neděle 31. května 2009

Jak jsem poznával Chrastavu

S Chrastavou jsem se setkal poprvé prostřednictvím rodiny MUDr. Fišera respektive jeho dětí Leona a Leonky. Jejich chrastavská vila byla obrovská a pan doktor v ní měl soukromou ordinaci. Naše rodiče pojil stejný osud. Přežili holocaust.

Tatínek byl národním správcem firmy Simm a Wagner v Machníně, kde jsme i bydleli a Chrastava, to bylo pro malého kluka tehdy velké město. Sem se jezdilo spádově k lékařům, zubařům a za službami.

Hluboko se mi vryla do paměti vzpomínka na První máj v padesátém šestém roce. Tehdy malý autobus, který byl zároveň pojízdnou knihovnou, vedl machnínské školáky do Chrastavy na prvomájové oslavy. Cestou, kráčejíce za pomalu jedoucím autobusem, jsme se nadýchali jeho splodin a padali jsme jako hrušky. Autobus ale dál vyhrával budovatelské písně a pokračoval v cestě, i když mu útroby postupně zaplňovali silně omámení, pospávající a později i zvracející machníňáčci.Jó, kdepak, Chrastava!

V letech 1950-1956 pracoval tatínek v Totexu. Pamatuji si, jak po měnové reformě v roce 1953 přinesl první výplatu v nových penězích. Já jsem v úžasu hleděl na ty krásné, hladké peníze, ale maminka tehdy plakala. Šetřili jsme a tatínek, jako všichni z Machnína dojížděl do Totexu na kole v létě i v zimě.

Kousek od Totexu by Závodní klub. Tam jsem jezdíval autobusem z Machnína na filatelistický kroužek, pro děti „totexáků“. Teď už nevím, zda právě tam nebo v jídelně Totexu vystupovali tehdy populární Kučerovci s jihoamerickými písničkami, ale mrzelo mne, že mne tehdy táta na ně nevzal.

Chrastava, to taky byl pan učitel Hons, předválečná legenda, který později vedl kroužek mladých filatelistů v muzeu a já za ním chodil i domů. Kolo jsem si nechával opravovat zásadně u pana – pana... Ach, ta jména! No bylo to hned naproti dolejší benzínové pumpě, naproti opravě aut..

A pak, jak bych mohl zapomenout! Chrastavské oko! V půli cesty mezi Chrastavou a Machnínem, tam, kde měla stát německá dálnice. Tam „V břízkách“ jsem se naučil plavat v nádherné modré vodě, kde spolu se mnou brázdily vodní hladinu svižné černé užovky. Bože, co tam rostlo křemeňáků!

Do Chrastavy se také vozilo k opravám vše čalouněné (k panu Herknerovi), vše, co doma haprovalo se řešilo v Chrastavě. Do Chrastavy také přecházelo 99% všech machnínských páťáků. On ten náš Machnín bylo vlastně takové chrastavské předměstí.

Chrastavu mám rád, protože v ní mám hodně dobrých kamarádů. I první Hrabalovy knížky počátkem šedesátých let jsem si kupoval u vás, v Chrastavě, v knihkupectví na náměstí.

sobota 30. května 2009

O knížkách, respektive o jedné

Nedávno jsem si přečetl ve výloze jednoho českolipského knihkupectví nápis „Knihy i pro chudé“. To mě donutilo napsat malou poznámku o knihách vůbec.
Mám před sebou útlou knížečku, která před 161 lety byla napsána pro ty nejchudší. Od té doby bylo napsáno nespočetně jiných a přesto ta, která se dostala českému čtenáři v českém jazyce do rukou před 127 lety byla první a na mnoho dalších let i nejčtenější. „Manifest komunistické strany“ autorů Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Kniha, jejíž cena byla zanedbatelná a tudíž byla tou „knihou i pro chudé“. A přesto skutečně ovlivnila chod světových dějin.
Marketingový tah obou pánů autorů před 161 lety učinil z tenkého svazku s úvodní větou „Evropou obchází strašidlo…“, knížko vskutku přitažlivou nejen cenou, ale i obsahem. Následovala hodně přes tisíc dalších vydání v nejrůznějších jazycích, což hovoří o dokonalé logice, literární zkratce i potřebné revoluční euforii. Obsahovala tedy vše, co tvoří ve vzájemné shodě z díla bestseller.
Její české vydání před 127 lety asi v České Lípě už takový ohlas nemělo (i proto, že Česká Lípa neměla tolik českých čtenářů). O to víc jich ale měla na Jablonecku, Železnobrodsku, Semilsku, Trutnovsku a Turnovsku. Tam bylo Čechů přeci jen o poznání víc.
Ještě před 35 lety dobový český tisk psal o Manifestu komunistické strany jako o knize, která formulovala politickou sílu, která knihou formována a poučena má ve svých rukou moc na jedné třetině zemského povrchu. Dnes, kdy poměr sil ve světě je opět trochu jiný a titul knihy by našel své místo spíš ve výloze „knihy i pro chudé“, lze si položit ne nelogickou otázku, kde se stala chyba? Vždyť „leitmotiv“ knihy je tak přitažlivý!
Zdůrazňuje myšlenku, že se proletariát nemůže osvobodit, jestliže navždy neosvobodí celou společnost od vykořisťování. Tak a jsme u příběhu s nelogickým koncem. Jsme svědky opětovného pokusu oživit myšlenku a vrátit tuto 161 let starou aktualitu do výloh knihkupectví?
Pokud ano, pak „laboratorní zkouška“ už proběhla a v roce 1989 byla v našich podmínkách uložena ad acta. Současné stále nové pokusy oživit světovou ekonomiku vyzkoušenými cestami „zestátněním ekonomiky a bankovnictví“ mi znovu připomněly marketingový tah onoho knihkupectví v Lípě „knihy i pro chudé“, a u toho ať raději i zůstane. Nebo ne?

Slušnost, tradice, tolerance

Tradice jako model, tolerance jako výsledek výchovy a slušnost? Měl jsem možnost pozorovat sedmnáctiletého studenta strojní průmyslovky na předvolebním mítinku politické strany. Těch studentů tam bylo samozřejmě víc. Velmi dobře oblečených s rukama plnýma vajec. Natěšených, rozeřvaných, pusu od ucha k uchu. Nekoordinované pohyby, snaha upoutat na sebe pozornost. Učebnicový příklad hulvátského rádoby chlapského chování.

Přišli sem kvůli tomu, aby vypustili páru, pohrozili, uhodili. Na nohou značková obuv od táty, mámy – chudáci, sami si ještě nevydělávají. Škoda, že jejich rodiče nepřišli. Museli ráno do práce. Nejspíš by se divili, kolik vajíček ten den jejich děti koupili.

Naše děti. Jsou tu jisté hranice a ti, kteří s našimi dětmi manipulují, naši známí-neznámí z internetu. A pak ti, co rozhodují, co je ještě hulvátství a co už je hanobení rasy a původu. Nacisté by se divili, co všechno dnes fašistům v Česku projde. Že například hajlování nic neznamená, a kdo všechno si plete pozdrav se zaťatou pěstí (rot front) s nacistickým pozdravem. Co je co, rozhoduje neznalec s jednoročním policejním kursem.

Každé město, obec, rodina, ti všichni rozhodují o svých demokratických tradicích. Žel v Česku rozhoduje o tradici obce její komunistická minulost. Co by mělo ještě přijít? Hlad, bída, nouze nebo nový Hitler, aby lidé tradicemi přestali opovrhovat?

To, co se děje, je ulice plná našich dobře živených dětí, kteří za naše peníze plivou na naše táty, mámy, dědečky a babičky. Na to, co si kdysi na továrnících vymohli. Náš kraj má svou revoluční tradici. Z čeho by dnes měl mít sedmnáctiletý student strach, čeho by se bál? Pokud studuje, je mu hej, rodiče se postarají. Po střední škole mu zaplatí (?) soukromou vysokou a on jim vystuduje na pána. Pak ho už rodiče nezajímají. Nemají na jeho životní standard. Jo ještě něco – ať se pakují! On ten jejich byt vlastně není k zahození a vlastně ho nepotřebují.

To je důsledek vytrácející se role rodičů a prarodičů z výchovy. Ovládáni internetem se mladí ponoukají tu proti chudým tu proti starým jindy proti levicově zaměřeným nebo rasově odlišným. Většina mladých chce být bohatá a chudých se štítí. Imponují jim slova, slova, slova a neuplyne dlouho a budou se chovat jako většina našich politiků. Obhrouble, vulgárně, přezíravě a nebudou chtít pracovat v dělnických profesích. Zatím to nehrozí. Zatím házejí vajíčky a neskonale se tím baví. Ale co, tohle je ještě nic. Počkejme si, až do města dorazí špička ledovce, naši drazí z tzv. „Dělnické strany“ s hesly „Nic než národ“ a „Čechy Čechům“. To nás teprv začnou bolet hlavy! Ale takhle přece začínal i Hitler.

„Prosím vás, a kdo to byl ten Hitler?“.......



Egon Wiener

neděle 24. května 2009

Daně, daně, šokující daně

 Nemusíte zrovna vlastnit pozemky Velké pardubické. I tak váš úsměv pohasne a vítr v peněžence zaskučí. Vlastníci nemovitostí v Libereckém kraji jsou radostí mimo sebe. Rozlepili totiž obálku daňového úřadu a – nevěřícně hledí na vyměřenou daň z nemovitostí pro rok 2009.
 Daň je několikanásobně vyšší proti létům minulým. Kdyby nás někdo, byť jen polohlasem varoval, ale ono ne! Překvapení musí být i kdyby na sůl nebylo! Zaplať! Ne ty, cizinče, ale ty, domácí příteli! Do 1. června. Obce se rozhodly už loni, ty měly jasno už loňského 1. srpna. Informovaly a to celou jednou větou o výši koeficientu. V praxi to ovšem znamená, milí majitelé, nevyhnutelnost platby. Zaplatíš dvakrát, třikrát, čtyřikrát nebo pětkrát víc. Kolik konkrétně, Honzo, zaplatíš, ti samosebou nikdo z obce předem nesdělil. Tomu se říká léčba šokem!
 Jaképak mazlení. A nebo a lépe – měl jsi se zeptat, hloupý Honzo, předpisy máš k nahlédnutí na úřadech, takže nevyváděj! A že jsou chataři dění v obci tak trochu vzdáleni? Ale jděte! Mají na chaty, tak co je nepostrašit. 
 Škodolibost, arogance, pocit moci a pocit bezmoci. Jó úřady a finanční k tomu, s těmi se občan nerad haštěří. Majetek je majetek. A majitelé jsou tedy lidé majetní, usuzuje naše i ta nejmenší vládička. Nezavoláš? Nedozvíš se! Ať je to tedy složenka, ten posel vášnivých zpráv, kdo tě vrátí do reality! A pokud se úradkem Božím složenka nedoručí, pak máš na průšvih zaděláno!
 Vážení, do 1. června! Daňový balíček bývalé vlády, která je dávno v propadlišti dějin, dal o sobě vědět. Obce si mohly vybrat. Svobodně. Vy už ne! Vlastník bytu 3+1 už ne kupříkladu 300,- ale nově 1200,- tj. čtyřikrát více, pokud se jedná o slušné obce tak jen dvakrát více. 
 Příští rok budou obce potřebovat víc peněz, přibude jim péče o chodníky a kdo to zaplatí? Drazí spoluobčané, majitelé nemovitostí (chalup, chat, domů i bytů) budete to vy! Takže zvesela! Ale třeba jednou bude i jinak.

Přečetl jsem

 Sen a skutečnost – nová knížka regionálního nakladatelství Bor mě přivedla nejen na její křest do Smržovky, ale i k napsání toho, jaký dojem na mne udělala.
 Literární odkaz Marie Kwaysserové, smržovské učitelky, od jejíž smrti v roce 1913 uběhlo už přece jen pár desetiletí, našel své zrcadlení v počinu všech zainteresovaných počínaje výše zmíněným libereckým nakladatelstvím Bor a konče všemi těmi smržováky, kteří vydání knihy významně napomohli.
 Kniha stojí a padá s myšlenkou vzájemného porozumění a to doslova. Smržovka, na rozhraní česko-německého jazykového pomezí v tvorbě Marie Kwaysserové je nejen dvojjazyčná, ale rovněž šovinistická. Nejen zde je porozumění cílem všech humanisticky uvažujících tvůrců, Kwaysserovou nevyjímaje.
 Knížka je velmi přehledně postavena složením a množstvím informací v několika rovinách. Vzniklo tak literární dílo, na jaké nejsme až tak zvyklí. Blízká literatuře faktu dává nahlédnout do kuchyně mistra kuchaře pečícího na plotně maso vedle dusící se zeleniny. Každý ze strávníků najde svůj pokrm, každá kapitola knihy je součástí celku a celek přináší jen zajímavé informace.
 Ilustrace Markéty Urbanové, dcery neméně oblíbeného ilustrátora knih Petra Urbana, jsou slibným počátkem umělecké kariéry mladé výtvarnice. Již tradičně vynikající péče paní doktorky Evy Koudelkové věnovaná knize, citlivý překlad Štěpánky Teschinské a Luboše Příhody, vazba Pavla Koudelky vytvořily z prosté knihy regionálního významu knihu, ke které se čtenáři hledající informace budou vracet.
 Kniha Marie Kwaysserové o Marii Kwaysserové je knihou ženy o statečné ženě. Je zářivou částí mozaiky, která dává nahlednout do nitra života, zrcadlením toho, po čem autorka touží. Kéž by naše pohračí mělo víc takových autorů! 
 Mám radost vždy, když se mi dostane do rukou literární dílo nevšední, prostor plný prosté krásy, něhy, pokání, výzvy i boje s nepřízní. Je to kniha na jedno odpoledne, kdy za okny šumí déšť a v tichu pokoje je možné se vrátit do oněch let před oběma světovými válkami, které navždy onen svět změnily. Které ho tak podstatně rozdělily na Čechy, Němce a Židy. Které prohloubily ony příkopy, jež dosud nejsou zasypány. Ano i jazyková bariéra dosud stojí mezi námi. Války pohřbily ideály revolucí, dětské sny, pohádky i verše, ale ne natolik, abychom ztratili víru něco pozměnit.
 Jsem hluboce přesvědčen, že vydání knížky Sen a skutečnost Marie Kwasserové je příspěvkem k porozumění té dnešní rozhádané doby, stejně jako před sto lety.
 Přejmě knížce, která dělá čest Libereckému kraji takříkajíc raketový start do světa. Ať si najde čtenáře, které obohatí hezkým jazykem i takové, kteří na ni naváží studiem a hledáním podobných ztracených autorů ze svého okolí. Kniha je i vhodným dárkem a mohu ji doporučit nejen těm, kteří mají rádi svou Smržovku.

Po ránu v Liberci

 Pršelo, často prší. Někdy v polovině května 2009. Ráno 8:10. Za radnicí před Plazzou malé půlmetrové vodotrysky chrlí vodu vstříc té, která padá z nebe. Nic nového v Kocourkově. Za okny radnice kouká z okna primátor, motýlek mu zpod límce košile mává křídly do ulice, kde lidé spěchají.
 Spěchají. Prší. Na Šalďáku, přes ulici k nemocnici hospodaří tři semafory a každý v jiném režimu, jako na liberecké radnici. Dva malí, školou posedlí potřebují přejít na Husovku ke škole. Čekají a čtou si Metro. Je jim do patnácti, tak sedm a osm let. Právě se dočetli, že generál Franko měl jedno varle. Ona se hihňá, on řve, že ví, co to je a že je to skvělé. Nemohou se dočkat zelené. Prší a přijdou pozdě do školy. Já spěchám s podebraným palcem k doktorovi. Konečně! Metro letí do vozovky a my po zebře přes jedno pole. Další semafor pracuje v jiném pořadí. 
 Prší a já se vracím od doktora. Před radnicí agituje europoslanec Vladimír Remek za své znovuzvolení. Pokecáme si a jsme v pohodě. Z okna radnice se souká hlava primátora. Schází mi jen diva Parkanová, aby zazpívala z okna kouká předseda, jak mu roste rezeda. Prší a kapky deště šustí na betonu. Nic nového pod Ještědem. První český kosmonaut se chystá do Bruselu, já si jdu pro Metro a primátor si zavřel okno.

pondělí 18. května 2009

Frýdlant v Čechách nejsou jen slavnosti

Frýdlant v Čechách nejsou jen slavnostiFrýdlant v Čechách nejsou jenom slavnosti. Občas se tam dějí takové hrůzy, jako například požáry, které mohou pohltit celé město a spolknout ho jako malinu. Před 156 lety mělo tohle krásné město jen krůček od vymazání z mapy.

V noci z 21. na 22. ledna roku 1853 měl Frýdlant krůček od hromadné kremace. Město ve dne sužovala nevídaná vichřice, že se jen čekalo, co vítr sebou přinese. Do údolí pod hrad hnal vítr mračna, že obloha potemněla až zčernala. Z nezvyklé tmy šel takový strach, že většina obyvatel vyšla do ulic. Nikomu se nechtělo zůstat nečinně hledět skrze okénka do tmy a do sílící bouře.

Celé město stálo v ulicích a v napětí očekávalo to nejhorší, co vzápětí opravdu přišlo. Bylo na minutu přesně půl desáté večer v noci 21.ledna 1853. Ze ztěžklé tmy plné černoty zimní oblohy se oddělil obrovský blesk a za strašného dunění udeřil. Město oněmělo, ale skutečná apokalypsa jej teprve čekala. Město zalehla kakofonie nedefinovatelného hluku tvořená hrůznými tóninami lidských hlasů, praskáním zdivočelého ohně, skučení m větru doprovázeného vytím šílících psů, rvoucích řetězy, které je poutaly k hořícím stavením a bolestným bučením vystrašeného skotu.

Krvavý záblesk roztančil oheň v místě, kterému se říkalo Bělidlo. Okolí, plné stodol a kůlen, vzplálo jako věchet slámy, stejně jako koželužna s velkými zásobami třísla, které obsahuje vysoce hořlavou pryskyřici. Burácející vítr roznášel oheň do obrovských výšek, odkud padal, jako les planoucích vánočních stromků zpět na střechy domů zoufalých frýdlantských občanů.

Lidé, zprvu ochromeni strachem a hrůzou, začali hasit. Město se podobalo mraveništi, do jehož středu kdosi vrazil kůl. Lidé, kteří se nechtěli vzdát života a začali o něj bojovat. Ohni postavili do cesty 22 stříkaček z města a okolí a 2 z blízkého Saska. Žár byl tak intenzivní, že začaly hořet i dřevěné násady, na jejichž konci byly kovové háky s bodci, kterými se snažili zastavit oheň. Co dům, co malé hospodářství, stavení, chlévy vše stálo v plamenech.

Síla plamenů způsobovala vznícení šatů, lidem hořely vlasy, vousy i boty. Padali na kolena, modlili se v ulicích. Ještě před svítáním, k ránu 22. ledna 1853 dosáhla bouře svého vrcholu. Ve městě vzplálo téměř jedno sto dřevěných domů, dalších padesát bylo v přímém ohrožení.

Tak celou onu hrůznou noc popsal tehdy dvaadvacetiletý Julius Helbig, pozdější slavný frýdlantský historik. Během několika hodin zůstalo 496 lidí bez střechy nad hlavou. Ti, co přežili bez úhony, se nešťastníků ujali. Příspěvky a dary na obnovu města se hrnuly ze všech stran.

V dějinách frýdlantských radnic je vždy zmínka, jak je město připraveno na požár, jaké hasičské náčiní vlastní. V roce 1671 to byly mimo jiné kožené vaky na vodu… Samotná organizace frýdlantských hasičů se počíná rokem 1868 a jak říkali staří latiníci, nijak to nesnižuje zásluhy jejich předchůdců, kteří své město zachraňovali již v onom roce 1853.

A tak, sice o pár měsíců později, ale přeci jen, přijměte, frýdlantští dobrovolní hasiči, tuto opožděnou gratulaci k vašim 140 letům aktivní práce v boji s ohněm a s živelnými pohromami. Tak ať vám nehoří!

V létě cestuji vlakem rád

Nejsem asi sám, kdo vnímá cestu vlakem na krátké vzdálenosti jako romantické rozpomenutí se na dobu svého mládí, laciných kartonových jízdenek, tvrdých sedaček, vlakového personálu na stanicích, lokomotiv, jejichž kouřové jiskry pálily v očích. Na ručně ovládané závory, na píšťaly, trubky, plácačky výpravčích...

Tenhle svět už není, skončil dvacátým stoletím. Svět páry, železných mostů, krásných nádražních budov, zahrádek a toalet. Ty v Hrádku nad Nisou před nádražím byly tak vzácné, že zmizely do některého ze světových muzeí.

Nejhezčí z tratí je ovšem ta z Liberce do Jablonného v Podještědí. Její výstavba začala v roce 1893 a přesto, že zahrnovala velké terenní nerovnosti, což si vyžadovalo výstavbu řady mostů, šla stavba trasy barabákům od ruky. Trať byla otevřena již v roce 1900. Nezvykle rychlé tempo, že?

Nejvyšším bodem tratě jsou Křížany (503 m n. m.). Vlakem z Liberce to je výškový rozdíl 230 metrů. A to není žádná maličkost. Přesto nejromantičtější úsek je blíž Liberci. V prvních tunelech nad Karlovem, most v Kryštofově údolí – Novině. Most jekrásný a po potřebné opravě (která je na spadnutí) bude ještě krásnější.

Až na „jádro pudla“

Až na „jádro pudla“Tuhle jsem seděl s jedním zastupitelem a jsem zděšen. Vím, není v Česku člověka, který by měl rád profesora Klause a vím i proč. Češi nemají v lásce bohy. To jen svíčkové báby dojímá jeho ješitnost.

Ale zpět k našemu zastupiteli. On sám si dal ruku na ústa i pomyslel jsem si: Hle, Jan Zlatoústý. Nikoli. Sám se dobral odpovědi, která jej zmátla. Byla podobná té Klausově: „Vaše otázka je špatně, ale moc špatně položena…“ a opravdu ho to mrzelo. Podobat se celosvětově známému disidentu Klausovi je nebetyčně hloupé a nebezpečné. Z takového inferna voda neteče.

A řekl zastupitel:“Rád bych vám i něco řekl, ale nezeptal jste se. Proboha, člověče, mluvíme spolu půlhodiny, ale to podstatné vám nestihnu říct. Nezeptal jste se.“

A když jsme si v další půlhodině vysvětlili proč Klaus nemá rád své lidi, byl besedy konec a jaksi nezbyl čas, víte na co, na správnou, ale úplně správnou otázku.


PS.: Ona ta nová generace není zas tak žvanivá. Jejich nízká slovní zásoba je určitý předpoklad pro vyjadřování typu ano-ne, ne-ano. Noviny budou tenčí, zprávy kratší, jádro pudla se najde hned… a bude čas i na bulvár, drby, drbečky, co vás nejvíc zajímá.

Fenomén nákupů a tak podobně

Neříkejte, že se vám to ještě nestalo. Návštěva hypermarketu je jako droga. Tak, jako v této společnosti měl každý, každý bez výjimky někoho z blízkých příbuzných v KSČ, v Lidových milicích, v NV, organizacích Národní fronty nebo v uniformě, tak každý návštěvou supermarketu nahrazujeme cestu do galerie, muzea nebo na koncert či do divadla. Taková je už česká společnost, mentalita, česká povaha...
Všichni jsme disidenti počínaje prezidentem Klausem, jsme obdivovatelé jednoduchých řešení. Nemáme rádi cizince. A cikány – Rómy vůbec. Dáváme slušné peníze na charitu, nemáme rádi komunisty, protože máme špatné svědomí. Neoddělujeme padesátá léta od konce let osmdesátých. Odpuzuje nás tmářství náboženství, ale v něco věříme.
Jsme natolik inteligentní, že si z toho ze všeho už opět umíme dělat legraci. Vadí nám čeští fašisté, nerozumíme, neumíme nebo nechceme pochopit naše děti. Máme strach z totalitního režimu. Z opětovného přiklonění k politice arabských teroristů, které komunisté bezostyšně chválili a podporovali. Jsme proti ODS na našich radnicích, proti všem těm Synerům, Kittnerům, ale bojíme se i koho jiného volit. Sociální demokrati nejsou v ničem viditelně jiní.
A tak se chodí do nákupních středisek a utrácí se, až z toho hlava brní.... A lidé žvaní a žvaní. Co nepořádku a selhání radnice semelou! Rozchází se pak viditelně popuzení a naštvaní na všechny, co umí jen krást. Ti mladší na socany, ti starší na kapitalisty.
Jak z toho ven? No přeci do přírody! Za krásami Jizerských hor, na Frýdštejn, na Tolštejn, do Žitavy na plátno nebo do ZOO koutku, do ZOO v Liberci, na Ještěd, do muzea v České Lípě, do Prachovských skal, na Kost, do Kundratic, Libverdy, k Maršálkovi do Řasnice do Stelzigovy kovárny, na Kristinu do Hrádku, do Hodkovic, do Zákup.
Tohle zaručeně léčí, tady není žádná betonová lobby. Žádný Kittner, Syner.. Čistému vše čisté. Černousy a jejich rybníky, „Mácháč“ a okolí, Ojbín v Německu, Jablonné v Podještědí, Mallevil, Hamrštějn a Kryštofovo údolí. IQ park...A my pořád doma? Jedeme nakoupit! A za humny tolik krásy!
Člověče vyber si! Nejdřív do Bedřichova a po zelené šup rovnou do zeleně! K přehradě na Černé Nise. Na druhém kilometru budete míjet po pravé straně „Mölzerův kámen“. Je postaven na místě, kde se roku 1905 stalo smrtelné neštěstí četníku Mölzerovi, kterého srazil utržený vozík lesní dráhy vracející se od právě budované přehrady na Černé Nise.
A vám se naskytně nádherný pohled na mohutnou vodní plochu obklopenou hlubokými lesy. Po zelené pokračujte dále k Nové louce. Její název Nová zrovna moc nesedí. Vznikla již v letech 1630-32. Albrecht z Valdštejna zde dal kácet stromy na výstavbu libereckého Nového Města.
Roku 1756 zde nechal podnikatel J. Kittel vystavět sklářskou huť. Po 83 letech byla zbourána a zůstal jen Panský dům, který si majitelé panství Clam-Gallasové přestavěli na lovecký zámeček tak, jak jej známe dodnes.
Tady barvu značky vyměňte za modrou a po 4 kilometrech pohodlné cesty se dostanete do bývalé osady Kristiánov. Tu zničil v roce 1887 velký požár a z původní osady zbyl jen starý hřbitůvek a Liščí chata, kde je malé sklářské muzeum. No a po červenéznačce kolem rozhledny na Královce zpět do Bedřichova, do Liberce. Ať vás nohy nebolí!

Euroregion historicky

To, že žijeme v Euroregionu Nisa je dáno dávnými tradicemi příhraniční spolupráce. Na jedno můžeme být hrdi. Když se k moci v Německu v roce 1933 chopili nacisté v čele s Adolfem Hitlerem, tvrdě udeřili na opozici. A právě lidé v tehdejší Československé republice pronásledovaným pomáhali a nejvíce právě na Jablonecku a Hrádecku.
V březnu 1934 žitavský komunista Filli Gal namaloval na nejvyšším komíně v Hrádku nad Nisou heslo té doby: „Heraus mit Thalmann!“ (Propusťte Talmanna!) a to s pomocí dělníků české i německé národnosti z Hrádku nad Nisou. Československo, až do záboru pohraničí, v roce 1938, se stalo útočištěm řady demokratů ze sousedního Německa.
To jsou tradice, na které bychom neměli zapomínat. Natruc těm vyholeným lebkám s prázdnou hlavou a pusou plnou hesel Čechy Čechům a Nic než národ…

neděle 10. května 2009

Zpověď Evropanky

 S Janou Hybáškovou, autorkou shora uvedené knížky se setkávám nebo i míjím velmi často. Paní europoslankyně a autorka knížky „Zpověď Evropanky“ je stále on the road. Bývalá česká velvyslankyně v Kuvajtu a Iráku v době irácké operace, arabistka a Europoslankyně letos vydala v pražském nakladatelství „Rybka Publishers“ něco víc jak zpověď , něco míň jak memoáry úspěšné, možno říci veleúspěšné české zástupkyně v Evropském parlamentě.
 Kniha je až neskutečně poutavým vyprávěním o tom, jak se v Bruselu dělá politika. Je osobní zpovědí, rukovětí, manuálem jak kolo sestavit, nasednout jet a vyhrát časovku i vlastní závody. Co si obléknout, s kým a jak promluvit, co od koho čekat, komu uvěřit. Zpověď Evropanky s krásným věnováním jsem četl napjatě jako poutník v ruce bedekra, procházeje, pro mne novým Českým Středohořím. Jako bych s autorkou šel po značkách od pramene té nejmenší říčky po temena vysokých hor, abych si vysoko nahoře, zbrocen potem i novým poznáním řekl, dívaje se do všech světových stran, že je krásná, ta naše zem, krásný je celý její kontinent. Evropa...
 Díky, paní Hybášková, jste první skutečnou Evropankou, kterou znám. Českou zastánkyní lidských práv, která dělá čest svým voličům, především respektem k hodnotám demokracie a práva, které tak zodpovědně v Bruselu prosazujete. Jako předsedkyně delegace pro vztahy mezi Izraelem a EU Evropského parlamentu jste významně napomohla ke sblížení a zlepšení vztahů mezi Evropou a Izraelem. Jste političkou, která brání jediný demokratický stát Blízkého východu před nevyváženou politickou demagogií komunistických, socialistických a zelených poslanců v Evropském parlamentu.
 Zpověď Jany Hybáškové vysoce přesahuje vše, co dosud bylo napsáno o vnitřní struktuře Evropského parlamentu. Vysvětluje, v čem tkví jeho samotná podstata. Sama kniha se stává v rukou čtenáře skutečným průvodcem na cestě spletitými chodbami bruselských úřadoven. Ojedinělým historicko-faktickým podkladem pro pochopení nám zcela neznámých mechanismů složitých jednání evropských institucí. Neměla by chybět v žádné knihovně studenta, novináře, ale i politika. Ti všichni v ní najdou kodex mravní čistoty, který vede autorku, Janu Hybáškovou – europoslankyni, celá léta její politickou kariérou.
 Ano, v Bruselu se dělá politika a pokud chceme, aby to nebyla politika o nás bez nás, tak by nás v největším zákonodárném sboru na světě, který čítá 785 přímo volených europoslanců měli vždy zastupovat takoví lidé, jako autorka knihy Zpověď Europoslankyně, Jana Hybášková.
 Nevím, jak jinak vám za vaši práci poděkovat.

pátek 1. května 2009

Čeho je v Liberci moc?

Obchodů a prodejen. Čeho jiného. Peněz a bytů ne. A přeci je tomu pouhých 37 let, kdy se v Liberci otevřela první prodejna se zvířaty na sever od Prahy. Byla uprostřed ulice Tovaryšský vrch pod Sokolovským náměstím. Zverimex. A že taková prodejna byla potřeba! V prvních dnech se prodalo hned na pět set exotických ptáků, deset tun krmiv, desítky knih odborné literatury. Vedoucím prodejny byl tehdy pan Walter Wiener z Hrádku nad Nisou, dosud žijící evropská legenda odborníků na exotické ptactvo. Nanejvýš obětavý vedoucí prodejny, jak psal dobový tisk, která 18 roků ve městě chyběla. Ale to holt byla jiná doba. Pamatujete se na ni ještě?

Pomníček

V loňském roce jsem prošel okolí lomu v prostoru nad bývalou libereckou Textilanou směrem na Jablonec a žádný, vůbec žádný, pomníček jsem tu nenašel... V roce 1973, před 36 lety, jsem o něm slyšel poprvé. To v květnu roku 1972 v bývalém hlavním závodě Textilany v Liberci uvítali vzácnou návštěvu. Do Liberce přijela skupina bývalých francouzských válečných zajatců z Druhé světové války. Z jejich návštěvy v Liberci vznikl i zajímavý článek o francouzských válečných zajatcích internovaných v Liberci. „Le Lien“ - autor Maurice Villaudy. Z článku vyjímám: “ Francouzi navštívili rovněž Liaz v Jablonci. Nejvíc zajatců však pracovalo v Textilaně v Liberci, bývalé textilce baroba Liegiega. ´Měli jsme zvláštní pocity, když v kanceláři, kde sídlil ředitel továrny generál SS Knorr von Kream, nás k přátelské besedě vítali soudruzi, stejní jako my.´Naši přátelé z Textilany vyhověli naší žádosti a zavedli nás k místu bývalého tábora, jenž byl asi 500 metrů od továrny. Na oslavu míru, našeho osvobození a spojenectví tam kdysi (roku 1945) postavili malý pomníček. S dojetím jsme jej našli na stejném místě – nedotčený i s nápisem: Ericé par les prisonniers de geurre Francais le 15.8.1945.“ (Postaveno francouzskými válečnými zajatci – 15.8.1945). Někteří z delegace pak navštívili hřbitov v Ruprechticích, kde se poklonili památce kamarádů, kteří v Liberci zemřeli a jsou zde pochováni... Údajně sem byl v pozdějších letech přestěhován pomníček s francouzským textem z roku 1945. A tak přemýšlím, zda by nebylo od věci zasvětit do příběhu francouzských zajatců kolektiv studentů – francouzštinářů, kteří by o pomníček pečovali a případně i získali další poznatky o Francouzích, kteří byli v naší oblasti za 2. světové války internováni.

Kronika Chrastavy

Počátkem roku 1683 to je téměř před 330 lety mělo město Chrastava 715 obyvatel a protože počasí má snahu opakovat to, co už jednou předvedlo, pak by chrastavští neměli být překvapeni, když zase u nich pořádně sprchne. Toho roku nad Chrastavou vypukla taková bouře s krupobitím a průtrží mračen, že ještě sedmého dne poté kroupy neroztály. Chrastavští zemědělci měli po úrodě, povodeň nadto odnesla stodoly, stromy a lidé z přízemí se stěhovali do poschodí a jedna žena utonula. A bouřilo i v okolí. Deset le po té, roku 1693 udeřil blesk do věže Habendorfského kostela (Stráž nad Nisou), kde srazil zvon a ten a zabil právě zvonícího učitelova syna. A něco pro chrastavské úředníky. Před 216 lety, roku 1793 byl v Chrastavě zřízen magistrát. Odtud pak ten dnešní řád a pořádek.  O dvacet let později, roku 1813 Chrastava nedobrovolně hostila dva a půl tisíce Francouzů. To byli ti, kteří po porážce roku 1812 utíkali z Ruska. Kronikář zaznamenal jednu ne nepodstatnou informaci – byli beze zbraní, jen důstojníci měli kordy. Nebyli to však poslední vojáci, kteří se prošli chrastavským náměstím. Následovaly oddíly polsko-francouzské, které požadovaly na městu 6 vozů chleba, másla, masa, vína, pálenky, suken a kůže. Za nimi následovali „vestfálci“ (1200 mužů) a po nich další Poláci a Italové. Z Chrastavy se stala křižovatka pro a protinapoleonských vojsk. Ti poslední pro jistotu ponechali ve městě posádku 300 vojáků. V té době rakousští husaři, jak zaznamenal kronikář, společně s pěchotou od Andělské hory zaútočili na „italo-poláky“ (rozuměj napoleonské Francouze) a byli odraženi.  „Italo-poláky“ pak vystřídali rakousští husaři, kteří se v Chrastavě rovněž „napakovali“ a odešli k Žitavě. A protože chrastavští si na tyhle kontribuce museli nějak vydělat, nepřekvapuje, že před 176 lety byla v Chrastavě na Jílovém potoku postavena Antonem Altmanem z Liberce přádelna vlny. I ta dala práci a obživu právě chrastavským občanům. A pokud Chrastavou netáhla žádná cizí vojska, kam s těžce vydělanými penězmi? No přece do Spořitelny! Ta byla otevřena roku 1873.  Jo chrastavští se mají! Takouvou pestrou minulostí se může pochlubit jen málokteré město v našem kraji.

Proč bychom měli jít s dětmi do památníku šoa

Víte, kde v Liberci rostly ty nejsladší ostružiny a jahody? Na libereckém židovském hřbitově v Ruprechticích. To se psal rok 1957 a mně bylo deset let. Jako vnuk správce hřbitova jsem se prodíral romantickou spletí povalených náhrobních kamenů, náletových dřevin a rododendronů. Správce hřbitova ani skomírající židovská obec nemohla napravit či zlomit nechuť tehdejší státní správy změnit cokoli na daném stavu.  To musel přijít rok 1989 a s ním veřejné přiznání města k napravení křivdy na téměř 1700 spoluobčanech Liberce, kteří se nevrátili z vyhlazovacích koncentračních táborů a z bojišť II. světové války. Po nich zde zůstaly továrny, obchody, kanceláře, vily, zdravotnická zařízení i pozemky, které město spravovalo desítky let bez uzardění. Nechalo však chátrat i to poslední, co tu po těchto občanech zbylo. Židovský hřbitov s obřadní síní. Po roce 1990 došlo k obratu a nápravě křivd. V rámci nové knihovny byla v Liberci postavena nová synagoga, první po roce 1945 v Čechách. Byla vybudována na pozemku židovské obce, na původním místě synagogy v roce 1938 vypálené fašisty. Liberec až do nedávné doby postrádal důstojný památník obětem holokaustu – šoa, vzpomínku na ty, které fašisté odvlekli z Liberce a okolí do vyhlazovacích táborů a z nichž se nevrátil téměř nikdo. Muži i ženy, kterým se podařil útěk do Sovětského svazu tvořili téměř polovinu Svobodovy brigády. Ostatní bojovali proti fašistům od Tichomoří až po Monte Casino, od Tobruku po norsé fjordy. Domů, do Liberce se jich vrátila jen hrstka. Většina padla. Byli oceněni za statečnost v boji těmi nejvyššími spojeneckými vyznamenáními. Za finančního přispění liberecké radnice, Libereckého kraje a mnoha dalších organizací došlo v minulém roce k nápravě i toho posledního dluhu, které naše město mělo vůči svým židovským spoluobčanům. V roce 1900 se k původnímu židovskému hřbitovu v Ruprechticích dostavěla obřadní síň, která svému účelu sloužila až do II. světové války. Desítky let prostor chátral. Stávající vedení Židovské obce zadalo myšlenku vytvořit z tohoto prostoru památník a zároveň prostor, kde by bylo možno pořádat komorní koncerty, vzdělávací akce, výstavy a společenská setkání. Myšlenky se ujali studenti Fakulty architektury Liberecké technické univerzity. Ti se zúčastnili soutěže a z pěti návrhů byla na prvním místě vyhodnocen projekt Štěpána Gudeva, jehož základním pojetím tématu byly světelné přímky od stropu a po stěnách vedoucích k místům, kde zahynulu liberečtí židé. Ti zde jsou vyjmenováni.  Nově otevřený památník – Pamětní síň obětem holokaustu šoa, nabývá významu. V současné době vzedmuté vlny „národního socialismu“ a aktivit všech dalších neonacistů v Česku. Jsou to právě židé, kteří se stali prvními oběťmi fašistů a kteří mají co říct k dané problematice „jednoduchých řešení, které nám nabízejí tzv. Dělnické strany a radikálové s vyholenými lebkami. O to víc bychom měli všude tam, kde máme dosud vliv na studující a pracující mládež využít možnosti jít s nimi navštívit prostory památníku šoa v Liberci a besedovat s mladými o tom, co je a není špatné. A na co ještě není pozdě... Památník je již zpřístupněn veřejnosti. V letním období je otevírací doba v úterý a ve čtvrtek od 16 do 18 hodin, v neděli od 14 do 16 hodin. Záleží jen na nás, kdy pravicový radikalismus dorazí do Liberce, Jablonce, Turnova, Semil či České Lípy. Můžeme tomu předejít.