Možnost projít se novou expozicí Liberecké oblastní galerie s kurátorkou Mgr. Zuzanou Štěpanovičou nemáte každý den. Ve středu 22. dubna v 16:30 se v galerii sešli zájemci o komentovanou prohlídku výstavy německého a rakouského malířství 19. století „Zrcadlo vzpomínek“ a byli velmi potěšeni.
Oblastní galerie pro ně, ale i pro všechny zájemce o malířské umění otevřela novou expozici 26 obrazů německého a rakouského umění 19. století. Slavnostní vernisáží, která se uskutečnila ve čtvrtek 30. dubna 2009 od 18:00 hodin, se liberecká galerie vrací ke svým kořenům. Kurátorka výstavy Mgr. Štěpanovičová s mimořádnou erudicí a znalostí problematiky shromáždila konvolut uměleckých děl a zařadila je tak k tomu nejkrásnějšímu, co nám v současné době Oblastní galerie v Liberci může nabídnout.
Svým verbálním doprovodem expozicí nadchla přítomné posluchače. Výběr asi 10% z celkového množství děl autorů německých a rakouských malířů v depozitu oblastní galerie dává skutečně oněm 26 vystaveným kusům punc toho nejlepšího „co na trhu je“.
Vystavení olejů od tak významných autorů v Liberci si skutečně zaslouží pozornost jak laické tak odborné veřejnosti a to nejen naši, ale přinejmenším i našich sousedů v Rakousku, Bavorsku, Sasku, Polsku a Slovensku. Ve všech okolních zemích se vystavení mistři buď narodili, pracovali, studovali či zemřeli.
Samotná expozice německého a rakouského umění 19. století velmi trefně pojmenovaná „Zrcadlo vzpomínek“ evokuje nálady, vzpomínky, reminiscence a emoce na dávná setkání s přírodou, lidmi, architekturou, která se od té naší až tak neliší...
Vystaveným obrazům by velmi pomohlo šetrné bodové nasvícení. Tehdy olejomalba výrazně vynikne. To by asi byla jediná připomínka k jinak bezchybné expozici.
S přihlédnutím k celkové celkové omšelosti samotné budovy Oblastní galerie v Liberci a pravděpodobné nutnosti zásahu i do ostatních stálých expozic je nutno v rámci koncepce rozvoje galerie pomýšlet na rozšíření galerijních prostor o nové výstavní plochy. Sám se nabízí nejbližší nevyužitý prostor města – bývalá vzorkovna Skloexportu – Liberecký zámek. Prostory nevyužitých obchodů v nově postavených megacentrech nebo komorních prostor „obchůdků“ v Centru Babylon.
Ohromující množství uměleckých předmětů, které oblastní galerie „skrývá a nevyužívá“ ve svých depozitech hovoří zcela jednoznačně pro rozšíření Liberecké oblastní galerie i do netradičních výstavních ploch, dnes už zcela běžně využívaných v cizině. Za pomoci Euroregionu Nisa proniknout do středisek kultury našich sousedů a třeba i formou reciprocity vystavit naše obrazy v kontextu výstav sousedů.
Na stálou expozici čekají mimo jiné i ti, co vzešli z generací našich předchůdců, Němců, Židů a Čechů, jejichž společný život ukončila 2. světová válka. Dejme samostatnou expozici i sudetským autorům, třeba i v oněch nových prostorách o které rozšíříme stávající galerii.
Vhodná by byla i například i secesní vila v Lidových sadech, už zmíněné komorně laděné „obchůdky“ Centra Babylon. Navázat na právě vytvořenou expozici „Zrcadlo vzpomínek“ a plán výstav Oblastní galerie přizpůsobit i nové koncepci pojímání kultury těmi nejmladšími. Jít s obrazy za nimi, například do škol od MS po areál univerzitních budov, včetně kolejí. Hledat nové cesty i formou výměny celých expozic například s galeriemi eurozóny tak, aby „expozice vzpomínek“ byla oním prvním kamínkem, který strhne „lavinu“ zájmu a nových kroků bohaté Liberecké oblastní galerie.
Tak, jak se na stěny současné galerie vracejí (z depozit) díla Leibla, Maxe, Menzela, Jettela, přivítejme doma i Thiemana, Klemma, Führicha, Jägra, Riedla, Nastoupila a desítky dalších. I oni mají svá místa vedle slavných Francouzů a Holanďanů. Najděme pro ně vhodná místa v nových prostorách Liberecké oblastní galerie. Asi tak, jak nám to předvedla ve čtyřech místnostech stávající chátrající oblastní galerie paní Mgr. Zuzana Štěpanovičová, kurátorka výstavy „Zrcadlo vzpomínek“.
Úplně na závěr: udělejte si čas a navštivte Oblastní galerii v Liberci. Už i proto, že to, co vám tam ukáží, patří k tomu nejlepšímu, co v Čechách po galeriích máme. A nakonec – ta budova, ve které dnes galerie je, nemusí stát věčně. Fakt je velmi, velmi omšelá.
pátek 24. dubna 2009
úterý 21. dubna 2009
Viděl jsem film Odpor
Málokdy zalituji, že školy už nechodí v rámci výuky dějepisu a občanské nauky do kina. Po zhlédnutí filmu Odpor (produkce USA) bych udělal výjimku a domluvil s majiteli kin a film promítl všem. Skinům, neofašistům, anarchistům, všem těm „tolerantním“, všem, kterým je to jedno...
Film „Odpor“ je svým námětem II. světové války očima těch, kteří měli být vyhlazeni, něco tak ohromujícího, že následný šok po jeho shlédnutí je zcela přirozená reakce. Drama Židů z běloruských vesniček nás vede válečnými lety 1941-1944 a hlubokými lesy. Příběh dvou židovských mladých mužů, kteří prchají do lesů, dává jméno válce a nenapodobitelnou frází oslovuje všechny. Běloruské pogromisty, německé fašisty, antisemity v řadách partyzánů Sovětské armády.
Jako by autoři filmu dovedli zas o krok dál povídky Isacca Babela a vy jste s Buďoným a jeho první jízdní zažívali ponížení Židů v Berdičevě, v Novogradu-Volyňském. Tentokrát jako by šlo o víc. Dva osudy dvou bratří, kdy jejich volba rozhodne, tak jako jinde „Sofiina volba“ o osudech tisíců, které mohou zachránit.
Bojovat či v ponížení zemřít. Umírat na každém, každičkém kroku či zemřít hrdinskou, anonymní smrtí hrdiny. Naděje jakou je i Davidova hvězda. To, co všichni prožívají je apokalypsou lidtsva, humanity i štěstí. Jako by i štěstí bylo formou války, přežít a milovat. Zabít? Je nutné toho druhého zabít? Zabít toho, kdo neměl slitování a na kolenou prosí? Mohu odpustit vrahovi, který se krví mé vyvražděné rodiny chlubí? A je to jedna pakáž – fašista, rudý, Žid, který neuposlechne a chce jídlo na úkor nemocných a starých...
Nic není horšího než poturčenec, o kterém se ne nadarmo říká, že je horší turka – běloruský fašista, pogromista. Se všemi těmito zrůdami, odvážnými i slabými se ve filmu Odpor setkáte. A po první hodině promítání už se rozhodujete s nimi. Co jíst, když není co – bojovat? A čím? Dvě osudová rozhodnutí bratří Bělských, kteří dokázali to, co kdysi Mojžíš. Na konci války vyšli z lesů a s nimi 1200 zachráněných.
To nebyl sen, to jen odešla ze světa jedna ze špatných (falešných) legend, že se Židé neumí bránit. V bývalém Sovětském svazu bylo za statečnost udělováno vojákům Rudé armády vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. Z národností oceněných tímto titulem byli na prvním místě – Židé. Ale o tom se nemluvilo. Film Odpor, ale právě o takových hrdinech vypráví.
Film „Odpor“ je svým námětem II. světové války očima těch, kteří měli být vyhlazeni, něco tak ohromujícího, že následný šok po jeho shlédnutí je zcela přirozená reakce. Drama Židů z běloruských vesniček nás vede válečnými lety 1941-1944 a hlubokými lesy. Příběh dvou židovských mladých mužů, kteří prchají do lesů, dává jméno válce a nenapodobitelnou frází oslovuje všechny. Běloruské pogromisty, německé fašisty, antisemity v řadách partyzánů Sovětské armády.
Jako by autoři filmu dovedli zas o krok dál povídky Isacca Babela a vy jste s Buďoným a jeho první jízdní zažívali ponížení Židů v Berdičevě, v Novogradu-Volyňském. Tentokrát jako by šlo o víc. Dva osudy dvou bratří, kdy jejich volba rozhodne, tak jako jinde „Sofiina volba“ o osudech tisíců, které mohou zachránit.
Bojovat či v ponížení zemřít. Umírat na každém, každičkém kroku či zemřít hrdinskou, anonymní smrtí hrdiny. Naděje jakou je i Davidova hvězda. To, co všichni prožívají je apokalypsou lidtsva, humanity i štěstí. Jako by i štěstí bylo formou války, přežít a milovat. Zabít? Je nutné toho druhého zabít? Zabít toho, kdo neměl slitování a na kolenou prosí? Mohu odpustit vrahovi, který se krví mé vyvražděné rodiny chlubí? A je to jedna pakáž – fašista, rudý, Žid, který neuposlechne a chce jídlo na úkor nemocných a starých...
Nic není horšího než poturčenec, o kterém se ne nadarmo říká, že je horší turka – běloruský fašista, pogromista. Se všemi těmito zrůdami, odvážnými i slabými se ve filmu Odpor setkáte. A po první hodině promítání už se rozhodujete s nimi. Co jíst, když není co – bojovat? A čím? Dvě osudová rozhodnutí bratří Bělských, kteří dokázali to, co kdysi Mojžíš. Na konci války vyšli z lesů a s nimi 1200 zachráněných.
To nebyl sen, to jen odešla ze světa jedna ze špatných (falešných) legend, že se Židé neumí bránit. V bývalém Sovětském svazu bylo za statečnost udělováno vojákům Rudé armády vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. Z národností oceněných tímto titulem byli na prvním místě – Židé. Ale o tom se nemluvilo. Film Odpor, ale právě o takových hrdinech vypráví.
Ale úplně, úplně slepá justice...
Čechy krásné, Čechy plné Čechů, plné mladých radikálů 18. a 19. dubna 2009, Teplicko, Ústecko. Tam všude pochodovalo naše špatné svědomí. Pár desítek let po válce a Němci – fašisti oslavují Hitlerovy narozeniny... Kdo za to může? Ješita na Hradě, který si dokazuje, že nebýt jeho, slunce by nevyšlo? Kultura, která odmítá z ulic vyhnat smrad, který smrdí. Kdo jsou oni radikálové? Jsou to naše děti? Moje ne. Co pro ně udělalo naše „porevoluční“ školství, že je jich tolik a bude jich stále víc?
Někteří snad i dobře pracují, žel jsou nám nebezpeční. Kde je a kde byl skaut, pionýr, „svazáci“? Je pravda, že i policie a armáda jsou prolezlí touhle pracovitou rakovinou? Skutečně je nic nezastaví? Jsou tu ještě anarchisti. Jsou jediní, kdo nás brání? Proč máme spravedlnost, která je spravedlností pro žumpu společnosti a pro mne ne? Jak je to možné, že onen póvl společnosti má víc práva než já? Jejich práva porušují moje práva. Co na to spravedlnost? Kam nás zavedla společnost, která mě má chránit před touhle spoleností čisté rasy? Proč policie, může-li si vybrat, mlátí anarchisty? Jak to, že nemohu věřit policii? A kdy a čím tohle všechno skončí? Možná až budou všichni jako oni. Pak nebude proč chodit ulicemi a řvát Čechy Čechům. O nás, kteří pochybovali bude postaráno. Navždy.
A tak zatím díky vám, anarchisté, že hájíte naše životy. Na ostatní není spolehnutí... Nebo se snad v Čechách něco změní? A proč to jde na Slovensku a v Maďarsku? Proč je spravedlnost v Čechách permanentně slepá?
Někteří snad i dobře pracují, žel jsou nám nebezpeční. Kde je a kde byl skaut, pionýr, „svazáci“? Je pravda, že i policie a armáda jsou prolezlí touhle pracovitou rakovinou? Skutečně je nic nezastaví? Jsou tu ještě anarchisti. Jsou jediní, kdo nás brání? Proč máme spravedlnost, která je spravedlností pro žumpu společnosti a pro mne ne? Jak je to možné, že onen póvl společnosti má víc práva než já? Jejich práva porušují moje práva. Co na to spravedlnost? Kam nás zavedla společnost, která mě má chránit před touhle spoleností čisté rasy? Proč policie, může-li si vybrat, mlátí anarchisty? Jak to, že nemohu věřit policii? A kdy a čím tohle všechno skončí? Možná až budou všichni jako oni. Pak nebude proč chodit ulicemi a řvát Čechy Čechům. O nás, kteří pochybovali bude postaráno. Navždy.
A tak zatím díky vám, anarchisté, že hájíte naše životy. Na ostatní není spolehnutí... Nebo se snad v Čechách něco změní? A proč to jde na Slovensku a v Maďarsku? Proč je spravedlnost v Čechách permanentně slepá?
čtvrtek 16. dubna 2009
V Libereckém kraji – Stalo se
Dějiny Libereckého kraje byly významně ovlivněny šlechtickým rodem Valdštejnů. Ne vždy to bylo v pozitivním slova smyslu. Například před vojáky Třicetileté války. Zcela odlišně se zachoval jeden z Valdštejnů na počástku 18. století v Turnově.
Turnovští nashromáždili za staletí existence města ve svých truhlách řadu patentů a listin s pečetěmi předchozích majitelů města. Ti všichni potvrzovali nebo udělovali městu nové a nové výhody, osvobozovali Turnov od ponižujících povinností. Tentokrát mladý Valdštejn otočil. Chtěl a požadoval na městu vydání patentů a vzdání se privilegií. Naopak „městské zřízení“ požadovalo již moderní soupis práv a povinností sepsaný v souladu s požadavky pana hraběte. K porozumění a vzájemné shodě nedošlo. Hrabě narazil, doba pokročila.
Lidé Turnova, v čele s primasem Janem Durychem vstoupili do osvíceného 18. století. Město v dobré víře žádalo pomoc od hejtmana kraje, pražského místodržícího i z Vídně. Dočkalo se. Město obsadili mušketýři a mnozí měšťané skončili na mučidlech či ve studených sklepeních hradu. A nešlo o nic víc, než o peníze. Šlechta se obávala o své výhody, mimo jiné o to, kdo dostane z usedlých židovských řemeslníků a obchodníků peníze za „ochranu“, vedle výběru daní, úroků a jiných, vcelku pochopitelných dávek. Ale za „ochranu“? To silně zavání praktikami současné vyděračské sicilské mafie.
Nakonec šlo až o 23 lidí, kteří zde žili a platili daně. 174 zlatých panovníkovi a 43 zlatých za ochranu. A k tomu těm nešťastníkům shořela modlitebna – synagoga roku 1707. Postavit novou stálo tolik úsilí a peněz, že dodnes jsou uchovávány obcí účty a příslušné listiny a povolení ke stavbě:...“a sice délka vně 13a1\4lokte, vnitř 11a3\4. Výška zdůle od dláždění až po vrch střechy 9 loket, šířka 8 loket.“ Originál byl uložen v archivu židovské obce. Nové peníze jsou požadovány počítaje dnem 2. ledna 1719 na novou synagogu. I stalo se, že turnovská synagoga se zachovala po dnešní dny snad zázrakem, když ostatní v kraji Němci v roce 1938 vypálili.
Obnovena do původní krásy dává jen tušit, tu dávnou dobu svého zrodu. Dobu „zvláštních daní na ochranu“, jež byla součástí státní politiky. Kdy mohl šlechtic poslat primátora do šatlavy, byť jen za ppouhé podezření z čehokoli. Kdy zřízení obecní bylo zpochybněno vrchností jen proto, že šlechticům by se nedostávalo peněz. Turnov se stal i díky a především pracovitostí svých občanů překrásným městem jakých je v Libereckém kraji mnoho. Měl by být hrdý na své dějiny a čerpat z nich. Poučit se z chyb a chránit slabé před zneužíváním moci těmi, kteří nerespektují zákony a potlačují vědomě práva jiných, sociálně slabších a menšin...
Turnovští nashromáždili za staletí existence města ve svých truhlách řadu patentů a listin s pečetěmi předchozích majitelů města. Ti všichni potvrzovali nebo udělovali městu nové a nové výhody, osvobozovali Turnov od ponižujících povinností. Tentokrát mladý Valdštejn otočil. Chtěl a požadoval na městu vydání patentů a vzdání se privilegií. Naopak „městské zřízení“ požadovalo již moderní soupis práv a povinností sepsaný v souladu s požadavky pana hraběte. K porozumění a vzájemné shodě nedošlo. Hrabě narazil, doba pokročila.
Lidé Turnova, v čele s primasem Janem Durychem vstoupili do osvíceného 18. století. Město v dobré víře žádalo pomoc od hejtmana kraje, pražského místodržícího i z Vídně. Dočkalo se. Město obsadili mušketýři a mnozí měšťané skončili na mučidlech či ve studených sklepeních hradu. A nešlo o nic víc, než o peníze. Šlechta se obávala o své výhody, mimo jiné o to, kdo dostane z usedlých židovských řemeslníků a obchodníků peníze za „ochranu“, vedle výběru daní, úroků a jiných, vcelku pochopitelných dávek. Ale za „ochranu“? To silně zavání praktikami současné vyděračské sicilské mafie.
Nakonec šlo až o 23 lidí, kteří zde žili a platili daně. 174 zlatých panovníkovi a 43 zlatých za ochranu. A k tomu těm nešťastníkům shořela modlitebna – synagoga roku 1707. Postavit novou stálo tolik úsilí a peněz, že dodnes jsou uchovávány obcí účty a příslušné listiny a povolení ke stavbě:...“a sice délka vně 13a1\4lokte, vnitř 11a3\4. Výška zdůle od dláždění až po vrch střechy 9 loket, šířka 8 loket.“ Originál byl uložen v archivu židovské obce. Nové peníze jsou požadovány počítaje dnem 2. ledna 1719 na novou synagogu. I stalo se, že turnovská synagoga se zachovala po dnešní dny snad zázrakem, když ostatní v kraji Němci v roce 1938 vypálili.
Obnovena do původní krásy dává jen tušit, tu dávnou dobu svého zrodu. Dobu „zvláštních daní na ochranu“, jež byla součástí státní politiky. Kdy mohl šlechtic poslat primátora do šatlavy, byť jen za ppouhé podezření z čehokoli. Kdy zřízení obecní bylo zpochybněno vrchností jen proto, že šlechticům by se nedostávalo peněz. Turnov se stal i díky a především pracovitostí svých občanů překrásným městem jakých je v Libereckém kraji mnoho. Měl by být hrdý na své dějiny a čerpat z nich. Poučit se z chyb a chránit slabé před zneužíváním moci těmi, kteří nerespektují zákony a potlačují vědomě práva jiných, sociálně slabších a menšin...
Somálští piráti
A nejsou to jen oni, kdo se snaží vnutit zbytku světa (rozuměj toho, co nevyznává Mohameda) své pojetí světa. Středověké způsoby obživy, loupež a násilí se tito „hladovějící“ mladí muži s nejlepší výzbrojí a drahými čluny snaží vnutit jako odpovídající způsob obživy hladovějícího Somálska.
Pravda je samozřejmě někde jinde. Nikomu na světě není lhostejný osud hladovějících. Program pomoci těmto lidem je realizován. Je jenom na „vládách“ chudých zemí, co jejich potřební z této pomoci získají. Islámské státy jsou povětšinou s touto pomocí příkladem obrovského rozkrádání. V podstatě nedávají jinou možnost svým mladým rozhněvaným mužům, než odsuzovat západní, dekadentní svět, jejich pomoc Izraeli a dát se na pirátství-loupež. Tento začarovaný kruh násilí, náboženského tmářství a státního pirátství lze jen těžko rozetnout.
Žel není jiné možnosti než neustupovat zločinnosti a uplatňovat jeden stejný metr. Na islamisty páchající zločinné skutky stejně jako na každého jiného zločince naší planety. Nenechat se zastrašit rétorikou imámů a vůdců pirátů, že oni se pomstí. Svtě už jako by neznal nic jiného. Oko za oko. Krev za krev.
Tihle zdánlivě jednoduší chlapci s kalašnikovy jsou řízeni a ovládáni z mešit, odkud nezní hlas po míru a po ústupcích. Víme k čemu z medres a mešit vyzývají islámští duchovní. Londýn, Madrid, Teherán,Gaza, Damašek... Ano, jako by se zloba všech islamistů koncentrovala v závist, ale i odpor proti všemu, co pochází od křesťanů, židů. Jako by jen oni měli vládnout a říkat nám, co je a co není správné. Nedůtklivost, ješitnost a zloba ke všemu, co jen trochu zavání západní kulturou. Jejich výhružky, že budou zabíjet, musely logicky přijít, protože somálští piráti jsou to samé, co bojovníci hizballáhu. Teroristé, co vyhazují do vzduchu školní autobusy a vraždí děti ve školách. Co beztrestně mohou veřejně vyhrožovat Izraeli vymazáním z mapy a svět jakoby neslyší...
To budeme věčně naslouchat islamistům, kteří nevědí kam s petrodolary a kteří své islámské bratry – hladovějící v Somálsku- nechají z hladu přepadat lodi? Místo peněz na skleníky s ředkvičkami, násady pomerančů a datlí jim posílají kalašnikovy, rychlé čluny a vysílačky. Ano, tady je zdroj té velké lži. Ne hlad, ale ti nejbohatší z bohatých posílají své bratry v Mohamedu krást a zíra vraždit. Nebuďme slepí a nenechme se zmást. Teroristé jsou většinou islamisté. Somálské piráty nevyjímaje. A kdy to skončí? Doufám, že brzy. Pak uvěřím, že islám dospěl.
Pravda je samozřejmě někde jinde. Nikomu na světě není lhostejný osud hladovějících. Program pomoci těmto lidem je realizován. Je jenom na „vládách“ chudých zemí, co jejich potřební z této pomoci získají. Islámské státy jsou povětšinou s touto pomocí příkladem obrovského rozkrádání. V podstatě nedávají jinou možnost svým mladým rozhněvaným mužům, než odsuzovat západní, dekadentní svět, jejich pomoc Izraeli a dát se na pirátství-loupež. Tento začarovaný kruh násilí, náboženského tmářství a státního pirátství lze jen těžko rozetnout.
Žel není jiné možnosti než neustupovat zločinnosti a uplatňovat jeden stejný metr. Na islamisty páchající zločinné skutky stejně jako na každého jiného zločince naší planety. Nenechat se zastrašit rétorikou imámů a vůdců pirátů, že oni se pomstí. Svtě už jako by neznal nic jiného. Oko za oko. Krev za krev.
Tihle zdánlivě jednoduší chlapci s kalašnikovy jsou řízeni a ovládáni z mešit, odkud nezní hlas po míru a po ústupcích. Víme k čemu z medres a mešit vyzývají islámští duchovní. Londýn, Madrid, Teherán,Gaza, Damašek... Ano, jako by se zloba všech islamistů koncentrovala v závist, ale i odpor proti všemu, co pochází od křesťanů, židů. Jako by jen oni měli vládnout a říkat nám, co je a co není správné. Nedůtklivost, ješitnost a zloba ke všemu, co jen trochu zavání západní kulturou. Jejich výhružky, že budou zabíjet, musely logicky přijít, protože somálští piráti jsou to samé, co bojovníci hizballáhu. Teroristé, co vyhazují do vzduchu školní autobusy a vraždí děti ve školách. Co beztrestně mohou veřejně vyhrožovat Izraeli vymazáním z mapy a svět jakoby neslyší...
To budeme věčně naslouchat islamistům, kteří nevědí kam s petrodolary a kteří své islámské bratry – hladovějící v Somálsku- nechají z hladu přepadat lodi? Místo peněz na skleníky s ředkvičkami, násady pomerančů a datlí jim posílají kalašnikovy, rychlé čluny a vysílačky. Ano, tady je zdroj té velké lži. Ne hlad, ale ti nejbohatší z bohatých posílají své bratry v Mohamedu krást a zíra vraždit. Nebuďme slepí a nenechme se zmást. Teroristé jsou většinou islamisté. Somálské piráty nevyjímaje. A kdy to skončí? Doufám, že brzy. Pak uvěřím, že islám dospěl.
pátek 10. dubna 2009
Vítejte v Pumelicích
Hofmanovy ilustrace plně vyvažují a doslova dokreslují slibný text. Od suterénu školní budovy v Pumelicích jste vedeni školní budovou, bytem školníka až po samotnou půdu, tělocvičnu nevyjímaje, přes záchodky, chodbami až někam na školní výlet na přilehlý kopec.
Seznámíte se s výtečníky z řad žáků, učitelů a jiných podivínů, kteří z knížky pro děti dělají nesmírně zábavné čtení pro všechny od 6 let až po ty, co se nezapomněli smát a mít radost z pěkné knížky. Při čtení jsem měl pocit, jako by autor knížky seděl vedle mě a smál se se mnou.
Je chvályhodné, že jsme se nepřestali bavit hloupostmi, které sami pácháme na sobě, na své pověsti, že nic lidského nám není cizí a ze školní literární soutěže se mi stále líbí nejvíc': „Přidává se problém navíc, kdo je vlastně střelený, zda myslivec nebo zajíc či snad obraz s jeleny?“
Velký formát, lesklý papír, usměvavé obsahy, postavičky z humoristických časopisů. Není co vytknout. Ona i taková chřipková epidemie v Pumelicích má něco do sebe. Rozhodně napoví, že když vážně, tak jedině s humorem a pro duševní zdraví všechno. Ona i taková učitelka se ráda dožije konce týdne ve zdraví. Když to půjde... Máme tu svérázného kostelníka, co maže karty s farářem, draky, co si povídají. Život bohabojný, jak má být.
Sumasumárum, je to moc hezké, veselé a rozmarné čtení, které vás potěší, ve vašich dětech vzbudí touhu probudit se a žít tenhle svět. Svět nezničitelné radosti a vítězství dobra nad zlem. Svět každé pohádky, příběhů, ze kterých neteče krev.
A tak vám, kteří jste tuhle moc hezkou knížku napsali, nakreslili, svázali a poslali do světa – dík. Poslali jste do světa kus radosti.
neděle 5. dubna 2009
Textilana obléká moderního člověka
Neznám Liberečáka, který by tento slogan neznal. Ano, desítky let nás provázel Libercem. Stal se nedílnou součástí všech akcí sponzoringu Textilany, rodinného stříbra... Aby tomu tak bylo, museli technici, dělníci, zaměstnanci Textilany každoročně uvést na trh bohatý výběr nových tvarů, vzorů a barev v souladu se světovou módou.
Jednou z nejzvláštnějších obchodních značek Textilany byla „tesil“. To bylo obchodní označení látek s obsahem 45% čisté střižní vlny a 55% polyesterového vlákna. Obě složky se podílely na vlastnostech tesilových látek, ze kterých se šily pánské obleky, dámské šaty a kostýmy. Tesil byl pružný, nemačkal se, byl odolný vůči oděru a proti molům i proti mikroorganismům.
Jednou sežehlené sklady zůstávaly a držely svůj tvar i po praní nebo chemickém čištění. Tesil měl vlastnosti, které marně hledáme u tkanin přicházejícíh k nám z Dálného Východu. Prohlédněte si pozorně šatník našich rodičů a prarodičů. Není tom,u tak dávno, kdy právě látky z naší liberecké Textilany oblékaly moderního člověka.
To nebyl ani žert ani samochvála. Byly doby, kdy se v Liberci vyráběly i jiné věci než gumičky a šlaufky k autům cizích značek. A bylo toho uděláno hodně, abychom zapomněli. Víc snad ani udělat nešlo. Jen se běžte podívat, co zbalo po Tetxilaně, na tu rozoranou pláň. Tak obdobně si počínali barbaři, když chtěli, aby dobyté a vypleněné město bylo zapomenuto. Ano, obdobně skončila i naše Textilana. Moderní a současní barbaři našli své vzory v těch, co zničili navždy například Kartágo.
Jednou z nejzvláštnějších obchodních značek Textilany byla „tesil“. To bylo obchodní označení látek s obsahem 45% čisté střižní vlny a 55% polyesterového vlákna. Obě složky se podílely na vlastnostech tesilových látek, ze kterých se šily pánské obleky, dámské šaty a kostýmy. Tesil byl pružný, nemačkal se, byl odolný vůči oděru a proti molům i proti mikroorganismům.
Jednou sežehlené sklady zůstávaly a držely svůj tvar i po praní nebo chemickém čištění. Tesil měl vlastnosti, které marně hledáme u tkanin přicházejícíh k nám z Dálného Východu. Prohlédněte si pozorně šatník našich rodičů a prarodičů. Není tom,u tak dávno, kdy právě látky z naší liberecké Textilany oblékaly moderního člověka.
To nebyl ani žert ani samochvála. Byly doby, kdy se v Liberci vyráběly i jiné věci než gumičky a šlaufky k autům cizích značek. A bylo toho uděláno hodně, abychom zapomněli. Víc snad ani udělat nešlo. Jen se běžte podívat, co zbalo po Tetxilaně, na tu rozoranou pláň. Tak obdobně si počínali barbaři, když chtěli, aby dobyté a vypleněné město bylo zapomenuto. Ano, obdobně skončila i naše Textilana. Moderní a současní barbaři našli své vzory v těch, co zničili navždy například Kartágo.
Bujaré veselí aneb Jak bylo
Nedávno jsem listoval vlastivědným sborníkem „Od Ještědu k Troskám“ z roku 1926 a rád se s vámi podělím o aktuality z naší oblasti v nedávné minulosti.
Tak například separace odpadu není nic, co by naši předkové neznali. 28. května 1629 knížecí (Valdštejnská) komora vydala veřejný patent (vyhlášku) městům a městečkům v knížectví, aby neprodávali starých hadrů ven z knížectví, nýbrž jen do knížecí papírny ve Frýdlantě, kde pracoval papírník Albertinek. Jemu konkuroval jiný papírník Steiner v Kunčicích u Vrchlabí.
Jak vidno, hospodářská krize Třicetileté války silně ovlivnila i hospodářskou činnost na území jinak pečlivě chráněném před jejími hrůzami samotným generalisimem Albrechtem z Valdštejna, vévodou Frýdlantským. Svědčí o tom i nekompromisní řešení narušování veřejného pořádku a problémů s nepřizpůsobivými občany našeho kraje. Už 2. ledna 1629 nařizuje Krajský úřad knížectví frýdlantského hejtmanu na Dubě (Český Dub) ať přikročí k útrpnému právu nad Jakubem Andresem, obyvatelem tamním, loupežníkem na cestách. To se opakuje 11.ledna roku 1631.
19. prosince psáno je z komory hejtmanu Skalskému:“Oznamuje se, že by velicí škůdcové lidští a loupežníci po cestách býti měli, totiž, že má to býti nějaký Kalous Vrchovský, dva synové Damaškovi item z Veselí Musilů syn, Venclů syn Horák s poručením, aby naddotčené osoby všecky zjímány a dobře vězením ujištěny byly a potom o tom zprávu učiniti.“
Všimli jste, jak nekompromisní postoj k neplatičům zaujala místní správa? Jak to šlo i bez výměny státního zastupitele rychle? Jo, mučidla nebo advokát s milionem za úkon a vybydlený panelák? Nevím, nevím, ale tohle by se asi v tom středověku stát nemohlo. Škůdci a loupežníci. Hrozit ombudsmanem nebo odbory? Stačilo pohrozit halapartnou.
To když se roku 1630 usnesla knížecí komora, že bude platit nová soustava odměn myslivcům, tak platila děj se co děj. A tak platilomyslivcům (asi jich bylo víc) na panství semilském za zastřelení jeřábka po 12 groších míšenských, od tetřeva 40 grošů, od mědvěda (!) 6 kop míšenských grošíků. Naproti tomu se nic neplatí služby měsíční. Tak praví Sborník Českého severu z roku 1926.
Na závěr něco z dopisu malíře rajchmberského (libereckého), který doporučuje komoře knížete frýdlantského 1.října 1930 bukvicový olej k barvení střech. Viz archiv Ministerstva financí F 67/I-III protokol. A potom pište! Neuvážlivě někam směrem nahoru pošlete písmo a ještě po 379 létech si o tom budou vrabci na střechách štěbetat...
Ale jinak bylo ve středověku veselo. Dětem – pacholíkům scházel mobil a snad linka bezpečí. Tělesné tresty – nebývalá konjunktura...
Tak například separace odpadu není nic, co by naši předkové neznali. 28. května 1629 knížecí (Valdštejnská) komora vydala veřejný patent (vyhlášku) městům a městečkům v knížectví, aby neprodávali starých hadrů ven z knížectví, nýbrž jen do knížecí papírny ve Frýdlantě, kde pracoval papírník Albertinek. Jemu konkuroval jiný papírník Steiner v Kunčicích u Vrchlabí.
Jak vidno, hospodářská krize Třicetileté války silně ovlivnila i hospodářskou činnost na území jinak pečlivě chráněném před jejími hrůzami samotným generalisimem Albrechtem z Valdštejna, vévodou Frýdlantským. Svědčí o tom i nekompromisní řešení narušování veřejného pořádku a problémů s nepřizpůsobivými občany našeho kraje. Už 2. ledna 1629 nařizuje Krajský úřad knížectví frýdlantského hejtmanu na Dubě (Český Dub) ať přikročí k útrpnému právu nad Jakubem Andresem, obyvatelem tamním, loupežníkem na cestách. To se opakuje 11.ledna roku 1631.
19. prosince psáno je z komory hejtmanu Skalskému:“Oznamuje se, že by velicí škůdcové lidští a loupežníci po cestách býti měli, totiž, že má to býti nějaký Kalous Vrchovský, dva synové Damaškovi item z Veselí Musilů syn, Venclů syn Horák s poručením, aby naddotčené osoby všecky zjímány a dobře vězením ujištěny byly a potom o tom zprávu učiniti.“
Všimli jste, jak nekompromisní postoj k neplatičům zaujala místní správa? Jak to šlo i bez výměny státního zastupitele rychle? Jo, mučidla nebo advokát s milionem za úkon a vybydlený panelák? Nevím, nevím, ale tohle by se asi v tom středověku stát nemohlo. Škůdci a loupežníci. Hrozit ombudsmanem nebo odbory? Stačilo pohrozit halapartnou.
To když se roku 1630 usnesla knížecí komora, že bude platit nová soustava odměn myslivcům, tak platila děj se co děj. A tak platilomyslivcům (asi jich bylo víc) na panství semilském za zastřelení jeřábka po 12 groších míšenských, od tetřeva 40 grošů, od mědvěda (!) 6 kop míšenských grošíků. Naproti tomu se nic neplatí služby měsíční. Tak praví Sborník Českého severu z roku 1926.
Na závěr něco z dopisu malíře rajchmberského (libereckého), který doporučuje komoře knížete frýdlantského 1.října 1930 bukvicový olej k barvení střech. Viz archiv Ministerstva financí F 67/I-III protokol. A potom pište! Neuvážlivě někam směrem nahoru pošlete písmo a ještě po 379 létech si o tom budou vrabci na střechách štěbetat...
Ale jinak bylo ve středověku veselo. Dětem – pacholíkům scházel mobil a snad linka bezpečí. Tělesné tresty – nebývalá konjunktura...
Prezident USA v Praze aneb Svět bez jaderných zbraní
Radar v Čechách bude, doku tu bude hrozba jaderného úderu takových režimů jako vládnou v Severní Korei a Íránu, dokud tu budou muslimští a jiní teroristé. V Afganistánu, v Syrii, Lybii. Pokud světu bude hrozit arabský terorista, dokud Izraeli bude někdo hrozit vymazáním z mapy. Tam všude se bojuje za Prahu, za mír v Jablonci, Turnově, v Liberci, na celém světě.
Terorismus a jaderná válka to je skutečná a stálá hrozba světu. Musíme být připraveni. Jaderný konflikt je stále aktuální a radar v Čechách nás před ním může ochránit. Jsem i přesvědčen, že návštěva pana prezidenta USA pomůže pochopit, že svět je jen jeden. Neexistují totiž lokální konflikty. Existuje pouze jeden celosvětový konflikt. Na jedné straně demokratický režim, na druhé straně ty, co hrozí demokratickému státu vyhnáním do moře.
Na hranicích Izraele s Gazou se bojuje o Prahu, o mír na celém světě. Svět přece nesmí být zničen magory ze severní Koreje nebo Íránu, šílenými muslimy, jejichž svět je světem zvrácené náboženské rétoriky a nesnášenlivosti. Ideologie hlubokého středověku, bezbřehého terorismu a snahy získat jaderné zbraně stůj co stůj. Vydíráním a jejich použitím vrátit svět do doby kamenné nejlépe vyhovující militantnímu islámu.
Svět může před jejich zvráceným pojetím islamizace zachránit paradoxně celosvětové jaderné odzbrojení. Nastolení důvěry a společenského řádu by svět mohlo zbavit strachu před teroristy, populisty, demagogy a žvanily, takových, co si nevidí na špičku nosu. Ti podrývají podstatu demokracie a přizvukují nepřátelům demokracie. Pokud chceme žít v míru, musíme to říci jasně a ne argumentovat tím, co je nám do bezpečí jiných...
Svět je jen jeden. Musí skončit rétorika. Nastal čas řešení a odzbrojení a začít musí velmoci. Ti musí dát příklad ostatním. Jádro používat pouze pro mír. Dodržovat dohody a vlastní prohlášení. Nechovat se jako stávající režim Severní Koreje či islámský režim v Íránu, který stále hledá třídního nepřítele, někoho, kvůli kterému nám to nejde....
Musíme se obávat vážně míněné rétoriky jako jsou prohlášení prezidenta fundamentálního islámského režimu v Teheránu. Proto musí být postaven štít v Brdech. Militantní Arabové nechtějí válku, jen vyvraždit jeden stát. To Spojené státy ani ostatní demokratické státy nepřipustí. I proto musí být radar v Brdech. Spojené státy, jak řekl jejich prezident v Praze, své spojence neopouští.
Terorismus a jaderná válka to je skutečná a stálá hrozba světu. Musíme být připraveni. Jaderný konflikt je stále aktuální a radar v Čechách nás před ním může ochránit. Jsem i přesvědčen, že návštěva pana prezidenta USA pomůže pochopit, že svět je jen jeden. Neexistují totiž lokální konflikty. Existuje pouze jeden celosvětový konflikt. Na jedné straně demokratický režim, na druhé straně ty, co hrozí demokratickému státu vyhnáním do moře.
Na hranicích Izraele s Gazou se bojuje o Prahu, o mír na celém světě. Svět přece nesmí být zničen magory ze severní Koreje nebo Íránu, šílenými muslimy, jejichž svět je světem zvrácené náboženské rétoriky a nesnášenlivosti. Ideologie hlubokého středověku, bezbřehého terorismu a snahy získat jaderné zbraně stůj co stůj. Vydíráním a jejich použitím vrátit svět do doby kamenné nejlépe vyhovující militantnímu islámu.
Svět může před jejich zvráceným pojetím islamizace zachránit paradoxně celosvětové jaderné odzbrojení. Nastolení důvěry a společenského řádu by svět mohlo zbavit strachu před teroristy, populisty, demagogy a žvanily, takových, co si nevidí na špičku nosu. Ti podrývají podstatu demokracie a přizvukují nepřátelům demokracie. Pokud chceme žít v míru, musíme to říci jasně a ne argumentovat tím, co je nám do bezpečí jiných...
Svět je jen jeden. Musí skončit rétorika. Nastal čas řešení a odzbrojení a začít musí velmoci. Ti musí dát příklad ostatním. Jádro používat pouze pro mír. Dodržovat dohody a vlastní prohlášení. Nechovat se jako stávající režim Severní Koreje či islámský režim v Íránu, který stále hledá třídního nepřítele, někoho, kvůli kterému nám to nejde....
Musíme se obávat vážně míněné rétoriky jako jsou prohlášení prezidenta fundamentálního islámského režimu v Teheránu. Proto musí být postaven štít v Brdech. Militantní Arabové nechtějí válku, jen vyvraždit jeden stát. To Spojené státy ani ostatní demokratické státy nepřipustí. I proto musí být radar v Brdech. Spojené státy, jak řekl jejich prezident v Praze, své spojence neopouští.
Zajímavá restaurace na cestě ze Žitavy do Liberce
...nespletl jsem se v čase? Opravdu cesta trvala pouze 15 minut? Autem ze Žitavy až před restauraci Koňská farma Vysoká v Chrastavě. Ano, pravá a nefalšovaná 105% farma toho nejzvláštnějšího plemene koní na světě „Achal Teke“, otevřela zcela nedávno restauraci v areálu nejmodernější a nejhezčí chovné stanice na sever od Alp, v České republice, 15 minut autem ze Žitavy.
Nad Chrastavou, v nesmírně krásném, tichém prostředí Sudet, v kopcích, kde se kolem vás pohybují ušlechtilá zvířata – koně. Něco, co blízké, ale ani vzdálené okolí, nemá. Postavené na zelené louce, 2km od chrastavského náměstí nad Förichovým kostelem. Až se bojím, že po přečtení mého povídání tu nebude k hnutí, že si každý půjde ověřit, zda je to pravda. Pravda to je, na to můžete vzít jed. A místa, včetně toho na zaparkování vašeho miláčka tu je taky dost.
Restaurace Farma Vysoká u Chrastavy splňuje všechna kritéria té nejlepší světové konzumace spojené s relaxací. Každý turista zde nalezne volný stůl, kde se dobře nají, postel, kde si může i po obědě odpočinout, kde si může zarajtovat na nádherném koni, kde si budou vážit jeho psa a kde si děti mohou hrát i najít poučení. Skutečné „vzdušné lázně“.
Vše, na co se v tomto areálu podíváte naplní vaše smysly. Skutečný balsám pro tělo i duši. Každý víkend navíc jiný tématický večer se stylovou hudbou. Zajištěné a chráněné parkování vašeho vozu. Vašeho psa uvítají a postarají se o něho. Vaše domácí zvíře je host, možná i víc. Na zvířata se na farmě hledí tak, jako na slušné lidi. Žádné výjimky. Musí se ovšem slušně chovat. (Žel právě jejich majitelé s tímhle mívají trochu problémy). Suma sumárum i zvíře je host a může všude. Téměř...
A ta restaurační kuchyně! Hergot! Stála mě při degustaci balík, ale jíst se to dalo! Steak s hříbkovou omáčkou, dvě porce slušné velikosti s bramborem a pitím za 700,- korun českých.
Jídlo zde připravuje indický kuchař Jag Jit Singh (ostatní mu říkají Sanny), který pochází z indického Paňdžhabu a má za sebou praxi v jednom z nejlepších pražských hotelů, Hotel Hilton Praha. Kuchař je nesmírně skromný a pracovitý mladý člověk, skutečný mistr ve svém oboru.
Ta praxe a zkušenosti jsou na každém kroku restaurací. Je tu čisto, že by se tu, jak se říká, mohlo jíst z podlahy. Na place se točí slečna Renata Valentová, číšnice – kasírka, svobodná a usměvavá dvacítky, která je rovněž ozdobou podniku. Z její řeči jsem vyčetl naprosto profesionální chování i loajální vztah k zaměstnavatelce, pyšná na podnik, ve kterém pracuje. Šéfová měla šťastnou ruku, když ji do restaurace přivedla. Kéž jim to vydrží!
Škoda, že za mé návštěvy nebyla přítomná šéfová celého podniku, paní Václava Jarošová. Prý je velmi přitažlivá, krásně zpívá a donedávna i měla country kapelu. Teď šéfuje celé té velké koňské farmě, včetně naprosto dokonalé restaurace s hotelem.
Kde jinde, máte při dobrém steaku přímo za sklem, od stolu možnost pozorovat „on line“ výcvik koní nebo psů? Z kuřácké části restaurace v 1. poschodí je i výhled na venkovní jízdárnu. Dole v nekuřácké části vás příjemně do zad hřeje velký krb, plný voňavého dřeva, děti mají přímo v restauraci velký hrací koutek s firemními hračkami. A všude je nezbytný motiv koně – jsme přece na koňské farmě.
Záměrně se nesnažím psát o koních. Přijel jsem sem za pověstí vynikajícího indického kuchaře a jeho nadpozemském jídle. Ale koně jsou tu všude. Hledí na vás svýma moudrýma očima, kráčí kolem, jako by tančili. Schází jim už jen smoking a motýlek pod krkem, zlaté manžetové knoflíky a mohli by vás z fleku obsluhovat. Připadám si jako v Hofburgu při výuce španělské jezdecké školy.
Tohle spojení koní a dobrého jídla nemá v Čechách obdoby. A samotná restaurace je jen třešničkou na svatebním dortu. Á propós, dorty tu mají i pro nejmlsnější a také jsem vyzkoušel „Indické potěšení“ - vynikající a za 55,-Kč. Palačinky opečené na medu, plněné tvarohovým krémem s griliášem a lesními plody za 72 korun českých a další a další. Pro děti, na přání hosta vám připraví od všeho i poloviční porci za kterou zaplatíte 70% z plné ceny.
Říkal jsem třešnička na dortu? Mýlil jsem se. Diamant v královské koruně! Restaurace, kde je téměř vše ve vzájemné shodě, čisté, chutné, voňavé a čerstvé. Toalety zářící čistotou, čistá jsou i okna, schody, kachličky. Velké jsou porce, rychlá a pozorná obsluha. Za kvalitu se platí, ale jak jsem si všimnul, hosté se sem vracejí. Děti se těší na zvířata, dospělí na dobré jídlo. Vždy oblíbený kuřecí řízek 150 gramů stojí 85 korun, vepřový 200 gramový 96 korun, kuřecí prsíčka v karamelu s rýží za 75 korum, 300 gramů klasických špaget Bolonese vám bude na talíři vonět za 89 korun. České pivo Svijany 11o 0,3 litru uhasí vaši žízeň po dobrém obědě za 14 korun v restauraci s krásným stylovým interiérem.
To by v tom byl čert, aby chytří Sasové ze Žitavy, Görlitz a přilehlého okolí nenašli cestu do Čech, do nové krásné hospody za dobrým jídlem, pitím i zábavou. A přitom mají tohle potěšení doslova za humny, na cestě ze Žitavy do Liberce, čtvrt hodiny od žitavské radnice k radnici v Chrastavě. A to vše s krásným výhledem z restaurace přes záda zlatých koní Achal Teke na impozantní Ještěd nad Libercem.
A pokud po dobrém, co říkám, vynikajícím jídle ještě vylezete na koně, máte jedinečnou možnost báječně se projet. A pokud ne vy, má tu možnost vaše milostivá paní či přítomné milované děti. A kdo chce po obědě na nefalšovaném ranči ulehnout a na chvíli zavřít oči - proč ne? Nic mu v tom nebrání. Na pokojích je vše čisté a moderní je tu i televize, internet. Sladká postel s nebesy. Po vynikajícím jídle neznám sladší pokušení.
Ahoj u plného stolu v restauraci Koňská farma Vysoká – Chrastava.
Www.vysoka.org
farmavysoka@seznam.cz
tel.: 602 336 911
Váš známý Egon Wiener
dobře napapaný
Nad Chrastavou, v nesmírně krásném, tichém prostředí Sudet, v kopcích, kde se kolem vás pohybují ušlechtilá zvířata – koně. Něco, co blízké, ale ani vzdálené okolí, nemá. Postavené na zelené louce, 2km od chrastavského náměstí nad Förichovým kostelem. Až se bojím, že po přečtení mého povídání tu nebude k hnutí, že si každý půjde ověřit, zda je to pravda. Pravda to je, na to můžete vzít jed. A místa, včetně toho na zaparkování vašeho miláčka tu je taky dost.
Restaurace Farma Vysoká u Chrastavy splňuje všechna kritéria té nejlepší světové konzumace spojené s relaxací. Každý turista zde nalezne volný stůl, kde se dobře nají, postel, kde si může i po obědě odpočinout, kde si může zarajtovat na nádherném koni, kde si budou vážit jeho psa a kde si děti mohou hrát i najít poučení. Skutečné „vzdušné lázně“.
Vše, na co se v tomto areálu podíváte naplní vaše smysly. Skutečný balsám pro tělo i duši. Každý víkend navíc jiný tématický večer se stylovou hudbou. Zajištěné a chráněné parkování vašeho vozu. Vašeho psa uvítají a postarají se o něho. Vaše domácí zvíře je host, možná i víc. Na zvířata se na farmě hledí tak, jako na slušné lidi. Žádné výjimky. Musí se ovšem slušně chovat. (Žel právě jejich majitelé s tímhle mívají trochu problémy). Suma sumárum i zvíře je host a může všude. Téměř...
A ta restaurační kuchyně! Hergot! Stála mě při degustaci balík, ale jíst se to dalo! Steak s hříbkovou omáčkou, dvě porce slušné velikosti s bramborem a pitím za 700,- korun českých.
Jídlo zde připravuje indický kuchař Jag Jit Singh (ostatní mu říkají Sanny), který pochází z indického Paňdžhabu a má za sebou praxi v jednom z nejlepších pražských hotelů, Hotel Hilton Praha. Kuchař je nesmírně skromný a pracovitý mladý člověk, skutečný mistr ve svém oboru.
Ta praxe a zkušenosti jsou na každém kroku restaurací. Je tu čisto, že by se tu, jak se říká, mohlo jíst z podlahy. Na place se točí slečna Renata Valentová, číšnice – kasírka, svobodná a usměvavá dvacítky, která je rovněž ozdobou podniku. Z její řeči jsem vyčetl naprosto profesionální chování i loajální vztah k zaměstnavatelce, pyšná na podnik, ve kterém pracuje. Šéfová měla šťastnou ruku, když ji do restaurace přivedla. Kéž jim to vydrží!
Škoda, že za mé návštěvy nebyla přítomná šéfová celého podniku, paní Václava Jarošová. Prý je velmi přitažlivá, krásně zpívá a donedávna i měla country kapelu. Teď šéfuje celé té velké koňské farmě, včetně naprosto dokonalé restaurace s hotelem.
Kde jinde, máte při dobrém steaku přímo za sklem, od stolu možnost pozorovat „on line“ výcvik koní nebo psů? Z kuřácké části restaurace v 1. poschodí je i výhled na venkovní jízdárnu. Dole v nekuřácké části vás příjemně do zad hřeje velký krb, plný voňavého dřeva, děti mají přímo v restauraci velký hrací koutek s firemními hračkami. A všude je nezbytný motiv koně – jsme přece na koňské farmě.
Záměrně se nesnažím psát o koních. Přijel jsem sem za pověstí vynikajícího indického kuchaře a jeho nadpozemském jídle. Ale koně jsou tu všude. Hledí na vás svýma moudrýma očima, kráčí kolem, jako by tančili. Schází jim už jen smoking a motýlek pod krkem, zlaté manžetové knoflíky a mohli by vás z fleku obsluhovat. Připadám si jako v Hofburgu při výuce španělské jezdecké školy.
Tohle spojení koní a dobrého jídla nemá v Čechách obdoby. A samotná restaurace je jen třešničkou na svatebním dortu. Á propós, dorty tu mají i pro nejmlsnější a také jsem vyzkoušel „Indické potěšení“ - vynikající a za 55,-Kč. Palačinky opečené na medu, plněné tvarohovým krémem s griliášem a lesními plody za 72 korun českých a další a další. Pro děti, na přání hosta vám připraví od všeho i poloviční porci za kterou zaplatíte 70% z plné ceny.
Říkal jsem třešnička na dortu? Mýlil jsem se. Diamant v královské koruně! Restaurace, kde je téměř vše ve vzájemné shodě, čisté, chutné, voňavé a čerstvé. Toalety zářící čistotou, čistá jsou i okna, schody, kachličky. Velké jsou porce, rychlá a pozorná obsluha. Za kvalitu se platí, ale jak jsem si všimnul, hosté se sem vracejí. Děti se těší na zvířata, dospělí na dobré jídlo. Vždy oblíbený kuřecí řízek 150 gramů stojí 85 korun, vepřový 200 gramový 96 korun, kuřecí prsíčka v karamelu s rýží za 75 korum, 300 gramů klasických špaget Bolonese vám bude na talíři vonět za 89 korun. České pivo Svijany 11o 0,3 litru uhasí vaši žízeň po dobrém obědě za 14 korun v restauraci s krásným stylovým interiérem.
To by v tom byl čert, aby chytří Sasové ze Žitavy, Görlitz a přilehlého okolí nenašli cestu do Čech, do nové krásné hospody za dobrým jídlem, pitím i zábavou. A přitom mají tohle potěšení doslova za humny, na cestě ze Žitavy do Liberce, čtvrt hodiny od žitavské radnice k radnici v Chrastavě. A to vše s krásným výhledem z restaurace přes záda zlatých koní Achal Teke na impozantní Ještěd nad Libercem.
A pokud po dobrém, co říkám, vynikajícím jídle ještě vylezete na koně, máte jedinečnou možnost báječně se projet. A pokud ne vy, má tu možnost vaše milostivá paní či přítomné milované děti. A kdo chce po obědě na nefalšovaném ranči ulehnout a na chvíli zavřít oči - proč ne? Nic mu v tom nebrání. Na pokojích je vše čisté a moderní je tu i televize, internet. Sladká postel s nebesy. Po vynikajícím jídle neznám sladší pokušení.
Ahoj u plného stolu v restauraci Koňská farma Vysoká – Chrastava.
Www.vysoka.org
farmavysoka@seznam.cz
tel.: 602 336 911
Váš známý Egon Wiener
dobře napapaný
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)