středa 29. července 2009

V noci

Téměř nikdo z nás nezná své město tak dobře, jako noční taxikáři. To, co pro nás zůstává přes den utajeno, je denním – nočním chlebem chlapců za volanty aut s označením TAXI na střeše vozu. Noc co noc brázdí ulice, jsouce často nedobrovolnými soudci, žalobci i svědky věcí, které před nimi odhalila noc. Nám, co jen z dáli pozorujeme jejich spěch a shon, jsou jejich zážitky mocnou exotikou, nekončícím filmovým příběhem často jen stěží k uvěření.
Je dobře, že o svých zážitcích snad záměrně mlčí. Noční město je plné běd, jepičí lásky, ztracených iluzí. Tak jako kdysi román Jatka mě přiměl nejíst konzervy, tak nějak bych cítil, že vědět víc opustil by mne pocit jistoty. Co vidí a slyší noční řidiči není slast kompenzovaná mzdou. Vědět a mlčet, vidět a nevidět...
Ani to vaše nebo moje noční město nebude jiné, každé má své tajemství. Nikdo z nás, těch dříve narozených, je nezná víc než musí. O to víc jsme pak překvapeni jsme-li vzhůru a hodně brzy nad ránem spěcháme kamsi už abychom tam byli. Zrychleným krokem kolem stojících taxikářských aut, prázdných laviček, plných odpadkových košů...
Tam na vás kouká hlavička, tam jen malý drápek, chlupatá nožka, bystrá očička. Stojím v povodí řeky, slyším ji za zády. K ní běží ondatra, ještě před chvílí stála na zadních. Byla to ondatra? Lasička, hnusný potkan, hubená kuna? Opuštěné kočky, kocouři, myši a noční ptáci, či co toje. Mihne se to trávou. Stojí na přechodu uprostřed bílého pruhu a upřeně se dívá. Na vás. Jde z toho tvorečka až strach. Má pocit převahy. Je noc a noc patří šelmám i šelmičkám. Rozhodně se nebojí, jsou draví a odvážní. Nám patří den, oni jsou pány černé noci. To je naše město, město odvážných a silných. Město chlupatých tělíček a bystrých očí, které vás sledují.

Naše neznámé známé okolí

Kam jezdí jablonečáci a liberečáci nejraději? Do Jizerek, do Českého Ráje, na Ojbín a do Žitavy. Tak tomu bylo vždy a bude jistě i v budoucnosti. Ovšem stihnout to na na žitavské náměstí v sousedním Sasku za 40 (jablonečtí) nebo 20 minut (liberečtí), to se podaří málokterému krajanu z Čech. Město ležící pět set metrů za našimi hranicemi, kam musíte jet přes pět set metrů Polskem.
Žitava má už víc jak 300 let své nadčasové kouzlo ztracené vlasti. Mysterium dávné sounáležitosti spojené se jmény Přemysla Otakara II., Karla IV. a českých exulantů. Po Třicetileté válce připojené k Sasku. Švédové, Rakušáci, Sasíci, Prusové, Rusové, kdo tehdy uměl válčil a každý se v Žitavě pochlubil.
Přesto už od počátku 18. století se Žitava stala s 11 000 obyvateli vedle Lipska největším městem Saska a centrem výroby.damašku, plátna, lněného a vlněného zboží. Město mělo svůj pivovar, tabákovou továrnu, barvírny a tiskárny látek. Z Čech se do Žitavy dováželo obilí, ovoce a zelenina.
Naše nejbližší zahraniční město je architektonickým skvostem zasazeným do překrásné zeleně plným gotických, renesančních a barokních staveb. Středověký ráz dosud nenarušený megastavbami obchodních center uprostřed města, jako v Liberci a Jablonci, se může zdát jako malý zázrak, jako něco, co se vymyká „rozumu“ naší české praxe vše prodat a ještě se na generace dopředu zadlužit.
Žitava je skutečně neskutečně krásné město s četnými budovami, jak vystřižnými ze školních učebnic architektury. 600 let dějin městské výstavby. Za zmínku stojí i kašny, skutečné skvosty, tolik let slibované i občanům našich měst.
Žitavsko je známo nejen jako bývalá součást našeho království, ale i místem, kam po roce 1620 utíkalo před rekatolizací i mnoho našich krajanů.Ti, vedle Lužických Srbů, množství turistů z Polska a z Čech, vytvářejí z této oblasti i jazykově blízké prostředí, kde si současní návštěvníci připadají téměř jako doma.
Žitavsko není jen blízká Žitava a hrad Ojbín, ale i blízký Ochranov (Herrnhut). Založený Moravskými bratřími v roce 1722 je dnes jedním z významných průmyslových center Žitavska. Za zmínku stojí i velké uhelné jámy, pozůstatky povrchové těžby hnědého uhlí spalovaného v blízkých elektrárnách.
Žitavsko nám, se svou nadmořskou výškou 250 metrů, musí připadat téměř jako přímořská oblast s mírným podnebím. S roční průměrnou teplotou 8,1°C prakticky v Žitavě neznají sníh. Velmi dobré vlakové i silniční spojení s touto atraktivní oblastí turistiky a rekreace dělá z Žitavska cíl častých návštěv Čechů a Poláků, kteří sem jezdí i za výhodnými nákupy. Míří sem i rodiny s dětmi, které se chtějí potěšit přírodou a čistými městy, kterých u nás ubývá, zaměnit shon našich měst aspoň na pár hodin za pohodu a klid u našich sousedů.
Věříte, že na ulici v Žitavě vás může pozdravit i neznámý člověk a očekává, že pozdravíte i vy jeho přesto, že se vidíte poprvé? To v Liberci vás pozdraví z neznámých jen somrák: „Bon žůr, nemáte deset korun?“ Ale tak to už u nás chodí. Tak ahoj někdy na Ojbíně.

V kraji po dešti

A jako houby po dešti, kterých je čím dál míň, pak v Jizerkách narážím na jakýsi odpad. Na horním toku Kamenice, v okolí Karlova, Josefova Dolu, Dolního Maxova, Albrechtic, Antonínova, ale i mnohem dál a blíž. Déšť vyplaví do měkké hlíny torza všelikerých skleněných tvarů, pozůstatků jednoho sklářského řemesla.
„Jablonecké zboží“ - jak krásně to zní nám, co máme rádi krásné věci a spojujeme je s krajem, ve kterém máme to štěstí žít. Tady chodíte lesem a ten vám odhaluje poklady. Tu kousek skla, tam flakónek jak zabroušený diamant. Lahvičky s dekorem či jen se špuntem. Jste v pokladnici lesa, blízko starých hutí, v zemi perel, skla a dávného tajemství. Až mnohem později, doma, si vezmete knihu a necháte se poučit.
Ano, je to dávno. Na zdejší panství byli zváni ze saské strany němečtí huťmistři a těm bylo povoleno zakládat v těch našich horách soběstačné sklářské osady. A tak se vám do ruky dostane to, co vám vzdáleně připomene skřítky a žasnete. Co krásy tyhle flakóny pobraly! Jak krásné tvary vzbuzující úžas, jak skvělá dívčí čela, úzká šíje a barva těla. Forma a dokonalý vzhled. Neskutečný půvab. Flakóny jak z jiného světa. Foukaná, broušená malovaná lahvička z čirého skla, v palcích od jednoho do šesti.
Toaletní sklo. Tam v lesích, v osadách, v Desné, na Nové louce, v Kristiánově. Zenkerova huť. Nová technologie výroby, klínové řezy, kaménkový výbrus, zušlechťování polobrusem. Leštění v ohni i kyselinou, že pane Riedele z Dolního Maxova. Vám se přece říkávalo, nepletu-li se, „polubenský magnát“. Ono těch flakonářů bylo víc a konkurence byla silná i zvědavá.
Jablonecké a liberecké muzeum má skoro vše, co jste tehdy uměli. Flakóny kulovité, kónické, hranolovité, lichoběžníkové a přeci stojící, fasetová hrdla s kulovitou zátkou. Jablonecká krystalerie dala práci téměř 3000 lidí. Krásou zdobila ložnice hvězd, ale i toaletní stolek mé babičky. Ty krásné baculaté kousky skla s voňavými extraxty, kdy stačilo jen stisknout v dlani nařasený balónek a z voňavé lahvičky vystoupil vonný oblak.
Vidíte, a před sto a jedním rokem šlo kvůli flakónům a jejich ceně do stávky sedm tisíc sklářů v našem kraji. Teprve po zásahu Hospodářské komory dosáhli sklářští dělníci zvýšení mezd až o jeden zlatý. Dá se říci, že toaletní sklo z naší oblasti, ač nějkrásnější na světě, nemělo zrovna na růžích ustláno. Konkurence, hospodářská krize, války, výměna obyvatel, znárodňování po roce 1945. Upřednostňování těžkého strojírenství na úkor exportu skla a bižuterie počátkem padesátých let minulého století těžce poškodilo výrobu a prodej toaletního skla z Jizerských hor.
Punc neopakovatelné krásy. Zelená imitující jadeit, malachit, barva slonoviny, želvoviny, černá barva, odstíny žluté, jantaru, fialová rudá... Celý svět kupoval naše flakóny. Severní Amerika, Německo, Anglie, Rusko i Balkán. Současná konkurence, která si zakoupila lisovací linky je bez invence. Opakuje vzory z třicátých let minulého století...
Zlatá éra baněk je už za námi. Žel už jen po deštích a stále méně nacházíme v měkké hlíně torza zašlé slávy našich Jizerských hor.

A kde je veselo ani neprší

Tak si tak čtu v novinách a je mi dobře. Lépe než těm chudákům z Boru, co jim prší za krk, když stojí frontu v místní pobočce úřadu práce. Ale už i tohle někdo řeší. To v Babylonu mají starosti když prší, aby jim nenamokly golfové kurty, neboť pak to klouže a může to odradit domácí i světové golfisty. A to málokdo ví, že na svazích vybraných lokalit lze golf vnímat už i jako odpočinek všech skupin našich spoluobčanů.
Vy, kteří takhle neuvažujete si počkejte na nový Obří sud na vrchu Javorník u Liberce. I tam by už před zimou 2010 měla jezdit čtyřsedadlová lanovka. A tohle září se má začít stavět kulatá hospoda. Není bez zajímavosti, že tenhle kopec zábavy je rovněž vidět z rychlostní komunikace Liberec – Praha.
Stejně tak i jiný vrch slávy a zapomnění slečny Neumannové, který už taky jaksi „vyhořel“. No, proč ne? Vždycky to tak bylo.Byli chudí a bohatí. Dnes tomu není jinak, až na to, že někdo je holt pořád chudý a někdo pořád bohatší.
Jestli to není jako s tou Biblí. Jak čtu ty noviny, dozvídám se, že máme mezi sebou chlapa, který nosí přes čínské hranice Bible. Když ji vozí do Číny, tak asi ví, co dělá. V Číně je to fakt hustý. Jeden kus Bible připadá na sto Číňanů, kteří by ji chtěli. Ale hned vedle stálo, že jich je možná i tisíc. No není to inspirující?
Teď už nic nebrání jít a dát ji zadara dětem u nás. Přímo vidím, co by s ní naši adolescenti udělali. Pro ně by stačil nějaký maturitní výtah, něco o čem to je a hlavní postavy. Nebo ještě lépe v seriálové podobě s paní Morávkovou aneb Teď budeme všichni dělat to, co dělají hoši a děvčata v Bibli“. Vočko za vočko, zoubek za zoubek. Ještě, že jsou Češi zvětšiny ateisti.
Větší radost mám z toho, že „hurvínek“, historický motorový vláček z České Kamenice už je opět na trase do Jedlové i do Liberce a každou lichou středu (?!) jede až před Babylon v Liberci. Je to málo, je to moc?
To je jako s tou slečnou Neumannovou. Žaluj nežaluj, kde nic není ani čert nebere. Ale proč se o svý, Martino, nehlásí Dopravní podnik? Dvacet dva melounků je pěkný balík, ale takhle to vypadá, jako že někoho, něco kryjete, že se bojíte něčeho mocnějšího, strašidelného, úplně nějhoršího. Fakt! Tohle si vyprávějí lidi dole ve městě, o rukách, co jedna druhou myje, vo umazanejch penězích... Rozumíš tomu? Chudáci vy, mluvčí, od nemocnice až po nádražní lampárnu!
V klidu si tady dočtu noviny, jak je tu všude hezky a bude líp. Jo, v tom Boru to vyřešili. Místo jedné místnosi dali nezaměstnaným rovnou tovární halu. Bez židlí, jinak by se tam všichni nevešli, takže nezaměstnaní jsou teď v suchu... A my ostatní to máme taky v ... suchu.

Liberec zcela mimořádně 1722

Nedávno mi vyprávěl odborářský boss Milan Šubrt, že jej majitelé japonské firmy v Hejnicích neoustili do závodu. Vzpomněl jsem si na Dr. Vladimíra Rudu, šéfa libereckého archivu, jak mi někdy na počátku 80. let minulého století vyprávěl příběh o roční stávce libereckých plátenických tovaryšů v roce 1722. Ten na výsost neuvěřitelný příběh se vám pokusím převyprávět, protože roční stávka a ještě úspěšná se řadí k nejdelším stávkám, co odbory znají. V dějinách odborů má zcela určitě primát.
Začít bych měl se dvěma muži, kteří této úspěšné stávky vzpomenuli shodou okolností v pavlovickém Koloseu. Jsou to hrdinové bojů za práva pracujících z počátku 19. století. Liberecký Karel Kreibich a berlínský Karel Liebknecht. Stávku libereckých tovaryšů z roku 1922 připomíná dodnes stojící památník jejího vítězného ukončení 29. srpna 1723. V roce 1793 byla v místech, kde vítězní tovaryši vstoupili na území Liberce, postavena socha Jana Nepomuckého.
Podrobnou zprávu o průběhu stávky nám zanechal i liberecký kronikář Rohn, městský archivář, předchůdce Dr. Rudy. Ve své kronice, která vyšla tiskem v roce 1763 píše: „18. století se stalo nositelem prvních nepokojů dělníků, tovaryšů, kterým už nevyhovovalo feudální pojetí organizování výroby postavené na cechách, což které moderní ve vrcholném středověku, ale zaostávalo při migraci tovaryšů, při hledání nových výrobních postupů – manufakturní textilní výrobě a jiné výrobě přecházející na tovární.
To vše, jak se zdá nazrálo a vyústilo ve zcela neuvěřitelnou shodu náhod, která vedla ke stávce delší než rok.Již vzpomenuté cechy doslova určovaly vyučencům (tovaryšům), kdo co bude dělat, jakou má před sebou profesní kariéru, kde bude žít. Cechovní tovaryši, kteří měli před sebou často neutěšenou celoživotní „jistotu“, dnes bychom řekli bez profesního růstu. Se scházeli v ubytovně cechu v Hebberku.
Co konkrétně vedlo liberecké plátenické tovaryše k zastavení práce, nevímě. Vímě ale, že 17. srpna 1722 vnikli do cechovního domu v dnešní Široké ulici (tam kde kdysi opravovali kancelářské stroje), „vyzvedli si“ cechovní truhlu se všemi cechovními dokumenty a penězi a odešli z města.
Nejprve se utábořili na svahu ještědského hřebene nad Hlubokou a čekali. Mistři na ně poslali vojáky. To už mělo toto jedinečné stávkování všeobecnou publicitu. (Škoda, že tenkrát nebyla Nova, CNS a další televize! To by bylo sousto pro pro bulvár!) Ke střetu s policií nedošlo. Stávkující se přesunuli nad Chrastavu na kopec Výhledy, a když zjistili, že mají vojáky v patách, přešli hranice a zůstali v lužické obci Burkersdorf, kde si našli práci u místních pláteníků.
To liberečtí cechmistři byli bezradní. Neměli truhlu s privilegiemi, nemohli schůzovat, přijímat nové tovaryše a učně. Když to vše trvalo rok, rozhodli se svým stávkujícím tovaryšům odpustit a vyhovět jejich požadavkům. Ti se do Liberce vrátili 29. srpna 1723 a liberečtí pláteníci jim vyšli v průvodu naproti až na kraj města, do ulice nad Perštýnem, asi do těch míst, kde dnes stojí škola.
Cechovní dokumenty dostali novou barokní truhlici a do Hebergu byl dosazen nový správce, který už tolik nedonášel mistrům. A co je zvláštní, tovaryši, kteří se ke stávce nepřipojili, byli potrestáni.“
Tak dopadla stávka, která patří do zlatého fondu skutečných příběhů a legend našeho města. Je ale i menetem toho, že žádná, ani současná pře není ztracená, pokud víme, co chceme. Tak jak to věděli před 287 lety naši předchůdci žijící v kraji pod Ještědem.

úterý 21. července 2009

400-450 let

To není tak dávno. Moc hezky tehdy znělo: český cín, slovenská měď, zámořské stříbro... Nám stačí ten cín. Přeneseno do 16. století ho bylo na území Libereckého kraje dá se říci až dost, ale jak pro koho. Redernům se dařilo Od Andělské Hory na Frýdlantsko, vrchem k Jablonci snad až do Krkonoš.
Všude se hledalo. Vlaši jako čerti krom hejnického železa hledali na potocích Jizerek. Nenašli zlato, ale přísady k výrobě benátského skla, zrcadel a k barvení drahých látek. To dalo nakonec lidem víc radosti než to fujtajblové zlato, které sebou nosívá krev..
Hledali, hledali, rádcové moji, mohl říci pán, náš král, toho jména Rudolf II. Hledali a našli v našich horách cín. Na ztracených vartách, na ztraceném potoce, na rýžovištích s krumpáči a talíři v rukou promodralých z chladné vody proplachovali své plotny, až v nich našli cínové kroupy. Ludvíkovští, hejničtí a ti z okolí, každý z chudáků nevolníků, který opustil svou dřinu zemědělce a pole a stal se horníkem, byl vrchností omilostněn. Přesto si pán do svých šachet raději přál horníky pravé, zkušené a odolné.Ty našel a přivedl. Museli znát a rozeznat rudu od hlušiny. Tzv. cvitři museli umět drtit, pražit, proplachovat a potom z rudy tavit cín. Snad se to dělo v raspenavských pecích.
Od té doby se traduje boom „horních“ městeček frýdlantského panství. A výtěžek? 100 centnéřů cínu ročně (1 centnéř = cca 50kg). Jen se na něj podívejte třeba při prohlídce kuchyňského nábobí na frýdlantském zámku, včetně poklic na sklenicích a holbách s cínovýni víčky. Cínové nádobí to vše z novoměstských štol.
Cín nebyl levný. Však Melichar, pán z Redernů a na Frýdlantě si toho znamenitě cenil a každému, kdo se usadil v Novém Městě pod Smrkem leccos odpustil. Městu samému pak dal glejt k rozmachu a dalšímu růstu. Tak tomu bylo až do dob Valdštejnových. Ten z měst a obcí vyhnal nekatolíky, ale rudy tím nepřibylo, bylo jí čím dál míň.
Tak se naplnil osud malých „horních“ městeček a přišla doba plátenictví. A úkol chemicko-technologický, úprava látek a velikého zbohatnutí rodin obchodujících s plátnem – látkami.

pondělí 20. července 2009

Od radnice Pražskou na Rybníček

„Oblíbená“ trasa každodenního putování značné části občanů Liberce mi připadá jako pater-noster. Ať vstoupíš do zmíněné trasy kdekoli, tak tě pohltí atmosféra spěchu kypícího a hlučného městského prostředí. Svátek nesvátek, nejlepší je to ale v pondělí, úterý, ve středu jako ve čtvrtek nebo v pátek. Hektický ruch, kvapík stavebních strojů, klapot bot, šumění deště, jazyky mnoha okolních národů.
Život se v téhle části města nemá kdy zastavit. Ještě před radnicí ti kdosi cosi nabízí z košíčků, pak ještě mobilní telefony, tarify a už jste v „Pražský“. Šňůry lidí putující nahoru a dolů. První zastavení v polovině ulice. Moderní občerstvení – bagetárna. Ceny žel zůstaly na úrovni cen včerejšího dne a pro lidi s průměrným platem jsou nedostupné. Místo prodejny knih, dnes prodejna drahého občerstvení. Co chodím pravidelně kolem, nikdy jsem neviděl před pultem víc zákazníků než kolik obsluhuje za ním.
O pár metrů dál, už téměř na dolním náměstí prodejna Solitér – zlatnictví. V rohu místnosti opravna hodin, hodinářství Kodytek, podle toho co slyším, jediné služby toho druhu ve městě. Výměna sklíčka do starších pánských hodinek 84 Kč (24Kč sklo, 60Kč práce).
Tradiční pohled na dostavbu dolní části Liberce. Obvyklé rozpaky z megastavby, hluku, prachu a rozličných omezení. Každá stavba by měla mít svůj „bilboard“: kdo staví, jak dlouho stavět bude, kdo je odpovědný, obraz dokončeného projektu. To tu evidentně schází. Stejně jako obraz toho, jak bude dolní centrum vypadat po dokončení všech dalších úprav.
Co město zamýšlí s „libereckým metrem“ (2 vstupy do podzemních WC) s ostudou města? Co s nefunkčním parčíkem kam není možno vstoupit? Jaký projekt vyhrál úpravu tohoto centrálního městského prostředí? Trafičky, zlatnictví, podzemní WC, to vše by mělo zmizet ve prospěch laviček, loubí, pitítek, soch (ovšem ne od Spacia), vodotrysků... Ale pouze s tím, že k projektu se vyjádří lidé a ne pouze radniční úředníci, nejlépe anketou, hlasováním.
No a už jsme na mostu přes Nisu. Viděli už městští radní mosty v centru jiných měst než doma? Proboha, rozhlédněte se! Když umíme jiné věci, ozdobme tento liberecký most třeba hezkým, uměleckým, kovářským zábradlím, něčím co upoutá, pohladí. Takových mladých umělců nemá co na práci! Zkuste to s nimi a pokud neurazí naše umělecké cítění, ať ukáží co umí!
A ještě k hodinám, co tam stojí poblíž zastávky MHD. Stojí už dlouho a přinejmenším dva roky už „stojí“. Neplynoucí čas ukazuje zodpovědným funkcionářům radnice propojení s těmito hodinami. Bylo by třeba spojit oživení hodin s prací těch, kteří zodpovídají za městskou tržnici (která není městskou), za městskou teplárnu (která není městskou), za omezování hybnosti vozidel (kdy botičky nejsou městské).
Tyhle hodiny u mostu ukazují aroganci úředníka magistrátu, jehož čas vypršel...

pátek 17. července 2009

Liberec – velmi zajímavé údaje

Nedávno jsme zavzpomínali na císaře Rudolfa II., který roku 1577 udělil dřevěné vesnici Liberci právo užívat městský znak a pečeť. Teprve potom si Liberec postavil první radnici, bylo mu uděleno právo konat trhy a právo hrdelní. Přes krásný glejt s krásnou pečetí zůstával Liberec malou obcí.
Současný Liberec, město bývalých textilních továren a bouřlivého rozvoje, počal růst v první polovině 19. století. Počet obyvatel města se zvýšil z 8 000 obyvatel v roce 1800 na 18 000 v roce 1850, v roce 1900 tu žilo již 35 000 obyvatel. Významné tradice může dokumentovat a stavět na nich současná liberecká sociální demokracie. Před 140 lety došlo k nebývalému rozmachu dělnuického hnutí a po roce 1869 vznikla v Liberci první sociálně demokratická organizace na severu Čech. V letech 1877-1881 sídlilo v Liberci dokonce tajné ústředí, vedení celorakouské sociálně demokratické strany, v jehož čele stál Ferdinand Schwarz, pekař ze Stráže nad Nisou. Ten se také zúčastnil zakládajícího sjezdu Československé sociálně demokratické strany v Praze Břevnově v roce 1878.
Velmi slavný byl v Liberci 1. máj roku 1890. Přelom 19. a 20. století, období druhé průmyslové revoluce, znamenal pro Liberec a jeho okolí vrchol růstu průmyslu a celkové konjunktury a žel i počátek jeho budoucí stagnace. Za První republiky (1918-1938) bylo už nutno velmi složitě hledat nová odbytiště pro výrobky libereckých textilek nejen na starém kontinentu, ale i v ostatních světadílech. Ukázalo se to jako velmi, velmi nesnadné neboť i tehdy celosvětová krize ukrajovala z celkové poválečné prosperity Československa, potažmo liberecké oblasti.
Liberecko se stává ukázkovým prostředím pro střídání konjunktury a období hospodářské krize. Nejhorší krizové období začalo v roce 1929 a protože tehdejší československá vláda na ni zareagovala upřednostněním a podporou „české podnikatelské sféry“, poslala na severu Čech vodu na mlýn henleinovcům. Fašisté těchto argumentů obratně využili k rozdmýchávání národnostních třenic mezi Němci a Čechy žijícími v Českých Sudetech a k propagaci Hitlerova Německa. Tím napomohli k rozbití Československa v roce 1938 a ke změnám v demografickém složení obyvatel po roce 1945, což se tak výrazně dotklo našeho města Liberce.

Nejstarší části Liberce

Málokdo si nevšiml rozsáhlé stavební činnosti v prostoru ulice Na Bídě, kolem tramvajové zastávky Mlýnská až po bývalý komplex Textilany. Rozsáhlá adaptace tohoto prostoru je předpokladem řešení kolapsové dopravní situace v Liberci. Málokdo však tuší, že ony velké stavební projekty se odehrávají v samém centru nejstarší části Liberce, v prostoru, kde se ve 13. století kolem brodu přes Harcovský potok pod Perštýnem začalo rodit město.
Na staré zemské cestě z Lužice do Prahy zde vzniklo nejstarší doložené osídlení. Tehdejší Harcovský potok nebyl úzká vodní štěrbina uzavřená do dnešního podzemního koryta, ale rozléval se v širokých meandrech v dnešní ulici Na Bídě a oplýval čistou vodou plnou ryb, které ovšem patřili majitelům – Bibrštejnům.
Historická cesta procházela Perštýnem k Rokytnici, což bylo původní jméno dnešní Rochlice odovozené od vrby jívy, dosud rostoucí na březích Nisy. Dnešní cestu do Rochlice bylo možné z důvodu neprůchodnosti údolí Nisy vybudovat až v první polovině 19. století.
Kolem brodu přes Harcovský potok vznikla vesnička Habersdorf, podle jména jejího zakladatele Habarta. Ta sloužila především pro zajištění servisu obchodníkům na cestě z Prahy do Lužice a zpět, kdy těžké vozy musely před prudkou cestou do kopce na Perštýn přepřahat a to zabezpečovali obyvatelé této malé vesnice. Střed vesnice se nacházel v oblasti dnešního terminálu MHD. Toto centrum mělo své významné budovy – kovárnu, která pracovala ještě v roce 1945 a byla zbořena teprve v sedmdesátých letech minulého století a hostinec Zelený strom, který je dnes po dlouhé době opraven. Tento hostinec je zobrazen na nejstarším pohledu na Liberec (nikoli pohlednici!) z roku 1763.
Harcovský potok, mnohem významnější než samotná Nisa, se dál rozléval v prostoru dnešního „My“, přes tehdy neexistující dolní náměstí podél Nisy až kamsi pod dnešní Kailův vrch. (V těchto místech je dnes Harcovský potok veden v umělém podzemním korytě). Celé území bylo dříve úžasnou vodní plochou plnou ostrůvků ne nepodobnou italským Benátkám. Jména v tomto „vodním ráji“ byla odvozována od jmen stavitelů domů: Hablau – česky Hablovo poříčí, (Malá moskevská ulice).
Vraťme se k oné vesnici Habersdorf, jejíž existence je spojena s Libercem a písemně doložena k datu 25.11.1411, kdy Jan z Bibrštejna předal dočasně patronát nad libereckým kostelem klášteru sv. Tomáše v Praze na Malé Straně. Lze z toho odvodit, že vesnička Habersdorf se stala součástí nové obce – Liberce.
Současný Liberec vznikl na temeni kopce u dnešní radnice, směrem k lékárně a dolů k hudební škole, kde se cesta rozdělovala na cestu do Zhořelce a do Žitavy. Odtud také jméno osady považované za bohatou a umístěnou na kopci – Reichenberg, počeštěle Lychberg.
Liberec (Reichenberg) je poprvé písemně připomínán v roce 1352 v seznamu obcí, odkud farář odváděl do Říma tzv. Papežský desátek. Liberec tehdy odváděl 2 groše stejně jako sousední Rochlice. Václavice odváděli grošů 6, chrastavští 7 a hrádečtí dokonce 24 grošů.
Celou touto krásnou a poučnou cestou dějin našeho města se zabývá brožura „Liberecko v letech 1352 až 1577“, která vyšla v roce 1977 jako 15. svazek zpráv České besedy autora Vl. Rudy.

Husákovy děti na Frýdlantsku

Frýdlantská porodnice měla vždy hodně práce a zvlášť před zhruba 35 lety. To se po celém Československu rodily tzv. Husákovy děti. Vzrůst populace byl postaven na základě ekonomických výhod, které byly státem poskytovány mladým matkám. Ve Frýdlantě tomu bylo jako v celé republice. V průměru se zde v těchto letech ve zdejší porodnici narodilo kolem 500 dětí ročně a v roce 1974 dokonce ještě o 62 více. Kdyby tak „Stát“ věděl, že tehdy tak slavně vítaná mimina, dnes statní pětatřicátníci nenajdou na Frýdlantsku práci a budou chodit pro sociální dávky v nezaměstnanosti!
Vzrůstající trend růstu počtu narozených dětí byl dosažen především dlouhodobými sociálními výhodami poskytovanými mladým manželům, což mělo vliv i na růst počtu uzavřených manželství. V matričním obvodu Frýdlantu v Čechách se v těch letech uzavíralo 150 manželství v roce 1974 dokonce 168. V 70. letech minulého století bylo zvykem manželství uzavírat kolem dvaceti let věku.
Všechny tyto údaje nám dnes i zpětně poskytuje objektivně matrika, místo vyřizování osobních záležitostí občanů. K práci matrikáře vždy patřilo i vyřizování takových smutných událostí jako je smrt. V roce 1974, v roce narození 562 dětí bylo do matriky zapsáno 168 úmrtí v matričním obvodě Frýdlant v Čechách.
Na frýdlanské radnici jsou uloženy i staré církevní matriky, z nichž té nejstarší by mělo být 192 let. Jde o matriku sňatků z Dětřichova a je samozřejmě psána německy.
Porovnějme výše uvedené se současným ověřeným stavem, V roce 2007 se ve Frýdlantě narodilo 398 dětí, do června roku 2008 203. Poté byla porodnice ve Frýdlantě v Čechách zrušena pro nedostatek odborných lékařů. V roce 2008 eviduje zdejší matrika 152 zemřelých a 101 nově uzavřených sňatků šťastných snoubenců...

úterý 14. července 2009

Tluče bubeníček, tluče na buben

V té malé liberecké obci bylo doručování zpráv vždy adrenalinovou záležitostí. Ještě v nedávné době tuto činnost bral na svá bedra obecní bubeník. Snad to dělá ta zátopová oblast Nisy, most přes ní s nevyjasněnou smrtí paní hraběnky či prokletí, co na obec seslali v Nise utopení nebo v obci upálení husité po prohrané bitvě u Chrastavy. Příliš mnoho neznámých, příliš mnoho závažných indicií, ale to hlavní už vím. S doručováním zpráv to není vždy jednoduché.
Chtěl bych vzpomenout obecního bubeníka, který v obci působil až do roku 1950. Je s podivem, pokud se ohlédneme zpět, co vše za padesát let bubnování na návsi ohlásil. Klobouk dolů!
Začátek to všechno vzalo všeobecným hlasovacím právem úplně na začátku století a těch změn v obci a na úřadech! O hasičích, co měli práce, o zaměstnání v blízkých textilkách a elektrárně v Andělské Hoře, až po válku ve čtrnáctém a jejím konci v osmnáctém roce. O českém názvu obce, po čtyřech letech od vzniku Československé republiky. O Češích, kteří žili v dolní části a Němcích, co si stavěli „Novou čtvrť“, kostel, o truhlárně Simm a Wagner, vodárně a přilehlém koupališti, o místních komunistech, co měli odjakživa navrch a byli vůdčími osobnostmi obce.
O tom všem pan Frič bubnoval a četl manifesty a vyhlášky. O stále napjatějších vztazích mezi Čechy a Němci a pak ještě o mobilizaci a řopících (bunkrech) a o připojení k Říši. O jménech těch, kteří padli. O těch, které si vzaly Čechy a měly s nimi děti, aby nemusely do odsunu až po národní správce, divadelní představení a volby.
A pak přišli mladí ze Svazu mládeže a hned v padesátém roce postavili na dřevěné sloupy tlampače a ozvučili budovatelskými písněmi celou obec. A hlásali a lidé chodili na brigády, do hospody a na schůze všech těch organizací Národní fronty. Tam někde skončila půlka toho minulého století. Přišli noví Češi a zapomněli, jak bubeník tluče na buben a svolává lidi, lidi pojďte ven...
Kde skončil ten buben s paličkami sám nevím, a že by se pochlubil někdo z obce nečekám ani ve snu. Škoda, to bubnování mělo něco do sebe.

Fenomén bleších trhů

V současné době, kdy rodinné rozpočty procházejí zatěžkávací zkouškou snižování výdajů, se „blešáky“ jeví jako součást možnosti, jak si přivydělat zbavením se nepotřebného nebo jak relativně slušně nakoupit. K nejproslulejším, největším a nejvíc navštěvovaným „všehotrhům“ patří bleší trhy v Zákupech na Českolipsku.
První sobotu v měsíci, se pod zámkem na parkovišti dějí věci nevídané. Každý, kdo přijede a zakoupí si vstupenku na „vymezený prostor“, může začít prodávat „cokoli“ za „cokoli“. Přesto, že českolipští pořadatelé organizují tuto nevídanou „bleší podívanou“ již několik let, chovají se v poslední době jako naprostí amatéři. Nezvládají úpravu prostor a vyznačení míst (travnatá část areálu), pořadatelé v terénu se pohybují jako náměsíční a často jsou na prodejce neomalení nebo jsou apatičtí. A pokud si potřebujete odskočit na instalované WC, vycouvají odtam pobledle a bez úkonu i majitelé hodně silných žaludků.
Částky vybrané od prodejců i návštěvníků jsou vskutku nemalé a tak by aspoň jejich část měli věnovat do úpravy prostor – posečení trávy, vyznačení zaplacených míst, úklid prostor i WC. Stále se zvyšující letargie pořadatelů k povinnostem zákonitě povede k hledání jiných prostor a jiných pořadatelů podobných akcí. A přitom by stačilo tak málo. Místo chaosu rozestavit pořadatele do prostoru tak, aby věděli, za co jsou placeni. Neškodilo by, kdyby se kontrolní orgány pronajímatele pozemku přišly podívat, jaký horor se odehrává v čase, kdy se areál plní prodejci (od čtyř do pěti hodin ráno) skoro za úplné tmy.
Od pořadatelů akce je nezodpovědné, aby akce s takovou tradicí upadla a stala se synonymem nepořádku a šlendriánství několika nezodpovědných jedinců, kteří dělají špatné jméno ostatním. Není to tak dávno, co se říkalo: „Blešák v Zákupech? Super!“ Tak se příště těším na setkání v Zákupech pod zámkem, kde jediné, co se nedá zorganizovat je počasí.

sobota 11. července 2009

V Liberci se bavíme odjakživa

Naše krásné město pod Ještědem nebyla nikdy díra, kde dávají lišky dobrou noc. Devatenácté století bylo sice stoletím páry, ale Liberec rostl jako z vody. Dělníci pracující v bouřlivě se rozvíjejícím průmyslu se začali shromažďovat i mimo pracovní dobu a haly továren.
A záhy to už nebyly jen restaurace a výšlapy na rozhledny blízkých hor. Roku 1841 vzniká Průmyslový vzdělávací spolek města Liberce, který pořádá první přednášky, osvětu a šel ještě dál. Do města zval VIP osobnosti z celého světa. Do Liberce přijížděly přednášet skutečné osobnosti, hvězdy.
V roce 1876 v Liberci přednášel už tehdy slavný A.E. Brehm (autor známého Atlasu zvířat), polární badatel Julius Payer a snad ještě slavnější Ronald Amundsen. Co tomu říkáte? To bychom si tu naši sportovní arénu naplnili až po střechu, být to tak dnes. Vzápětí po nich do Liberce přijíždí MUDr. Emil Holub a to hned na dvě přednášky. První se uskutečnila roku 1880, druhá o rok později. Zajímavé je, že si MUDr. Emil Holub musel nejprve na své cesty po Africe vydělat vyprávěním o nich. Připomíná mi to krásné, dobrodružné knihy jeho současníka K. Maye, který tak poutavě psal o zemích, kam se teprve chystal
Emil Holub si na cesty po Africe skutečně vydělal lékařskou praxí, přednáškami a psaním. Afriku spatřil poprvé v roce 1872, podruhé v roce 1874, potřetí v roce 1875-6. To pronikl až k Viktoriiným vodopádům a k řece Zambezi. O tom všem vyprávěl našim předkům v Liberci.
To byla jen ukázka z kultuního kalendáře Liberce koncem 19. století. Přiznejme si však fakt, že to ještě po městech nejezdily hudební skupiny a zpěváci, kteří dnes hravě zaplní sportovní haly. Všechna čest tehdejším dobrovolným organizátorům osvěty. O řadě dalších, možná i slavnějších celebrit, které do Liberce přijely, by mohla vyprávět kniha hostů hotelu Zlatý lev v Liberci. Většina těch významnějších hostů se ubytovávala právě zde.

pátek 10. července 2009

Za humny

O Vratislavicích jen dobře a ve verších. Slyšel jsem, že Karlsbad a Maffersdorf měly své poctivé palmové promenády. Kdeže je ta doba bourání Rakouska! Palmy při silnici? Byť na týden – sotva. Jak mocně negativně by dnes působily na nepřizpůsobivé občany společně se smogem a sinicemi ubíjející i otrlé, všudypřítomné potkany... To je ta dnešní asfaltová realita.
Vratislavice, to je i Konrad Henlein, vedoucí nacista, šéf Sudetské župy a šéf rozbíječů Československa, dnes pro všechen čas zvěčnělý na zastávce MHD v Liberci za divadlem. Hlava s vidličkou v kadeřích a padajícími brýlemi (těmi se, když jej spravedlnost dostihla podřezal). Žádná škoda.
Jó dobrý pivo a minerálka už tehdy dělali Maffersdorfu čest. Dnes české pivo – snad? Čeští jsou jen dělníci a nižší management, voda a možná trochu je český ten chmel. A jméno – Konrad. Kdo tohle vymyslel? A minerálka! Dole jí zůstalo jezero – nahoře už ji nechtějí? Proč taky, můžeme si dovolit tu z Montpellier...To bude jako s těmi vratislavickými koberci.
Tradice? Fuj! Kupte si pravý vietnamský, belgický, laponský nebo vatikánský koberec. Doma už nikdo není prorokem. To jako bychom po dětech chtěli, aby měly současný pozitivní vzor. Máme co jsme chtěli. Julia Fučíka jsme vyměnili za Míšu Jacksona a Davida Beckhama, jeden slušný deviant a druhý fotbalista... A k tomu pravý, nefalšovaný vratislavický nacista F. Porsche, co pro Hitlera projektoval „ferdinandy“ a jinou válečnou vozbu a pro ostatní „folksvágeny“. Vděční občané mu postavili pomníček. Nic velkého, monstrózního, ale stojí. Proč ne, pomníčky tu mají i ti, co nás od fašistů osvobodili. Doba povalování pomníčků je pryč. Ať děti vědí, co to bylo žít ve 20. století.
Vratislavice nejsou ničím jiným než zrcadlem, ne nepodobným onomu, co stojí za textilní průmyslovkou v Liberci, nastavující tvář všem, co v tu dobu žili. Ať vesele žijí a prosperují naše Vratislavice, předměstí Liberce, obec, město se starou zajímavou tradicí. Škoda je toho Bytexu a té Kyselky, ale ať si stěžuje ten, co jen přihlíží. Dnes už je pozdě, ale snad jednou přijde den (té formulace se přímo hrozím) a zase budeme mít ve Vratislavicích palmové aleje, náměstí, stáčírnu minerální vody, masokombinát, čisté ovzduší a budeme mluvit eurožargonem...

čtvrtek 9. července 2009

Na Lemberku straší

Jestli ve věži, to nemám zdání, ale v komnatách (jak hezky to zní) ano. Mám s tím problémy. Výchova, věk, racio, to vše mi říká ne. Ovšem paní Renata Černá, vzdělaná žena, kastelánka hradu říká ano a potvrzují to další, kteří nocovali na Lemberku. Ti všichni zodpovědně prohlašují: ano, na Lemberku straší.
Pomineme-li, že tam straší, řekněme si hned zkraje: Lemberk? To musím vidět! To je kus historie, kus dějin. A návdavkem zde žila opravdová svatá, paní Zdislava, po mamince, která byla ze Sicilie, zřejmě Italka, ale naturelem matka Tereza. Víc vám o ní řeknou průvodci.
Lemberk, to jsou vlastně samé historické, zámecké lahůdky. Pomineme-li černou kuchyni, pak zůstaňme s ústy otevřenými nad kazetovým stropem z roku 1610 s náměty Ezopových bajek, zámeckou odsvěcenou kaplí, kde můžete mít svatbu, na kterou se nezapomíná.
A to nechci mluvit o zázračném prameni léčivé vody na úpatí hradu. Zdislavina studánka s empírovým glorietem s osmi toskánskými sloupy. No řekněte sami, to musí uzdravit i mrtvého...
Samý zázrak, strašení, svatá Zdislava, studánka s živou vodou – tenhle balíček nemá chybu. Může směle konkurovat všem hypermarketům, kterýžto fenomén nákupů ubírá na návštěvnosti hradů a zámků neboť tam také provozují zázraky zvané slevy. A na to Češi slyší.
Jak jste na tom vy? Kam dřív? Spojte to s cestou na houby. S bandaskou nebo PET lahví vyražte pro vodu ze zázračné studánky a jako bonus, třešničku, prémii pro stálé zákazníky berte prohlídku Lemberku. Opět uvidíte, co jste ještě neviděli. Zámek, který chytne za srdce...

neděle 5. července 2009

1211

Rok založení jako čitelná SPZ. Asi tak uvažovali nahoře, když psali rodný list Hejnicím. Město uctívané Panenky, posvátných poutí a barbarské ruiny Hotelu Perun. Jak dojemné, jak k pláči. Snaha jednoho pátera a lidská malost, obrovská blbost, bezzubé zákony a odvaha poslat bagr a srovnat tu ostudu se zemí. Poutní Hejnice, Lázně Libverda – krásné dvojměstí. Tohle nikde jinde v Libereckém kraji nemají. A k tomu Obří sud s Jizerkami v pozadí.
V pozadí tu je ještě něco. Turistický ruch. Bílý Potok, Smědava, Smrk a cesta do polské části Euroregionu Nisa, na Frýdlant, Nové Město, ke Stelzigům do Řasnice, kolem Souše do Krkonoš nejpůvabnější cestou v Čechách.
Píše se 21. století. Udělejme z Hejnic Baden Baden. Kulisu hor už někdo postavil. Pozvěte sem aristokratickou rakouskou smetánku. Vyvětrejte slamníky, otevřete okna a dejte do nich truhlíky s květinami. Inzeráty do novin: Dvojměstí Hejnice-Libverda...Nevšední zážitky.“ Co brání bráně Jizerských hor otevřít a roztáhnout obě křídla? Ukončit spory. Pozvat sem turisty. Prodat svá práva někomu, kdo umí udělat z města a okolí něco, kam se lidé rádi vracejí
Už vím, kde to vězí, konšelé hejničtí. Peníze jsou a vždycky budou – sáhněte hlouběji do kasy a nechte zpracovat generel toho, co vám schází. Projekt „Za Hejnic ještě krásnější“. Neseďte, jak žába na prameni a investujte do poznání. Existují úžasní a chytří lidé, kteří tohle umí. Nechte si zpracovat, jak bude za 5, 10, 20 let vypadat vaše území. Je tu Euroregion Nisa, Krajský úřad, nezávislí projektanti, lidé s vizí, kteří vidí dál za pařezy první obory.
Mně to vaše krásné město připadá trochu mrtvé. Mělo by být branou, Mombasou ne do Východní Afriky, ale do našich krásných hor. Nenechte si to vzít jinými. Uchopte své pravomoci a investujte do budoucnosti a začněte třeba s Perunem. Už se těším, jak současný majitel spláče nad „výdělkem“ a v dražbě „prodá“ hanbu století. Škoda, že nemáte šatlavu a pranýř – ach, ta lidská práva, kterých se nejvíce dovolávají zloději...
Nic nedejte na kozí farmy a vesnické univerzity. Jste to vy, kdo má klíč a k nim nádherné Jizerky. Máte onen Pinochiův zlatý klíč k truhle pokladů. Všichni propuštějí, tak investujte do turistiky – až 40% vašich nezaměstnaných tam najde živobytí. Jeďte se podívat do Bad Ischlu, do Baden Badenu, kupte si „software“ (nebude asi v češtině, ale ta investice se vám stokrát zaplatí). Nesmíte ovšem být tak hloupí, jako liberečtí konšelé s tím malérem světového lyžování, kteří jeho řízení „dobrovolně“ předali do Prahy.
Nedejte si vaši vizi nikým vzít a udělejme z Hejnic, to, čím přirozeně musí být. Nehcete si sáhnout na unijní miliony a začít stavět, opravovat, něčím velkým a krásným překvapit?
Když umí filharmonie v Americe investovat do světoznámého, drahého dirigenta, zkuste to vy, hejničtí, také. Složte se a kupte si někde manažera. Nemusí ani mluvit česky, ale aby už kdesi cosi postavil a provozuje ráj...Půjčte si. On stojí za víc a udělá Vám z Hejnic švýcarské lázně. Zkuste to prosím a prosím za všechny, kdo mají rádi Jizerky a tenhle nejkrásnější kout Evropy. Nechcete přece jen skanzen a státní přírodní rezervaci?