čtvrtek 20. listopadu 2008
Švejk se stěhuje do Liberce - Nekonečný příběh
Müllerka jen zafuněla:“Maj pravdu, pane magistře.“ (Švejk si dodělal v létě na Textilní fakultě Technické univerzity v Liberci základní vzdělání.
„Stěhujeme, Praha už není Čechů ráj. Učím se anglicky v lidových kurzech pana Kocába už devatenáct let a je to na pendrek, pořád se mi tam pletou ruský slovíčka.“
„To víte, starýho psa marnivým kouskům nevodnaučíš,“ pokračovala. „A maj tam vůbec v tom Liberci, Švejku, tržnici? Voni maj rádi karfiól.“
Švejk zvedl ukazováček a významně podotkl: „Zavřenou. A nezůstane sama! Celý zastupitelstvo Liberce zavřou. Už jim doručili kuvert s vobžalobou.“
„A maj tam prý takovýho fajnovýho primátora, učesanýho, s mouchou na kravatě,“přidala se Müllerka.
„No, už jim nejni pomoci,“ brumlal si Švejk. „Škoda je toho Morávka, ten z nich byl bez pardonu jedinej vopravdovej slušňák. Co ho to napadlo, hlasovat se socanama a pravejma? To by se Marxovi nelíbilo.“
„Cože?“, vzplála Müllerka „ V Liberci hlasujou leví s pravejma? Koaličně? To už se potom nedivěj Polákům, že se bojej homosexuálů. Fakt se vám chce, Švejku, stěhovat se do Liberce? Podívaj se, ten Putin se asi stane v Rusku příště presidentem a navždy. To by si mohl zkusit i ten Liberecfrajer s motýlkem,“ řekla uštěpačně Müllerka a pokřižovala se.
Švejk na ni zíral s otevřenou pusou. Že ho to nenapadlo taky! Hloupá ženská, tahle Müllerka, a jak jí to myslí! „Myslej to vážně?“ dostal ze sebe stěží a pokračoval „Já z tý Prahy musím. Co dal president tomu podvodníkovi šerou a kříž nejlepšího bojovníka, tak se bojím, aby se neprobudili Blaničtí rytíři a nechtěli jít na Hrad. Houfně a útokem. Jak znám Klause, tak by se z toho vykecal a určitě by jim vynadal za špatně položenou otázku. Vůbec, ale vůbec tu nešlo vo omyl, ale vo výzvu. Celýmu světu. My to přeci tý Evropě ukážeme! Velkokřížů a hrdinů máme jak...“ A tady se Švejk zachmuřil:“Müllerko, vzala ten vobraz císaře pána, jak na něj sraly mouchy, ssebou. V Liberci se bude hodit. Třeba mě ještě někam zvolej. Třeba za starosty.“
„Starosti pustěj k vodě,“ řekl Müllerka. „Balej. Liberec volá!Tam se žije blaze. Nahoře se tančí, dole se už plave, promiňte, lyžuje...“
Čerpáno z odposlechu (povoleného a doporučeného)
neděle 9. listopadu 2008
Pozvánka na výstavu
Dovoluji si vás pozvat na nevšední výstavu rodáka Libereckého kraje konanou v Centru zábavy a ponaučení pro celou rodinu, do Babylonu v Liberci. Výstava prací zemřelého umělce je vždy sázkou do loterie. Osloví ty pravé? Galerie CFA+H v libereckém Babylonu vernisáží 7. listopadu tohoto roku otevřela svá okna a vpustila na vystavené imaginární světlo a ozářila dílo pomalu zapomínaného umělce našeho kraje. Nadšená propagátorka regionálních umělců a malířů, paní Ivana Wolrábová, má rozhodující podíl na tom, že se už vernisáž tvorby Mistra Kábrta setkala s velůkým zájmem odborné i laické veřejnosti.
Pokud se chci vyjádřit k samotné retrospektivní výstavě díla Josefa Kábrta, pak dovolte připomenout klasika ruské literatury Maxima Gorkého. Ten viděl v lidském konání všudypřítomný zápas se zlem, dobra s ďáblem, všude a vždy. Přestože člověk vítězí, čert nikdy nespí!! Mé university – Člověk, to zní hrdě. Nevím, nejsem si jist z čeho vycházejí Kábrtovy kresby. Posouzení bude vždy na každém z nás. Nevnucuji vám svůj úsudek, ale z každé jeho práce vystupuje fenomén klidu, ztěžklého ticha, hluboké melancholie, silného zadumání, lehoučké něhy a lidské důvěry. Jako by autor sám říkal: vážím si každé lidské práce, potápěče, skláře, svářeče či skladníka neboť tou oni v potu tváře hodnotí dílo štětce, básníka.
Promiňte mi ta vzletná slova, ale nevezmu je zpět neboť i vaše oči mohou vidět podobně jeho svět. Svět Josefa Kábrta... Byl doslova jako voják odveden k práci. K práci přesné, jak hodinář ke svému orloji. K animaci, k pohybu, k filmovému pásu. Jeho postavy netrpí rachitidou, artritidou či pohybovou statikou. Smějí se, umí běhat, řvou i pláčí. Naplnil své dílo plnou nůší barevné krásy, figurální kresbou. Tu rozsekal snad mačetou. Rozbil na tisíc kousků a zase zcelil v nový, snad už pátý, šestý rozměr v touze rozezpívat lidské klouby a lidské kosti. Ulil z bronzu svalovinu a poslal lidem vzkaz. Hle, já stále ještě žiju a tvořím. Tu mne máte, jsem omámen okénkem animovaného filmu, sekvencí malovaného skla, filmové klapky. Jakápak secese nebo Jugend – still! Zůstal jsem věrný především sám sobě. Ano, to je a byl můj svět. Je tu a vždycky byl s vámi.
Pomáhal stavět fundus a věšel obrazy. Stál nohama tam, vedle těch vašich, hlavu vysoko, vysoko v oblacích. Pomáhal na svět porodní bábě i Jeanu Effelovi, pomáhal stvořit i jeho svět. Krásný, jednoduchý, kreslený. Svět vůně i barvy modrého hořce, omamné vůně květin i statných moruší. Proplul životem na ponorné řece, vystoupal strmým schodištěm na vysoké hory. Kus života ušel i po zamrzlé cestě. Té, po níž umí chodit jen umělci. Potkal se s ženami plavých očí, s pažemi z dlouhých famózních kostí a velkých prsou. Maloval milenky, ale i zloděje stád. Máchovu ztrhanou tvář. V zádech mu často tančilo slunko i mráz. Měsíc postál na moment vysoko na nebi, hvězdy opodál. Na obloze uměl namalovat drozda i žebravého racka z turnovského nádraží.
Jeho byl svět, jeho bylo i vidění. Tvořil rád i biblické náměty. Vzdálený horizont, skvělá kompozice a obraz, který hýří barvami. Jeho je děj obrazu, měkká kresba, měkké i zápěstí. Oči! Magie očí a oči plné lesku odrazů tisíce zrcadel. Obrazy naplněné touhy, silného emočního prožitku. Je pouze na vás, kam až vašim očím dovolíte zajít, spatříte-li to, co já.
Jediné co však vím, že maloval především pro vás a vystavuje na správném místě. Mohu vám výstavu upřímně a rád doporučit ke zhlédnutí. Výstava potrvá do 20. ledna příštího roku. Díky za umělecký a společenský počin organizátorům!
Kutil by oslavil 35 let ,ale neslaví
Vraťme a se na chvíli do roku 1973. Tehdy byla v Liberci ve Frýdlantské ulici otevřena nová prodejna podniku Domácí potřeby, které tu scházela – Kutil. Do té doby v Liberci nic takového nebylo a pro tento sortiment jsme museli do Žitavy v NDR, kde naopak právě v tomto sortimentu bylo úplně všchno. Kleštičky, hřebíčky, šroubky, gumičky, koženiy, háčky podložky. No a najednou jsme i my v Liberci měli prodejnu s mladým vedoucím Kurtem Hauserem.
Jen za prvních deset let si prodejna našla víc jak 400 000 zákazníků, kteří tu nakoupili za víc jak 10 miliónů korun československých. Na docela malé ploše 30m2 se nabízelo 800-1000 různých, ale žádaných výrobků. V každém ročním období něco jiného. Od jara do zimy měl Kurt a dvě prodavačky co dělat. Vzpomínám, že na prodejně vyhověli i ženám, které sháněly tehdy módní chemlon a vytvářely z něho věci až oči přecházely. Když po roce 1989 Kurt Hauser s prodejnou nedobrovolně skončil a uvolňoval prostory fitnesu, nebo co tam dnes je, tak mu to nebylo jedno. Jen těžko se loučil s prací, která ho bavila a zároveň mu bylo líto i zákazníků, kteří u něj našli co hledali.
V roce 2008 by „Kutilovi“ bylo 35 let. Nedožil se jich. Převálcovaly jej Baumaxy a Obi. Svět už je takový, nespravedlivý. Pokrok a nová doba.Prodejny tehdejší doby nebyly žádné paláce ze skla a betonu. Dnešní děvčata by je asi štítivě obcházela,ale jejich rodiče a prarodiče by se asi zastavili a zavzpomínali...
K nedožitým 90 letům pana profesora
Od 1. února 1946 učil víc jak 3O let. Jsou nás tisíce, kteří jsme jej zažili za katedrou. Mnohem více z nás se těšilo z jeho překladů latinských, antických autorů. Mnozí jsme naslouchali se zaujetím jeho přednáškám na půdě socialistické akademie, na literárních večerech v Naivním divadle. Pane profesore, chodil jsem na vaše, pro nás dobrovolné, hodiny latiny. Vědět tak včera, co víme dnes! Jaký skutečný velikán nás tu nebohou latinu učil, kdo stál na stupínku a koho jsme trápili pubertální křečí..
Přesto nás měl rád. Měl nás ve svých vyhlášených notesech. Mám doma, ve své sbírce kuriozit jeden takový, od jeho kolegy, profesora Choce. Ty Bahníkovi poznámky nebyly jen o známkách. Měl tam samozřejmě naše výsledky, ale rovněž to, zda jsme odpovídali srozumitelně, myšlenkovitě, do hloubky, zda umíme v odpovědích zaujmout stanovisko, držet se tématu, zda mravní hodnoty v našich odpovědích korespondují s našim vystupováním a konání.
Pan profesor se nedožil devadesáti let. Stál jsem tehdy v pokoji jeho vily v Pavlovicích. On už téměř neviděl, jeho oči byly nemocné, ale hlas, gestikulace, mimika tváře i jeho odpovědi byly svěží a svědčily o jeho vitalitě. Už dávno přestal učit, ale nezahálel. Hlasitě volal do telefonu, mluvil italsky. pak volal nějaký pražská herec, asi Brzobohatý, že televize připravuje další pokračování. Práce měl tolik, že prý neví co dřív. Ale je tu stáří, oči, oči už skoro nic nevidí.
Tehdy mu bylo víc než osmdesát. Stále stojím v tom pokoji zavalen časopisy, průvodci, slovníky, desítkami obrazů, fotek. Pan profesor nemá čas. Volají mu z nakladatelsví, z redakce. Všichni chtějí nové a nové termíny. Dává mi do rukou renesanční špalíček latinského autora Metastazia:“Ber, ber, to je dárek od starého prófi svému studentovi“ . Evidentně má chuť si se mnou povídat. Času ale už mnoho není.
Ty schůzky s panem profesorem netrvaly dlouho. Pokaždé nás někdo vyrušil. Všichni od něj něco chtěli a jeho oči viděly čím dál míň. Vzpomínal na své kolegy, na své žáky, na herce, které učil antické role. Stále překládal a publikoval desítky nových překladů. Rozverné Listy héter, Apuleiův Zlatý osel, práce Lakianovy, Plutarchovy, Thukydidovy příběhy a další.
Předal poselství antiky dnešnímu člověku. A tak se ptám pane profesore, jaký je vzkaz antiky dnešnímu člověku? „Žijeme podle jiných zásad, přesto je antika nadčasová a má mnoho dobrých živých podnětů, které je možno uplatnit ve filozofii, vědě i umění“.
Je škoda pane rofesore, že už nejste mezi námi. Závidím vašim dětem, vaší moudré ženě, všem, které jste za ta léta učil a mnohé naučil. Je nemožné chtít víc. Přesto vám, tam vysoce v nebi, vedle Seneky, Petrarky, Ezopa a Quintiliana přeji hodně šťastných chvil a oči, které se vám uzdraví a opět poznají své žáky. Hned na poprvé a bez ptaní. Měli jsme vás rádi pane profesore…
Česká Beseda v Liberci
Značná část české populace v samotném Liberci pracovala v textilním průmyslu. Vykořisťování českých dělníků bylo v porovnání se současným stavem dodržování zákoníků práce až neskutečné. Kolem roku 1860 byla pracovní doba tkalců a přadláků u Liebiegu v Liberci 15 až 16 hodin denně a to i pro děti. Z celkového počtu dělnictva v Liberci pracovalo v roce 1860 v balvnářských přádelnách např. 18% dětí ve věku od 10 let. Někteří továrníci si až do roku 1865 osvojovali i trestní právo nad svými dělníky . U Liebiegů ve Svárově měli k tomuto účelu vyhrazenou místnost a exekuce se vykoávala nejčastěji karabáčem nebo důtkami ,aby si aspoň trochu zlepšili své postavení se začalo české dělnictvo zakládat rozličné svépomocné podpůrné a vzdělávací spolky ,jako se před 145 lety stala v Liberci Česká Beseda. Třídní charakter začaly dělnické strany získávat až roku 1870.
Egon Wiener
Český statistický úřad , jeho reprezentace v Liberci
Český statistický úřad , jeho reprezentace v Liberci ve spolupráci s kolegy v Sasku a Dolním Slezku vydala zajímavou publikaci s cílem seznámit veřejnost s posláním Euroregionu ,,Neise-Nisa-Nysa“ včetně historie měst ,které v této oblasti leží. Rád bych vás po přečtení na výsost zajímavých údajů s některými seznámil. Už jenom pouhopouhý statistický popis zahrnuje 102 měst oblasti. Z čehož je 44 měst českých,30 německých ,28 poských. Samotná publikace se zkládá ze tří částí. Od obecných informací o Euroregionu po představení všec 102 měst až po čistě statistické údaje. Publikace obsahuje česko-německo-polský slovník vybranýc pojmů a přehled důležitých adres. Vše důležité pro rozvoj přeshraniční spolupráce našeho libereckého kraje.
Několik slov k osvěžení paměti o Euroregionu ,,Neise-Nisa-Nysa“ ,samotný celek tří hraničních oblastí české,polské a německé republiky se rozhodl společné zájmy a problémy řešit na základě zakládající konference v Žitavě ve dnech 23.-25.5. 1991 pod patronací prezidentů všech tří zemí. Mezi hlavní cíle Euroregionu patří:
Zlepšení životní úrovně obyvatel euroregionu
2. Zlepšení přírodních a kultruních životních podmínek
3. Rozvoj hospodářského potenciálu na území euroreginou
Území Euroregionu má rozlohu 12 166 km2 ,na Polsko připadá 40% ,Česko 29 % a 37% na Německo. Obyvatel na polském území 31,9 % ,českém 27,7 % a na německcém 40,4 %. Česká částregioonu je na rozloze 3545 ,na kterém žije přibližně 480 tisíc obyvatel. V porovnání s Polskem a Německem je naše část regionu nejmenší a s nejmenším počtem obyvatel. V české části euroregionu se rozkládá několik pohoří ,Jizerské hory ,Krkonoše,Lužické hory. Z jihu zasahuje do přírodní oblasti pískovcových skal Český Ráj. K řekám proékajícím českou část euroregionu můžemepočítat isu,Smědou,Ploučnici a Jiizeru. Na územíí regionu je i známé rekreační středisko Máchovo jezero a například i zatopený povrchový důl v Hrádku nad Nisou v oblasti se nachází i pitná voda v přírodncích rezervacích Souš,Josefův dů, Černá Nisa. Česká část euroregionu Nisa je bohatá na kulturní památky ,jako napříkladzámek Frýdlant ,Sychrov, Grabštejn ,ale i nádherná secesní architektura ,zoo a botanická zahrada, centrum zábavy pro celou rodinu Babylon. Stavby jako horský hotel Ještěd,moderní dopravní komunikacev oblasti.
Německá část euroregionu se rozkládá na území o rozloze 4496 km2 (24% rozlohy státu-Sasko),na které žije 705 tisíc obyvatel. Oblast je krajinou rozlehlých vřesovišť ,plná jezer a rybníků, lesy v pásmu Žitavských hot a hornolužických pahorkatin. S nejvyšší horou Lausche ( 739 m) . Jsou zde řeky Nisa ,Sprewa ,Schwarze Elster, Weise Schops. Zachovalá města s cennou architekturou Zhořelec, Bautzen, Zittau. Překrásné jsou i Hornolužické hrázděné stavby ,upravené vesnice ,úzkokolejka na Ojbín,parková úprava,zachovalé církevní stavby. Značný úpadek zasáhl výrobní odvětví bývalého lehkého průmyslu NDR. V regionu je velká nezaměstnanost a ředa obyvatel měst se odstěhovala do strarých území Německé spolkové republiky.
Polská část regionu se rozkládá na území 4124 km2 ( 1% území Polska), na kterém žije 555 tisíc obyvatel.. Jsou zde známá lázeňská střediska v podhůí Krkonoš a Jizerskcýh hor. Szklarská poreba, Karpacz, Jelenia Gora (lázně Čieplice) a Swieradow zdroj. Polská strana Sněžky (1603m) patří rovněž do euroregionu Nisa. Překrásné jsou dolnosaské lesy a meandry řek Kwisy ,Kaczawy a Bobru. Vetšina zdejších měst a městeček zachovává kolorit minulých století. V polské části euroregionu se nachází lolžiska uhlí ,kaolinu,čediče,dolomitu, které se zde rovněž zpracovávají. V dané oblasti je silně rozvinut průmysl sklářský ,stavební,textilní a oděvní.
Egon Wiener
Do Žitavy
Kdo chce poznat víc historie po shlédnutí krásné renesanční a barokní Žitavy do Bautzenu(Budyšína) do hlavního města horní Lužice. To město vzalo počátek již roku 1002 a moc se zde angažovali naši panovníci ,počínaje králem železným a zlatým. Je tu takopvá spousta památek a možnost utrácet ,že i vaše děti by mohly jet s vámi, bez velkých vytáček. Vše čisté a sterilní. Rozhodně sousedům budeme lescos závidět. Už jenom ty vlaky Tanvald-Liberec-Drážďany. Stojí to za to. Jsou to krásné výlety.
Egon Wiener
Česká Beseda v Liberci
Byla založena roku 1863 a v Liberci žije již čtvrtá až pátá generace členů z této doby. Česká Beseda byla prvním českým spolkem v Liberci. Jejími prvními členy byli čeští lidé, kteří do našeho města přicházeli za obživou. Byli to lidé chudí, služebné, dělníci, řemeslníci, tovyryši, zaměstnanci dráhy, pošty a soudů. Všichni tihle lidé našli v České Besedě společenské využití.
Nebyl to lehký život, tak jak ho žili naši předkové. V Liberci byli až druhořadou skupinou obyvatel, strádali po stránce existenční, hospodářské, společenské i politické. Značná část české populace v samotném Liberci pracovala v textilním průmyslu. Vykořisťování českých dělníků bylo v porovnání se současným stavem dodržování zákoníků práce až neskutečné.
Kolem roku 1860 byla pracovní doba tkalců a přadláků u Liebiegu v Liberci 15 až 16 hodin denně a to i pro děti. Z celkového počtu dělnictva v Liberci pracovalo v roce 1860 v balvnářských přádelnách např. 18% dětí ve věku od 10 let. Někteří továrníci si až do roku 1865 osvojovali i trestní právo nad svými dělníky. U Liebiegů ve Svárově měli k tomuto účelu vyhrazenou místnost a exekuce se vykoávala nejčastěji karabáčem nebo důtkami.
Aby si aspoň trochu zlepšili své postavení, začalo české dělnictvo zakládat rozličné svépomocné podpůrné a vzdělávací spolky, jakým byla v Liberci i Česká Beseda. Třídní charakter začaly spolky získávat až roku 1870.
sobota 8. listopadu 2008
Liberec
Egon Wiener
A ještě jednou Textilana Liberec
Je až pozoruhodné jak rychle stavba postupovala. Z jara se koplo do země, na podzim se začalo v obou budovách po straně hlavního vchodu (u zastávky tramvaje do Jablonce) vyrábět. K původní manufaktuře náležela i přádelna, která stála za Libereckým zámkem v bývalém panském ovčínu v místech dnešní textilní průmyslovky.
Společnost tří nesourodých spolumajitelů se záhy rozchází a přichazí nový majitel. Pražská bankovní firma Karl Balabene z Prahy a její liberecký zástupce Josef Kittel, který se stává v Textilaně ředitelem. Barevnu mění na přádelnu a že se jednalo o podnikavého člověka, záhy si výrobu najímá do vlastná režie. Vydělává tolik, že peníze vkládá do přádelny v Markvarticích u Jabloného v Podještědí, kde roku 1823 začal pracovat první parní stroj v Čechách.
Anglický inženýr Thomas, který dohlížel na instalaci prvního stroje vybavil manufakturu (Textilanu) ústředním topením a plynovým osvětlením. A to už téměř před 190 lety. Inženýr Thomas si v roce 1829 zařizuje vLibereci strojírnu a dodává potřebné stroje do všech libereckých textilek a tak staré manufaktrury mění v textilní továrny Liberecka. Tím dochází v našem kraji ke skutečné průmyslové revoluci.
Kittel měl Libereckou Textilanu v nájmu do roku 1826, po něm se stalli nájemci Rieger a Redelhammer. Ti v Liberci vyráběli bavlněné látky až do jara 1828, kdy se pražská banka Balabene rozhodla textilku prodat. Zájemců bylo několik. Největší zájem měli liberečtí obchodníci s látkami bratři Liebiegové. Do Prahy se vydal mladší z obou bratří Johan. Na liberecké poště, která zabezpečovala dopravu mezi Libercem a Prahou na úrovni dnešních dopravních služeb Student agency, si najal zvláštní bryčku, kterou cestoval do Prahy celou noc. Před otevřením kanceláře čekal s připravenou zálohou a uzavřel s pražáky kupní smlouvu, která byla podepsána 28. března 1828.
Pikatní je, že když smlouva o zakoupení Textilany byla podepsána, dorazil z Liberce další zájemce o koupi. Žel, bylo prodáno. Nepřipomíná vám to doručení zprávyy o bitvě u Waterloo, kde Napolenon dostal naposledy napráskáno a londýnský Rothschild využil toho, že obdržel zprávu dřív, než druzí a tím nechutně zbohatl? Ano právě tímto způsobem se dopracovali majetku ti veleúspěšní. V Liberci, jako v Londýně..
Liebiegové Balabenům zaplatili 18 500 zlatých. Obratem do Textilany pořídili nové parní stroje a stavebně začali továrnu v Liberci rozšiřovat. Ta se stala základem obrovského majetku rodu Liebiegů, který byl koncem Druhé světové války odhadován asi na 6O miliónů marek. To je dnes kolem miliardy korum.
Více najdete v brožuře V.Rudy – Počátky textilního průmyslu v Liberci. Liberec a ve Zprávách České besedy 1973 svazek 13.
A máme tu 90 let samostatnosti.
Egon Wiener