úterý 30. prosince 2008
Naučme se opět číst (Recenze dobré knížky)
(Recenze dobré knížky)
„Páni kluci!“ Nevím, jak jinak vás oslovit, mám-li se s vámi podělit o radost z přečtené knížky, kterou jsem nedávno našel pod vánočním stromkem. „Úzkorozchodné tramvajové provozy – Liberec“. Autoři P. Dvorský, I. Grisa, A. G. Jäckl, vydání první, Praha 2007, 459 stran, 555 barevných a 410 černobílých fotografií a reprodukcí, 41 map, plánů a výkresů... Postě a jednoduše – pohádka!
Kus nádherné romantiky. Návrat kouzelného dětství na křídovém papíru velkého formátu v čistých a jasných barvách, kde každý kluk i děvče od pěti do stopěti najdou úplně všechno. O Liberci, Jablonci, o starých tramvajích až po ty nejnovější. Na 459 stranách nejlepší čtení a prohlížení, o jakém jsme si mohli dosud jen nechat zdát. Tramvaje na všechny způsoby, jak na jídelmím lístku nejlepší pařížské restaurace, kde nejlepší, co mají, je obloženo zákusky v podobě fotografií a starých pohlednic Liberce, Jablonce, Vratislavic a jejich okolí...
Od roku zahájení provozu tramvají 1897 do roku 2007 – jedno sto let tramvajové dopravy v našem kraji.Všechno popořádku v tom nejlepším stylu klasické české literatury faktu od nejlepších odborníků v oboru za přispění dalších, kteří třeba „jen“ vše o tramvajích sbírají a tramvaje a své město milují. V. Paleček, J. Roženský, J. Wagner, T. Krebs, J. Dotka, J. Dresslerová, K. Hádek, J. Holeček, J. Hrbek, L. Kysela, L. Lavička a desítky dalších...
O to větší potěšení z krásné knížky budou mít liberečtí a jablonečtí rodáci povodí Nisy. Za tramvajemi, na všech těch úžasných fotkách a pohledech je v pozadí jednoho sta let jejich město, ulice, náměstí a jednotlivé domy, lesík, úvoz, cesta, cestička... Roh právě vašeho domu, plot sousedovy zahrady, vaše jabloň, kus známého topolu. Městská čtvrť, která už dávno nestojí, lavička, na které jsme kdysi seděli. Samozřejmě, že ústředním motivem jsou tramvaje, stařičké, staré, co pamatujeme ještě my, ale i nové, pohodlné.
Knížka je o vší kouzelné kráse našeho kraje na tramvajových kolejích. Je jen na nás najít si k ní cestu. Já se k ní dostal prostřednictvím nanejvýš zajímavých lidí. První byl již zesnulý duchovní Liberecké židovské obce, pan Jindřich Wietzen, desítky let řidič jedné z libereckých tramvají, který o své práci uměl nádherně a zasvěceně vyprávět. Tramvaje milují i další dva pánové, kteří svůj obdiv k tramvajím přenesli i na mě. Gilbert Jäkel a Tomáš Krebs. Všichni pomohli na svět knize, úžasnému manuálu, standardu, ale i naučnému slovníku tramvajového jazyka místních dějin aglomerace Liberec – Jablonec n. Nisou.
Kniha, kterou vám mohu ze srdce doporučit, je jednou z těch, která zůstává i po přečtení nablízku. Vrátíte se k ní vždy, pokud se chcete o něčem přesvědčit, něco si ověřit. A to je nejlepší vizitkou každé dobré knížky. Knížka o liberecko-jablonecké tramvaji právě k těmto knihám patří. Za tím si plně stojím a jsem si tím jist.
Liberec má družební město i v Izraeli
Před současným vyřizováním si účtů bylo civilní obyvatelstvo Gazy varováno:“Budeme útočit na ozbrojené hamásovce – držte se od nich dál.“ Docela slušný nepřítel. To ovšem nemohou pochopit vůdcové Hamásu, kteří si pro odpalovací rampy vybírají zahrady rodinných domků, škol a školek. Je jim vlastní chování vojsk nacistického Německa, která před tanky hnala vlastní lidi, děti, starce...
Hamás má zájem o co největší počet vlastních zrtát – ztrát civilistů. Především to mu totiž vynáší soucit a sympatie především v zahraničí.A tak se najde i odpověď na otázku palestinky Asmao Abdo, která se na úvodní stránce Libereckého deníku 29.12.2009 ptá:“Proč ale umírají nejen teroristé, ale i nevinní?“ Dokud nebudou chtít vůdcové Hamásu, vládci Gazy vyjednávata a nepřestanou snít svůj sen o zničení Izraele a dokud nepřestanou s terorismem, budou v Gaze další mrtví.
Má to háček. Když přestanou, svět a EU se na ně vykašle a přestanou je podporovat. A peníze oni potřebují, za co by kupovali nové zbraně? To, co přišlo, muselo přijít a chovali bychom se tak my všichni. Obdobně se k současnému stavu vyjádřil ministr zahraničí Karel Schwarzenberg:“Považuji za neakceptovatelné, aby osady, ve kterých žije (izraelské) civilní obyvatelstvo, byly ostřelovány (Hamásem). Izrael má právo se bránit takovým útokům.“
Ano. Máte pravdu, pane ministře. Palestinský Hamás je nutno pojmenovat. Nakonec i ty, co jej brání. Ti všichni sní sen, sebevražedný sen o zahnání Izraele do moře. Oddalují tím naději na mír. Vlády Egypta i Saudské Arábie pochopily, kdo stojí o další mrtvé v Palestině. Je to samotné militantní hnutí Hamás, které se stalo vrahem civilistů v Gaze. To proto je Gaza v plamenech.
pátek 26. prosince 2008
I v Liberci se blýská na nové, lepší časy
Müllerka, dopisující členka České besedy v Liberci, si zhnuseně vodplivla, pokřižovala se a pěstí zahrozila někam nahoru za Pražský Hrad:“Já mu dám, va fluchtu élendér!“ a jako by živého vlka uviděla pokračovala,“Že se mu zachtělo s tou katedrálou hnát to do Štrasburku, Bruselu, do Havany, do Montevidea, Valaparaisa, na Varadero... Má to ale šakal vymakaný! Soudit se mu zachtělo kdyby na „ikonu“ nebylo, a jak ta modrá šmakovala! Nejlíp k buřtům s cibulí. Zahřála víc jak ženská. Ale, co ví primas z Prahy, jak je ubohý starý ženský, i když, co je to za chlapa – kněz.. A vůbec, co neumí včas vodejít. To mají totéž jako v Rusku s generálama. Mohou zůstat za předpokladu, že udrží moč, meč a řeč. Když prošli – zdrávi došli. Tak jak, Švejku? Vzal si brýle, uvidíme!“
Müllerka nahlas přemýšlela dál: „Prodá Karl Slovan Liberec nebo koupí Bohemku? Všimnou si, na sport prachy vždycky sou. Střihněme si. Bude v Liberci sněžit v únoru nebo ne? Snad i tam je další kariéra mnohých. Řeklo by se takový blbosti, ale jde o pašalíky. Vrátí Spacium vagón šrotu Kovohutím Mníšek, který omylem dorazil do Liberce místo do Podbrdí? Spacium v domnění, že jde o objednané melouny bezprecedentně a napříč stranami pochybilo. Vagón vyskladnilo a jako pokyn z nebes vystavilo. Tak takhle pětiletku zpochybníme,“ zpochybnila Müllerka kroky Spacia. A hned si na adresu tamních sousedů přidala:“Mají tam z toho jeden velkej Klondajk.“
Švejk tentokrát neviděl zprávy TV Nova a tak se bezelstně optal:“Jako že tam poběžej psí spřežení?“ Müllerka se ďábelsky usmála a čistě po česku mu to dala: „Maj recht! Ouplnej psinec, ale nemluvěj v domě umrlcově vo sněhu. Když, tak jenom ve znakovej řeči. Hollywood už koupil práva tohle točit. Ale zpátky ke psům! Natřou jim prý žlutě sáně a budou jezdit kyvadlově jako rychlospoj do Prahy. Ve Vesci budou přepřahat na kola a cestující budou cestou dostávat zmrzlinu.“ Švejk na to zůstal koukat s votevřenou hubou:“Tohle nebylo ani za císaře pána! Liberecká radnice má na schodech počitadlo, střihá metr za kolik to má, ale dá se to počítat i podle názvů libereckejch hospod.“
Müllerka, už lehce zkouřená parami vod plotny, se přeci jen raději zeptala:“ To myslej, Švejku, hospodu U Vopic, zvanou Náš Nový domov?“ „Kde jinde, tam to vzalo počátek a tam to asi všechno skončí.Jó, myslela ten tunel na Bedřichov, co z něho udělali tunel do Vesce? Nezapomeňte – do Bedřichova! Však vo něm ještě uslyšíte!“ Všem zatrnulo neboť vyslovená pravda může i hodně objasnit...
Náš Liberec – srdeční záležitost
Kateřinky i v jeho pohledu nejsou jen první průmyslová zóna Rakouska, Uherska, Čech, ale i jedno z nejkrásnějších a nejromantičtějších míst na úpatí Jizerských hor. Plně se ztotožňuji s autorovým názorem, že ke zvýšení přitažlivosti a zajímavosti této opomíjené lokality by mohla přispět cykloturistická stezka doplněná o naučnou stezku „Fenomén vody v podnikání 19. století“.
Kateřinky, to je prostě záležitost srdce, kdy vedle sebe nalézáme nádhernou přírodu, ale i místa, která jsou pozůstatkem původní podoby Kateřinek. Obce, kde voda napomohla rozvoji průmyslu a bez které by se nepohnula kola první průmyslové zóny, kde příroda žije vlastním životem.
Jiří Bok, autor nevšedního literárního žánru mapuje postupně Liberec jako rybář, ktarý postupuje dravou řekou a loví lipany, pstruhy, okouny a štiky. To jsou jeho liberecké čtvrtě. Dovede oslovit stejné entusiasty jakoje sám a ti mu zapůjčí potřebný historický materiál. Jeho práce opřená o dohledání řady „drobných“ materiálů spoluvytváří jedinečnou encyklopedii popisovaných lokalit. Vzniká tak nová literatura faktu „Heimat Kunde“ v českém podání. Množství drobných ilustrací hovoří o píli a důslednosti autora, který jistě neukončí edici a bude pokračovat zmapováním dalších čtvrtí Liberce. Autor patřící k té mladší garnituře historiků mile překvapil. Snaha o pojmenování paměti a zachování dobového koloritu je sutorovi vlastní. Vysoká profesionalita je zárukou toho, že se čtenáři dostává do rukou nevšední pohled, nadčasová zpráva o stavu víc než jedné z libereckých čtvrtí. Informace, ketré jsme postrádali.
Ptejme se tak, jako při přečtení knížečky o Františkovu. „Co se zachová a jakou proměnou projdou Kateřinky za dalších sto let?“ Bude moci v daleké budoucnosti kdosi napsat: Děkuji předchozím generacím za citlivé uchování dědictví generací před námi. To byl jistě i cíl historika Jiřího Boka, když psal své „Kateřinky 1608-2008“ ke 400. výročí jejich založení.
Závěrem jen poděkování těm, kteří neodepřeli pomoc a zapůjčili ony dokumenty, které dílku dali šat a módní doplňky. Knihy faktu, která by neměla chybět v knihovně žádného milovníka kraje pod Ještědem. Knížku si objednejte raději ihned ve Státním okresním archivu v Liberci nebo proostřednictvím „České besedy“.
Přeji vám hezké domácí počtení.
Konečně i něco pozitivního
Jsem rád, že jsem od počátku patřil mezi ty, co chtěli uzavřít ulici a střed města zastavět něčím kompaktním, moderním, čistým a účelným. A hle! Opravdu už stojí objekt, který nebude architektonickým novým Ještědem, ale plně funkčním domem, uzavírajícím „ústa“ vybydlené části města. Jako kdysi synagoga uzavírala centrum od severní strany a je dnes nahrazena novou, Plaza Liberec činí totéž od centra na stranu k východu. Plus ony nové stromky, lavičky.
Škoda, že nezbyl prostor pro kašnu, kašničku... Té se ale jistě dočkáme na místě, kde už dávno měla být. Před Libereckou radnicí. A žádná dobročinná – spaciovská! Kašna za skutečné peníze, ne „dar – nedar“ za stravenky. Něco z moci kamene, železa, bronzu, mědi. Kumštu skutečného řemesla a umění, které nebude kontroverzní. Které při pohledu nevyděsí, spíš pohladí, v létě ochladí. Tak aspoň v mých očích vypadá chudák kašna. Takovou si vybereme a nebudeme muset hlídat bezpečnostními kamerami.
Vraťme se do Šaldova náměstí. Záhy bude otevřena Plaza Liberec, kus opravdové městské čtvrti, kterou budeme denně procházet. Se kterou budeme mít zcela soukromý, intimní styk. Žel, to co skutečně Liberec hyzdí, zvostalo. Dosud jsme neodvedli z centra, z Šaldovy křižovatky dopravu tam, kam patří. Do tunelu pod město. Pak teprve město zkrášlí. Rozšíříme park o záhony růží a nádrže s rybičkami. I ty se jednou do centra vrátí. S penězi na jejich reinkarnaci. Až se radnice naučí s penězi hospodařit. Až zaplatíme dluhy těch, co o nich rozhodovali během devadesátých let a na počátku dvacátého století. Pak bude tunel pod městem a doprava tam, kde má být, mimo střed.
Už žádná mega-sportovní hala (akce), která není schopná vlastního života. Která tak výrazně napomohla pojmenovat Liberec jako město špatných rozhodnutí. Jedno nebylo tak špatné. To s Plazou bylo rozumné a šťastné. Našlo se východisko, je účelové a praktické. Nic nezakrývá, než tu ohavnou potkaní jámu. Spíš svou jednoduchostí překvapilo. Je funkční a jako by tu bylo odjakživa. I dík profesionalitě firmy, která ji postavila.
Město, jehož část kolem centra se v dobrém uzavřelo je kompaktní a není tu už slyšet vítr severák. Autem si sem už nezajedu. Proč taky? Jsem v centru krásného města. A to má sloužit k tomu, abych se opět naučil chodit pěšky a díval se a vnímal. Třeba ty krásné opravené domy kolem, svítící fasády, opravené chodníky, natřená zábradlí, natřená okna, truhlíky za okny plné květin... Snad i na chvíli zpomalil. Všechno má svůj čas i cíl...
Nebojme se pravdy
Měli bychom vědět i víc. Naše tajné služby by měly vědět podstatně víc. Víc by měly vědět církve. Každý z nás, kdo rok od roku potkává na ulicích i českých měst víc a víc zahalených postav mladých, pro islám horujících lidí.Islám je stále víc expanzivním náboženstvím, takže ani jeho vrchol, nebezpečný džihád, není jen smyšlenkou. Takto se k této problematice vyjádřil i královéhradecký biskup Dominik Duka na stránkách MF Dnes. Těžko říci zda „politický suterén“ nebo pouze dobré oči, uši a jasné myšlení. Opravdu není lehké skousnout zahalenou mládež v našich ulicích, školách, kavárnách. Je to hozená rukavice naší demokracii.
Nemohu si pomoci, ale nacisté v pohraničí českého státu ve třicátých letech minulého století rovněž začínali v uniformách. Na fotografiích z oněch těžkých let rovněž zkoušeli až kam až mohou zajít v bílých podkolenkách a kožených gatích za zvuků píšťa bubnů. Dnešní celosvětový terorismus mladých islámských radikálů začíná texty modliteb, výzvami na internetových stránkách a končí bombovými útoky výbušninou skrytou pod šaty zahalených teroristů. Ty jsou po celé, světě namířeny proti nám, nositelům a vyznavačům svobody a demokracie, proti Západu, proti křesťanům, proti židům, proti homosexuálům, proti vyznavačům jiných světových názorů než je islám...
Kdo je „politický suterén“? Ten, kdo se takto chová nebo ten, kdo jej pojmenuje? Vážím si lidí, kteří pochopili, že ústřední problém současného světa bohatých a chudých nelze řešit náboženským extremismem, válkou a vraždami. A pokud vyznávám demokracii za dosud jedinou možnou formu vlády a řešení problémů, pak bych měl být za slabocha, pokud se islámskému extremismu nepostavím. Multikulturní společnost není bezbřehá, její hranice začíná a končí tam, kde mě může ohrozit netolerantní společnost. Islám je náboženství, které dnes ohrožuje státy Evropy natolik, že je v nebezpečí její existence. Demokratická existence jednotlivce, který v ní žije dosud svoboden. Křesťan, žid, homosexuál.
Pokud chceme, aby tomu tak zůstalo nadále, nedejme se zmást „slovy“ islamistů. Chtějí-li u nás své mešity, pak ať dovolí stavět kostely v Rijádu, v Palestině a Damašku. AŤ máme stejné podmínky a můžeme soutěžit. AŤ v jejich učebnicích je pravda o nás. V našich si to mohou ověřit. Ať ukončí tance nad zabitím každého židovského dítěte a přestanou oslavovat jeho vrahy. Ať jejich slova o lásce přejdou do reality. Dokud tomu tak nebude, pak každý autor „politického suterénu“ hovořící o nich má pravdu.
neděle 21. prosince 2008
Příliš hlučné i na Liberec
Jsme připraveni? My, obyvatelé Liberce a širokého okolí? Organizátoři tvrdí, že připraveni jsou. Bude město čisté a krásné? Kam s bezdomovci? Budou technické služby posíleny technikou a lidmi z jiných měst kraje? O kolik mají navýšeny rozpočty na únor 2009? Jsme si vůbec vědomi, že tady jde o prestiž města, kraje, celé republiky? Viděl někdo liberecké chodníky a ty obrovské kaluže na parkovištích? (Za Obchodní bankou či naproti Babylonu..) Díry v asfaltu na vozovce v centru města (Barvířská ulice a ulice v okolí), tu špínu naproti ZŠ Barvířská? To „cosi“ ohrazené ocelovým lanem? Ukázal někdo „tohle město“ pánům z F.I.S.?
Kontejnery přeplněné haraburdím a starým papírem, který nikde nikdo nechce a my jej máme v podobě nevyžádané reklamy plné schránky. Proboha, dělejte něco s těmi separovanými odpady, ať to nevypadá jako u nás v Oldřichově ulici. Ten samý den, co kontejner vyvezou je znovu plný!!! A jak to bude s odvozem ve dnech toho našeho slavného lyžařského mistrovství?
Naši a zahraniční milovníci zimních sportů by měli do Liberce přivézt a zde utratit hromadu peněz, kromě toho, že pojedou do do Vesce „na hory“ a na skoky pod Ještěd. Taky vám to nejde z pusy: do Vesce na lyže? Normální by bylo do Bedřichova, jinak to liberečák prostě skousnout nemůže. To bude ještě vysvětlování...
Takže, do města přijedou velké peníze. Kam s nimi? Nejdřív se pomějou obchodníci, hotelieři, nevázaná děvčata a pak my všichni, až oni zaplatí daně. Jak to bylo v tom slabikáři? Ema má maso, ó ta se má, všichni se máme, Ema nemá hlad... Volně přeloženo, všichni se budeme mít. Tedy pokud napadne sníh v nadmořské výšce 320 metrů ve Vesci a ty davy ze Žitavy přijedou. To si budeme moci dovolit i sochy do města koupit a ne jen se nechávat obdarovat těmi „zadarmo“. A zrovna tyhle, až na výjimky, mají zkrášlit město... A to má být všechno, co zkrášlí město? Ti znamenití turisté budou chodit Libercem (stále mějme na paměti oněch proklamovaných 200.000) a budou se chtít bavit. Proč zrovna na náš účet? Z vás někdo chtěl tu rošťárnu před Copy Centrem Jungmann v Moskevské ulici – Závod Míru na barelech? Fuj! A to si někdo myslel, že jde o umění? To, prosím, musí aspoň trochu pobavit – viz „Velký šulín“ před vědeckou knihovnou a synagogou v jednom. Ale to ať si před svým svědomím zodpoví „neziskovka Spacium“.
A dál. Jak to bude s čůráním těch sportumilovníků v Liberci? Budou chodit tam, kam my? No fuj! To snad ne!!! Kolik a kde budou mobilní WC? Za moc peněz byli naši měšští radniční reprezentanti v místech předchozích mistrovství. Nechme se okouzlit fotkami a filmy, které si z té atmosféry vzruchu přivezli. Ne ty, kde si liberecký motýlek padá kolem krku s japonským kravatou, ale ty z výzdoby ulic, obchodů, parků a sportovišť... Vždyť proto – kvůli tomu – tam jeli!!! Urychleně s tím do podpalubí radnice a vystavit! Ať se máme z čeho učit a inspirovat!
Aby to zase nedopadlo jako s tradičním smutným vánočním stromem před radnicí nebo s výzdobou města. Ta, ve srovnání s výzdobou v Žitavě, dopadla! V Žitavě, ač vylidněné po emigraci „na západ“ všechno svítí, voní a hřeje. Na rozdíl od Liberce tam holt nemají nepřizpůsobivé. Ale zrovna tohle není o lidech, co se neumí slušně chovat, ale o nás. Abychom se nemuseli sami za sebe stydět bude-li město plné cizinců. Že se jim nebudou nasazovat „botičky“, že uspějí tam, kde mají „modré pondělí“, že nebudou obchody a služby čerpat dovolené. Aby to naše město alepoň v době konání bylo ke všem, byť jen na tu chvilku laskavé a vstřícné (včetně domácích, náplav i rodáků).
Pánové, vy, tam vysoko v oblacích na radnici, zapomeňte na tu chvilku na pokuty, odtahy, donucování i buzerační prostředky přesto, že byznys je byznys. Ale kdo by zaplatil (a z čeho) ty naše pohledávky, že? Přesto – uvolněte se, prosím, a dejte lidem z města i cizím něco zdarma (kromě městské dopravy). Třeba i ze svého. Chléb a hry, úsměv na tváři, cirkus pro děti... Vždyť to budou nakonec naši daňová poplatníci, kdo se prohne až dorazí faktury. Budete plně vytíženi prezentací, budete hodně unaveni z těch slavností, obědů a večeří. Budete se hodně ukazovat v televizi ve sportovním oblečení, klábosit s králi, princi, presidenty, ministry a lobisty.
Ať taky trochu slávy padne na nás, liberecké stážisty. Jaké pro ně chystáte překvapení? Pro své voliče a sympatizanty? Zlevníte dopravu, vodu, teplo, odvoz odpadu? Budou volby, ale o něco dříve bufde vyúčtování za to velké lyžování. Jste připraveni i na to? I my neseme svoji kůži na trh, dobré jméno města, stavební firmy... Občas se dozvídáme ze zpráv a ze zákulisí (nebudu vás tím strašit), co to všechno stojí, proč Vesec a ne Doubí nebo spíš Bedřichov, jaké jsou platy organizátorů, co se prý postaví v Vesci až se odstrojí mistrovství, kdo zbohatnul na pozemcích, kdo zchudnul, komu poděkování, koho čeká vězení...
Zpět do reality! Podívejte se z okna, zda vám nekradou služební automobil nebo nedávají „botičku“. Zloději...
Euro a občané Liberce
Na sedmáka dobré
A pak jsem z tramvaje vystoupil .Smutný i veselý. Starý pán mířící s receptem do lékárny. Plnou hlavu vzpomínek na dobu ,když jsme si my říkali vole ,vole uhni. Mám bezvadný časáky… A potom ,že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. A v Nise se prohání krásné ryby ,to jediné za mého mládí nepamatuji. Všechno už tu bylo a bylo to krásné. Viď vole ,tak uhni jsou tu mladí,tak ať jim slunce svítí.
Jsou to i naše problémy Liberecka
Sněží
úterý 2. prosince 2008
Pohádkový kolotoč aneb o čem se v Liberci mluví
V době, kdy se porody politizují - kuk! Jsem na druhé straně barikády. Pražské porodnice jsou prázdné a personál si v nich z nudy okusuje navzájem nehty. Obzvlášť v pátek. To si prý řidiči sanitek s rodičkami vymýšlejí mimořádně. K jejich zábavě patří prosit nemocnice v oblasti kam s rodičkami. A co na to nemocnice? Inu, ty si zas vymýšlejí, že mají plno. A furt dokola, do zblbnutí. Sanitky tak jezdí kolem Prahy.
Všichni se baví. Kam s nimi? Jak za Nerudy. Nikde nepřijímají a sanitky krouží a krouží...dokud máma neporodí. Proč obtěžovat porodnici?! Jde to v sanitce nebo i lépe, na benzínové pumpě. Vzadu, na gauči za kasou. Inovaci se meze nekladou. Místo narození: benzínka. Taky dobrý...
„A považte jen, děti zlaté, všechno tohle rozhodnutí bylo jedovaté,“ řekl na mikrofon bratr Cikrt, zvaný Ulhaný Paleček. Arabela otočila prstenem a svět se vrátil do časů před Julínkem, kdy bylo kam rodičky složit. A statečný lapka, Julda Pulda zvaný Třígrošový Doktor, skončil neslavně, lámán v kole, zašit v prasečí kůži, uvařen v kotli, utopen pod Karlovým mostem ve Vltavě. A jak to s tím zdravotnictvím myslel dobře! Šušká se, že ještě než mu ukousli jazyk, požádal o přihlášku do njmenované nové politické strany... Zazvonil zvonec a jedné z mnoha morbidních pohádk z Česka byl konec.
„Tak, Petro, honem, čekám, kdy to bude? Už se těším, jak mu budu číst pohádky.
čtvrtek 20. listopadu 2008
Švejk se stěhuje do Liberce - Nekonečný příběh
Müllerka jen zafuněla:“Maj pravdu, pane magistře.“ (Švejk si dodělal v létě na Textilní fakultě Technické univerzity v Liberci základní vzdělání.
„Stěhujeme, Praha už není Čechů ráj. Učím se anglicky v lidových kurzech pana Kocába už devatenáct let a je to na pendrek, pořád se mi tam pletou ruský slovíčka.“
„To víte, starýho psa marnivým kouskům nevodnaučíš,“ pokračovala. „A maj tam vůbec v tom Liberci, Švejku, tržnici? Voni maj rádi karfiól.“
Švejk zvedl ukazováček a významně podotkl: „Zavřenou. A nezůstane sama! Celý zastupitelstvo Liberce zavřou. Už jim doručili kuvert s vobžalobou.“
„A maj tam prý takovýho fajnovýho primátora, učesanýho, s mouchou na kravatě,“přidala se Müllerka.
„No, už jim nejni pomoci,“ brumlal si Švejk. „Škoda je toho Morávka, ten z nich byl bez pardonu jedinej vopravdovej slušňák. Co ho to napadlo, hlasovat se socanama a pravejma? To by se Marxovi nelíbilo.“
„Cože?“, vzplála Müllerka „ V Liberci hlasujou leví s pravejma? Koaličně? To už se potom nedivěj Polákům, že se bojej homosexuálů. Fakt se vám chce, Švejku, stěhovat se do Liberce? Podívaj se, ten Putin se asi stane v Rusku příště presidentem a navždy. To by si mohl zkusit i ten Liberecfrajer s motýlkem,“ řekla uštěpačně Müllerka a pokřižovala se.
Švejk na ni zíral s otevřenou pusou. Že ho to nenapadlo taky! Hloupá ženská, tahle Müllerka, a jak jí to myslí! „Myslej to vážně?“ dostal ze sebe stěží a pokračoval „Já z tý Prahy musím. Co dal president tomu podvodníkovi šerou a kříž nejlepšího bojovníka, tak se bojím, aby se neprobudili Blaničtí rytíři a nechtěli jít na Hrad. Houfně a útokem. Jak znám Klause, tak by se z toho vykecal a určitě by jim vynadal za špatně položenou otázku. Vůbec, ale vůbec tu nešlo vo omyl, ale vo výzvu. Celýmu světu. My to přeci tý Evropě ukážeme! Velkokřížů a hrdinů máme jak...“ A tady se Švejk zachmuřil:“Müllerko, vzala ten vobraz císaře pána, jak na něj sraly mouchy, ssebou. V Liberci se bude hodit. Třeba mě ještě někam zvolej. Třeba za starosty.“
„Starosti pustěj k vodě,“ řekl Müllerka. „Balej. Liberec volá!Tam se žije blaze. Nahoře se tančí, dole se už plave, promiňte, lyžuje...“
Čerpáno z odposlechu (povoleného a doporučeného)
neděle 9. listopadu 2008
Pozvánka na výstavu
Dovoluji si vás pozvat na nevšední výstavu rodáka Libereckého kraje konanou v Centru zábavy a ponaučení pro celou rodinu, do Babylonu v Liberci. Výstava prací zemřelého umělce je vždy sázkou do loterie. Osloví ty pravé? Galerie CFA+H v libereckém Babylonu vernisáží 7. listopadu tohoto roku otevřela svá okna a vpustila na vystavené imaginární světlo a ozářila dílo pomalu zapomínaného umělce našeho kraje. Nadšená propagátorka regionálních umělců a malířů, paní Ivana Wolrábová, má rozhodující podíl na tom, že se už vernisáž tvorby Mistra Kábrta setkala s velůkým zájmem odborné i laické veřejnosti.
Pokud se chci vyjádřit k samotné retrospektivní výstavě díla Josefa Kábrta, pak dovolte připomenout klasika ruské literatury Maxima Gorkého. Ten viděl v lidském konání všudypřítomný zápas se zlem, dobra s ďáblem, všude a vždy. Přestože člověk vítězí, čert nikdy nespí!! Mé university – Člověk, to zní hrdě. Nevím, nejsem si jist z čeho vycházejí Kábrtovy kresby. Posouzení bude vždy na každém z nás. Nevnucuji vám svůj úsudek, ale z každé jeho práce vystupuje fenomén klidu, ztěžklého ticha, hluboké melancholie, silného zadumání, lehoučké něhy a lidské důvěry. Jako by autor sám říkal: vážím si každé lidské práce, potápěče, skláře, svářeče či skladníka neboť tou oni v potu tváře hodnotí dílo štětce, básníka.
Promiňte mi ta vzletná slova, ale nevezmu je zpět neboť i vaše oči mohou vidět podobně jeho svět. Svět Josefa Kábrta... Byl doslova jako voják odveden k práci. K práci přesné, jak hodinář ke svému orloji. K animaci, k pohybu, k filmovému pásu. Jeho postavy netrpí rachitidou, artritidou či pohybovou statikou. Smějí se, umí běhat, řvou i pláčí. Naplnil své dílo plnou nůší barevné krásy, figurální kresbou. Tu rozsekal snad mačetou. Rozbil na tisíc kousků a zase zcelil v nový, snad už pátý, šestý rozměr v touze rozezpívat lidské klouby a lidské kosti. Ulil z bronzu svalovinu a poslal lidem vzkaz. Hle, já stále ještě žiju a tvořím. Tu mne máte, jsem omámen okénkem animovaného filmu, sekvencí malovaného skla, filmové klapky. Jakápak secese nebo Jugend – still! Zůstal jsem věrný především sám sobě. Ano, to je a byl můj svět. Je tu a vždycky byl s vámi.
Pomáhal stavět fundus a věšel obrazy. Stál nohama tam, vedle těch vašich, hlavu vysoko, vysoko v oblacích. Pomáhal na svět porodní bábě i Jeanu Effelovi, pomáhal stvořit i jeho svět. Krásný, jednoduchý, kreslený. Svět vůně i barvy modrého hořce, omamné vůně květin i statných moruší. Proplul životem na ponorné řece, vystoupal strmým schodištěm na vysoké hory. Kus života ušel i po zamrzlé cestě. Té, po níž umí chodit jen umělci. Potkal se s ženami plavých očí, s pažemi z dlouhých famózních kostí a velkých prsou. Maloval milenky, ale i zloděje stád. Máchovu ztrhanou tvář. V zádech mu často tančilo slunko i mráz. Měsíc postál na moment vysoko na nebi, hvězdy opodál. Na obloze uměl namalovat drozda i žebravého racka z turnovského nádraží.
Jeho byl svět, jeho bylo i vidění. Tvořil rád i biblické náměty. Vzdálený horizont, skvělá kompozice a obraz, který hýří barvami. Jeho je děj obrazu, měkká kresba, měkké i zápěstí. Oči! Magie očí a oči plné lesku odrazů tisíce zrcadel. Obrazy naplněné touhy, silného emočního prožitku. Je pouze na vás, kam až vašim očím dovolíte zajít, spatříte-li to, co já.
Jediné co však vím, že maloval především pro vás a vystavuje na správném místě. Mohu vám výstavu upřímně a rád doporučit ke zhlédnutí. Výstava potrvá do 20. ledna příštího roku. Díky za umělecký a společenský počin organizátorům!
Kutil by oslavil 35 let ,ale neslaví
Vraťme a se na chvíli do roku 1973. Tehdy byla v Liberci ve Frýdlantské ulici otevřena nová prodejna podniku Domácí potřeby, které tu scházela – Kutil. Do té doby v Liberci nic takového nebylo a pro tento sortiment jsme museli do Žitavy v NDR, kde naopak právě v tomto sortimentu bylo úplně všchno. Kleštičky, hřebíčky, šroubky, gumičky, koženiy, háčky podložky. No a najednou jsme i my v Liberci měli prodejnu s mladým vedoucím Kurtem Hauserem.
Jen za prvních deset let si prodejna našla víc jak 400 000 zákazníků, kteří tu nakoupili za víc jak 10 miliónů korun československých. Na docela malé ploše 30m2 se nabízelo 800-1000 různých, ale žádaných výrobků. V každém ročním období něco jiného. Od jara do zimy měl Kurt a dvě prodavačky co dělat. Vzpomínám, že na prodejně vyhověli i ženám, které sháněly tehdy módní chemlon a vytvářely z něho věci až oči přecházely. Když po roce 1989 Kurt Hauser s prodejnou nedobrovolně skončil a uvolňoval prostory fitnesu, nebo co tam dnes je, tak mu to nebylo jedno. Jen těžko se loučil s prací, která ho bavila a zároveň mu bylo líto i zákazníků, kteří u něj našli co hledali.
V roce 2008 by „Kutilovi“ bylo 35 let. Nedožil se jich. Převálcovaly jej Baumaxy a Obi. Svět už je takový, nespravedlivý. Pokrok a nová doba.Prodejny tehdejší doby nebyly žádné paláce ze skla a betonu. Dnešní děvčata by je asi štítivě obcházela,ale jejich rodiče a prarodiče by se asi zastavili a zavzpomínali...
K nedožitým 90 letům pana profesora
Od 1. února 1946 učil víc jak 3O let. Jsou nás tisíce, kteří jsme jej zažili za katedrou. Mnohem více z nás se těšilo z jeho překladů latinských, antických autorů. Mnozí jsme naslouchali se zaujetím jeho přednáškám na půdě socialistické akademie, na literárních večerech v Naivním divadle. Pane profesore, chodil jsem na vaše, pro nás dobrovolné, hodiny latiny. Vědět tak včera, co víme dnes! Jaký skutečný velikán nás tu nebohou latinu učil, kdo stál na stupínku a koho jsme trápili pubertální křečí..
Přesto nás měl rád. Měl nás ve svých vyhlášených notesech. Mám doma, ve své sbírce kuriozit jeden takový, od jeho kolegy, profesora Choce. Ty Bahníkovi poznámky nebyly jen o známkách. Měl tam samozřejmě naše výsledky, ale rovněž to, zda jsme odpovídali srozumitelně, myšlenkovitě, do hloubky, zda umíme v odpovědích zaujmout stanovisko, držet se tématu, zda mravní hodnoty v našich odpovědích korespondují s našim vystupováním a konání.
Pan profesor se nedožil devadesáti let. Stál jsem tehdy v pokoji jeho vily v Pavlovicích. On už téměř neviděl, jeho oči byly nemocné, ale hlas, gestikulace, mimika tváře i jeho odpovědi byly svěží a svědčily o jeho vitalitě. Už dávno přestal učit, ale nezahálel. Hlasitě volal do telefonu, mluvil italsky. pak volal nějaký pražská herec, asi Brzobohatý, že televize připravuje další pokračování. Práce měl tolik, že prý neví co dřív. Ale je tu stáří, oči, oči už skoro nic nevidí.
Tehdy mu bylo víc než osmdesát. Stále stojím v tom pokoji zavalen časopisy, průvodci, slovníky, desítkami obrazů, fotek. Pan profesor nemá čas. Volají mu z nakladatelsví, z redakce. Všichni chtějí nové a nové termíny. Dává mi do rukou renesanční špalíček latinského autora Metastazia:“Ber, ber, to je dárek od starého prófi svému studentovi“ . Evidentně má chuť si se mnou povídat. Času ale už mnoho není.
Ty schůzky s panem profesorem netrvaly dlouho. Pokaždé nás někdo vyrušil. Všichni od něj něco chtěli a jeho oči viděly čím dál míň. Vzpomínal na své kolegy, na své žáky, na herce, které učil antické role. Stále překládal a publikoval desítky nových překladů. Rozverné Listy héter, Apuleiův Zlatý osel, práce Lakianovy, Plutarchovy, Thukydidovy příběhy a další.
Předal poselství antiky dnešnímu člověku. A tak se ptám pane profesore, jaký je vzkaz antiky dnešnímu člověku? „Žijeme podle jiných zásad, přesto je antika nadčasová a má mnoho dobrých živých podnětů, které je možno uplatnit ve filozofii, vědě i umění“.
Je škoda pane rofesore, že už nejste mezi námi. Závidím vašim dětem, vaší moudré ženě, všem, které jste za ta léta učil a mnohé naučil. Je nemožné chtít víc. Přesto vám, tam vysoce v nebi, vedle Seneky, Petrarky, Ezopa a Quintiliana přeji hodně šťastných chvil a oči, které se vám uzdraví a opět poznají své žáky. Hned na poprvé a bez ptaní. Měli jsme vás rádi pane profesore…
Česká Beseda v Liberci
Značná část české populace v samotném Liberci pracovala v textilním průmyslu. Vykořisťování českých dělníků bylo v porovnání se současným stavem dodržování zákoníků práce až neskutečné. Kolem roku 1860 byla pracovní doba tkalců a přadláků u Liebiegu v Liberci 15 až 16 hodin denně a to i pro děti. Z celkového počtu dělnictva v Liberci pracovalo v roce 1860 v balvnářských přádelnách např. 18% dětí ve věku od 10 let. Někteří továrníci si až do roku 1865 osvojovali i trestní právo nad svými dělníky . U Liebiegů ve Svárově měli k tomuto účelu vyhrazenou místnost a exekuce se vykoávala nejčastěji karabáčem nebo důtkami ,aby si aspoň trochu zlepšili své postavení se začalo české dělnictvo zakládat rozličné svépomocné podpůrné a vzdělávací spolky ,jako se před 145 lety stala v Liberci Česká Beseda. Třídní charakter začaly dělnické strany získávat až roku 1870.
Egon Wiener
Český statistický úřad , jeho reprezentace v Liberci
Český statistický úřad , jeho reprezentace v Liberci ve spolupráci s kolegy v Sasku a Dolním Slezku vydala zajímavou publikaci s cílem seznámit veřejnost s posláním Euroregionu ,,Neise-Nisa-Nysa“ včetně historie měst ,které v této oblasti leží. Rád bych vás po přečtení na výsost zajímavých údajů s některými seznámil. Už jenom pouhopouhý statistický popis zahrnuje 102 měst oblasti. Z čehož je 44 měst českých,30 německých ,28 poských. Samotná publikace se zkládá ze tří částí. Od obecných informací o Euroregionu po představení všec 102 měst až po čistě statistické údaje. Publikace obsahuje česko-německo-polský slovník vybranýc pojmů a přehled důležitých adres. Vše důležité pro rozvoj přeshraniční spolupráce našeho libereckého kraje.
Několik slov k osvěžení paměti o Euroregionu ,,Neise-Nisa-Nysa“ ,samotný celek tří hraničních oblastí české,polské a německé republiky se rozhodl společné zájmy a problémy řešit na základě zakládající konference v Žitavě ve dnech 23.-25.5. 1991 pod patronací prezidentů všech tří zemí. Mezi hlavní cíle Euroregionu patří:
Zlepšení životní úrovně obyvatel euroregionu
2. Zlepšení přírodních a kultruních životních podmínek
3. Rozvoj hospodářského potenciálu na území euroreginou
Území Euroregionu má rozlohu 12 166 km2 ,na Polsko připadá 40% ,Česko 29 % a 37% na Německo. Obyvatel na polském území 31,9 % ,českém 27,7 % a na německcém 40,4 %. Česká částregioonu je na rozloze 3545 ,na kterém žije přibližně 480 tisíc obyvatel. V porovnání s Polskem a Německem je naše část regionu nejmenší a s nejmenším počtem obyvatel. V české části euroregionu se rozkládá několik pohoří ,Jizerské hory ,Krkonoše,Lužické hory. Z jihu zasahuje do přírodní oblasti pískovcových skal Český Ráj. K řekám proékajícím českou část euroregionu můžemepočítat isu,Smědou,Ploučnici a Jiizeru. Na územíí regionu je i známé rekreační středisko Máchovo jezero a například i zatopený povrchový důl v Hrádku nad Nisou v oblasti se nachází i pitná voda v přírodncích rezervacích Souš,Josefův dů, Černá Nisa. Česká část euroregionu Nisa je bohatá na kulturní památky ,jako napříkladzámek Frýdlant ,Sychrov, Grabštejn ,ale i nádherná secesní architektura ,zoo a botanická zahrada, centrum zábavy pro celou rodinu Babylon. Stavby jako horský hotel Ještěd,moderní dopravní komunikacev oblasti.
Německá část euroregionu se rozkládá na území o rozloze 4496 km2 (24% rozlohy státu-Sasko),na které žije 705 tisíc obyvatel. Oblast je krajinou rozlehlých vřesovišť ,plná jezer a rybníků, lesy v pásmu Žitavských hot a hornolužických pahorkatin. S nejvyšší horou Lausche ( 739 m) . Jsou zde řeky Nisa ,Sprewa ,Schwarze Elster, Weise Schops. Zachovalá města s cennou architekturou Zhořelec, Bautzen, Zittau. Překrásné jsou i Hornolužické hrázděné stavby ,upravené vesnice ,úzkokolejka na Ojbín,parková úprava,zachovalé církevní stavby. Značný úpadek zasáhl výrobní odvětví bývalého lehkého průmyslu NDR. V regionu je velká nezaměstnanost a ředa obyvatel měst se odstěhovala do strarých území Německé spolkové republiky.
Polská část regionu se rozkládá na území 4124 km2 ( 1% území Polska), na kterém žije 555 tisíc obyvatel.. Jsou zde známá lázeňská střediska v podhůí Krkonoš a Jizerskcýh hor. Szklarská poreba, Karpacz, Jelenia Gora (lázně Čieplice) a Swieradow zdroj. Polská strana Sněžky (1603m) patří rovněž do euroregionu Nisa. Překrásné jsou dolnosaské lesy a meandry řek Kwisy ,Kaczawy a Bobru. Vetšina zdejších měst a městeček zachovává kolorit minulých století. V polské části euroregionu se nachází lolžiska uhlí ,kaolinu,čediče,dolomitu, které se zde rovněž zpracovávají. V dané oblasti je silně rozvinut průmysl sklářský ,stavební,textilní a oděvní.
Egon Wiener
Do Žitavy
Kdo chce poznat víc historie po shlédnutí krásné renesanční a barokní Žitavy do Bautzenu(Budyšína) do hlavního města horní Lužice. To město vzalo počátek již roku 1002 a moc se zde angažovali naši panovníci ,počínaje králem železným a zlatým. Je tu takopvá spousta památek a možnost utrácet ,že i vaše děti by mohly jet s vámi, bez velkých vytáček. Vše čisté a sterilní. Rozhodně sousedům budeme lescos závidět. Už jenom ty vlaky Tanvald-Liberec-Drážďany. Stojí to za to. Jsou to krásné výlety.
Egon Wiener
Česká Beseda v Liberci
Byla založena roku 1863 a v Liberci žije již čtvrtá až pátá generace členů z této doby. Česká Beseda byla prvním českým spolkem v Liberci. Jejími prvními členy byli čeští lidé, kteří do našeho města přicházeli za obživou. Byli to lidé chudí, služebné, dělníci, řemeslníci, tovyryši, zaměstnanci dráhy, pošty a soudů. Všichni tihle lidé našli v České Besedě společenské využití.
Nebyl to lehký život, tak jak ho žili naši předkové. V Liberci byli až druhořadou skupinou obyvatel, strádali po stránce existenční, hospodářské, společenské i politické. Značná část české populace v samotném Liberci pracovala v textilním průmyslu. Vykořisťování českých dělníků bylo v porovnání se současným stavem dodržování zákoníků práce až neskutečné.
Kolem roku 1860 byla pracovní doba tkalců a přadláků u Liebiegu v Liberci 15 až 16 hodin denně a to i pro děti. Z celkového počtu dělnictva v Liberci pracovalo v roce 1860 v balvnářských přádelnách např. 18% dětí ve věku od 10 let. Někteří továrníci si až do roku 1865 osvojovali i trestní právo nad svými dělníky. U Liebiegů ve Svárově měli k tomuto účelu vyhrazenou místnost a exekuce se vykoávala nejčastěji karabáčem nebo důtkami.
Aby si aspoň trochu zlepšili své postavení, začalo české dělnictvo zakládat rozličné svépomocné podpůrné a vzdělávací spolky, jakým byla v Liberci i Česká Beseda. Třídní charakter začaly spolky získávat až roku 1870.
sobota 8. listopadu 2008
Liberec
Egon Wiener
A ještě jednou Textilana Liberec
Je až pozoruhodné jak rychle stavba postupovala. Z jara se koplo do země, na podzim se začalo v obou budovách po straně hlavního vchodu (u zastávky tramvaje do Jablonce) vyrábět. K původní manufaktuře náležela i přádelna, která stála za Libereckým zámkem v bývalém panském ovčínu v místech dnešní textilní průmyslovky.
Společnost tří nesourodých spolumajitelů se záhy rozchází a přichazí nový majitel. Pražská bankovní firma Karl Balabene z Prahy a její liberecký zástupce Josef Kittel, který se stává v Textilaně ředitelem. Barevnu mění na přádelnu a že se jednalo o podnikavého člověka, záhy si výrobu najímá do vlastná režie. Vydělává tolik, že peníze vkládá do přádelny v Markvarticích u Jabloného v Podještědí, kde roku 1823 začal pracovat první parní stroj v Čechách.
Anglický inženýr Thomas, který dohlížel na instalaci prvního stroje vybavil manufakturu (Textilanu) ústředním topením a plynovým osvětlením. A to už téměř před 190 lety. Inženýr Thomas si v roce 1829 zařizuje vLibereci strojírnu a dodává potřebné stroje do všech libereckých textilek a tak staré manufaktrury mění v textilní továrny Liberecka. Tím dochází v našem kraji ke skutečné průmyslové revoluci.
Kittel měl Libereckou Textilanu v nájmu do roku 1826, po něm se stalli nájemci Rieger a Redelhammer. Ti v Liberci vyráběli bavlněné látky až do jara 1828, kdy se pražská banka Balabene rozhodla textilku prodat. Zájemců bylo několik. Největší zájem měli liberečtí obchodníci s látkami bratři Liebiegové. Do Prahy se vydal mladší z obou bratří Johan. Na liberecké poště, která zabezpečovala dopravu mezi Libercem a Prahou na úrovni dnešních dopravních služeb Student agency, si najal zvláštní bryčku, kterou cestoval do Prahy celou noc. Před otevřením kanceláře čekal s připravenou zálohou a uzavřel s pražáky kupní smlouvu, která byla podepsána 28. března 1828.
Pikatní je, že když smlouva o zakoupení Textilany byla podepsána, dorazil z Liberce další zájemce o koupi. Žel, bylo prodáno. Nepřipomíná vám to doručení zprávyy o bitvě u Waterloo, kde Napolenon dostal naposledy napráskáno a londýnský Rothschild využil toho, že obdržel zprávu dřív, než druzí a tím nechutně zbohatl? Ano právě tímto způsobem se dopracovali majetku ti veleúspěšní. V Liberci, jako v Londýně..
Liebiegové Balabenům zaplatili 18 500 zlatých. Obratem do Textilany pořídili nové parní stroje a stavebně začali továrnu v Liberci rozšiřovat. Ta se stala základem obrovského majetku rodu Liebiegů, který byl koncem Druhé světové války odhadován asi na 6O miliónů marek. To je dnes kolem miliardy korum.
Více najdete v brožuře V.Rudy – Počátky textilního průmyslu v Liberci. Liberec a ve Zprávách České besedy 1973 svazek 13.
A máme tu 90 let samostatnosti.
Egon Wiener
čtvrtek 2. října 2008
Příběhy, které se staly a nejsou uzavřeny – stalo se v našem kraji - nevěříte? I.
300 let neoprávněného nakládání s majetkem
Jedna z nejstarších listinných památek v Liberci, které je 730 let, zakládá možný spor a přímo nabízí bulvární titulek: Je kauza kupní smlouvy z roku 1278 promlčena?
Oč v kauze jde? Jedná se o řádnou kupní smlouvu mezi dvěma stranami a zároveň dokument zrady. Smlouva je řádně zapsaná v zemských deskách a má všechny náležitosti, jako by ji strany podepsaly včera. A po těch několika staletích je zároveň dokladem, že jedna ze stran smlouvu nedodržela.
Když Přemysl Otakar II. Z neznámých důvodů zabavil pánům z Dubé Frýdlant i s Libercem a okolím, hledal pro tento majetek kupce a zároveň spojence. Král, ač zvaný Železný a Zlatý měl značné výdaje s nekonečným financováním války s uherským Belou IV a méně známým Rudolfem Habsburským. Vedle peněz potřeboval Otakar II. I věrné spojence, kteří by šli po jeho boku do války.
Takového doufal najít v německém rytíři Rulkovi (Rudolfovi) z Bibrštejna. Kupní smlouvu tedy dne 7. února 1278 uzavřel s pánem z Bibrštejna. Otakar II. Do smlouvy vtělil závazek, že kupující i jeho dědicové budou vojensky podporovat Českého krále při jeho válečných výpravách. Rytíř Rulek jako kupující zaplatil osm set hřiven stříbra a smlouvy tak stvrdil.
Když ještě v tomtéž roce došlo k válečnému konfliktu Přemysla Otakara II s Rudolfem Habsburským na Moravském poli, potažmo u Suchých Krut, rytíř Rulek z Bibrštejna, pán Frýdlantu a Hamrštejnu a dalších na válečném poli chyběl.
Bez omluvy se vyhnul bitvě a krále zradil. Tím ovšem nedodržel podmínky kupní smlouvy na svá „zakoupená“ panství. Smlouva o nabytí majetku nebyla tedy naplněna. Podle práva propadla uhrazená částka královské pokladně a majetek se měl vrátit Koruně – králi. Nedodržet závazky ve smlouvě bylo zločinem i ve 13. století, ale nedodržení závazku takovéto důležitosti bylo považováno za zločin hrdelní.
Vymahatel práva ovšem na onom válečném poli padl a nastalé poměry ve státě lze lapidárně vyjádřit souslovím „Braniboři v Čechách“. Chaos zavládl v celých Čechách a na vymáhání práva u pána z Bibrštejna nedošlo. Nebylo dost politické vůle jít do sporu s těmi, kteří naplňovali hvozdy německými osídlenci, řemeslníky i kupci, novými plátci daní.
Bibrštejnský majetek tak zůstal zachován téměř po tři sta let, až do vymření Bibrštejnů v polovině 16. století.
Původní kupní smlouva z roku 1278 je k nahlédnutí ve Státním ústředním archivu.
Příběhy, které se staly a nejsou uzavřeny – stalo se v našem kraji - nevěříte? II.
Hledání dosud neskončilo
Ano, už je to dávno, stalo se to před dvaceti pěti lety. Tehdy mne oslovil přítel, libereclý archivář Vladimír Ruda. Oba nás spojovala láska k dějinám města Liberce. Sešli jsme se tehdy v archivu, který sídlil v Moskevské ulici, kam jsem přinesl zprávu, že do Liberce přijede skupina studentů z Francie na tzv. Mezinárodní pracovní tábor a že je zkusím poslat na Grábštejn, opravovat zanedbaný hrad. Byla to myslím první studentská brigáda, z níž se později stala grábštejnská tradice.
Na tehdejší schůzce nám šlo o získání dalších poznatků k pomníčku francouzských válečných zajatců v Liberci. V Liberci se nedaří cukrovce, chmelu, nemáme tu naftu ani tropické ovoce, ale máme tu žulu. Ne kararský mramor, ale něco, pro co si stačí hrábnout do země či nalámat v kopci plném kamene.
Liberecká žula byla pojmem už za Rakouska – co asi stojí v základech honosných budov, údolních přehrad a mostů z přepjatého betonu? Však i Hitler si přál, aby na liberecké žule stálo přemostění u Machnína na plánované dálnici z Berlína do Prahy kolem Liberce. Pamětníci si dosud vzpomínají na žulové bloky uskladněné ve Svárově před Machnínem. Zmizely počátkem padesátých let na stavbu pomníku Josefa Visarionoviče Stalina do Prahy. Žula sloužila, slouží a sloužit bude i jako sochařský materiál.
V lomu u Králova háje pracovali za Druhé světové války francouzští váleční zajatci. Ti, jako vzpomínku na na své zajetí, využili žulu ke zhotovení malého pomníčku s latinsko-francouzským textem „Da nobis Pacem. Eleve pover le 15.8.1944 par les PG francais BB a MM. (Postaveno 15.8. 1944 francouzskými válečnými zajatci BB, MM).
Už po roce 1945 byl pomník svévolně obestavěn skupinou přízemních garáží a uvažovalo se o jeho vhodnějším umístění. Okresní archiv se snažil od počátku padesátých let získat informace o zajatcích, kteří zde pracovali. Spolu s archivářem Rudou jsme se dohodli, že využijeme francouzských studentů a jejich prostřednictvím přeneseme pátrání přímo do Francie. Studenti tehdy projevili snahu, ale pokud se pamatuji, ani opakované výzvy ve francouzském tisku nepřinesly nové poznatky.
V minulých dnech jsem si zahrál na Pinkertona a osobně ohledal terén, ale nic, co by jen zdánlivě připomínalo pomníček a ona léta, jsem nenalezl. Poslední pamětník údajně zemřel před dvěma měsíci.
Myslím, že to zkusím ještě jednou, opakovaně a to i jménem mého přítele Vladimíra Rudy:
Najde se nějaká informace, která by rozklíčovala otazníky kolem dosud anonymních francouzských zajatců pracující za Druhé světové války v lomu? Kde je dnes pomník, který sami zhotovili?
Myslím, že odpovědi jsme dlužni lidem, kteří bojovali za demokracii proti fašistickému Německu. Pokud máte nebo získáte nějaké informace, prosím, informujte redakci.
Příběhy, které se staly a nejsou uzavřeny – stalo se v našem kraji - nevěříte? III.
Dnes máme své korupční a úplatkářské aféry, které zasahují až do horních pater politiky neboť i odtamtud se šíří snaha obohatit se na úkor druhého. Spekulace za účelem dalšího prodeje. Přecházet od jednoho chlebodárce ke druhému. Jít za výhodami. To vše už tu ale kdysi bylo...
Nebyl první, ale stal se příkladem pro ostatní. Mistr převleku, diplomacie, pretendent českého trůnu. Generalisimus i admirál, vojevůdce, bez kterého by Třicetiletá válka byla kratší. Suverén dominia našeho Libereckého kraje, Albrecht Eusebius Valdštejn, český šlechtic, vévoda.
Pozdě odpoledne 26. října 1626 otevírá dopis. Kdo že mu to píše? Hejtman Frýdlantského vévodství, Gerhard Taxis. Tehdy ještě neznámý příslušník rodiny Taxisů, rodu později známého nevkusným bohatstvím, které mimo jiné získal tím, že rakouský císař patentoval Taxisovi služby dědičným pronajmutím pošty v Rakousku. Čínské jsou prádelny, italů pizzerie, Taxisova pošta a jeden příkop – těžká překážka Velké Pardubické, rok co rok 15. října. Ale vraťme se zpět.
Tehdy tedy málo známý, ale přičinlivý správce valdštejnského dominia, našel zlatý důl:“Na Semilsku se ráčila najít barva cinobr“, (temně rudá pryskyřice zvaná kraplak či rumělka)“ a že tudíž prosí o výsadu, aby směl sám cinobr kopati a práti.“ Odmysleme si „hloupost“ jednoho a „vyčůranost“ druhého. Co asi čekal mladý Taxis za odpověď ?
Odpověď došlá obratem, zcela jistě zchladila Taxisovy naděje. Valdštejn odpověděl: „Nemějte mne za takového blázna, vím dobře, co je cinobr, dejte tam pracovati, ale pro mne!“ Valdštejna záhy pohltily jiné starosti a Taxis se odpovědí cítil ponížen a zahanben. Další korespondenci ve věci cinobru je k dispozici až po dlouhých sedmi letech.
Paní Gertruda de Lamotte, paní na Navarově odpovídá na dopis Taxisova správce 15. června 1633:„V příčině dobývání cinobru ve vsi Jesenném na statku Navarovském. Pokudž k zalíbení a k rukám Jeho Milosti knížecí má to býti, toho se nezabraňujeme, však havířové, kteří budou vysláni k dobývání cinobru budou jistotu toho ukázati povinni.“
Jak sami vidíte, něco v této kauze nehraje. Taxis peníze za cinobr jistě potřeboval a sedm let na odpověď je i na Semilsko ve středověku trochu dlouho. Valdštejnova kariéra končila a jeho pozemská pouť měla do roka končit. Počátek kariéry neznámých Taxisů byl na začátku.
Co není známo je otázka, zda se těžilo či nikoli. Našlo by se v Jesenném byť jen torzo důlního díla? Peníze mohly vynést rod Taxisů na jejich hvězdnou kariéru dědičného pošťáka trůnu Habsburského a směřovat ke knížecímu titulu. Byl tím startovným skutečně Navarovský cinobr?
Kolikpak otázek by dnes v této kauze položil poslenacký výbor Parlamnetu ČR vysoce urozené paní de Lamotte z Navarova? Proč odpověděla až po sedmi letech? Co se dělo v letech předcházejících? Kdo chce, může pokračovat v hledání – archiv Ministerstva vnitra FC7/29;67/1-II1.
neděle 21. září 2008
Spěchá to. Držím si kalhoty.
Protestuji
Naše církve nemají v programu vymýtit nevěřící ze světa. Islám to má za hlavní poslání posledních několik desítek let. Stovky teroristických útoků ve světě, včetně následných muslimských zdůvodnění, to jen potvrzují. Islamizace Evropy musí být zastavena. Není v Evropě většího problému, než rozhodnout včas o své budoucnosti. Jsem rád, ze srdce rád, že v Kolíně nebude mešita a ubude zahalených žen. Nechci v Evropě, u nás, v Kolíně islámské zákony, zmrzačené ženy a mladé dívky.
Mešita vždy bude zdrojem myšlenek a činů proti naší kultuře, společnosti a náboženství. Radikální islám šířený z mešit je vůči nám netolerantní. Jeho jediný cíl u nás je stejný jako na celém světě – zničit západní kulturu a šířit Mohamedovo učení ohněm a mečem.
Každý čtvrtý den je v některé z katolických zemí povolena stavba mešity nebo muslimské modlitebny. To je jednoznačná kolonizace naší kultury. To tvrdí poslanec A. Gibelli ze Strany svobody zastoupené v italském parlamentu. Ano, má pravdu. Měli bychom se vzepřít. I v našem městě je možné potkat muslimy. Dnes jich je pár desítek, ale brzy mohou přijít další. Pokud nás neohrozí a budou dodržovat naše zákony, budiž. Ale nesmím se cítit ohrožen zahalenou ženou nebo někým, kdo se skrývá v látce omotané kolem těla s výbušninou na břiše. Nejsem strašpytel, ale právě takto útočí islámští teroristé na civilisty v Londýně, Ankaře, Madridu...
V desítkách případů byli policisté celé Evropy úspěšní a zasáhli dřív, než terorista s pásem výbušnin na těle sám sebe odpáli, v davu lidí, kteří se domnívali, že smrt jim nemůže přinést obyčejná arabka, zahalená tak, jak jí to velí její náboženství, islám.
Zítra mohou požadovat mešitu v Teplicích, Karlových Varech, v Praze, Brně, Liberci... Jsem rád, že nebude v Kolíně. Jsem zděšen, že se za nás vzali neonacisté. Proboha, copak je to katolické církvi jedno? Proč to arabové nezkusí v Polsku? No passaran! Díky kolínští, že jse neustoupili a že nedopustíte stavbu další mohamedánské modlitebny v srdci Evropy. Až budou povoleny naše kostely v Rijádu, v Bagdádu, v Palestině, v Emirátech, pak uvažujme o možnosti reciprocity. Pokud ale ne v Saúdské Arábii, tak ne i v Kolíně českém ani v Kolíně nad Rýnem.
Egon Wiener
Liberecký Che Guevara
Tak jako Praha dala počátkem 20. století světu slavné židovské spisovatele (F. Kafka, M. Brod, E.E. Kisch, F. Werfell), tak Liberecko dalo svému evropskému okolí dělnické vůdce vzešlé ze sociálních poměrů česko-německého pomezí 19. a počátku 20. století.
Mezi těmito internacionalisty zaujímá čestné místo „španělák“ Gustav Beuer, geniální řečník, revolucionář z povolání.
Narodil se v rodině libereckého textilního dělníka. V Liberci vystudoval učitelský ústav, ale učitelské povolání nikdy nevykonával. Před První světovou válkou i po ní, žil ve Smržovce na Jablonecku. Zde vstoupil do Německé sociální demokracie v ČSR a v prvních obecních volbách byl zvolen do městského zastupitelstva a pověřen funkcí smržovského starosty.
Politicky se přidal k tzv. Liberecké sociální demokracii a začal úzce spolupracovat s redaktorem libereckého deníku Vorwarts, Karlem Kreibichem. Když v letech 1919-21 došlo k bojům o charakter republiky, stál na straně levice sociální demokracie. Patřil k delegátům ustavujícího sjezdu německé sekce komunistů v libereckém Koloseu.
Ve Smržovce pojmenovává náměstí po zavražděných K. Liebknechtovi a Rose Luxemburkové. Na slučovacím sjezdu KSČ byl zvolen členem ÚV KSČ. Jako plamenný řečník býval často zván naschůze v celém česko-německém pohraničí a za tyto své projevil býval i často vězněn.
V době ohrožení vykonal pro naši republiku největší kus práce. Jezdil od města k městu a všude upozorňoval sudetské Němce, aby Henleinovi a Hitlerovi nevěřili. Avizoval možnost rozbití demokratické ČSR a upozoňoval na ma hrozbu války. Navštívil naše interbrigadisty ve Španělsku a v roc 1938 emigroval do Anglie.
V Anglii se zapojil do antifašistického odboje a prostřednictvím rozhlasového vysílání britských stanic působil na německé vojáky na frontách ve Druhé světové válce.
Psal do demokratického tisku a v únoru 1946 se vrátil do Prahy, ale nakonec vyslyšel výzvu maršála Žukova (velitele vítězných vojsk ve východní části Německa) a odešel budovat Německou demokratickou republiku. Stal se redaktorem ústředního deníku „Neues Deutschland“ (Nové Německo). V redakci deníku pracoval až do své smrti 18. března 1947.
Památka Gustava Beuera byla uctěna i ve Smržovce odhalením pamětní desky na budově radnice, kde jako první hájil zájmy českých i německých pracujících, stejně jako demokratické principy Československé republiky.
Egon Wiener
O Hrádku nad Nisou
Doporučil bych hrádeckému komitétu pro přípravu her a zábav k tomuto významnému jubileu spojit své síly s partnery v Žitavě a pojmout oslavy jako sloučenou akci v Hrádku i v Žitavě. Vždyť dnes se už prakticky jedná o dvojměstí a schází jen kyvadlová doprava mezi oběma městy.
Před mnoha lety, na úsvitu osídlení Hrádecka bylo však všechno ještě jinak. Nemáme-li ale dost důkazů, že se něco událo jinak, musíme souhlasit s tím, že někdo už před námi dokázal, že prvními osídlenci této úžasné krajiny byli Slované, Milčané – pravděpodobně Lemůzové s deseti rodnými hrady včetně Žitavy, Frýdlantu a Chrastavy. Jeden z nich stál v blízkosti hrádeckého kina. Právě tam objevili hrádečtí v roce 1929 svou slavnou kostru „skrčence“, starou minimálně 2050 let, potvrzující prastaré osídlení kraje, které bylo zváno „Záhvozd“. A zdá se, že se opravdu jednalo o oblast mohutného pralesa od Šluknova přes Hrádek nad Nisou po Frýdlant v Čechách.
Není dost listinných dokumentů, o které lze opřít hypotézy z Hrádeckých dějin. Jistě si dovedete všichni představit, že o tak krásné stavební parcely, které zde byly v roce 1000, ale i později byl velký boj, ne nepodobný dnešnímu, včetně použitých praktik, jak se k nim dostat. Snad jen, že tehdejší obyvatelé byli o něco drsnější těch dnešních. Ani Germáni ani Slované nešli pro zbraň daleko a obě strany se boje aktivně účastnily. Nakonec Přemysl Otakar II, který vyřešil celou věc jako osvícený panovník, do širokého okolí Záhvozdu oficiálně pozval chlapce a děvčata z Německa, z okolí saské Míšně, včetně „pána z Donína“, který všemu šéfoval z hradu Vlčice (Olšice) – Grábštejna. To vše za slušné peníze pro pana krále.
Před tímto aktem germanizace krajiny, jinak plné Slovanů, fungoval v moderním pojetí správy coby hejtman rod Berků z Dubé z okresu Česká Lípa. Němečtí dosídlenci se do práce vrhli jako pilní mravenci. Vypalují lesy, staví cesty, domy, moderněji obhospodařují pole, hledají kovy a zpracovávají je, obchodují, mají spoustu dětí, poněmčují sousedy. Česká řeč se z Hrádku a okolí pomalu ztrácí.
Hrádek, už dobře opevněný, se v roce 1260 stává městem. Kostelíček býval plný už od svého postavení v roce 1286. Hrádek zažil boom porodnosti v roce 1352 za vlády císaře, krále a velkého cestovatele Karla IV. Vté době dochází ke stavebnímu rozmachu okolí. Roste Žitava, hrad i klášter v Oybíně, rovněž i okolní hrady. Ve vzpomínaném roce 1352 hrádečtí platí církevní daň z počtu duší nejvyšší z okolních obcí. Celých 24 kop stříbrných grošíků v době, kdy Liberec platil 2 kopy. Ne proto, že získal slevu, ale protože v něm téměř nikdo nežil. Staveniště kolem Hrádku byla vskutku grandiózní! On taky nikdo od nikoho nechtěl v té době stavební povolení, i když úplně to bez úřadu Zemských desek také nešlo, ale rozhodně nemusel nikdo zjišťovat vliv stavby na životní prostředí. Tak jako tak, když jsme o Žitavu a o obě Lužice v roce 1635 přišli, finančním vyrovnáním se Saskem, bylo čeho litovat. Asi tak, jako když dnes Rusové brečí, proč jejich předci prodali kdysi Američanům Čukotku.
Dost se o Hrádku mluví v souvislosti s husity procházejícími krajem. Hned zpočátku je třeba připomenout, že moc rádi je tu neměli. Bohatí vlivní Češi i Němci, šlechta, kněží, ti všichni se báli o své prebendy. A tak to spělo, jako ostatně vše a v Čechách vždy k tomu, že se braly ohledy, byla tu jistá forma protekce, svou roli hráli lobisté a snaha pacifikovat radikály formou korupce. Tak šel často hrad z ruky do ruky a města rovněž tak. Čas běžel, ostří husitství se otupilo a jako vítaná změna v ritu náboženství doba spěla k náboženským válkám, končící Válkou třicetiletou. Rovněž napoleonské války se dotkly města. Samé války a všechny prošly branami a brankami Hrádku nad Nisou.
Za zmínku stojí i jeden z majitelů Grábštejna, Hrádku nad Nisou a širšího okolí Jiří Mehl ze Střelic, vysoký pražský úředník, který investoval volné finanční prostředky do modernizace dolů, efektivnosti správy a výroby. Hrádek povstává z popela, ale přichází opět čas, kdy každé z válčících stran procházející městem musí dát kus sama sebe, ať jsou to císařští, Švédové, Sasové, marodeři, Rusové, Francouzi. Jedno v jakém pořadí, všichni chtějí jíst, jejich doprovod též včetně koní.
Po Třicetileté válce klesl počet „duší“ v Hrádku na 150. To vše mělo na svědomí desítky let vojančení, ale i nemocí zavlečených do města vojáky i těmi, kteří před nimi prchali. Konec všech těch útrap přinesl hrádeckým až Vídeňský kongres vítězů nad Napoleonem. Potvrzené hranice, konec hospodářského ochranářství, masivní rozvoj nastupujícího textilního a strojírenského průmyslu. V Hrádku se staví továrna za továrnou, těží se lignit. Stále výkonější stroje zrychlují výrobu, bohatnou průmyslníci a kapitalisté, rozevírají se nůžky blahobytu. Roste počet dělníků, kteří právě na Hrádecku mají své odborové a politické zastání v nových spolcích a stranách.
Po vzniku Československa zesiluje tlak na německé obyvatelstvo, aby hlasovalo pro odtržení oblastí s německým obyvatelstvem od ČSR. To se daří nevybíravými útoky Henleinovy sudetoněmecké politické strany, která na svou stranu strhává 99% německých obyvatel. Vše končí v říjnu 1938 obsazením Sudet německou armádou, nadšeným přivítáním německých zákonů, připojením českého pohraničí ke Třetí říši a odchodem Židů a většiny Čechů do vnitrozemí ČSR.
Konec Druhé světové války je koncem iluze sudetských Němců o světové nadvládě jiným „méněcenným“ rasám a jejich vystěhováním do Německa z rozhodnutí vítězných mocností. Prezidentských dekretů Dr. E. Beneše schválených Národním shromážděním ČSR v roc 1945. Po 9. květnu 1945 přichází znovu po téměř sedmi stech letech nová osídlenecká vlna dosídlenců do Hrádku a okolí. Jsou to čeští navrátilci, kteří museli utéct z Hrádku před svými německými sousedy, Češi, reemigranti ze Žitavy, Slováci, Volyňští Češi, Cikáni, Rumuni, Maďaři. Je až s podivem, jak rychle bylo německé obyvatelstvo nahrazeno novými osídlenci.
Začal se rozvíjet tradiční hrádecký průmysl. K mírové produkci se vrátil veškerý průmysl, který během války pracoval pro válečné účely. Město začalo stavět a opravovat. Dnešní a starý Hrádek nad Nisou se dá jen těžko srovnávat. Město a okolí vyrostlo do krásy. Jen s nostalgií je již možno vzpomínat na továrny, které v současné době pustnou. Na Vulkan, Šmakárnu, SVA, Benar, Kovoru, Sklad oděvů, Silku, Stap, Plastimat, Státní statek.
To je fenomén zítřka – kam s těmi starými? Město má nová průmyslová centra, hranice bez hranic. Podle mne mu schází vzdělávací centrum pomáhající lidem učit se řeč svých sousedů, střední školství s výukou ve třech jazycích a doprava odpovídající 21. století. Koordinační centra třeba pro práci a bydlení v Hrádku, Žitavě a Bogatyni tak, aby si tato tři města vzájemně pomáhala. Co popřát Hrádku nad Nisou? Babyboom dětí, které nebudou mít problémy s jazykem svých sousedů a které městu vrátí zašlou slávu a bohatství.
Liberecké proměny
Obě akce otevřené pro širokou veřejnost byly nejen hojně navštíveny, ale i výborně připraveny a jejich program byl skvěle poskládán. Je jen škoda, že se jich, až na naprosté výjimky, nezúčastnili velmoži kultury a společenské zábavy, funkcionáři radnice, hejtmanství (kraje), lídři politických stran... Oni sponzorují, přerozdělují státní finance, mají problémy se společenským chováním (to se týká především lídrů politických stran). Jak mohou o něčem rozhodovat, pokud se nezúčastní takových akcí?
Museum, počínaje moderátorem, přes samotnou výstavu až po přehlídku modelů ukázalo, čemu lze říkat virtuózně zabezpečená akce. Nelze se tedy divit tomu, že lidé přijdou, baví se a odcházejí spokojeni na rozdíl od nabídky pokleslé politické scény v našem okolí. Jak jsme mohli dopustit, že nejen společenské akce ignorují ti, kteří by měli vědět, že je navštěvují voliči, kterým se musí politici zodpovídat z toho, jak se chovají a co před čím upřednostňují. Golf nebo vernisáž v museu? Škoda pro ně, do musea přišlo a odcházelo nejméně dvě stě spokojených návštěvníků.
Den otevřených dveří v Centru Babylon Liberec si dal za cíl ukázat na dosažitelné mety v zábavě, turistice, sportu, společenských aktivitách, které v tomto regionu rovněž trpí nevšímavostí mocných a neschopností kompetentních. Akce proběhla rovněž bez větší účasti odpovědných osob.
Škoda, že právě ústřední téma a leit motiv celého setkání „Liberec – Český Innsbruk“ (Nahoře se lyžuje, dole se baví) nepodpořil slovem nebo činem nikdo ze zástupců města, kraje, ministerstva čehokoli, jakékoli politické strany... To jde ovšem těžko, když se neúčastnili. Prostě a jednoduše – dělejte si to sami! To je jedinečný námět, jak dělat něco víc než druzí, ale pozor! Dělejte to bez nás. Nemáme na to lidi, nemáme na to peníze a teď je před volbami... To jsou naši zástupci, volení na základě slibů, co pro Liberec udělají.
Celé setkání v Babylonu bylo o tom, jakou cestou jít při zviditelňování našeho města a kraje, co zlěpšit. Jak nenechat Mistrovství světa v lyžování bez naší pomoci a co vše udělat pro to, aby tato naprosto výjimečná akce pomohla k propagaci našeho Liberce a celé oblasti. Je neodpustitelné, že naši volení zástupci se chovají naprosto nezodpovědně k takovýmto aktivitám, jako byla vernisáž v museu a presentace společenských aktivit v Babylonu. Je jen dobře, že za měsíc budou volby. Je čas vyměnit zpuchřelé trámy, červotočivé krovy, shnilé dřevěné schody, zetlelé okenní rámy a vyčistit okna. Touhle procedurou prošel zvenku krajský úřad. Je čas na nic nečekat a začít s výměnou i zevnitř.
Egon Wiener
Stalo se před 40 lety
K počátku šedesátých let minulého století měla v okrese rozhodující roli průmyslová výroba, která tvořila základ pracovních příležitostí a příjmu našich otců a dědů. V průmyslové výrobě Liberecka pracovalo kupříkladu v roce 1963 36 570 pracovníků, tj. více jak polovina všech pracujících v okrese. Hlavní odvětví průmyslové výroby tvořil spotřební průmysl, strojírenský a potravinářský průmysl. Význam libereckého průmyslu spočíval v uspokojování vnitřního trhu textilními výrobky, nábytkem, koberci, ve výrobě textilních strojů a automobilových součástí.
Šedesátá léta minulého století byla ovlivněna mohutným rozvojem chemizace – světovým trendem v používání syntetických textilních vláken. Ani textilní produkce na Liberecku nemohla v tomto směru zaostávat. Velmi dobrých výsledků dosáhla výroba tehdy moderních látek v Textilaně, v Silce a v národním podniku Průmysl bytových textilií – v Bytexu Vratislavice.
Přes potíže v letech 1962 – 3 dosahoval v následujících letech vynikajících výsledků n.p. TOTEX, který v krátké době zavedl do výroby zcela nové textilní stroje, které se dobře prodávaly i v zahraničí. Přesto, že průmysl okresu dosahoval nebývalého růstu, potýkal se rovněž s řadou nešvarů. S vysokou zmetkovitostí výroby, vysokým stavem tzv. nadnormativních zásob a s absencí. Před řešením stály otázky osobní zainteresovanosti zaměstnanců, které měly vést mimo jiné i k uplatnění výrobků na zahraničních trzích.
V tomto období byly vloženy značné investice do výstavby nového produktu průmyslové základny okresu. Výstavba nového podniku Plastimat na „zelené louce“, který zahájil výrobu v roce 1963, stál tehdy daňové poplatníky víc jak 40 miliónů korun. Nákladem dvaceti miliónů korun pak byla dokončena výstavba nové liberecké mlékárny, která v následujících dvaceti letech byla jednou z nejprogresivnějších ve svém oboru v celé republice. Vyráběla zcela nové druhy termizovaných výrobků, jogurty, krémy a další. Velké investice šly do Bytexu ve Vratislavicích na výstavbu nové barevny a v textilkách docházelo k postupné výměně starých tkalcovských stavů za stavy moderní.
Je obrovským zklamáním, že po roce 1990 došlo právě v našem okrese k naprosté devastaci strojírenské a textilní výroby i spotřebního průmyslu, odvětví, která vykazovala dříve velmi dobré výsledky. Devalvace hodnot a znehodnocení práce našich rodičů je neodpustitelné. Ztráta iluzí a hodnotových stimulů poznamenává náš vztah k práci a hodnotám dneška.
Egon Wiener