úterý 22. září 2009

O půjčkách

Půjčte si a vyhrajete automobil. Půjčte si a my vám počkáme. Půjčte si, jsme u vás do hodiny. Moje máti si od sousedů nepůjčila ani vajíčko, Proč asi? Nechtěla vyhrát automobil, nebyla prostě in.. Scházelo jí toho moc, ale nechtěla všechno. Nějak při všech těch starostech zapomněla, že by si mohla půjčit. Stačilo jí, co měla.
Asi jsem vyrostl na jiné planetě. Půjčku na dovolenou, na myčku nádobí? Určitě ne. A při tom vydělávali oba. Máma i táta měli práci, já chodil do školy. Ten obyčejný svět se k nám nevrátí. Nic jsme (podle současných kritérií) doma neměli. Ale byli jsme v podstatě šťastní.
Kam se poděl ten ztracený svět bez půjček a doba prvních černobílých televizí, motorek se sajdkou a tramvajových jízdenek za pár desetníků? Dnes mi ale každý půjčí. A bezdomovců, lidí, co bydlí v parku a pod mosty, jsou haldy. Co nám tak moc scházelo, že přišly tyhle dny plné hojnosti? A naše děti? Ty si rády půjčí, věřte mi. Náš život? To muselo být hrozný! Nebyly mobily a na vesnici býval jeden telefon a kino hrálo v sobotu za dvě koruny. Dnes hraje ve městě za 250. Asi bych nešel, zpohodlněl jsem anebo zavolám, půjčím si a vyhraju automobil. A svezu nějakého bezdomovce, na kterého už nezbylo auto, letadlo, zeppelín, vrtulník...

Ještě není pozdě

Každý, kdo má rád železnici si určitě rád vychutnává úzkorozchodné spojení Žitavy s Žitavskými horami. O to víc zamrzí, že u nás, v našem nejbližším okolí, jsme něco podobného měli a už nemáme.
Na počátku minulého století byla 25. srpna 1900 dána do provozu úzkorozchodná trať z Frýdlantu v Čechách do Heřmnic. Některé spoje pak byly ještě prodlouženy přes dnešní Bogatyni v Polsku do německé Žitavy. To, co tehdy významně pomohlo průmyslu, by dnes pomohlo zmírající turistice tohoto regionu. A to nemluvím o přátelích parních lokomotiv, kteří by „za párou“ přijížděli na Liberecko z celé Evropy.
Stále hledáme, jak zatraktivnit Frýdlantsko, jak sem přilákat sponzory a oživit ekonomiku. Obnovení trati v původní nebo i rozšířené verzi by dalo práci, obživu v rámci rozvoje turistiky, desítkám rodin. Nevím, jestli stále nová a nová golfová hřiště dají obživu novým a novým nezaměstnaným, ale obnova úzkorozchodné tratě na Frýdlantsku by rozhodně nebyl ztrátový podnik. Krása okolní přírody, městský skanzen Bogatyněv Polsku a návaznost na úzkokolejku v Žitavě, by rozhodně byla zcela unikátní stavbou v rámci nejen Euroregionu Nisa, ale i Evropské unie.
Cesta vlakem a ještě k tomu historickou parní lokomotivou z Liberce do Frýdlantu vedoucí romantickou krajinou a odtud nedotčeným krajem přes Polsko do Žitavy by se mohla stát jednou z největších atraktivit Libereckého kraje. Ve spojení s Euroregionem Nisa by mohla být tím, na co jsme čekali desítky let, to, co jsme si my, starší, neuměli ani představit.
Obnova ztracené úzkokolejky by vrátila do kraje život, obživu lidem a investorům návratnost investic. Naše děti by našly za humny romantiku parního vlaku, který je schopen navodit iluzi ztraceného ráje a času objevitelů. Pomozme zastavit na moment čas a vrátit se ke kořenům.

O světovém názoru

Nejde o nic menšího, než o návštěvu papeže v Čechách. Každého, kdo s vírou nemá nic společného přivádí v úžas, co všechno musí náš zadlužený stát zaplatit v souvislosti s jeho návštěvou u nás. Z daní ateistů, kteří nemají s církví nic společného, stát platí a šíří nevyžádanou náboženskou ideologii v době, kdy si například nemůže dovolit zaplatit očkování dětem.
Naprostá většina občanů České republiky v Boha nevěří. Přesto, nepoměr propagandy naboženství vůči ateistickému světovému názoru je obrovský. Nejsem sám, kdo postrádá rovnocenné informace upředňostnované víry a ateismu. Proč právě naše ekonomika musí vynakládat tolik peněz na ideologii, která na celém světě ztrácí na své atraktivitě, místo toho, aby umožnila dialog mezi věřícími a nevěřícími. Ani posledních dvacet let církevní propagandy nezměnilo pohled Čechů na náboženství. Pokračuje tak odklon započatý vznikem Československa v roce 1918.
Církve se musí učit, to celá společnost. Demokratickou soutěží získat občany pro svůj program, pro své cíle, ale za podmínek daných všem stejně tak, jak je tomu v jiných demokratických zemích.
Náš svět má mnoho barev a chutí, máme právo si vybrat. Ale pokud nám naše vláda nakoupí všem růžové papuče, neznamená to, že si je obléknu a budu v nich chodit. Mám stále možnost hodit je do kontejneru. Třeba poslouží nějakému bezdomovci. Já si raději koupím polobotky. Žluté s bílými puntíky. A jestli se v nich půjdu podívat na papeže, nevím. Spíš půjdeme do hvězdárny nebo do zoologický. Mně to přijde smysluplnější.

120 let od otevření školy

120 let od otevření školy

Škola U Soudu, známá také jako škola na Keilově vrchu, oslaví v roce 2010 stodvacet let od svého založení. Protože právě s ní jsou spojeny dějiny Liberce, snad ze všech místních škol nejvíc, pak se s ní seznamme podrobněji.
Celý ten vrch, na kterém škola stojí, byl vždy libereckou periferií, kam se chodilo za romantikou. Byly zde pastviny. Pozemek v 17. století patřil pekaři Keilovi, po němž dostal pahorek své jméno. Známý liberecký malíř Jaro Beran zde v roce 1900 dělal pokusy s létáním. Městské osídlení Liberce končilo před budovou soudu, která byla dokončena v roce 1877. Kolem 19. století město již mělo kolem 30 000 obyvatel, z čehož značný počet byly děti školou povinné a proto se radnice v roce 1885 rozhodla stavět.
22.3. 1890 práce začaly hloubením, odstřelem liberecké žuly. Základní kámen byl položen 19.5.1890. Trvale zde pracovalo 70 stavebních dělníků. Na slavnost vyzvednutí krovů uvolnil magistrát 250 zlatých. Ještě téhož roku byla škola zastřešena a tak se pracovalo i v zimě. Vyučování bylo zahájeno 24.9.1891.
Stavba sama stála 324 000 rakouských korun a její novorenesanční sloh (tehdy módní francouzská renesance) se stal vzorem při výstavbě obdobných škol v celém mocnářství. Třídy byly situovány k východu, moderní byla i tělocvična. Ve sklepě byla vykopána studna a voda z ní byla čerpána motorem na svítiplyn do zásobníků vody umístěných na půdě.
Na tehdejší dobu byla ve škole výtečná vzduchotechnika, třídy byly větrány otvory u podlahy a u stropu. Vzduch, přiváděný do tříd spodními otvory, byl filtrován, hořeními otvory se vydýchaný vzduch odváděl do větracích šachet.
Vytápění bylo zajišťováno ústředním topením. Splachovací WC byla odvětrávána až na střechu budovy. Jejich podlahy byly vyhřívané, což jistě žáci uvítali. Většina dětí v té době chodila bosa. Třídy byly projektovány pro 70 žáků a na jednoho každého připadly 4 krychlové metry vzduchu. Lavici byly dvou a čtyřmístné, tabule byly umístěny na stojanech. Do školy byl zaveden plyn, budova byla napojena na kanalizační městskou síť.
Před školou bylo zřízeno hřiště a okolí bylo osázeno stromy. Škola byla dávána za vzor ostatním. Když v roce 1891 přijel do Liberce místodržící hrabě Thun, aby vyšetřoval nezdařený atentát na císaře Františka Josefa I., prohlédl si při té příležitosti i moderní školu U Soudu.
Budova školy prodělala několik značných oprav, ale slouží potřebám školství do současnosti.

Znám já jeden zámek

Liberecký zámek nejsou žádná „Hradčana“, natož Kreml ruských měst. Po pravdě to jsou správní budovy, rádoby letní sídlo. Zámku v Liberci však nejvíc slušelo, když sloužil jako vzorkovna Skloexportu blahé paměti.
To všechno odvál čas a tak chodíme kolem tohoto monstrózního sídla uprostřed velkoměsta v rozpacích ne nepodobných těm, jako když stojíme před „skvosty“ stavitelského umu „nového“ Tesca či budovy Plazza Liberec. Ony účelové stavby „za málo“ peněz tehdy i dnes jsou záhy odhaleny a srovnání s opravdu hezkými stavbami nesnesou. Například Černínský palác v Praze, Ploskovický či Roudnický zámek jsou stavby, které své okolí prozářily. Liberec to štěstí neměl.
Budiž, co na tom změníme. Stavby stojí a těžko je budeme bourat. Ale co s Libereckým zámkem? Kam se podělo ono sklo ze vzorkovny Skloexportu? Kam se poděl nový majitel? Přestěhovat sem galerii? Vytvořit nový, přeshraniční orgán, kanceláře, sklady, školu, vzorkovnu? Liberci schází sociální zařízení, hospic... Je též možná záměna za jiné prostory, které by jejich majitel jistě rád vyměnil za prostory zámecké.
Jisté je, že by se s těmito velkými prostorami něco dělat mělo. Naše město by totiž záhy mohlo vypadat jako vylidňující se Žitava v sousedním Německu. U nás to již začalo hotelem Imperiál, pokračuje Kavárnou Pošta, starými lázněmi, tím, co dělá městu, nám všem, pěknou ostudu. Čekáme snad, až to v Liberci bude vypadat jako v Hejnicích u hotelu Perun?
Vykládat, že něco nezmůžem, že to či ono není v majetku města, je dost zavádějící. Jako by město nemělo dost právníků schopných obhájit to, co je „potřebné“. (Jen si připomeňme kauzu „botičky“. Tam to šlo a město si je proti vůli občanů uhájilo. Musí teď najít dost sil a vědět, že „Soukeňák“ nemůže „udělat“ bez souhlasu občanů. Nepovedenou Galerii u terminálu MHD musí ošetřit dřív, než se stane přírodní rezervací.
Začalo to nepovedeným zámkem a mělo by to skončit úpravou „Soukeňáku“ tak, aby zde měli poslední slovo občané Liberce.

pondělí 14. září 2009

Síla ženských paží

„Ach, ta La Motte!“, povzdechl si tehdy, kde kdo na frýdlantském zámku. Psal se rok 1631 a v noci z 11. na 12. listopadu Sasíci vyplenili vesnici Poustku i panský dům vdovy La Motte, která vlastnila (v léno držela) nejen zmiňovanou obci, ale i blízkou obec Boleslav, zrovna tak jako na Jablonecku Návarov a Jesenný. Vdova pak našla útočiště na zámku ve Frýdlantě a nebylo to poprvé ani naposled.
Snad každý, kdo mohl a udržel v ruce halapartnu to vyzkoušel v Poustce. V dalších pěti letech po roce 1631 se výše popsaný scénář z 11. na 12. listopadu opakoval ještě pětkrát. Vdova po císařském důstojníkovi, paní Gertruda La Motte, se stala železnou lady. Ani Vestfálský mír a konec Třicetileté války nic nezměnil na tom, že Poustka i paní La Motte zpustla. Už to nebyla ta kráska, kterou Petr Antonín de La Motte miloval a pojal za ženu, coby dívku zakřiknutou a tichou.
Rok 1631 byl rokem duchovní očisty od kacířství a Poustka, ležící na hranicích, se dočkala jezuitů. Ti u sedláků neuspěli, ale ještě tu byla vrchnost. Paní La Motte chtěla od poddaných víc. Víc roboty a víc peněz v hotovosti. Tyhle a jiné věci šly ale skloubit s realitou jen těžko. A pak přišla aféra s pivem.
Na Frýdlantě vařili pivo tak, aby „bylo pro všechny“, což si La Motte vyložila po svém a svůj výstav piva začala prodávat i jiným. A bylo toho víc. Požadovala od svých poddaných hotovost za 35 let nevykonané lesní roboty. A tady narazila. Zámkem ve Frýdlantu opět znělo:„Ach, ta La Motte!“. Poddaní se totiž obrátili na vyšší instanci a vyhráli. Frýdlantský šéf na hradě se rozhodl nepříjemné vdově zatnout tipec. Podržel sedláky, počkal si na vhodnou chvíli a vylil jí navařené pivo.
„Všechno je jinak,“ říkal jeden moudrý rabín. Železná lady se také obrátila na vyšší instanci a proces, který začal vylitým pivem a rozbitým pivovarem, dopadl po letech pro majitele Poustky dobře. V roce 1666 se i díky satisfakci vymanili z lenní závislosti na frýdlantských Gallasech. To bylo tehdy zcela ojedinělé a hovořilo o jediném. Nic není nemožné. Nebylo tomu jinak ve středověku ani dnes.

čtvrtek 10. září 2009

Čerti na Ještědu, Ďáblův doktor

V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se objevily na pultech knižních obchodů Liberecka a Jablonecka dvě půvabné knížky pohádek a pověstí z této oblasti. Prosté, jednoduché příběhy, mající základ v paměti a ve vyprávění předchozích generací. Zapsaná ústní podání příběhů, často přikrášlené skutečné události kraje byly zdrojem snad všech strašidelných příběhů, jejichž děj probíhá za humny obce, na blízkém, zcela konkrétním místě čtenáři důvěrně známém.
Pohádky byly a zůstanou příběhy, které uspávaly, probouzely, doprovázely cestou do školy. Přinášely kýžený odpočinek, stějně jako pozdní usínání, noční můry, dětský strach a děs. Pohádkáři uměli příběhy přikrášlit, upravit tak, až se posluchačům tajil dech. V našem kraji kolem Nisy, Jizery, Ploučnice, Jeřice a Smědé jsou příběhy trochu jiné, laskavější, chápající a ne tak brutální. Pohádkový šat není tak špinavý, rány tolik nebolí, krev tolik netryská, zloduch lituje, dá se na pokání.
Dlouhé večery , kdysi bez rádia a televize byly nemyslitelné bez „poudání“ a tak vedle všech těch klapotů stavů, kolovrátků, dětské práce a pachů jídla, lidí a zvířat, bylo slyšet pohádku. Odkudsi z těla pece sálalo teplo, světla pomálu, dřevěné stěny plné obrázků, talířů a kuchyňského nářadí odrážely slova stějně jako hliněná či dřevěná podlaha. Ruce všech byly zaměstnány, hlava poslouchala dávný příběh. Okénka světnice se pokrývala vodní mlhou, zrovna jako zvenčí ledovými květy.
Děti, pozvolna znaveny, usínaly a dospělí v plné práci naslouchali monotónnímu hlasu vypravěče. Skleněné tyče v rukou sklářů měnily svou podobu stejně, jako nitě tkalců tkaly plátno. Dávno minulý svět, tak jako tak, navždy ztracený. Vůně sušených bylin a čajů, placek z mouky i vařených brambor se zelím, pach kyselého mléka a vůně čerstvého chleba.
Pohádka sama o sobě, čas skřítků, lesních vil a poutníků. Čas romantických zřícenin, vejminků a kadibudek, dětí, co měly daleko do školy a chodily bosy. Čisté studánky, borůvky, houby, jahody a sladké maliny a ostružiny. Lesy bez klíšťat. Čas rodící nové a nové příběhy pytláků a mysliveckých mládenců, těch, co k nám pod Ještěd, k Jablonci, či Turnovu a Lípě pašovali ze Saska cukerín. Kdy v hospodách bývaly stáje a přepřahali se tu koně. Čas zrodu klekánic, oříšků, princezen a draků, kouzelných plášťů, čertů, králů a královen. Světa, který ať bohatý či chudý očaroval mého dědečka, vaši babičku a dětem dal potřebnou poezii, strach i odvahu žít.

Krásný výlet

Pokud jste zvyklí na široké silnice kolem Liberce a většiny našich měst, pak nejezděte přes Turnov směrem na Jičín. Zřekněte se cesty rájem, byť by byl český a jeďte raději na Českou Sibiř“. Já tak sice neučinil, ale to nic nemění na faktu, že na této cestě vás může potkat mnohé. Úzká cesta, tolik zatáček, domky tam, kde čekáte chodník. Pokud včas odbočíte na Troskovice, máte vyhráno.
Jsou všude a já je mám rád. Rostou po obou stranách cest zleva i zprava, jsou žluté, zelené, červené, malé i velké, sladké i ještě sladší. Projíždíte mirabelkovým rájem, stříknutým sem tam švestkou. Prostě zářijový Čechů ráj. Náplast na hlavní cestu Rájem, která je spíš blíže peklu.
Mně ten den, obdařen tolika změnami nestačil, o překvapení není totiž u mě nikdy nouze. Vím, že tatínek před válkou jezdil k příbuzným do Hrdoňovic. Oslovil jsem tam tedy první paní na zahrádce jednoho z domků. Oslovená se ukázala být dcerou té, které domek patřil a kam tatínek jezdil na prázdniny.
Našel jsem tedy svou vzdálenou sestřenici. Vaří výbornou kávu, kterou jsem sice odmítl, ale štrůdlu jsem neodolal a ocitl se znovu v ráji. A kolem scenerie, jak ze „špatného“ filmu, pískovcové kulisy, voda, modrá obloha , příjemná letní teplota, pohoda, klid, žádný kouř z továrních komínů. Prostě ráj.
V Sobotce na náměstí jsem si uvědomil, že jsem zapomněl restituovat Gansův dům, který tu zůstal, jak zapomenutý z ruské pohádky. Nevymýšlím si, moje babička byla opravdu Gansová... Pak jsem chtěl pojíst něco masitého mimo náměstí a vydal se směrem k nádraží. Nepojedl jsem a nedoporučuji. Jen řeknu, že vyvětrat občas neškodí a úsměv taky nikoho neurazí.
Jo, ale vrátit se z Ráje do Čech bývá oříšek. Těch objížděk! Přiznám se, že jsem měl oči pro tu krásu kolem, co lidé nezničili a která bere dech. A že jí tam je, co oko dohlédne! Heinrich Heine viděl takhle nějak v Porýní svět bez hranic, obtěžkaný krásou řeky a bájemi. Mně stačilo jedno dopoledne, abych si uvědomil, co máme za humny. Jak je tu krásně. A ono je to o lidech, kteří tu žili a žijí. O bábě Hellerových a jejích dětech z Hrdoňovic, o prabábě Gansové z náměstí v Sobotce, o majiteli dnešní hospody, co neví, jak ji zútulnit.
Pak jen trochu sešlápnout plyn a jste v Liberci. Změna šokuje a varuje. Kdeže zůstal Český Ráj? Nikde nežjí jen andělé.

Významné výročí

Končí se rok 5769 židovského kalendáře, rok významného výročí osobnosti, která ve společných dějinách Čechů a Židů oslovila oba národy žijící v této zemi od nepaměti. Právě končící kalendářní rok proběhl ve znamení významných akcí 400 let od úmrtí rabi Jehuda Ben Becalel, představeného pražské židovské obce, kterého známe též pod jménem Maharal či rabi Löw.
V souvislosti s významem tohoto vědce a učitele proběhly v řadě míst naší země výstavy a vzpomínkové akce. Tou nejvýznamnější je výstava v Císařské konírně Pražského Hradu (do 8. listopadu 2009) – Cesta života rabi Jehuda Leva Ben Becalel (1525-1609). Výstava si klade za cíl seznámit veřejnost s životem a odkazem této historické osobnosti, člověka, který vděčí své popularitě vytvořením umělé bytosti – Golema.
Expozice se věnuje fenoménu legend o rabi Löwovi. Rabi Löw, v hebrejské literatuře Maharal, se stal vedle Franze Kafky nejproslulejší osobností židovské Prahy. Byl filosofem, učitelem i praktickým rádcem své náboženské obce. Byl přesvědčen o mosi slova a písma, jako nástrojů stvoření.
Židé věří, že člověk je Bohu partnerem. Ten mu dal díl své tvůrčí síly, opatřil ho řečí a možností volby (!). Židovští učenci a na předním místě mezi nimi rabi Löw usilovali o skrytá poznání, chtějíce poznat strastiplnou cestu Židů mezi ostatními národy. Tak vzniklo židovské mystické učení kabala (přijetí). Nahlédnutí do mystérie bytí – napodobení stvořitelským činem. Vytvoření homunkula Golema, umělé bytosti oživeného za pomoci mystiky a pomocí Božího jména, úžasná cesta hledání, kombinací 22 hebrejských písmen, to byla jedna z cest poznání rabiho Löwa. V kompletním pohledu se pak tento významný rabín profiluje ve vztahu k nežidovské české společnosti 16. století v Praze císaře Rudolfa a jeho dvora, včetně kontaktů s křesťany rudolfínských Čech.
Je jenom na nás, stiskneme-li onu symbolicky napřaženou ruku přátelství a tolerance a necháme se vést světem míru, vysněné harmonie, mystiky a humanismu.

Božena Němcová jubilující

Za pár měsíců to bude 120 let, co se spisovatelka Božena Němcová ocitla v jiném světě než dosud znala. V Liberci. Spíš než Liberec to byl německý Reichenberg, město, které jí doslova bralo slova z úst. Po celou dobu pobytu je ohromena politicko-hospodářskými poměry, které určovaly chod společnosti, navíc rozdělené bariérou dvou naprosto odlišných jazyků. Bariérou – barikádou mezi chudými a bohatými, hromaděním majetku jedněmi a nesmírnou chudobou druhých. Okázalým životním stylem majitelů továren, obchodů, živností, kteří i své němectví povýšili na soudní verdikt kdo komu co dluží, kdo komu dal práci, dřinu a pot, špínu, nemoci, předčasná úmrtí. Kde se kdo narodil, k čemu je kdo svým narozením předurčen, zda to byla postel s prachovým peřím, či díra ve stodole na kraji Liberce či Jablonce.
V tomto mimořádně nepřátelském ovzduší Božena Němcová nenalézala přátelské prostředí, svou obvyklou jistotu krásné ženy, jistou noblesu a šarm skvělé vypravěčky, ale i posluchačky. Angažované novinářky, sběratelky folklóru a pohádek českého lidu. Liberec ji ochromil a zcela ovládl. Sama už nebyla schopna okolní průmyslovou aglomeraci vstřebat a lidem kolem ní pomoci. Pokud ji okolí mohlo cokoli poskytnout, pak to bylo zjištění, že český jazyk, jazyk dělníků a služek může i v tomto prostředí přežít. Ve svých dopisech z tohoto libereckého období píše s pocity trpkosti vzpomene-li si na ponižující postavení a bídu českých lidí.
Po návratu z Liberce do Prahy je Božena Němcová opět tou, jak ji známe z dřívějška. Ojedinělým zjevem našeho národního, kulturního a politického života. Tou Němcovou, která se znovu se zápalem zabývá studiem české lidové kultury, historie, národopisu a přírodních věd. V posledním období svého života píše nezapomenutelnou knihu Babička, skutečný klenot českého písemnictví. Život a dílo osobnosti Boženy Němcové je spjato i s naším městem a jeho okolím i prostřednictvím literárního kritika Františka Xavera Šaldy, který se v Liberci narodil.
Božena Němcová nebyla jen autorkou Babičky a ženou, která položila na rakev K.H. Borovského trnovou korunu, aby veřejně manifestovala, zviditelnila své politické postoje. Byla jednou z prvních emancipovaných moderních žen Evropy (Evropské unie) a přitom zůstala Češkou milující svůj národ s jeho tradicemi, jazykem a bojovala do posledního dechu za práva člověka, za liberální svět, bez kterého si náš život už ani nedovedeme představit.
Poděkování naší generace patří i této ženě, která po něm tak toužila. Předběhla svou dobu a nebylo jí to dopřáno, „ženě se srdcem toužícím, srdcem buřiče a osudem bojovníka“.

pondělí 7. září 2009

Aktuálně před volbami

Propojení Evropské demokratické strany vedené bývalou úspěšnou europoslankyní PhDr. Janou Hybáškovou s KDU-ČSL rozumím. Je na čase, aby česká společnost otevřela diskusi o postupné islamizaci české společnosti a tato diskuse je v programu obou těchto stran.
JUDr. Cyril Svoboda, předseda KDU-ČSL, na otázku redaktora deníku Právo Oldřicha Dandy k tomuto bodu programu KDU-ČSL řekl:“ Neustále se klade otázka, jestli jsou Češi dostatečně tolerantní a otevření. Já bych chtěl otázku položit jinak: vážení přátelé, kteří jste u nás v Čechách, je pro vás šaría (islámské právo) víc než český zákon, nebo není? Ve vašich rodinách má postavení žena takové, jaké předpokládá český právní řád, nebo vaše náboženství? Tento dialog se má vést. Já chci, aby se tady_: všichni cítili doma, a doma se v České republice může cítit ten, kdo respektuje naše pravidla, myslím právní řád, naše tradice, kulturu.“ Dále pak pokračuje:“Nenechte oddálit řešení problému, tím se stává ten problém komplikovanější.“
Islám se stává politickým fenoménem a pokud bychom jej měli hodnotit podle činů jeho představitelů v Gaze, Indonesii, Iránu či Lybii, pak musíme konstatovat, že islám je nedemokratický, netolerantní vůči lidem Západu a všem, kdo neuznávají islám jako jediné správné náboženství světa.
Jsem velmi rád, že jsou na naší politické scéně strany, které islamizaci Evropy vidí jako skutečný problém, před kterým nesmí zavírat oči ani Češi, voliči před nadcházejícími volbami. Výše uvedené otázky bychom měli klást každému, kdo si myslí, že další a další mešity v Čechách mohou být krokem k „začlenění“ islamistů do naší společnosti. Každý muslim by si měl odpověď na tyto otázky odpovědět a vyhodnotit, zda skutečně chce žít v naší zemi, zda se tu může cítit jako doma, pokud naše hodnoty mají k jeho tak daleko.
Nejde až tak o nás, dospělé lecčemus zvyklé, ale o naše děti a vnuky. O to víc bych přál štěstí těmto politickým stranám, které vidí o kus dál než těm, které si v tomto duchu žádné problémy nepřipouštějí.

středa 2. září 2009

Odborníci na hrady, do terénu, dokud není pozdě!

Počátkem sedmdesátých let minulého století byl Severočeským muzeem v Liberci prováděn archeologický výzkum na dvou opevněných místech středověkého osídlení Liberecka s cílem získat další poznatky o materiální kultuře raného středověku. Byly vybrány dvě lokality. Oválná vyvýšenina 70x50 metrů nedaleko machnínského nádraží a hrad Hamrštejn.
V první lokalitě se dodnes zachovala čtvercová prohlubenina, asi zbytek po centrální stavbě většího dřevěného domu, který archeologové podle nalezené keramiky určily do 13.-14. století. Nalezená keramika pomohla určit nejen stáří objektů, ale i identifikovat uživatele. Šlo o kuchyňský inventář prvních kolonistů, kteří přišli do poříčí střední Nisy. Tvary, barva a linie kreseb odpovídají hrnčířským výrobkům z Německa. Lze z toho odvodit, že první osídlenci tohoto kraje přišli odtamtud.. Při rozboru německého názvu obce Machendorf (Machnín od roku 1922) bylo konstatováno, že si jméno obce přivezli sebou z Falce nebo z Bavorska. Zde jsou dvě starší obce stejného jména.
Archeologický výzkum na hradě Hamrštejn byl prováděn pracovníky Severočeského muzea v Liberci společně s dobrovolnými brigádníky. Výzkum přinesl řadu zajímavých zjištění. Historik A. Sedláček se domníval, že hradní palác stál mezi dvěma věžemi, ale při výzkumu bylo zjištěno, že zde žádný takový palác nestál. Ovšem dodnes se traduje, že po paláci zbyly ve stěně hradeb otvory pro trámy. Větší hradní místnost lze situovat do jedné z hradních věží. Zde byly nalezeny i leckteré z předmětů užívaných v 15. století. Hroty šípů. Přezky, skoby, třmen... Významným nálezem je válečkovitý náboj do středověké palné zbraně. Jde o sekané olovo ráže 15mm.
Hamrštejn roku 1433 dobyli Sirotci Jana Čapka ze Sán, jednoho ze zrádců v Bitvě u Lipan. Totožné náboje jsou známy z místa bitvy u Prahy či ze Sionu u Kutné Hory, poslední bašty husitů, bráněné Janem Roháčem z Dubé.
Je škoda, že od počátku sedmdesátých let se už nikdo z odborníků na ona blízká historická místa nevrátil a nepotvrdil či nevyvrátil ony „střepinové soudy“ tehdejšího výzkumu. Machnínské hradiště naproti nádraží ČD je v současnosti zatíženo sousedstvím tovární expanze, Hamrštejn hledá jen těžko majitele.
Severočeské muzeum v Liberci by mělo vrátit k práci v terénu i se zapojením amatérských archeologů pod přímým vedením vzdělaných odborníků. Pokud tedy alespoň ještě něco z hradu stojí.

Nouzovky

To tedy jsou peníze! Většinou se až dech tají nad jejich hodnotou! Milion, bilion to vůbec nic není. S ruksakem, s kolečkem plným peněz si dojet do města a koupit za to půl bochníku chleba nebo známku na dopis. Jo, to jsou „nouzovky“, nouzové peníze z dob inflace.
Jsou převážně evropské, naše a z území kolem nás. Známé jsou především ty německé z První světové války a po ní. Jejich hodnotu znám zprostředkovaně, coby filatelista z neskutečně vysokých frankatur německých dopisů z let 1922-1923. Za 50 miliard marek známka na dopis – žádný peníz...
Něco podobného v menším a krásnějším lze najít v nouzovkách Rakouska z konce První světové války. Ty německé, často od města k městu mají jiný vkus, jsou historizující, mají šmrnc a jsou ve většině případů graficky překvapivě velmi, velmi krásné a pro nás, sběratele, překvapivě i velmi levné. Za málo peněz hodně muziky.
Zde ani nešlo o až o astronomickou inflaci, ale o nedostatek státních bankovek, či spíše nechuť přijímat peníze, které neměly hodnotu. Rakousko – Uhersko a jeho rozpad, stejně jako zánik Vilémovského Německa, ale i Bavorska, zavdal místním úřadům povinnost postarat se sami o sebe.
Monetární, měnová samostatnost a nezávislost na bezcenné státní měně dala často vzniknout obrázkům, které, pokud se dostanou i do vašich rukou, udělají svým bezprostředním dojmem radost i neodborníkům. Prostě jsou hezké a neuráží, což by umění mělo splňovat. Pohladit, oslovit, napomenout... To nouzovka udělá zcela jistě. Na malém prostoru bankovky přináší spoustu radosti.

Amatérští hledači pokladů

Už jste je taky potkali? Brázdí s minohledačkou lesy, louky, pole, cesty, úvozy, příkopy i parky. V lepším případě nic nezničí, nic nenaleznou. V tom horším případě to bývá špatné a škody nevratné. Zajímavé je, že ve svém konání nejsou první ani originální. Honba za „poznáním“ potažmo za zbohatnutím je trvalá a má na co navazovat.
Naši předchůdci , němečtí archeologové, amatéři a hledači pokladů, používali při hledání rovněž neortodoxních metod. Inženýr E. Gebauer, vodohospodář a spoluautor projektu pozdější Protržené přehrady na Bílé Nise, hledal pomocí studnařského proutku. Překvapivě byl úspěšný a objevil neznámou tvrz v Kotli u Osečné. Tím to lepší končilo. Následné amatérské postupy bez odlišení vrstev různého stáří nevratně zničilily naleziště a tak výsledkem zůstaly sáčky s keramikou bez možnosti bližšího určení. Stejné je to s mincemi, s hroty šípů, železnými sponami.
Dne se oni rychlí muži s lopatkami a pískajícími hledačkami snaží na sebe neupozornit a vše po sobě zahrabat. Jsou to však potenciální zemští škůdci bez slitování a skrupulí. Pokud najdou, místo nálezu zapřou a mlží, aby se vyhnuli malérům. Rádi se ale pochlubí, že dobře prodali. Ti lepší z nich vědí dobře, co by měli, ale jen málo z nich to uskuteční. Buďme rádi, že hledají hlavně, co zbylo po německé armádě a hrady, zámky a tvrze navštěvují pomálu. K většímu maléru snad dosud s jejich výzkumnou aktivitou nedošlo. Problémy však nastat mohou. V poslední době je možné potkávat je stále častěji a častěji. Spoušť po nich zůstává na věky.

Šlechtici nebývali vždy fajnoví páni

Oni ti naši páni šlechtici nebyli v minulosti libereckého kraje žádní andílci. Asi to bylo dobou, jinak si to neumím vysvětlit. Pořád byli s někým ve při, ve sporu s nadřízeným (králem), se sousedy, s poddanými, sami se svými v rodinách. Pro samé pře, často i s manželkami se stávalo, že neměli čas. Dokonce ani čas na plození potomků, aby rod přežil. Z nedostatku času si hledali partnerky, co nejblíž a tím škodili sami sobě. Rodily se jim děti poškozené dědičnými vadami.
Rád bych vás seznámil s Vartemberky, s rodem sídlícím v blízkém okolí na Ralsku a Děvíně. Jejich sváry, naschvály a plenění vyústily v regulérní válku se sousedy; s lužickými městy Žitavou, Zhořelcem, Budyšínem, Lubaní, Lubijcem. Vzájemná loupeživá přepadení vyústila v krvelačnou válku, neznající šlechtického ducha natož kavalíry.
Sváry a vzájemná napadení přešla v plenění a žhářství, při nichž v roce 1444 vpadlo lužické vojsko do severních Čech. Dostalo se až k Děvínu. Družcov a Osečná byly vypleněny a to tak dokonale, že ještě víc jak po sto letech byl Družcov uváděn jako pustý. Ale stal se zázrak. V průběhu 16. století noví majitelé děvínského panství, frýdlantští Bibrštejnové a později českodubský Jan z Oppersdorfu začali psát mírové dějiny této oblasti. Až na Valdštejny, kteří vedli vytrvale spory se svými poddanými.
Z dochovaného zápisu ze smírčího jednání mezi hrabětem Kristiánem Valdštejnem a poddanými z července 1630 se dovídáme, že obyvatelstvo se dvakrát obrátilo na vévodského zemského hejtmana s prosbou, aby stanovil míru povinností vůči vrchnosti. A hejtman Taxis? Na zámku v Českém Dubu došlo k jednání se všemi zainteresovanými a překvapivě došlo ke vzájemné dohodě o narovnání mezi stranami. A happyend na závěr: když v roce 1631 při saském vpádu do Čech byl hrabě Kristian Sasíky zbit a oloupen i o šaty, utekl do vsi (Družcov). Tehdy mu poddaní přišli na pomoc a odvezli ho do Českého Dubu, kde se mu dostalo na zámku pohostinství.
To ovšem nemění nic na faktu, že šlechta se vůči svým poddaným nechovala vždy s láskou a porozuměním. Doba po Třicetileté válce i v našem kraji byla dobou protireformační, kdy značná část obyvatel byla nucena emigrovat z náboženských důvodů a kdy docházelo ke snaze uvalit na poddané nové a nové robotní povinnosti. Z toho pak plynula povstání, která byla velmi bezohledně a krutě šlechtou potlačována po celé 18. století.

úterý 1. září 2009

Felix

Má téměř osmnáctiletá dcera si přivedla domů Felixe. Čekal jsem leccos a leckoho, ale po nohavici mi leze tchoř Felix. Nohavicí se snaží dostat co nejvýše. Ucukl jsem v předstírané hrůze. Dcera se srdečně zasmála a řekla, že tu s námi bude týden, neboť jeho majitelka odjela na vodu.
Felix se nemyje, žere můj salám a Sára mu kupuje něco pro kočky. Pokud nespí je aktivní a zajímá ho všechno. Na rozdíl od dcery i neuklizené nádobí, koš s odpadky, vysavač, všechna zaprášená zákoutí, pavučiny... Trpím. Dcera je vysloveně šťastná a zahleděná do Felixe.
Původně jsem čekal kluka a ona je to zvířecí holka. Felix? Asi se vloudila chybička. No budiž. Co můžu čekat od Felixe? Zatím se očicháváme. On je stále na vodítku a určitě při tom zůstanem. Uvidíme, co týden ukáže.
Stále se ubezpečuji, že fretka je domestikovaný tchoř s potlačenými pachovými žlázami, ale přesto to chlupaté pravítko nedráždím. Já vím, co dovede příroda: přívalové deště, požáry, orkány... Budiž, snad to všichni přežijem ve zdraví. Felixovy zoubky v té dětské hlavičce budoucí šelmičky ve mně vzbuzují respekt. Pokaždé, když mi jimi přejíždí po prstech ruky, prochází mi páteří jemné mrazení. Atavistický strach neadrtálce ze šavlozubého tygra. Strach o něco menší, přesto však obava z nejhoršího.
Není skulinky, kam by Felix nestrčil hlavu. Jeho leopardí pohyby mne utvrzují v tom, že se budeme vzájemně respektovat. Já pán, ty pán. Nic neslibuju. Beru ho na vědomí a on mne asi taky. Moc toho nenapovídá, ale vím, co mi chce říct: Jsou mi tři měsíce a rostu. Nedávno jsem viděl, jak ex Bond Putin střelil usurijského tygra. Felix roste nápadně rychle. Nechci, aby měl v budoucnu zdravotní problémy a tak dostává preventivně sušené brusinky. K tomu si vyškemral z mé svačiny trochu rybího salátu.
Zajímalo by ne, zda by si se mnou dal pivo. Kyselé mléko odmítl, ale Bebe sušenky ne. Zkusíme kečup, hlávkový salát, rajčata a malinový sirup. Gothaj v něm mizí velmi rychle. Jeho žaludek, zuby i trávicí trakt jsou v naprosté shodě s chutí do života, kterou mi tady předvádí 26 hodin denně.
Chtěl bych ho nenápadně převést na zeleninovou stravu zvířecího vegetariána. Bude záležet na Felixovi. Jen aby to vydržel.

Mirabelky

Když už nesmím čokoládu, tak mi aspoň dopřejte mirabelky, špendlíky. Ty žluté, malé načervenalé meruňky našich příkopů, luk, polí, strání a zaplevelených zahrad. Dopřejte mi tu radost předčasného stáří. Ovoce, spíš plevele našich sadů, bastardů, levobočků chlupatých masitých broskví, sladkých meruněk a bosenských švestek, plebejců mezi značkovým ovocem – voňavými jablíčky, máslovými hruškami a jižními citrusy. Mirabelky, ty ptáčnice velkých blum a vší té krásy, co zdobí stůl a rodí tahle země.
Odkud jsi, odkud jsi k nám přišla, mirabelko? Že jsi prý plodem čísi nepatřičné lásky. Myrobalán? Nebo samostaný druh Prunus Domestica? Je mi to jedno, chutnáš po sluníčku, mirabelko, po slunné Itálii. A že mi rostečš na zahradě v Hrádku nad Nisou, pak jenom díky pravdivosti rčení o hloupém sedlákovi a jeho krásných velkých bramborách. Nechci víc pátrat, odkud jsi. Každý má právo na své tajemno.
Každý stromek si žije a dobře opylen i plodí. Pro ty, co mají potíže s cukrem – ideální. Tak malé, říkám si, jistě nemají žádný cukr, jen fruktózu. Od takové drobné kuličky mi nebezpečí nehrozí. Mirabelko zlatá, žlutá, velikosti kuličky hroznového vína, angreštu... Ty svého konzumenta jistě nezradíš. Jsi jako mrak plný deště, můj pomologický, ovocnářský zázrak. Je to o tom, co mi nevědomky dáváš, o chuti téhle malé peckoviny, co chutná po skutečné ambrosii.
Jsi bonusem, benefitem krásné přírody pro nás pro všechny, co nesmí višně a rozinky v čokoládě, sladké melouny a co já vím co ještě. Vím zcela jistě, že mirabelky mají chuť těch nejsladších brusinek, borůvek, malin, ostružin i jahod na stole chudáka cukrovkáře. Jsou jako z knížky pohádkáře, z pláže mladých, krásných opálených těl. Moje malá exotika. Jsi vůní korábů vozících hřebíček ze Zanzibaru, Ovocem českých řek plných kaprů, candátů a plotic, lesem borovic a košíků plných pravých hříbků, slunce a lesních pavučin, mokřadů s vážkami a krásnými motýly.
Takhle já vidím tu malou žlutou živoucí neposedu – mirabelku. A nechci nic slyšet, kolik cukru tají, co všechno smím a nesmím jíst...