čtvrtek 21. srpna 2008

Ukázky z připravované knihy Příběhy pohlednic

POHLEDNICE SE STALINEM

Bylo mi dvanáct let a stál jsem v pražské tramvaji vedle řidiče, který točil řidící pákou starého typu tramvaje, a když zjistil, že jsem z Liberce, neustále si prozpěvoval „Liberec, Liberec, tam jsem šlohnul koberec“ . Nic jsem si z toho nedělal, protož jsem měl oči jen pro pohlednici, kterou měl na předním skle tramvaje.
Psal se rok 1959 a v tom roce probíhaly oslavy 10 let pionýrské organizace. I ze základní
školy v Husově ulici byli vybráni jedničři k reprezentaci na pražských oslavách. Maminka mi na cestu kromě jiného přibalila i tři vyprané a vyžehlené pionýrské šátky, abych jí, jak říkala, nedělal v tý Praze ostudu, což jsem jí tehdy slíbil. Celý vlak plný pionýrůřil ku Praze s tím, že tam si nás rozeberou do rodin, s kterými budeme ono výročí slavit.
Tramvaj, vyzdobená pohlednicí nedávno dokon
čené obří Stalinovy sochy a spolubojovníků se kodrcala pražskými ulicemi a za tu pohlednici, kterou v trafikách neměli, požadoval řidič tvrdošíjně můj pionýrský šátek. Mohla to být provokace či lest. Tramvaj totiž jezdila zdarma pro ty, kteří měli na krku pionýrský šátek. Jak je vám jasné, nakonec jsem vystoupil z tramvaje bez šátku, ale s pohlednicí. Děkoval jsem mamince, jak byla prozíravá, protože kromě této výměny jsem další šátek ztratil a kdyby nebylo toho třetího šátku, pohlednice by dál brázdila pražské ulice.
V hostitelské rodin
ě mi k pohlednici ještě přidali i lidový název sousoší, kterému se tehdy říkalo fronta na banány a já, kluk z Machnína jim na oplátku zase pověděl, co jsem věděl a viděl na vlastní oči. Že mezi Machnínem a Svárovem u Liberce plánoval Hitler postavit obrovský silniční most jako součást dálnice z Berlína do Prahy. Nechal tehdy do prostoru u Nisy navozit obrovské množství opracovaných kvádrů z liberecké žuly, které tam zůstaly ležet.
Kdy
ž se v Praze po osvobození rozhodlo, že nad městem bude stát Stalinova socha, bylo tím zároveň rozhodnuto i o Machnínské žule, která měla přijít do základů. A cože jsem to viděl? Na vlastní oči jsem viděl, čemu dnes málokdo uvěří. Lidé se zastavovali, stáli v pozoru a smekali, když viděli přijíždět náklaďáky plné kamene pro stavbu Stalinova pomníku. Však i tenkrát, v té pražské hostitelské rodině nevěřícně kroutili hlavami, když jsem jim to vyprávěl. Ona Praha byla vždycky o trochu dál, než vesnice třeba na Liberecku.
Poslední den oslav v Praze byl zakon
čen velkým ohňostrojem a víte odkud jsem se na něj díval? Ze špičky boty Josefa Visarionoviče Stalina, kam jsem se vyškrábal s pomocí ostatních a odkud byl ten nejlepší výhled na prskající a práskající rachejtle mého mládí.
Po Stalinovi v Praze není dnes ani památky, ale pohlednice z vým
ěny s oním tramvajákem kus za kus v mé sbírce místo má a bude mít.




Ukázky z připravované knihy Příběhy pohlednic

POHLEDNICE S T.G.M.


Nakonec i my, sběratelé, musíme uznat, že na světě jsou lidé, kteří si oslovení mistře plně zaslouží. Takovým člověkem byl můj strýček Karel Talián, zednický mistr z Mníšku pod Brdy. Zedník, který končil svou kariéru mistra opravami Pražského hradu.
Nedávno mi jeho syn, právník a také vá
šnivý sběratel ukazoval pohlednici z počátku minulého století. Je na ní mníšecký lesík s celou řadou dětí. Ti nejbědnější z Mníšku. A z nich ten nejmenší na pohlednici je můj strýček.
Trávil jsem v Mní
šku pod Brdy školní prázdniny a každé z nich strávené v tom městečku pod skalkou byly úžasné. To ryze české prostředí mě jako kluka ze Sudet fascinovalo. Co věcí jsem tam viděl, dělal nebo obdivoval! A největší obdiv patřil strýčkovi Karlovi, který uměl snad úplně všechno a hlavně byl na nás kluky laskavý.
V Mní
šku, na tehdejších suchých záchodech byly často na vnitřních dveřích vylepeny pohlednice a různé barevné obrázky. Vysedávaje na oněch místech, bezděčně jsem vnímal podmanivou krásu netradiční galerie českého venkova.
V
šak také jednu z prvních pohlednic mám z blízkého okolí Mníšku, z Dobříše. V zámku v té době správcoval Jan Drda. Tlustý malý velký zázrak naší pováleččítankové literatury. Samozřejmě, že velký Drda na zámku netopil, ale rád se ukazoval a mluvil s lidmi a prý mne i pohladil.
Chodívali jsme do odlehlé
části zahrady, kde kdysi do jiného mého příbuzného před hájenkou uhodil blesk. Při těch procházkách a výletech jsem se také měl příležitost seznámit se zednickou prací strýčka Karla, rozesetou po celém okolí. Ale strýčkova práce na Pražském hradě se měla teprve ocenění dočkat.
To u
ž tam mistroval nějakou dobu, co do Prahy přijela vzácná návštěva. Příbuzní prvorepublikového hradního architekta a přítele TGM slovince Josipa Plečnika. Toho Plečnika, který nesmírně ovlivnil prvorpublikovou rekonstrukci Hradu. A tihle příbuzní chtěli mluvit se strýčkem. Po prohlídce rekonstrukcí dospěli k názoru, že pan Karel Talián udělal pro obnovu a slávu díla jejich otce tolik, že mu chtěli poděkovat.

Na památku mu předali pohlednici s věnováním TGM. Na té pohlednici počátkem třicátých let ocenil náš pan prezident práci Josipa Plečnika. Tak tuhle pohlednici s přáním ve slovinštině mám dnes já. Je skutečným oceněním práce mistra s velkým M. A je ozdobou sbírky sběratele, který je na svého strýčka patřičně pyšný.






Ukázky z připravované knihy Příběhy pohlednic

AMERICKÝ BROUK

V roce 1956 vrcholila štvavá a nenávistná kampaň Západu proti Východu. Východ se nedal zahanbit a kontroval nenávistnou a štvavou kampaní proti Západu. A mezi tím my, obyčejné děti zaměstnanců TOTEX Chrastava byli na pionýrském táboře v Navarově na Semilsku. Normální letní tábor se díky vlastní iniciativě a pokynu zeshora stal táborem, kde na nenávistnou kampaň Západu odpověděli rázným opatřením.
Brouka chytíme, Ameri
čanům jejich plány zhatíme! Dětem se rozdala pohlednice chrousta, který se podobá mandelince bramborové alias americkému brouku, který USA lstivě z velkých výšek rozhazovali nad našimi poli, aby nám už zmíněná mandelinka pozřela úrodu a oslabila tak naše národní hospodářství. Blbé bylo, že po týdnu intenzivního pátrání jsme nic nenašli. Chybička se vloudila. Vedení stahovalo pohlednici chrousta a nahrazovalo jej pohlednicí berušky sedmitečné, kreslené Ondřejem Sekorou z knížky O Brouku Pytlíkovi. Což dokonale odráželo situaci – nervozitu vedení.
Pohlednice s beru
škou byla dětem blízká, čekaly se dobré výsledky. Nevím proč, ale tehdy na Semilsku přálo počasí imperialistům nebo nám, obráncům míru. Nevím. Ale vím, jedno. Zase zůstalo při tom, že brambory byly prosty amerického výsadku. Ani jednoho brouka jsme nenašli. Pohlednice berušky sedmitené, skutečné sestřenice mandelinky zklamala. Několik dětí přineslo Brouka Pytlíka, že chtěl utéct na Západ a to je taky trestný...
Vedení tábora m
ělo ještě týden, aby aféru s pohlednicemi zaretušovalo vítězstvím ducha nad hmotou. Dva týdny promarnilo a třetí měl být oním, kteý dá pádnou odpověď válečným štváčům. V mém případě řadového pionýra a účastníka letního tábora v Navarově roku 1956 ano. To už jsem měl v kufru pod postelí dvě pohlednice, ale na kontě boje s třídním nepřítelem nulu. Tentokráte šlo vedení tábora najisto. Nad republikou přelétávaly propagandistické štvavé balóny, které shazovaly propagandu Západu, nenávist k režimu dělníků a rolníků, vše, co by nás mohlo zastavit při budování demokratické společnosti, kde nebude bohatých a kde chudí nebudou chudí.
Aspo
ň tak jsem své poslání na pionýrském táboře pochopil v roce 1956 já. Autentický záběr o tom, co následovalo to potvrzuje. Rojnice dětí v bramborovém poli opět nic nenachází, když tu vystupuje jeden a po pionýrsku předpisově hlásí: „Soudruhu vedoucí, našel jsem první“ (a jak se později ukázalo i poslední) „nález“.

Oním nálezcem jsem byl já a vešel do historie v boji s imperialismem. Odevzdal jsem totiž právě nalezený pytlík od hašlerek. Zmátly mne na něm ony příčné pruhy, které mi připomněly pruhy a hvězdy na vlajce USA.



Vedoucí to po mém nálezu vzdali. K nelibosti svých nadřízených. Akce upevnění míru ve Střední Evropě se vlastně začala slibně rozvíjet i díky mé snaze vyhovět společenské zakázce. A to mi bylo devět let. Z celého pobytu v krásné krajině mi zbyly ony dvě pohlednice, které ve sbírce zaujaly svérázné místo. Místo pro odpovědi na lidskou hloupost, která je nekonečná a která by se už nikdy neměla opakovat.