pátek 6. dubna 2018

Sběratelovo úsilí – Velikonoční rozjímání



                Kdysi měl Liberec na sto tisíc obyvatel jeden antikvariát. K tomu si přičtěte satelitní městečka a obce z okolí. Pak je šance potkat se s knížkou ztracenou, zcizenou z vaší knihovny, minimální.

                Za zády mi zahrčela tramvaj, do zad strčil muž ve středním věku. Než sem stačil něco říct, oslovil mne sám: „Promiňte prosím, ale u nás doma v Turnově tramvaje nejezdí, v zádech lidí stojících na chodníku.“ Od dalšího projevu jej zradila dáma po jeho pravici: „To pána nezajímá, určitě ví, že v Turnově tramvaje nemáme.“ Teď byla řada na mně: „Nic se nestalo. Co hledáte v antikvariátu? Taky jich mám doma kopec.“

                Příběh, který zažijete jednou za život nabral na obrátkách. Muž se představil, dáma po pravovoboku byla jeho manželkou. Zajímavé bylo jeho povolání – ředitel umělecké průmyslovky v Turnově. No a co dělali s manželkou na chodníku před libereckým antikvariátem? Ne každému se povede syn. Pan ředitel měl syna, který si „přivydělával“ prodejem otcových knih, publikací značných hodnot. Tentokrát to ale přehnal. Po jeho poslední akvizici zůstaly doma jen prázdné regály a rodičům oči pro pláč. Ti se rozhodli jednat. Tentokrát se vydali do Lípy a do liberce knihy hledat, žel, po knihách ani stopa…

                Když je pech, tak je pech. Před několika hodinami jsem právě zde koupil dvě banánové krabice plné knih o umění, místopisu a nádherných monografií. Když jsem zkoprnělému panu řediteli řekl, že v tom prodeji jedu a že jsem ochoten knihy vrátit, nastalo ohromené děkování a objímání, nástup do auta a cesta do rodinného domu na kraji města, kde jsem shromažďoval své sbírky. Knihy souhlasily, pár jsem dostal darem za ochotu a pak, pak jsem se nestačil divit.

                Paní ředitelová se poznala na jednom z obrazů – rozměrném aktu visícím v mé ložnici. Paní tam stála s otevřenými ústy a nedostávalo se jí slov: „Bože, to jsem byla krásná a mladá.“ Jak jsem tam stál, řekl jsem si: Tak ten nevydám! Mám jej dost dlouho na to, aby se stal součástí mé sbírky, ale paní ředitelová jej překvapivě nechtěla zpět. Prý by jí bolestně připomínal, jak bývala mladá a krásná. Ohradil se manžel i já, paní pravdu neměla. Stále byla krásná. Jako model by ji i tehdy bral každý malíř. Pan ředitel byl i známý malíř a akt své ženy namaloval mistrovsky. Výsledný obraz byl galerijním kusem. V tomto případě, jím zůstal i po dvaceti letech…

                Nikdy víc mě nic podobného nepotkalo. Poznat autora a zároveň i model za tak podivných událostí… Nevstoupíš dvakrát do stejného antikvariátu, byť jich je dnes v našem městě požehnaně. dramatických příběhů z našich knihkupectví ubylo, možná i čtenářů. Knihy se dozajista vrátí do regálů, obrazy na zeď, příběhy na stránky knih. Je jenom na nás, zda budeme svět vnímat s očima otevřenýma nebo zavřenýma.

pátek 30. března 2018

Jak jsme s tátou cestovali z Liberce do Západního Berlína




                Psal se rok 1968 nebo 1969, tedy zhruba před padesáti lety a co se tehdy událo je, doufám, promlčeno. Tehdy jsem totiž poprvé a naposledy přistihl svého otce při neoprávněném činu. Svět se nezbořil, vlastně se nic nestalo… Do Československa napochodovala vojska Varšavské smlouvy. Svět kolem přihlížel s otevřenými ústy, aniž by učinil víc. Pár týdnů bylo možné cestovat na západ, než to bylo našimi státními orgány odmítnuto.

Cestování, to je středoevropská vášeň. Vlakem, letadlem, autobusem, autem… Náš R-8, renaultka pořízená v Mototechně ve Zhořelecké ulici za 40.000 korun, nás vezla od pěti hodin zrána směr Západní Berlín. Už si to tak přesně nevybavuji, ale Sasko a okolí Berlína byla jedna velká placka s dálnicí, po níž jízda připomínala cestování po pražcích. Učilo to bránici dýchat v rytmu jízdy parní lokomotivy. Celá ta betonová dálnice byla reliktem Hitlerovy snahy dát nezaměstnaným práci.

Point – přechod z východní do západní části Berlína… Nezapomenu do smrti. Pamatuji mnohé: naše opuštěné Sudety, krásné tramvaje jezdící napříč Libercem a Jabloncem z východu na západ.  V prostoru třiceti metrů to bylo, jako ocitnout se uprostřed historického filmu, vstoupit dveřmi z omšelé kuchyně do parádního pokoje s křišťálovými lustry. Západní Berlín.

Kolem nás náhle vyrostl jiný svět. Jiná auta, jinak oblečení lidé, reklamy, neony, poutače na neznámé zboží ve výkladech, obchodní domy, kina s erotickými filmy. Otcův kamarád, který zde žil věděl, že jsme si legálně mohli vyměnit západní marky asi tak v hodnotě jednoho oběda, navrhl otci řešení. Všichni návštěvníci Berlína s německým příjmením, kteří se přihlásí na radnici, dostávají 100 západních marek. A otec tehdy neodmítl. Podepsali jsme. Nebylo to košer, ani potupná mnichovská dohoda, nevzdali jsme se občanství země kolem Ještěda. Přesto to táta očividně těžce nesl. On, který si nenatrhal švestek u cesty, protože mu nepatřily… Už nikdy jsme o tom nemluvili. Senát, vláda Západního Berlína nic víc pro nás po roce 1968 neudělala, ale i to stačilo, abychom se cítili zmanipulováni.

Druhý den ráno jsem do nádrže naší renaultky, co jezdila na benzín, dolil z dvacetilitrového kanystru do její nádrže naftu… Z první křižovatky jsme auto dostrkali do servisu, kde jej celé rozebrali. Až učeň přišel na to, že ten benzín smrdí jako nafta. Oprava nás stála rovných 100 marek.

Cesta domů do Sudet už byla veselejší. Těšili jsme se domů. Kam oko dohlédlo, byla posádka Rudé armády. Otce, jehož mateřskou řečí byla němčina, pokaždé rozhodily informační tabule psané rusky i německy „Achtung šísn“ bez ohledu na gramatiku i logiku. Spořádaní Němci je nechávaly bez komentářů stát na pokraji lesů po celá desetiletí…

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Navštívit Berlín dnes znamená autem jet po jiné dálnici nebo vlakem ze Žitavy přímým spojem. Jak moc se ten svět po padesáti letech změnil, jak moc jsme se změnili i my, nositelé českých, německých, polských, ukrajinsko-ruských příjmení…

sobota 10. února 2018

Miluji vítr




Když se opře zezadu a postrkuje dopředu. Když lomozí, hrozí svou silou a ohýbá stromy. Mám strach, a přesto s ním cítím, že musí bojovat. Obloha náhle zčerná, potáhne se tmavým suknem. Pak všechno ztichne, jako na povel. Voda, jako by se ztrácela z řek a jezer, zem před vámi se propadala. Vítr, jako by čekal na pokyn odkud to nečekáme a útočí. Jako jezdec s koulí na špici buší do svého druha, do jeho brnění. Jasně slyšíte, jak praská dřevo, létá kamení. Zpod kopyt jízdy panského stavu je slyšet strach, varování, obavy o život svůj, schvácených koní.

Vítr už zase trhá střechy, jako by byly z papíru a otevírá pohled na otevřený oheň, který dává domu světlo, teplo, pohodu a klid. Dnes je tomu jinak. Vítr se točí kolem ohně a vyvádí z něj žluté jazyky. Stačí málo a požírá svět kolem, a i to se mu zdá málo. Lidé stojí kolem s otevřenými ústy ani oči nemrkají, nehýbají se. Z úst jim nevycházejí slova, jen vysoký neartikulované tóny. Vítr se nechce vrátit, odkud přišel, z pomezí našich pohraničních hor. Odtam přichází, aby poznamenal krajinu svou silou, svými rameny. Svou hruď položí na vaši, jemně přitlačí a vzlyká. Tady romantika končí.

Pokud vítr chce, zvony ve zvonicích zvoní o pomoc a lidé v kostele se modlí. Krajem běží posel zmaru, kosti a kosa, v rukou opratě vyhublých koní. Slyšíte? Já už neslyším nic. Vzal si, co si měl vzít.

Vítr se snaží dostat, kde ještě nebyl, za dveře domů, do ložnic. Je zvědavý a hravý. Má tisíc podob. Skrčí se a je tenký jako nit. Stočí se do klubíčka a vleze psovi do boudy. To neznáte Hadimršku! Román a asi i předválečný film. To je ten správný název pro vítr, co zdomácněl. Chová se mile, třeba jako papoušek, akvarijní rybička, křeček, činčila. Všechno to svědčí o slunečním větru. Pokud jsou skvrny na slunci, je to v háji. Pokud je tomu jinak, jsou Sudety za vodou. Vládne tu pohoda a pořádek. Vítr je za vodou. Za hranicí pohraničních hor.

Vítr je vzrušení, ale i pořádek, věci tam, kde je člověk zanechal. Vítr je vlastně takový vzor našeho chování. Pokud si ho pustíte za dveře, je z něho průvan. Zaleze do uší, pod zuby a bolí na omak. Přesto je vítr samorost a dovede se přetvařovat. Je tady s námi a musíme se naučit s ním žít. Asi tak, jak se do lesa, tak se z lesa ozývá. Ozvěna? Ne, to jenom na východě svítá.

Píši Vám, Pražské ulici, kdysi v německém městě



                A jako řeky shůry běží dolů, k té opravdové, voda skáče přes kameny, přes chodníky, až zmizí ve stoce a je pryč, jako by nebyla. Tou ulicí, co se nazývá Pražská.

                Stálou podobu má, co se město městem nazývá Liberec – Reichenberg. A pamatuje si. Byla při tom, kdy lidé jenom šeptali, kdy kolem hořelo a nezůstal kámen na kameni.

Má ulice, mé město, Pražská ulice. Jak půvabná! Spát se v ní nedalo. Jen jedinkrát to zkoušela Karolína Světlá a vzpomínala, jak už časně zrána slyšela hlasitý hovor žen „ze za kopce“ spěchající prodat kuřata, máslo na městském trhu.

Má ulice proto, že tu prodával můj tatínek a maminka a já jim občas pomáhal. Není ulice jako ulice. Pražská je vždy jiná. Něco víc než Turnovská, míň než Pařížská. A je to pravda. Naše je sponkou ve vlasech, kamenem v broži na tanečních šatech, kde k tanci hraje orchestr Ládi Bareše. V kabelce vizitku – Pražská ulice, dobrá adresa uprostřed města.

Kdo stojí u radnice, může si vybrat: vlevo Moskevská, vpravo, rovněž dolů, Pražská. V Moskevské ulici je zachovaná cesta stará, jako město samo. Je blíž k zámku, k panstvu, co město občas navštívilo, ale pro mne má kouzlo Pražská ulice, skutečné centrum obchodu, schůzek a procházek.

Kdeže ty časy zůstaly, kde jsou, kam se poděly? Centrum se posunulo někam k letišti, na výpadovku na Prahu. Hledáte-li známého, nehledejte jej v Pražské ulici. Je v Globusu na jídle, kupuje tam žrádlo pro psa, pro milenku auto.

Ne, není na světě spravedlnosti. Proč musím do horoucích pekel, když chci maličkost? Ne, není to, co bývalo. Město se vylidňuje a vše se děje jinde. Nejsem škodolibý, ale pokud by nešla elektřina a ani záložní zdroj, co by dělaly pokladní hypermarketu, kdo by otevřel dveře u vchodů? To by se v obchodě mého tatínka v Pražské ulici stát nemohlo. Prodavačka by vrátila ze šuplete drobné a táta by rozsvítil svíčky, které byly pro případ výpadku elektřiny vždy připraveny.

Celá ta Pražská ulice, obchody i služby byly přívětivé, lidé se znali, dovedli poradit, vážili si, že jsou právě tady a ne někde na kraji města, třeba v Ruprechticích. Pražská ulice, to bylo, jako pro herce  Švehlíka staršího z Pražské ulice mít možnost jít do Národního divadla v Praze. Taky tu nabídku neodmítl.

Pražská ulice nebyla jen nejrušnější liberecká ulice, ale také možnost, nechat si odborně poradit, dát se vyfotit, nechat si opravit punčochy, vzít si na leasing televizi, nechat si zabalit u táty dárkový balíček potravin, nechat si ušít oblek, koupit koberec, najíst se u Pleštila v 1. poschodí v bufetu, u paní Kudibalové koupit čerstvé maso, jehly, nitě, špendlíky, u paní Barešové gramofonové desky a mnoho dalšího.

Pražskou dolů nebo nahoru se nedalo projít. Tomu všemu je amen. Ti, kteří ji dnes procházejí, nestačí se divit fluktuaci nájemců prodejen. Odcházejí mimo centrum do nákupních středisek. Centrum města ztratilo své poslední opodstatnění. Není proč sem investovat. Pozdní odpoledne a večery jsou zde tiché, lidé utrácejí a baví se jinde. Je jiné řešení, nebo se už navždy musíme smířit s tím, že města budou jiná, než jak jsme je znali my? Řekněte poctivě, není jich škoda?

S myslivci se nežertuje


Myslivec, to už byla na vesnici honorace, významná složka Národní fonty, což byla páteř politického systému bývalého režimu. V uniformách, tak jako hasiči, navíc měli zbraň, tudíž i prověření do morku kostí. S uplatněním vedoucí úlohy strany souhlasili. A potom mohli do lesa přikrmovat, střílet přemnoženou zvěř, vést dětské myslivecké kroužky, klást věnce u příležitosti státních svátků, mít svůj ples a chodit na něj prodávat vstupenky. Mít někde, na pěkném místě v lese chatu Lesanu, výcvikové místo pro odpal hliněných holubů. To chtělo pevnou ruku, disciplínu a dobré organizátory. To vše vrcholilo v období lovů, což přilákalo množství zájezdů, obdobně jako u rybářů výlov rybníků. Nejen zájem čumilů, ale i příživníků ze shora, kteří si přijížděli do úspěšných revírů zastřílet s milenkami, s návštěvami z nejvyšších míst, ze zahraničí.

Myslivci byli, museli být, zadobře s dalšími významnými složkami společnosti, především s KSČ, kdy ve vedení spolku musela být nadpoloviční většina členů KSČ. Další spolupráce se realizovala s ROH, SSM, tělovýchovou, Červeným křížem, Svazarmem, s národními výbory, policií a ČSLA. V podstatě ti všichni se ozývali v prosinci, každého kalendářního. Obratem šly na jejich adresu balíčky se zvěřinou, vybrané vánoční stromky. Ruka ruku meje, bylo a je heslo lidské společnosti, která za každého režimu uplatňuje svá predátorská práva ochránce, který dává, a tak i požaduje. Pro tuto organizaci je typické, jak bývalý režim nenechal nic náhodě a tvrdě požadoval plnění závazků, kde ústava svým prvním zákonem o vedoucí úloze strany, dala prostor k vydírání a praktikám mafiánských struktur.

Informace, které přiblíží život za socialismu, nejsou zjištěním, která potěší, většina z nás starších popsané nebo podobné praktiky zažila na vlastním těle. Nejvíc z nás bylo v pionýrské organizaci, v Socialistickém svazu mládeže. Máme zkušenosti dobré i špatné, ale co zažil jeden, nemuselo platit u sousedů.

Myslivci měli svou hodnotu a dovedli s ní pracovat, být užiteční v lese. Lidé své dobré i špatné vlastnosti uplatní i v rodině, tak jako ve společnosti lidí stejných zájmů. Pak vedle sebe mohou žít rozdílné rodiny, vzorové organizace, které se dovedou poprat o svůj čistý štít.

Tak tomu bylo i za bývalého režimu, kdy právě myslivost a myslivci patřili k těm, o které byl právem zájem. Kdo jiný měl právo nosit zbraň, starat se v lesích o zvěř. Mé osobní zkušenosti byly pozitivní. Jen výjimečně se tito lidé zpronevěřili slibu, který skládali. Museli čelit enormnímu zájmu o svou činnost. Že obstáli, vím. Právě u nás na Liberecku se žádný střet se zákonem, s etikou, která je vlastní členům tohoto sdružení tehdy se neobjevily. A aby to tak zůstalo, přeje váš fanoušek.

pondělí 5. února 2018

Stalo se před šedesáti lety


            Psal se rok 1958. Děda Arthur mě vzal ssebou do Prahy. Autobusem, do restaurace U Nováků, na setkání filatelistů. On i já jsme byli vášniví filatelisté. Děda z nutnosti, neboť jeho důchod 200,-Kč mu nestačil k živobytí, já proto, že jsem tušil, že na tom budu za šedesát let podobně a měl bych se učit tomu, jak se poštovní známky zhodnocují. Nebyl jsem žádný malý kluk. Právě jsem skončil pátou třídu národní školy u nás v Machníně a od září jsme měl chodit do šesté třídy na Husovce v Liberci.

            Byl jsem dědečkovi oporou. Špatně slyšel, a přece jen už nebyl nejmladší. Tehdy jsem netušil, že za první republiky byl šéfem naší rozvědky v Německu, později v Maďarsku. Jako V.I.P. vězeň koncentračního tábora Sachsenhausen byl vyměněn za prominenta třetí říše vězněného spojenci. S tímhle nenápadným starým pánem jsem se usadil ve známé pražské kavárně u stolku, kde bylo jedno místo rezervováno pro toho, kdo chtěl něco koupit, prodat, nebo vyměnit.

            Známky byly všude. Na stolcích, židlích i na podlaze. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Atmosféra mě plně pohltila. V podstatě jsem dědovi sloužil jako zesilovač, opakovač přání zákazníků, kteří usedali a s odbornými dotazy se dožadovali informací. Být to na mně, neprodal bych známku žádnou. Padesát let poštovního auta, chrastavský rodák – prezident Rakouska, nádherné červené dopravní letadlo a další, a další…

            Děda s sebou vzal nejen nové, ale i klasické Rakousko. Vy, co sbíráte klasické známky, víte, o čem mluvím, po čem mi ještě po tolika letech srdce pláče. Přijde si chlap, sedne si a hned na dědu“ „Dědo, máte VIPA blok?“ Zní to dnes už jako pohádka. V roce 1933 byla ve Vídni mezinárodní výstava poštovních známek WIPA WIEN, a tam bylo možné, jako suvenýr, si koupit bloček čtyř známek: poštovní kočár, obraz malíře Moritze von Schwinda. Kdo by to neudělal?

            Děda otevřel malý zásobník Rakouska a tam, tenhle fialově modrý bloček byl. „Co by stál?“ „1.200 korun československých.“ „Ne, to nedám!“ Děda: „Řekni mu, že jsem hluchý a ne blbý!“ Na to ten druhý: „Řekni mu, mladej, že je drahý jako POFIS!“ Na to děda: „Řekni mu, ať si ho tam koupí.“ Na to ten hnusný chlap řekl: „Tak ho sem dej!“ Dal dědovi 1.200 korun, vytáhl aršík ze zásobníku, dal ho do svého a už jsem jej příštích šedesát let neviděl. Aršík ano. Ale nikdy jsem neměl padesátkrát tolik, za kolik jej dědeček prodal.

            Aršík skutečně stoupl v ceně nejméně padesátkrát. Na to, že byl původně prodáván jako suvenýr, dobrý. Děda byl spokojen, zákazník rovněž, jenom já v duchu zuřil. Dědečku, dědo, cos mi to udělal! Sbírám poštovní známky víc jak šedesát let, mám slušnou paměť a pamatuji, co kde vyšlo, kolik, co stojí, co mám a co nemám ve své sbírce.

            WIPA blok se mi vryl do paměti, víc než ostatní známky. Ono to bude tím, že si celý ten příběh spojuji se vzpomínkou na blízkého člověka, tatínka mého otce, dědečka Arthura, kterého mi až Paměť národa spojila s hrdinstvím, o kterém děda nikdy nemluvil. Dnes mohu říci, že vzpomínka z léta roku 1958 se mi hluboce vryla do paměti a postava dědečka filatelisty se spojila s něčím, na co jsem hrdý. Na člověka, který se postavil fašismu, byl skutečným hrdinou, a přitom zůstal nesmírně skromným člověkem.

            V naší Lužické Nise uběhlo hodně vody, hodně se toho událo kolem nás. Příběh, který jsem vám vyprávěl, je velmi, velmi pravdivý a dá se říci, že hodně přispěl k mé životní orientaci, mít někoho, něco hodně rád.

neděle 4. února 2018

Hrady a zámky na cestě a kolem nás


Sudety, to je samý hrad a zámek. Tak, jako babiččina zahrada byla samý sádrový trpaslík, suché WC oblepené fezovkami, lesklými barvotisky, tak hrady a zámky, to je pravé české pohraničí, mládí těch dříve narozených.

Když saský hraběcí rod Donínů majetky rozšířil o pohraniční Grabštejn, byla to první hrabata v českém království. Těch, kteří používali titul hrabě u nás dosud neznámý. Grabštejn, dnes, coby kamenem dohodil na polskou i německou hranici. Pro nás, co přišli do Sudet až po odsunu Němců, léta hrad uzavřený, nepřístupný. Tajuplný hrad na kopci u hranic. Stavba opuštěná, Československou lidovou armádou využívaná jen sporadicky. V 60. letech minulého století, v době jedné celosvětové politické krize, sloužila jako ubytování pro záložáky povolané na mimořádné vojenské cvičení.

Pod kopcem, stále ještě v rámci areálu hradu, dosud stojí dvě budovy. Zámecká a druhá, poskytující služby, byly a jsou plně využívány naší armádou pro výcvik vojenských psů, a to už celá desetiletí.

I mě popouzelo, že hrad, kolem kterého pravidelně jezdím, nemohu vidět zevnitř. To už jsem byl druhý rok vojenským záklaďákem v dolních kasárnách v Liberci, velitelská rota, finanční oddělení. Velitel major Vedral ze Semil, bývalý vládní voják, těšící se konečně do civilu, paní Pavelková, vdova po důstojníkovi, hybná síla kanceláře a přechodně já.

Moje já se bouřilo a dělalo vše, aby se dostalo na Grabštejn. K tomu mi pomohla paní Pavelková: „Chlapče, nevíš, kam jsem založila předpis FIN 1-1, jak a co udělat podle vojenských norem ve finanční kanceláři? Budu tě muset poslat do posádky na Grabštejn, tam nám ho půjčí.“ A tak, vybaven vojenským rozkazem, poukázkou na vlak, nezbytnou vojenskou suchou stravou na dva dny na cestu, jsem opustil posádku Liberec, abych navštívil služebně posádku Grabštejn. Cílová vlaková zastávka Chotyně, asi tak 15 kilometrů z Liberce. Tam už na mě čekali, předpis FIN 1-1 zapůjčili.

„Chceš vidět hrad?“ začal sám od sebe praporčík, co mě provázel. Cesta do kopce, vrata a stojím na nádvoří opuštěného hradu. Prápora otevírá malé dveře, odkud se vyvalila hromada poškozeného barokního nábytku: „Nechceš něco? Musím to spálit.“ Nebyl jsem připraven a zklamal. Nečekal jsem tak velkorysou nabídku a pokračoval v prohlídce. A to už jsme vlezli průlezem do zámecké kaple, o které se i tehdy psalo „jedinečná na sever od Alp“ - nádherná.

Na oltáři byl stále ještě původní obraz Madony, ale lavice byly vandalským způsobem v prostoru rozházeny. Nejhůř na tom byly stěny zbavené barevnosti, na kámen odřené, zbavené zlaté barvy. Na vině byla zlatá barva. Záklaďáci si mysleli, že je to zlato, tak ji škrábali.

Výlet na Grabštejn stál za to, viděl jsem toho dost. Byl to i ucelený obrázek naší doby 60. a 70. let minulého století. FIN 1-1 jsem předal do kompetentních rukou paní Pavelkové. Major Vedral kývl hlavou na znamení: Už aby byl tady ten den, kdy s tou uniformou skončím…

Dnes je Grabštejn otevřen veřejnosti a hojně navštěvován, dozajista oprávněně. Kaple se skví v krásných barvách, jen Madonna už není původní, ta se ztratila. Dnešní se jí hodně podobá.