čtvrtek 2. října 2008

Příběhy, které se staly a nejsou uzavřeny – stalo se v našem kraji - nevěříte? I.

300 let neoprávněného nakládání s majetkem

Jedna z nejstarších listinných památek v Liberci, které je 730 let, zakládá možný spor a přímo nabízí bulvární titulek: Je kauza kupní smlouvy z roku 1278 promlčena?

Oč v kauze jde? Jedná se o řádnou kupní smlouvu mezi dvěma stranami a zároveň dokument zrady. Smlouva je řádně zapsaná v zemských deskách a má všechny náležitosti, jako by ji strany podepsaly včera. A po těch několika staletích je zároveň dokladem, že jedna ze stran smlouvu nedodržela.

Když Přemysl Otakar II. Z neznámých důvodů zabavil pánům z Dubé Frýdlant i s Libercem a okolím, hledal pro tento majetek kupce a zároveň spojence. Král, ač zvaný Železný a Zlatý měl značné výdaje s nekonečným financováním války s uherským Belou IV a méně známým Rudolfem Habsburským. Vedle peněz potřeboval Otakar II. I věrné spojence, kteří by šli po jeho boku do války.

Takového doufal najít v německém rytíři Rulkovi (Rudolfovi) z Bibrštejna. Kupní smlouvu tedy dne 7. února 1278 uzavřel s pánem z Bibrštejna. Otakar II. Do smlouvy vtělil závazek, že kupující i jeho dědicové budou vojensky podporovat Českého krále při jeho válečných výpravách. Rytíř Rulek jako kupující zaplatil osm set hřiven stříbra a smlouvy tak stvrdil.

Když ještě v tomtéž roce došlo k válečnému konfliktu Přemysla Otakara II s Rudolfem Habsburským na Moravském poli, potažmo u Suchých Krut, rytíř Rulek z Bibrštejna, pán Frýdlantu a Hamrštejnu a dalších na válečném poli chyběl.

Bez omluvy se vyhnul bitvě a krále zradil. Tím ovšem nedodržel podmínky kupní smlouvy na svá „zakoupená“ panství. Smlouva o nabytí majetku nebyla tedy naplněna. Podle práva propadla uhrazená částka královské pokladně a majetek se měl vrátit Koruně – králi. Nedodržet závazky ve smlouvě bylo zločinem i ve 13. století, ale nedodržení závazku takovéto důležitosti bylo považováno za zločin hrdelní.

Vymahatel práva ovšem na onom válečném poli padl a nastalé poměry ve státě lze lapidárně vyjádřit souslovím „Braniboři v Čechách“. Chaos zavládl v celých Čechách a na vymáhání práva u pána z Bibrštejna nedošlo. Nebylo dost politické vůle jít do sporu s těmi, kteří naplňovali hvozdy německými osídlenci, řemeslníky i kupci, novými plátci daní.

Bibrštejnský majetek tak zůstal zachován téměř po tři sta let, až do vymření Bibrštejnů v polovině 16. století.

Původní kupní smlouva z roku 1278 je k nahlédnutí ve Státním ústředním archivu.




Příběhy, které se staly a nejsou uzavřeny – stalo se v našem kraji - nevěříte? II.

Hledání dosud neskončilo

Ano, už je to dávno, stalo se to před dvaceti pěti lety. Tehdy mne oslovil přítel, libereclý archivář Vladimír Ruda. Oba nás spojovala láska k dějinám města Liberce. Sešli jsme se tehdy v archivu, který sídlil v Moskevské ulici, kam jsem přinesl zprávu, že do Liberce přijede skupina studentů z Francie na tzv. Mezinárodní pracovní tábor a že je zkusím poslat na Grábštejn, opravovat zanedbaný hrad. Byla to myslím první studentská brigáda, z níž se později stala grábštejnská tradice.

Na tehdejší schůzce nám šlo o získání dalších poznatků k pomníčku francouzských válečných zajatců v Liberci. V Liberci se nedaří cukrovce, chmelu, nemáme tu naftu ani tropické ovoce, ale máme tu žulu. Ne kararský mramor, ale něco, pro co si stačí hrábnout do země či nalámat v kopci plném kamene.

Liberecká žula byla pojmem už za Rakouska – co asi stojí v základech honosných budov, údolních přehrad a mostů z přepjatého betonu? Však i Hitler si přál, aby na liberecké žule stálo přemostění u Machnína na plánované dálnici z Berlína do Prahy kolem Liberce. Pamětníci si dosud vzpomínají na žulové bloky uskladněné ve Svárově před Machnínem. Zmizely počátkem padesátých let na stavbu pomníku Josefa Visarionoviče Stalina do Prahy. Žula sloužila, slouží a sloužit bude i jako sochařský materiál.

V lomu u Králova háje pracovali za Druhé světové války francouzští váleční zajatci. Ti, jako vzpomínku na na své zajetí, využili žulu ke zhotovení malého pomníčku s latinsko-francouzským textem „Da nobis Pacem. Eleve pover le 15.8.1944 par les PG francais BB a MM. (Postaveno 15.8. 1944 francouzskými válečnými zajatci BB, MM).
Už po roce 1945 byl pomník svévolně obestavěn skupinou přízemních garáží a uvažovalo se o jeho vhodnějším umístění. Okresní archiv se snažil od počátku padesátých let získat informace o zajatcích, kteří zde pracovali. Spolu s archivářem Rudou jsme se dohodli, že využijeme francouzských studentů a jejich prostřednictvím přeneseme pátrání přímo do Francie. Studenti tehdy projevili snahu, ale pokud se pamatuji, ani opakované výzvy ve francouzském tisku nepřinesly nové poznatky.

V minulých dnech jsem si zahrál na Pinkertona a osobně ohledal terén, ale nic, co by jen zdánlivě připomínalo pomníček a ona léta, jsem nenalezl. Poslední pamětník údajně zemřel před dvěma měsíci.

Myslím, že to zkusím ještě jednou, opakovaně a to i jménem mého přítele Vladimíra Rudy:

Najde se nějaká informace, která by rozklíčovala otazníky kolem dosud anonymních francouzských zajatců pracující za Druhé světové války v lomu? Kde je dnes pomník, který sami zhotovili?

Myslím, že odpovědi jsme dlužni lidem, kteří bojovali za demokracii proti fašistickému Německu. Pokud máte nebo získáte nějaké informace, prosím, informujte redakci.



Příběhy, které se staly a nejsou uzavřeny – stalo se v našem kraji - nevěříte? III.

Je stále o čem mluvit

Dnes máme své korupční a úplatkářské aféry, které zasahují až do horních pater politiky neboť i odtamtud se šíří snaha obohatit se na úkor druhého. Spekulace za účelem dalšího prodeje. Přecházet od jednoho chlebodárce ke druhému. Jít za výhodami. To vše už tu ale kdysi bylo...

Nebyl první, ale stal se příkladem pro ostatní. Mistr převleku, diplomacie, pretendent českého trůnu. Generalisimus i admirál, vojevůdce, bez kterého by Třicetiletá válka byla kratší. Suverén dominia našeho Libereckého kraje, Albrecht Eusebius Valdštejn, český šlechtic, vévoda.

Pozdě odpoledne 26. října 1626 otevírá dopis. Kdo že mu to píše? Hejtman Frýdlantského vévodství, Gerhard Taxis. Tehdy ještě neznámý příslušník rodiny Taxisů, rodu později známého nevkusným bohatstvím, které mimo jiné získal tím, že rakouský císař patentoval Taxisovi služby dědičným pronajmutím pošty v Rakousku. Čínské jsou prádelny, italů pizzerie, Taxisova pošta a jeden příkop – těžká překážka Velké Pardubické, rok co rok 15. října. Ale vraťme se zpět.

Tehdy tedy málo známý, ale přičinlivý správce valdštejnského dominia, našel zlatý důl:“Na Semilsku se ráčila najít barva cinobr“, (temně rudá pryskyřice zvaná kraplak či rumělka)“ a že tudíž prosí o výsadu, aby směl sám cinobr kopati a práti.“ Odmysleme si „hloupost“ jednoho a „vyčůranost“ druhého. Co asi čekal mladý Taxis za odpověď ?

Odpověď došlá obratem, zcela jistě zchladila Taxisovy naděje. Valdštejn odpověděl: „Nemějte mne za takového blázna, vím dobře, co je cinobr, dejte tam pracovati, ale pro mne!“ Valdštejna záhy pohltily jiné starosti a Taxis se odpovědí cítil ponížen a zahanben. Další korespondenci ve věci cinobru je k dispozici až po dlouhých sedmi letech.

Paní Gertruda de Lamotte, paní na Navarově odpovídá na dopis Taxisova správce 15. června 1633:„V příčině dobývání cinobru ve vsi Jesenném na statku Navarovském. Pokudž k zalíbení a k rukám Jeho Milosti knížecí má to býti, toho se nezabraňujeme, však havířové, kteří budou vysláni k dobývání cinobru budou jistotu toho ukázati povinni.“

Jak sami vidíte, něco v této kauze nehraje. Taxis peníze za cinobr jistě potřeboval a sedm let na odpověď je i na Semilsko ve středověku trochu dlouho. Valdštejnova kariéra končila a jeho pozemská pouť měla do roka končit. Počátek kariéry neznámých Taxisů byl na začátku.

Co není známo je otázka, zda se těžilo či nikoli. Našlo by se v Jesenném byť jen torzo důlního díla? Peníze mohly vynést rod Taxisů na jejich hvězdnou kariéru dědičného pošťáka trůnu Habsburského a směřovat ke knížecímu titulu. Byl tím startovným skutečně Navarovský cinobr?

Kolikpak otázek by dnes v této kauze položil poslenacký výbor Parlamnetu ČR vysoce urozené paní de Lamotte z Navarova? Proč odpověděla až po sedmi letech? Co se dělo v letech předcházejících? Kdo chce, může pokračovat v hledání – archiv Ministerstva vnitra FC7/29;67/1-II1.