Nedávno mi vyprávěl odborářský boss Milan Šubrt, že jej majitelé japonské firmy v Hejnicích neoustili do závodu. Vzpomněl jsem si na Dr. Vladimíra Rudu, šéfa libereckého archivu, jak mi někdy na počátku 80. let minulého století vyprávěl příběh o roční stávce libereckých plátenických tovaryšů v roce 1722. Ten na výsost neuvěřitelný příběh se vám pokusím převyprávět, protože roční stávka a ještě úspěšná se řadí k nejdelším stávkám, co odbory znají. V dějinách odborů má zcela určitě primát.
Začít bych měl se dvěma muži, kteří této úspěšné stávky vzpomenuli shodou okolností v pavlovickém Koloseu. Jsou to hrdinové bojů za práva pracujících z počátku 19. století. Liberecký Karel Kreibich a berlínský Karel Liebknecht. Stávku libereckých tovaryšů z roku 1922 připomíná dodnes stojící památník jejího vítězného ukončení 29. srpna 1723. V roce 1793 byla v místech, kde vítězní tovaryši vstoupili na území Liberce, postavena socha Jana Nepomuckého.
Podrobnou zprávu o průběhu stávky nám zanechal i liberecký kronikář Rohn, městský archivář, předchůdce Dr. Rudy. Ve své kronice, která vyšla tiskem v roce 1763 píše: „18. století se stalo nositelem prvních nepokojů dělníků, tovaryšů, kterým už nevyhovovalo feudální pojetí organizování výroby postavené na cechách, což které moderní ve vrcholném středověku, ale zaostávalo při migraci tovaryšů, při hledání nových výrobních postupů – manufakturní textilní výrobě a jiné výrobě přecházející na tovární.
To vše, jak se zdá nazrálo a vyústilo ve zcela neuvěřitelnou shodu náhod, která vedla ke stávce delší než rok.Již vzpomenuté cechy doslova určovaly vyučencům (tovaryšům), kdo co bude dělat, jakou má před sebou profesní kariéru, kde bude žít. Cechovní tovaryši, kteří měli před sebou často neutěšenou celoživotní „jistotu“, dnes bychom řekli bez profesního růstu. Se scházeli v ubytovně cechu v Hebberku.
Co konkrétně vedlo liberecké plátenické tovaryše k zastavení práce, nevímě. Vímě ale, že 17. srpna 1722 vnikli do cechovního domu v dnešní Široké ulici (tam kde kdysi opravovali kancelářské stroje), „vyzvedli si“ cechovní truhlu se všemi cechovními dokumenty a penězi a odešli z města.
Nejprve se utábořili na svahu ještědského hřebene nad Hlubokou a čekali. Mistři na ně poslali vojáky. To už mělo toto jedinečné stávkování všeobecnou publicitu. (Škoda, že tenkrát nebyla Nova, CNS a další televize! To by bylo sousto pro pro bulvár!) Ke střetu s policií nedošlo. Stávkující se přesunuli nad Chrastavu na kopec Výhledy, a když zjistili, že mají vojáky v patách, přešli hranice a zůstali v lužické obci Burkersdorf, kde si našli práci u místních pláteníků.
To liberečtí cechmistři byli bezradní. Neměli truhlu s privilegiemi, nemohli schůzovat, přijímat nové tovaryše a učně. Když to vše trvalo rok, rozhodli se svým stávkujícím tovaryšům odpustit a vyhovět jejich požadavkům. Ti se do Liberce vrátili 29. srpna 1723 a liberečtí pláteníci jim vyšli v průvodu naproti až na kraj města, do ulice nad Perštýnem, asi do těch míst, kde dnes stojí škola.
Cechovní dokumenty dostali novou barokní truhlici a do Hebergu byl dosazen nový správce, který už tolik nedonášel mistrům. A co je zvláštní, tovaryši, kteří se ke stávce nepřipojili, byli potrestáni.“
Tak dopadla stávka, která patří do zlatého fondu skutečných příběhů a legend našeho města. Je ale i menetem toho, že žádná, ani současná pře není ztracená, pokud víme, co chceme. Tak jak to věděli před 287 lety naši předchůdci žijící v kraji pod Ještědem.
Žádné komentáře:
Okomentovat