neděle 29. března 2009

Recenze Industriálu libereckého kraje

Vážení budoucí čtenáři, drazí odborníci, dosud nezaujatá mládeži. Rád bych vás blíže seznámil s výzkumným centrem průmyslu českého Vysokého učení technického v Praze. To systematicky mapuje průmyslové dědictví v České republice a tím mimo jiné vytváří podmínky pro jeho záchranu. Po Pražském industriálu přichází za svým čtenářem Liberecký industriál. Anoncovaná krajina, rozdělená v knize do 12 samostatných kapitol, kdysi dávno chudá část země. Od poloviny 19. století místo koncentrace podnikatelských aktivit české, německé a židovské buržoazie. Průmyslové centrum s dravým kapitálem. 303 hesel pro jejichž vznik sáhli autoři do dobového tisku, starých pohlednic, reklam a adresářů. Prezentovaný manuál je vymezen geograficky mapovými listinami. Žel, jak sami autoři tvrdí, mnohé zůstává utajeno, nedokončeno a mnohé teprve čeká na znovuobjevení. Zde nevyřčené znamená jen jedno, na nic nečekat, už nic neodkládat. Vše, co dosud popsáno není, raketově mizí ze světa. Tam, kde si sběratelé kovů řežou kovové nosníky nad vlastní hlavou nemáme moc času. Snad jenom vlastní liknatostí se může stát, že nebude čím stávající industriál doplnit. Čistě subjektivně, při čtení toho současného jsem se vždy vracel do dětství. Z dětské naivity a neznalosti přesvědčen o nepojmíjivosti věcí kolem sebe jsem si prohlížel ony krásné velké, původní knihy Die Gross-industrie Osterreichs. Na půdě starého domu v Hrádku nad Nisou, v jehož omítce se ještě dalo přečíst, ,Kaffe radio“. Jak čas tak věk jsou nemilosrdní soudci. Lidé umírají, domy se boří a staré knihy dobře hoří a najdou se i na smetišti. Knihy od babičky z Hrádku nad Nisou dosud chráním. Jsou vzpomínkou, mementem doby.na zbořené industriální chrámy. Udělejme společně něco pro zachování těch stávajících.  
Egon Wiener 

sobota 28. března 2009

Tvář jak jindy byla bledá

Tvář jak jindy byla bledá

 „Zašlo slunce. Tma splynula šerá a má tvář jak jindy byla bledá...“ Jako by vám za kmotra byl, má milá, K.H. Mácha. Z pampelišek se bílé chmýří tiše snáší k nohám mé milé paní, malířce Ludmile Jiřincové...
 Byl jsem na výstavě „Výběr z díla akademické malířky Ludmily Jiřincové (1912-1994) a chci se s vámi, kteří jste nepřišli na vernisáž v centru Babylon vpodvečer 27.3.2009 podělit o zážitky z této výstavy.
 Každý ptáček má svůj zobáček ale ten na obrázku Ludmily Jiřincové má v zobáčku zlato. Nejen zpěvěm vás okouzlí, ale umí navíc kreslit, nádherně malovat. Ať je to kresba nebo grafický list, poznáte ji. Ano, je to ona, autorka Ludmila Jiřincová. Takhle to umí jenom ona. To je kumšt velkého malování. Já měl vždy za to, že v tomhle umění nikdo už moc nepřekvapí. Mýlit se je lidské. Překvapí setkání s umělcem – umělkyní. Mně kdysi oslovil Jan Zrzavý a pak jsem našel cestu k Ludmile Jiřincové. Jsou uřitelé a učitelky. Komenského krok za krokem a od jednoduchého ke složitému mě vede k přesvědčení, že stále se učit a dívat je naší povinností. 
 Je to zázrak konfrontovat to, co znám, stále s něčím novým. A tohle nikdy nekončí. Stále mám pocit viny, že jsem udělal málo. Stále mám málo slov a hledám jiná. Ano, Zrzavý byl člověk nedůtklivý. Jiřincová je srovnatelná s autorkou knihy Babička, Boženou Němcovou, Ta, rovněž zdá se mi, slovy malovala obraz, plátno plné soucitu a něhy. Umění Ludmily Jiřincové došlo své chvály později. Dostalo se jí milosti umět rozdávat radost. 
 Její obrazy jsou plné snů a chladivé mlhy, koláčů z pouti koupených z čisté lásky. Z pokory. Její obrazy jsou plny kouzla Čáryfuka a plné zadumání měsíce, co dosud nevyšel a slunce, co dosud nezašlo. Rozkvetlých stromů v prvních dnech jara, kdy z křížů při cestě jde ještě chlad a o chvíli později, při poledním slunci, aby ses bál, že tě stihne úpal. A čekáš na první závan chladné noci, co nosí smutek a někdy i pláč. To je charisma obrazů velké malířky současnosti Ludmily Jiřincové.
 Její umění jde ještě dál. Její obraz, to je kaple, kostel i chrám. Galerie hlavního města světa, která nikdy své dveře nezamyká. Její svět umírá a znovu s každým divákem nabírá sil. Kdy láska a bolest se ze světa neztrácí. Nalezena, zvážena a shledána vinnou srdce nezamyká. Tvář celé planety se na nás dívá z každého jejího plátna, grafiky. 
 To jsou skutečně její, tak prazvláštní obrazy. Stále se k nim musím vracet. Jakoby mluvily. Se mnou i s vámi. Přijďte si s nimi popovídat do Galerie CFA + H Babylon – Centrum Babylon Liberec od 27.3. do 30.5.2009.

  Egon Wiener

Úspěšní čtou

Úspěšní čtou – To není cvičný oplach, opakuji, to není cvičný poplach! To je realita. Dělejme s tím něco my všichni!

 Dnes již máme zasebou 7. ročník Veletrhu dětské knihy v Liberci 2009. Tak jako letošní Mistrovství světa v klasickém lyžování, které rovněž proběhlo v Liberci, mají obě akce něco společného. Oslovily mladé lidi. Sice opět bez účasti příhraniční spolupráce sousedů nejbližších z Německa a Polska nebo partnerských měst oblastí, ale to je jiná písnička. A námět pro jiné orgány a organizace Liberce a Libereckého kraje a příhraničních oblastí Euroregionu. Respektive nedostatku koordinace na úrovni bez nároku na finanční prostředky.
 Vše ostatní téměř bezprecedentní úspěšnost. „Odkud jste?“ „Z Mimoně a je to tu bezvadný!“ A paní učitelka: „Na autobus nám přidla kraj.“ Stánkaři:“Moc nevyděláme, ale jezdíme sem rádi, je to tu bezvadný!“ A já mám úžasný pocit. Jako bych se vrátil do mládí a právě byl uprostřed první třídy. Psal se rok 1953 a já měl pocit, že stojím na palubě škuneru a slyším zvon, jehož hlas mě dosud ze sna budí:“To není cvičný poplach!“
 Děti nečtou. Rodiče dětem nečtou. Co tomu říkají učitelé? Babičky a dědečkové to nechápou. Svět se změnil. Už nejsou soboty, kdy jsem vracel osm knížek a půjčoval si osm dalších u nás, v Machnínské knihovně. A týž den odpoledne jsem byl v restauraci U Zeleného stromu v kině. Všechno se dalo stihnout. Ti dnešní prváci nestíhají. Tenkrát se ovšem psal rok třiapadesátý a v sobotu jsme ještě chodili do školy. Dnešní svět je jiný. To je realita. Ovšem řekněte klukovi ze třetí třídy „Hrdinný kapitán Korkorán“ a neříkejte, že se v něm neroztancují hormony. Musí...
 Verneovky, Mayovky, Čtyřlístky... Mít tak čas a znovu si je přečíst. Mluvil jsem s ředitelkou knihovny, s lidmi reklamního stánku zoologické zahrady, se zástupci Pionýra, desítkami nakladatelství, s prckama, co měli právě dost knížek a venku uprostřed bývalého areálu LVT se posledními zbytky sněhu koulovali. 
 Připadal jsem si jako v Babylónské věži. Změť jazyků – češtiny, němčiny a polštiny se sice nekonala, ale změť náhledů, výkladů, rozumů a pojetí byla zcela patrná. Děti se na „věc“ dívají jinak než dospělí. Děti jdou z akce do akce, od úspěchu k úspěchu. Jednorázově. Dospělí v tom všem chtějí řád, pořádek, rituál a návaznost. Kontinuitu. Děti hledají vzrušení, výsledky možná bez práce, individuálně, maximálně s kámoškou, v partě... Rády soutěží a teď se v tom všem navíc angažují sponzoři. Tradičně rodiče, škola, orgány volené mocí.
 A tak letos už po sedmé Sdružení pro veletrhy dětské knihy děkují sponzorům, Poslanecké sněmovně, statutárnímu městu, Ministerstvu kultury, médiím, aktérům doprovodného programu, vystavovatelům a návštěvníkům Veletrhu dětské knihy v Liberci. A volají: „Úspěšní čtou!“, a myslí to vážně. Těžko si dovedu představit plavecké závody těch, co neumí plavat. Úspěšnost generace, která nemá adekvátní slovní zásobu a které k úspěšnosti stačí ostré lokty a peněženka rodičů.
 Nejsme děti VIP a ne všechny děti mají rodiče typu Michala Kocába, ne všechny děti jsou Natálky... O své místo na ostrém slunci a v záři televizních kamer musí dnešní generace oparvdu soutěžit. Nebude to asi osm knížek od soboty do soboty, ale pořád to bude o čtení, psaní a mluvení. Využití čtení v praxi. Naučit se mluvit (a pokud možno německy, anglicky a polsky) nebude na škodu věci. Žel ne vždy tohle dělají naše děti zavřou-li se ve svém pokoji. Zapnou si počítač. Najdou si čas něco přečíst? To není cvičný poplach, to je zvon lodí, hlas kapitána na rozbouřeném moři. To je volání a zpěv sirény.. To je zpěv a mocné nutkání. 
 Nezakrývejme si oči, ústa, uši. Naše děti, to je jiný živočišný druh. Malí dravci, predátoři, manipulanti svých rodičů a prarodičů. Mají nás „přečtený“ a přesto si obsahy „povinné četby“ přečtou prostřednictvím internetu. A co na to jejich učitelé češtiny – literatury? Jde o to, mají-li lepší znalosti, pokud jenom z internetu, tak hledejme jinou hostitelskou planetu. Ne, tak tomu není, nemůže být. Chci být pozitivní a pozitivní chci mít i myšlení. To prosím skutečně není planý poplach. To není obyčejné zvonění. Naše děti mají něco, co jsme my neměli. Sebevědomí a možnosti, o kterých my ani nesnili. Ne všichni jenom lyžují , hrají fotbal, surfují. Dopřejme všem přístup ke knihám. Klasik Maxim Gorký knihám poděkoval za vše, co jejich přečtením získal. Já chci poděkovat organizátorům Veletrhu dětské knihy v Liberci za motivaci, která je nepřehlédnutelná, která je světlem v tunelu s boji s moderním analfabetismem našich dětí. Za úspěšnou a pozitivní motivaci.

Lanýži v Čechách

Lanýži v Čechách

 Ve starých časopisech se dočteme občas zajímavosti, které vskutku překvapí. Není jistě pochyb, že k nejchutnějším houbám patří lanýž. Ne, že bych se jich přejedl, ale občas zahlédnu v regálu obchodního domu „něco“ s lanýži a s cenou vyvolávající přesvědčení, že lanýž bude vskutku nejen nejchutnější, ale i nejdražší houbou planety. A jak se záhy i vy přesvědčíte, není problém se lanýži zásobit, hledat a nalézat je v Čechách. Ano, četbou a nemusí to být jen na internetu, se jeden dozví, kam v Čechách na ně. Nejdřív ale několik povšechných informací, aby zbylo na všechny..
 Viděli jste již někdy lanýže? Dle dobové i dnešní literatury vypadají jako černohnědé nechutně vyhlížející staré brambory, jejichž povrch je pokryt bradavičkami. Rozříznutý je protkán množstvím rozvětvených chodbiček. Tak takhle můžete spatřit lanýže černého, ale jsou i jiné – žlutohnědé, v průřezu bělavé a méně bradavičnaté, kterým se říká bílé.
 Už časopisy z 19. století „zovou“ tu neúhlednou houbu hledanou perlou labužníků. Nenacházejí slov, kterými chtějí vychválit její vůni a chuť. Ta je prý nadčasová, nejúžasnější…
 Však také nejsou běžně za každým pangenem k nalezení. Ta houba se umí opravdu schovat. Lanýž je houba podzemní, cizopasící na kořenech dubů a buků. Jeho vlast nemá hranic. A proto teď, čeští houbaři, labužníci a hledači pokladů, pozor! Vyskytuje se kolem Všenor (Praha západ), na Křivoklátsku a kolem Karlových Varů, na Moravě a v Karpatech. Ač nerad uvádím, byť je před houbařskou sezónou, že tento údaj je stár 111 let. (No a co, některé údaje, které nás učili ve škole jsou i staršího data…)
 Vraťme se k dalším lokalitám snadného přístupu k lanýžům. Nálezy (a časté) jsou hlášeny z jižní Evropy, zejména z Itálie a Francie. Podle informace (žel z druhé ruky) jsou nejchutnější a nejlepší ty z Francie a jsou zároveň nejvzácnější. A tak i chudobná a neúrodná krajina Eurozóny, se stává po jistou roční dobu krajinou vyhledávanou a zámožnou – cituji:“Kde druhdy bídně živořili chudé rodiny a ani černého chleba nemívaly dosyta, vytěží nyní ročně i několik tisíc franků. A přitom sbírání a hledání lanýžů není prací namáhavou“.
 Přes půl roku může hledač lanýžů odpočívat, ale ani v hlavní sezóně se nezapotí. Jak říká můj zdroj: „Vezme psa nebo vepře na šňůru a jde se do lanýžového háje. Zkušené oko již zdaleka pozná duby, jejichž kořeny tísní houby. Jsou zkrouceny a zakrněly. Pes nebo vepř počne čichat, rýti a lanýžník už jen sbírá vzácné houby“. 
 Opravdu není potřeba k tomu zvláštního umění, když na to stačí psík, obyčejně ovčácký nebo vepř. Ale ani oni nejsou ti poslení, co umí nalézat lanýže v podzemí. Totéž umí zajíc, jelen, tchoř a veverky a této schopnosti využívají. 
 Psa i vepře je ale nutno před nasazením do byznysu s houbami patřičně vyškolit. Psík se nechával řádně vyhladovět a pak se mu podával chléb načichlý lanýži. Později, jakmile ucítí vůni lanýžů, hrabe jako posedlý v domnění, že pod dubem je zakopán pořádný kus chleba. Jak mravoučné! To vepř se dá zlákat dárky. Nejsou to oblíbené čínské hračky, v jeho řípadě je to kukuřice, hrst žaludů ukrytých na cvičném poli z písku. Vycvičen pak provází svého pána o lanýžového ráje, do lesa.
 Ve Francii říkají těmto houbám „caveurs“ a pokud si pán se svým čtyřnohým společníkem porozumí, pak nejsou chudí. Lanýž stejně jako kaviár patří na stůl úspěšných a bohatých. Prý bývá nejchutnější v paštikách, ale i ingrediencí dalších lahůdek. Záleží na kuchaři i na tom, jakou sumičku máte v peněžence. 
 A protože v Čechách jsou tací, co si poctivou prací vydělali a mají rádi lanýže, popřejme jim dobré zažívání a plné talíře…

  Egon Wiener

čtvrtek 19. března 2009

Německý alpský spolek v Liberci

Německý alpský spolek v Liberci v letech 1893-1945
Malé zamyšlení nad vysokohorskou turistikou na našem území

 Zájem o Alpy, nejvyšší hory Střední Evropy vyústil v roce 1862 ve vznik Ősterreichischer Alpenverein ve Vídni. V Liberci došlo ke stmelení všech milovníků vysokých hor a lezectví na laně roku 1893. Tehdy nově vznikl spolek alpinistů z oblasti Čech - dnešního Libereckého kraje, oblasti Žitavy, Zhořelce, Budyšína, dále z nadšenců pro tento sport z Českolipska, Turnovska, Jablonecka, Nového Boru, Varnsdorfska.
 Členové spolku zdolávali skály na území Jizerských a Lužických hor, v pomezí Krkonoš, na hřebenech v území dnešních států Polska, Čech a Německé Spolkové republiky. K prvnímu odhalování krás hor dochází na pomezí Lužických hor v blízkosti Hrádku nad Nisou v oblasti pískovcových „Horních skal“. Alpský spolek v Liberci si dal za úkol stmelit milovníky lezectví a turistiky v celém širokém regionu bez rozdílu hranic. K jeho hlavním úkolům patřilo pěstování pozitivního vztahu k horám a konání horolezeckých a turistických výletů celých rodin. Ty směřovaly jak do Alp, tak i do mateřského okolí Liberce. Součástí koncepce bylo i pořádání naučných přednášek pro Čechy a širokou veřejnost. Liberečtí členové se podíleli rovněž na budování turistických cest, jejich značení a na péči o vrcholové knihy a horské základny.
 Mezi prvotní úkoly všech „alpských spolků“ bylo zbudování vlastní chaty přímo v Alpách. Postavení takové základny v Alpách znamenalo získat zázemí, ale zároveň i prestiž mezi těmi, kteří základnu již měli nebo o ni usilovali.
 Liberecký spolek v roce 1905 zakoupil takovou základnu, alpskou chatu „Reichenberger Hütte“ poblíž Cortiny d´Ampezzo. Liberečtí měli smůlu. Po skončení 1. světové války jim byla chata zabavena italskou vládou, protože Jižní Tyrolsko připadlo Itálii. Liberečtí horolezci se však nevzdali a v roce 1925 si vystavěli „Neue Reichenberger Hütte“ - Novou libereckou chatu v rakouské části Alp. Chata stojí a slouží původním majitelům dodnes.
 Společenský i sportovní život spolku byl velmi pestrý. V rámci svých aktivit liberečtí alpinisté udržovali blízké přátelské kontakty s alpinisty z Nového Boru, České Lípy, Českého Ráje, Varnsdorfu, s odborným spolkme v Jablonci nad Nisou. Ani 1. světová válka a vznik Československé republiky nezastavil rozvíjejícíc se aktivity našich horolezců. Počet jeho členů stále stoupal z 505 v roce 1920 až na 750 v roce 1937. Jak napovídá název spolku „Německý spolek“, základ horolezců se skládal z řad německého obyvatelstva žijícího na našem území. I tak, zabráním Liberce v roce 1938 a připojením k Německé Říši, dochází k reorganizaci spolků v systém polovojenských organizací sloužících k budoucí organizaci alpských vojenských jednotek včetně spolupráce s Hitlerjugend na výchově mládeže.Tím byl dán libereckým alpinistům zcela nový charakter. Došlo k zařazení libereckých alpinistů přímo do výcviku branných sil hitlerovského Německa. Po porážce nacistického Německa v roce 1945 byla činnost Německého alpského spolku v Liberci ukončena. Členové spolku, odsunutí z Československa obnovili činnost spolku v Mnichově, kde vyvíjejí činnost do současné doby.

Měsíc po té...In memoriam Liberci

 ...a je po dešti, kosové si štěstím pletou noty. Tak nějak je Liberečákům po přestálém utrpení. Ano, i tak lze s odstupem pojmenovat Světové mistrovství v lyžování 2009. Humbuk, velké oči, rejžák, neprokázané podvody, mystifikace, blamáž, finanční a morální ztráty, které sotva kdo dohledá a pojmenuje.
 Liberecká garnitura zodpovědných funkcionářů se tváří, že vše proběhlo v souladu se záměrem. Houby s voctem! Všichni jsme prodělali. Zeptejte se lidí, „drazí“ funkcionáři, co si o vás a vašem šampionátu myslí. Jsou zatraceně rádi, že už nic jim v Liberci nepřipomíná oněch 14 fantasticky neskutečných dní, kdy museli alternovat oněch 200.000 turistů, kteří do města prostě nedorazili.
 Ano, nebýt Liberečáků, nikdo nebo skoro nikdo by v těch rádoby areálech sportu nebyl. To je holá skutečnost, ať si říká kdo chce, co chce. Slepej a praštěnej by musel viděl něco jiného. Kolik aut „turistů“ využilo například velké ostavné parkoviště na letišti? Já tipuju tak 10 aut. (Ne ověřil jsem sito, bylo jich asi o pět víc). Co nám po Katušce a po tom spolku z pátého patra Paláce Syner zůstalo? Pachuť v ústech, jako byste si ústa vypláchli močůvkou. Něco, co tu už bylo a vo by dráb lískovkou a pranýřem líp nezaonačil.
 Propstě, dámy a pánové, jedeme dál. Čo bolo, bolo, neotáčejmě. Jednoho je ale škoda. Víze, jak báječně vařili oněch 14 dní v menze na Technické univerzitě? Fantasticky! To jediné bylo vrcholové... Žel, dnes opět vaří tak, jako před šampionátem. Proč, proč asi?
  A co dál zůstalo? No přeci díla nechtěného Spacia! To, na co už ani pejskové nečůrají. Rádoby umění v ulicích krajského města. Plech a barely. Prach a broky. Kdy to už v Liberci vezme konec, proč zrovna my musíme být vyvolení? Čím jsme si to zasloužili? Nedejme se vysmát, nikde jinde to nechtěli... Ať žije sport a umění! Za své, dámy a pánové, za své...a potmě od ucha k uchu...

Demonstrace v Plzni

 Proti sionismu, proti Izraeli, proti židům, proti demokracii a na podporu arabských a islámských teroristických režimů. Je mi líto, ale jiný výklad než tento neodpovídá současné antisemitské protižidovské propagandě. Kolik barelů nafty, vojenských základen a arabských přistěhovalců – volebních hlasů musíme nasčítat a přihodit na váhu demokracie obyvatel Evropské unie? Kolik kompromisů a kolik miliard nás ještě budou stát teroristé z Gazy? Kdy už konečně přestaneme být závislí na jejich hlasovacích lístcích při volbách?
 Muslimové evropské státy terorizují a jejich antisemitismus je programem íránské vlády a muslimské vlády Gazy. Program vražd a genocidy židovského národa. Je tragické a zároveň komické, že program antisemitismu vzali za svůj pohrobci zrádců českého národa s hesly jako „Nic než národ“ a „Čechy Čechům“. 
 Demokracie, na kterou se odvolávají, je hanobení rasy, původů všech, kteří v tomto prostoru žijí. Je hanbou českého národa, ktarý jako by ztratil paměť, pokud naslouchá heslům a projevům ne nepodobným protektorátním projevům zrádců typů ministra Moravce a podobných. Ano, pokud neonacisté zvítězí, je demokracie konec a můžeme se připravit na muslimské pojetí „demokracie“ - náboženské vlády, s vyloučením žen, gayů, postižených, nemocných, jiných názorových směrů, jiných náboženství...
 K tomu napomáhají české dobře živené vyholené lebky, naši samozvaní ochránci práv Arabů v Izraeli. A právě o tom byla demonstrace v Plzni. O tom, co dělají naše děti pokud si jich nevšímáme a oni ani nevědí, jak si vybít nashromážděnou energii. Rád bych se mýlil. Ale málokterý terorista v posledních letech nebyl muslim. A jejich práva zrovna já hájit nemusím.

Kristina

 To, co před třiceti sedmi lety v dubnu roku 1972 vypadalo jako jedno z mnoha rozhodnutí strany a vlády, zcela jistě ovlivnilo budoucnost města Hrádku nad Nisou. Rozhodnutí Severočeského hnědouhelného revíru o zastavení těžby lignitu v povrchovém dole „Kristina“ dalo Hrádku nad Nisou haldy a jámy k rekultivaci, které se jen postupně zaplavovaly vodou z potůčků, polí a studní. Po osmdesáti letech nepřetržité těžby se bizarní opuštěná krajina začala plnit vodou.
 Uhlí se v okolí Hrádku nad Nisou těžilo už za Marie Terezie. S těžbou se začalo po roce 1786 v Loučné. Samotný důl Kristina byl otevřen v roce 1892 byť přímo o této lokalitě se vědělo o uhlí již v roce 1840. Nejprve se těžilo hlubinným způsobem, později, od roku 1959 povrchově.
 Samotná důlní jáma patřila v rámci Severočeského revíru k těm nejměnším. V dole pracovalo pouze 32 horníků, bagrista a dva řidiči nákladních aut. Roční těžba činila jen padesát tisíc tun lignitu, přesto uhlí na Kristině ubývalo. V dubnu roku 1972 skončila těžba uhlí na Hrádecku. Těch zajímavostí o hrádeckém uhlí a jeho dobyvatelů je mnoho.
 Například před otevřením dolu se z Loučné (součást dnešního Hrádku nad Nisou) uhlí dopravovalo od roku 1824 do Žitavy po proudu Nisy. Roku 1842 horníci z Gerštorfu (německý název Loučné) hledali a našli uhlí v Bílém Kostele a na Střeleckém vrchu v Chrastavě, ale pro malé množství nestálo za dobývání. Se stejným výsledkem byly pokusy opakovány o 10 let později v roce 1852, kdy zjara, jak praví kronika, bylo i mnoho chroustů..
 Docházelo i k důlním katastrofám. V dole Christian a Josef vypukl v roce 1850 mohutný požár. V roce 1885 horníci poprvé vstoupili do celorevírní stávky. Těch bylo i několik za První republiky. V roce 1928 stávka trvala plné dva měsíce, byla spojena s hladovkou a dvě kompletní směny zůstaly pod zemí a odmítly vyfárat. Řada hrádeckých občanů německé národnosti nemusela do odsunu. Jako horníci byli z odsunu vyjmuti.
 Samotný důl Kristina, poslední mohykám dobývání uhlí na Hrádecku, patří minulosti. Za dobu jeho existence z něj bylo vytěženo skoro půldruhého milionu tun lignitu. V poslední době (do roku 1972) byla těžba dolu určena převážně pro opatovickou elektrárnu, jejíž kotle spolykaly denně dvě stě tun lignitu, který už Kristina nebyla schopná zabezpečit.
 Zatopená plocha o rozloze 12 hektarů se záhy stala rekreační oázou odpočinku a báječného koupání. A to nejen pro občany Hrádku nad Nisou a širokého okolí, ale i pro naše sousedy v sousedním Polsku a Německu, kteří areál zatopeného lomu Kristina plně využívají.

úterý 17. března 2009

Už jsi byl? V České Lípě...

 Nikdy bych neřekl, že vás někam pošlu. No vidíte a už je to tady. Ať mi závidíte nebo si nemáme co říct, běžte někam. Do kytek! Vy ostatní do muzea v České Lípě! Ono je to totiž tak. Není muzeum jako muzeum. Jsou taková, kde během vernisáže chvátají muzejní vědátoři domů, natruc všem pozvaným přítomným.
 Tak tohle jsem na vernisáži v českolipském muzeu nezažil. Viděl jsem výstavu „Čarovné bylinky“ a „Rostliny v umění a řemesle“. A bylo co bdivovat! Entuziasmus odshora až dolů a po andělských chodech vzhůru. Tomu říkám kolektiv, tomu říkám muzeum! No vidíte a starosti mají jako všude jinde. Jde o to jak a kdo kolektiv řídí a umí stmelovat. A tady se muzejnictví opravdu daří. Málokdy se stane, že nemám co říct. Skutečně je potřeba za dobrou práci děkovat. Nikdy bych nevěřil, že vás tam pošlu. Faktem zůstává, že ani já jsem tam nebyl naposled. Tohle muzeum má něco, co jiným schází. Šťávu!

 

O jaru – A vzduch je jako chleba s máslem medem potřeným

 Pokud jste na tom jako já, pak už by tady mělo být. Včera bylo pozdě. Nějak tak nahlížím na slotu venku za okny. Pokud je březen, pak se měl už dít zázrak přírody. Návrat toho nejhezčího, zrození nového života. Probuzení přírody. Duben a třeba ještě květen, kdy už příroda kypí a březnová početí přivádí na svět nové a nové dary přírody – mláďata. Konec března, duben, květen – je jaro. Vrací se život. Křik ve větvích. Ryby se zvedají ode dna a spěchají nahoru nadechnout se tepla. A vzduch je jako chleba s máslem medem potřeným.
 Těším se těším, se všemi matkami i jako děti na to, co teprv zítra přijde. To tajemný... Na první petrklíče, sasanky, blatouchy. Jak zemi puknou mříže a těmi puklinami se vrátí na zem zemská blíže. Zákony přírody. Jak misky vah se převrátí na stranu práva slepé justice a přijde na zem, do trávy, zas, opět zemská tíže plná lahody. O co víc mi za bude chutnat salát z jitrocele a pampelišky. Jak uvidím že krtek už ví kudy kam a jak na mě opět přijdou mdloby až uvidím krtinců plný sad. Bože, jak já se už těším, že nebudu muset mít stále mokré těžké zimní boty. Až odložím kabát. Až jaro, které přijde zcela jistě se doširoka rozkročí. Že slunce bude opět pálit, že pihatá, ta mladá děvčata budou zvedat ruce. Že voda, vzduch, ten zrádce, zchromí zimy řeč až do ochraptění. Až listí schová dívčí stud.
 Jak kotel plný páry, komínů a táhel zafouká a bílý oblak syčící jak had a užovka či slepýš a mlok vb trávě se mi ztratí. Ta tráva, zelená a modrá, ta mi pořád schází. Jak sednout si z deště pod okap.A do dlaní chytat plže v zahradách. Vylétnout z kůže blíží-li se mrak. Nevěřím, že jaro si přijde jenom tak. Bez fanfár. Jak přijedou si kluci? Nevím, jak ti dnešní. My jezdili na kárách. Z kopce pod zvonici k mostu. K vodě, co přinášela z hor, co koho napadlo. Dřeva i stůl a boudu se psem, králíky v králíkárnách, se šňůrou i prádlo, koš sebraného...Papouška. Kočárek s panenkou, zahradní lavici, stůl i hrábě. Jo, voda k jaru patří, jako dětská prdelka pasuje na nočník. A potom skutečně nic už nezabrání, aby, slyšel-li jsi chrousta chroustání viděl oči, co jaru zaclání. 
 Jsem netrpělivý a že neslyším trávu růst a jarní déšť tlouct o podlahu duhovými kapkami. Snad zítra dočkám se, až okny dokořán vejde k nám a schody pod půdu a žebříkem pod vikýř otevře dům návštěvám. Jaro je milá návštěva. Psala, že odjíždí a jede k nám. Saně má rozbitý, prý jede s poštou a pozdravy veze nám i vám. Petrklíč místo klíče a přece odmyká. Svět ožlutí jak šat housat a ornát v kostele sestrám jeptiškám. Kněz pak jej slavností uvítá na schodech a zvony odletí do Říma. 
 Však já se dočkám. A kdo si počká, ten se dočká. Jaro je na cestě. A nemůže se dočkat. A já s ním. Budiž pochváleno a země naše s ním...

středa 11. března 2009

Milan Drahoňovský – Fotografie

 ...a pak stojíte a díváte se. Jak to, že mohou fotky známé krajiny být ještě krásnější než tenhle samotný světa kout, který je tu s námi, ve kterém bloudím svůj celý život? Jizerské hory – výstava fotografií Milana Drahoňovského ve 4. patře obchodního domu „Delta Liberec“ 1.9.2008 – 31.3.2009.
 Jsme léta kamarádi. Jsem podjatý. Autora znám a vím, že je mimořádně pracovitý. A pokud pracovitost, čestnost a nadání ještě něco znamenají, pak u Pana fotografa Milana Drahoňovského jde o skloubení zcela mimořádné a ohromující. Žít za Rakousko-Uherska, slušel by mu predikát či titul císařsko-královský dvorní fotograf par excelence.
 Mám Milana rád jako člověka i jako fotografa. Za léta potkávání se, každý z nás už víme, kam patříme. Mistr Drahoňpvský patří do svého ateliéru, do přírody, kde fotí a i za katedru umělecké školy, kde už dávno měl učit mladé adepty umění, jak vidět svět. Svět, který se sice točí, ale jehož pevné body jsou Milanovy oči kamery obskury. Svět, byť byl vzhůru nohama, musí mít své pevné body a své pevné zásady. Svět optiky, řemeslné zručnosti, talentu a pevné ruky. Dnes i jistoty počítačové techniky.
 Fotograf Milan Drahoňovský nestárne, byť jeho fotky jsou vyzrálé. Jeho svět dospěl. Je vyzrálý jako voňavé jablko, jako pár třešní s višněmi. Je voňavý a praská sladkými šťávami a voní jako jitrocel, skloníš-li hlavu do trávy. Je blízko a může být i vzdálený podle toho, chodíš-li s ním Jizerkami nebo si prohlížíš jeho fotky doma u kamen. Jsou měsíce, kdy o něj nezavadíš a pak se potkáte čtyřikrát do týdne a město je hned krásnější.
 Krásné fotky umí i mnozí druzí, s Milanem Drahoňovským ale máte jistotu, že tenhle fotograf umí víc. Jeho focené objekty nejsou barva, papír, kumšt a adjustace. Na každé fotce je pokaždé zcela jistě víc. To je benefit pro věrné přátele i neznámé kolemjdoucí. Kus sebe sama, který umělec do díla vkládá.Kus života a velký kus tolerance, píle, daru nebes, genia předků a převelice vzdálených nadaných příbuzných. Rod Drahoňovských byl vždy nadán činorodými údy, mezi kterými se fotograf Milan Drahoňovský neztrácí.
 Jsou fotky, jsou fotografové. Byť dnešní technika umí zahladit stopy i velké nešikovnosti, vedle takových stejně ční skuteční umělci a jejich díla. Do Pantheonu slávy tohoto druhu umění mohu s klidným svědomím zařadit přítele, fotografa, člověka s příjmením Drahoňovský.

Zeman by rád viděl Izrael v NATO

 ...a není sám. Pokud bych měl být jediný, kdo s ním souhlasí, budu jím rád. Ano. Kdo jiný hájí zájmy demokracie před expanzí islámu? Kdo čelí v první linii islámskému terorismu? Izrael! Nám tak blízký stát Izrael. 
 Bývalý premiér a šéf sociálních demokratů se vyslovil proti rozšíření Severoatlantické aliance o Gruzii a Ukrajinu. Navrhl, aby se stal příštím novým členem Izrael.
 Naše země vstoupila do NATO před deseti lety, 12. března 1999. Se vstupem do Aliance nesouhlasí KSČM, která se chystá navrhnout naše vystoupení z vojenské části. Všichni jsme přesvědčeni, že zůstane při hlasování ve Sněmovně osamocena. O to víc bychom měli tlačit na naše zástupce v Bruselu. Zemanův návrh by měl jí napříč politickými stranami a proces by měl vyústit v přijetí Izraele so Severoatlantické aliance. Je to rozumné. Rozumné je vše, co stojí v cestě islámské rozpínavosti, expanzi zla a zločinu. Ne každý muslim musí být terorista, ale v poslední době je každý terorista muslim...
 A pokud nechceme zavírat oči před skutečností, pak musíme naše děti, kostely a synagogy chránit. Tak, jako Kosovo není žádný svobodný muslimský stát, je a bude srbský stát Kosovo jednou opět svobodný v centru Evropy. Děkuji vám, Miloši Zemane, že jste se nebál a řekl pravdu. Škoda, že nejste naším prezidentem. Mohu vám slíbit, že vás na prezidenta České republik navrhnu. A jistě nebudu osamocený...

pondělí 9. března 2009

Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí...

 Chystal jsem se na vernisáž a nakonec jsem byl rád, že jsem výstavu „Zakresleno J.V. Scheybal“ viděl v jejích posledních hodinách v neděli 8.března 2009. Severočeské muzeum v Liberci mělo vždy štěstí na vynikajíécí spolupracovníky. V osobě pana doktora J.V. Scheybala to platí jako o žádném jiném. Byl skutečnou významnou osobností Libereckého kraje. Sma výstava z fondů Etnologického ústavu Akademie věd ČR a Severočeského muzea v Liberci byla poctou k nedožitým osmdesátinám umělce, etnografa, archeologa, sběratele a spisovatele.
 Obsahem tentokrát veřejnosti představovaných kreseb byla především lidová zástavba. Urputná sveřepost autora s níž zobrazuje reálný stav věcí se blíží až pocitu, že před vašima očima defiluje sled minulých souvislostí v posloupnosti od nejmenšího detailu až ke kostelní věži, jako v dokumentárním filmu, jedno políčko za druhým, až po ucelený film zobrazující vesnici poloviny 18. století do let století 19. Český venkov převážně Libereckého kraje v tom nejkrásnějším odění. Film, který dává nahlédnout až do posledního koutu v chalupě za pařez s nasekaným dřívím.
 Josef V. Scheybal uměl vrozené nadání uplatnit. Jeho kresby, zcela dokonalé, harmonizují realitu ve světě, který nám už je vzdálený. Umělcovo dílo je víc než obrazovou dokumentací, je souborem, dílem tak unikátním, že jakékoliv srovnání pokulhává za jeho významem pro současnou i budoucí generaci. Lidová plastika, interiér, dobový nábytek, lidový oděv, typy zemědělského nářadí, vyřezávaní svatí atp. 
 Autor maloval i v zahraničí a úspěšně. Tk jako Zd. Burian uměl malovat indiány, J. Scheybal uměl namalovat vesnickou chalupu, Sv. Floriana, vesnický holubník, nádhernou pískovcovou bránu do dvora, dveře do stavení i kadibudku. Národopisná kresba J.V.Scheybala v jeho pojetí nás, obyčejné smrtelníky, přivádí v nefalšovaný úžas a v obdiv k tomu, co je ukryto v lidském oku a umělcově ruce, ne nepodobné titánu renesanční tvorby, ruce Michelangelově či Bramantově.
 Scheybalovy kresby jemně kolorované tužkou a perokresby dovedou z prachu vrátit a zrekonstruovat vesnickou stavbu roubenou, zděnou i hrázděnou. Dílo tohoto především etnografa, nadaného malíře a historika je nenahraditelné. Kresbou nám vrátil to, co často už není v plenéru k vidění. Kumšt našich předků, souzvuk přírody a lidí, kteří v ní žili. Je úžasné, že mezi námi dosud žijí lidé, kterým tak, jako panu J.V. Scheybalovi, není svt našich prarodičů cizí a kteří v díle J.V. Scheybala pokračují.

 
 

sobota 7. března 2009

Byl jsem na výstavě obrazů Jaroslava Švihly v jablonecké Galerii MY

...všechno nejlepší k Vašim 75. narozeninám, Mistře! Známe se mnoho let a nepřeji si nic víc, než aby Vaše srdíčko ještě hodně dlouho tlouklo. Aby mi nebylo smutno, když se doma porozhlédnu a uvidím Vaše obrázky. Ten, kdo je doma nemá, měl by si do Jablonce zajet a pak je uvidí v Galerii My.

Ta opět někomu vyfoukla takříkajíc špek a vystavuje umělce, který malovat umí, ba co víc, umí malovat krásné obrázky. Obrázky, co umí pohladit. Kdo malovat umí tak umí a není o čem mluvit, viďte, mistři ze Spacia? Kdo neumí, tak tvoří...

Mám Mistrovy krajiny. Hned vedle Knížáka, mistříčka, kde si nejsem jist, zda nevisí (přiznávám, že je to trapné) hlavou dolů. Jsou vedle sebe. Pro srovnání. Pro hrubozrnou dekoraci. Pro znalce...

A potom stojím v Galerii My a koukám, do oken chalup „jako malovaných“ odkud to je skokem dozadu za plot, úvozem k lesu. A hned vedle sadem kolem domku k blízkému mostu a cestou dál, až k mému domovu. Člověk, pokud se dívá na Švihlovy obrazy, nebývá tak sám, malý a opuštěný. Spolu s jinými se ocitá uprostřed návsi, na stráni, pod horami, s mačkárnou vzadu i vlevo.

Mistrovy obrazy, to je hodně barevný, měkkoučký svět. Svět zlatých žaluzií a čokoládových střech. Jeho voda je modrá obloha plná kaluží, vyplakané rosy a slz včel. Svět po poledni, který se horkem peče a tehdy ty obrázky, jak od kamen se sluncem v týlu, hrozí úpalem. Barvy se lesknou a září jak ledové kry plující oceánem, od třpytu třpyt. Podhůří a krajina kolem Ještědu! Stráně a pláně zachumlané do šátků spředených z mlh a ranního chladného oparu...

Líbí se mi Švihlovy obrazy. Jsou to ostrovy klidu a pohody. Čerstvě vyloupnutý kaštan v pěsti. Voňavé modříny a borové šišky, krajiny voňavých koláčů, plné hruškových a švestkových povidel nebo máku. Věřte, výstava mi udělala hodně radosti a pošlu na ni hodně kamarádů. Zamiřte tam s nimi i vy! Do Jablonce, do Galerie My.


středa 4. března 2009

Comeback Karla Marxe

Comeback Karla Marxe
aneb
Jak se v Česku bráníme marxismu

 Na západě od Aše už mají jasno. Soukromé vlastnictví jako alternativa – snad. Teď tam frčí něco jiného. My to už máme za sebou: znárodňování bank, rok čtyřicátý pátý. Vykládejme Čechům, že jsou světoví, prdelka Evropy. Na to Češi slyší.
 Na Západě nyní studují, čtou, vydávají a hlavně v praxi realizují Marxův Kapitál. To, o co tu běží, je správná metodika, prováděcí předpis, manuál, jak z té světové krize (ne už jen peněžnictví, ale celé ekonomiky) pryč. A hle! Marx, starý komunista je opět dobrý. Očištěn, rehabilitován Němci, Angličany, Francouzi a Američany opět sedí na koni a povzbudován nechává koni v pozadí nedoceněného ekonoma z Prahy. Na kterém zapadlém nástupišti zvostal kufr ekonomické literatury „ruka trhu“ a podobné bláboly? 
 Světem se prohání rychlík bankovního zestátnění. Šok pro všechny hraduvěrné pravicové ekonomy. Těžké pro součané ministry, kteří v hodinách marxismu-leninismu lenošili, výhoda pro ty ministry a kapitány průmyslu ČR, kteří na hodinách VUMLu (Večerní universita marxismu-leninismu) bděli a pracovali s fakty. 
 Mají to holt spočítaný neb i v tomto duchu jsem četl u holiče v našem městě toto upozornění: „Vzhledem k velkému výskytu vší oznamujeme, že při zjištění nebudete dostřiháni a bude vám účtována pokuta 500,-Kč, která uhradí následné desinfikování. Děkujeme za pochopení.“
 No a je to tady, roduvěrní Češi. Ševci a holiči byli odjakživa v první linii. Nás krize nedohoní. My pro ni máme pochopení a boj s ní je mobilizací celé naší ekonomiky. A začínáme dobře. Od hlavy. Na celém prostoru od ucha k uchu, v kampani, co hlava, to prázdný prostor. Bezešvý prostor – prostor pro nové myšlenky. Prostor k pronajmutí. Jen si prosím dejte pozor na parazity a kdo je a kdo není zavšiven lehce určí holiči pod sankcí 500,-Kč včetně vydesinfikování.

  Egon Wiener, čerstvě ostříhaný
 

úterý 3. března 2009

Sociální demokrati proti krizi

 Víte, byl jsem na té besedě v Centru Babylon. Bylo o čem diskutovat. Jsem ale rozčarován z hlavního řečníka. Ani ryba ani rak. Poslat do regionu řečníka, který sotva mluví, kterému nikdo nikdy nevysvětlil, jak se má artikulovat. To je tristní. A tak jsem si připadal jako na nóbl funusu. Místo aby řečník hřímal, tak spíš dřímal... Všichni v tmavých oblecích, vázankách a – smutní. 
 Je mi jasné, že jsme nepřišli oslavovat Paroubkovy narozeniny, ale já si připadal v červené košili jako Stanko Vráz na jihoamerické pampě. Sakra, tahle partaj s převahou vyhrála zemské volby a mně se zdálo, že pár nahluchlých staříků si přišlo požádat šéfy zdravotní pojišťovny o falešný zuby. To setkání mělo bejt venku, na mrazu. Aspoň by přišli ti, co ještě vylezou na barikády, a ne ti, co s bídou vlezou do taxíku. Život je boj. A pokud jsme chovanci starobinců, zůstaňme doma a pišme do novin, do rubriky „čtenáři píší“. Odtamtud nám nic nehrozí.On to nikdo nečte...
 Přesto, to malé vítězství sociální demokracie v posledních krajských volbách je málo. Nejvíc si lidé stěžují, ne na kraj, ale na ty velké – malé satrapy – primátory a starosty měst, povětšinou modré ptáky. Nebylo tomu jinak ani na setkání socanů v Babylonu. Kdo otevřel pusu, tak si stěžoval na aroganci pana Kitnera, který je nenáviděn napříč politickým spektrem. Po diskusi a z odposlechu na ulici – právem. Neznám, krom jeho věrných, z těch dalších 99% liberečáků, kteří by za něho ztatili dobré slovo. No vidíte a zrovna ten se neobléká jako pantáta Bezoušek ze sociální demokracie. 
 Ale ani jemu nebude nic platné Napoleonovo“ nic nedejte na šakalovo vytí, semkněme se, „primátoři a osli“ doprostřed – a jdeme dál. Obě politické strany. Zhoufujte své velbloudy, utvořte pochodové oddíly a střezte si své primátory. Kupředu levá, pravá,levá! Svět se na vás dívá! Je na to hezká podívaná, ale pánové,tihle – tihle už nic nevyhrajou. Už svatí jdou, jdou...- nádherná písnička, hudba..
 A tak příště už nikdy v kongresovém sále. Trochu života do toho umírání! Nebo nám hned u vchodu rozávejte berle, zuby... Vstanou noví bojovníci? Po tomhle mítinku – nikdy.

pondělí 2. března 2009

Je čas bilancování

 Nedávný debakl v účasti „turistů“ na světovém šampionátu v lyžování v Liberci ukázal, jaký je skutečný stav hybnosti svazku tří hraničních oblastí nacházejících se v srdci Evropy, v Euroregionu Nisa.
 Nasčítání prodaných a darovaných vstupenek na všechny akce světového šampionátu potvrdil, že turisté Euroregionu se dostavili v naprosto zanedbatelném množství. Naprostá většina přihlížejících ve Vesci a pod Ještědem byli Češi z Libereckého kraje a okolí. Deklarovaný cíl Euroregionu, instituce jejímž posláním je – cituji:“Všechny tři oblasti spojuje mnoho společných problémů a zájmů, vyplývajících z podobných systémových proměn z mnohaleté společné historie“. (Viz úvodní preambule zakládající konference z 23.-25.5.1991, pod kterou se podepsali prezidenti tří států – Václav havel, Richard von Weizcäcker a Lech Walesa). 
 Dnes, po 18 letech působení málo známého umělého útvaru, lze zodpovědně konstatovat: nepovedlo se. Nevím, v čem občan České Lípy, Hodkovic nad Mohelkou, Mimoně, Turnova či Semil vidí naplnění poslání Euroregionu Nisa. Vlastně ani nevím, zda ještě existuje. Pokud ano, pak v „oblasti“ čerpání finančních prostředků pro funkcionáře a zaměstnance jistě tvrdě obhajující jeho opodstatnění. A protože se svět za 18 let změnil a posunul kamsi dopředu, je nezbytné i takové organizace posoudit a zvážit.
 I krásné myšlenky a jasné cíle mohou narazit na nepochopení. V jistý čas a danou chvíli systém Euroregionu pomohl Hrádku nad Nisou a nejbližšímu okolí dík entuziazmu odpovědných osob. Nebo již bylo dosaženo stanovených cílů? Posuďte sami hlavní cíle Euroregionu Nisa:
  1) Odstraňování záporného vlivu státních hranic
2)Zlepšení životní úrovně obyvatel Euroregionu
3)Zlepšení přírodních a kulturních životních podmínek
4)Rozvoj hospod, potenciálu na území Euroregionu
5)Podpora všech činností na regionální úrovni, které vedou zúčastněnou zem i integraci s Evropskou unií
  Suma sumárum, kde je zakopaný pes? Je málo úředníků? Existuje stále jazyková bariéra? Bylo dosaženo stanovených cílů? Bylo celé to všechno jen záminkou, jak financovat polosoukromé
činnosti a získat slušný příjem v administrativě Euroregionu? No, nejsem si jist, že každý ze zúčastněných na toku peněz sem a tam má čisté svědomí a že vše bylo košer.
 Samočistící textilie a nezávislé kontrolní orgány by měli říct, co nás stojí instituce, která nebyla o vlastní vůli sto udělat něco tak triviálního, jako je účast na světovém šampionátu v lyžování v Liberci.
 Já, jako ostatní občané jsme očekávali až 200.000 diváků na sportovištích. Těch, co do města pod Ještědem přijedou odjinud. Ne z našich řad, převážně žáků, studentů a jejich rodičů z Liberce samotného. To vědět ti stánkaři a prodejci všeho možného a nemožného, tak se doma v klidu zastřelil a nejel do Liberce mrznout a prodělat kalhoty.
 Řad otázek fungování orgánů naší společnosti je stále zahalena rouškou tajemství. Ptejme se. Snad nám někdo aspoň na některé odpoví.

neděle 1. března 2009

Konec lyžování ve Vesci

 Venku doznívají poslední dozvuky slavnostního ohňostroje. Město pomalu usíná. Čeká nás čas hodnocení právě skončeného Mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci 2009. Už zítra ráno se probudíme do všedního dne. Ano, bude to těžké ráno. Město vystřízliví a šampionát bude hodnocen. A nebude to lehké.
 Vyšlo pouze to, že sama příroda se smilovala a napadl sníh. Štáb mistrovství a jeho spolupracovníci zabezpečili průběh a návazné ceremoniální úkony spojené se soutěžemi (doufám) beze zbytku. Otázkou dosud nezodpovězenou je, kolik to stálo. Největší položkou je ztráta důvěry občanů Liberce v pražské instituce, včetně vlády České republiky. Právě ta, bez ohledu na veřejné mínění Liberačáků prosadila svou koncepci a tím vyřadila ze hry občany Liberce, všechny, kteří měli srdce na dlani a pro šampionát by dýchali.
 Šampionát se stal záležitostí 5. patra Paláce Syner a tím ztratil své tlukoucí srdce. Srdce a teplo. Právě to šampionátu skutečně chybělo. Peníze ne. A proto je důležité odpovědět na otázku, zda byly ty stovky milionů využity odpovědně. Zda se nepřepisovaly faktury, zda zmizel nábytek, potraviny, stavebniny, benzín...Co se komu zaplatilo. Dokud nebudou zveřejněny pravdivé odpovědi na všechny tyto otázky, tak bude na primátora města Liberce, slečnu Neumannovou a celý štáb pohlíženo jako na zlatokopy, kteří neuvěřitelně rozkradli státní i městské peníze.
 Po celou dlouhou dobu přípravy a posledních čtrnáct dní se ve městě nemluví o ničem jiném, než koho za to vše kolem mistrovství zavřou. Při známé aroganci libereckého primátora lze očekávat žaloby v hojném počtu. 
 V době mistrovství se stal Liberec městem duchů, prodělávajících obchodníků a všech, kteří vsadili na to, že šampionát přinese městu a lidem v něm peníze a prosperitu. Prodělali kalhoty. Diletantství, arogance, lehkomyslnost a neschopnost reagovat na problémy by se měly stát na dlouhá léta ponaučením těm, kteří se chtějí pouštět do akcí, na které nemají.
 Jen doufám, že lyžaři nepoznali nic. Ale ptali se novináři. Ti poznali hned, že něco není v pořádku. Davy turistů z Německa, Polska a Ruska nepřijely. Nakonec diváckou účast zachraňovali místní a jako vždy – školy. Vše, co tu už bylo. A zřejmě i uslyšíme, že liberečáci jsou nevděční. Chléb a hry? Něco mezi tím. Ale i to úplně stačí k rezignaci primátora, který neuhájil Kumpoštovo vedení. Hlavně proto se teď Liberec včetně celé České republiky ptá:“Kam šly všechny ty milióny, když všichni byli dobrovolníky?“ Ta rezignace už měla přijít dřív....