pondělí 29. června 2009

Stále stejná písnička aneb Plnou parou zpět

 Propast mezi chudými a bohatými je stále hlubší. Dvě třetiny zaměstnanců nedosahuje na průměrné platy. Že je to nelogické? Zcela jistě. Dokud miliardář Kellner bude sčítán s paní Vomáčkovou a následně budou děleni, bude z paní Vomáčkové miliardářka. Ale tak se u nás dosud vypočítává průměrný plat. Výsledkem je pětadvacet tisíc, co by měl mít měsíčně každý. Že je to akorát dobrý vtip? Faktem zůstává, že bývalý liberečák, nejbohatší muž republiky se s paní Vomáčkovou asi dělit nebude.
 To nic nemění na faktu, že na téměř obdobné problémy narazili naši předkové před 90 lety, když vypukla světová hospodářská krize, stějně jako ta současná – v New Yorku. Postihla samozřejmě i tehdejší Československo a nejvíc severočeské pohraničí. To bylo osídleno převážně německým obyvatelstvem. 
 Ze severočeské uhelné pánve bylo dováženo uhlí k vytápění továren i u nás v Libereckém kraji. Tehdejší Liebig měl na duchcovsku vlastní doly a seděl ve správní radě Duchcovského uhelného spolku. Uhlí se do kraje dopravovalo železnicí dokončenou v roce 1900. Tím byl trvale zajištěn i rozvoj textilního průmyslu na Semilsku, Jablonecku, Liberecku i Českolipsku. Trvale? Světová krize v roce 1929 rozmetala sen o stabilizaci kapitalismu, proti kterému nemá cenu bojovat. Rok 1929, tak jako rok 2009, dokázal, že jde jen o stabilizaci dočasnou. Na konci té jedné, v roce 1929 došlo ke stávce dělníků textilek v Libereckém kraji, v březnu a v dubnu 1932 ke stávce horníků Mostecka.
 Sama se zde nabízí otázka, zda bylo prozíravé od současného kapitalismu textilky v našem kraji zbourat a dělníky poslat do továren na komponenty automobilového průmyslu (jako alternativu pěstování monokultury – banánové republiky Střední Ameriky). A tak po devadesáti letech stojíme opět na začátku, tam kde tenkrát. 
 V Sudetech málo práce zapříčinilo růst národnostní nesnášenlivosti a fašizovalo mládež. Hospodářská krize byla vodou na mlýn Hilerovi a stála i u zrodu Druhé světové války. Není těžké v dnešní, už vleklé hospodářské krizi, najít nebezpečný precendent té první, propuklé před devadesáti lety.
 Radikalizace nezaměstnaných, fašizující bojůvky a nárůst národnostní nesnášenlivosti. Nemáte obavu, že zelená nebo modrá planeta opět zrudne? Že nepoučeni děláme stejné chyby? Že liberečák Že Kellner se nikdy dobrovolně nebude „dělit“ s paní Vomáčkovou o své příjmy a že oba, v lepším případě jeden z nich, může skončit v likvidačním koncentračním táboře? Náš svět je jeden velký rozjetý Titanic...

sobota 27. června 2009

Radost v Liberci

     Pozitivní vidění je sice součástí terapie pochroumané psychiky, ale budiž. Každý z nás má nárok na slabou chvilku. Hledejme tedy ve městě hlubokých jam, nechtěných rybníčků, životu nebezpečných chodníků, zoufalé dopravní situace a zapomenutých pozůstatků po šampionátu ve světovém lyžování v Liberci to pozitivní.
     Pokud vyjdete do města v časných ranních hodinách, už první nadechnutí vás přenese kamsi jinam. Blízko k moři, na pláž, kde časný vítr provětrává větve stromů a vy intenzivně vnímáte vůně všeho, co kvete, roste, žije a dýchá. Vůně, které vás pohltí a zůstávají, než je probouzející se město pohltí a přemění v městský pach, který jen případný déšť a sluncem rozpálený asfalt změní na vzduch přímořských cest.
    A zpěv ptáků po ránu? Je úplně jiný než jejich křik během dne. Čisté a jasné tóny zní jako koncert v symfonických halách, jako zpěv či hudba, co slyšíte z oken, když procházíte kolem liberecké školy umění.
      Město ještě spí a kachny na Nise honí nedospělé mladé potkany, první pejskaři se svými psy očůrávají stromy a rohy ulic. Okna se otevírají, první tramvaje vyjíždějí z depa a jedou pro dělníky vzdálených továren, noční taxíky odvážejí domů personál nočních podniků.
     Město ještě není úplně vzhůru. Ještě sem nevtrhla kavalkáda aut, úředníků, obchodníků a autobusů se studenty mířících do škol. Až příliš často se mění počasí a nemá nic společného s předpovědí. Zvoní první mobily a lidé se probouzí. Z města se pomalu vytrácí noční genius loci, úsvit přechází v jitro a to v den. Celý ekosystém se vrací k normálu a k nedefinovatelnému pocitu špíny a čistoty, sterility a sepse, jen si vybrat.
     Normální vzduch se do Liberce vrátí až zase večer, kolem desáté. Den uzavírají opět pejskaři a noční vítr, který přichází z okolních lesů, hor a strání a budí ty, co přes den spí.
     A tak to jde den za dnem než přijde zima a s ní někdy i sníh. Ale to je jiná kapitola, v níž město čeká na jaro, až se příroda znovu probudí.

pátek 26. června 2009

Hotel Imperial, kavárna Pošta a Katka Neumannová

Že vám tohle spojení nic neříká? Nedejte se zmást! Tohle je obrázek současné, odvrácené tváře Liberce: zavřený, zavřená a plná očekávání, zrazená všemi včetně Topolánka. Jo, Katuško, panská láska po zajících skáče. Primátor Liberce se hrdě hlásí k dluhům co projedl, procestoval a co oblékl za lyžařské peníze a chce je vrátit. Aspoň tak jsem to pochopil, když řekl, že se město hlásí ke Katčiným (?) dluhům. Naprostá většina Liberečáků se k dluhům z lyžování hlásit nemusí – nikdo je nikam nepozval, ničím je nikdo neobdaroval.

Nedávno jsem četl, kolik „lyžníci“ utratili za kulturu. 80 milionů bylo utraceno za kulturní akce. Ani jsem si nevšiml. Ale kraji schází hospic. A až se zvedne při povodních Nisa a zatopí část města – tam taky nikdo neinvestoval korunu a město neví, co dřív opravit.

Co s tím bude radnice dělat? A jak s tím souvisí hotel Imperial a kavárna Pošta? Snad jen symbolicky. Jsou zavřené a jsou v nich, jako ve všem v Liberci velké peníze. Smutné je, že jediná zachovalá secesní kavárna a hotel Imperial byly jistým symbolem Liberce. Stejně jako zbourané Tesco, Textilana, Tesla, AZNP, Plastimat, Hedva, Silka, Kolora, Liaz, Bytex a sto dalších symbolů města. Místo toho vím, kam jít utratit peníze a který jednoruký bandita na mě čeká. Copak to opravdu nejde bez ponížení, slz a vzteku? Copak opravdu kapitalismus musí vypadat takhle?

Co takhle jít jednou k volbám a říct lidem pravdu, případně to vzdát, zaplatit dluhy a odejít...

čtvrtek 25. června 2009

Mléčné jídelny

 Vy, co jste občas zavítali do Liberce nebo jste domácí, pak vám o tradici mléčných jídelen v tomhle městě snad nemusím ani nic vykládat. Šaldovo náměstí, podloubí do Moskevské, 1. poschodí v Paláci Dunaj... Vzpomínáte? 
 Od půl sedmé ráno do 18 hodin vám nabízel své služby kolektiv mléčné jídelny v libereckém Dunaji. 17 pracovníků, z toho 14 žen. Ti všichni se měli co otáčet. Nejvíce po ránu a pak v popoledních hodinách, kdy sem přicházelo nejvíc lidí. Zájem byl o kakao, mléko, kávu, čaj, ale i o floridu, jadran, harlekýn a o ovocné poháry se šlehačkou. Další dávali přednost sýrovým chlebům, smaženkám, obloženým chlebíčkům a dalším specialitám zhotovených ve vlastní výrobně jídelny. Patřily mezi ně i oblíbené bábovky s rozinkami a tvarohové, povidlové či jablečné koláče. Denně jen tuto jednu libereckou jídelnu navštívilo víc jak tisíc zákazníků. 
 A jaký je současný stav na poli mléčných jídelen? Asi takový jako shledal Napoleon svou armádu po bitvě u Waterloo. To, co dnes vzniká místo oblíbených levných občerstvení je to, co mi občas říká, zda ten náš prezident nemá s tím svým euroskepticismem pravdu. Proč musíme s prominutím konzumovat pizzu v Pražské za 60,- - 80,-Kč, když bych si dal raději něco levnějšího? A tak je po celém městě. Turecký kebab ano, ale poctivý párek v rohlíku ne a není tu boha, který by něco reguloval, spíš zakazoval, povoloval. Jako bychom se pořád ještě těch slovíček báli. 
 Proto nám mladí čeští fašisté mašírují ulicemi. Proto, že naši politici, zkorumpovaní až na půdu, neposkytují záruky, že těchto slovíček nezneužijí. Tenkrát to šlo, dnes to nejde. Na jednu stranu, nedivím se mladým radikálům, že touží po změně. Když ti, co mohou nemohou, když ti, co by neměli kradou a lžou. Konkrétněji zneužívají, lobují, lyžují, staví haciendy. Pak se divíme, že i šéf liberecké policie sedí a všichni kolem něho v tom jedou s ním. Tady už nejde o mléčnou jídelnu, ale koho na podzim volit, aby těch lumpáren ubylo.

Liberecká menšina

Od počátku 19. století žila v Liberci česká menšina. Božena Němcová a Jan Neruda o nich psali převážně jako o dělnících textilních továren, o služkách, drobných řemeslnících a obchodnících. Příslušníci této menšiny se scházeli každou neděli dopoledne v hostinci U Řetězu, kde se četli české noviny. V roce 1863 založili svůj první menšinový spolek Česká beseda, která existuje do dnešních dnů.
 Mezi českými dělníky bylo mnoho radikálů a anarchistů, které připomíná historie tajné tiskárny u Hluboké roku 1884 a atentát na rakouského císaře roku 1891 na kraji libereckého nádraží. S velkým úsilím se pustili do boje za všeobecné volební právo, které bylo povoleno pro muže počátkem roku 1907. Téhož roku, ve volbách 14. a 25.5.1907 získali 87 poslaneckých mandátů ve vídeňské Říšské radě.
  Volební úspěch je povzbudil k rozšíření činnosti. 14. července 1907, ve výroční den Velké francouzské revoluce, vydali i první číslo týdeníku Ještědský obzor, který vycházel až do roku 1938. O čtyři dny později, založili na schůzi v „Prátru“ (dnešní nová budova Divadla F.X. Šaldy ve Zhořelecké ulici) pěvecký sbor Ještěd. První koncert Ještědu se konal ještě téhož dne odpoledne a byl symbolicky zakončen Marseillaisou, kterou dělníci ještě dlouho považovali za svou hymnu.
 Zápis o ustavující schůzi a prvním koncertu Ještědu pořídil známý liberecký demokrat Vojtěch Hampl, pozdější senátor, popravený v roce 1944 nacisty v Drážďanech.

úterý 23. června 2009

Zlatá léta Liberce aneb Nic nového pod Ještědem

 Pokud se obci zachovají písemné doklady – prameny, pak se následující generace mohou s hrdostí odvolávat na pravdivé dějiny svého města. Nejinak je tomu, pokud se ohlížíme za dějinami Liberce. Zřetelně k nám promlouvá Urbář libereckého panství (soupis členěný podle vesnic a usedlostí) již z přelomu padesátých a šedesátých let 16. století , kde byly zaznamenány i povinnosti dospělých osob, které zde žily. O něco mladší je první Kniha počtů z roku 1561. Následuje udělení znakového privilegia Liberci z roku 1577, jehož bylo dosaženo díky úsilí o pozdvižení města jednou z největších osobností v dějinách Liberce, Jachyma Ulricha z Rosenfeldu.
 Udělení znakového privilegia znamená jednoznačně i nepřímý právní doklad o povýšení Liberce na město, i když!!! Patent císaře Rudolfa II. výslovně o povýšení na město nemluví. Přitom taxativně vedle znaku vyjmenovává data trhů a další atributy uzavřeného města. Tehdy poprvé (ale ne naposled) vše zavinila rada města, která šetřila na nesprávném místě. V rozpočtu, napjatém tehdy jako dnes, tak dlouho lobovala u České kanceláře o co nejmenší poplatky za zhotovení privilegia (patentu), až úředníci do patentu zahrnuli jen tolik slov, kolik jim liberečtí skrblíci zaplatili. Jak překvapivé a poučné a ne nepodobné současné praxi protekcionismu našich současných zastupitelů.
 Udělení znakového privilegia vždy znamenalo dobrý základ k rozvoji obce. Město získalo postupně své dominanty, které charakterizovaly Liberec po mnoho dalších let. Novostavbu Libereckého zámku, postavenou Kryštofem z Redernu 1582-1603, starou radnici z let 1599-1603, přestavbou nový vzhled kostela sv. Antonína v letech 1579-1589. Nakonec i založení soukenického cechu dokumentuje přeměnu podhorské věsnice na hospodářské centrum.
 V tomto období se naše město stává centrem libereckého panství a překrývá se téměř se současným městským katastrem. Vždyť ještě nedávno bylo řízeno z blízkého hradu Hamrštejn blízko Machnína. Koncem 16. století je vše už jinak. V čele libereckých úředníků stojí správce – hejtman s osobním písařem. Ve městě sídlí na zámku i purkrabí obilní a důchodní písař. Bezprostřední správou Liberce se zabývá městská rada složená z purkmistra, deseti konšelů, dvou obecních starších (s poradním hlasem) a tří kostelníků. Ti vykonávali dozor nad majetkem kostela určeným k obživě kněze, v té době luterána prostestantského vyznání, které v Liberci koncem 16. a začátkem 17. století převládalo.
 Jak čas běžel, městská rada rostla ve významu a vykonávání spravedlnosti. Vedla například i tzv. Smolnou knihu, do níž se zapisovalo útrpné právo při zajišťování práva. Období relativního klidu, míru a rozvoje Liberce a jeho přilehlých obcí se radikálně změnilo po Bitvě na Bílé hoře, které se luterán a majitel libereckého panství Kryštof II. z Redernu sice nezúčastnil, byl však císařskou komisí zařazen na listinu rebelů. 23. března 1621 mu zvláštní posel doručil osobní list Karla z Lichtenštejna, kterým byl „žádán“, aby poskytl ubytování části císařského vojska vedeného Albrechtem z Valdštejna. 
 To bylo na mladého Rederna už příliš a znalý toho, jak skončil jeho příbuzný Jachym Ondřej Šlik (jedna z obětí staroměstské exekuce 21.6.1621), sbalil narychlo kufry a odporoučel se do hornolužického Zawidova. Sice jen pár kroků od Frýdlantu, ale s jiným právním pořádkem. O devět let později, v roce 1630, za saského kurfiřta Jana Jiřího, přišel konfiskací majetku stejně o vše, co v Zawidově měl.
 A Valdštejn? Ten si koupil Liberec 16. července roku 1622, ale to už je jiná kapitola dějin města pod Ještědem.

neděle 21. června 2009

Z okolí

 Těch osad těsně u hranice podobajících se jedna druhé jako vejce vejci není zase tolik, ale Uhelná a Vysoká jsou si něčím blízké. K oběma se dostanete v minulosti i dnes jen cestou do kopce nad mateřskou obec. Chrastava má svou Vysokou, Hrádek nad Nisou zase Uhelnou.
 Z Chrastavy kolem kostela a Benteleru stoupáte výš a výš, jen aby si Vysoká zasloužila své jméno. To je zřejmě ten důvod, proč se nejmenuje jinak ani německy Hochdorf – Vysoká Ves. Ono už stačí Horní Chrastava. Ta svou osadu pod hvězdami eviduje od roku 1834 a měla i tehdy svou samosprávu. S čím neměli problémy to bylo sušení sena a čekání na uschnutí prádla. Tak tu žili od nepaměti.
 Problémy nastaly při neopatrném nakládání s ohněm. Na větrném kopci jim oheň roku 1760 vzal skoro všechno. Dá se však říci, že solidarita z okolních panství byla značně vysoká. Téměř 200 vybraných zlaťáků stačilo na zakoupení dříví k obnově velké části vyhořelé Vysoké.
 Pokud jste ve Vysoké, nemusíte lézt na strom, abyste lépe viděli. Kraj kolem leží jako na talíři do všech stran. K polské Bogatyni, Uhelné, Grábštejnu, Hrádku nad Nisou, k mateřské Chrastavě i jejímu stínu Machnínu a dál, k obzoru na Ještěd. Vlevo ke „Starému Habendorfu“ (Stráž nad Nisou) a pak k Liberci a do kopců k Hejnicím a Frýdlantu, do Jizerek.
 V době válečných manévrů a pohybu vojenských štábů za Napoleona a za Prusko-Rakouské války v roce 1866 zde bylo rušno. V kopcích Vysoké to vypadalo jako v přeplněných kasárnách. Byli zde všichni. Koně, ti kteří na nich jezdili, pěchota, štáby, markytánky...
 V roce 1834 bylo ve Vysoké evidováno 8 popisných čísel a v nich 64 stálých obyvatel (na dům 8 duší). O nějakém stavebním boomu se nedá ve spojení s osadou Vysoká ani mluvit. Do roku 1904 přibyl 1 dům a v témže roce i hospoda A byla pěkná, zachovala se na dobových pohlednicích.
 A po válce? Ani Čechům se sem nechtělo. Vysoká i dnes slouží především k rekreaci, k pastvě koní a k péči o ně a lufťákům, kteří se s domácími o obec vzorně starají. Je tu větrno a krásně.

Není na seznamu VZP a není ani na recept

 Město bez kašny a morového sloupu, to je přeci hloupost. Socha a voda, to patří před radnici. Však i Liberec měl svůj morový sloup, mariánské sousoší a kašen bezpočet. To až nyní, kde nic tu nic. A město bez těchto památek je jako pohádka bez princezny. Ani to nejchudší město nemělo problém vybrat a shromáždit finance na jedno sousoší jako dík, že mor je už pryč.
 Tak to bylo i v Chrastavě, kterou morový sloup s příslušenstvím z pískovce a z dílny uznávaného Mistra Matyase Brauna stál 727 zlatých. Sousoší bylo postaveno z peněz, které mezi sebou vybrali přeživší a pozůstalí. Naštěstí, už kvůli jeho hmotnosti, s ním nikdo moc nemanipuloval a od roku 1732 jí stačily snad jenom dvě opravy a Chrastava má památku jak má být!
 A když jsme Chrastavě pochválili sousoší, na které nešla z účtu VZP ani koruna, protože si dobří chrastavští sousedé vybrali potřebné zlaťáky mezi sebou, řekněme rovnou, že to bylo gesto hodné následování.
  Město má i solidní kamennou kašnu s textem na kyprých bocích, která je ještě starší než zmíněné kamenné placebo z roku 1732. Chrastavská kašna má v rodném listu zapsán rok 1680, takže brzo se budou slavit narozeniny. Děvčeti bude 320 let a je na čase přemýšlet, čím to oslavíme. No a pokud jde o to, zda-li je kašna je dílem samotného Brauna, proč ne, ale k čemu by potom měl starý pán dílnu plnou učedníků? 

 

neděle 14. června 2009

Jsem hrdý na svého premiéra

 Obrací se mi žaludek, když si vzpomenu, že stejný vzduch s námi společně dýchá deset konkrétních tváří, co s lidskou nemají žádnou spojitost. Smrad kontejneru plného odpadu nepáchne hůř než neonacisté hnutí Národního odporu. Současná radikalizace pravicového extremismu v Čechách nutí slušné lidi této země hledat ochranu.
 Už nejde jen o Židy, Romy, černochy a cyklisty, ale o celou českou společnost, kdy hesly „Čechy Čechům“ a „Nic než národ“ je zpochybňován polistopadový rozvoj společnosti k demokracii a prosperitě. Je na místě rozpoutat s tímto odpadem společnosti nelítostný boj na náměstí našich měst, hlasitě říci dost moru lidské nesnášenlivosti – nacistické ideologii čistých ras a prázdných mozků. Je-li něco v naší mladé společnosti zdravého, ať tedy přijde před radnici a řekne tak hlasitě jako na mítinku socialistů, dost extremismu, dost nacismu, dost xenofobii.
 Nechceme v naší zemi, v našem kraji, v našem městě „Národní odpor“. Nevadí nám judaismus našeho premiéra. Nevadí nám, když je někdo žid, evangelík nebo katolík. „Národní odpor“ patří do hrobu. Mladí studenti a učni jsou proti lidskému ponižování a nepřipustí návrat Hitlera, jeho myšlenek a činů do 21. století.
 Na takovou manisfestaci určitě přijdu a věřím, že přijdete i vy. Dlouho ale nečekejme, první morový vřed v našem kraji se objevil v ulicích Jablonce nad Nisou v sobotu 13. června 2009.

pátek 12. června 2009

Flašinety a kolovrátky

 Neobvyklá, překvapující a zajímavá. Asi tak lze ve stručnosti popsat současnou výstavu v Severočeském muzeu v Liberci. Je mimořádná v tom, že představuje světoznámé výrobce „malých varhan“ - flašinetů a kolovrátků. Víte, že jejich nejvýznamnější výrobce pocházel od nás, z Libereckého kraje?
 Flašinety a kolovrátky se vyráběly v přilehlé Bedřichovce, v Machníně a na několika místech Chrastavy. Devatenácté století a první třetina století dvacátého byly vrcholným obdobím takto reprodukované hudby. Šlo o stroje s píšťalovým mechanismem, kde změnou výšky vzduchového sloupce docházelo ke změně výšky tónů. Jako záznamové medium býval použit válec s výstupky roztáčený klikou. Výstupky při otáčení zvedaly záklopky píšťal.
 Flašinety a kolovrátky tvořily kolorit mnoha pohledů na historii našich předků, života našich babiček a dědečků. Mnohá umělecká díla nějznámějších koloristů stojí a padají s flašinetem. Emil Orlík a jeho pražská zákoutí, flašinet a kramářské písně na poutích devatenáctého století, váleční invalidé, trafiky a kolovrátky, často jediný způsob obživy. Cirkusy a povolená žebrota, podomní obchodníci, církevní svátky a trhy. Tam všude zněla hudba z chrastavkých strojů. 
 Všechny větší hospody a tančírny byly později vybavovány pokročilejšími velkými flašinety, pianolami, orchestriony a elektrickými klavíry pochazejícími převážně ze tří velkých výroben. Ta nejlepší byla určitě „Riemer Kratzau“ - Chrastava v Čechách.

pátek 5. června 2009

O knížkách, respektive o jedné

O knížkách, respektive o jednéNedávno jsem si přečetl ve výloze jednoho českolipského knihkupectví nápis „Knihy i pro chudé“. To mě donutilo napsat malou poznámku o knihách vůbec.

Mám před sebou útlou knížečku, která před 161 lety byla napsána pro ty nejchudší. Od té doby bylo napsáno nespočetně jiných a přesto ta, která se dostala českému čtenáři v českém jazyce do rukou před 127 lety byla první a na mnoho dalších let i nejčtenější. „Manifest komunistické strany“ autorů Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Kniha, jejíž cena byla zanedbatelná a tudíž byla tou „knihou i pro chudé“. A přesto skutečně ovlivnila chod světových dějin.

Marketingový tah obou pánů autorů před 161 lety učinil z tenkého svazku s úvodní větou „Evropou obchází strašidlo…“, knížko vskutku přitažlivou nejen cenou, ale i obsahem. Následovala hodně přes tisíc dalších vydání v nejrůznějších jazycích, což hovoří o dokonalé logice, literární zkratce i potřebné revoluční euforii. Obsahovala tedy vše, co tvoří ve vzájemné shodě z díla bestseller.

Její české vydání před 127 lety asi v České Lípě už takový ohlas nemělo (i proto, že Česká Lípa neměla tolik českých čtenářů). O to víc jich ale měla na Jablonecku, Železnobrodsku, Semilsku, Trutnovsku a Turnovsku. Tam bylo Čechů přeci jen o poznání víc.

Ještě před 35 lety dobový český tisk psal o Manifestu komunistické strany jako o knize, která formulovala politickou sílu, která knihou formována a poučena má ve svých rukou moc na jedné třetině zemského povrchu. Dnes, kdy poměr sil ve světě je opět trochu jiný a titul knihy by našel své místo spíš ve výloze „knihy i pro chudé“, lze si položit ne nelogickou otázku, kde se stala chyba? Vždyť „leitmotiv“ knihy je tak přitažlivý!

Zdůrazňuje myšlenku, že se proletariát nemůže osvobodit, jestliže navždy neosvobodí celou společnost od vykořisťování. Tak a jsme u příběhu s nelogickým koncem. Jsme svědky opětovného pokusu oživit myšlenku a vrátit tuto 161 let starou aktualitu do výloh knihkupectví?

Pokud ano, pak „laboratorní zkouška“ už proběhla a v roce 1989 byla v našich podmínkách uložena ad acta. Současné stále nové pokusy oživit světovou ekonomiku vyzkoušenými cestami „zestátněním ekonomiky a bankovnictví“ mi znovu připomněly marketingový tah onoho knihkupectví v Lípě „knihy i pro chudé“, a u toho ať raději i zůstane. Nebo ne?


Egon Wiener