pondělí 31. srpna 2009

1.září 2009

V letošním roce uplyne 70 let od doby, kdy z Wilsonova nádraží v Praze odjely z Protektorátu Čechy a Morava vlaky se židovskými děti pryč od jisté smrti. Jejich odjezd organizoval třicetiletý britský úředník Nicholas Winton. Vlaky s dětmi odjížděly z obsazené Prahy, projely nacistiským Německem do holandského přístavu a odtud trajektem do Anglie, kde vystoupily z vlaku v Londýně na nádraží Liverpool Station.
Sedmdesátileté výročí této události a sté (!) narozeniny Nicholase Wintona vyústí v příštích dnech v mezinárodní vzpomínkový akt, který významem přesahuje naše území. Společnost Winton Train společně s Českými drahami zorganizují repliku tehdejší jízdy dětí vlakem z Prahy do Londýna. 31. srpna 2009, den před odjezdem vlaku bude Praha svědkem velkého shromáždění „Wintonových dětí“, jejich potomků, studentů. umělců a osobností našeho veřejného života. Následující den, 1. září 2009 odjede slavnostní vlak sestavený z devíti historických vagónů. Bude tažen parní lokomotivou z roku 1937. V Německu a v Anglii budou rovněž nasazeny dobové lokomotivy. Pasažery budou tehdejší děti, dnes dospělí, jejich děti, novináři, organizátoři a kulturní pracovníci. Během jízdy se budou konat společenská setkání a kulturní akce. Čtvrtý den cesty bude vlak slavnostně přivítán na liverpoolském nádraží v Londýně. Zde se účastníci akce setkají se sirem Wintonem, který děti zachránil.
Přáním všech organizátorů projektu je, aby další vlaky „Winton train“ s mladými lidmi zamířily do všech evropských měst a aby lidé, inspirováni touto akcí. aktivně vystupovali proti neonacismu a pomohli formovat svět bez rasové nesnášenlivosti. Ve světě různých národů a etnik bez hrozeb války a návratu fašistických či totalitních režimů.

pátek 28. srpna 2009

O jazyku a škole

Už tomu bude 85 let, kdy se v roce 1925 v Hrádku nad Nisou otevřela česká škola, nejmodernější široko daleko. Bylo to velké zadostiučinění všem předchozím generacím usilujícím o českou školu v tomto regionu. Nezanedbatelná česká menšina žila krátce po vzniku ČSR nejen v Hrádku, ale i v blízké Žitavě, Bílém Kostele, Chotyni, Chrastavě, Machníně a v dalších blízkých i vzdálených obcích. Až do té doby navštěvovaly české děti pouze nižší třídy s čekým vyučovacím jazykem. V Hrádku to bylo v tzv. Azylu. Vyšší české třídy zde už nebyly a děti musely vstupovat do německé měšťanky.
Ze všech jmenovaných míst včetně Žitavy, se začaly denně sjíždět děti do nové hrádecké české školy. Byl to velký úspěch české menšiny v kraji s většinou německého obyvatelstva. Toho si byli účastníci slavnostního otevření plně vědomi. Při té příležitosti byla odhalena i pamětní deska a žáci vyšších ročníků vysázeli v jejím okolí stromky a okrasné keře, které zdobí školní zahradu do současnosti.
Škola slouží svému účelu 85 let, což je jeden dlouhý životní cyklus. Je tedy relativně mladá, takže co jí popřát k jubileu? Snad jen žáky, kteří budou český jazyk chápat nejen jako dar, ale i jako komunikativní zdroj, který nám byl kdysi upírán a kterého bychom si měli vážit jako daru největšího ze všech, co jsme kdy dostali. Dar společného jazyka, společné kultury českého národa.

Legendy, na které se nezapomíná – Studio Y

Když jsem byl v roce 1966 převelen k vojenskému útvaru 3256 do libereckých Dolních kasáren a začal tam budovat amatérské divadlo, vůbec jsem netušil, že mě o tři roky předběhl Jan Schmid. V Liberci se tehdy zrodilo Studio Y, které se později zabydlilo v Severočeském loutkovém sále YMCA v Revoluční ulici. Herci libereckých divadel zde nad rámec svých úvazků hrávali něco „navíc“. To, co už v roce 1969 vedlo k profesionalizaci scény a tak se Studio Y stává autonomní scénou Naivního divadla v Liberci.
10 let byl Liberec svědkem něčeho, co tu ještě nebylo. Inscenace jako Michelangelo, encyklopedické heslo XX. Století, Kovář Stelzig, Ubu králem, Carmen nejen podle Bizeta... Ať to byla představení v Liberci nebo později, po roce 1978 kdy soubor odešel do Prahy, stala se liberecká „Ypsilonka“ něčím, co lze těžko pojmenovat. Fenomén doby.
V rovině smíchu, ve složitých podmínkách jinotajů a narážek na současné dění, se zrodil maják občanské a umělecké odvahy. Ypsilonka nikdy „nezkaměněla“, uchovala si osobitost, rukopis i poetičnost neskonalé „srandy“ a tak ten, kdo to zažil na vlastní kůži, nezapomene. Vyrostli na rock´n rollu, byli vrstevníky Beatles a inklinovali ke swingu, a přesto vše, co odeznělo z prken, na kterých stáli, bylo krásné a aktuální. Oslovilo nás.
Písničky Marka Ebena, Jiřího Smitzera, ale i principála Jana Schmida nás uváděly v úžas. Jirka Lábus, Jana Synková. Pražské Večery pod lampou pocházely z modelu libereckého období. A hosté? V Liberci to byli třeba Bohouš Záhorský a Václav Kaplický.
Improvizace a naprostá profesionalita. Scéna, kostým, rekvizita. Ypsilonka nikdy nezklamala. Dokonalé aranžmá, divadlo jako kolektivní hra plná vynikajících individualit. Improvizace jako součást jednotlivce v dokonalém znění celého orchestru. Předběhli dobu a přitom byli současní i nadčasoví. Stali se legendou, na kterou se nezapomíná, součást našeho života, který udělali hezčím a bohatším. Chtělo by to postavit se zase v těch úzkých řadách známých sedadel a zatleskat jim, jako tehdy. Přesto, že je scéna prázdná už víc jak 30 let.

Rok 1848 a následující

Rok konce všemocného rozhodování šlechty nad vším kolem nás. Rok povstání a revolucí v celé Evropě dokončil zhroucení aparátu postaveného na středověkém principu vrchnosti a příslušnosti k „zámku“. Rok změn, kdy veřejná správa byla odejmuta vrchnostenským úřadům, které pozbyly práva soudů, hospodářských ediktů a nakládání s pozemky. Konec s robotou s konečnou platností a bez výjimky. Rok vzniku okresních hejtmanství, kdy i v našich obcích byla volena obecní zastupitelstva.
V našem regionu za ještědským kopcem se napříkla Českodubsko stalo v tomto roce samostatným soudním okresem podléhajícím pouze politické správě, tj. Okresnímu hejtmanství v Turnově. Z bývalého svijanského panství byly obce Újezd, Svijany, Příšovice, Pěnčín a Lažany zařazeny do soudního okresu turnovského a obce Havlovice, Soběslavice, Vlastibořice a všechny obce dále na sever patřily pod soudní okres českodubský. Organizačně a politicky byly řízeny z Turnova.
Toto uspořádání trvalo prakticky až do roku 1960, kdy byly upraveny obvody okresů a krajů (Liberec přestal být tehdy krajským sídlem). Všechny obce ležící na pravém břehu Jizery od Svijan až po Lažany se staly součástí Podještědí – okresu Liberec a to až do zrušení okresů před několika lety. Na jak dlouho? Dokud efektivnost řízení „vrchnostenských“ úřadů nepozbyde orpávnění a dokud nebudou nahrazeny řízením efektivnějším a modernějším.


Rok konce všemocného rozhodování šlechty nad vším kolem nás. Rok povstání a revolucí v celé Evropě dokončil zhroucení aparátu postaveného na středověkém principu vrchnosti a příslušnosti k „zámku“. Rok změn, kdy veřejná správa byla odejmuta vrchnostenským úřadům, které pozbyly práva soudů, hospodářských ediktů a nakládání s pozemky. Konec s robotou s konečnou platností a bez výjimky. Rok vzniku okresních hejtmanství, kdy i v našich obcích byla volena obecní zastupitelstva.
V našem regionu za ještědským kopcem se napříkla Českodubsko stalo v tomto roce samostatným soudním okresem podléhajícím pouze politické správě, tj. Okresnímu hejtmanství v Turnově. Z bývalého svijanského panství byly obce Újezd, Svijany, Příšovice, Pěnčín a Lažany zařazeny do soudního okresu turnovského a obce Havlovice, Soběslavice, Vlastibořice a všechny obce dále na sever patřily pod soudní okres českodubský. Organizačně a politicky byly řízeny z Turnova.
Toto uspořádání trvalo prakticky až do roku 1960, kdy byly upraveny obvody okresů a krajů (Liberec přestal být tehdy krajským sídlem). Všechny obce ležící na pravém břehu Jizery od Svijan až po Lažany se staly součástí Podještědí – okresu Liberec a to až do zrušení okresů před několika lety. Na jak dlouho? Dokud efektivnost řízení „vrchnostenských“ úřadů nepozbyde orpávnění a dokud nebudou nahrazeny řízením efektivnějším a modernějším.

Retro u nás doma

Zleva i zprava na mě doráží reklama. V poslední době mi připadá nějaká povědomá, jako něco, co jsem už viděl nebo co bych měl znát. Nevím, zda je to recesí, ale jako by se svět na chvilku zastavil, ohlédl se a vracel se k něčemu, co tu už bylo a bylo to dobré. U nás je to, jako vše, zpolitizováno. Volat po něčem, co tu bylo, byť to bylo dobré, může být bráno jako volání po reinkarnaci starých časů.
V Čechách je zvykem vylévat s vaničkou i dítě a tak se ve školách učí, jako by za socialismu (komunismu) bylo vše špatné a Československo bylo zemí div ne v úpadku. Ano, nebylo politické svobody jak ji známe dnes, nebylo možností cestování a byla tu možná hrozba návratu padesátých let. Přesto tu v těch dobách vystudovali, žili a pracovali miliony lidí, kteří se dnes oprávněně nemají proč za svůj život stydět. By co víc, volají po „retro“. Auto, potraviny, kultura, spotřební produkty, koberce, látky, hodinky, boty, móda, mezilidské vztahy, sociální vztahy. Vidět vše z obou stran, v plné škále barevného spektra.
Pozor na jednoduchá řešení! Říkají „zlatí komunisti“, ale mají na mysli bezpečí, sociální jistoty, možnost bezplatného studia, lékařskou, rehabilitační a lázeňskou péči. Pokud byla za socialismu korupce, vědí, že dnes je nesrovnatelně vyšší. Tehdy se lidé obávali policie. Dnes to o mnoho lepší není.
Zůstaňme u těch retrohospodářských možností, ale i tam očekávejme jenom, co, většinou zahraniční, majitel firmy dovolí. Řada fabrik už nestojí a jinde mají starosti, jak přežít. Chtějme naše kvalitní retrovýrobky. Nejde jen o nostalgii po starých dobrých „socialistických“ časech, ale o oprávněné ocenění práce našich rodičů a prarodičů, kteří v té době žili.
Svět není jednobarevný a pokud jsme se rozhodli správně, máme stále možnost výběru. Vyberme si, co se nám líbí, co nám chutná, co nás obohacuje. Žijeme v zemi, kde si můžeme přát cokoli a je na nás, zda toho využijeme. Volby budou v říjnu.

Je to vůbec možné?

Ani česká veřejnost by neměla zůstat hluchá a měla by odpovědět na poslední provokace militantních Palestinců. Je smutné, že právě švédský bulvár, deník „Attonbladet“ se propůjčil pro lži a pomluvy izraelských vojáků, které Palestinci označili za vrahy vraždící a unášející mladé Palestince kvůli orgánům.
Švédský list postavil tvrzení na sdělení několika Palestinců bez toho, aby cokoli ověřil nebo dal prostor druhé straně k vyjádření. O to horší je stanovisko švédské vlády, která dnes, tak, jako za 2. světové války zachovává „neutralitu“ a poskytuje prostor pro antisemitské články. Dnes se opírá o svobodu slova, ale v podobné kauze před čtyřmi roky, když dánský časopis karikaturou „zesměšnil“ proroka Mohameda reagovala ihned. Nechala znepřístupnit stránky s touto karikaturou. Tehdy to šlo, dnes to nejde.
Ani my bychom neměli zavírat oči před lží a pokrytectvím, měli bychom se připojit k bojkotu švédského zboží v Čechách tak, jako tomu dnes je v jiných evropských zemích. Bojkotujme švédskou „Ikeu“ jejíž šéf a zakladatel Ingar Kamprad se zapletl s nacisty. Antisemitismus nemá v Evropě místo a pokus si Švédové myslí, že ano, měli by jim Češi říci ne. Jinak bychom zítra mohli otvírat hroby a obžalovat znovu Hilsnera nebo kapitána Dreyfuse. Doba pogromů a plynových komor je snad už definitivně za námi.

úterý 25. srpna 2009

Léto? Budiž pochváleno!

Je čas oněch dní, na které rádi vzpomínáme. Horkých třicítek, jejichž dech nás nutí vyhledávat stín uprostřed měst, lavičku, stinné zákoutí, chladné občerstvení., něco k pití... Léto, jak má být. Někde u vody. Sám nebo s dětmi, čas, kdy si kupujeme pohlednice, abychom je poslali či později našli zapomenuté při vabalování bagáže. Pohlednice se vedle fotek objevuje při zimním vzpomínání na horké lení dny, prázdniny, dovolenou už víc jak sto let.
Generace za generací si prohlíží pohlednice a vzpomíná těch, kteří je poslali a také se vystavili hrabivým rukám těch, kteří je sbírají, kradou, všelikerým způsobem shromažďují a zařazují do svých sbírek. Sto a více let se tyhle obrázky zařazují do sbírek filokartistů, aby v nich popisovali osudy známých i neznámých či přály k narozeninám či náboženským svátkům.
Píší je lidé z válečných konfliktů i vejšlapů na Říp, z hospody U Fleků jako od Máchova jezera, z Ještěda, Bramberka nebo Machnína. Tak se z pozdravu z výletu na Sněžku stal hledaný arktikl a z horkého léta roku 1892 si nikdo víc nepamatuje. Staré pohlednice každého uchvátí. Jsou jiné a vlastně si podobné obrázky. Na jiných slon veze sáhiba na lov tygra, jiná zas žene Eskymo Welzla na zmrzlou půdu Aljašky, další poslala Pikarda do hlubin Mariina příkopu, jiná maminku do Suchomast u Berouna. Mám pohlednice z Hrádku nad Nisou, z blízké Chrastavy, z Kuřivod i od Lawrence z Arábie počmáranou arabským písmem, prošitou nití z jeho pláště, zbrocenou potem a politou černou kávou. Našla se v podšívce přehozu jeho velblouda.
Pohlednice taky posílám. Poslal jsem si i pohled z Burgasu – to jsme byli před rozvodem a na Picundě jsem už pohledy podepisoval s jinou. Raději pohledy dostávám. Teď je i vystavuji, aby se ta krása kartičky dostala až k vám. Na podzim k nim přibude i knížka Rub a líc mých pohlednic s obrázky od Petra Urbana. Co mohu chtít víc? Snad vás v dobrém překvapit.

Ke kalení kos používali minerálku

Asi neuhodnete, kde se tak dělo. V Novém Městě pod Smrkem, v obci s pevným datem zrození poctivého jména obce v roce 1901. Už žádné u Frýdlantu v Čechách, ale zcela konkrétní „pod Smrkem“. Až tak... Jo, staré Rakousko! Jak říkávala babička: „Tehdy deset deka salámu, to bylo salámu!“ Už žádná liščí nora, ale jméno odpovídající tradici. Hornické město vybavené patenty s historií sahající až kamsi do středověku 16. století, kdy zde těžili cín.
Ponejprv šachty, pak do země zapuštěné boudy a brlohy horníků se postupně měnily v regulérní ulice. Frýdlantský majitel všeho, kam oko kolem dohlédlo, v letech 1584-1592 městečku přál a tak jej vybavil privilegii k ulehčení svízelného středověkého způsobu života. Je s podivem, co ve středověku musel člověk přežít, aby mohl ráno vstát a jít do práce.
Cínu bylo vždy pomálu a vykutat jej z hory byly galeje. Ale všeho do času. Nestačili horníci znalí ani importovaní. Cínu ubývalo a nepomohly ani bonusy, premie či benefity (stravenky tehdy nebyly). Místní počali hledat obživu převážně ve výrobě látek či tak, že kuli kosy, které zakalovali minerálkou, která jim pramenila za humny. A pramení tam dosud...
Městečko vzkvétalo a rostlo. Látky, to bylo obecní terno. Už i proto, že tehdy, počátkem 19. století, nebyla vietnamská natož čínská konkurence možná. Kronika uvádí 103 tkalců pracujících pro faktory libereckého Liebiega. Jeden z místních podnikavců, Ignác Klinger, se vyšvihl nad ostatní a investoval do výroby bavlněné příze. Během pěti let zaměstnával na 700 domácích tkalců a kooperoval s Liebiegem. V roce 1862 si postavil vlastní fabriku s pěti sty stavy. Firma expandovala do Boleslavi, do Itálie a snad i do Ameriky a Afriky.
Lidé v Novém Městě se měli dobře a záhy to bylo vidět i na přírustku obyvatel. V roce 1910 zde žilo 5657 obyvatel. Roku 1902 přijel do města první vlak, o rok později si místní mohli pustit plyn, v roce 1905 telefonovat. V roce 1906 si pro změnu mohli otočit kohoutkem nad umyvadlem a právě dokončený vodovod jim dodal pramenitou lahodnou vodu. Protože vody bylo dost, postavili si novoměstští zpod Smrku v roce 1911 k té vodě i skvostné lázně a zajímavé je, že v témže roce i spořitelnu. V roce 1913 začal v místě působit Okresní soud, o rok později začali vycházet místní tisk (regulérní noviny) a nepřijít v tom roce 1. světová válka, mám za to, že dnešní hejtman Libereckého kraje nesídlí u Nisy v Liberci, ale v městě pod Smrkem.
Zjednodušíme-li to, byli novoměstští jednou nahoře, podruhé sestoupili o něco níž, aby si příště razantně poskočili vzhůru. Nyní to mají skrze otevřené Jizerky blíže k Varšavě než k Praze a tak to může být v příštích stoletích ještě zajímavější. A kdyby ne, kosy na sekání trávy jsou potřeba vždy a pokud vím, jejich kalení místní minerálkou je patentované a přiznané jen novoměstským, toho času pod Smrkem. Jubilujícícm!

Něco málo o Albrechtu z Valdštejna

Čím více jdete do hloubky nějakého problému, tím více zjišťujete, že není nic složitějšího. Není jednoduchých odpovědí a snadných řešení. Má-li být člověk spravedlivý,nemůže než pochybovat. Jednoduché soudy vedou k ukvapeným závěrům. Hodnotíme-li člověka z masa a kostí, byť verdikt soudu byl už předem znám, buďme opatrní.
Příkladem je všeobecně známý život Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského, který se vítězstvím v Meklenbursku roku 1626 stal císařským ediktem Ferdinanda II. říšským panovníkem. Po obdržení knížectví zaháňského ve Slezsku roku 1627 se jeho země stala rovnocenou ostatním državám německých kurfistů. A co překvapuje nejvíc? Že Albrecht o své země opravdu pečoval.
Zemi jemu nejbližší, frýdlantskou, opečovával s mimořádným nasazením. Ne jako voják, ale jako prozíravý ekonom a zakladatel dynastie. Však také byla, až na menší výjimky, zemí zcela neodvislou od zbytku Království českého. Její meze na jihu byly dány Českou Lípou, Bělou, Kostí, Kopidlnem, Hořicemi, Hostinným, na severu státní hranicí a dál územím, které i za ní Valdštejn vlastnil.
Ke správě byli určeni hejtmani a třeba i tací, jako Gerhard Taxis z Hulsstu, známý i tím, že chtěl těžit cinobr v Jesenném, což nakonec udělal tajně za Albrechtovými zády. Po roce 1631 byl Taxis odvolán. Pro různé hospodářské delikty, jak se říká, upadl v nemilost. Krajská komora (dnes bychom řekli zemská vláda) řešila hospodářské problémy dominia zcela moderně, prostřednictvím zdatných ekonomů. Pokud jejich zdatnost shledal Albrecht osobně jako plytkou a zbytnou, neváhal a úředníky vyměnil. Jičínské komoře byli podřízeni hejtmani jednotlivých pantsví (nám nejblíže Turnov).
Sama jičínská komora byla zasypávána Valdštejnovými dopisy s pokyny i přímo z bojišť. Příkazy řešily problémy hospodářské, ale i osvětové. Snad i tím byl udržen pořádek na těchto územích, na rozdíl od zbytku Čech, kde vládl v těch letech chaos i vojenští zběhové (marodéři).
Turnovsko leželo mimo hyperaktivitu velkovévody. Nenacházelo se zde nic, co by pomohlo vojsku zvítězit. Rudy se těžili v Podkrkonoší a v Jizerských horách. Turnov se nehodil ani k „pěstování hedvábí“. Netkalo se tu jako na Liberecku ani tu nebyl velkochov koní či dobytka. Jen jednou se věcí se kraj pod Kozákovem skvěl v koruně velkovévodské – samotným Kozákovem, jeho drahokamy, rubíny a safíry.
Stalo se, že se Albrecht pochlubil francouzskému vyslanci, prstenem zdobeným skvostným kozákovským kamenem a obdaroval ambasadora košíkem „pecek“ v nichž zmíněný našel velmi pěkné krystaly. To, co však zde nenalezl bylo zlato a stříbro, přestože dal hledat a kutat intenzivně. Tím, čím Turnovsko přispělo do pokladnice Albrechtovy soukromé říše bylo pivo a mlýny. V turnovském pivovaru činili várky na 18 sudů při ceně 7 zlatých za sud. A jak se zmiňuje písař Kříž, sleva nebyla, všechny prosby o slevení byly marny. Pivo z Turnova (Valdštejnovo) museli kupovat všichni a bez výjimky i šlechta z širokého okolí třeba z Kuřích Vod nebo Mladějova.
Turnov nebyl ušetřen ani školské reformy „Země frýdlantské“ ani reformy zdravotnictví. A co je nejzajímavější? Albrecht nechtěl vládnout svému světu trvale absolutisticky. Ve „zbytku království“ bylo po roce 1627 vydáno a uplatňováno „obnovené zřízení zemské“, jakási ústava, která oslinila Valdštejna natolik, že se chtěl řídit něčím obdobným a chystal ke správě své země pozvat, na sněmu zasedat zástupce lenní šlechty De Fourse z Rohozce, Šlikovnu z Nudvojovic, Kounice ze Sekerových Louček, Berku z Dubé na Loukovci, ale města jako byl i Turnov.
Ale jak to tak bývá, vše dozrálo rokem 1632 a už nic z toho nebylo realizováno. Čas Albrechta z Valdštejna se naplnil. Odsuzován, hanoben, ponížen, zrazen a zatracován skončil jeden velký sen. Sen muže, který se tolik lišil od ostatních...


Pramen: Dr. J.V. Šimák, Místní kroniky

neděle 16. srpna 2009

Kaplička za radnicí

Známe se už hodně dlouho. Tehdy mi bylo jedenáct a každý den, kromě sobot a nedělí, jsem se u ní zastavil. Zprvu je abych si prodloužil cestu do školy na Husovku, později z letité náruživosti a pak i ze staré známosti. Z krátkého flirtu se stalo víc než ohlédnutí, stal se z něho rituál, součást denního koloběhu. Snídaně, autobusem na Sokolák, radnice, půlobrat a už před ní stojím, tváří v tvář radniční meteorologické stanici.
Známe se komunikujeme spolu přes padesát let a nejen o počasí. Byla pro mne vždy něco víc. Roztomilá, trochu větší než malá, novorenesanční stavbička nepatřičně umístěná za záda velké krásné mámy, radniční velkostavby. A přesto to nedopadlo tak špatně, stala se její součástí.
Známe ji všichni. Ač je z ní stará dáma, je stále vlídná i přitažlivá. Stojí na svém místě už od roku 1899 a právě letos slaví kulatiny. Její, mohu-li to o dámě sdělit, 110 let. Je nejstarší v Liberci a stále v práci, ve službách veřejnosti. Autorem jejího ega byl meteorolog Vilém Lumprecht z Göttingenu, což je daleko v Německu. Stavbička je to utěšená, radost pohledět stále a stále vyhledávaná domácími i zahraničními turisty dnes, jako před 110 lety. Bonbónek, pralinka, sladká marcipánová růžička na stole kolem stojící pseudorenesanční liberecké městské architektury.
Její krása potěší oko a ještě prozradí, jaké bude počasí. A to je v tomhle městě něco jako sázka do lotýnky. Stavbička je to multifunkční, tak trochu jako z jiného světa, z pohádky, na kuří nožce. Vydržela stát přes dvě světové války, přečkala všechny -ismy i výměnu obyvatel, tak trochu jiné zájmy obyvatelstva v padesátých letech a jednu dobu i svá rozbitá okénka. Pak přišla průmyslovka a městská rada s plnou kasou a budku opravili.
Je tu návrat ke kořeni stavby. Z budky je opět atraktivní stavba, na které nejsou vidět roky. Kolik lidí kolem jdoucích kolem hodí po ní očkem. Stojí tu. Tvoří jádro s historickým centrem, je součástí architektonického prstenu středu města. Nechtěl jsem vlastně říct o mnoho víc. Meteorologická stanice v Liberci za radnicí je malý skvost a to je určitě dobrá zpráva. Všechno na světě má mít svůj řád a tahle kaplička na počasí ho má. Díky vám, kteří se o ni staráte, i díky vám vypadá tak dobře. Tak jen aby u toho zůstalo. Ale co propána udělat s tím libereckým počasím???

Epizoda z dávných let

Roku 1247 se proti českému králi Václavu I. Vzbouřila většina šlechty. Povstání se zprvu zdařilo a vše spělo k vyhlášení Přemysla Otakara, syna Václavova, za českého krále. Nakonec to dopadlo tak, že České království mělo v tu dobu krále dva – otce a syna. Staršímu králi zůstali věrni jen někteří velmoži. Mezi nimi i rod Markvarticů a z nich především Havel Jablonský, který asi roku 1241 vystavěl s bratrem Jaroslavem, předkem pánů z Valdštejna a s Markvartem, zakladatelem rodu pánů z Vartemberka hrad Lemberk. Později se k nim přidali i páni z rodu ostrve (Ronovci), bratři Jindřich a Častolov, synové Smila, kteří dříve od krále obdrželi správu severního pohraničí. Ronovci sídlili v Budyšíně a Žitavě.
K těmto mužům, tak významným pro dějiny Libereckého kraje a Lužice patřil i míšeňský biskup. Jejich přičiněním, odvahou a věrností svému slovu se nakonec stalo, že mladý nedočkavý princ Přemysl Otakar se musil podrobit otci, jehož vláda nad Českým královstvím byla obnovena v roce 1249.
Král Václav nezůstal svým zachráncům a spojencům nic dlužen. První co udělal, bylo darování půdy těm přátelům, kteří ji dosud jen obhospodařovali. Markvartici (z Lemberka) dostali celé Podještědí a Podkrkonoší, míšeňský biskup obdržel půdu z druhé strany Jizerek (dnes polská část). Ronovci vše na sever od Ještědu, mimo jiné Liberecko a Frýdlantsko včetně celého „Záhvozdí“. Vcelku to bylo území zahrnující severní Čehcy na sever od Bezdězu k pramenům Sprévy na západ k Labi. Území získané Ronovci povzneslo rod nad ostatní. Žitavští páni bratři Ronovci z Rodu ostrve ve svém majetku však neudrželi toto dominum dlouho.
Jindřich zemřel po roce 1252 a jeho potomci, páni z Lichtmburka vládli na Čáslavsku. Častolovovi synové dědili společně stejným dílem i přízvisko „Ze Žitavy“, později dědili i majetek. Hynek vládl krajině za Bezdězem a stal se otcem předků Pánů z Dubé. Častolov II. Dostal kraje východní a vystavěl hrad Frýdlant v Čechách. Chval zůstal pánem v Žitavě a v Lipé (Česká Lípa). Vystavěl hrady Ronov, Ojbín a Grabštejn (původně pojmenovaný Ulsitz). Dal zřídit i novou cestu do Žitavy přes Ojbín do Lípy a k Praze. Nejmladší Albrecht dostal území v České Lípě a peníze, za které si koupil Liběšice u Litoměřic.
Jak rychle Ronovci zbohatli, tak rychle je majetku po smrti Václava I. Nový král Přemysl Otakar II zbavil. Učinil tak hned po svém nástupu na trůn v roce 1253. Těžce nesl, že se jeho otec vzdal pohraničí a požitky z „kolonizace“ šly do jiných kapes než královských. Ujal se vlády jako skutečný podnikatel a manažer. Na odebraném území začal výrazně podnikat. Zakládal města (například Hrádek nad Nisou), rybníky, obce a kláštery jako místa vzdělávání i obchodu. Vykoupil darované pozemky a odňal pravomoce k nim. Častolov přišel o Frýdlantsko, Chval o Žitavsko (kromě Ojbína). Žitavě král udělil práva královského města a nechal město opevnit. To vše po roce 1267 neboť do té doby se Ronovci ještě psali „Ze Žitavy“.
V Žitavě se narodil Petr, později opat zbarslavský, český dějepisec 13. století. Přemysl Otakar II prodal ve známé kauze Frýdlant v Čechách míšeňskému šlechtici Rudolfu z Bibrštejna, který sice zaplatil, ale nedostavil se, jak zněla kupní smlouva, na pomoc svému vladaři na válečné pole.
Střední Žitavsko s Grabštejnem prodal jinému šlechtici z Míšně, Jindřichu z Rotova, dědičnému purkrabí na hradě Doníně a protože Frýdlantsko bylo od Žitavy dost daleko, byl ve 13. století postaven hrad nový, menší - Hamrštějn a malé městečko Reichenberg – Liberec.
To bylo jen malé nahlédnutí do dějin našeho Libereckého kraje, území, kde žijeme a které žilo svůj osobitý život daleko, daleko před námi problémy ne menšími, než kterými se trápíme my. Rozhodně nešlo o kraj, kde se nic nedělo a kde by lišky dávaly dobrou noc.

Pramen: Dr. J. Šimák, Profesor Karlovy Univerzity „Nejstarší historie Horního Ponisí“

středa 12. srpna 2009

Letní koupání kolem nás

Letní koupání kolem nás

Šel bych rád k vodě, žel zase prší. V Jablonci na přehradě si staví molo, v Liberci u paty hráze si v hejnu šedivých ryb plave zlatá, no spíš červená ryba. Zatopené uhelné doly Kristina v Hrádku a Olbersdorf-see u žitavy jsou čisté a koupání u Žitavy se posouvá do roviny přímořských lázní. Jak je to s Witkou na polské straně to nevím, ale u Zhořelce se napouští opuštění povrchový lom desetkrát větší než Olbersdorf...Pak nebude co řešit. Ti, kteří investují do koupání se předvádějí. Německá koupadla jsou ještě ke vší čistotě a službám většinou zadarmo. Teď ještě vyřešit parkování. Nedoporučuji ovšem systém „botiček“, to si pak připadám, že tuhle formu parkování organizují troglodyti nebo funkcináři rozumu mentálně narušené kobylky luční. Žel jsou to Češi.
No a ještě vyřešit počasí. Když prší, tak ani pořádkumilovní Němci nemají co řešit. Tou žábou na prameni jsou cestovky. A přitom už i v tom Německu jsme autem u vody za půl hodiny a služby mají lepší než v Rimini. A naše bolest? Za všechno si nechat platit, parkoviště, vstupné, pokuty... Okrádání ve službách, neznalost řeči, čistota na plážích, atrakce, serióznost. Konečné ceny. I v tomhle oboru podnikání bude a již je silná konkurence. Jde především o přívětivost, kterou naše české „botičky“ nezaručí. Lidé a hlavně turisté si dobré dlouho pamatují. Pokud náš nešvar vydělávat pirátskou službou neskončí, budeme všem okolním zemím pro smích. Ještě, že budou volby. Když to nejde dohodou, bude to jako v zaměstnání. A dneska se hledá slušné zaměstnání mimo radnici těžko. A venku pořád prší a lidé přemýšlí kam se pojedou vykoupat. Na Mlýnici do Fojtky? Nebo se vším komfortem a zadarmo k našim sousedům za hranici, která už hranicí není?

Umět tak to, co uměli ti před námi – LVT

V době letních prázdnin se v Liberci konaly Liberecké výstavní trhy. Trhy, jejichž tradici můžeme odvodit od privilegia, které Liberci roku 1577 udělil císař Rudolf II. V onom patentu se hovoří i o dvou jarmarcích v jednom roce. Dá se říci, že tady byl dán základ pozdějším průmyslovým výstavám, které tak proslavili Liberec doma v Čechách, ale i v zahraničí.
První byla výstava průmyslových výrobků již v roce 1852. Ještě před tou nejslavnější, v roce 1906, to byla řada obdobných výstav v druhé polovině 19. století. A pak přišla ta, která vstoupila do dějin nejen města pod Ještědem. Jubilejní výstava Němců v Čechách roku 1906. Truc podnik Němců, snaha být lepší než „Jubilejní česká“. Byla srovnatelná nejen s tou v Praze, ale i s těmi v Berlíně, Vídni, Paříži. Trumfla i mnohé pozdější „monstrakce“, nemluvě o té poslední lyžařské liberecké ostudě. Jsou prostě organizátoři a organizátoři. Někomu je dáno shůry, někdo si chce jen namastit kapsu. Suma sumárum, to velké už v Liberci bylo, ale dávno.
Rok 1920 byl v Liberci rokem prvního veletrhu na území ČSR a do roku 1938 se opakoval devatenáctkrát. Průměrná návštěvnost – 60.000 návštěvníků. Poválečné trhy se konaly už v čistě české režii. V roce 1948 to byla proslulá a dá se říci stále vzpomínaná veleúspěšná výstava „Budujeme osvobozené kraje“. Od roku 1956 už mezi námi pamětníky známé LVT – Liberecké výstavní trhy. To se do Liberce pravidelně rok co rok sjížděla celá republika. Turisté, obchodníci, lidé za nákupy, za zábavou. A nejen do Liberce, ale i do širokého okolí. Do Jablonce za úspěšnými výstavami skla a bižuterie, do Frýdlantu na zámek, na Ještěd...
Liberec pukal ve švech, v hotelích a kempech nebyla ani malá přistýlka, restauracích prázdné místečko u stolu. Jak to asi zní dnešním poskytovatelům služeb? Ano, to byla léta na Liberecku, to byl čas LVT. Město a okolí se stávalo centrem kultury, přehlídky pokleslé a přesto obdivované interpretace písňové tvorby zlatých 60. let. Na rozdíl od současnosti přijížděli do Liberce a okolí za obchodem skuteční obchodníci. Liberecko nebylo jen kulturním a společenským centrem severu, ale i výrobcem světově proslulých komodit, kvalitních látek, koberců. Skla, moderních textilních strojů, strojírenských výrobků.
Jaký je to rozdíl proti dnešku, kdy je liberecký průmysl pověstný výrobou šoupátek, gumiček, plastových čudlíků, táhel, destiček a štítků. Asi jako před 150 lety, v 19. století. Vrátili jsme se o hodně let zpátky. A samotné LVT? Není co vystavovat. Jo, v halách tak udělat stálou burzu pro nezaměstnané. Před 30 lety haly praskaly ve švech a do Liberce se finance jen hrnuly. Každý rok v létě na půl milionu návštěvníků. Liberec byl Mekkou turistů – radnice, Ještěd, ZOO, botanická, Jablonec, přehrady, Jizerky, zámky, hrady v okolí. LVT byl prostě dosud nepřekonaný fenomén doby.

Návraty ke kořenům

Ze všech stran slyšíme, že by obce měly zkrášlit své parky, náměstí a mosty sochami, kašnami, plastikami, uměleckými lavičkami. S tím nelze než souhlasit, pokud... Pokud do „soutěže“ nevstoupí společnosti jako liberecké Spacium, které se prezentují šrotovišti, akvarii s hnijícími vánočními stromečky, zlatými lavičkami pro tři nesedající (před kinem Lípa). Spacium, nevím proč, stále vybírá do města s jistou architektonickou tradicí nevhodné objekty. Ale, konečně! Před radnicí se má objevit staronová kašna s nefalšovaným opraveným Neptunem.
Měl bych ještě jeden návrh. Až do roku 1877 stál na dnešním Sokolovském náměstí mariánský sloup z dílny Matyáše Brauna. Byl přenesen na zrušený hřbitov u Křížového kostela, kde stojí dodnes. Není vhodná doba vrátit jej na původní místo nebo ještě lépe před radnici? To by byla turistická atrakce! A místo před radnicí by konečně dostalo šmrnc náměstí evropské metropole (jako například Vídeň, Brusel, Bern). Když mohou zkrášlit obec v Kryštofově Údolí, proč by to nemohly udělat i další obec v čele s Libercem. Nezkusíme to?

Kolik má kdo odvádět na daních

Progresivní zdanění. Solidarita. Zvýšení daní pro ty, co mají měsíční příjem nad 100.000 Kč. Proč má platit uklízečka stejné daně jako milionář? Bohatí bohatnou, chudí chudnou. Mandatorní výdaje – zdravotnictví, školství, kultura, ozbrojené složky, kdo to má platit a z čeho? Důchodci a děti? Sociálně slabí? Bohatí a jejich snaha platit co nejmíň, ovlivňovat poslance, lobování, to jsou předvolební otázky. Pokud vítěz voleb svým programem odpoví na předchozí a bude schopen řešit hlavní problémy pak ano. Ať řídí naši společnost. Pokud bude pokračovat s hledáním cest jak si naklonit bohaté a dělat z nich ještě bohatší, pak zákonitě bude vytvářet z chudých ještě chudší. A to nejde do nekonečna. To končí znárodněním a třídním bojem. A pokud nechceme sociální konflikty a společnost rozdělenou propastí musíme stavět mosty, hledat cesty. Nenaletět těm, co chtějí dělat škrty, ale tak, že šetřit mají jen chudí, nemajetní, zaměstnanci. Takhle to opravdu nepůjde dál. Kupovat si přeběhlíky, smát se voličům z jachet a hledat cesty jak vše tohle obhájit. Arogance bohatých pak nezná mezí. Už nechodí mezi nás, nejezdí s námi městskou dopravou. Odpovídají otázkou nebo normálně neodpoví. Jsou podráždění, stále jsou „napadáni“, občané jsou nevděční, voliči nevidí, co oni všechno „obětují“. Je čas pro změnu, pro jiné vidění světa, hledání řešení s novými lidmi.

Konec iluzím

Do roku 2050 by u nás v Liberci, Jablonci, Lípě či v Turnově mělo žít 20% muslimů. Už teď, na západ od našich hranic dostávají právě narození chlapci jméno Mohamed, Ajúb nebo Mehdni. V celé Evropě tiká demografická bomba. 20% muslimů, to je reálná hrozba pro evropskou kulturu. Nízká porodnost v našich zemích je příčinou zcela reálné hrozby. S muslimy totiž do Evropy přichází rozvrat současného řádu evropského pojetí kultury. Nesnášenlivost arabů vůči jiným náboženstvím, snaha prosazovat své náboženské zákony a nenávist ke všemu „zápanímu“ vytváří z této skupiny obyvatel reálnou hrozbu míru a klidu v našich obcích. Snahou o co největší emigraci z muslimských zemích do střední Evropy chtějí docílit zásadní změnu evropské kultury a všech hodnot, které uznáváme my. Příkladem jsou tomu již dnes země, které tuto hrozbu podcenily. Téměř neřešitelné problémy mají již dnes Paříž, Brusel, Amsterodam, Berlín, Madrid a další. Ten nejhorší příklad je Kosovo, země na Balkáně, která stojí v čele evropských pašeráků drog a kriminálních deliktů.

úterý 11. srpna 2009

Rány kladivem

Říká-li se o někom, že patří za mříže, pak máme na mysli, že dotyčný patří do lochu, potažmo do vězení. Nejkrásnější mříže v Liberci však mají ti, kteří pracují na radnici. Bez urážky. Vstupujete-li na libereckou radnici, tak mřížová vrata hlavního vchodu z roku 1892 jsou vskutku impozantní. Už jejich rozměr 3,6 x 2,87 m je fascinující. Kromě toho evokují – navazují na renesanční ornamenty a tvoří jednotný celek s celou nádhernou stavbou radniční budovy. Jen máloco můžeme s touto kovářskou prací srovnávat. Snad jen o rok starší mřížová vrata liberecké spořitelny snesou srovnání s radničními. Oboje byly přivezeny z Vídně a v Liberci jsou doma už skoro 120 let, tedy více než kdokoli z nás.
Ke specifickým vratům patří klika. Vzpomínám si, jak se mne hluboce dotklo, že kdosi dokázal uzmout kliku z těch třetích nádherných libereckých vrat přímo naproti radnici vedle papírnictví. Je to už pár let, tedy žádný fenomén současnosti. Kradlo se a krade se dál, což jenom potvrzuje, že lump patří za mříže, kde klika není až zas důležitá.
Liberec je krásných mříží plný a některé z nich jsou i pěkně staré. Nejvíce je těch světlíkových nade dveřmi (a že jich ve městě je!) a okenních. Na nich se kováři vydováděli. Ty světlíkové bývají o fous fajnovější. Ono vůbec kovářství bylo takové lepší řemeslo. Hodinář, zubař, kovář býval často v jedné osobě, chlap mající dobrou pověst i v pohádkách. Člověk se širokou hrudí, filozofující, vzor pro obraz jako třeba lešetínský kovář. Muž ohně a železa uměl koni ukout podkovu stejně jako bábě vytrhnout zub.
Liberec, Jablonec a celé širé okolí je výstavní síní kovářsky mistrovských mříží, plotů, nádherných zábradlí. Tepané železo v secesi – znáte někdo něco krásnějšího? A ve spojení se sklem!!! To všechno, všechno uměli zdejší lidé počínaje výrobky jednoduchými klasicistními až po ty současné avantgardní. Všechny jsou překrásné. Kovář je vlastně umělec, ale ne každý umělec může být kovářem.
Jako malý kluk jsem se v Machníně chodil dívat do kovárny, co všechno kovář umí. Dveře do ulice byly vždy otevřeny. Starý pan Lammel to se železem uměl! Koně mu stáli jako přikovaní stejně jako my, kluci s otevřenou pusou. In memoriam, kováři z Machnína nebo z Kokonína. Schází mi vaše dveře dokořán, žár vašeho ohně, síla paží, jiskry a rány kladivem. To schází nám všem.

Čmelák

Společnost přátel přírody. Pokud vás oslovili, pak udělali jenom dobře. Navázali na kdysi tak úspěšného svazáckého „Brontosaura“ a „Mladé ochránce Jizerských hor“. Obdobně jsme byli i my starší před 30 lety oslovováni nazrálou a neřešenou problematikou ochrany přírody. Je jen dobře, že ani současné, převážně mladé generaci není osud přírody lhostejný. Přírody, která trpí nešetrnými zásahy mocných při využívání přírodního bohatství. Je zcela na místě vyslechnout argumenty, kterými se dnes !Čmelák“ obrací na „kolemjdoucí“ a zaujmout stanovisko. Zviklat tu naši spokojenost se současným stavem, nechuť vidět a slyšet. Přimět se zamyslet se a skoncovat s pohodlností, zaujmout stanovisko a to hájit. Bojovat sám se sebou, s pohodlností a leností. Najít se v kolektivu, který má podobný pocit.
Nejde o to, objevovat Ameriku, ale o to, najít správný vztah k okolnímu světu, k přírodě. Žít v souladu s ní, chránit jí a pomáhat nalézat cestu k ní a k ostatním. Všechny generace před námi nikdo tohle nemusil učit, člověk z chalupy věděl co smí a nesmí. Žel dnes panelákové děti sotva ví co lze a co ne. Proto jsem rád, že tu jsou „čmeláci“ a něco dělají. Učí se a učí jiné, jak se co má a kde mohou být užiteční. Je to nekončící boj, který má mnoho jmen, ale jeden cíl. Děti paneláků se budou vracet z brigád v lese zpět do svých panelových klecí a bude jen na vás, „čmeláci“, zda jste v nich vzbudili pocit odpovědnosti a možná i lásku k této záslužné práci. Pokud ano, vyhráli jste bitvu. Boj ale pokračuje a nemá vítěze. Lobby betonu, drátů, saponátů, bude vždy chtít vaši práci zlehččit a vás zneuctít. Tak tomu bylo vždy a zítra to nebude lepší. Vydržte! A díky za program, který nabízíte. Konečně někdo, komu není lhostejný osud, život náš i našich dětí.

Fenomén auto

Píše se duben 1906 a v Praze mají na co koukat, ale to, co vidí, už bylo předtím k vidění v Liberci v Barvířské ulici. První auto vyrobené v Liberci – auto Christiana Linsera, továrníka, který vyráběl leccos – parní stříkačky, zařízení pro pivovary i textilky. Koncem 19. století si troufl na výrobu motorových kol, v roce 1902 na motocykl a nakonec a úspěšně i na výrobu lehkých automobilů voiturett. V roce 1906 je vystavil ve Vídni a ještě téhož roku v Praze v prostorách Průmyslového paláce pražského výstaviště a to ve společnosti takových firem jako Laurin a Klement, Waltrovka a Michl ze Slaného.
První liberecký vůz páně Linsera byl čtyřválec o objemu 1640ccm, s výkonem 8,8kW (12 koní). Až na zapalování od firmy Bosch byl celý automobil vyroben v Barvířské ulici v Liberci. Ovšem, jak to ve světě chodí, velká ryba požírá menší a tak došlo i na úspěšného Linsera. Ještě v roce 1907 linserova firma od výroby aut ustupuje a výrobu, včetně technické dokumentace přenechává nově založené liberecké automobilce RAF – Reichenberg Automobil Fabrik. První vůz RAF byl vyroben ještě v Linserově dílně v Barvířské ulici č.18. V čele firmy RAF stála elita průmyslníků naší oblasti: baron Theodor von Liebieg, W. Ginzkey z Vratislavic a O. Klinger ml. Z Nového Města pod Smrkem. Ti přenesli (nikoli doslova) výrobu do nové továrny v Růžodole, kde byl vyroben i první nákladní vůz RAF.
V roce 1911 byl v Liberci vyroben automibil pro císaře Františka Josefa I. Zájem o liberecké automobily byl značný. Vůz z Liberce si koupil i císařův bratr velkovévoda Leopold-Salvator, kníže Radzwill z Krakova, kníže Rohan ze Sychrova, kníže Coloredo-Mansfeld, hrabě Clam-Gallas z Grábštejna, hrabě Radetzky, hrabě Kolowrat a desítky dalších pomazaných i nepomazaných hlav. Výtečná osobní auta z Liberce ukončila svou cestu z výrobních hal roku 1916. Více se dozvíte z brožurky „100 let výroby automobilů v Liberci“, kterou vydalo „Mobile muzeum ČR, Liberec“. Doporučuji ji všem, kteří se zajímají o nedávnou historii našeho kraje.

úterý 4. srpna 2009

Z libereckého kraje

12. srpna to bude rovných 355, kdy na tento den připadlo zatmění slunce. Valdštejnský regent Václav Králík rozeslal už 11. května z Dobrovic po celém rozlehlém panství dopis. A tak od podhůří Krkonoš, dolů k Jičínu, Turnovu, Semilům až k pohorskému Jablonci a kdoví zda-li ne i v podhůří Ještědu se lidé dovídali, že vedle pozdravení a přání dobrého zdraví ráčila Jeho Excelence psáti o slunečním zatmění, které se má udáti 12. srpna 1654.
Protože by to nebyl správný pan hrabě pokud by neudělil svým poddaným hraběcí rady, seznámím vás s nimi tak, jak je slyšeli naše praprababičky a prapradědečkové. A neberte to, prosím, na lehkou váhu! Ono nešlo ani tak o hraběcí radu, jako spíš o přísné poručení, aby se toho dne „žádný dobytek koňský, rohatý, ovčí a svinský na pastvu nevyháněl, ani se s koňským potahem anebo volmi tažnými nedělalo, ale aby všechen ten dobytek zavřený zůstával.“
Dopis páně hraběte též přikazuje přede dnem zatmění přikrýt studny a studánky prkny a slamou, aby se do nich nedostala nákaza a všechno obilí sklidit, odvézt do stodol, aby nezůstalo ležet na poli.
Regent Králík k této vskutku hraběcí radě připisuje:“ Vím o tom, že se mnozí tomuto nařízení Jeho Excelence z velikého nerozumu snad i posmívati budou. Ale nechať bedlivě posoudí všichni takoví, co o tom převelikém zatmění astronom Gebler ve svém kalendáři píše.“ A tak například v Rovensku nešťastní poddaní k předchozímu guláši nařízení, pokynů a poroučení dostávají i takovýchto rad závazných:
„1. Protože bude povětří zkažené, ať se má každý na pozoru a asi dva dny před zatměním, ať střídmě jí i pije.
2. Doporučuje se pojídat ochranné pilulky proti zatmění.
3. kdy bude zatmění, nechť každý žvýká citrónové kůry jako protijed.
4. Každý ať se v den zatmění modlí a kdo nemusí ven, ať sedí doma.
5. V den zatmění a dva dny po té, nechť nikdo nevyhání dobytek na pastvu.
6. Nikdo ať v den zatmění nestojí dlouho na slunci, aby si nezničil oči.
7. Celý měsíc po zatmění ať nikdo nejí ovoce, protože ho může zatmění zkazit.“
A tak si říkám, díky Bohu! Žít dnes je ale pohodička. Chudáci naši předci! Co všechno museli, aby vyhověli svým nadřízeným. O co to máme my snazší? Nevím. Zapnu internet, vyhledám počasí a připadám si jako oni v 17. století. Mlží!! A počasí si také dělá, co chce. No aspoň nás nikdo nenutí polykat pilulky po dešti a hromobití.

Vysoké školství – nový fenomén doby

Polská vysoká škola, anglická, česká, Technická univerzita Liberec. A dejte mezi ně rovnítko. Se sídlem v Jindřichovicích pod Smrkem, na učňáku v Rochlici. V Liberci na Husovce. Kdysi jsme říkali, že všechno je v lidech. Nevím, zda zrovna tenhle středobod se dnes nenazývá jinak, ale tady bude zakopaný pes. Svět už dávno umí vyrobit náhražku za cokoli a náplast na totéž. Naši přátelé z lidové Číny jsou příkladem toho, že každý nemusí vystudovat Karlovu univerzitu nebo Sorbonu, aby byli úspěšní. A lidová – komunistická Čína je veleúspěšná. Její prosperita stojí na píli, ukázněnosti a snaze s úsměvem vyšachovat své konkurenty. K čemuž jí nadmíru pomáhá plánované hospodářství, které uvádí v úžas všechny absolventy prestižních univerzit západu.
Takže pokud ty naše „nové“ univerzity budou chrlit takové učence jako dosud ty prestižní v oboru teoretické ekonomiky, tak se budou v Čechách nadále vyrábět díly na korejská a japonská auta, naši inženýři budou vyvíjet brzdy pro mercedesy a vyrábět v soukromých podnicích čtyřkolky do lesa a dětská šlapací autíčka do mateřských škol. Je to paradox. Máme prestižní obory, například lékařství, chemie, farmacie. To, na čem jsme léta stavěli – textil, strojírenství, ekonomika, to vše dávno převálcovali Indové, Rusové, Číňani, Brazilci, Američani...
Suma sumárum, v Česku už nikdo z mladých nechce pracovat rukama. Maturitu mají kuchaři, zedníci i holičky. Titul Bc., Mgr. mnoha mladým ještě na pár roků oddálí nástup do zaměstnání. Buďme rádi. Opět o fous zmoudří a naberou trochu životních zkušeností. A pak? No děj se vůle Boží! Snad nic nezkazí. Tak to alepsoň říkaly všechny předešlé generace. Všichni jsme si tím prošli. Pokud v tom nebudou ideologie, stranické zájmy, pak mladí se přizpůsobí. Zapomenou na hlouposti, které je ve školách učili a budou se vzdělávat tam, kde to bude přínosem pro jejich konkrétní práci a jestkli to budou kurzy Socialistické akademie, Karlovy univerzity nebo jindřichovické větrné elektrárny, ukáže až zájem a přínos pro praxi a to dnes, žel nikdo neumí říct. Co škola, to jiné požadavky, co učitel, to jiná metoda předávání znalostí.
A tak nemá cenu bránit kuchaři, aby ve svém oboru dosáhl titulu Bc., Mgr., ale je tu problém: zaměstnat ekonoma, kterého učili, že Marx a Engels byli šarlatáni a že jejich projekty selhaly?Směje se tomu jediná světová prosperující ekonomika světa, Čína, která Marxe učí. Svět se netočí podle profesora Klause z Prahy. Bohudíky! Prosperity dosáhneme jen tehdy, jestliže ti, kteří chtějí něčeho dosáhnout jsou ukáznění, vynikají pílí a úspěch neměří osmi hodinami pracovní doby. Potom můžeme těch univerzit mít i víc. Komu překáží?

pondělí 3. srpna 2009

Počasí a co o něm nevíte

Kdo má štěstí, tomu slunce hřeje, kdo ho nemá, tom,u prší. Letos je to se štěstím tak napůl. Ráno se vám sluníčko směje, večer leje. Celý červenec. A jak bude? O to je velký svár. Které rosničce věřit? Který žabák se čápa bojí a kváká, no znáte to,tak, aby nepozlobil. A tak, co televizní stanice, to jiná předpověď. Až je to k smíchu. Pokud si myslíte, že mají pravdu, pak zapláčete. I v rámci tolerance a statistické chyby se nestačíte divit.
Tak bude pršet nebo ne? Od čeho máme internet? A tak si lovím a nalézám. Zelení a modří, firma proti firmě. Ono počasí je vlastně taky byznys a žádná romantika, žádné šumění deště, zurčení tekoucí vody. To všechno je pryč. Dnes hučí kanály a ne jez, žádné kuňkání žab a pozvolné zabarvení oblohy do tmavomodra, ale sloup vzduchu, který saje ze země prach, obloha, která se barví doběla a vítr, který vás udeří do zad, poláme deštníky, zláme větve a stromy vejpůl. To jsou dnešní deště, to byla letošní červencová pohoda.
Střídání počasí a síla přírody nám jenom ukázaly, že jsme tu na návštěvě. Že ke stavbám nestačí jen povolení městského stavebního úřadu, že existuje vyšší stavební řád, který se nevyplatí obcházet. A tak my všichni, kteří čekáme od počasí krásu, podívejme se z okna nebo jen do zrcadla. Svět milionu tváří, svět různých přání, svět slunce i nepohody. To je to nejlepší, co vám ten fešák žabák nebo útlá rosnička z obrazovky můžou přát. Aby vše zůstalo jako vždycky. Když prší, to příští bude, že sluníčko se rozzáří. Na nic jiného nevěřte, nedejte se zmást. Prší, pršelo a bude pršet dál...

Inspirativní obecní kroniky

Stále se zamýšlíme, jak a na co přilákat zrovna k nám turisty, potažmo, jak zvednout tržby a získat větší obnos na obecních daních. Jak zatraktivnit naše služby, hospody, penziony, sportovní utkání, kulturní a polečenské akce. Dát program dopspívající mládeži. Co komu nabídnout. Víte, nemusíme zrovna objevovat Ameriku. Leccos udělaly už generace před námi a je jenom na nás, otevřít Obecní kroniku a hledat a najít v ní něco, co by i dnes stálo za pokus.
Dříve každá lepší příměstská hospoda měla své hospodářství, svou malou zoologickou zahradu. Obec měla pod palcem řemeslníky, kteří by měli mít i dnes ochotu ukázat, jak se co dělá. V obci došlo za léta předchozí třeba i k činům hrdinským. Oživme je třeba vhodným suvenýrem, divadlem, cédéčkem, pohlednicí, tabulkou na zdi, poutačem, jděme i dál, kam fantazie dovolí.
Z kronik je možno čerpat a zaleží jen na vaší vlastní fabulaci oněch zajímavých událostí. Nenechte se předběhnout sousedy. Turisté ocení vaši invenci! Že to jde vidíme v Chrastavě, v Nové Vsi u Chrastavy, v Kryštofově Údolí, v Bílém Kostele.
Udělejme v každé obci muzeum, výstavní síň, vzpomeňme těch významných, co tu žijí, co k nám do obce jezdili a co tu žili. Je spousta i dalších možností a jednou z nich je i ta, že do téhle činosti se zapojí i vaši místní nudící se mladí spoluobčané. Zkuste to! Inspiraci hledejme u obecních kronik.

Konečně máme vládu

Konečně máme vládu a ne houf sebranců, kteří plní úkoly lobistů a nedělají nic nebo vše, co si kdo u nich dobře zaplatí. Ano, tahla vláda má důvěru. Nadpoloviční. A zeptejte se kohokoli. Už žádní Zelení a Zelenější. Už žádné ´jsi jednička, Kalousku´ a konec sladkým snům na zasedání vlády, pane Schwarzenberku..
Jasné ano jádru, silnicím, pomoc Labi. Už bylo dost politikaření. Kéž by mohla tahla vláda „zvostat“! Ale my si opět svobodně zvolíme za ministry buráky. Jak jinak nazvat všechny ty pohodáře, kteří po volbách opět zasednou do vlády a budou ze sebe dělat ministry. A naši novináři? Už teď se těší. Co je to za vládu nyní? Všechno řeší, nehraje falešně, nemá problémy... A u nás v Česku nemít problémy je podezřelé! Místo abychom byli rádi a naslouchali takové vládě, tak ji raději podezříváme.
Buďme rádi, že existuje a že vládne jak se patří. Až zasedne do vládních lavic „ta námi zvolená“, to zase budeme koukat, jak opět nic nejde a jak těm „chudákům“ do toho mluví politické sekretariáty. ...a budeme opět tam, kde jsme byli za Topolánka. Vše bude trvat roky, jako před volbami. Vsaďme se! Vychutnávejme tu atmosféru současné pracovité vlády. Ona brzo skončí a budeme ji hořce oplakávat. A budeme vzpomínat, jako na zlaté časy, kdy se ministři nehádali a pracovali.
Díky, současní páni ministři! Je nám líto. To holt jsme my, hloupí voliči. Zvolíme si zase ty své navržené celebrity. A plakat budeme zase my – a celé příští čtyři roky. Neumíme to jinak. Naše vzory, to mohou být jenom ostří hoši, co si jdou vzájemně po krku a to vy neumíte. A tak nám přejte vládu, jakou si zasloužíme.

Karolina Světlá

V příštím roce oslavíme narozeniny Karolíny Světlé, spisovatelky tak blízké libereckému kraji. 180 let nás bude dělit od jejího narození. Narodila se 24.2.1830, jak se tradovalo, za velké pražské povodně. Její dílo, rovněž jako povodeň, dosáhlo dosud nevídaných nákladů i do velmi vzálených zemí. Náklad vybraných spisů této autorky dosáhl například v roce 1973 v tehdejším Leningradu 150.000 kusů a byl čtenáři rozebrán.
Světlá svým dílem mluví jazykem blízkým našim generacím. Popisuje stav společnosti ne nepodobný té dnešní a ještě zasazený do oblastí, které důvěrně známe. Obrací nás ke kořenům a její víc jak třicetiletý pobyt v našich končinách ji opravňuje být i jednou z nás. Dovedla se na čtyři roky vzdát své literární činnosti a věnovat se organizační práci v Ženském výrobním spolku. Za svého pobytu pod Ještědem vybojovala, přes nepřízeň úředníků, čtyři nové české školy. Hájila zájmy žen a jejich větší zapojení do společnosti. Stala se i protektorkou Spolku služek. Angažovala se politicky a neváhala bojovat i proti takovým veličinám jako byli v její době Rieger a Grégr.
Po smrti K. H. Borovského se postarala hmotně – sbírkou o jeho třináctiletou dceru Zdeňku. Nevzdala se literární tvorby v době fyzických útrap, téměř slepá, upoutaná na lůžko a ničená nervovou chorobou.Takovou ženu budeme oslavovat, její knihy číst a hledat v nich sílu k boji za vytčené cíle. Její život a práce je jedno velké poučení a inspirace. Dokázala to, co si předsevzala a stala se i příkladem, jak bojovat a přitom neztrácet chuť žít.

Chudoba cti netratí

Ale tratí, má drahá maminko. Chudý, nemocný a starý. Znáte horší kombinaci? Mnohem lepší je bohatý, zdravý a mladý. Málokomu se zadaří. I když byli i tací. Dr. Macek, co zprivatizoval knižní velkoobchod. Každý, každičký prý mohl co on. Podmínkou bylo, aby byl plnoletý... Ještě lepší bylo, pokud někdo dědil. Krásný to měl pan Baťa v Liberci. Opravdu to bylo moc fajnový. Nebo si lze na vše vydělat prací jako liberečák Kellner. Ten si aspoň vzpomněl na to, co ho ve škole učili a v bývalém SSSR kupuje banky.
To na úřadech, tam je hej! Úředníků čím dál míň. Méně byrokracie jsme chtěli všichni. Úředníka pro radost, pro pobavení...A jak to dopadlo? Máme mezi sebou multimilionáře a my se na ně díváme jako na nositele viru prasečí chřipky. Kde se stala ona systémová chyba? Čech nechce chodit do kostela – a jak by byl manipulovatelný! Viz naši sousedi Poláci – a my pořád nic. Zbohatnout, zbohatnout! Z nás nebudou socky! Škoda, že Češi zavrhli nejen Pána Boha, ale i ty pěkné prvomájové průvody.
Ono to bude těžké. První republika trvala taky jenom dvacet let jako to dnešní souznění po roce 1989. A jsme tam, kde jsme nechtěli být. Ti, co zvonili klíči mají problém, ale jejich děti ne. Ty nepřipustí nikdy reinkarnaci být chudými. Je v tom trochu paradox. Mladí, zdraví čekatelé bohatství ještě nehnuli nalakovanými nehtíky a tady asi bude ten zakopaný mopslík. Jak zbohatnout a nesetřít makeup. Chytrá mladá děvčata se už chytře naučila nakládat se svými bujarými těly. A movití páni, ti to dovedou ocenit, zrovna tak, jako mladí kluci.
A co pomůže nám, starším? Doporučuji chodit na borůvky, sbírat šrot, sušit byliny, chodit na klestí. Zakoupit ebonit a dobíjet mobil vlastnoručně vyrobenou elektřinou. Pak ještě lze doporučit schody. Nejlépe ty v sídle kraje nebo ty v Liberci před radnicí. Občas se tam mihne stín funkcináře, který tu něco řekne, tu utrousí. Nechte se hýčkat muži z radnice! Chudoba sice cti netratí, ale i dvacetníky, o které se s vámi muži z města rozdělí, jsou oběživem, které vám život rozjasní. Pokud bude toho oběživa víc než plný hrnec, doporučuji zakopat, tezaurovat, aby si na své přišli i naši pravnuci. Pokud tedy ještě nějací přidjou na svět. Zkumavky jsou už i dnes pouze na předpis a podraží. To víte...ruční práce...