dáno přitažlivou silou, vše míří dolů. Svaly ochabují a vše je dáno datem spotřeby. Malým písmem se tím chlubí všechny konzervy.

Drazí, Vám, kterým píši tyto vzkazy, neberte to ve zlém. Jsme jedna velká rodina, a proto držme pospolu. Není nad jednoho ducha, zálibu v jednom, třeba ve značce jogurtu. Není nad kolektiv, manifestaci jednoho, všech na oslavách, narozeninách, kde se dobře jí, poznají se příbuzní, známí i neznámí. A proto píši i Vám ještě postaru. Nic nemačkám, nedotýkám se ničeho, lehce vedu propisku po papíru, řádek po řádku tak, jak se dříve psávalo. Občas se zastavím, zamyslím se a pokračuji, nic ve spěchu.

Vzkaz budoucím vnoučatům, včetně Honzíka… Vám píši nerad. Nevím, co psát těm, co přijdou až náš čas bude už dávno zavát pavučinou. Co bude trápit je nemám zdání, jenom tuším. Budeme pro ně hrdinové, knechti třicetileté války, války Severu proti jihu. Doufám, že nikdy nebudou muset pálit knihy a dokazovat, že děda měl pleť bílou. Věřím, a dal bych za to nevím co, aby má psaní Vám, budoucím, nemusela vracet čas, kdy bylo líp. I proto Vám píšu.

Náš svět a naše doba je čas, který tu ještě nikdy nebyl. Vždy může být ještě hůř, a proto, aby nebylo, píši Vám, příbuzným budoucích. Žijte a nechte žít. Ať se máme líp, než se měli naši rodiče. Doufám, že nejme generací poslední.

Píši Vám a přeji co nejmíň nemocí, dny, kdy neprší, kdy stromy kvetou a mráz květy nespálí. Vám všem, ať Vaše pole sílí, úroda zraje, voní a Vy se radujte s každým krajícem chleba namazaným máslem nepředraženým.

pondělí 2. října 2017

Jak se správně titulovat aneb Pane doktore




            Ještě deset let po válce měl mít maturitu jen holič Jůza. Pil, tudíž jako vzor nepřipadal v úvahu. Ten se nacházel až ve čtyři kilometry vzdáleném městečku Chrastavě. Byl jím MUDr. Fišer, tatínkův kamarád, který přežil hon na Židy, genocidu své rodiny i našich známých. U nich těch vzorů a akademických titulů bylo velmi mnoho. Přežil jen lékař a zároveň zubař z Chrastavy a vyučený tkadlec z Liberce, můj milovaný tatínek.

Maminka byla z Prahy. Dostala se do řečí sousedek hned, jak jsme se do obce přistěhovali. Nenosila nic po Němcích a oblékala se do přešitých šatů. Měli jsme auto, tatínek byl národní správce ve firmě Simm a Wagner – truhlárna. Bez maturity, bez univerzitního titulu řídila chod domácnosti maminka. Tatínek nás jistou dobu kontroloval skrze drátěný plot jáchymovského pracovního tábora, odkud se vrátil nepolepšen a zbaven iluzí o současném světě. Mně se dostalo poučení, že vzdělání je věc, kterou mi nikdo nikdy nevezme a musím tedy studovat, kolik se do mě vejde. S hanbou musím přiznat, že se to zvrtlo na střední škole, kde zamindrákovaní učitelé Vydra a Kaše mé sny o akademickém titulu změnili na tvrdou realitu. Maminka nesla velmi těžce, když mí vrstevníci, spolužáci a bratranec Ivan dosáhli prvních vědeckých titulů.

Později, v tradici mnoha rodin v Sudetech, můj syn nevybočil z rodinné tradice. Vystudoval textilní fakultu liberecké techniky a posléze získal titul inženýra, docenta a profesora.  Vysokoškolské vzdělání v oboru řízení národních výborů a organizací v jejich působnosti jsem sice získal s červeným diplomem, ale v reálu jsem ho již neuplatnil.

Mé životní partnerky svou osobní pílí všechny tři dosáhly akademických titulů. I moje dcera, dnes už šestadvacetiletá magistra, nastoupila doktorandské studium na Karlově univerzitě. Toho se už maminka nedožila.

Co tím vším chci říci? Maminka by se divila, kolik děvčat a chlapců našich vesnických sousedů má dnes vysokoškolský titul, který se stal součástí jejich osobností ve vzdělaném současném světě. Jak mnohé se změnilo za šedesát let ode dne, co mne maminka přesvědčovala, že titul, vysokoškolské vzdělání má své opodstatnění a měl by ho mít každý moderní člověk. Asi ano, maminko. Maminky mají vždy pravdu…

čtvrtek 21. září 2017

Píši Vám a mám strach o zrak



Píši Vám a dívám se Vám do očí černých, modrých, divokých i pokorných. Do očí chladných, jak ledovec, co potopil Titanic. Do očí tvrdých, naivních i dětských, které všemu uvěří. Píši Vám a vzpomínám, kam jsem se to jako kluk nejdřív dívával. Zůstaly mi oči, co viděly snad všechno, oči rozzářené štěstím kdysi, co je nic nepřekvapí dnes, zítra, pozítří.

Píši všem, co vidí oči metající blesky, co dovedou zkrotit šelmy. Píši a vzpomínám očí vítězů i poražených, těch, co přebírali státní ceny, usnesení soudů, nástup k výkonu trestu. Oči jsou to poslední, co viděl odsouzený na smrt. Očima se domlouval táta s mámou v „Pečkárně“ v dobách protektorátu.

Píši všem, co se nestyděli a mluví pravdu o tom, co jak bylo, co viděli. Oči jsou kamerou, co nejde ošálit, a proto píši i Vám s očima dokořán. Nezavírejte je, mějte oči otevřené. Zrak – oči jsou to nejcennější, co člověk má.

Píši i Vám, co nosíte brýle proti slunci. Všem optikům i optičkám. Píši Vám, modrým, černým očím, všem, co nosíte brýle. Sluší Vám. Brýle jsou hrozně dobrá věc. Já je nosím už od patnácti, akorát včas, abych viděl, co nosí děvčata v halenkách. Když mě to na chvíli přešlo, viděl jsem i v Samarkandu čnít k nebi, co zbylo z hvězdárny Ulug Bega, Čingischánova vnuka. V Moskvě, v Treťjakovské galerii Burlaky na Volze, jak se dřou a táhnou proti proudu naložené lodi. Rublevovy ikony, Šiškinovy medvědy, v Praze vitráže oken svatovítského chrámu.

Píši Vám, co jste viděli zbytek světa. Poděkujte i za mne Vašim očím. Píši Vám všem, co přispíváte na konta těch, co nemají štěstí a nevidí. Přispívám každý rok. Píši Vám, co nevidíte a opíráte se o partnerovu ruku. Vám, co nevidíte a jste stateční a nesedíte jenom doma. Fandím Vám a přeji skvělého partnera, který vám dělá život snazší.

Pohled do očí někdy stačí k porozumění, společné řeči. Řeč očí je řečí, jako každá jiná. Oči dovedou křičet, plakat i milovat. Očima dáváme najevo radost, loučíme se, říkáme, že chceme odejít. Vy všichni, co jste se v mých řádkách našli, vzhůru k cílům svým!

Oči jsou tím vzácným darem, který si v soubojích duelanti zakrývali hledím, aby o něj nepřišli. Pročež si chraňte zrak jako oko v hlavě. Oči se dosud nedají nahradit, a proto, drazí a vážení, nic víc, nic míň, buďme k sobě přátelští a nechtějme víc, než vidět a být viděni.

Píši Vám, očím. Jste studní poznání, sejfem plným pokladů a drahého kamení. Ať oči slouží, ať vidíte všechny barvy dlouho. Ať se Vám nikdy nesetmí.

               

                                                                                                                                                     Váš

                                                                                                                                                             Egon Wiener