neděle 27. prosince 2009
Naši zlatí chlapci
Je fakt, že čeští, silní a zdatní hoši, chrání vzdálené Afgánce před jejich zparchantělými náboženskými souvěrci a bratry. Tahle občanská válka však nemá vítězů a poražených a tak, dokud budou existovat peníze, budou si děvčata z Perlovky kupovat prezervativy ze svého a naši námezdní žoldáci, placení z našich daní, budou bojovat zbraněmi námi zakoupenými. Pokud zlí Afgánci vystraší náhlou explozí českého žoldáka, české velení ho pošle domů léčit si pocuchané nervy. Amíci to vidí trochu jinak: podepsal jsi roční službu? Nic ti to neutrhlo, tak můžeš sloužit dál... Krásný Afgánistán. Hnusní mudžahedíni. Jaký by to byl bez nich na světě ráj! Jakže to psal Hašek o Maďarech? Asi tak nějak, abych vašnostu neurazil... Jsou tu ještě cyklisti, Židi, cikáni a nezaměstnaní. Ten podělanej svět a jeho problémy je tak vždycky možno na někoho svést. A to ještě chráníme „demokracii“ už hezkých pár let v Kosovu a že je to vidět. Máme rádi mešity a jejich milý, otevřený svět. Nebudeme honit kapsáře, trestat vyholené tváře nebo naše chlapce v uniformách zahraničních vojáků. Že nemají rádi Židy, Rómy, Ukrajince, Vietnamce? Co na tom! Horší, kdyby byli doma, v Čechách. Čím bychom je zabavili? S něčím si hrát musí, tak ať raději učí v cizině demokracii. No řekněte, není ten svět k po... k popukání?
pátek 25. prosince 2009
Na každém kroku
Tapiserie Dany Rezkové
Co jsi hledal pod stromečkem?
čtvrtek 17. prosince 2009
Vánoční
Tam, kde naši předkové v doškových chaloupkách pod horami četli v „nebeklíči“ modlitbičky, podstrojovali kravičce a kozám, dřeli a vychovávali děti, cpali se bramborami, jáhlami a moučnými jídly, plackami se zelím a kedlubnami, tam my se cpeme krevetami, exotickým ovocem s Heiznovým kečupem a hotovými omáčkami. Vánoční poutě, trhy, zvyky a nahradili režiséři okázalou výzdobou svých marketů, přitažlivými slevami, šířkou sortimentu nabízeného zboží, akcemi pro ženy, děti, seniory, vaše miláčky.
Ano, vánoční pohoda ze starých obrázků a Ladových kalendářů se přestěhovala za město na velká parkoviště odkud s vozíky vyrážíme k cíli, k oltáři bakchanálií vůní, obřadů ochutnávek, překrásné iluminaci navozující atmosféru čehosi, čemu se říká konzumní blahobyt. Nacpat si bříška a ještě k tomu nakoupit vánočky, dárky, televizi, zájezd s Čedokem do Thajska. Proč ne. Jsou to dnes standardní přípravy na svátky. Svět se prohnul v kříži a narovnal si záda. Lidé se vrací k autům, které nacpou nákupy až po střechu.
Vánoční stromek před radnicí už v podvečer svítí všemi barvami. Nejhezčí je ta modrá. Kolem je jen pár stánkařů, odkudsi je slyšet koledy... Lidé moc nenakupují. Schází jim obrovitá světla marketů, nesmlouvavá reklama a slevy na každém kroku. Svět už je jinde a pohoda vánoc taky. Něco, co silně nenávidím, nás žene kupředu. Jako by ovčák a jeho pes, z těch krásných jesliček, dostali za úkol místo oveček, dovést za účelem ostříhání do ohrady nás. Všechny a dnes.
Hezké vánoce a šťastné a veselé nákupy.
Bude zima, bude mráz
To ovšem nic nemění na skutečnosti, že není, kdo by se o ty zbylé bezdomovce smysluplně a systematicky staral. V Liberci, Jablonci a jinde, obec, co obec. Mrzne.
Nevšímavost a lhostejnost vede státního úředníka, jako každého z nás, k vytáčkám, omluvám a zlehčování problému. Tam, kam by měla přijít účinná a rychlá pomoc ani na moment nezastaví auto s městským úředníkem, který se radši dívá na druhou stranu. Na stranu, kde roste nové nákupní středisko, herna nebo půjčovna peněz.
Nic nového pod sluncem Atlantidy, nic nového na tvářích tančících rozzářených pasažérů Titaniku, nic nového pod Ještědem, ve stínu mrakodrapu Syner Group. Na nic nejsou peníze. Hledejme je tam, kam je schoval moderní Alibaba, tak jako i v drobečcích, co padají z přeplněných stolů současných boháčů. Řešením není Armáda spásy, nejsou to hotovky z hospod, je to teplo, teplá jídla, teplý stan, spacák, teplá voda, WC, jak málo a přesto nedostupné. Hledejme tuto koncepci u toho, komu skutečně patří. Na radnicích, obcích, tam kde žijeme my. Bezdomovci jsou tu. Jsme jim tak blízcí, tak podobní! Jsou tu a přežívají i v době vánoční a silvestrovské, po celý rok. Potřebují nás, aby nám nadávali, jak to, že oni a ne nikdo z nás... Pokud budeme otálet s pomocí, skončíme mnozí jako oni a to se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. A vám?
sobota 12. prosince 2009
Zvedni telefon
Zní to fantasticky, ale byla to realita a právě takové blbosti vedly k pádu režimu, který donutil Rómy pracovat, neměl na ulicích žebráky, bezdomovce a armádu nezaměstnaných. Měl své textilky, sklárny, vědecké obory, na které byl hrdý a které znal celý svět. A který také uměl střílet na své občany, kteří v této zemi nechtěli žít a utíkali proto přes hranice do zemí sociálních nejistot. Utíkali ze země, kde puntík u jména mohl rozhodnout o tom, zda budou na telefon čekat deset let, kde problémem byl dědeček živnostník, Žid nebo kněz a kde ze zákona byla stanovena pouze jedna politická strana jako vůdčí a ti ostatní stáli níž...
V té době ovšem ten, kdo vystudoval třeba práva, byl skutečným právníkem a ten, kdo vám cokoli prodal, prodával to, co deklaroval. Nebylo třeba televizních „Černých ovcí“, nebyl ombudsman, potřeba tolika míst ve věznicích, nebylo tolik mrtvých na silnicích, tolik úředníků na radnicích.
Chodili jsme do práce beze strachu z toho, co si k nám zaměstnavatel dovolí. Neznali jsme přenesený význam slova tunel a tunelář, za vstupenku do kina jsme neplatili horentní ceny a ještě vyšší u holiče a taky ne za knihy, léky, potraviny, jízdé vlakem a tramvají. Naše děti nám naslouchaly a snad nás i poslouchaly.
Dnes tomu tak není. Dnes byly naše tváře vystřídány moderními technologickými zázraky a komunikačními zázraky. Jim vévodí fenomén mobil a internet. Předchozí generace měla své národní hrdiny, státní svátky, svou hrdost na zemi, kde přes všechny uvedené zápory, si většina populace uměla najít cestu ke konzumnímu blahobytu. Až na to, že vycestovat kdykoli kamkoli jsme holt nemohli.
Dnes to jde, ale zase ne všichni cestují. Na zavedení telefonu se nečeká ani měsíc, natož deset let...Ke zvednutí sluchátka stačí mimovolný pohyb palcem a jsme spojeni. Svět se změnil. Telefonování nám tedy už jde. Kéž by šlo tak lehce i to ostatní.
pátek 4. prosince 2009
Tři oříšky pro Popelku
Tři oříšky pro Popelku, tři knížky o Liberci, Jizerkách a sbírání starých pohlednic. Jako bychom se na čtenáře domluvili a právě před vánocemi. Jedna kniha hezčí než druhá (o té třetí nemluvě, když jsem ji napsal).
Podobně jako v té pohádce o Širokém, Dlouhém a Bystrozrakém. Tak nějak jsme tvořili. Každá knížka je jiná. Jedna popisuje věrně krásu města, druhá hor a třetí lidského konání. Dohromady tvoří svědectví o kráse našeho kraje s nepřebernou nabídkou možností kam jít a na co se podívat.
Nejobsáhlejší, co do dat i preciznosti, napsal Roman Karpaš a jmenuje se Jizerské hory (O mapách, kamení a vodě). Marek Řeháček v knize Liberecké zajímavosti zase exceluje, jako vždy, reáliemi z Liberce a jeho zapálení pro věc je zřejmé z každé věty. Ta moje, Rub a líc mých pohlednic, je tvořena převážně příběhy z Liberecka.
Tři knížky, tři autoři, tři náměty a jeden cíl. Radost, vášeň a entuziasmus, hodnoty, které znovuobjeveny, prozařují okolí. Autoři tohoto druhu knih mají své čtenáře zaručené. Stále více čtenářů se přiklání ke knihám z nejbližšího okolí a čerpají z nich informace, aby si reálie připomněli nebo se dozvěděli o nových.
Přiblížit se k tomuto cíli trojice autorů umí a není většího úspěchu, než budou-li jejich knihy čteny a vlídně čtenáři přijímány. Čtenář je oním motorem, který způsobuje, že autoři budou v díle pokračovat.
Ustavující sjezd – vzkaz voličům do Liberce, Jablonce a okolí
Ona půjčovna plní přání těch žen, které vstupují do jistého svazku, kterým končí a zároveň začíná něco, co přinese zásadní změnu všem zúčastněným stranám, včetně spřízněného okolí. Půjčovna svatebních šatů je tou vstupenkou na cestu, která žel, z padesáti procent končí u rozvodového soudu a tam přivádí k myšlenkám, jak to tehdy nevěstě v bílém slušelo.
Svatba v bílém, to jediné kongresu TOP 09 scházelo. Všichni zúčastnění už totiž měli něco za sebou, takže žádní jelimánci. Přesto bývalý kníže, rozespalý a češtinářsky neobratný, působil dostatečně urozeně. Rozdával lahve s vlastním pivem, sršel vtipem a nic netajil.
Recyklace, kdysi už ženatých a nyní rozvedených mužů a žen, mohla zvenku působit jako seznamovací party budoucích manželů. V předmanželské smlouvě pak podepsali a světu oznámili, že jejich srdce společně bijí pro haraburdí výprodeje ostatních pravicových stran. Chtějí školné, větší spoluúčast pacientů, soukromé penzijní fondy…
Chtějí vůbec něco vyhrát? Tahle strana bývalých neúspěšných politiků, manažerů a podnikatelů je neskutečný konglomerát pozdních snů a tužeb opuštěných tváří. Stranou, která se zblízka i z dáli jeví jako relikt muzea voskových postav. Alternativa ztracených rájů, vystěhovalců, kteří své osady nazývali jmény opuštěných měst a zemí: New York, New Zeeland…
Suma sumárum nic nového. Staré gatě, nové záplaty. Čekám, kde kdo ještě přeběhne od zelených. Škoda, že odbornice na biomasu má málo času. Jistě by oživila Schwarzenbergovu chasu a dodala by autentičnost onomu guláši, kterým tak trefně, pan Nezmar -Kalousek , v plechovkách obdaroval všechny legendy – delegáty sjezdu. V Čechách je možné všechno.
neděle 29. listopadu 2009
Pohádka pro dospělé
Bylo nebylo, stalo se nestalo. V jednom krásném městě z betonu, skla a železa měli zoologickou zahradu. Ta už tam stála, když město bylo ještě z kamene a dřeva a chodníky z poctivých kamenných kostek. Když město mělo své kašny, normální dřevěné lavičky, záchodky, sochy a sousoší, kterých se lidé, co v tom městě bydleli, nebáli. To město kdosi kdysi zaklel a ono obrostlo pelyňkem a hluchavkami (jak rád bych řekl, že obrostlo růžemi!).
Kolem města brázdily rychlostní komunikace moderní mercedesy a v jejich útrobách stateční finančníci, japonští ředitelé a městští úředníci. Těm všem se u benzínových stanic dostalo upozornění, že „město betonu“ čeká na políbení Růženky, spící tiskové mluvčí. Ona dcera králova z dynastie všemohoucích byla vyvolena vrátit městu jeho lesk a zašlou slávu, vrátit zoologické, co ztratila.
Žijí dnes v ZOO lvi s inteligencí člověka a silou bizona. Otevřít, co oni otevřeli, není až tak běžné a brání se rozum uvěřit pohádkám neboť, veřte nevěřte, v téhle ZOO žijí opice, co krmí lachtany kameny a podivní vlci, kteří, světe div se, bez výčitek sežerou čápy i s peřím ačkoli by nikdo nečekal takové pobuřující chování k sousedům hned ve vedlejším výběhu. Jo, krásné pohádky!
Tohle město nepotřebuje, než se probudit, Šípkovou Růženku políbit, primátora pohladit, koalici poděkovat, opozici postrašit. Nemáte také, nevím proč, ten pocit, že město by se mělo přejmenovat na Zvonokosy?
Městský magistrát se rozhodl, že při kompletní přestavbě Soukenného náměstí dá prostor i občanům. Hosana, pějme! Magistrát vyzývá, aby se občané vyjádřili, co s městskými záchodky tamtéž. Není, co řešit! Spíš, kam se po volbách uchýlí liberečtí „botičkáři“ se svými veliteli... Žádná práce nesmrdí.
Bylo nebylo jedno město pod Ještědem, které mělo tak chytrá zvířátka v ZOO, co by klidně zvládla chod tohoto pohádkového města levou zadní. Je na nás, zda planeta řízená opicemi se změní na planetu opět řízenou lidmi. K tomu nám dopomáhej Velký opičák a jeho modré vidění.
pondělí 16. listopadu 2009
Zaručená výhra
O týden později:“Haló, pane Dřeváčku, mohu vám gratulovat! Už nyní jste majitelem překvapení v ceně 5.000,-Kč. Cena vám bude předána v restauraci U Horkého buřtu 34.15. tohoto roku v 18 hodin. Bude vám podána chutná večeře, pouze si platíte pití. Počítejte tak s dvouhodinovým posezením v příjemném prostředí. Naši zaměstnanci vás při něm seznámí s převratnými výrobky naší firmy Tři kroužky a pět koleček.“
Když se dáma nadechla, aby mohla pokračovat, skočil jí pan Dřeváček do řeči: „Děkuji vám za nabídku, ale já si přijdu jen pro ten dárek, co jsem vyhrál v soutěži o osobní hygieně. Ani se neposadím, nepovečeřím, pouze si vezmu svou výhru a půjdu.“
Dáma na druhé straně telefonu nic neubrala z kadence rychlopalného kulometu a vmetla panu Dřeváčkovi do tváře, respektive do ucha, slova hodná admirála Nelsona: „Tak to nemusíte chodit vůbec. Za těchto okolností nedostanete nic“, a jemně, velmi jemně položila sluchátko a pokud se pan Dřeváček nepřeslechl, poslední, co ta kultivovaná dáma řekla na jeho adresu bylo:“Anděli!“ Což mu připomnělo, že mu dochází toaletní papír a mýdlo...
neděle 15. listopadu 2009
Něco na mě leze
Jsem v tom až po uši, nacpaný jak „štrózok“ vitamíny, cibulí s cukrem, čajem s medem. Jediné, co odmítám, je octan hlinitý a živočišné uhlí. Zaznamenal jsem celkový pokles aktivity a snahu někam zalézt a zazimovat. Řeč přímou jsem omezil. Pouze přitakávám. Hrozím se toho, až dcera přijde ze školy. Půjde si pak ven, jen tak. Nikdo ji nepoučí.
Přemýšlím a tiše pro sebe úpím. Vše pomalu odchází a nastává fáze léčení. Taky to stojí fůru peněz. Léčba homeopatiky se prodraží a přesto se nic nemění. Kašlu. Smerkám. Chraptím. Čekám, až si organizmus sám poradí. Přesto to není podle mého gusta – lenošit... Obdivuji ty, kteří to umí. Peřinu pod bradu a pustit televizi. Ach, ty příčiny a souvisloti! Umět se nachladit a rychle se vyléčit. Tak tohle na objednávku neumím. Trpím. Trpím nečinností, Chce se mi ven. Z postele na ulici. Něco na mě vlezlo a nechce se tomu slézt. Těší mě, že v tom nejsem sám.
Trocha snění nikomu neuškodí
Kdy je čas na snění? Na něco, co není všední, každodenní starostí? Obdivuji spoluobčany s vizí. Ty, kteří nemyslí až tak prakticky a dokáží se vzepřít. Je úplně jedno, zda žili včera nebo nás opustili před čtyřmi sty lety. Jedním takový byl Jehuda Levy ben Becalel, vrchní pražský rabín, který zemřel 17. září roku 1609.
V minulých dnech skončila v Císařské konírně Pražského hradu výstava Cesta života, věnovaná člověku... Osobnosti, s jehož životem je spojováno vše, co dnešnímu člověku schází. Žil v době bez internetu, kdy doručení zprávy bylo spojeno s nemalým nebezpečím, v době, kdy soud i právo, nemoc a smrt měly příchuť všudypřítomného náboženství, kdy dům od domu měli odlišnou kulturní orientaci. Prostě středověk. A právě tehdy v Praze žil a tvořil člověk dodnes živý a inspirující, jehož filozofie (názor na svět a jeho chápání) se stala odkazem pro nás všechny, židy a křesťany.
Učitel (maharal), kněz, filozof, matematik, spisovatel, divotvůrce, otec Golema. Legendární postava, která inspirovala mnohé umělce, tak, jako každého, kdo se chtěl a chce prát se všedními dny. Jako vzor a příklad člověka, který se vzepřel a vyvzdoroval na osudu nesmrtelnost a světlo vedoucí k řešení problémů. Cestou mystiky, bádání, hledání a alternativy, kdy člověk, tehdy, jako dnes, nesmí přejímat stereotypy, jako daň pohodlnému životu, kdy boj s pohodlností je bojem o přežití jednotlivce, rodiny, národa...
Tento židovský rabín se vzepřel a svůj pronásledovaný lid se snažil uchránit od závistivců a prázdných makovic, hledajících chybu svého zpackaného živobytí u jiných, jen ne v sobě samém.
Autor Golema, umělé bytosti, nabízí každému z nás sílu ke stvoření vlastního imaginárního ochránce, tvůrce a pokračovatele života, který bude svobodný, nesvázaný politickými stranami, kompromisy a věčnými ústupky. Každý z nás může jít a hledat vlastní cestu štěstí, nesvázán řetězy a nepřipoután k něčemu, s čím nesouhlasí.
Ohlédněte se za těmi, kteří se onou cestou vydali a jako maják ční a září na cetu budoucím statečným.
neděle 1. listopadu 2009
Liberec - hlavní město provincie Deutschböhmen
aneb
28.říjen v Libereckém kraji
Před několika dny odpovídali náhodní chodci před televizními kamerami na otázku, kdy vznikla naše republika. Jako každý rok, část dotázaných nemá o sledu událostí v roce 1918 ani tušení. A protože i řada z nás už zapomněla, co nás ve škole učili, tak si připoměňme sled událostí vedoucích k naší samostatnosti.
Liberecká zemská vláda od samého počátku svého působení se potýkala se značnými potížemi. Především šlo o zásobování potravinami a odbytiště průmyslové výroby. Naopak v oblasti samosprávy svůj vliv upevnila. Vydala i vlastní peníze v hodnotě 5, 10, 20 a 100 korun, ale hospodářskou situaci v „provincii“ to nezlepšilo.
Problémy nastaly i v dopravě. Na ochranu obyvatel byly zřízeny oddíly dobrovolníků a občanské gardy. Téměř celý program vlády „provincie Deutschböhmen“ byl jenom snem. Nebyl čas na jeho naplnění. Myšlenka odtržení pohraničních oblastí ČSR a jejich připojení k Rakousku nenašla ani podporu u německých průmyslníků, kteří se naopak vyslovili pro Československou republiku.
Od počátku listopadu 1918 začala československá vojska s postupným obsazováním pohraničí, které přešlo zcela do českých rukou do konce roku 1918. 3. listopadu došlo na slavnostní shromáždění před radnicí v Českém Dubu k rozpuštění německého obecního zastupitelstva a o dva dny později k rozpuštění neměckého zastupitelství v Bezděčíně. 8. listopadu byl obsazen Sychrov, 10. listopadu Hodkovice nad Mohelkou. Pomyslná hranice mezi ČSR a libereckými separatisty procházela Vápnem, Světlou, Rašovkou, Hodkovicemi nad Mohelkou, Pelíkovicemi, Bezděčínem, Frýdštejnem a Malou Skálou. Ochranu hranice zajišťoval čs. vojenský oddíl, který zadržoval hlídky „volkswehru“, které z obsazeného Ještědu pronikaly na výzvědy do okolí.
13. prosince 1918 čs. vojsko obsadilo Dlouhý Most a horskou chatu na Ještědu. Po těchto a dalších nepříznivých zprávách se rozhodla 11.prosince Logmanova zemská vláda přesídlit z Liberce do Žitavy a později přes Drážďany do Vídně. 13. prosince 1918 se čs. vojáci objevili v Hrádku nad Nisou a ve Vratislavicích. Kruh kolem Liberce se uzavíral.
Proklamace německého „volkswehru“ a Karla Kreibicha o vojenském hájení města s použitím dělostřelectva, přinutil okresní turnovský národní výbor k přeměně dosavadní obranné čáry v souvislou jednotnou frontu, která byla nazvána „ještědská“. Od Turnova zároveň docházely z Liberce, Tanvaldu a Jablonce nad Nisou zprávy, že státní majetek je rozdáván a odvážen do Saska, které zároveň bylo marně zemskou vládou „Deutschböhmen“ v Liberci žádáno o vojenskou pomoc. Německá vojenská rada musela konstatovat, že Liberec není možno hájit pro nespolehlivost vojska a nedostatek zbraní.
Na základě denního rozkazu z 10.12.1918, který za Okresní národní výbor v Turnově podepsal V. Kulich a velitelství fronty Ing. Fischer, měly 11. prosince v pět hodin ráno obsadit obranné síly ještědské fronty, posílené Jizerským plukem, linii Křižany-Ještěd-Dlouhý Most- Proseč. Současně měl být osvobozen Tanvald.
Celá akce proběhla úspěšně, někdy i za podpory místního obyvatelstva.. Pro nedostatek vojska a zbraní nebyl osvobozen Liberec, jehož vojenská síla byla odhadována na 2000 mužů a 45 strojních pušek. Mimo to byla německému obvatelstvu v Liberci vydána munice a zbraně. 13. prosinec 1918 vrchní velitelství v Praze přislíbilo turnovským k bojům o Liberec opancéřový vlak a 500 vojáků z České Lípy. Tím stoupnul počet vojáků připravených osvobodit město pod Ještědem asi na 2700 mužů.
K dennímu rozkazu z 14. prosince byl vojsku přiložen i situační plán města. Samotný útok měl být proveden humánně, bez krveprolití a samotný útok stanoven na 16. prosince. Českodubská posádka (setnina Pojizerského pluku č. 94) v čele s poručíkem Hákem dostala rozkaz proniknout do Liberce přes Růžodol a druhá měla obsadit nádraží v Křižanech a odtud vstoupit do města.
Horní Růžodol byl obsazen vojáky vedenými kpt. Maškem ze směru Pilínkov. Okolo páté ráno bylo obsazeno nádraží. Nebyl potřeba ani už zmíněný pancéřový vlak. Ten odjel se zálohou 500 mužů obsadit Frýdlant v Čechách. Okolo šesté hodiny byla čs. vojáky obsazena liberecká radnice a střed města. Ještě v dopoledních hodinách 16. prosince 1918 německý magistrát předal své pravomoce představitelům okresního národního výboru Josefu Čapkovi, Aloisu Peškovi a Josefu Kladrubskému. Tímto aktem bylo završeno státně právní převzetí moci i v naší oblůasti Československým státem.
Použito materiálu l. Horákové „Obsazení Liberecka čs. vojskem na konci roku 1918“
neděle 25. října 2009
Upadl jsem
Ležím a dýchám těžce. Ne, nic mi není. S hlavou na asfaltu vypadám, že jsem si šel lehnout a chystám se spát. Nikoli. Jen mi uklouzly nohy. Nové boty jsou jako snowboard, mají velikost 46. Ležím a uvažuji. Pozoruji kolemjdoucí. Někdo se usměje, jiný hodí očkem, jeden muž mne překročil a řekl mi: „Promiň“. Minci mi nehodil.
Já si ležím. Nic necítím a uvažuji, zda bych neměl vstát. Všude kolem mě je to stejné. Nesypou.. Stále ležím, už aspoň 20 vtěřin. Vstanu, uklouznu – budu mít znovu takové štěstí nebo si něco zlomím? Jaké jsou záruky? Nějaká paní, asi od Červeného kříže, mi zvedá ruku a chce mi něco změřit nebo taky ukrást hodinky: „Je vám něco?“, slyším zřetelně a hlasitě. „Ne, nic mi není“. „Tak proč tady ležíte?“ „Já si nelehnul schválně. Uklouzl jsem“. V tom je rozdíl. Hledám svědky, pak vstanu a půjdu. Bude to těžký, každý přidal do kroku.
Vstávám. Bolí mě hýžďové svalstvo. „Zadek mě bolí“, řekl bych mámě, ale ta už tu léta není. Ještě, že mi nic není. Vstal jsem a koukám kolem sebe užasle. Půl města chodí kolem a nic o mém pádu neví. Vstal jsem a jdu. Po chodníku, co zvoní mrazem a klouže. Pospíchám. Co chvíli někdo upadne a leží. Nechce se mi s ním konverzovat. Leží? Tak ať si leží, však za chvilku vstane! Asfalt i na chodníku studí a obrubník pod hlavou taky není nijak pohodlný...
Špička hory
Jak hluboko jsi klesla, vzdělanosti v Česku! Ještě, že máme státní školy...A hle, mor a nákaza se šíří z Plzně do celé země. Tam, kde mohou a mají vůli, tam už se o své vysoké školy začali zajímat. Je to jako prasečí chřipka. Podáš ruku s obálkou a nakazíš, nebo tě nakazí. A není to snadné. To nejsou kytky a oblečení nebožtíků v krematoriu, to se týká našich dětí, něčeho, o čem jsme nepochybovali. My, kteří jsme se před rokem 1989 mohli vzdělaností chlubit, máme dnes obavy, zda podobně jako v Plzni a ve Varech nestudují i jinde.
Lidé přestali věřit politickým stranám, koalicím a kdyby se nestyděli, nebo nebyli „světa znalí“ (studenti a mladí do 30 let), určitě by chtěli věc řešit. Nikoliv věčnými kompromisy. Snad příští volby vyženou od koryt nenažrané politiky a rychlokvašky, „abonenty“ takových univerzit jako té v Plzni. Postupujme rychle, neboť dosud nekontrolované univerzity chrlí absolventy i do státní správy metodou čím víc vysokoškoláků na škole, tím větší státní příspěvek škole. Uzavřený kruh nebo jen výkrmny vepřů. Kdo ví...
Prales v Čechách není jen Boubín
Je to výzva a každý jeden z nás by si to měl jít zkusit. Lidé na západ od našich hranic chodí bezplatně pomáhat do nemocnic, stojí na křižovatkách a pomáhají převádět přes ulici staré lidi. Chodí do lesů a pomáhají jejich strážcům uchovat tu krásu tak, jako každý liberecko-jablonecký „čmelák“. Je naší povinností, ale i ctí, odpovědět na jejich výzvu a zapojit se svými silami nebo penězi. Někdo pětkou na vykoupení lesa, ti mladší aspoň pro zkušenost, co to je brigáda. Staňme se patrony nového pralesa a doložme certifikátem příštím generacím, že jejich rodiny mají tradici pomáhat a věci řešit.
Les jsou plíce planety. Zelená-modrá, je jenom jedna a je naším domovem. Přiložme tedy všichni, napříč politickými stranami, svou ruku ke společné práci a dejme okolí našich měst růst lesům a přírodě ve shodě s jejich posláním být pro lidi dárcem všeho toho, co potřebují, z čeho se těší a radují. Volejte, pište mailujte: info@cmelak.cz, tel.: 482 751 195
pondělí 19. října 2009
Dušičky
Naše životní tempo už dávno zrušilo vejminky, babičky a dědy deponovalo v sociálních ústavech. Ti mladší na staré nemají čas. A pokud se s nimi navždy rozloučí a staří skončí na hřbitovech, pak jednou za rok, „na Dušičky“ , to musí stačit. A dost. Smiřme se s tím, že Češi po hřbitovech moc „nelozí“ a svůj oltář, hrob či sakristii buď mají doma někde v pohodlí, nebo tohle „haraburdí“ z mysli už dávno vytěsnili. A pokud vzpomínají, pak chtějí být v soukromí nerušeni, bez zbytečných výdajů.
Čím mladší pozůstalí, tím menší frekvence návštěv na hřbitovech, i když výjimky existují. Ony tyhle hřbitovní melodie jsou dány rovněž penězi, které jsou, jako vždy, žel, na prvním místě. Zbytné až nemravné, ale časté a v počtu rozloučení s pozůstalými velmi četné. Češi své pozůstalé...Raději se zeptejte kompetentních – pohřby bez obřadů, raději žádné, urny si nikdo nevyzvedne...
Pak se o Dušičkách sejdeme všichni na hřbitovech a divíme se, že jsme se celý rok neviděli a hle! Stává se z toho společenská událost. A to se dřív v Liberci až do roku 1850 nebožtíci na hřbitov museli nosit, protože zdejší děkan Wolf se vzpíral dát povolení k použití pohřebního vozu, přestože jeden takový stál v kůlně Libereckého zámku. Vše se obrátilo k lepšímu, když děkan Wolf opustil úřad. Od té doby jsou na liberecké hřbitovy nebožtíci voženi.
Jo, Dušičky. Mají své opodstatnění i v našem špatném svědomí. Každému z nás v podvědomí jaksi zní: Pamatuj na smrt! A na to, že nás na hřbitově jednou, snad někdo někdy navštíví. Uvidíme – neuvidíme. Zatím kupujeme kytky my.A že na hřbitově potkáme půlku města, tím si můžeme být jisti. A dlouho ještě na tom něchci nic měnit.
Barvy podzimu
Jak kulisa mrazivého lesa, stromů, co se oděly bílým batistem. Křupe to bílé pod nohama a zmrzlé lístečky se lámou. Zmrzlá tráva. Zmrzla přes noc, stihla to ráno do pěti. Z ledu zbude jen voda, dřív než půjdou děti do školy. Zbude jen trošku stříbra na střeše auta z Bedřichova nebo na tom, co stálo pod Ještědem směrem k Výpřeži.
Kolem desáté už jako by nic. Slunce hřeje a ten, kdo se právě probudil by nevěřil. Je podzim a brzo ráno hnusná zima. Jeden neví, co by si na sebe vzal. Kdo brzy ráno vstává chodí nabalený a v poledne přemýšlí, co by svlík.
Je podzim, paleta barev nevídaná, od žluté po červenou, jak vlajka Habsburkova. To potrvá jen chvilku. Dočkáme se i mnohem horších čvachtanic. Každá teplá bunda bude dobrá a taky boty, co nepropustí zhola nic. Pak se obloha změní, voda z plískanic nás přestane trápit a bude padat sníh.
Maminčino: „...a teple se oblékni“, nám bude znít v uších čím dál víc
Netrvá ta oprava tramvajové linky už moc dlouho?
Jinde se pracuje i v noci. V Česku to zvykem není. Ale že máme v těch výlukách tradice! Zavzpomínejme si: v neděli 1978 vyjela naposled tramvaj typu 6 MT na lince číslo 11 z Liberce do Jablonce. Začala jedna z velkých výluk, na které jsme si za 55 let od zahájení 1. ledna 1955, již téměř zvykli. Po této výluce už mezi oběma městy jezdily tehdy krásné T3.
Co tomu předcházelo? Tramvaj mezi Jablioncem a Libercem je jedna z mála věcí, kterou tu opravdu nemáme „po Němcích“. Plány na výstavbu se začaly připravovat hned po osvobození, v prvních poválečných letech 1946-1947. V roce 1948 stavbu zahájila tehdejší jablonecká dopravní společnost. Stavba probíhala v lesnatém terénu mezi Jabloncem a Prosečí. Úsek o délce 4,5km byl dokončen na podtim roku 1951 a během dalších dvou let koleje dosáhly do Vratislavic. Další směr nebyl jasný. Uvažovalo se o napojení přes Rochlice na libereckou linku č.2, nebo přes Novou Rudu do Liberce, což bylo později realizováno.
Vlastní provoz zahájila jablonecká provozovna dopravního podniku Liberec – Jablonec 16. listopadu 1953, nejdřívě z Jablonce do Proseče a na jaře roku 1954 do Vratislavic s tehdy úplně novými vozy 6MT. Tam tramvajové spojení na rok končilo. Stále nebylo ještě rozhodnuto kudy dál do Liberce.
Původní návrh byl vést trať Jabloneckou ulicí na Šaldovo náměstí a tam ji napojit na městskou dopravu. Rozhodla cena. Trasa kolem Textilany do Fügnerovy ulice stála méně a tak ji známe ze současnosti. Provoz na celé trase linky číslo 11 byl slavnostně zahájen 1. ledna 1955. Pravidelnou dopravu zajišťovalo šest souprav – tři jablonecké a tři liberecké. Ty jen do roku 1973, za svých prvních 18 let najezdily například deset milionů kilometrů, to je dvěstě padesátkrát kolem naší planety. V roce 1966 začala v dopravních špičkách vypomáhat linka číslo 5 jezdící po stejné trase, ale jen mezi Libercem a Vratislavicemi.
Po skončení všech oprav se lidem kolem tramvají uleví, a to jak těm, co za ně odpovídají, tak nám, kteří s nimi jezdíme. Provoz je vždy deklarován jako bezpečnější. Od prvního ledna 1970 byl převzat tehdejším libereckým dopravním podnikem. K velkým výlukám došlo hned počátkem 70. let a pokračovaly i v dalších letech až do dnes, kdy je prakticky rekonstruováno vše.
Přesto si dovolím tvrdit, že pozemek po zbourané Textilaně v Liberci by měl sloužit jako centrální uzel celé městské, meziměstské i celostátní dopravy v Liberci s celým komplexním servisem mimo centrální a dnes již nevyhovující terminál naproti libereckému Tescu. Situace s dopravou není koncepčně řešená i s přihlédnutím ke stavu příštích desetiletí v celé aglomeraci měst Liberce a Jablonce. Prohospodařit možnost spojit obě autobusová nádraží (ČSAD a MHD) do prostoru je chyba, kterou nám budoucí generace neodpustí zrovna tak, jako nevrátit tramvaje do městské dopravy v Jablonci nad Nisou.
Spolužáci
Když došla pozvánka, chystal jsem se k setkání se svou třídou po 45 letech. Pozvánku jsem někam založil, ale místo konání, datum i čas jsem si pamatoval. V den setkání jsem navštívil holiče, oblékl si novou kočili, ponožky, boty vyčistil... Protože jsem se na setkání upřimně těšil, vyrazil jsem o hodinu dřív.
Věděl jsem, že nepoznám všechny, ale že jich bude tolik? Seděl jsem zády k oknu a oni se trousili po jednom, po dvou... Sedali si kolem mne a já si připadal hloupě. Nepoznával jsem ani jednoho. Asi po dvaceti minutách to jedna z našich bývalých žab nevydržela a zeptala se přímo:“A ty jsi kdo?“ Jen jsem se ušklíbl, odpověděl a – žádný dojem, závan větru ba dokonce ani slabý vánek vzpomínek se nekonal.
„Tebe já neznám! Co tu děláš? Ty jsi s námi do třídy nechodil!“ Hlas jak hlásná trouba probudil ostatní. Ušklíbnul jsem se: „Já jsem tu na srazu 9. C z Husovky!“ Přál bych vám vidět, jak se všichni rozesmáli, řičeli nadšením a vejskali. Stál jsem tam a koukal jako vejr. Všichni byli ze Stráže a já s nimi opravdu nikdy nikam do žádné do třídy nechodil. Spletl jsem se o pouhý týden...
O týden později jsem jel na sraz autobusem a pečlivě si prohlížel, kdo se mnou nastupuje a kdo vystoupí. Byly to sice samé cizí ženy a voškliví chlapi, ale byli to ti moji, Husovka 1958-1962.
Slovo dělá muže
Už se „těším“, až mne bude konatktovat zástupce německého majitele rozpadlého prasečího chlívku, který stával tam, co dnes stojí náš nově opravený panelák (Oldřichova ulice). To si opravdu náš zvolený a odvolatelný prezident myslí, že budeme muset něco vracet člověku, který kdysi poplival své právní vazby k téhle republice? Pozval do republiky Německou armádu, republiku rozbil, poslal české Židy z pohraničí do plynu a Čechy z jejich majetku vyhnal? Těm, že tu ještě něco patří? Ani ti chudáci Židé a jejich pozůstalí nic po roce 1989 nedostali. Němci, rozhodnutím vítězných mocností a dekrety – zákony republiky zpětně nenabyli svých práv, kterých se lehkomyslně zbavili, když roztrhali své československé občanky.
Celý náš svět stojí a padá s důvěrou. Každý náš krok sebou nese rizika. Život je boj, ale to, co předvádí pan prezident mě zahanbuje a jeho ponižuje. Dovolávat se jistých doložek po letech, kdy mohl kdokoli kdykoli uplatnit cokoli, je jako cpát čtyřletému dítěti do kalhotek plenky. Vám, pane prezidente, vzkazuji: jste prezidentem téhle suverénní země, ne vlastník zahrádky za okny. Budete-li mít pocit, že jste víc, něco jako třeba César, Napoleon, Karel IV., car Ivan, Eskymo Welzl – náčelník všech severních Indiánů, je čas si odpočinout a připravit se na dlouhý pobyt za zavřenými okny.
Znám spoustu politiků, co na tom nejsou líp. Vy máte důvěru Parlamentu. Sice takovou, že není čím se chlubit, ale s tím se netrapte. Lidé jsou na tom mnohem hůř a někteří zas líp. Tak hlavu vzhůru a balte kufry. Andorra, San Marino, Falklandské ostrovy, tam všude na vás ještě čekají. Škoda, že už nejsou pionýři. Ti se uměli s delegacemi rozloučit. Tak prosím dejte svým voličům šanci. Máme své rádi a uzdravte se brzy.
Víc, než oko na punčoše
Za mnou se tvoří minifronta tří žen, které do obchůdku s pečivem rovněž přilákala vůně čerstvého chleba. Nejsme sami. K evidentně zmatené prodavačce se přes pult naklání asi pětadvacetiletý muž a požaduje chleba. Nenakupuje, vysvětluje, že by rád chleba. Kousek. Že to tak jinde chodí...
Pomyslel jsem si: Jo, chlape zdatná, mladá a zdravá, uvěřím ti, pokud bys v tomhle marastu chodil bos. Podívám se mu na boty a on je vskutku neměl. Jen modré, děravé fusekle. To mě rozladilo, ale neodradilo. Oslovil jsem ho před obchodem: „Mladý muži, řešení vašeho problému vidím, a to včetně získání vhodné pracovní obuvi v tom, že vyhledáte ve městě technické služby a ty váš problém vyřeší přiřazením do party naléhavých počišťovacích prací, úklidu a asanací všeho druhu. Vyfasujete boty, pracovní úbor, nářadí a zapojíte se do procesu návratu mezi ty, co nosí boty, aby nenastydli a chleba si kupují“. Asi tak nějak jsem to formuloval.
Nemohu říci, zda jsem uspěl. Muž se na mne podíval a zeptal se mne, zda mu dám cigaretu. Ostatní asi přeslechl, nebo to už zkusil a zádrhel byl na straně technických služeb... Otočil se a v oněch už zmíněných děravých ponožkách pokračoval v cestě městem.
Nyní jsem na rozpacích. Opravdu, když tenhle zdravím kypící synek zajde na radnici a tam jej pošlou do dílen či kamsi do technických služeb, práce se tam pro něj nenajde? Nechce se mi věřit, že i sem krize pokročila. Pokud ano, pak je to fakt blbý a někdo nahoře, počínaje radnicí, by s tím měl něco rychle udělat, případně vyhláškou operativně informovat: tolika tolik lidí potřebujeme denně na konkrétní práce, za tolik a tolik...
Ale možná, že to je o něčem docela jiném. Naletěl jsem. Dotyčný je fakír, naboso chodí odmalička i po hřebících. O práci v technických službách nemá, neměl a nebude mít nikdy zájem, protože mu na parkovišti stojí ojetý mercedes. Kde je pravda a kde pochybení? Dejme si pozor. Trik s ochozenými ponožkami mi připadá celkem originální. Nebo to trik není? Rozhodně nás čekají ještě další překvapení.
Nestyďte se za chudobu, chudoba cti netratí
To spíš bude platit: chudý, nemocný, opuštěný a starý. Znáte horší kombinaci diagnostiky? Nezní našim uším lépe:bohatý, chytrý, zdravý, mladý a zaměstnaný? Žel, doba není nakloněna snění. Ne každému se daří, ale byli i tací, co po revoluci byli úspěšní a nyní jsou bohatí. Privatizovali, restituovali, dědili, spekulovali, někteří prodali svoje, jiní i cizí know-how... Někteří i prací dosáhli na slušné hodnoty, na nové domy, krásné bydlení.
Rád vídám spokojené mladé páry: on a ona, ona a ona, on a on v různé kombinaci. Pokud něco mladým párům schází, pak je to chuť pracovat ráno od šesti a za každého počasí. Ani my jsme kdysi neměli mimořádné platy, kór, když jsme začínali, ale není vše jen o penězích, i když bez nich taky nelze žít.
Sníh
A to by měla být odpověď na otázku dítěte, cože je to sníh? Po pravdě. Nesnáším tuhle vodu balenou do hvězdiček, ani do koulí sněhuláků či do kuliček házecích. Sníh, coby nutný podklad pod sáňky, lyže, snowboard... Sníh, coby křupající sklo pod botami, jehož jazyky olizují cesty. Sníh lámající větve, schovávající to málo, co zbývá ptákům a jiným z potravy na zmrzlé zemi. Sníh, který bortí střechy, umrzá a klouže a dává krajině nádech poezie, která jinak ze vsí už mizí. Sníh, který podle pana Lady hladí, ve skutečnosti taje za límcem a pod košilí studí. Chtěl bych na sněhu najít suchou nit a pochválit. Není co. 14. října sníh přišel neohlášen. Nezavolal, nenapsal, sms neposlal a e-mail nedošel. Doufám, že půjde o návštěvu tak na tři dny. Víc, to už bych se zlobil. Ale co já! Jsou i jiné profese: zemědělci, stavbaři, kopáči, plynaři, ti, co dělají v lese. Dohodli jsme se se sněhem. Končíme. Prozatím. Vracím Vám tohle nadělení, těžký balík s vodou. Žádný Narvik. Severní Čechy. Sníh už nepřijímám. Příště doručit tak kolem Vánoc a možná trochu na prázdniny, trochu na Ještěd a do Jizerek. Mimo cesty II. a III. třídy. Pocukrovat stromy. Něco ve stylu vánočních ozdob a posvátného jmelí. Tak má vypadat sníh!
Honzík se má
Nebudou už je trápit nemoci. Budou si jen tak, do sta let žít. Není to málo. Ta cesta bude dlouhá a úžasná. Jen zapamatovat si jména všech lidiček, které cestou potkají. Jejich narozeniny, svátky, bar micve, prvních přijímání, co je a co není košer. Těch zaměstnání, koníčků a konfliktů mezi příbuznými! Vždy bude hrozit nějaké faux pas, když si zrovna nevzpomenou. Jen ty svátky, volné pátky, soboty neděle, modrá pondělí...
Mám trochu strach. Vědí, co je čeká? Angličtina od první třídy, arabština jen pro ty, co se s rodiči vrátí do světa zahalených tváří. Hromady bio potravin, kozí a ovčí sýry, výtečné zažívání. Tvořivé zaměstnání, které povede k rozvoji nejen jejich osobnosti, ale co víc, napomůže uživit i jejich zaměstnané, ke starobnímu důchodu se blížící rodiče...
Je toho moc, co na malé pretendenty dlouhověkosti čeká a snad bych ani nechtěl být v jejich povijanu. Co si o nás pomyslí, až dostanou rozum? Kam si nás zařadí? Nás, co jsme kdysi měli čas a chuť číst klasické knížky. Sem tam chodili pěšky, stáli fronty a na hranicích se prokazovali pasy. Vždyť ta naše doba taky už mizí. Čím oni pro změnu překvapí zase svoje děti? Dají jim taky podobný dárek, jako my jim dar dlouhověkosti? Jak s tím ony naloží? Žít dalších sto let? Možná víc? Budou to chtít? Co chudák naše země? Kam s našimi odpady?
Neptejte se mě, do kolika let bych tu s vámi já chtěl dneska žít. Co je to za hloupou otázku? Co nejdéle. Co nejdéle, třeba do sta let... A pak někomu věřte!
Zlatokop z Vítkova u Chrastavy
A tak, ať naším krajem putovali velké formace či jednotliví zběhové, nebo později jejich opuštění velitelé či správci panství, všichni do jednoho s cílem zbohatnout, co nejrychleji. Dřív než je někdo jiný předhoní. A bylo o co stát. Šlechta potřebovala stále víc a víc hotových peněz. Vybírala stále víc a víc agresivnějších úředníků, kteří pocházeli z řad svých poddaných. Neříká se marně, že poturčenec horší turka. Jedním z nich byl skutečný zlatokop, rovnocenný těm, kteří v té samé době na španělských, holandských či anglických lodích se rozjížděli do světa, aby přivezli drahé kovy, koření, sazenice, otroky a vše pak dokonale zpeněžili.
Jedním z nich, na počátku 18. století byl úředník, inspektor všech gallasovských statků, Karel Kristian Platz z Ehrenthallu. Liberecký rodák z rodiny chudého soukeníka, narozen v roce 1663, byl prototypem zlatokopa par excelance. Úředník, ne nepodobný současným tunelářům, revolučním gardistům či některým národním správcům z let po skončení Druhé světové války. Ve své funkci správce panství se profiloval jako nemilosrdný vykonavatel šlechtických příkazů. Ten, kdo šel i mnoho dál a dokázal ještě víc. Získal jak do pokladny svého pána, tak do své, získat nemalé finanční prostředky. Vypracoval se až k povýšení do rytířského stavu a titulu tajného rady.
Podobně se o sto let později podobných poct dostalo textilním fabrikantům z rodiny Liebiegů.
Rytíř Platz z Liberce potřeboval ke svému predikátu vlastnit i nějaký statek – vlastní sídlo. K tomu se hodil Vítkov (u Chrastavy), v té době spojený v jeden celek, v jeden lenní statek. Rytíř Platz jej získal v roce 1712. Nabyl tak vlastní sídlo, které jej nejen reprezentovalo, ale odkud, napůl cesty mezi Frýdlantem a Libercem mohl snadno spravovat celé Gallasovo panství. Platzovo sídlo ve Vítkově později spustlo. Sežehl jej požár. Umístěno bylo nad vesnicí, blízko kostela, jako další dominanta obce.
Sám Platz se profiloval jako skutečný barokní feudál, zbohatlík – zlatokop, který získal majetek způsobům ne nepodobným praktikám těch, co zbohatli manipulací s tzv. Lehkými topnými oleji v současnosti. Rytíř Platz chtěl z Vítkova udělat mnohem víc, než jen sídlo svého malého lenního „knížectví“. Tak, jako Valdštejn nestačil z Jičína vytvořit rezidenci vládce Evropy, ani rytíř Platz z Vítkova nestačil z hezké vsi udělat své malé Drážďany. Chtěl, a na to jsou doklady, vystavět zprvu jen pivovar a poplužní dvůr. Nestihl to. Zemřel v roce 1722.
A Vítkov? Už žádné Drážďany na Labi. Splynul s Libereckým panstvím a vrátil se tam, kam patří. Na skok od mateřské Chrastavy, ne daleko od Liberce, do kraje pod Ještěd, na samé hranice české země.
neděle 11. října 2009
Na houby jsou Lázně Kundratice
Bohatá rašeliniště nedaleko Kundratic byla lidem z Osečné a Kundratic známá již v dávných dobách, ale na využití nikdo nepomyslel. Teprve místní obchodník Franz Neuhäuser se snažil rašelinou topit. To se psalo ještě 19. století.
Jeho ekonomický záměr měl však slabiny a s využitím rašeliny uspěl teprve Josef Schwan z blízké Osečné. V roce 1880 postavil malý domek se dvěma vanami pro rašelinové koupele. Záhy objekt rozšířil a již jeho syn otevíral v Kundraticích rašelinové lázně. To se psal rok 1900 a lázně zaznamenaly boom.
Podle výnosu ministerstva z 9.10.1901 se obec přejmenovala na Ban Kunnensdorf – Lázně Kundratice. O sedm let později lázně koupila obec a ještě před První světovou válkou (v roce 1913) se rozhodla z gruntu je modernizovat. Lázeňské budovy dostaly nový vzhled podle návrhu drážďanského architekta R. Bitzana byl postaven nový lázeňský dům. Jablonecká nemocenská pokladna zafinancovala v roce 1914 ozdravovnu pro revmatiky, rekonvalescenty, nemocné dnou a dýchacími potížemi.
Za První republiky, ve třicátých letech, byly Lázně Kundratice právem považovány za moderní lázně ČSR. Dne 10. října 1938 byla Osečná podle Mnichovské dohody obsazena plukem SS Germania a území bylo z okresu Mimoň připojeno k okresu Liberec. Po osvobození, v květnu 1945, zahájily lázně sezónu již 1. července. Na léčení byli přijímáni vězňové z koncentračních táborů a repatriovaní Češi.
Současné lázně doznaly neskutečných změn, doslova omládly a zkrásněly. Dnes poskytují zdravotnické služby na nejvyšší úrovni klientele z celé naší republiky, ale i z blízkého zahraničí. Dostává se jí péče na základě mnohaletých zkušeností s léčbou pohybového ústrojí. Dodnes využívají přírodního léčivého zdroje – slatiny k tzv. peloidoterapii.
Krásné prostředí v okolí lázeňských budov usnadňuje pacientům volbu kulturní náplně ve volném čase. Lázně Kundratice jsou lázněmi rodinnými, v každém vzbuzující ty nejlepší pocity již při vstupu do komplexu budov a parků obklopujících lázeňský komplex.
Lázně Kundratice jsou v říjnu na houby, a po celý rok pro ty, které něco trápí a potřebují se léčit. S čistým svědomím Vám je mohu doporučit.
Už nic nepřekvapí
Kravské rohy. Ano, musí zpět, tam, kam patří. Dobrá kráva má rohy. Krávě přidají na sebevědomí a nadojí více mléka. Za mléko utrží zemědělci více peněz, nakoupí jiné zboží a peníze se jen pohrnou. Jednoduché a nápad plní stránky novin, úžasné a ohromující! Kdysi, v jednom z humornějších českých filmů, kravám hrály a ony na to reagovaly pozitivně. Už jenom někde opsat tu studii (nejlépe Troškův scénář), obhájit jej na plzeňské univerzitě a přisvojit si nový doktorát.
Kravám z vemen poteče 108% mléka a my se nebudeme bát Janotova balíčku č. III – „Snížení plošných výdajů všech ministerstev o 25%, snížení nominálních důchodů o 10%, snížení platů státních zaměstnanců o 25%, okamžité zrušení příspěvků na stavební spoření , stejně jako příspěvků na děti, osekání dalších sociálních dávek, okamžité zavedení školného na vysokých školách od 20 000 korun výše za akademický rok (v poloviční výši na středních školách), násobné zvýšení poplatků ve zdravotnuictví, atp“.
Kdo si asi postěžuje nejvíc? No přeci naši borci, nezávislí soudci! Ti, kteří nepracují a kouří ameriky, ti, co mají relativně dost, ale mohli by mít víc. Jaká to do nebe volající nespravedlnost! Je tu ale přece jen ta možnost nechat kravám růst rohy a dočkat se kvalitního laciného mléka. Ovšem, aby to nedopadlo jako s vodou v Čechách. Vodu jsme ušetřili a voda proto zdražila. Ono se šetřit musí, ale návod na krizi je právě v Haškově Švejkovi. No, řekněte sami, když už bývalý kníže, utrápený spáč a turista, patří k nejpopulárnějším politikům téhle humorné země, pak lék na ekonomickou krizi mají vskutku krávy mezi rohy...
Nemylme se, zviditelnit se musí každý politik a kráva s rohy jako lék a antibalíček, to ještě česká politická scéna nezažila.
pátek 2. října 2009
Co už dnes ve vlacích a na nádražích nenajdete
Tím, že naši rodiče dali v padesátých letech minulého století své hlasy „Národní frontě“, uvědomili si zároveň, že nemohou dál ponižovat chlapíky s urážlivou žádostí – cválat s kufry, aby sami mohli kráčet bez zavazadla...
A co o nosičích říkaly předválečné drážní předpisy? Ve větších stanicích jsou ustanoveni za účelem „povinnosti nést na požádání cestujícího jeho zavazadla (ruční i cestovní), na místa jím určená. Nosiči mají služební odznak (služební čepici a náprsní lístek). Jsou povinni vydati cestujícímu známku opatřenou číslem nosiče a předložiti na požádání tarif poplatků za donešení“. Tak jako čističi bot, ani nosiči zavazadel se nestali atraktivní činností pro naše spoluobčany. Jistá „hrdost“ nedovoluje ani těm nejchudším, dlouhodobě nezaměstnaným a zadluženým vzít tak „ponižující“ práci. Jo, časy se mění a jistá zaměstnání už nejsou atraktivní ani dnes.
Plavce vorů
Ošetřují rovněž drážní předpisy První republiky. Cestovali totiž drahou po dobu volné vodní přepravy na zpáteční jízdě do stanice nejblíže k jejich bydlišti nebo pracovišti ve 3. třídě osobního vlaku na zvláštní průkaz a za snížené jízdné 33,3% slev.
Studenty nemajetné a chudé
Při jejich jízdách vlakem v době První republiky povolovalo ředitelství drah na zvláštní žádost slevu 50% z místa učiliště kamkoli. Stalo se dnes věcí jisté prestiže, že studenty chudé a nemajetné jen těžko rozeznáte podle oblékání od dětí bohatých a majetných. Ani tím se neliší, že by jedněm kručelo v žaludku a druzí měli tváře mastné od bůčku nebo jedni měli boty a druzí by cestovali neobutí.
Herce
Herec z povolání, rovněž stálý hudební a technický personál divadelních společností. Těm všem rovněž dráha přála a poskytovala slevu 33%. Snad proto, že herci kdysi patřili mezi ty, co třeli bídu s nouzí, byli pohublí a otrhaní. Rozhodně se nepodobali těm dnešním, skromným televizním hrdinům seriálů, dabingů či narozeninových a podnikových oslav, kde jejich skromné honoráře jim umožňují jezdit ve větším luxusu autem.
Česáče chmele
Ti se v dobách Egona Ervína Kische přepravovali bez ohledu na vzdálenost tam i zpět ve 3. třídě osobních vlaků za poloviční jízdné na poukázku potvrzenou okresním úřadem. Glosujme to asi tak, kdeže jsou dnes okresní úřady a kde chudí a nemajetní jezdící na kampaně česat chmel nebo sklízet cukrovku. „To všechno vodnééés čas...“
A na závěr: čekárny
„Pro pohodlí obecenstva zřízeny jsou na stanicích čekárny. Ty se otevírají nejméně 1 hodinu před odjezdem vlaku. Mezi 23. a 6. hodinou ranní zůstávají čekrny zpravidla zavřeny“. Mohu-li plynule navázat, pak zavřeny dnes zůstávají i mimo uvedené hodiny, až do počtu všech 24 hodin celého dne. Bez náhrady... I laviček je pomálu. Agresivita dnešních cestujících oproti těm dřívějším je abnormální a toho, co se odehrávalo v čekárnách je na romány. Ani ty jednoduché lavičky nebyly ušetřeny hororových scén.
Drahá cestovní veřejnosti, dráha je dnes žel dražší než autobusy. To nebývalo, jako mnoho jiných dobrých věcí. To, co zmizelo je navždy pryč a jen s krátkým povzdechem a s nostalgií vzpomeneme toho, co už se nikdy nevrátí. Asi jako v té písničce: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí“. A také doby páry, přednostů stanic, píšťalek, trubek, karbidových lamp, štípaček a kartonových jízdenek. Uklidňuje mne, že na mé oblíbené trase Liberec – Machnín – Hrádek nad Nisou se jezdí podle jízdního řádu z roku 1912. No, není to o čase, je to jen o nás. Mohu jet autem, autobusem, lodí či letadlem. Jedu-li vlakem, sám jsem si vybral a vím, do čeho jdu nebo lépe – lezu. Tak ahoj ve vlaku.
Nenajdou mě, to si piš
Jsou činžovní domy, paneláky, dům od domu se lišící. Někde jak ze škatulky, v jiném, jak v pašeráckém doupěti. Divím se lidem, co tam, bydlí, asi je to dům hororových scén. Někde se tomu postavili tváří v tvář a bojují. Někde rezignovali. Jsou celé domy plné anonymních abonentů, domy oslav, radovánek a bouřlivých nocí. Tam si většinou na štítky a zvonky nepotrpí. Tam mají jiné priority.
Přitom štítek na zvonku leccos napoví. Třeba: pomalu, buď opatrný. Rozhodně mi ale řekne, kdo tu bydlí, koho jdu navštívit. Jako bych vstupoval do restaurace různých cenových tříd. Něco jde na vrub vandalům, mnohé však laxnosti a nevšímavosti majitelů bytů a nájemníků, kteří vědí, proč štítky na dveřích neobnovují.
Každý jsme jiný. Štítek na dveřích a zvonku mnohé o člověku napoví. Je pak snadné si odpovědět, kdo že to za dveřmi bydlí. Je to tak těžké? Je to srovnatelné s neumytou výlohou s luxusním zbožím. Asi neuvěřím., že nejde o výkladní skříň. Pak si připadám, jako v Harcově v okolí křižovatky u hotelu Závora. Chtěl bych vám vzkázat: mít štítek na dveřích není žádné chlubení. Je to úcta k těm, kteří vás hledají. Hovoří o vás, jací jste, zda umíte číst a psát.
Všem, kteří ničí vaše dobrá jména vzkazuji: jste čuňata a hlupci, hlupci. Vám, kteří bydlíte i díky nim v anonymitě: nedejte se zastrašit vandaly a blbci. Občas si zkontrolujte vaše zvonky: kam se podělo vaše dobré jméno? Nepotřebuje obnovit?
Netýká se to jen Harcova. Máme v okolí velké obce, města a sídliště se stejnými problémy.
úterý 22. září 2009
O půjčkách
Asi jsem vyrostl na jiné planetě. Půjčku na dovolenou, na myčku nádobí? Určitě ne. A při tom vydělávali oba. Máma i táta měli práci, já chodil do školy. Ten obyčejný svět se k nám nevrátí. Nic jsme (podle současných kritérií) doma neměli. Ale byli jsme v podstatě šťastní.
Kam se poděl ten ztracený svět bez půjček a doba prvních černobílých televizí, motorek se sajdkou a tramvajových jízdenek za pár desetníků? Dnes mi ale každý půjčí. A bezdomovců, lidí, co bydlí v parku a pod mosty, jsou haldy. Co nám tak moc scházelo, že přišly tyhle dny plné hojnosti? A naše děti? Ty si rády půjčí, věřte mi. Náš život? To muselo být hrozný! Nebyly mobily a na vesnici býval jeden telefon a kino hrálo v sobotu za dvě koruny. Dnes hraje ve městě za 250. Asi bych nešel, zpohodlněl jsem anebo zavolám, půjčím si a vyhraju automobil. A svezu nějakého bezdomovce, na kterého už nezbylo auto, letadlo, zeppelín, vrtulník...
Ještě není pozdě
Na počátku minulého století byla 25. srpna 1900 dána do provozu úzkorozchodná trať z Frýdlantu v Čechách do Heřmnic. Některé spoje pak byly ještě prodlouženy přes dnešní Bogatyni v Polsku do německé Žitavy. To, co tehdy významně pomohlo průmyslu, by dnes pomohlo zmírající turistice tohoto regionu. A to nemluvím o přátelích parních lokomotiv, kteří by „za párou“ přijížděli na Liberecko z celé Evropy.
Stále hledáme, jak zatraktivnit Frýdlantsko, jak sem přilákat sponzory a oživit ekonomiku. Obnovení trati v původní nebo i rozšířené verzi by dalo práci, obživu v rámci rozvoje turistiky, desítkám rodin. Nevím, jestli stále nová a nová golfová hřiště dají obživu novým a novým nezaměstnaným, ale obnova úzkorozchodné tratě na Frýdlantsku by rozhodně nebyl ztrátový podnik. Krása okolní přírody, městský skanzen Bogatyněv Polsku a návaznost na úzkokolejku v Žitavě, by rozhodně byla zcela unikátní stavbou v rámci nejen Euroregionu Nisa, ale i Evropské unie.
Cesta vlakem a ještě k tomu historickou parní lokomotivou z Liberce do Frýdlantu vedoucí romantickou krajinou a odtud nedotčeným krajem přes Polsko do Žitavy by se mohla stát jednou z největších atraktivit Libereckého kraje. Ve spojení s Euroregionem Nisa by mohla být tím, na co jsme čekali desítky let, to, co jsme si my, starší, neuměli ani představit.
Obnova ztracené úzkokolejky by vrátila do kraje život, obživu lidem a investorům návratnost investic. Naše děti by našly za humny romantiku parního vlaku, který je schopen navodit iluzi ztraceného ráje a času objevitelů. Pomozme zastavit na moment čas a vrátit se ke kořenům.
O světovém názoru
Naprostá většina občanů České republiky v Boha nevěří. Přesto, nepoměr propagandy naboženství vůči ateistickému světovému názoru je obrovský. Nejsem sám, kdo postrádá rovnocenné informace upředňostnované víry a ateismu. Proč právě naše ekonomika musí vynakládat tolik peněz na ideologii, která na celém světě ztrácí na své atraktivitě, místo toho, aby umožnila dialog mezi věřícími a nevěřícími. Ani posledních dvacet let církevní propagandy nezměnilo pohled Čechů na náboženství. Pokračuje tak odklon započatý vznikem Československa v roce 1918.
Církve se musí učit, to celá společnost. Demokratickou soutěží získat občany pro svůj program, pro své cíle, ale za podmínek daných všem stejně tak, jak je tomu v jiných demokratických zemích.
Náš svět má mnoho barev a chutí, máme právo si vybrat. Ale pokud nám naše vláda nakoupí všem růžové papuče, neznamená to, že si je obléknu a budu v nich chodit. Mám stále možnost hodit je do kontejneru. Třeba poslouží nějakému bezdomovci. Já si raději koupím polobotky. Žluté s bílými puntíky. A jestli se v nich půjdu podívat na papeže, nevím. Spíš půjdeme do hvězdárny nebo do zoologický. Mně to přijde smysluplnější.
120 let od otevření školy
Škola U Soudu, známá také jako škola na Keilově vrchu, oslaví v roce 2010 stodvacet let od svého založení. Protože právě s ní jsou spojeny dějiny Liberce, snad ze všech místních škol nejvíc, pak se s ní seznamme podrobněji.
Celý ten vrch, na kterém škola stojí, byl vždy libereckou periferií, kam se chodilo za romantikou. Byly zde pastviny. Pozemek v 17. století patřil pekaři Keilovi, po němž dostal pahorek své jméno. Známý liberecký malíř Jaro Beran zde v roce 1900 dělal pokusy s létáním. Městské osídlení Liberce končilo před budovou soudu, která byla dokončena v roce 1877. Kolem 19. století město již mělo kolem 30 000 obyvatel, z čehož značný počet byly děti školou povinné a proto se radnice v roce 1885 rozhodla stavět.
22.3. 1890 práce začaly hloubením, odstřelem liberecké žuly. Základní kámen byl položen 19.5.1890. Trvale zde pracovalo 70 stavebních dělníků. Na slavnost vyzvednutí krovů uvolnil magistrát 250 zlatých. Ještě téhož roku byla škola zastřešena a tak se pracovalo i v zimě. Vyučování bylo zahájeno 24.9.1891.
Stavba sama stála 324 000 rakouských korun a její novorenesanční sloh (tehdy módní francouzská renesance) se stal vzorem při výstavbě obdobných škol v celém mocnářství. Třídy byly situovány k východu, moderní byla i tělocvična. Ve sklepě byla vykopána studna a voda z ní byla čerpána motorem na svítiplyn do zásobníků vody umístěných na půdě.
Na tehdejší dobu byla ve škole výtečná vzduchotechnika, třídy byly větrány otvory u podlahy a u stropu. Vzduch, přiváděný do tříd spodními otvory, byl filtrován, hořeními otvory se vydýchaný vzduch odváděl do větracích šachet.
Vytápění bylo zajišťováno ústředním topením. Splachovací WC byla odvětrávána až na střechu budovy. Jejich podlahy byly vyhřívané, což jistě žáci uvítali. Většina dětí v té době chodila bosa. Třídy byly projektovány pro 70 žáků a na jednoho každého připadly 4 krychlové metry vzduchu. Lavici byly dvou a čtyřmístné, tabule byly umístěny na stojanech. Do školy byl zaveden plyn, budova byla napojena na kanalizační městskou síť.
Před školou bylo zřízeno hřiště a okolí bylo osázeno stromy. Škola byla dávána za vzor ostatním. Když v roce 1891 přijel do Liberce místodržící hrabě Thun, aby vyšetřoval nezdařený atentát na císaře Františka Josefa I., prohlédl si při té příležitosti i moderní školu U Soudu.
Budova školy prodělala několik značných oprav, ale slouží potřebám školství do současnosti.
Znám já jeden zámek
To všechno odvál čas a tak chodíme kolem tohoto monstrózního sídla uprostřed velkoměsta v rozpacích ne nepodobných těm, jako když stojíme před „skvosty“ stavitelského umu „nového“ Tesca či budovy Plazza Liberec. Ony účelové stavby „za málo“ peněz tehdy i dnes jsou záhy odhaleny a srovnání s opravdu hezkými stavbami nesnesou. Například Černínský palác v Praze, Ploskovický či Roudnický zámek jsou stavby, které své okolí prozářily. Liberec to štěstí neměl.
Budiž, co na tom změníme. Stavby stojí a těžko je budeme bourat. Ale co s Libereckým zámkem? Kam se podělo ono sklo ze vzorkovny Skloexportu? Kam se poděl nový majitel? Přestěhovat sem galerii? Vytvořit nový, přeshraniční orgán, kanceláře, sklady, školu, vzorkovnu? Liberci schází sociální zařízení, hospic... Je též možná záměna za jiné prostory, které by jejich majitel jistě rád vyměnil za prostory zámecké.
Jisté je, že by se s těmito velkými prostorami něco dělat mělo. Naše město by totiž záhy mohlo vypadat jako vylidňující se Žitava v sousedním Německu. U nás to již začalo hotelem Imperiál, pokračuje Kavárnou Pošta, starými lázněmi, tím, co dělá městu, nám všem, pěknou ostudu. Čekáme snad, až to v Liberci bude vypadat jako v Hejnicích u hotelu Perun?
Vykládat, že něco nezmůžem, že to či ono není v majetku města, je dost zavádějící. Jako by město nemělo dost právníků schopných obhájit to, co je „potřebné“. (Jen si připomeňme kauzu „botičky“. Tam to šlo a město si je proti vůli občanů uhájilo. Musí teď najít dost sil a vědět, že „Soukeňák“ nemůže „udělat“ bez souhlasu občanů. Nepovedenou Galerii u terminálu MHD musí ošetřit dřív, než se stane přírodní rezervací.
Začalo to nepovedeným zámkem a mělo by to skončit úpravou „Soukeňáku“ tak, aby zde měli poslední slovo občané Liberce.
pondělí 14. září 2009
Síla ženských paží
Snad každý, kdo mohl a udržel v ruce halapartnu to vyzkoušel v Poustce. V dalších pěti letech po roce 1631 se výše popsaný scénář z 11. na 12. listopadu opakoval ještě pětkrát. Vdova po císařském důstojníkovi, paní Gertruda La Motte, se stala železnou lady. Ani Vestfálský mír a konec Třicetileté války nic nezměnil na tom, že Poustka i paní La Motte zpustla. Už to nebyla ta kráska, kterou Petr Antonín de La Motte miloval a pojal za ženu, coby dívku zakřiknutou a tichou.
Rok 1631 byl rokem duchovní očisty od kacířství a Poustka, ležící na hranicích, se dočkala jezuitů. Ti u sedláků neuspěli, ale ještě tu byla vrchnost. Paní La Motte chtěla od poddaných víc. Víc roboty a víc peněz v hotovosti. Tyhle a jiné věci šly ale skloubit s realitou jen těžko. A pak přišla aféra s pivem.
Na Frýdlantě vařili pivo tak, aby „bylo pro všechny“, což si La Motte vyložila po svém a svůj výstav piva začala prodávat i jiným. A bylo toho víc. Požadovala od svých poddaných hotovost za 35 let nevykonané lesní roboty. A tady narazila. Zámkem ve Frýdlantu opět znělo:„Ach, ta La Motte!“. Poddaní se totiž obrátili na vyšší instanci a vyhráli. Frýdlantský šéf na hradě se rozhodl nepříjemné vdově zatnout tipec. Podržel sedláky, počkal si na vhodnou chvíli a vylil jí navařené pivo.
„Všechno je jinak,“ říkal jeden moudrý rabín. Železná lady se také obrátila na vyšší instanci a proces, který začal vylitým pivem a rozbitým pivovarem, dopadl po letech pro majitele Poustky dobře. V roce 1666 se i díky satisfakci vymanili z lenní závislosti na frýdlantských Gallasech. To bylo tehdy zcela ojedinělé a hovořilo o jediném. Nic není nemožné. Nebylo tomu jinak ve středověku ani dnes.
čtvrtek 10. září 2009
Čerti na Ještědu, Ďáblův doktor
Pohádky byly a zůstanou příběhy, které uspávaly, probouzely, doprovázely cestou do školy. Přinášely kýžený odpočinek, stějně jako pozdní usínání, noční můry, dětský strach a děs. Pohádkáři uměli příběhy přikrášlit, upravit tak, až se posluchačům tajil dech. V našem kraji kolem Nisy, Jizery, Ploučnice, Jeřice a Smědé jsou příběhy trochu jiné, laskavější, chápající a ne tak brutální. Pohádkový šat není tak špinavý, rány tolik nebolí, krev tolik netryská, zloduch lituje, dá se na pokání.
Dlouhé večery , kdysi bez rádia a televize byly nemyslitelné bez „poudání“ a tak vedle všech těch klapotů stavů, kolovrátků, dětské práce a pachů jídla, lidí a zvířat, bylo slyšet pohádku. Odkudsi z těla pece sálalo teplo, světla pomálu, dřevěné stěny plné obrázků, talířů a kuchyňského nářadí odrážely slova stějně jako hliněná či dřevěná podlaha. Ruce všech byly zaměstnány, hlava poslouchala dávný příběh. Okénka světnice se pokrývala vodní mlhou, zrovna jako zvenčí ledovými květy.
Děti, pozvolna znaveny, usínaly a dospělí v plné práci naslouchali monotónnímu hlasu vypravěče. Skleněné tyče v rukou sklářů měnily svou podobu stejně, jako nitě tkalců tkaly plátno. Dávno minulý svět, tak jako tak, navždy ztracený. Vůně sušených bylin a čajů, placek z mouky i vařených brambor se zelím, pach kyselého mléka a vůně čerstvého chleba.
Pohádka sama o sobě, čas skřítků, lesních vil a poutníků. Čas romantických zřícenin, vejminků a kadibudek, dětí, co měly daleko do školy a chodily bosy. Čisté studánky, borůvky, houby, jahody a sladké maliny a ostružiny. Lesy bez klíšťat. Čas rodící nové a nové příběhy pytláků a mysliveckých mládenců, těch, co k nám pod Ještěd, k Jablonci, či Turnovu a Lípě pašovali ze Saska cukerín. Kdy v hospodách bývaly stáje a přepřahali se tu koně. Čas zrodu klekánic, oříšků, princezen a draků, kouzelných plášťů, čertů, králů a královen. Světa, který ať bohatý či chudý očaroval mého dědečka, vaši babičku a dětem dal potřebnou poezii, strach i odvahu žít.
Krásný výlet
Jsou všude a já je mám rád. Rostou po obou stranách cest zleva i zprava, jsou žluté, zelené, červené, malé i velké, sladké i ještě sladší. Projíždíte mirabelkovým rájem, stříknutým sem tam švestkou. Prostě zářijový Čechů ráj. Náplast na hlavní cestu Rájem, která je spíš blíže peklu.
Mně ten den, obdařen tolika změnami nestačil, o překvapení není totiž u mě nikdy nouze. Vím, že tatínek před válkou jezdil k příbuzným do Hrdoňovic. Oslovil jsem tam tedy první paní na zahrádce jednoho z domků. Oslovená se ukázala být dcerou té, které domek patřil a kam tatínek jezdil na prázdniny.
Našel jsem tedy svou vzdálenou sestřenici. Vaří výbornou kávu, kterou jsem sice odmítl, ale štrůdlu jsem neodolal a ocitl se znovu v ráji. A kolem scenerie, jak ze „špatného“ filmu, pískovcové kulisy, voda, modrá obloha , příjemná letní teplota, pohoda, klid, žádný kouř z továrních komínů. Prostě ráj.
V Sobotce na náměstí jsem si uvědomil, že jsem zapomněl restituovat Gansův dům, který tu zůstal, jak zapomenutý z ruské pohádky. Nevymýšlím si, moje babička byla opravdu Gansová... Pak jsem chtěl pojíst něco masitého mimo náměstí a vydal se směrem k nádraží. Nepojedl jsem a nedoporučuji. Jen řeknu, že vyvětrat občas neškodí a úsměv taky nikoho neurazí.
Jo, ale vrátit se z Ráje do Čech bývá oříšek. Těch objížděk! Přiznám se, že jsem měl oči pro tu krásu kolem, co lidé nezničili a která bere dech. A že jí tam je, co oko dohlédne! Heinrich Heine viděl takhle nějak v Porýní svět bez hranic, obtěžkaný krásou řeky a bájemi. Mně stačilo jedno dopoledne, abych si uvědomil, co máme za humny. Jak je tu krásně. A ono je to o lidech, kteří tu žili a žijí. O bábě Hellerových a jejích dětech z Hrdoňovic, o prabábě Gansové z náměstí v Sobotce, o majiteli dnešní hospody, co neví, jak ji zútulnit.
Pak jen trochu sešlápnout plyn a jste v Liberci. Změna šokuje a varuje. Kdeže zůstal Český Ráj? Nikde nežjí jen andělé.
Významné výročí
V souvislosti s významem tohoto vědce a učitele proběhly v řadě míst naší země výstavy a vzpomínkové akce. Tou nejvýznamnější je výstava v Císařské konírně Pražského Hradu (do 8. listopadu 2009) – Cesta života rabi Jehuda Leva Ben Becalel (1525-1609). Výstava si klade za cíl seznámit veřejnost s životem a odkazem této historické osobnosti, člověka, který vděčí své popularitě vytvořením umělé bytosti – Golema.
Expozice se věnuje fenoménu legend o rabi Löwovi. Rabi Löw, v hebrejské literatuře Maharal, se stal vedle Franze Kafky nejproslulejší osobností židovské Prahy. Byl filosofem, učitelem i praktickým rádcem své náboženské obce. Byl přesvědčen o mosi slova a písma, jako nástrojů stvoření.
Židé věří, že člověk je Bohu partnerem. Ten mu dal díl své tvůrčí síly, opatřil ho řečí a možností volby (!). Židovští učenci a na předním místě mezi nimi rabi Löw usilovali o skrytá poznání, chtějíce poznat strastiplnou cestu Židů mezi ostatními národy. Tak vzniklo židovské mystické učení kabala (přijetí). Nahlédnutí do mystérie bytí – napodobení stvořitelským činem. Vytvoření homunkula Golema, umělé bytosti oživeného za pomoci mystiky a pomocí Božího jména, úžasná cesta hledání, kombinací 22 hebrejských písmen, to byla jedna z cest poznání rabiho Löwa. V kompletním pohledu se pak tento významný rabín profiluje ve vztahu k nežidovské české společnosti 16. století v Praze císaře Rudolfa a jeho dvora, včetně kontaktů s křesťany rudolfínských Čech.
Je jenom na nás, stiskneme-li onu symbolicky napřaženou ruku přátelství a tolerance a necháme se vést světem míru, vysněné harmonie, mystiky a humanismu.
Božena Němcová jubilující
V tomto mimořádně nepřátelském ovzduší Božena Němcová nenalézala přátelské prostředí, svou obvyklou jistotu krásné ženy, jistou noblesu a šarm skvělé vypravěčky, ale i posluchačky. Angažované novinářky, sběratelky folklóru a pohádek českého lidu. Liberec ji ochromil a zcela ovládl. Sama už nebyla schopna okolní průmyslovou aglomeraci vstřebat a lidem kolem ní pomoci. Pokud ji okolí mohlo cokoli poskytnout, pak to bylo zjištění, že český jazyk, jazyk dělníků a služek může i v tomto prostředí přežít. Ve svých dopisech z tohoto libereckého období píše s pocity trpkosti vzpomene-li si na ponižující postavení a bídu českých lidí.
Po návratu z Liberce do Prahy je Božena Němcová opět tou, jak ji známe z dřívějška. Ojedinělým zjevem našeho národního, kulturního a politického života. Tou Němcovou, která se znovu se zápalem zabývá studiem české lidové kultury, historie, národopisu a přírodních věd. V posledním období svého života píše nezapomenutelnou knihu Babička, skutečný klenot českého písemnictví. Život a dílo osobnosti Boženy Němcové je spjato i s naším městem a jeho okolím i prostřednictvím literárního kritika Františka Xavera Šaldy, který se v Liberci narodil.
Božena Němcová nebyla jen autorkou Babičky a ženou, která položila na rakev K.H. Borovského trnovou korunu, aby veřejně manifestovala, zviditelnila své politické postoje. Byla jednou z prvních emancipovaných moderních žen Evropy (Evropské unie) a přitom zůstala Češkou milující svůj národ s jeho tradicemi, jazykem a bojovala do posledního dechu za práva člověka, za liberální svět, bez kterého si náš život už ani nedovedeme představit.
Poděkování naší generace patří i této ženě, která po něm tak toužila. Předběhla svou dobu a nebylo jí to dopřáno, „ženě se srdcem toužícím, srdcem buřiče a osudem bojovníka“.
pondělí 7. září 2009
Aktuálně před volbami
JUDr. Cyril Svoboda, předseda KDU-ČSL, na otázku redaktora deníku Právo Oldřicha Dandy k tomuto bodu programu KDU-ČSL řekl:“ Neustále se klade otázka, jestli jsou Češi dostatečně tolerantní a otevření. Já bych chtěl otázku položit jinak: vážení přátelé, kteří jste u nás v Čechách, je pro vás šaría (islámské právo) víc než český zákon, nebo není? Ve vašich rodinách má postavení žena takové, jaké předpokládá český právní řád, nebo vaše náboženství? Tento dialog se má vést. Já chci, aby se tady_: všichni cítili doma, a doma se v České republice může cítit ten, kdo respektuje naše pravidla, myslím právní řád, naše tradice, kulturu.“ Dále pak pokračuje:“Nenechte oddálit řešení problému, tím se stává ten problém komplikovanější.“
Islám se stává politickým fenoménem a pokud bychom jej měli hodnotit podle činů jeho představitelů v Gaze, Indonesii, Iránu či Lybii, pak musíme konstatovat, že islám je nedemokratický, netolerantní vůči lidem Západu a všem, kdo neuznávají islám jako jediné správné náboženství světa.
Jsem velmi rád, že jsou na naší politické scéně strany, které islamizaci Evropy vidí jako skutečný problém, před kterým nesmí zavírat oči ani Češi, voliči před nadcházejícími volbami. Výše uvedené otázky bychom měli klást každému, kdo si myslí, že další a další mešity v Čechách mohou být krokem k „začlenění“ islamistů do naší společnosti. Každý muslim by si měl odpověď na tyto otázky odpovědět a vyhodnotit, zda skutečně chce žít v naší zemi, zda se tu může cítit jako doma, pokud naše hodnoty mají k jeho tak daleko.
Nejde až tak o nás, dospělé lecčemus zvyklé, ale o naše děti a vnuky. O to víc bych přál štěstí těmto politickým stranám, které vidí o kus dál než těm, které si v tomto duchu žádné problémy nepřipouštějí.
středa 2. září 2009
Odborníci na hrady, do terénu, dokud není pozdě!
V první lokalitě se dodnes zachovala čtvercová prohlubenina, asi zbytek po centrální stavbě většího dřevěného domu, který archeologové podle nalezené keramiky určily do 13.-14. století. Nalezená keramika pomohla určit nejen stáří objektů, ale i identifikovat uživatele. Šlo o kuchyňský inventář prvních kolonistů, kteří přišli do poříčí střední Nisy. Tvary, barva a linie kreseb odpovídají hrnčířským výrobkům z Německa. Lze z toho odvodit, že první osídlenci tohoto kraje přišli odtamtud.. Při rozboru německého názvu obce Machendorf (Machnín od roku 1922) bylo konstatováno, že si jméno obce přivezli sebou z Falce nebo z Bavorska. Zde jsou dvě starší obce stejného jména.
Archeologický výzkum na hradě Hamrštejn byl prováděn pracovníky Severočeského muzea v Liberci společně s dobrovolnými brigádníky. Výzkum přinesl řadu zajímavých zjištění. Historik A. Sedláček se domníval, že hradní palác stál mezi dvěma věžemi, ale při výzkumu bylo zjištěno, že zde žádný takový palác nestál. Ovšem dodnes se traduje, že po paláci zbyly ve stěně hradeb otvory pro trámy. Větší hradní místnost lze situovat do jedné z hradních věží. Zde byly nalezeny i leckteré z předmětů užívaných v 15. století. Hroty šípů. Přezky, skoby, třmen... Významným nálezem je válečkovitý náboj do středověké palné zbraně. Jde o sekané olovo ráže 15mm.
Hamrštejn roku 1433 dobyli Sirotci Jana Čapka ze Sán, jednoho ze zrádců v Bitvě u Lipan. Totožné náboje jsou známy z místa bitvy u Prahy či ze Sionu u Kutné Hory, poslední bašty husitů, bráněné Janem Roháčem z Dubé.
Je škoda, že od počátku sedmdesátých let se už nikdo z odborníků na ona blízká historická místa nevrátil a nepotvrdil či nevyvrátil ony „střepinové soudy“ tehdejšího výzkumu. Machnínské hradiště naproti nádraží ČD je v současnosti zatíženo sousedstvím tovární expanze, Hamrštejn hledá jen těžko majitele.
Severočeské muzeum v Liberci by mělo vrátit k práci v terénu i se zapojením amatérských archeologů pod přímým vedením vzdělaných odborníků. Pokud tedy alespoň ještě něco z hradu stojí.
Nouzovky
Jsou převážně evropské, naše a z území kolem nás. Známé jsou především ty německé z První světové války a po ní. Jejich hodnotu znám zprostředkovaně, coby filatelista z neskutečně vysokých frankatur německých dopisů z let 1922-1923. Za 50 miliard marek známka na dopis – žádný peníz...
Něco podobného v menším a krásnějším lze najít v nouzovkách Rakouska z konce První světové války. Ty německé, často od města k městu mají jiný vkus, jsou historizující, mají šmrnc a jsou ve většině případů graficky překvapivě velmi, velmi krásné a pro nás, sběratele, překvapivě i velmi levné. Za málo peněz hodně muziky.
Zde ani nešlo o až o astronomickou inflaci, ale o nedostatek státních bankovek, či spíše nechuť přijímat peníze, které neměly hodnotu. Rakousko – Uhersko a jeho rozpad, stejně jako zánik Vilémovského Německa, ale i Bavorska, zavdal místním úřadům povinnost postarat se sami o sebe.
Monetární, měnová samostatnost a nezávislost na bezcenné státní měně dala často vzniknout obrázkům, které, pokud se dostanou i do vašich rukou, udělají svým bezprostředním dojmem radost i neodborníkům. Prostě jsou hezké a neuráží, což by umění mělo splňovat. Pohladit, oslovit, napomenout... To nouzovka udělá zcela jistě. Na malém prostoru bankovky přináší spoustu radosti.