neděle 25. října 2009

Upadl jsem

 Upadl jsem a ležím. S úpadkem to nemá zhola nic do činění. Ležím. Na chodníku. Na zádech. Tuhle mě kolega pan Vít na travelátoru přivedl do rozpaků. Bravurně naskočil a travelátor jej v mžiku oka položil na záda. Jen to žuchlo. A v tom je ta potíž. Nikdo s tím nepočítá. Ten, který leží i ten, který se jen kouká. Takové vzájemné překvapení, jednoduché jako facka. Jeden leží, druhý stojí a ani jeden tomu nevěří. Já řekl: „Dobrý den“, a on:“Nic mi není“. Konverzace nic moc, ale v tu chvíli beru vše, protože jsou chvíle, které se neopakují.
 Ležím a dýchám těžce. Ne, nic mi není. S hlavou na asfaltu vypadám, že jsem si šel lehnout a chystám se spát. Nikoli. Jen mi uklouzly nohy. Nové boty jsou jako snowboard, mají velikost 46. Ležím a uvažuji. Pozoruji kolemjdoucí. Někdo se usměje, jiný hodí očkem, jeden muž mne překročil a řekl mi: „Promiň“. Minci mi nehodil.
 Já si ležím. Nic necítím a uvažuji, zda bych neměl vstát. Všude kolem mě je to stejné. Nesypou.. Stále ležím, už aspoň 20 vtěřin. Vstanu, uklouznu – budu mít znovu takové štěstí nebo si něco zlomím? Jaké jsou záruky? Nějaká paní, asi od Červeného kříže, mi zvedá ruku a chce mi něco změřit nebo taky ukrást hodinky: „Je vám něco?“, slyším zřetelně a hlasitě. „Ne, nic mi není“. „Tak proč tady ležíte?“ „Já si nelehnul schválně. Uklouzl jsem“. V tom je rozdíl. Hledám svědky, pak vstanu a půjdu. Bude to těžký, každý přidal do kroku.
 Vstávám. Bolí mě hýžďové svalstvo. „Zadek mě bolí“, řekl bych mámě, ale ta už tu léta není. Ještě, že mi nic není. Vstal jsem a koukám kolem sebe užasle. Půl města chodí kolem a nic o mém pádu neví. Vstal jsem a jdu. Po chodníku, co zvoní mrazem a klouže. Pospíchám. Co chvíli někdo upadne a leží. Nechce se mi s ním konverzovat. Leží? Tak ať si leží, však za chvilku vstane! Asfalt i na chodníku studí a obrubník pod hlavou taky není nijak pohodlný...

Špička hory

 Skandál v Plzni. Práva za tři odpoledne. Recidivisté v čele a jako majitelé soukromých vysokých škol. A jak je tomu v Libereckém kraji? V Jablonci, Liberci, Turnově, České Lípě? Sleduje někdo, kromě nikoho, tyhle soukromé podniky na doktory? Asi ne a bude to stejné jako u houpaček (či jiných atrakcí na poutích). Dokud se řetěz nepřetrhne, jede vše ve starých kolejích. Čím hloupější, tím úspěšnější platič školného na soukromé škole. 
 Jak hluboko jsi klesla, vzdělanosti v Česku! Ještě, že máme státní školy...A hle, mor a nákaza se šíří z Plzně do celé země. Tam, kde mohou a mají vůli, tam už se o své vysoké školy začali zajímat. Je to jako prasečí chřipka. Podáš ruku s obálkou a nakazíš, nebo tě nakazí. A není to snadné. To nejsou kytky a oblečení nebožtíků v krematoriu, to se týká našich dětí, něčeho, o čem jsme nepochybovali. My, kteří jsme se před rokem 1989 mohli vzdělaností chlubit, máme dnes obavy, zda podobně jako v Plzni a ve Varech nestudují i jinde. 
 Lidé přestali věřit politickým stranám, koalicím a kdyby se nestyděli, nebo nebyli „světa znalí“ (studenti a mladí do 30 let), určitě by chtěli věc řešit. Nikoliv věčnými kompromisy. Snad příští volby vyženou od koryt nenažrané politiky a rychlokvašky, „abonenty“ takových univerzit jako té v Plzni. Postupujme rychle, neboť dosud nekontrolované univerzity chrlí absolventy i do státní správy metodou čím víc vysokoškoláků na škole, tím větší státní příspěvek škole. Uzavřený kruh nebo jen výkrmny vepřů. Kdo ví...

Prales v Čechách není jen Boubín

 Prales v Čechách není jen Boubín aneb Ještě jeden Boubín pod Ještědem. Asi tak nějak to plánují členové a sympatizanti „Společnosti přátel přírody“, zkráceně „Čmeláci“. A že mají políčeno na vysokou! Nejsou to žádní troškaři. Jejich cílem je propojit současný stoletý les s novými lokalitami tak, aby vznikl jeden skutečný, velký prales na ještědských úbočích. Rozhoduji se a nejsem sám. Pomohu a zaplatím i já za jeden čtverečný metr 12,-Kč nebo 300,-Kč za metrů dvacet pět? Pomohu uchovat na světě kus ekologicky hodnotného porostu nabízející vhodné podmínky pro přežití ohrožených druhů rostlin a živočichů? Nebo s mnoha dalšími využiji jednou v roce možnost dobrovolné pomoci přímo na konkrétním pozemku? Dávno je tomu, co jsem na Jizerce, na Smědavě celý týden sázel malé lesní sazenice. Navždy si budu pamatovat, tu neopakovatelnou atmosféru kolektivu, krásu přírody a pocit, že jsem i já pomohl něco málo z přírody zachránit. 
 Je to výzva a každý jeden z nás by si to měl jít zkusit. Lidé na západ od našich hranic chodí bezplatně pomáhat do nemocnic, stojí na křižovatkách a pomáhají převádět přes ulici staré lidi. Chodí do lesů a pomáhají jejich strážcům uchovat tu krásu tak, jako každý liberecko-jablonecký „čmelák“. Je naší povinností, ale i ctí, odpovědět na jejich výzvu a zapojit se svými silami nebo penězi. Někdo pětkou na vykoupení lesa, ti mladší aspoň pro zkušenost, co to je brigáda. Staňme se patrony nového pralesa a doložme certifikátem příštím generacím, že jejich rodiny mají tradici pomáhat a věci řešit.
 Les jsou plíce planety. Zelená-modrá, je jenom jedna a je naším domovem. Přiložme tedy všichni, napříč politickými stranami, svou ruku ke společné práci a dejme okolí našich měst růst lesům a přírodě ve shodě s jejich posláním být pro lidi dárcem všeho toho, co potřebují, z čeho se těší a radují. Volejte, pište mailujte: info@cmelak.cz, tel.: 482 751 195

pondělí 19. října 2009

Dušičky

 Nato, že jsme nejméně postiženi náboženskou věroukou, je s podivem, že na „Dušičky“ se zvedne celá rodina a jde s kytkou na hřbitov.Pokud někoho nepotkáte celý rok, tak v těchto dnech na hřbitově určitě. Je to morbidní, ale nechat hrob jen tak, to by bylo protispolečenské. Co na tom, že nejde o nic víc, než o společenskou povinnost, i když většina z nás jinak na hřbitov celý rok nechodí.
 Naše životní tempo už dávno zrušilo vejminky, babičky a dědy deponovalo v sociálních ústavech. Ti mladší na staré nemají čas. A pokud se s nimi navždy rozloučí a staří skončí na hřbitovech, pak jednou za rok, „na Dušičky“ , to musí stačit. A dost. Smiřme se s tím, že Češi po hřbitovech moc „nelozí“ a svůj oltář, hrob či sakristii buď mají doma někde v pohodlí, nebo tohle „haraburdí“ z mysli už dávno vytěsnili. A pokud vzpomínají, pak chtějí být v soukromí nerušeni, bez zbytečných výdajů.
 Čím mladší pozůstalí, tím menší frekvence návštěv na hřbitovech, i když výjimky existují. Ony tyhle hřbitovní melodie jsou dány rovněž penězi, které jsou, jako vždy, žel, na prvním místě. Zbytné až nemravné, ale časté a v počtu rozloučení s pozůstalými velmi četné. Češi své pozůstalé...Raději se zeptejte kompetentních – pohřby bez obřadů, raději žádné, urny si nikdo nevyzvedne...
 Pak se o Dušičkách sejdeme všichni na hřbitovech a divíme se, že jsme se celý rok neviděli a hle! Stává se z toho společenská událost. A to se dřív v Liberci až do roku 1850 nebožtíci na hřbitov museli nosit, protože zdejší děkan Wolf se vzpíral dát povolení k použití pohřebního vozu, přestože jeden takový stál v kůlně Libereckého zámku. Vše se obrátilo k lepšímu, když děkan Wolf opustil úřad. Od té doby jsou na liberecké hřbitovy nebožtíci voženi.
 Jo, Dušičky. Mají své opodstatnění i v našem špatném svědomí. Každému z nás v podvědomí jaksi zní: Pamatuj na smrt! A na to, že nás na hřbitově jednou, snad někdo někdy navštíví. Uvidíme – neuvidíme. Zatím kupujeme kytky my.A že na hřbitově potkáme půlku města, tím si můžeme být jisti. A dlouho ještě na tom něchci nic měnit.

Barvy podzimu

 Jak ubývá světla, tak se barví stromy. Kdo nikdy nešel v létě trávou bos a nenadechl se studeného jitřního vzduchu? Plíce se sevřou a ústa se brání polknout. Ucítíte svíravý pocit tonoucího ve studené řece, kdy nohy i paže odmítají poslouchat, obličej tuhne a chce se křičet. Zrádná chladna zrána. Oči hledí nevěřícně. Včera tu ještě dva seděli na lavičce a dneska po nich neštěkl pes. Lavička je jako postříbřená milionem hvězd, hvězdiček z třeskutého sskla a napadrť rozbitých skleniček.
 Jak kulisa mrazivého lesa, stromů, co se oděly bílým batistem. Křupe to bílé pod nohama a zmrzlé lístečky se lámou. Zmrzlá tráva. Zmrzla přes noc, stihla to ráno do pěti. Z ledu zbude jen voda, dřív než půjdou děti do školy. Zbude jen trošku stříbra na střeše auta z Bedřichova nebo na tom, co stálo pod Ještědem směrem k Výpřeži.
 Kolem desáté už jako by nic. Slunce hřeje a ten, kdo se právě probudil by nevěřil. Je podzim a brzo ráno hnusná zima. Jeden neví, co by si na sebe vzal. Kdo brzy ráno vstává chodí nabalený a v poledne přemýšlí, co by svlík. 
 Je podzim, paleta barev nevídaná, od žluté po červenou, jak vlajka Habsburkova. To potrvá jen chvilku. Dočkáme se i mnohem horších čvachtanic. Každá teplá bunda bude dobrá a taky boty, co nepropustí zhola nic. Pak se obloha změní, voda z plískanic nás přestane trápit a bude padat sníh.
 Maminčino: „...a teple se oblékni“, nám bude znít v uších čím dál víc

Netrvá ta oprava tramvajové linky už moc dlouho?

Netrvá ta oprava tramvajové linky Liberec - Jablonec už moc dlouho?

 Jinde se pracuje i v noci. V Česku to zvykem není. Ale že máme v těch výlukách tradice! Zavzpomínejme si: v neděli 1978 vyjela naposled tramvaj typu 6 MT na lince číslo 11 z Liberce do Jablonce. Začala jedna z velkých výluk, na které jsme si za 55 let od zahájení 1. ledna 1955, již téměř zvykli. Po této výluce už mezi oběma městy jezdily tehdy krásné T3.
 Co tomu předcházelo? Tramvaj mezi Jablioncem a Libercem je jedna z mála věcí, kterou tu opravdu nemáme „po Němcích“. Plány na výstavbu se začaly připravovat hned po osvobození, v prvních poválečných letech 1946-1947. V roce 1948 stavbu zahájila tehdejší jablonecká dopravní společnost. Stavba probíhala v lesnatém terénu mezi Jabloncem a Prosečí. Úsek o délce 4,5km byl dokončen na podtim roku 1951 a během dalších dvou let koleje dosáhly do Vratislavic. Další směr nebyl jasný. Uvažovalo se o napojení přes Rochlice na libereckou linku č.2, nebo přes Novou Rudu do Liberce, což bylo později realizováno.
 Vlastní provoz zahájila jablonecká provozovna dopravního podniku Liberec – Jablonec 16. listopadu 1953, nejdřívě z Jablonce do Proseče a na jaře roku 1954 do Vratislavic s tehdy úplně novými vozy 6MT. Tam tramvajové spojení na rok končilo. Stále nebylo ještě rozhodnuto kudy dál do Liberce. 
 Původní návrh byl vést trať Jabloneckou ulicí na Šaldovo náměstí a tam ji napojit na městskou dopravu. Rozhodla cena. Trasa kolem Textilany do Fügnerovy ulice stála méně a tak ji známe ze současnosti. Provoz na celé trase linky číslo 11 byl slavnostně zahájen 1. ledna 1955. Pravidelnou dopravu zajišťovalo šest souprav – tři jablonecké a tři liberecké. Ty jen do roku 1973, za svých prvních 18 let najezdily například deset milionů kilometrů, to je dvěstě padesátkrát kolem naší planety. V roce 1966 začala v dopravních špičkách vypomáhat linka číslo 5 jezdící po stejné trase, ale jen mezi Libercem a Vratislavicemi. 
 Po skončení všech oprav se lidem kolem tramvají uleví, a to jak těm, co za ně odpovídají, tak nám, kteří s nimi jezdíme. Provoz je vždy deklarován jako bezpečnější. Od prvního ledna 1970 byl převzat tehdejším libereckým dopravním podnikem. K velkým výlukám došlo hned počátkem 70. let a pokračovaly i v dalších letech až do dnes, kdy je prakticky rekonstruováno vše.
 Přesto si dovolím tvrdit, že pozemek po zbourané Textilaně v Liberci by měl sloužit jako centrální uzel celé městské, meziměstské i celostátní dopravy v Liberci s celým komplexním servisem mimo centrální a dnes již nevyhovující terminál naproti libereckému Tescu. Situace s dopravou není koncepčně řešená i s přihlédnutím ke stavu příštích desetiletí v celé aglomeraci měst Liberce a Jablonce. Prohospodařit možnost spojit obě autobusová nádraží (ČSAD a MHD) do prostoru je chyba, kterou nám budoucí generace neodpustí zrovna tak, jako nevrátit tramvaje do městské dopravy v Jablonci nad Nisou.

Spolužáci

 Nevím proč, ale jejich srazy se konají většinou na podzim. Moji spolužáci z 9.C třídy „Na Husovce“ v Liberci mě vždy zahanbí. Pozvou mě, a já nechodím. Mám k tomu různé důvody, pokaždé jsem si něco našel a důvod proč nejít, jsem si sám před sebou obhájil. Horší bylo přesvědčit o důvodech ostatní. Aspoň ty, kteří o to stáli. Až mnohem později jsem si řekl: Příště už musíš jít!
 Když došla pozvánka, chystal jsem se k setkání se svou třídou po 45 letech. Pozvánku jsem někam založil, ale místo konání, datum i čas jsem si pamatoval. V den setkání jsem navštívil holiče, oblékl si novou kočili, ponožky, boty vyčistil... Protože jsem se na setkání upřimně těšil, vyrazil jsem o hodinu dřív.
 Věděl jsem, že nepoznám všechny, ale že jich bude tolik? Seděl jsem zády k oknu a oni se trousili po jednom, po dvou... Sedali si kolem mne a já si připadal hloupě. Nepoznával jsem ani jednoho. Asi po dvaceti minutách to jedna z našich bývalých žab nevydržela a zeptala se přímo:“A ty jsi kdo?“ Jen jsem se ušklíbl, odpověděl a – žádný dojem, závan větru ba dokonce ani slabý vánek vzpomínek se nekonal.
 „Tebe já neznám! Co tu děláš? Ty jsi s námi do třídy nechodil!“ Hlas jak hlásná trouba probudil ostatní. Ušklíbnul jsem se: „Já jsem tu na srazu 9. C z Husovky!“ Přál bych vám vidět, jak se všichni rozesmáli, řičeli nadšením a vejskali. Stál jsem tam a koukal jako vejr. Všichni byli ze Stráže a já s nimi opravdu nikdy nikam do žádné do třídy nechodil. Spletl jsem se o pouhý týden...
 O týden později jsem jel na sraz autobusem a pečlivě si prohlížel, kdo se mnou nastupuje a kdo vystoupí. Byly to sice samé cizí ženy a voškliví chlapi, ale byli to ti moji, Husovka 1958-1962.

Slovo dělá muže

 Proč bychom se snažili hledat něco tam, kde není. Není tu nic, co by mělo větší váhu, než co bylo zváženo a shledáno je lichým. Nebo naopak. Nedejme se zmást rétorikou: co není vysloveně zakázáno, není vyloučeno. Náš prezident to jednou nebude mít lehké, pokud půjde ve stopách prezidenta Francouzů, později císaře Napoleona III. Jisté příznaky svévole navozují atmosféru Francie padesátých let 19. století. 
 Už se „těším“, až mne bude konatktovat zástupce německého majitele rozpadlého prasečího chlívku, který stával tam, co dnes stojí náš nově opravený panelák (Oldřichova ulice). To si opravdu náš zvolený a odvolatelný prezident myslí, že budeme muset něco vracet člověku, který kdysi poplival své právní vazby k téhle republice? Pozval do republiky Německou armádu, republiku rozbil, poslal české Židy z pohraničí do plynu a Čechy z jejich majetku vyhnal? Těm, že tu ještě něco patří? Ani ti chudáci Židé a jejich pozůstalí nic po roce 1989 nedostali. Němci, rozhodnutím vítězných mocností a dekrety – zákony republiky zpětně nenabyli svých práv, kterých se lehkomyslně zbavili, když roztrhali své československé občanky. 
 Celý náš svět stojí a padá s důvěrou. Každý náš krok sebou nese rizika. Život je boj, ale to, co předvádí pan prezident mě zahanbuje a jeho ponižuje. Dovolávat se jistých doložek po letech, kdy mohl kdokoli kdykoli uplatnit cokoli, je jako cpát čtyřletému dítěti do kalhotek plenky. Vám, pane prezidente, vzkazuji: jste prezidentem téhle suverénní země, ne vlastník zahrádky za okny. Budete-li mít pocit, že jste víc, něco jako třeba César, Napoleon, Karel IV., car Ivan, Eskymo Welzl – náčelník všech severních Indiánů, je čas si odpočinout a připravit se na dlouhý pobyt za zavřenými okny. 
 Znám spoustu politiků, co na tom nejsou líp. Vy máte důvěru Parlamentu. Sice takovou, že není čím se chlubit, ale s tím se netrapte. Lidé jsou na tom mnohem hůř a někteří zas líp. Tak hlavu vzhůru a balte kufry. Andorra, San Marino, Falklandské ostrovy, tam všude na vás ještě čekají. Škoda, že už nejsou pionýři. Ti se uměli s delegacemi rozloučit. Tak prosím dejte svým voličům šanci. Máme své rádi a uzdravte se brzy.

Víc, než oko na punčoše

 Nevím, jak je to u vás, ale u nás by to nemělo být jinak. Jdu Pražskou ulicí dolů od radnice. Voňavé housky, teplý chleba, marmeládové koláčky. Už z dálky vás jejich vůně vyzývá: pojď, kup si mě! Kupuji tři pletenky, nemístně flirtuji s pohledným děvčetem za pultem- Ve městě padají sněhové vločky a do toho prší. Počasí, na začátek října trochu neobvyklé. 
 Za mnou se tvoří minifronta tří žen, které do obchůdku s pečivem rovněž přilákala vůně čerstvého chleba. Nejsme sami. K evidentně zmatené prodavačce se přes pult naklání asi pětadvacetiletý muž a požaduje chleba. Nenakupuje, vysvětluje, že by rád chleba. Kousek. Že to tak jinde chodí...
 Pomyslel jsem si: Jo, chlape zdatná, mladá a zdravá, uvěřím ti, pokud bys v tomhle marastu chodil bos. Podívám se mu na boty a on je vskutku neměl. Jen modré, děravé fusekle. To mě rozladilo, ale neodradilo. Oslovil jsem ho před obchodem: „Mladý muži, řešení vašeho problému vidím, a to včetně získání vhodné pracovní obuvi v tom, že vyhledáte ve městě technické služby a ty váš problém vyřeší přiřazením do party naléhavých počišťovacích prací, úklidu a asanací všeho druhu. Vyfasujete boty, pracovní úbor, nářadí a zapojíte se do procesu návratu mezi ty, co nosí boty, aby nenastydli a chleba si kupují“. Asi tak nějak jsem to formuloval.
 Nemohu říci, zda jsem uspěl. Muž se na mne podíval a zeptal se mne, zda mu dám cigaretu. Ostatní asi přeslechl, nebo to už zkusil a zádrhel byl na straně technických služeb... Otočil se a v oněch už zmíněných děravých ponožkách pokračoval v cestě městem.
 Nyní jsem na rozpacích. Opravdu, když tenhle zdravím kypící synek zajde na radnici a tam jej pošlou do dílen či kamsi do technických služeb, práce se tam pro něj nenajde? Nechce se mi věřit, že i sem krize pokročila. Pokud ano, pak je to fakt blbý a někdo nahoře, počínaje radnicí, by s tím měl něco rychle udělat, případně vyhláškou operativně informovat: tolika tolik lidí potřebujeme denně na konkrétní práce, za tolik a tolik... 
 Ale možná, že to je o něčem docela jiném. Naletěl jsem. Dotyčný je fakír, naboso chodí odmalička i po hřebících. O práci v technických službách nemá, neměl a nebude mít nikdy zájem, protože mu na parkovišti stojí ojetý mercedes. Kde je pravda a kde pochybení? Dejme si pozor. Trik s ochozenými ponožkami mi připadá celkem originální. Nebo to trik není? Rozhodně nás čekají ještě další překvapení.

Nestyďte se za chudobu, chudoba cti netratí

 Chudých je na světě čím dál, tím víc, ale nemylme se, v Čechách jsou taky. Chudoba prý cti netratí, ale moji drazí, tratí. Tratí. Ono už přitom dávno neplatí: záplatovaný, ale čistý. Je tu totiž znatelný a jistý posun v hodnotách, jak třídit občany. 
 To spíš bude platit: chudý, nemocný, opuštěný a starý. Znáte horší kombinaci diagnostiky? Nezní našim uším lépe:bohatý, chytrý, zdravý, mladý a zaměstnaný? Žel, doba není nakloněna snění. Ne každému se daří, ale byli i tací, co po revoluci byli úspěšní a nyní jsou bohatí. Privatizovali, restituovali, dědili, spekulovali, někteří prodali svoje, jiní i cizí know-how... Někteří i prací dosáhli na slušné hodnoty, na nové domy, krásné bydlení.
 Rád vídám spokojené mladé páry: on a ona, ona a ona, on a on v různé kombinaci. Pokud něco mladým párům schází, pak je to chuť pracovat ráno od šesti a za každého počasí. Ani my jsme kdysi neměli mimořádné platy, kór, když jsme začínali, ale není vše jen o penězích, i když bez nich taky nelze žít.

Sníh

 Asi půjde jen o vodu. A nešvar přírody. O zakázku lobistů u našich politiků. Přání nás všech, aby padal o Vánocích, ale jak už je to v Čechách zvykem, každý z nás si dělá po svým. A pročež, pokud padá 14. října, jde o řízenou provokaci opozice, nebo už o zahájení volební kampaně. 
 A to by měla být odpověď na otázku dítěte, cože je to sníh? Po pravdě. Nesnáším tuhle vodu balenou do hvězdiček, ani do koulí sněhuláků či do kuliček házecích. Sníh, coby nutný podklad pod sáňky, lyže, snowboard... Sníh, coby křupající sklo pod botami, jehož jazyky olizují cesty. Sníh lámající větve, schovávající to málo, co zbývá ptákům a jiným z potravy na zmrzlé zemi. Sníh, který bortí střechy, umrzá a klouže a dává krajině nádech poezie, která jinak ze vsí už mizí. Sníh, který podle pana Lady hladí, ve skutečnosti taje za límcem a pod košilí studí. Chtěl bych na sněhu najít suchou nit a pochválit. Není co. 14. října sníh přišel neohlášen. Nezavolal, nenapsal, sms neposlal a e-mail nedošel. Doufám, že půjde o návštěvu tak na tři dny. Víc, to už bych se zlobil. Ale co já! Jsou i jiné profese: zemědělci, stavbaři, kopáči, plynaři, ti, co dělají v lese. Dohodli jsme se se sněhem. Končíme. Prozatím. Vracím Vám tohle nadělení, těžký balík s vodou. Žádný Narvik. Severní Čechy. Sníh už nepřijímám. Příště doručit tak kolem Vánoc a možná trochu na prázdniny, trochu na Ještěd a do Jizerek. Mimo cesty II. a III. třídy. Pocukrovat stromy. Něco ve stylu vánočních ozdob a posvátného jmelí. Tak má vypadat sníh!

Honzík se má

 Honzík se má. Dozajista se dožije jednoho sta let. Tolik o něm a ostatních, co spatří svět po roce 2000 ve vyspělých státech světa referují média. Přeji to všem, nejen svému vnukovi. Přeji to malému Vietnamci, jehož rodiče svou pracovitostí ve mně budí úctu. Přeji to malému Romovi, jehož rodiče zatím nepoznali klady a zápory stálého pracovního poměru. Dětem arabských rodičů, žijících v naší zemi, kteří tu podnikají a kteří nad naše zákony staví své – náboženské, islámské. Přeji dosažení věku sta let všem dětem světa. Aby je rodiče nechali svobodně a radostně žít a nechtěli pro to své ještě něco lepšího. Víc peněz, víc slunce na úkor druhého. Aby se děti, až dorostou, dohodly o všem samy, co komu a čeho kolik schází, aby se naučily spolu hovořit.
 Nebudou už je trápit nemoci. Budou si jen tak, do sta let žít. Není to málo. Ta cesta bude dlouhá a úžasná. Jen zapamatovat si jména všech lidiček, které cestou potkají. Jejich narozeniny, svátky, bar micve, prvních přijímání, co je a co není košer. Těch zaměstnání, koníčků a konfliktů mezi příbuznými! Vždy bude hrozit nějaké faux pas, když si zrovna nevzpomenou. Jen ty svátky, volné pátky, soboty neděle, modrá pondělí...
 Mám trochu strach. Vědí, co je čeká? Angličtina od první třídy, arabština jen pro ty, co se s rodiči vrátí do světa zahalených tváří. Hromady bio potravin, kozí a ovčí sýry, výtečné zažívání. Tvořivé zaměstnání, které povede k rozvoji nejen jejich osobnosti, ale co víc, napomůže uživit i jejich zaměstnané, ke starobnímu důchodu se blížící rodiče...
 Je toho moc, co na malé pretendenty dlouhověkosti čeká a snad bych ani nechtěl být v jejich povijanu. Co si o nás pomyslí, až dostanou rozum? Kam si nás zařadí? Nás, co jsme kdysi měli čas a chuť číst klasické knížky. Sem tam chodili pěšky, stáli fronty a na hranicích se prokazovali pasy. Vždyť ta naše doba taky už mizí. Čím oni pro změnu překvapí zase svoje děti? Dají jim taky podobný dárek, jako my jim dar dlouhověkosti? Jak s tím ony naloží? Žít dalších sto let? Možná víc? Budou to chtít? Co chudák naše země? Kam s našimi odpady?
 Neptejte se mě, do kolika let bych tu s vámi já chtěl dneska žít. Co je to za hloupou otázku? Co nejdéle. Co nejdéle, třeba do sta let... A pak někomu věřte!

Zlatokop z Vítkova u Chrastavy

 V pohnutých dějinách českého pohraničí hráli „zlatokopové“ vždy významnou roli. V lokalitě Libereckého kraje byla migrace obyvatel často předpokladem samotného dalšího bytí. Kolonizace od počátku minulého století přivedla do našich končin nesourodé obyvatelstvo, které jen těžko hledalo společnou řeč, zájmy, náboženskou snášenlivost, možnost vyhovět stále vyšším nárokům šlechty, která své poddané Němce, Židy, Lužické Srby i Čechy nemilosrdně obírala. Ať to byla šlechta česká, z Němec, Rakouska, ze Slezska či vojenská, vytvořená z důstojníků, zrádců a vrahů Albrechta z Valdštejna, každý jeden z nich nešetřil své poddané a snažil se z nich, z jejich práce, získat pro sebe co největší zisk.
  A tak, ať naším krajem putovali velké formace či jednotliví zběhové, nebo později jejich opuštění velitelé či správci panství, všichni do jednoho s cílem zbohatnout, co nejrychleji. Dřív než je někdo jiný předhoní. A bylo o co stát. Šlechta potřebovala stále víc a víc hotových peněz. Vybírala stále víc a víc agresivnějších úředníků, kteří pocházeli z řad svých poddaných. Neříká se marně, že poturčenec horší turka. Jedním z nich byl skutečný zlatokop, rovnocenný těm, kteří v té samé době na španělských, holandských či anglických lodích se rozjížděli do světa, aby přivezli drahé kovy, koření, sazenice, otroky a vše pak dokonale zpeněžili.
 Jedním z nich, na počátku 18. století byl úředník, inspektor všech gallasovských statků, Karel Kristian Platz z Ehrenthallu. Liberecký rodák z rodiny chudého soukeníka, narozen v roce 1663, byl prototypem zlatokopa par excelance. Úředník, ne nepodobný současným tunelářům, revolučním gardistům či některým národním správcům z let po skončení Druhé světové války. Ve své funkci správce panství se profiloval jako nemilosrdný vykonavatel šlechtických příkazů. Ten, kdo šel i mnoho dál a dokázal ještě víc. Získal jak do pokladny svého pána, tak do své, získat nemalé finanční prostředky. Vypracoval se až k povýšení do rytířského stavu a titulu tajného rady.
Podobně se o sto let později podobných poct dostalo textilním fabrikantům z rodiny Liebiegů. 
 Rytíř Platz z Liberce potřeboval ke svému predikátu vlastnit i nějaký statek – vlastní sídlo. K tomu se hodil Vítkov (u Chrastavy), v té době spojený v jeden celek, v jeden lenní statek. Rytíř Platz jej získal v roce 1712. Nabyl tak vlastní sídlo, které jej nejen reprezentovalo, ale odkud, napůl cesty mezi Frýdlantem a Libercem mohl snadno spravovat celé Gallasovo panství. Platzovo sídlo ve Vítkově později spustlo. Sežehl jej požár. Umístěno bylo nad vesnicí, blízko kostela, jako další dominanta obce. 
 Sám Platz se profiloval jako skutečný barokní feudál, zbohatlík – zlatokop, který získal majetek způsobům ne nepodobným praktikám těch, co zbohatli manipulací s tzv. Lehkými topnými oleji v současnosti. Rytíř Platz chtěl z Vítkova udělat mnohem víc, než jen sídlo svého malého lenního „knížectví“. Tak, jako Valdštejn nestačil z Jičína vytvořit rezidenci vládce Evropy, ani rytíř Platz z Vítkova nestačil z hezké vsi udělat své malé Drážďany. Chtěl, a na to jsou doklady, vystavět zprvu jen pivovar a poplužní dvůr. Nestihl to. Zemřel v roce 1722.
 A Vítkov? Už žádné Drážďany na Labi. Splynul s Libereckým panstvím a vrátil se tam, kam patří. Na skok od mateřské Chrastavy, ne daleko od Liberce, do kraje pod Ještěd, na samé hranice české země.

neděle 11. října 2009

Na houby jsou Lázně Kundratice

Trochu zavádějící, ale na přelomu září a října není nic víc pravda, než že hub jsou plné okolní lesy a saměťáků si povezete domů plné tašky. A nejde jen o houby. Kundratice jsou lázně a ne ledajaké. Využití rašeliny není v medicíně nic nového, ale kdo má tohle v programu, ví co dělá a v Kundraticích to s rašelinou a dalšími léčebnými postupy umí; nejsou v oboru žádnými nováčky.
Bohatá rašeliniště nedaleko Kundratic byla lidem z Osečné a Kundratic známá již v dávných dobách, ale na využití nikdo nepomyslel. Teprve místní obchodník Franz Neuhäuser se snažil rašelinou topit. To se psalo ještě 19. století.
Jeho ekonomický záměr měl však slabiny a s využitím rašeliny uspěl teprve Josef Schwan z blízké Osečné. V roce 1880 postavil malý domek se dvěma vanami pro rašelinové koupele. Záhy objekt rozšířil a již jeho syn otevíral v Kundraticích rašelinové lázně. To se psal rok 1900 a lázně zaznamenaly boom.
Podle výnosu ministerstva z 9.10.1901 se obec přejmenovala na Ban Kunnensdorf – Lázně Kundratice. O sedm let později lázně koupila obec a ještě před První světovou válkou (v roce 1913) se rozhodla z gruntu je modernizovat. Lázeňské budovy dostaly nový vzhled podle návrhu drážďanského architekta R. Bitzana byl postaven nový lázeňský dům. Jablonecká nemocenská pokladna zafinancovala v roce 1914 ozdravovnu pro revmatiky, rekonvalescenty, nemocné dnou a dýchacími potížemi.
Za První republiky, ve třicátých letech, byly Lázně Kundratice právem považovány za moderní lázně ČSR. Dne 10. října 1938 byla Osečná podle Mnichovské dohody obsazena plukem SS Germania a území bylo z okresu Mimoň připojeno k okresu Liberec. Po osvobození, v květnu 1945, zahájily lázně sezónu již 1. července. Na léčení byli přijímáni vězňové z koncentračních táborů a repatriovaní Češi.
Současné lázně doznaly neskutečných změn, doslova omládly a zkrásněly. Dnes poskytují zdravotnické služby na nejvyšší úrovni klientele z celé naší republiky, ale i z blízkého zahraničí. Dostává se jí péče na základě mnohaletých zkušeností s léčbou pohybového ústrojí. Dodnes využívají přírodního léčivého zdroje – slatiny k tzv. peloidoterapii.
Krásné prostředí v okolí lázeňských budov usnadňuje pacientům volbu kulturní náplně ve volném čase. Lázně Kundratice jsou lázněmi rodinnými, v každém vzbuzující ty nejlepší pocity již při vstupu do komplexu budov a parků obklopujících lázeňský komplex.
Lázně Kundratice jsou v říjnu na houby, a po celý rok pro ty, které něco trápí a potřebují se léčit. S čistým svědomím Vám je mohu doporučit.

Už nic nepřekvapí

Jsme zhruba ve dvou třetinách ekonomické krize a hle! Je tu jedno řešení. Na první pohled až příliš jednoduché, ale proč ne. Tonoucí se stébla chytá.
Kravské rohy. Ano, musí zpět, tam, kam patří. Dobrá kráva má rohy. Krávě přidají na sebevědomí a nadojí více mléka. Za mléko utrží zemědělci více peněz, nakoupí jiné zboží a peníze se jen pohrnou. Jednoduché a nápad plní stránky novin, úžasné a ohromující! Kdysi, v jednom z humornějších českých filmů, kravám hrály a ony na to reagovaly pozitivně. Už jenom někde opsat tu studii (nejlépe Troškův scénář), obhájit jej na plzeňské univerzitě a přisvojit si nový doktorát.
Kravám z vemen poteče 108% mléka a my se nebudeme bát Janotova balíčku č. III – „Snížení plošných výdajů všech ministerstev o 25%, snížení nominálních důchodů o 10%, snížení platů státních zaměstnanců o 25%, okamžité zrušení příspěvků na stavební spoření , stejně jako příspěvků na děti, osekání dalších sociálních dávek, okamžité zavedení školného na vysokých školách od 20 000 korun výše za akademický rok (v poloviční výši na středních školách), násobné zvýšení poplatků ve zdravotnuictví, atp“.
Kdo si asi postěžuje nejvíc? No přeci naši borci, nezávislí soudci! Ti, kteří nepracují a kouří ameriky, ti, co mají relativně dost, ale mohli by mít víc. Jaká to do nebe volající nespravedlnost! Je tu ale přece jen ta možnost nechat kravám růst rohy a dočkat se kvalitního laciného mléka. Ovšem, aby to nedopadlo jako s vodou v Čechách. Vodu jsme ušetřili a voda proto zdražila. Ono se šetřit musí, ale návod na krizi je právě v Haškově Švejkovi. No, řekněte sami, když už bývalý kníže, utrápený spáč a turista, patří k nejpopulárnějším politikům téhle humorné země, pak lék na ekonomickou krizi mají vskutku krávy mezi rohy...
Nemylme se, zviditelnit se musí každý politik a kráva s rohy jako lék a antibalíček, to ještě česká politická scéna nezažila.

pátek 2. října 2009

Co už dnes ve vlacích a na nádražích nenajdete

Nosiče zavazadel.
Tím, že naši rodiče dali v padesátých letech minulého století své hlasy „Národní frontě“, uvědomili si zároveň, že nemohou dál ponižovat chlapíky s urážlivou žádostí – cválat s kufry, aby sami mohli kráčet bez zavazadla...
A co o nosičích říkaly předválečné drážní předpisy? Ve větších stanicích jsou ustanoveni za účelem „povinnosti nést na požádání cestujícího jeho zavazadla (ruční i cestovní), na místa jím určená. Nosiči mají služební odznak (služební čepici a náprsní lístek). Jsou povinni vydati cestujícímu známku opatřenou číslem nosiče a předložiti na požádání tarif poplatků za donešení“. Tak jako čističi bot, ani nosiči zavazadel se nestali atraktivní činností pro naše spoluobčany. Jistá „hrdost“ nedovoluje ani těm nejchudším, dlouhodobě nezaměstnaným a zadluženým vzít tak „ponižující“ práci. Jo, časy se mění a jistá zaměstnání už nejsou atraktivní ani dnes.
Plavce vorů
Ošetřují rovněž drážní předpisy První republiky. Cestovali totiž drahou po dobu volné vodní přepravy na zpáteční jízdě do stanice nejblíže k jejich bydlišti nebo pracovišti ve 3. třídě osobního vlaku na zvláštní průkaz a za snížené jízdné 33,3% slev.
Studenty nemajetné a chudé
Při jejich jízdách vlakem v době První republiky povolovalo ředitelství drah na zvláštní žádost slevu 50% z místa učiliště kamkoli. Stalo se dnes věcí jisté prestiže, že studenty chudé a nemajetné jen těžko rozeznáte podle oblékání od dětí bohatých a majetných. Ani tím se neliší, že by jedněm kručelo v žaludku a druzí měli tváře mastné od bůčku nebo jedni měli boty a druzí by cestovali neobutí.
Herce
Herec z povolání, rovněž stálý hudební a technický personál divadelních společností. Těm všem rovněž dráha přála a poskytovala slevu 33%. Snad proto, že herci kdysi patřili mezi ty, co třeli bídu s nouzí, byli pohublí a otrhaní. Rozhodně se nepodobali těm dnešním, skromným televizním hrdinům seriálů, dabingů či narozeninových a podnikových oslav, kde jejich skromné honoráře jim umožňují jezdit ve větším luxusu autem.
Česáče chmele
Ti se v dobách Egona Ervína Kische přepravovali bez ohledu na vzdálenost tam i zpět ve 3. třídě osobních vlaků za poloviční jízdné na poukázku potvrzenou okresním úřadem. Glosujme to asi tak, kdeže jsou dnes okresní úřady a kde chudí a nemajetní jezdící na kampaně česat chmel nebo sklízet cukrovku. „To všechno vodnééés čas...“
A na závěr: čekárny
„Pro pohodlí obecenstva zřízeny jsou na stanicích čekárny. Ty se otevírají nejméně 1 hodinu před odjezdem vlaku. Mezi 23. a 6. hodinou ranní zůstávají čekrny zpravidla zavřeny“. Mohu-li plynule navázat, pak zavřeny dnes zůstávají i mimo uvedené hodiny, až do počtu všech 24 hodin celého dne. Bez náhrady... I laviček je pomálu. Agresivita dnešních cestujících oproti těm dřívějším je abnormální a toho, co se odehrávalo v čekárnách je na romány. Ani ty jednoduché lavičky nebyly ušetřeny hororových scén.
Drahá cestovní veřejnosti, dráha je dnes žel dražší než autobusy. To nebývalo, jako mnoho jiných dobrých věcí. To, co zmizelo je navždy pryč a jen s krátkým povzdechem a s nostalgií vzpomeneme toho, co už se nikdy nevrátí. Asi jako v té písničce: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí“. A také doby páry, přednostů stanic, píšťalek, trubek, karbidových lamp, štípaček a kartonových jízdenek. Uklidňuje mne, že na mé oblíbené trase Liberec – Machnín – Hrádek nad Nisou se jezdí podle jízdního řádu z roku 1912. No, není to o čase, je to jen o nás. Mohu jet autem, autobusem, lodí či letadlem. Jedu-li vlakem, sám jsem si vybral a vím, do čeho jdu nebo lépe – lezu. Tak ahoj ve vlaku.

Nenajdou mě, to si piš

Je to nešvar, hloupost, neřest, pohrdání těmi, kteří vás hledají? Nevím, ale nemohu se s tím smířit. Pokud někoho hledám, pak jsou mi štítky, tlačítka a zvonky na domech jediným možným přístupem k těm, které chci navštívit. Poničená tlačítka zvonků, vyrvaná z útrob často visí na několika drátech jako vyhřezlé vnitřnosti zabitého zvířete. Nečitelná jména, jako by vědomě skrývala tvář člověka, který se stydí, že zde bydlí. A vedle soused, pravý opak. Měl by se bát?
Jsou činžovní domy, paneláky, dům od domu se lišící. Někde jak ze škatulky, v jiném, jak v pašeráckém doupěti. Divím se lidem, co tam, bydlí, asi je to dům hororových scén. Někde se tomu postavili tváří v tvář a bojují. Někde rezignovali. Jsou celé domy plné anonymních abonentů, domy oslav, radovánek a bouřlivých nocí. Tam si většinou na štítky a zvonky nepotrpí. Tam mají jiné priority.
Přitom štítek na zvonku leccos napoví. Třeba: pomalu, buď opatrný. Rozhodně mi ale řekne, kdo tu bydlí, koho jdu navštívit. Jako bych vstupoval do restaurace různých cenových tříd. Něco jde na vrub vandalům, mnohé však laxnosti a nevšímavosti majitelů bytů a nájemníků, kteří vědí, proč štítky na dveřích neobnovují.
Každý jsme jiný. Štítek na dveřích a zvonku mnohé o člověku napoví. Je pak snadné si odpovědět, kdo že to za dveřmi bydlí. Je to tak těžké? Je to srovnatelné s neumytou výlohou s luxusním zbožím. Asi neuvěřím., že nejde o výkladní skříň. Pak si připadám, jako v Harcově v okolí křižovatky u hotelu Závora. Chtěl bych vám vzkázat: mít štítek na dveřích není žádné chlubení. Je to úcta k těm, kteří vás hledají. Hovoří o vás, jací jste, zda umíte číst a psát.
Všem, kteří ničí vaše dobrá jména vzkazuji: jste čuňata a hlupci, hlupci. Vám, kteří bydlíte i díky nim v anonymitě: nedejte se zastrašit vandaly a blbci. Občas si zkontrolujte vaše zvonky: kam se podělo vaše dobré jméno? Nepotřebuje obnovit?
Netýká se to jen Harcova. Máme v okolí velké obce, města a sídliště se stejnými problémy.