Spěchá to. Držím si kalhoty.

Jsme tu, nezničitelní a stále čitelní. Kdo jsme? Městští holubi. Však o nás ještě uslyšíte! Vyhnaní od radnice, sedíme dnes na drátech dolního náměstí a značkujeme dlouhou bílou trasu od Teska k jedné z největších ostud Liberecka, k uzavřenému vstupu do městského „metra“ - stanice WC – dámská, pánská.

Sedíme si spokojeně na drátech nad pěší zónou a máme legraci z toho, jak snadno lze ve městě trousit z třímetrové výše do vlasů, na šaty, do kočárků, na asfalt. Fakt holubí adrenalin! Místní posedávající bezdomovci z toho mají vánoce a nepřetržitou zábavu k popukání. Ovšem, že nám je jedno kde! Ale odpovědným pracovníkům, včetně hygieny taky. Ale ono je přece zábavnější pozorovat lidi, kteří potřebují na WC, jak jim holubi značkují cestu.

Kdo konečně něco udělá s těmi záchodky uprostřed města? Čekáme desítky let – na co? Až Katka Neumannová povede lyžařskou honoraci vyčůrat za vzrostlé stromy stojící nad oněmi uzavřenými záchodky? Fakt je to k popukání. I ti blbí holubi vědí, kudy vede cestička k WC na dolním náměstí a značkují ji skvěle.

Umíme postavit Plazzu, Hypernovu, tryskový stav, ale maminky stále drží prdelky svých dětí nad trávníkem, vedle desítky let uzavřených WC. Máme tu sponzorské giganty, kteří v tom umí chodit – pány Synery.Ani oni si neumí koupit veřejnost voňavými toaletami?

Během pár dnů navštíví Liberec potomci jedněch z největších donátorů města, rodiny Liebiegů. Mám za to, že je potěší, když se na ně liberečtí obrátí s peticí. Zbourali jsme vám Textilanu, postavte nám kadibudky. Budou mile překvapeni naši bývalí textiláci, kam to dopraovali liberečáci – autoplasti.

Ale co my, liberečtí holubi? Kam budeme sedat my? Komu budeme s... na hlavy my? Drazí radní, dělejte s tím něco. Znáte to. Budou volby – Zvonokosy... Bílí tygři? Rozhodovat budou šedí holubi...

Protestuji

Velkou radost mi udělala zpráva, že v Kolíně nebude stát mešita. Veliký smutek mám z toho, že koordinátorem protestu proti výstavě jsou neonacisté. Samozřejmě můj hlas dostalo hnutí proti mešitě. Není důvodu ptát se proč. Dokud arabské státy nepovolí stavět křesťanské nebo židovské kostely na svých územích, jsou požadavky na stavbu islámské modlitebny bezpředmětné.

Naše církve nemají v programu vymýtit nevěřící ze světa. Islám to má za hlavní poslání posledních několik desítek let. Stovky teroristických útoků ve světě, včetně následných muslimských zdůvodnění, to jen potvrzují. Islamizace Evropy musí být zastavena. Není v Evropě většího problému, než rozhodnout včas o své budoucnosti. Jsem rád, ze srdce rád, že v Kolíně nebude mešita a ubude zahalených žen. Nechci v Evropě, u nás, v Kolíně islámské zákony, zmrzačené ženy a mladé dívky.

Mešita vždy bude zdrojem myšlenek a činů proti naší kultuře, společnosti a náboženství. Radikální islám šířený z mešit je vůči nám netolerantní. Jeho jediný cíl u nás je stejný jako na celém světě – zničit západní kulturu a šířit Mohamedovo učení ohněm a mečem.

Každý čtvrtý den je v některé z katolických zemí povolena stavba mešity nebo muslimské modlitebny. To je jednoznačná kolonizace naší kultury. To tvrdí poslanec A. Gibelli ze Strany svobody zastoupené v italském parlamentu. Ano, má pravdu. Měli bychom se vzepřít. I v našem městě je možné potkat muslimy. Dnes jich je pár desítek, ale brzy mohou přijít další. Pokud nás neohrozí a budou dodržovat naše zákony, budiž. Ale nesmím se cítit ohrožen zahalenou ženou nebo někým, kdo se skrývá v látce omotané kolem těla s výbušninou na břiše. Nejsem strašpytel, ale právě takto útočí islámští teroristé na civilisty v Londýně, Ankaře, Madridu...

V desítkách případů byli policisté celé Evropy úspěšní a zasáhli dřív, než terorista s pásem výbušnin na těle sám sebe odpáli, v davu lidí, kteří se domnívali, že smrt jim nemůže přinést obyčejná arabka, zahalená tak, jak jí to velí její náboženství, islám.

Zítra mohou požadovat mešitu v Teplicích, Karlových Varech, v Praze, Brně, Liberci... Jsem rád, že nebude v Kolíně. Jsem zděšen, že se za nás vzali neonacisté. Proboha, copak je to katolické církvi jedno? Proč to arabové nezkusí v Polsku? No passaran! Díky kolínští, že jse neustoupili a že nedopustíte stavbu další mohamedánské modlitebny v srdci Evropy. Až budou povoleny naše kostely v Rijádu, v Bagdádu, v Palestině, v Emirátech, pak uvažujme o možnosti reciprocity. Pokud ale ne v Saúdské Arábii, tak ne i v Kolíně českém ani v Kolíně nad Rýnem.

Egon Wiener

Liberecký Che Guevara

Profesionální revolucionář Gustav Beurer se narodil v Liberci 24. února 1893. Většina občanů našeho města, zvláště ti starší, si jeho jméno spojí s názvem ulice „G. Beura“ dnes ulice „Klášterní“.

Tak jako Praha dala počátkem 20. století světu slavné židovské spisovatele (F. Kafka, M. Brod, E.E. Kisch, F. Werfell), tak Liberecko dalo svému evropskému okolí dělnické vůdce vzešlé ze sociálních poměrů česko-německého pomezí 19. a počátku 20. století.

Mezi těmito internacionalisty zaujímá čestné místo „španělák“ Gustav Beuer, geniální řečník, revolucionář z povolání.

Narodil se v rodině libereckého textilního dělníka. V Liberci vystudoval učitelský ústav, ale učitelské povolání nikdy nevykonával. Před První světovou válkou i po ní, žil ve Smržovce na Jablonecku. Zde vstoupil do Německé sociální demokracie v ČSR a v prvních obecních volbách byl zvolen do městského zastupitelstva a pověřen funkcí smržovského starosty.

Politicky se přidal k tzv. Liberecké sociální demokracii a začal úzce spolupracovat s redaktorem libereckého deníku Vorwarts, Karlem Kreibichem. Když v letech 1919-21 došlo k bojům o charakter republiky, stál na straně levice sociální demokracie. Patřil k delegátům ustavujícího sjezdu německé sekce komunistů v libereckém Koloseu.

Ve Smržovce pojmenovává náměstí po zavražděných K. Liebknechtovi a Rose Luxemburkové. Na slučovacím sjezdu KSČ byl zvolen členem ÚV KSČ. Jako plamenný řečník býval často zván naschůze v celém česko-německém pohraničí a za tyto své projevil býval i často vězněn.

V době ohrožení vykonal pro naši republiku největší kus práce. Jezdil od města k městu a všude upozorňoval sudetské Němce, aby Henleinovi a Hitlerovi nevěřili. Avizoval možnost rozbití demokratické ČSR a upozoňoval na ma hrozbu války. Navštívil naše interbrigadisty ve Španělsku a v roc 1938 emigroval do Anglie.

V Anglii se zapojil do antifašistického odboje a prostřednictvím rozhlasového vysílání britských stanic působil na německé vojáky na frontách ve Druhé světové válce.

Psal do demokratického tisku a v únoru 1946 se vrátil do Prahy, ale nakonec vyslyšel výzvu maršála Žukova (velitele vítězných vojsk ve východní části Německa) a odešel budovat Německou demokratickou republiku. Stal se redaktorem ústředního deníku „Neues Deutschland“ (Nové Německo). V redakci deníku pracoval až do své smrti 18. března 1947.

Památka Gustava Beuera byla uctěna i ve Smržovce odhalením pamětní desky na budově radnice, kde jako první hájil zájmy českých i německých pracujících, stejně jako demokratické principy Československé republiky.

Egon Wiener

O Hrádku nad Nisou

Drobná plastika stojící a náměstí může znázorňovat cokoli. V případě Hrádku jde o oslavu Trojmezí. Dnes jsou hranice bez celníků, drátů, kontrol, pasů a víz. Za dva roky město oslaví 750 let vzniku. Pamatuji ty oslavy před padesáti lety, viděl jsem hollywodské oslavy v Žitavě a těším se na oslavy v roce 2010.

Doporučil bych hrádeckému komitétu pro přípravu her a zábav k tomuto významnému jubileu spojit své síly s partnery v Žitavě a pojmout oslavy jako sloučenou akci v Hrádku i v Žitavě. Vždyť dnes se už prakticky jedná o dvojměstí a schází jen kyvadlová doprava mezi oběma městy.

Před mnoha lety, na úsvitu osídlení Hrádecka bylo však všechno ještě jinak. Nemáme-li ale dost důkazů, že se něco událo jinak, musíme souhlasit s tím, že někdo už před námi dokázal, že prvními osídlenci této úžasné krajiny byli Slované, Milčané – pravděpodobně Lemůzové s deseti rodnými hrady včetně Žitavy, Frýdlantu a Chrastavy. Jeden z nich stál v blízkosti hrádeckého kina. Právě tam objevili hrádečtí v roce 1929 svou slavnou kostru „skrčence“, starou minimálně 2050 let, potvrzující prastaré osídlení kraje, které bylo zváno „Záhvozd“. A zdá se, že se opravdu jednalo o oblast mohutného pralesa od Šluknova přes Hrádek nad Nisou po Frýdlant v Čechách.

Není dost listinných dokumentů, o které lze opřít hypotézy z Hrádeckých dějin. Jistě si dovedete všichni představit, že o tak krásné stavební parcely, které zde byly v roce 1000, ale i později byl velký boj, ne nepodobný dnešnímu, včetně použitých praktik, jak se k nim dostat. Snad jen, že tehdejší obyvatelé byli o něco drsnější těch dnešních. Ani Germáni ani Slované nešli pro zbraň daleko a obě strany se boje aktivně účastnily. Nakonec Přemysl Otakar II, který vyřešil celou věc jako osvícený panovník, do širokého okolí Záhvozdu oficiálně pozval chlapce a děvčata z Německa, z okolí saské Míšně, včetně „pána z Donína“, který všemu šéfoval z hradu Vlčice (Olšice) – Grábštejna. To vše za slušné peníze pro pana krále.

Před tímto aktem germanizace krajiny, jinak plné Slovanů, fungoval v moderním pojetí správy coby hejtman rod Berků z Dubé z okresu Česká Lípa. Němečtí dosídlenci se do práce vrhli jako pilní mravenci. Vypalují lesy, staví cesty, domy, moderněji obhospodařují pole, hledají kovy a zpracovávají je, obchodují, mají spoustu dětí, poněmčují sousedy. Česká řeč se z Hrádku a okolí pomalu ztrácí.

Hrádek, už dobře opevněný, se v roce 1260 stává městem. Kostelíček býval plný už od svého postavení v roce 1286. Hrádek zažil boom porodnosti v roce 1352 za vlády císaře, krále a velkého cestovatele Karla IV. Vté době dochází ke stavebnímu rozmachu okolí. Roste Žitava, hrad i klášter v Oybíně, rovněž i okolní hrady. Ve vzpomínaném roce 1352 hrádečtí platí církevní daň z počtu duší nejvyšší z okolních obcí. Celých 24 kop stříbrných grošíků v době, kdy Liberec platil 2 kopy. Ne proto, že získal slevu, ale protože v něm téměř nikdo nežil. Staveniště kolem Hrádku byla vskutku grandiózní! On taky nikdo od nikoho nechtěl v té době stavební povolení, i když úplně to bez úřadu Zemských desek také nešlo, ale rozhodně nemusel nikdo zjišťovat vliv stavby na životní prostředí. Tak jako tak, když jsme o Žitavu a o obě Lužice v roce 1635 přišli, finančním vyrovnáním se Saskem, bylo čeho litovat. Asi tak, jako když dnes Rusové brečí, proč jejich předci prodali kdysi Američanům Čukotku.

Dost se o Hrádku mluví v souvislosti s husity procházejícími krajem. Hned zpočátku je třeba připomenout, že moc rádi je tu neměli. Bohatí vlivní Češi i Němci, šlechta, kněží, ti všichni se báli o své prebendy. A tak to spělo, jako ostatně vše a v Čechách vždy k tomu, že se braly ohledy, byla tu jistá forma protekce, svou roli hráli lobisté a snaha pacifikovat radikály formou korupce. Tak šel často hrad z ruky do ruky a města rovněž tak. Čas běžel, ostří husitství se otupilo a jako vítaná změna v ritu náboženství doba spěla k náboženským válkám, končící Válkou třicetiletou. Rovněž napoleonské války se dotkly města. Samé války a všechny prošly branami a brankami Hrádku nad Nisou.

Za zmínku stojí i jeden z majitelů Grábštejna, Hrádku nad Nisou a širšího okolí Jiří Mehl ze Střelic, vysoký pražský úředník, který investoval volné finanční prostředky do modernizace dolů, efektivnosti správy a výroby. Hrádek povstává z popela, ale přichází opět čas, kdy každé z válčících stran procházející městem musí dát kus sama sebe, ať jsou to císařští, Švédové, Sasové, marodeři, Rusové, Francouzi. Jedno v jakém pořadí, všichni chtějí jíst, jejich doprovod též včetně koní.

Po Třicetileté válce klesl počet „duší“ v Hrádku na 150. To vše mělo na svědomí desítky let vojančení, ale i nemocí zavlečených do města vojáky i těmi, kteří před nimi prchali. Konec všech těch útrap přinesl hrádeckým až Vídeňský kongres vítězů nad Napoleonem. Potvrzené hranice, konec hospodářského ochranářství, masivní rozvoj nastupujícího textilního a strojírenského průmyslu. V Hrádku se staví továrna za továrnou, těží se lignit. Stále výkonější stroje zrychlují výrobu, bohatnou průmyslníci a kapitalisté, rozevírají se nůžky blahobytu. Roste počet dělníků, kteří právě na Hrádecku mají své odborové a politické zastání v nových spolcích a stranách.

Po vzniku Československa zesiluje tlak na německé obyvatelstvo, aby hlasovalo pro odtržení oblastí s německým obyvatelstvem od ČSR. To se daří nevybíravými útoky Henleinovy sudetoněmecké politické strany, která na svou stranu strhává 99% německých obyvatel. Vše končí v říjnu 1938 obsazením Sudet německou armádou, nadšeným přivítáním německých zákonů, připojením českého pohraničí ke Třetí říši a odchodem Židů a většiny Čechů do vnitrozemí ČSR.

Konec Druhé světové války je koncem iluze sudetských Němců o světové nadvládě jiným „méněcenným“ rasám a jejich vystěhováním do Německa z rozhodnutí vítězných mocností. Prezidentských dekretů Dr. E. Beneše schválených Národním shromážděním ČSR v roc 1945. Po 9. květnu 1945 přichází znovu po téměř sedmi stech letech nová osídlenecká vlna dosídlenců do Hrádku a okolí. Jsou to čeští navrátilci, kteří museli utéct z Hrádku před svými německými sousedy, Češi, reemigranti ze Žitavy, Slováci, Volyňští Češi, Cikáni, Rumuni, Maďaři. Je až s podivem, jak rychle bylo německé obyvatelstvo nahrazeno novými osídlenci.

Začal se rozvíjet tradiční hrádecký průmysl. K mírové produkci se vrátil veškerý průmysl, který během války pracoval pro válečné účely. Město začalo stavět a opravovat. Dnešní a starý Hrádek nad Nisou se dá jen těžko srovnávat. Město a okolí vyrostlo do krásy. Jen s nostalgií je již možno vzpomínat na továrny, které v současné době pustnou. Na Vulkan, Šmakárnu, SVA, Benar, Kovoru, Sklad oděvů, Silku, Stap, Plastimat, Státní statek.

To je fenomén zítřka – kam s těmi starými? Město má nová průmyslová centra, hranice bez hranic. Podle mne mu schází vzdělávací centrum pomáhající lidem učit se řeč svých sousedů, střední školství s výukou ve třech jazycích a doprava odpovídající 21. století. Koordinační centra třeba pro práci a bydlení v Hrádku, Žitavě a Bogatyni tak, aby si tato tři města vzájemně pomáhala. Co popřát Hrádku nad Nisou? Babyboom dětí, které nebudou mít problémy s jazykem svých sousedů a které městu vrátí zašlou slávu a bohatství.

Liberecké proměny

V minulých dnech proběhly v Liberci presentace dvou profesionálních organizátorů zábavy a poučení, Sevročeského musea a Centra Babylon v Liberci. Vernisáž výstavy v museu a Den otevřených dveří Babylonu.

Obě akce otevřené pro širokou veřejnost byly nejen hojně navštíveny, ale i výborně připraveny a jejich program byl skvěle poskládán. Je jen škoda, že se jich, až na naprosté výjimky, nezúčastnili velmoži kultury a společenské zábavy, funkcionáři radnice, hejtmanství (kraje), lídři politických stran... Oni sponzorují, přerozdělují státní finance, mají problémy se společenským chováním (to se týká především lídrů politických stran). Jak mohou o něčem rozhodovat, pokud se nezúčastní takových akcí?

Museum, počínaje moderátorem, přes samotnou výstavu až po přehlídku modelů ukázalo, čemu lze říkat virtuózně zabezpečená akce. Nelze se tedy divit tomu, že lidé přijdou, baví se a odcházejí spokojeni na rozdíl od nabídky pokleslé politické scény v našem okolí. Jak jsme mohli dopustit, že nejen společenské akce ignorují ti, kteří by měli vědět, že je navštěvují voliči, kterým se musí politici zodpovídat z toho, jak se chovají a co před čím upřednostňují. Golf nebo vernisáž v museu? Škoda pro ně, do musea přišlo a odcházelo nejméně dvě stě spokojených návštěvníků.

Den otevřených dveří v Centru Babylon Liberec si dal za cíl ukázat na dosažitelné mety v zábavě, turistice, sportu, společenských aktivitách, které v tomto regionu rovněž trpí nevšímavostí mocných a neschopností kompetentních. Akce proběhla rovněž bez větší účasti odpovědných osob.

Škoda, že právě ústřední téma a leit motiv celého setkání „Liberec – Český Innsbruk“ (Nahoře se lyžuje, dole se baví) nepodpořil slovem nebo činem nikdo ze zástupců města, kraje, ministerstva čehokoli, jakékoli politické strany... To jde ovšem těžko, když se neúčastnili. Prostě a jednoduše – dělejte si to sami! To je jedinečný námět, jak dělat něco víc než druzí, ale pozor! Dělejte to bez nás. Nemáme na to lidi, nemáme na to peníze a teď je před volbami... To jsou naši zástupci, volení na základě slibů, co pro Liberec udělají.

Celé setkání v Babylonu bylo o tom, jakou cestou jít při zviditelňování našeho města a kraje, co zlěpšit. Jak nenechat Mistrovství světa v lyžování bez naší pomoci a co vše udělat pro to, aby tato naprosto výjimečná akce pomohla k propagaci našeho Liberce a celé oblasti. Je neodpustitelné, že naši volení zástupci se chovají naprosto nezodpovědně k takovýmto aktivitám, jako byla vernisáž v museu a presentace společenských aktivit v Babylonu. Je jen dobře, že za měsíc budou volby. Je čas vyměnit zpuchřelé trámy, červotočivé krovy, shnilé dřevěné schody, zetlelé okenní rámy a vyčistit okna. Touhle procedurou prošel zvenku krajský úřad. Je čas na nic nečekat a začít s výměnou i zevnitř.

Egon Wiener

Stalo se před 40 lety

Liberecký okres to nebyla nikdy „banánová“ republika odkázaná na pěstování monokultury ve prospěch zahraničního investora. Dnes se doba radikálně změnila ve prospěch zahraničního investora obchodujícího s plasty, potažmo autokomponenty.

K počátku šedesátých let minulého století měla v okrese rozhodující roli průmyslová výroba, která tvořila základ pracovních příležitostí a příjmu našich otců a dědů. V průmyslové výrobě Liberecka pracovalo kupříkladu v roce 1963 36 570 pracovníků, tj. více jak polovina všech pracujících v okrese. Hlavní odvětví průmyslové výroby tvořil spotřební průmysl, strojírenský a potravinářský průmysl. Význam libereckého průmyslu spočíval v uspokojování vnitřního trhu textilními výrobky, nábytkem, koberci, ve výrobě textilních strojů a automobilových součástí.

Šedesátá léta minulého století byla ovlivněna mohutným rozvojem chemizace – světovým trendem v používání syntetických textilních vláken. Ani textilní produkce na Liberecku nemohla v tomto směru zaostávat. Velmi dobrých výsledků dosáhla výroba tehdy moderních látek v Textilaně, v Silce a v národním podniku Průmysl bytových textilií – v Bytexu Vratislavice.

Přes potíže v letech 1962 – 3 dosahoval v následujících letech vynikajících výsledků n.p. TOTEX, který v krátké době zavedl do výroby zcela nové textilní stroje, které se dobře prodávaly i v zahraničí. Přesto, že průmysl okresu dosahoval nebývalého růstu, potýkal se rovněž s řadou nešvarů. S vysokou zmetkovitostí výroby, vysokým stavem tzv. nadnormativních zásob a s absencí. Před řešením stály otázky osobní zainteresovanosti zaměstnanců, které měly vést mimo jiné i k uplatnění výrobků na zahraničních trzích.

V tomto období byly vloženy značné investice do výstavby nového produktu průmyslové základny okresu. Výstavba nového podniku Plastimat na „zelené louce“, který zahájil výrobu v roce 1963, stál tehdy daňové poplatníky víc jak 40 miliónů korun. Nákladem dvaceti miliónů korun pak byla dokončena výstavba nové liberecké mlékárny, která v následujících dvaceti letech byla jednou z nejprogresivnějších ve svém oboru v celé republice. Vyráběla zcela nové druhy termizovaných výrobků, jogurty, krémy a další. Velké investice šly do Bytexu ve Vratislavicích na výstavbu nové barevny a v textilkách docházelo k postupné výměně starých tkalcovských stavů za stavy moderní.

Je obrovským zklamáním, že po roce 1990 došlo právě v našem okrese k naprosté devastaci strojírenské a textilní výroby i spotřebního průmyslu, odvětví, která vykazovala dříve velmi dobré výsledky. Devalvace hodnot a znehodnocení práce našich rodičů je neodpustitelné. Ztráta iluzí a hodnotových stimulů poznamenává náš vztah k práci a hodnotám dneška.

Egon Wiener

K nedožitým 120.narozeninám libereckého akedemického malíře Joži Nastoupila

Carlo Naston i to je umělecké jméno Josefa Nastoupila, který se narodil dne 7.ledna 1888. Otec pocházel z Liberece, matka ze Svijan-Podolí. Jak rodiče, tak jejich syn aktivně pracovali v libereckých spolcích, především v České besedě.
Josef Nastoupil, později jeden z největších liberekých malířů, začal kreslit a malovat již jako dítě. Přesto nebo právě proto jej dal otec učit natěračem. Mladý tovaryš natěračského cechu se ale již tehdy snažil proniknout do světa kumštu, návštěvou různých kurzů. Jako dvacetiletý se roku 1908 vypravil do Bruselu, kde se chtěl přiučit impresionismu – módnímu trenndu současného malířství. Po dvou letech studia teorie malířských technik přechází do Paříže, kde v té době žila značná část významných českých malířů. Spřátelil se a významný vliv na jeho práci měl především František Kupka.
Jeho pobyt a studia ve Francii přerušila první světová válka. Vrátil se do Liberce, kde si později v domku svých rodičů pořizuje ateliér a uměleckou dílnu. Zde spatřilo světlo světa spoustu nádherných gafických listů s náměty Francie, Liberce a jeho okolí. Vytvořil i krásné obrazy krajin. Ve dvacátých letech se prosadil tvorbou novoročenek a ex libris. Byl úspěšný na řadě výstav v Československu a v USA. Žil aktivně život společenského umělce. Stál u zrodu uměleckých svazů a společně s dalšími libereckýcm malířem Jaro Beranem pravidelně vystavoval po celé období 1. Republiky. Po dobu okupace žil v Praze, po osvobození se vrací do Liberce a zúčastňuje se na obnově pohraničí. Ve svých obrazech období po roce 1945 věrně zobrazuje hektyčnost doby, ale i krásu české krajiny.
Zemřel dne 3.října 1959. Obsáhlou studii o něm napsal B.Kubát. Vyšla v roce 1973, vydala ji Česká beseda, jako 11. svazek svých zpráv. Nenechme upadnout v zapomnění slavné liberecké osobnosti, které jsou úzce spjaty s historií našeho města a kteří se zasloužili i o to, v jakém městě žijeme dnes i my.

Kam s libereckou teplárnou ?

Na to je jednoduchá odpověď velmi nesnadná. Když už ani neumí nakoupit mazut, natož vyrobit giga joule pod 694 Kč, je to o jednom. O lidech. O těch, co musí bohatnou, kdyby na stůl nebylo. Jak to, že jinde to jde? Je to o lidech na radnici, kteří k tomu přihlíží a …
Blíží se volby a snad si konečně někdo uvědomí, že 4000 odběratelů (kolik to je asi voličů) nebude přeci volit stranu, která má tohle na svém kontě. Je tu možná alternace zdroje tepla, ale to bude stát občany fůru peněz. Nebo odstavit Molocha a využít dotace z městské pokladny, kde ovšem už žádné peníze nejsou. Odstavit Molocha, který hřeší na to, že teplo vyrábí jako jediný. Město už nemá ani rozhodující slovo v městské teplárně. Cíleně odprodalo své akcie. Nyní bude muset sehnat peníze na dotace tepla pro své občany. A co s teplárnou? Doporučuji ji přestavět na 1. Bruslařskou závodní dráhu blízko běžeckému areálu ve Vesci, případně ji opět výhodně prodat. Do Emirátů.
Dějí se to věci ve městě pod Ještědem! Ještě nedozněly protesty co s mega nákupními halami a místo továren se staví další velkoprodejny. Usměvaví, krásní bilborďáci nás zvou k volbám. Nezávidím těm, co obhajují, mají to těžké a dnes k tomu ta teplárenská story…

Není kde zaparkovat, našel jsem řešení

Jo, Liberec, to bylo město. Naposledy asi za Rakouska. Na co si to hraje dnes? Na Las Vegas? Kolik nás tu žije? Jeden na dva hypemarkety. S podivnou smlouvou v zádech, kterou nelze zrušit, nechceme-li, aby starosta chodil po městě pěšky. Ta bude zrušena, co by relikt totality jedné strany. A abych vzpomenul nezištného Spacia, co nás krmí kovem nechtěných industriálních rádoby soch a letos akváriem dřevní hmoty. Fuj tajbl pod nosem radnice, které kupodivu nesmrdí. Jo peníze nesmrdí a Liberec, město nekorupční, ví kolik musí platit, platit a zase platit.
Dnes jsem obdržel občastník Liberecký zastupitel a nebudete věřit, já myslel, že čtu zprávy z Arkansasu. Samý lump a zloděj koní. Nejhorší je, že jsem se s autory ztotožnil. Tak jak opravdu vypadá Liberec roku 2008, tak mohl vypadat Arkansas v době pistolníků a nemytých nohou. Jen odvážní mohou na start. Začínají předvolební tanečky a chlapi z kraje vijí věnce slibů.
Tak dost o botičkách a o tom, kdo koho z koalice přečůrá. Zatím je klid na loveckých stezkách, dobře spí a tráví obě strany v koalici, spojené jedním zažívacím traktem. Čas ptát se na zbytečnost a četnost nových obchodních center teprve přijde. Kdo bude kupovat stále nové a nové svetříky, co lákadel, kdo to platit bude? Není-li pravda, co nám vyčítají lidé z Indie, Asiaté, z Afriky, že jsme dětmi dekadence,nezřízenosti a ….
Já mám jiné starosti. Není kde, když přijde opravář, zaparkovat. Nedej bože turista! To přijede botičkář v autě městské policie (on může) a sedře nebohého Bělorusa, Estonce z kůže.
Mám geniální nápad. Tam městská rada Kocourkova nemůže. Na vizitku si dám, ne, žádná ulice. Hned vedle adresy, místo ulice GPS: 50 44 22 N,15 OO 52 E. Je to nové, neotřelé a než fiskál protře oči ubrečené, přijdou volby a v nich zastupitelé, nenapapaní andělé. Už žádná městská garda, případně Timur a jeho parta. To blaničtí rytíři s Brunclíkem v čele městské policie budou střežit naše nové zastupitele.

Liberec

Když si odmyslíte tradiční české korupční skandály ,pak je v Liberci krásně i v pozdním létě. Pokud se vám podaří vymotat se z města. Z města stavenišť a rozkopaných ulic. Pak už vás čeká jenom okolí a to je bez hranic.
Velký Liberec a jeho krásné okolí. Překrásný kraj, ráj přírody. Nejkrásnější je na podzim. Hýří barvami. Teplem, sluncem i deštěm. Stromy jsou obaleny červenými jablky. Lesy jsou plné houbařů. Noci jsou plné hvězd. Děti se ještě těší do školy. Odpustte městu jeho ruch a využijme každé chvíle, byť by to byl jenom skok, utečme na hodinu, na dvě, někam si sednout jenom tak. Nechat plynout čas bez toho, že bychom si spílali. Zapomeňme na nevkusné bilboardy. Hledejme a nacházejme víc. Tuhle se mi známá smála, že vidím na obloze plynout mračna a že v nich vidím bagety. Podoba tu byla značná, ale té ostudy.
Ta naše příroda kolem Liberce je vskutku krásná. Snad není krásnější. Byli jsme tuhle ,,U Toníčka“ v Jizerských horách, nacpali si bříška a byť jen z okna auta viděl jsem svět podle pána boha, krásnější nevidět. Jak z oblohy, vše jakoby se nechystalo ke spánku, podzim nevidět. Vůně lesa a krásy potoka, ptáků zpěv. Nic není ještě ztraceno, takové je září ve městech na Nise, Jizeře, Ploučnici.
Škoda, že nejde na chvíli zastavit kolo času, toho žrouta a mizeru, který si každého dne večer ukousne ze dne kus. Mám rád svůj Liberec a jeho ruch a klima, klíšťata, radní a jeho úředníky, svůj městský autobus. Ještěd a jeho stokrát jiné tváře, přírodní koupaliště a naplněné vodní hráze. Šum lesa a jeho klid.

Liberecké výstavní trhy – LVT – co předcházelo

Co o nich ještě víme? Máme proč vzpomínat?A byla to výsada měst, kterým panovník toto privilegium udělil. Liberci se této výsady dostalo 11.dubna 1577 císařem Rudolfem II. Zároveň byl povýšen do stavu měst s právem využívat městského znaku a povoleno mu bylo pořádat výroční trhy ve dnech 13. června -11. září . Rudolfův majestát byl 3. září roku 1700 císařem Leopoldem II. rozšířen na další trhy vždy v pondělí a ve čtvrtek.

Slibný začátek obchodování už na vyšší úrovni a s konkurencí v zátylku povznesla zas o trochu výš císařovna Marie Terezie svým ediktem dne 17. července, kdy udělila Liberci právo konat trhy na vlnu. Nic už pak libereckým obchodníkům nestálo v cestě, aby od 2.března 1849 byly zavedeny trhy každý den a to tam, kde ještě nedávno byly, na prostranství za kostelem v Kostelní ulici. Úplně první se konaly na náměstí před starou radnicí a na Sokolovském náměstí v Liberci, později v ulici Na Bídě.

Tak zvané výroční trhy, jarmarky se konaly na Tržním náměstí a v přilehlé Pastýřské ulici. Výsadou města bylo vyvěsit v době konání trhů na staré radnici prapor. Výroční trhy to nebyl jen svátek, ale velmi tvrdá práce, kterou ovšem odprovázely vysoké výdělky, objednávky a nové zakázky. Vše se odvíjelo od toho, jak daleko bylo město od hlavní dopravní tepny spojující hlavní město s dalšími i zahraničmími významnými oblastmi. Ještě v nedávné minulosti byl Liberec mimo hlavní silnici z Prahy na sever k Žitavě a do Němec. To ještě hlavní cesta vedla přes Kuřivody a Jablonné. Rozvojem výroby, nabídkou a následným prodejem, především textilního zboží, byl Liberec úspěšný. Prostřednictvím nabídky a poptávky, pozdějších výstavních trhů a to již od prvních poválečných let, včetně těch po 2.Světové válce.

LIBERECKÉ VÝSTAVNÍ TRHY II

Konec 19. století se konal v duchu výstav úspěchů jednotlivých zemí. Města se předháněla, kdo koho víc oslní. Doslova. Světové výstavy z roku na rok. Londýn, Paříž, Brusel, New York, Vídeň, Praha. Ani Liberec nechtěl zůstat stranou. Mottem se stalo přetrumfnout výstavu Čechů v Praze výstavou Němců v Čechách – v Liberci roku 1906. A tak se taky stalo.

Výstava Němců v Liberci byla oslnivá. Zda byla lepší než ta pražská ví bůh, pamětníků ubylo. Liberec dostavěl řadu významných budov, radnici, městské lázně, novou tělocvičnu, hotel na Ještědu, obchodní komoru, tramvajové linky, přehradu na Harcovském potoce. Nad přehradou se nabízela jižní strana, celý pravý břeh téměř po dnešní Husovu třídu. Nabízelo se tu neskutečně krásné přírodní svažité prostředí, které bylo jakoby předurčeno ke smělým plánům Liberecké radnice.

Výstava v roce 1906 stanovila městu laťku, na kterou už nikdy v následných letech nedosáhlo. Ale i tak, příjmy plynoucí do pokladny libereckého magistrátu byly nesmírné. Říká se, že mnohá léta, žilo více jak 500 restaurací ve městě z návštěvníků města pod Ještědem.

Odlišnou náplň dostalo v Liberci výstavnictví po 1. světové válce. Propojení průmyslových trhů Rakouské říše se stalo brzdou ekonomiky nově vzniklé ČSR. Liberec hledal a našel odbytiště svých převážně textilních výrobků. Liberecká obchodní komora dala proto podnět k uspořádání Libereckých výstavních (vzorkových) veletrhů podle slavných Lipských veletrhů (jarních i podzimních).

Ty první se uskutečnili v Liberci v roce 1922 ve dřevěných pavilonech v prostorách u průmyslové školy. Jednalo se čistě o obchodní veletrh. Jako atrakce přihrával výstavě zábavní park, tzv. Prátr na Tržním náměstí. Po vzoru většího bratra, Prátru ve Vídni. I tyto obchodní výstavy byly veleúspěšné a přivedly do Liberce nejen obchodníky, ale i jejich rodiny a ty v Liberci utrácely a Liberec bohatl a bohatl.

V podstatě nebylo kam s penězi. Město stavělo laciné bydlení, školy, staralo se o své staré, nemocné a opuštěné. Vyrostla moderní nemocnice, výrazně poklesla nezaměstnanost. Město mělo svou prospěrující banku, moderní krematorium, zoologickou a botanickou zahradu. Jedno z nejlepších muzeí v Československu. Obchod uměl nabídnout a prodat tradiční výrobky pracujících Sudet.

Vše narušil až šedý mor přicházející ze sousedního Německa, kde po vítězství fašistů v roce 1933 nabídl Hitler Němcům v Čechách odtržení pohraničních Sudet od Československa a připojení Liberce a okolí k nacistické německé říši. V období let 1938-1945. Za Druhé světové války dochází k postupné devastaci všech pozitivních hodnot dosažených v Liberci v letech 1918-1938 v období První republiky.

Liberec, s válkou vážně narušeným ekonomickým potenciálem, nepostavily na nohy ani tisíce válečných zajatců a „totálně nasazených dělníků“ z vnitrozemí Čech a Moravy. Válka odčerpala pracovní sílu libereckých továren, které pracovaly vesměs už jen pro válečné účely.

Liberec se po válce zcela proměnil. Přesto Liberecké obchodní komora navázala na předválečné osvědčené tradice a v prostorách dřívějšího výstaviště uspořádala výstavu „Budujeme osvobozené kraje“ s cílem napomoci dosídlení pohraničí po odsunu fašizujících Němců. Další výstavy po roce 1946 byly již výstavními trhy, jejichž náplň odrážela zásady poptávky a nabídky i tak zvanou školu vkusu.

Areál libereckého výstaviště v podstatě desítky let nezměněn se stal na určitou část roku magnetem pro turisty, obchodníky a zákazníky, kteří v Liberci nacházeli po celá desetiletí odpočinek, zábavu i možnost dobrého nákupu módních novinek lehkého průmyslu celé Československé republiky.

LIBERECKÉ VÝSTAVNÍ TRHY III

Liberecké výstavní trhy mají tradici, kterou nám mohli konkurenti doma i ve světě jen závidět. Výstavnictví, obchod a výroba spojené v jeden organický celek na území dvou severočeských okresů Liberec a Jablonec nad Nisou byl životaschopný po několik desítek let. Přežil obě světové války i změny politických režimů. Až na změnu socialismu na kapitalismus.

Jako zázrakem vstal z popela a výměny obyvatelstva po Druhé světové válce, kdy z německého Reichenbergu se stává český Liberec de facto. Liberecké výstavní trhy, krátce po válce ještě jako celorepublikové (Budujeme osvobozené kraje) a Severočeské výstavní trhy, se vrátily k původnímu názvu Liberecké výstavní trhy (LVT) v číslované řadě.

První byly pořádány v roce 1956 na výstavní ploše 10.000 metrů čtverečních a již tehdy je navštívilo 134.000 lidí. V dalších ročnících vzrostla výstavní plocha až na 75.000 metrů čtverečních. Specializace LVT byla završena v roce 1966, odkdy se již vystavoval tradičně textil, oděvy, obuv a módní doplňky. Samotná výstava byla vždy specializována i na kulturu odívání.

I díky LVT a doprovodným akcím se stával Liberec aspoň přes léto významným společenským centrem kultury, turistiky a obchodu. Po dobu 40 let, celé druhé poloviny právě uplynulého dvacátého století. Je co závidět. Co slavných herců, zpěvaček, politiků a ministrů bylo vidět ve městě pod Ještědem. Co aférek město zažilo! Se zdejšími děvčaty se tu oženili zpěváci jako Waldemar Matuška, Karel Štědrý i herec Petr Haničinec.

LVT to bylo nepřeberné množství možností, jak zviditelnit město i ve světě. K tomu přispívala řada doprovodných akcí, kdy dojezdy různých automobilových soutěží nebyly výjimkou stějně jako lety horkovzdušných balonů, desítky dalších výstav v době LVT, přebory, soutěže. Naše i zahraniční módní veřejné přehlídky. Letní skoky na lyžích. Výzkumné ústavy a Vysoká škola pořádaly symposia a vědecké konference, zoologická, botanická, okolní hrady, památky a koupaliště praskaly ve švech.

Dnes „Asociace Ještěd“ hledá možnosti, jak Liberci vrátit zašlou slávu metropole severu. Onen pevný bod, na kterém se dalo stavět jsme změnili na budoucí centrum vzdělanosti. Zní to sice dobře, ale mohlo stát tam, kam takové kampusy patří – za městem, v přírodě.

Jak jsme naložili s dědictvím předků? Centrum města jsme symbolicky zastavěli „samoobsluhami“- spotřebními mega halami, butiky s čínskými výprodejnami celosvětového šuntu. Symbolicky jsme do mrtě vyčistili místo po Textilaně. Před zbouráním jsou pavilony LVT, budovy Bytexu, to, co bylo symbolem prosperity a úspěchu severní metropole – Liberce po desítky let.

Současnost přinesla do Liberce nové možnosti, které doba internetu nabízí téměř všem lidem planety. Technické vymoženosti jsou příjemné a ulehčují život a komunikaci, ale ne všichni umíme vyjmenovat, co nám schází. Komunikace s radnicí, i pro jejich funkcionáře hospic, zbytečnost megastaveb, nadbytečnost obchodních domů tam, kde občané chtěli třeba jen bydlet, pracovat, posedět. Přejít ve zdraví ulici. Projet město autem bez infarktu. Sportovní hala neprodělávající miliony. Městská teplárna a spalovna, které se nechovají k občanům města jako plantážník k otrokům. Světový pohár, kde z prostředků na něj vynaložených profituje město a lidé v něm žijící. Transparentní vyúčtování takových akcí vracející do Liberce prvky pohody, dobré nálady a spokojenosti.

Občané Liberce si přáli kašnu před radnicí, vodotrysky, lavičky, návrat zeleně do města, WC (třeba opravené ty na Soukenném náměstí). Průjezdné město. Chodníky. Městské strážníky a nikoli výběrčí pokut za chybné parkování.

Nedovedu si představit, že tohle nikdo z politiků města neslíbí. Blíží se volby a všichni se k tomu jistě přihlásí. Co s tím, když opět nic z toho nesplní?

Škoda je toho LVT a té Textilany. To mi nikdo nerozmluví.

Další statistika

Český statistický úřad , jeho reprezentace v Liberci ve spolupráci s kolegy v Sasku a Dolním Slezku vydala zajímavou publikaci s cílem seznámit veřejnost s posláním Euroregionu ,,Neise-Nisa-Nysa“ včetně historie měst ,které v této oblasti leží. Rád bych vás po přečtení na výsost zajímavých údajů s některými seznámil. Už jenom pouhopouhý statistický popis zahrnuje 102 měst oblasti. Z čehož je 44 měst českých,30 německých ,28 poských. Samotná publikace se zkládá ze tří částí. Od obecných informací o Euroregionu po představení všec 102 měst až po čistě statistické údaje. Publikace obsahuje česko-německo-polský slovník vybranýc pojmů a přehled důležitých adres. Vše důležité pro rozvoj přeshraniční spolupráce našeho libereckého kraje.

Několik slov k osvěžení paměti o Euroregionu ,,Neise-Nisa-Nysa“ ,samotný celek tří hraničních oblastí české,polské a německé republiky se rozhodl společné zájmy a problémy řešit na základě zakládající konference v Žitavě ve dnech 23.-25.5. 1991 pod patronací prezidentů všech tří zemí. Mezi hlavní cíle Euroregionu patří:
Zlepšení životní úrovně obyvatel euroregionu
2. Zlepšení přírodních a kultruních životních podmínek
3. Rozvoj hospodářského potenciálu na území euroreginou

Území Euroregionu má rozlohu 12 166 km2 ,na Polsko připadá 40% ,Česko 29 % a 37% na Německo. Obyvatel na polském území 31,9 % ,českém 27,7 % a na německcém 40,4 %. Česká částregioonu je na rozloze 3545 ,na kterém žije přibližně 480 tisíc obyvatel. V porovnání s Polskem a Německem je naše část regionu nejmenší a s nejmenším počtem obyvatel. V české části euroregionu se rozkládá několik pohoří ,Jizerské hory ,Krkonoše,Lužické hory. Z jihu zasahuje do přírodní oblasti pískovcových skal Český Ráj. K řekám proékajícím českou část euroregionu můžemepočítat isu,Smědou,Ploučnici a Jiizeru. Na územíí regionu je i známé rekreační středisko Máchovo jezero a například i zatopený povrchový důl v Hrádku nad Nisou v oblasti se nachází i pitná voda v přírodncích rezervacích Souš,Josefův dů, Černá Nisa. Česká část euroregionu Nisa je bohatá na kulturní památky ,jako napříkladzámek Frýdlant ,Sychrov, Grabštejn ,ale i nádherná secesní architektura ,zoo a botanická zahrada, centrum zábavy pro celou rodinu Babylon. Stavby jako horský hotel Ještěd,moderní dopravní komunikacev oblasti. 

Německá část euroregionu se rozkládá na území o rozloze 4496 km2 (24% rozlohy státu-Sasko),na které žije 705 tisíc obyvatel. Oblast je krajinou rozlehlých vřesovišť ,plná jezer a rybníků, lesy v pásmu Žitavských hot a hornolužických pahorkatin. S nejvyšší horou Lausche ( 739 m) . Jsou zde řeky Nisa ,Sprewa ,Schwarze Elster, Weise Schops. Zachovalá města s cennou architekturou Zhořelec, Bautzen, Zittau. Překrásné jsou i Hornolužické hrázděné stavby ,upravené vesnice ,úzkokolejka na Ojbín,parková úprava,zachovalé církevní stavby. Značný úpadek zasáhl výrobní odvětví bývalého lehkého průmyslu NDR. V regionu je velká nezaměstnanost a ředa obyvatel měst se odstěhovala do strarých území Německé spolkové republiky. 

Polská část regionu se rozkládá na území 4124 km2 ( 1% území Polska), na kterém žije 555 tisíc obyvatel.. Jsou zde známá lázeňská střediska v podhůí Krkonoš a Jizerskcýh hor. Szklarská poreba, Karpacz, Jelenia Gora (lázně Čieplice) a Swieradow zdroj. Polská strana Sněžky (1603m) patří rovněž do euroregionu Nisa. Překrásné jsou dolnosaské lesy a meandry řek Kwisy ,Kaczawy a Bobru. Vetšina zdejších měst a městeček zachovává kolorit minulých století. V polské části euroregionu se nachází lolžiska uhlí ,kaolinu,čediče,dolomitu, které se zde rovněž zpracovávají. V dané oblasti je silně rozvinut průmysl sklářský ,stavební,textilní a oděvní.

Co vyráběla Textilana Liberec

Textilana už v Liberci není. A právě proto bych rád mladší spoluobčany Liberce vrátil 37 let nazpět ,kdy Textilana přišla na trh československé republiky se zcela novým výrobkem. Je smutnou skutečností ,že mladí lidé kolem dvaceti let vám nejsou schopni říci ,co vlastně liberecká Textilana a pro koho vyráběla. Počátkem roku 1971 to byla mimo jiné zcelá nová dámská šatovka z čisté střižní vlny ,polyesterového vlákna a tvarovaného polyesterového hedvábí Slotera. Velmi odbrých vlastností klasických a syntetických vláken použitých poprvé v této zcela nové kombinaci se přenesly i na vlastní tkaninu ,která se vyznačovala vynikající stálostí tvaru s velkou odolností proti pomačkání ,dokonalou splývavostí a prodyšností ,příjemným vlněným omakem. 

A co je důležité dnes ,jako před 37 lety –jen s nepatrými nároky na ošetření a čictění. Araxa –ona půvabná textilie (dnes by byla již šestatřicátnice) byla stálá v oděru a odolná proti žmolkování. Dala se snadno prát a po vyprání rychle schla. Textilana v Liberci ji vyráběla v šíři 140 cm a ve velké škále módních barev ,které se všechny vyznačovaly vysokou stálostí na světle a i v potu. Dámská šatovka Araxa byla oceněna medailí LVT 71 a na základě posudků státní zkušebny č. 219 v Praze, Výzkumného ústavu vlnařského v Brně a Ústřední technické kontroly jakosti,byla šatovka Araxa uznána rozhodnutím ministerstva výstavby a tehniky za Technicky pokrokový výrobek.

Co víc dodat. 3 zkušebny a jedno ministerstvo před 37 lety potvrdilo vynikajíí kvalitu libereckého výrobku. Výrobku ,nak kterém se podílela řada občanů našeho města. Výrobku ,který svou kvalitou by převálcoval vše ,co dnes obchod nabízí v tomto sortimentu a to ještě pod hlavičkou dovozu Made in China. Co víc doat? Není Textilany a těch lidí ,co uměli takové věci škoda? Nebo mi chce někdo namluvit ,že taková továrna a takoví textilní odborníci už nemají ve společnosti uplatnění?

Co jsem o libereckém kraji nevěděl

Český statistický úřad v Liberci pod vedením Ladislava Knapa zpracoval a v omezeném počtu výtisků vydal publikaci Historický přehled výsledků voleb do poslanecké sněmovny národního shromáždění České republiky-Liberecký kraj. Publikaci je nejen na vysoké úrovni grafického zpracování ,ale i v hodnotě obsažených faktografických údajů mající co nejužší vztah k demokratickým kořenům naší historie. Hrající nezastupitelnou roli při studiu dějin a dějinných souvislostí vývoje společnosti v Libereckém kraji. Pokud chceme pochopit naši současnost ,pak studiem předkládáných faktů a historických dokumentů máme k tomu příležitost. Publikace liberecké úřadovny českého statistického úřadu má předpoklady poskytnout tyto údaje. Údaje na úrovni vysokoškolské učebnice zpracované čtivou formou literatury faktu pojímající v sobě dramatičnost období 1. Republiky let 1920-1935. Období boje za demokratický charakter Československé republiky. Publikace formátu A4 o 212 stranách vzrušujícího textu a statistických údajů hovoří rovněž o mimořádné odborné erudici autorů a spolupracovníků. Ne každý den se čtenáři regionální literatury dostává do rukou kniha co do obsahu s tak závažným obsahem opírající se o statistiku a komentáře ,které tak říkajíc nemají chybu. Dosud jsem se nesetkal s obdobným textem v tak vysokém stupni zpracování .V rovině přístupné čtenáři, který není odborník a k publikaci přistupuje s cílem získat všeobecný přehled. Toho se mu v Historickém přehledu výsledů voleb do Poslaneckésněmovny Národního shromáždění Československé republiky . Liberecký kraj dostává v plném rozsahu s bonusem vyčerpávající informace o tehdejších politických stranách, soudních okresech, kandidátních listinách, včetně tabulkové části výsledků voleb v plné míře požadovaných informací. Samotná publikace pak překročila pomyslný práh informativní publikace a zcela jistě ji lze považovat za práci mající své místo v knihovně vědeckého pracovníka, jako milovníka historické literatury faktu, tak čtenáře zajímajícího se o regionální literaturu. Každého kdo se cítí doma v Libereckém kraji a chce o svém domově vědět víc.

Z libereckého jara 2008

Paní Mulerová co máte pořád s těmi mravenci? Jsme krucinál v Evropě ,nebo ne? Je Liberec v Evropě? Co mají z roho ,že pořád kverulujou ,však on to na radnici stejně nikdo nečte ,řekl Josef Švejk a utekly mu větry…To bude ono ,dodal s ulehčením a smířlivě k celému světu si říhl. Jo svíčková od Vietnamců je plná blech a vyplivl psí chlup.
Jo a moc miluji ministra Petra Nečase co by nemocným vzal a dal to na charitu. Na charitu musí být kdyby na ocet nebylo. Jako v Šervůdu. Vaska-facka ,nebo Olbrachtův Nikola Šuhaj Loupežník ,všichni měli partajní knížku a podporovali socany. Horší to už nemůže být ,prohrábl si Švejk přes kalhoty své upocené ohanbí ,aby se vrátil ke své oblíbené ,,čubičce“ jinak též ,,národní politice“ a začetl se do zpráv o svém oblíbeném Kosovu. Z novin se na něj křenil omotýlkovaný ministr Schwarzenberg ,nepodobný sádrovému Kejchalovi z oblíbené pohádky o národních hrdinech a smutným postavách zpívaných operet. A jak se dlouho smál ,Josef Švejk se opět neudržel. Dočetl se ,že Kosovo chce do EU a NATO.To bude o tom samém ,když chceme v Liberci-Doubí ,ab y sněžilo ,nebo aby to tamtéž na koloběžkách drandilo. A pak se stotožnil s názorem ,že v Brdech radar musí stát ,když už bezpečnostní noha EU je tak lehkomyslná ,že ta americká je furt lepší a lepší. A ještě ta trapárna a tou Georgií ,kde si prezident kouše místo nehtů do kravaty. \jo pán může být kmán ,ale kmán nemůže dělat prezidenta Gruzincům .Tomu panoptiku šéfuje u nás v mírném pásu čerstvě ženatý Schwanzerberg. Celé to stojí na vodě. Místo textilany domky ,místo centra Liberce Babylon ,místo Babylonu IQ park. Místo IQ-tykve. A na vše máme lék. Trošku nenávisti k levici ,trošku pepře do guláše a pět piv. S knedlíčkem prosím ,a o knedlíček víc. Řekl Joesef Švejk a to samé o Liberci.

Do Žitavy

Nejlepší je to vlakem. Za necelou půlhodinu jste v Žitavě. Z nádraží a znovu do vlaku. Spíš do vláčku. Malý technický zázrak ,úzkorozchodná železnice s celoročním parním provozem. A pokud použijete jízdenku zakoupenou v Česku nemusíte ani platit Eury. Ze Žitavy na Oybin 12 km o 1 km dál do lázní Jonsdorf. Ovšem ,že většina turistů míří na hrad Oybiin. Na temeni pískovcové skály je jedno z nejzajmavějších turistických lákadel célého žitavska. V posledních letech obnovený komplex historických staveb mající úzký vztah k českým dějinám. Krása okolní přírody si nezadá s parky lázeňských měst jižní Francie a Itálie. Poklid a úžasná atmosféra pohody je zde všudypřítomná. S důkladností našich sousedů je zde všechno na místě a kde to má být. Uhrabané záhonky ,skvostně opečovávané zahrádky. Lidé ,kteří vás sami od sebe zdraví. Hodně turistů ,většina od nás ,na každém kroku slyšíte češtinu. Rozhodně nezabloudíte. A pokud se vrátíte ještě za světla do Žitavy ,doporučuji navštívit zoo. Ta vám také nedá spát. Zhýčkání novostavbami pavilonů zvířat našich zoo ,stojíte uprostřed skanzenu zoo z poloviny minulého století. Dřevo a pletivo. A není to zas jen o tom ,že na nové by neměli. Domnívám se ,že i taková zoo má své místo a zvířata zde chovovaná ,možná trochu postaru v jednoduchých podmínkách , víc připomínají jejich původní životní styl. Úplně vás ovšem dostane možnost chodit mezi zvířaty. Pohladit si klokana. 
Kdo chce poznat víc historie po shlédnutí krásné renesanční a barokní Žitavy do Bautzenu(Budyšína) do hlavního města horní Lužice. To město vzalo počátek již roku 1002 a moc se zde angažovali naši panovníci ,počínaje králem železným a zlatým. Je tu takopvá spousta památek a možnost utrácet ,že i vaše děti by mohly jet s vámi, bez velkých vytáček. Vše čisté a sterilní. Rozhodně sousedům budeme lescos závidět. Už jenom ty vlaky Tanvald-Liberec-Drážďany. Stojí to za to. Jsou to krásné výlety.

Hospic

I já, moji sousedé, lidé od naproti, všichni jsme do svých poštovních schránek dostali speciální vydání Libereckého deníku s ústředním motivem –Hospic. Náš kraj patří k těm posledním, kde není. Ani já, ani vy nechceme zemřít v LDN. Pokud se nemohou postarat ti, které jsem vychoval, chci zemřít důstojně. Asi tak přemýšlí každý z nás. Každý v anketě zmiňovaného speciálního vydání Libereckého deníku je za hospic. Počínaje druhým mužem v Česku, konče prvním reportérem deníku. Všichni jsou za…
,,Hospic nemocnému garantuje, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, bude respektována jeho lidská důsojnostt, v posledních chvílích nezůstane osamocen. Hospic jako speciální zařízení poskytne nemocnému péči zaměřenou na úlevu od bolesti v posledních týdnech či měsících života.“ Neptejme se, zda má být. Ptejme se, kdy bude. Která politická strana s hospicem půjde do politického klání? Spojí se? Co církve? Občanská sdružení, městské plány, přeshraniční spolupráce, sponzoři a bohatí kapitalisté, úspěšní sportovci, mediální hvězdy, občané, politici, VIP? Přispíváme na kdejaké zemětřesení a tohle je jen otázkou peněz a stávajícího zadlužení krajské metropole. Hodně si magistrát slibuje od příštího velkého lyžování ve Vesci. Není od věci sponzorovat z výtěžku šampionátu hospic. Hospic místo kašny před radnicí. Na tu vysněnou kamennou kašnu si rádi počkáme, ale s tím hospicem už je téměř pozdě. Náš kraj je skutečně poslední, kde hospic není…
Chce to sponzora a někoho, kdo bude hospic provozovat. Jednotlivec to asi nebude, ten se toho bojí. Mluvil jsem s jedním. Jsou tu ovšem žraloci ( v tom dobrém slova smyslu) jako Syner Group.Sídlo si opravili a nyní by mohli něco odkoukat od rodiny baronů Liebiegů. Ti sponzorovali celou městskou čtvrť a mnohé další. Je pravděpodobné, že je i na nich ,kdy bude v kraji hospic.

Liberecké průmyslové školy strojní…

Všechny průmyslové školy v naší oblasti byly původně německé. Využívali je ale přirozeně i čeští studenti bydlící v Liberci a širokém okolí. Studium na německé průmyslové škole ještě neznamenalo odnárodnění se .Např. rodina Tomsova z Liberce spjatá s touto školou dala i škole prvního českého ředitele v roce 1945.
Padesátá a šedesátá léta 19. Století znamenala v Rakousku-Uhersku obrovský rozvoj průmyslu. Založení německé vyšší průmyslové školy nebyl náhodný čin. Liberec byl 3. Největší město v Čechách s největším rozvojem průmyslu. Oblast potřebovala odpovídající technické školství. Mnoho nových středně technicky vzdělaných odborníků. V roce 1851 to byla reálka,jako střední škola ,která připravovala pro další studium na vysoké škole technické. Ale stále to bylo málo. Císařův edikt z 14.1.1876 povolil zřídit v Liberci vyšší průmyslovou školu po vzoru brněnské průmyslovky. Škola začala učit ve druhém poschodí městského starobince. V následujících letech dělalo město vše možné ,aby škola měla vlastní budovy. V roce 1884-85 byla dokončena stavba hlavní budovy ,budovy dílen s kovárnou a strojovnou. Průmyslovka po celá následující léta svou kapacitu rozšiřovala. Samotná škola dbala od svého založení v roce 1876 na kvalitu vyučujících. Na škole učili i čeští pedagogové ,mezi jinými i Ing.Janovsky ,pravnuk českého hudebního skladatele Jana Jakuba Ryby. Až do devadesátých let 19.století i značné procento Čechů ,které nedostatek českých průmyslových přivedl do Liberce. Od počátku minulého století ,ale Čechů na průmyslovce ubývá. Naopak přibývá studentů jiných národností ,Poláků,Maďarů,Angličanů,Italů ,Belgičanů. Výrazně přibylo studentů židovské rodnosti. Téměř ¼(25%) studentů vyšších ročníků odchází na fronty 1.světové války . Po válce studuje na škole 750 studentů. Nejnižší počet studentů na škole studoval v letech 1934-5 ,281 studentů.Až do roku 1918 na škole nestudovala děvčata. Škola ve školním roce 1910-11 získala i své první auto a začíná vyučovat i výuku jízdy a řidičské kursy. Dvě desetiletí vyučovala směr textilní ,než byla v Liberci postavena samotná textilní průmyslovka. Po vzniku samostatné republiky (ČSR) se zavádí státí vyučování jazyk –Čeština ,ne však ve všech třídách. Škola zabezpečovala i odbornou přípravu mistrovskou pro drogisty atp. Počet žáků nebyl úředně stanoven . Běžné a časté bývaly ročníky o šest ,devíti a patnácti žácích. Klasifikace byla šesti stupňová. Propadání bylo velmi časté,vedle chování se známkovala i pilnost. Studenti byli ve věku od 16 do 24 let i v jedné třídě. Poslední válečný rok 1944-45 se již nevyučovalo. 
Vyučování na vyšší české průmyslovce v Liberci bylo zahájeno opět 1.září 1945 Škola v poválečných letech byla postupně kompletně opravena a dostavována. Ještě v září 1945 zorganizovali studenti průmyslovky jako první Liberci brigádu na odklizování vraků německých vozidel z ulic a okolí města. Aby bylo čím topit zajeli si i studenti pro brikety do Německa. Škola se úspěšně zapsala do dějin města v různých odborných soutěžích ,kde dosáhla vynikajících výsledků. Dnešní průmyslová škola strojní se stala svými vzdělávacími programy důstojnou pokračovatelkou školy vychovávající i technické odborníky už víc jak 132 let.

Stůl pravdy

Stůl pravdy-dobročinný spolek Turnova a Českodubska. Skutečně existoval. Ač to zní romanticky ,nebo jak z hlubokého středověku ,setkali bychom se s ním v našem kraji ještě před osmdesáti lety. Šlo o spolek ,který poskytoval všem místním chudým dětem v zimním období třikrát týdně výživnou polívku a jedno kakao…
V roce 1927 se spolek Stůl pravdy přejmenoval na Šlechtův stůl pravdy k uctění památky předsedy a štedrého podporovatele spolku. Jak píše dobový tisk. Ač název spolku a zdůrazňování výživnosti darů zní jakoby z pera autora humoristy Jaroslava Haška ,skutečnost byla prosta humoru a sentimentu. I v takové době žili naši rodiče a prarodiče. Roku 1902 bylo na Turnovsku a Českodubsku obdobných polévkových ústavů pět. Poděleno bylo 1137 dětí ,65760 porcemi polévky husté a výživné. V roce 1912 jsme na Turnovsku a Českodubsku měli již 10 polévkáčů. Růst těchto institucí rostl i v následujícím období první svtové války a první republiky. Dlužno dodat ,že v letech 1919-1922 dodávala potraviny do výživných polévek Americká misse ,Stůl pravdy platil pouze výlohy spojené s vařením. 
Závěrem jen tolik ,že filantropie mocných a bohatých nezná mezí ani hranic. I co do názvu pojemnování pomoci. Ale co my dnes víme .Některé staré problémy ,tak jako dobří holubi se vracejí i do Evropy a do Čech. Jejich řešení stačí jen oprášit a hop je tu plný stůl pravdy ,včetně výživné a husté. Žel po přečtení už mi to nepřije až tak zábavné ,natož žertovné..

Umí vaše dítě hospodařit s penězi?

Pokud ano, nemusíte číst dál. Pokračují jen ti ,co si nejsou jisti. Umět hospodařit nabývá stále většího významu při výchově mladé generace. Od pěti let dokážeme rozlišovat peníze. Pochopit ,že se za zboží platí . Vstupen do školy se hranice našeho poznání opírá o sumu znalostí danou výukovým programem a o hodiny matematiky. Současné tragedie řady mladých manželství jsou přímo úměrné neznalosti v oboru financování půjček ,odpovědnosti ,podnikání ,spotřeby v domácnosti atp. Mladý člověk neznalý finančních procesů se dostává záhy do neřešitelných problémů ,jak jafincovat své a rodinné potřeby. Již před více než 80ti lety pozdější český malíř ministr financí Dr. Karel Engliš vynikající národohospodář a finančník poukázal na to ,že je potřeba zavést do všech stupňů škol ekonomické povědomí.Jako předmět ,jako živou a aktuální vyučovací teorii a praxi ,která napomůže v běžném životě v orientaci při manipulaci s penězi . Vyznat se v praktikách finančních ústavů. Zvládnout pojmy ,které běžně nepoužíváme. Mít možnost účastnit swe na finančních transakcích ,co s nejmenším rizikem před finančním úpadkem. O aktuálnosti požadavku Dr Karla Engliše tehdy ,jako dnes jsem přesvědčen. Je nutno vztahy mezi kapitálem a jeho uživateli narovnat. Aalespoň do té míry ,že bude vzdělávacím procesem garantována gramotnost zákazníka .Do té míry ,že škola současný stav znalostí přijme jako důkaz potřeb zásadních změn. Úkol srovnatelný se současným bojem učitelů o vyšší platy.

Úplně jiná - Magdalena Dobromila Rettigová

Úradkem božím. Jak jinak pojmenovat náhodu. Je to pár dní ,co se mi dostala do rukou stará knížka ,víc než knížka –špalíček. Špalíček z roku 1829. Chudobičky- Feldblumchen ,dárek útlé mládeži v jazyce Českém a Německém. Původně ,jak praví tiráž sepsaný od Magdaleny Dobromily Rettigové ,péčí a nákladem Jana Hostivita Pospíšila ,učinkujícího člena národního musea v Praze v Liliově ulici 946.
Tak jako většina obdobných i tato knížka měla v záhlaví někoho ,komu byla vručena (dnes obdobnému rituálu odpovídá její pokřtění osobou VIP) ,v případě Chudobiček – Feldblumchen to byla vysoce urozená slečna Antonie ,hraběnka Krakowská z Kolowrat. Snaha knížku dobře uplatnit na trhu to vyžadovala . Vždyť i Božena Němcová Babičku připsala vysokorodé Eleonoře ,hraběnce z Kounic .Dnešní tak jako byvší autoři věděli ,co je to marketing. Vraťme se k Chudobičkám. Vručení obsahovalo i krátké oslovení paní hraběnky. ,,Vysoce urozená slečinko,hraběnko ,račte tyto nevinné kvítky pod ochranu svou milostivě přijmout ,jsouť to prvotinky ,které hned pod sněhem se rozvíjejí ,první. Jsouce ozdobou mladistvé přírody jarní. Tento spisek podobá se oné květince ,pod jejížto názvem se zjevuje. Jen útlá mládež nalezne v něm první pravidla k budoucímu vzdělání ducha srdce. ..Vám milostivá slečinko ,v ruce jej kladu ,aby slavnostním jménem vašim jsa ozdoben bitkám čestným příjemnějším se stal. Račte jej (spisek,knížku) dobrotivě přijmouti od vaší milosti vroucí ctitelkyně.. Magdalena Dobromila Rettigová v Rychnově 1.května 1827“. Žel ,ač šlo o spisek na výsost mravokárný –pilnost zbožnost ,čistota,cnost ,pýcha atp ,útlá mládež ,ani slečna Kolowratová nic nezměnila na osudu útlého dílka.Peníze ani slávu to paní Rettigové nepřineslo. Co následovalo víme téměř všichni. Dáma se věnovala psaní v oboru gastronomie a její kuchařka se pověstným ,,vraž do toho“ ji přinesla skutečný věhlas.Chudobičky byvše byly světem českým i německým zavrženy ,přec byly k němčemu dobré. Naučily autorku spoléhat se na vlastní síly a nalézt jednu z mnoha životních zkušeností ,láska prochází žaludkem..

Wir danken unser furher

…Děkuji svému vůdci.Na pohlednici z roku 1938 dominuje zabrané českoslovnské pohraničí území velkoněmeckou říší. Hitler a sudetský vůdce Henlein je na pohlednici obklopen jásajícím davem. Zlatem orámované pohraničí je už s německými názvy českých měst. Reichenberg, Gablonz ,Trautenau ,Eger Karlsbad , Teplitz… Nic víc ,nic míň. Tehdy jako dnes. Nic nového nevymyslíš. A slyší na to lid ,čím dál tím líp. Bylo to nezbytné? Mír s tím nikdo nezachránil. Němci vyhnali své sousedy a zcela se stotožnili s tou hloupou pohlednicí. Její náklad byl statisícový. Kyždý ji měl doma na očích. Naplnila jejich tužby. Opravdy naplnila jejich touhy? O tom by se dalo polemizovat,hlavně když vystřízlivěli. Žít s Čechy však naši Němcit ehdy nechtěli. A byla jich skutečně většina. To se však událo před 70ti lety. U nás doma v Liberci a v jeho okolí. Ten samý příběh se dnes odehrává na dosah od našich hranic-v Evropě. V Srbské provincii Kosovo. Dosud jednou třetinou států OSN uznané republiky kosovské. Zde rovněž Albánci nemohou žít pohromadě se Srby ,vyhnali je a hřeší na to ,že Evropská unie ochrání jejich zločiny.K naší nesmírné škodě i naše republika uznala republiku Kosovo. Vyhnání jedné etniky není předpokladem dlouhého trvání nového státního útvaru Evropy. Česká diplomacie poškodila zájmy našeho státu. A nám ,kteří žijeme n a obdobném území by nemělo být lhostejné ,cose děje v Evropě. Nový muslimský stát Evropy ,jehož občané ,militantní muslimové ,hrdložezové balkánské občanské války mající největší podíl na kriminaalitě v Evropě ,ale i na našem území. Zdrojem jejich financí jsou drogy a brutální kriminalita. Podpora režimu takového státu je hazardem s našim jménem ,suverenitou České republiky. S opodstatněním účasti země ve svazku států podporujícíc takový stát. Kosovo je srbské a militantní muslimové nepatří do Evropy. Jsou hrozbou ,které se musíme vzepřít. A začalo to tak nevině.Na přihlouplé pohlednici.Wir danken unsern fuhrer.