sobota 24. ledna 2009

Čarovné bylinky - recenze knihy

Malá recenze velké knihy
aneb
V čarovný světa kout , naší přírodou s knihou „Čarovné bylinky“
(Vydáno Libereckým krajem 2007)

Každý z nás si už vypil svůj šálek léčivého čaje, mazal bolavá záda, kolena či šlachy mastí z léčivých bylinek. Přivoněl ke krásné květince, či jako školák sbíral, sušil a do školy nosil kontryhel. Tak nějak bych asi měl začít, pokud chci obejmout a nasát genia loci téhle výpravné knihy, knihy tisíce a jedné noci „Čarovné bylinky“... Pozvat vás do vzácné společnosti čar a kouzel, umění léčit a ranní rosou vás vést. Po horských lučinách vysoko v kopcích po cestách necestách, kde na hromadách kamení rostou půvabná kvítka, mocné květiny. Tam všude bude doma ten, co neodolá a půjde dál a dál za poznáním, záhonem i úhorem...
„Čarovné bylinky“ - kniha autorky Marty Knauerové má kupodivu dva živé a tvořivé tatínky. Skutečné umělce, kteří svěžímu a inteligentnímu textu dali šat, o kterém lze bez nadsázky říci, že plášť i spodní prádlo je šatem královským. Kresby a fotografie, které tou velkou, krásnou knihu povyšují k původním hodnotám knih vrcholné renesance, či hravé, bezstarostné a hýřivé secese. Všichni tři, mohu-li říci, spoluautoři úspěšného díla dali knize vskutku šarm a složili nebývalý hold svému předchůdci P. O. Mathiolimu, jehož „Herbář aneb Bylinkář“ je z rodu blízkých příbuzných a známých. Neboť i k vytčenému cíli mohu dojít cestami rozličnými. Z toho množství pojmů, fotografií, kreseb, zajímavostí a užití se až točí hlava... A snad i proto ji v roce 2007 vydal Liberecký kraj za přispění Německé spolkové nadace pro životní prostředí.
Prapůvod knihy je nutno hledat na výstavě Vlastivědného muzea v České Lípě již v roce 2005, kde díky pracovníkům muzea kniha dostává svou hlavní myšlenku a cíl, oslovit svými parametry co nejširší veřejnost. Být i ekologicko-výchovnou pomůckou ve školách všech věkových skupin. Což se dozajista podařilo v plném rozsahu. Originální myšlenka, při níž je mezi kresbu a text ručně vložen a vlepen tenký pauzovací papír, dává knize eleganci a přibližuje ji skutečně starým herbářům. Je vyrovnanou ve všech svých jednotlivých částech.
Harmonické shodě vůbec nevadí čáry, kouzla a pověry, které nás vtahují do textu, kde nám společnost dělají víly, poťouchlí ďáblící, hastrmani, andělé i mystická zvířata. Ti všichni propůjčují svá jména podle starých pověr a legend právě našim bylinkám. A tak skrze text Marty Knauerové rozprávíte s moudrou babkou kořenářkou, která nás přesvědčí o tom, že „není bylina, aby na něco nebyla“ a má vzkaz i pro ty nejmenší „není rostlinka, ani ta malinká, aby se ničila“. Kniha vrací našim kytičkám trochu té zašlé a mocné bylinkářské magické a čarovné slávy. Chce vrátit zašlou slávu přírodní moci tak, jak tu odjakživa byla a měla prostřednictvím „bejlí“schopnost vracet sílu tam, kde síly není.
Hledejme společně s touto čaroknížkou prapůvod naší podstaty. Vraťme přírodu lidem a jděme cestou, kde rostou „dračí jahody“, kam se chodí pro „kočičí mejdlíčko“. Aby nás vnouče vracející se ze školky nepřekvapilo otázkou, co jsou to „žabí střevíce“ a jak vypadá „obrův slunečník“. Na tyto všechny dotazy se snaží odpovědět kniha „Čarovné bylinky“.
Autorka Ing. Marta Knauerová odvedla práci, za kterou se opravdu nemusí stydět. Její láska přenesená z kytiček do textu knihy je natolik zřejmá, že sveřepost a znalost reálií dávají knize tu vysněnou moc odpovědět na otázky „bez ztráty kytičky“. Nenašel jsem nic, co by téhle tvůrčí práci scházelo a i to je důvod proč si knihu „Čarovné bylinky“ opatřit a přesvědčit se.

sobota 17. ledna 2009

Není možná, ale pokud je to pravda...

 Má „Liberecké listí“ pravdu, pokud šíří i takovéthle zvěsti? Největší sportovní akce na sever od Alp, první v historii zimních sportů České republiky – a v sousední Žitavě a v Jelení Goře o ní nevědí ?! Dotazovaná informační střediska v těchto městech nemají vůbec žádné oficiální informace. Žádná propagace, žádné info, žádný prodej vstupenek. Žádné bilboardy, plakáty, inzeráty, informační stánky, prezentace...
 Zdá se mi to nebo sní tenhle kouzelný sen o světovém šampionátu v lyžování za téměř dvě miliardy korun jen organizační výbor... Pokud js pravda, že 20km od Liberce, za našimi hranicemi s Německem a Polskem nic o šampionátu nevědí, pak to „nehraje“ s informacemi, že vlaky do Žitavy budou v oněch slavných dnech druhé půlky února jezdit kyvadlově Liberec – Žitava a zpět. S kým, mohu-li se zeptat? S kým že to budou jezdit sem a tam? 
 To pan ředitel Lázní Kundratice Otto Doležal zareagoval zavčasu. Když mu organizační výbor stornoval objednávku na ubytování (pro nezájem o lístky) nabídl levnější ubytování a procedury v době šampionátu všem občanům Liberecka. Má víc fištrónu, než experti z pátého poschodí Paláce Syner. A to prosím ještě stále funguje tzv. Euroregion Nisa! Velmi drahá expozitura něčeho, co má právě v našem kolosálním příběhu „o sportu, penězích a jeho zvláštnostech na Liberecku“ svou historickou roli spící Šípkové Růženky. 
 Pomineme-li to dobré, co už je za námi, pak je tu to, co nás v souvislostech s oním velkým lyžováním ještě čeká. Ukázat, prezentovat se tím, co opravdu umíme. Ještě nedávno jsme se strachovali, co řeknou návštěvníci obludáriu pseudoumění v libereckých ulicích. Dnes je otázkou, zda vůbec přijedou. Proč musí být v Liberci obrovské bilboardy na každém parkovišti dva nebo tři a v Žitavě nebo v Jelení Goře žádný? 
 K čemu si platíme zaměstnance Euroregionu Nisa, když TOHLE nedovedou ošetřit? Přijedou k nám za atrakcemi spojenými se šampionátem? Přijedou na ten očekávaný a stále utajovaný nevídaný ohňostroj, jaký Liberec neviděl a možná ani neuvidí? Uvidí vlídnější tvář strážníka a ne jeho škleb, když vybírá peníze za znehybnění vozidla? Mimochodem, tohle donucování v Žitavě a celé další Evropě neznají. 
 Potkáme se v Liberci v průvodu masek a s lampióny, s hudbou a s něčím, co návštěvníky pobaví? Asi sotva...Ale možná, že skutečně budou v ulicích kameloti, prodavači občerstvení, klauni, prodejní stánky, teplé párky... Sice to tu už bylo v době konání Libereckých výstavních trhů (LVT), ale mohlo by se to oprášit a zkusit, jestli se ještě umí lidé na ulici bavit. Nechali bychom se překvapit..
 Tak nějak bych si přál, aby mé město opravdu žilo a aby bez problémů a za veliké účasti proběhl i šampionát, který nemá v moderních dějinách naší republiky obdoby. Aby, až budou od nás odjíždět sportovci i návštěvníci, neviděli jen město nedokončených mega nákupních středisek, ale i přívětivou tvář žonglujícícho klauna a kamelota nabízejícího na ulici zvláštní vydání Libereckého občasníku...

středa 14. ledna 2009

Emotivní marketing podruhé

 ... a pak přijde ta poťouchlost našeho půlročního šéfování Evropské unii a snaha osladit to zbytku světa. Zahájení se povedlo. Ve vstupní hale centra v Bruselu náš nikým nekontrolovaný umělec ztvárnil „plasticky“ naše sousedy. Bulhary jako turecké WC. Ostatní rovněž pěkně naštval. Teď máme Bulhary v zádech a už se „těším“, jak nám to vrátí i s úroky. Nepřipomíná vám to úspěšnost českých arbitráží včetně té, kterou jistě vyhrajeme – ve věci „štěrkopískolomu“ nákupního střeiska ECE Praha, kdy si ministerská rozhodnutí protiřečí a liberečák se jen diví. Komu vadil městský architekt? 
 A tak naše česká, městská tapeta z pohledu Bulharů půjde o krok dál, my o nich jako o státě tureckých záchodů, oni o nás – kam ten sekrement padá... Však on jim opět někdo od nás pohrozí vztyčeným prostředníčkem, chlapci z vlád se sejdou, popijí a svět půjde dál...
 No a my v Liberci a širém okolí se opět budeme snažit. Vedle již zmíněných atraktivit jako je Ještěd, ZOO, botanická, Centrum Babylon a radnice, musíme najít takové „šílence“ jako jsou lidé typu Martina Chaloupky a jeho aktivity v Kryštofově Údolí. V každé i v té nejmenší obci musí být něco sakra atraktivního. Kostel, hřbitov, někdo z VIP, kdo tam jezdí, sběratel čehokoli s čím se může na požádání pochlubit. Hospoda s dršťkovkou, kde opravdu plavou dršťky, se závinem a bramborákem, který není drahý a vyplatí se do téhle hospody vracet. 
 Máme nedaleko Liberce zříceninu gotického hradu Hamrštejn, který nikomu nepatří a hned pod ním zakonzervovanou uhelnou elektrárnu s úžasnými stylovými domky – skanzen počátku minulého století. A hned 500 metrů od hradu bývalý oční ústav – zámeček se zahradou a v ní stromy, které nemá ani park na Sychrově. Mám pokračovat? Nad uzvřeným údolím (zastávka ČD Machnín-hrad) elektrárny Andělská Hora. Neskutečné bizarní, dnes už zelení pokryté umělé kopce strusky, obrovské buky a celý kopec nad elektrárnou provrtaný štolami hledačů stříbra. To vše 8 km od liberecké radnice. 
 Máme se čím pochlubit. Tohle vše kdysi žilo, náš kraj má mnoho takových a podobných oblastí. Pořád se hovoří o penězích z EU. Nemáme korálové útesy, klokany a tasmánské čerty. Máme jen veverky, divočáky, jeleny, mravence, mloky a poštolky. A přesto si myslím, že právě takové lesoparky by přilákaly rodiny s dětmi k nám, na liberecko. Že spousta těch, co nemají práci by mohla budovat cesty a cestičky, stavět tam lavičky, přístřešky na kola.. 
 Víte jak krásná je třeba právě řeka Nisa pod Hamrštějnem, protékající celým tím „mrtvým městečkem“ - elektrárnou Andělská Hora? To je kus nefalšované romantiky. Skutečně by se nenašel někdo, kdo by účelně naložil s dotacemi Evropské unie a učinil naši oblast atraktivní pro život náš i turistů, kteří tudy víceméně jen projíždějí? 
 Martine Chaloupko, nemáš nějaké mladší kamarády???

neděle 4. ledna 2009

Variace na projev hlavy státu k 1.1.2009

Variace na projev hlavy státu k 1.1.2009  A jak jsem si přál, aby se aspoň větičkou zmínil o našich zavátých svazích Ještědu a Vesce! Nezmínil. Žel, asi to nešlo... Čekal jsem mnohem, mnohem víc. Snad i to, že hluboce raněn, nedoceněn přizná, že nechápe, proč? Proč se vrací spolu s Marxem „Kapitál“. Aby cosi řešil ve světové ekonomice?   Rotačky svobodného světa nestačí tisknout díla „padlého konkurenta“, tu bludnou Marxovu knihu Kapitál si studenti s profesory rvou z ruky ještě za tepla, od rotačky... Koho by to napadlo! Což o to, pan prezident nám nabízí osvědčené řešení, byť jednoduché, ale to už tu bylo. Tržní hospodářství = jediná cesta k prosperitě. V jeho pojetí, globální oteplování, leč v letošním projevu na něj nezbylo. Plně souhlasím: bezbřehost napříč spektrem arogancí mocí těch, co znám z periodik, různých radnic, maštalí a káznic. Na všech těch špryclích pomyslných schodů, po kterých se chodí vzhůru, ale i dolů, plných vytoužených funkcí, pašalíků, strdí, kde teplo je a kde se dobře platí. Ano, ano, pane prezidente... Taky my, tam dole, tohle dobře známe – tužky, kalendáře, stravenky... Jeden by toho chtěl pořád víc... Kam s nimi, Nerudo?  „Hrom do polštáře“, posteskl si Josef Švejk Na Vikárce. Svět pokroku nezastavíš. Dost, dámy a pánové! Došlo i na vás. Dost půtek, lhaní a přežírání. Jsme tu proto, abychom to Evropě naservírovali. Dost bylo Lisabónů a podbrdských kuliček! Je čas, postarat se o své blízké a nenechat je na pospas státní moci. Doma, na vejminku. Pan prezident se často soudí. Teď o tři byty. Jde o precedent.2+1 v paneláku. Kam s babičkou a k tomu děti. Proč si to nepřiznat. Je to dojímavý. Není nad to mít středobod a odtud káru tlačit.  A na závěr jen postesknutí. Proč, proč mu to udělal? Na ČT1 o 15 minut později vystoupil bývalý prezident Havel a prezentoval ryze pragmatické závěry. Nenadržovat bohatým, nevidět za vším naftu a plyn. Naopak, v radaru v Brdech přirozenou orientaci – pevný bod vážící nás k Alianci. V Lisabonské reformní smlouvě novou součást suverenity a budoucnost Evropy. Nešlo to říct srozumitelněji.. Řekni, kde ti muži jsou, co se s nimi mohlo stát? Zdravím vás, Marlen Dittrich. Zazpívejte, prosím, našim chlapcům na misích tu vaši...starou, známou.