neděle 29. listopadu 2009

Pohádka pro dospělé

Bylo nebylo, stalo se nestalo. V jednom krásném městě z betonu, skla a železa měli zoologickou zahradu. Ta už tam stála, když město bylo ještě z kamene a dřeva a chodníky z poctivých kamenných kostek. Když město mělo své kašny, normální dřevěné lavičky, záchodky, sochy a sousoší, kterých se lidé, co v tom městě bydleli, nebáli. To město kdosi kdysi zaklel a ono obrostlo pelyňkem a hluchavkami (jak rád bych řekl, že obrostlo růžemi!).

Kolem města brázdily rychlostní komunikace moderní mercedesy a v jejich útrobách stateční finančníci, japonští ředitelé a městští úředníci. Těm všem se u benzínových stanic dostalo upozornění, že „město betonu“ čeká na políbení Růženky, spící tiskové mluvčí. Ona dcera králova z dynastie všemohoucích byla vyvolena vrátit městu jeho lesk a zašlou slávu, vrátit zoologické, co ztratila.

Žijí dnes v ZOO lvi s inteligencí člověka a silou bizona. Otevřít, co oni otevřeli, není až tak běžné a brání se rozum uvěřit pohádkám neboť, veřte nevěřte, v téhle ZOO žijí opice, co krmí lachtany kameny a podivní vlci, kteří, světe div se, bez výčitek sežerou čápy i s peřím ačkoli by nikdo nečekal takové pobuřující chování k sousedům hned ve vedlejším výběhu. Jo, krásné pohádky!

Tohle město nepotřebuje, než se probudit, Šípkovou Růženku políbit, primátora pohladit, koalici poděkovat, opozici postrašit. Nemáte také, nevím proč, ten pocit, že město by se mělo přejmenovat na Zvonokosy?

Městský magistrát se rozhodl, že při kompletní přestavbě Soukenného náměstí dá prostor i občanům. Hosana, pějme! Magistrát vyzývá, aby se občané vyjádřili, co s městskými záchodky tamtéž. Není, co řešit! Spíš, kam se po volbách uchýlí liberečtí „botičkáři“ se svými veliteli... Žádná práce nesmrdí.

Bylo nebylo jedno město pod Ještědem, které mělo tak chytrá zvířátka v ZOO, co by klidně zvládla chod tohoto pohádkového města levou zadní. Je na nás, zda planeta řízená opicemi se změní na planetu opět řízenou lidmi. K tomu nám dopomáhej Velký opičák a jeho modré vidění.


pondělí 16. listopadu 2009

Zaručená výhra

 „Haló, to je pan Dřeváček? No, výborně! Tady je Jarmila Měkosrdcatá z veřejně prospěšné společnosti Tři kroužky a pět koleček. Máte minutku, pane Dřeváčku?“ Nečekaje na odpověď řinou se z telefonu další slova:“Mohu vám položit dvě otázky?“ Tu dámu na druhé straně v monologu nic nezastaví. „Myjete se, pane Dřeváčku a často? Než stačíte zavěsit, monolog se změní v soutěž o ceny: Hned vám položím otázku, na kterou stačí odpovědět stručně: ano-ne. A pokud odpověď neznáte, mohu poradit. Znáte léčbu práškovým cukrem? Neznáte. Výborně! V tom případě jste zařazen mezi výherce dárku od nás (od firmy Tři kroužky a pět koleček) v hodnotě, držte se, pane Dřeváčku! V hodnotě 3.000,-Kč. A pokud se dostavíte 5 minut před předáním, bude cena dárku, vzhledem k našemu úspěšnému trvání na trhu (3 měsíce) navýšena na 5.000,-Kč! Do týdne čekejte telefon, zda jste byl vylosován a pozván na slavnostní večeři spojenou s předáním osobního dárku.“
 O týden později:“Haló, pane Dřeváčku, mohu vám gratulovat! Už nyní jste majitelem překvapení v ceně 5.000,-Kč. Cena vám bude předána v restauraci U Horkého buřtu 34.15. tohoto roku v 18 hodin. Bude vám podána chutná večeře, pouze si platíte pití. Počítejte tak s dvouhodinovým posezením v příjemném prostředí. Naši zaměstnanci vás při něm seznámí s převratnými výrobky naší firmy Tři kroužky a pět koleček.“
 Když se dáma nadechla, aby mohla pokračovat, skočil jí pan Dřeváček do řeči: „Děkuji vám za nabídku, ale já si přijdu jen pro ten dárek, co jsem vyhrál v soutěži o osobní hygieně. Ani se neposadím, nepovečeřím, pouze si vezmu svou výhru a půjdu.“
 Dáma na druhé straně telefonu nic neubrala z kadence rychlopalného kulometu a vmetla panu Dřeváčkovi do tváře, respektive do ucha, slova hodná admirála Nelsona: „Tak to nemusíte chodit vůbec. Za těchto okolností nedostanete nic“, a jemně, velmi jemně položila sluchátko a pokud se pan Dřeváček nepřeslechl, poslední, co ta kultivovaná dáma řekla na jeho adresu bylo:“Anděli!“ Což mu připomnělo, že mu dochází toaletní papír a mýdlo...

neděle 15. listopadu 2009

Něco na mě leze

 Slyším to ze všech stran. Nejsem až tak pohotový, abych něčím smysluplným kontroval. Něco na mě taky leze. Jsem celý rozkašlaný, usmrkaný, neprůchodný a ochraptělý, nachcípaný, bez chuti, téměř nekomunikativní.
 Jsem v tom až po uši, nacpaný jak „štrózok“ vitamíny, cibulí s cukrem, čajem s medem. Jediné, co odmítám, je octan hlinitý a živočišné uhlí. Zaznamenal jsem celkový pokles aktivity a snahu někam zalézt a zazimovat. Řeč přímou jsem omezil. Pouze přitakávám. Hrozím se toho, až dcera přijde ze školy. Půjde si pak ven, jen tak. Nikdo ji nepoučí.
 Přemýšlím a tiše pro sebe úpím. Vše pomalu odchází a nastává fáze léčení. Taky to stojí fůru peněz. Léčba homeopatiky se prodraží a přesto se nic nemění. Kašlu. Smerkám. Chraptím. Čekám, až si organizmus sám poradí. Přesto to není podle mého gusta – lenošit... Obdivuji ty, kteří to umí. Peřinu pod bradu a pustit televizi. Ach, ty příčiny a souvisloti! Umět se nachladit a rychle se vyléčit. Tak tohle na objednávku neumím. Trpím. Trpím nečinností, Chce se mi ven. Z postele na ulici. Něco na mě vlezlo a nechce se tomu slézt. Těší mě, že v tom nejsem sám.

Trocha snění nikomu neuškodí

 Taky se vám zdá, že jsme v poslední době moc vážní? Buď nám schází sex nebo to je vážnější. Jsme natolik racionální, že se zapomínáme bát a přestali jsme snít. Z našeho života se vytratila romantika. Napomáhá tomu podzimní počasí a málo sluníčka. Hodně obyčejných, stále se opakujících starostí: děti, rodiče, zaměstnání, auto, politika ( hrůzostrašnosti vysokoškolských diplomů v Plzni – jenom v Plzni?), prasečí chřipka, peníze, bydlení, SIPO, půjčky...
 Kdy je čas na snění? Na něco, co není všední, každodenní starostí? Obdivuji spoluobčany s vizí. Ty, kteří nemyslí až tak prakticky a dokáží se vzepřít. Je úplně jedno, zda žili včera nebo nás opustili před čtyřmi sty lety. Jedním takový byl Jehuda Levy ben Becalel, vrchní pražský rabín, který zemřel 17. září roku 1609. 
 V minulých dnech skončila v Císařské konírně Pražského hradu výstava Cesta života, věnovaná člověku... Osobnosti, s jehož životem je spojováno vše, co dnešnímu člověku schází. Žil v době bez internetu, kdy doručení zprávy bylo spojeno s nemalým nebezpečím, v době, kdy soud i právo, nemoc a smrt měly příchuť všudypřítomného náboženství, kdy dům od domu měli odlišnou kulturní orientaci. Prostě středověk. A právě tehdy v Praze žil a tvořil člověk dodnes živý a inspirující, jehož filozofie (názor na svět a jeho chápání) se stala odkazem pro nás všechny, židy a křesťany.
 Učitel (maharal), kněz, filozof, matematik, spisovatel, divotvůrce, otec Golema. Legendární postava, která inspirovala mnohé umělce, tak, jako každého, kdo se chtěl a chce prát se všedními dny. Jako vzor a příklad člověka, který se vzepřel a vyvzdoroval na osudu nesmrtelnost a světlo vedoucí k řešení problémů. Cestou mystiky, bádání, hledání a alternativy, kdy člověk, tehdy, jako dnes, nesmí přejímat stereotypy, jako daň pohodlnému životu, kdy boj s pohodlností je bojem o přežití jednotlivce, rodiny, národa...
 Tento židovský rabín se vzepřel a svůj pronásledovaný lid se snažil uchránit od závistivců a prázdných makovic, hledajících chybu svého zpackaného živobytí u jiných, jen ne v sobě samém.
 Autor Golema, umělé bytosti, nabízí každému z nás sílu ke stvoření vlastního imaginárního ochránce, tvůrce a pokračovatele života, který bude svobodný, nesvázaný politickými stranami, kompromisy a věčnými ústupky. Každý z nás může jít a hledat vlastní cestu štěstí, nesvázán řetězy a nepřipoután k něčemu, s čím nesouhlasí. 
 Ohlédněte se za těmi, kteří se onou cestou vydali a jako maják ční a září na cetu budoucím statečným.

neděle 1. listopadu 2009

Liberec - hlavní město provincie Deutschböhmen

Liberec - hlavní město provincie Deutschböhmen
aneb

28.říjen v Libereckém kraji

 Před několika dny odpovídali náhodní chodci před televizními kamerami na otázku, kdy vznikla naše republika. Jako každý rok, část dotázaných nemá o sledu událostí v roce 1918 ani tušení. A protože i řada z nás už zapomněla, co nás ve škole učili, tak si připoměňme sled událostí vedoucích k naší samostatnosti.

 Značná část německé populace v pohraničí nechtěla akceptovat hranice nového poválečného uspořádání Evropy a důrazně žádala jejich změnu ve prospěch nástupnického Rakouska a tím i legalizaci „provincie Deutschböhmen“ na území vzniklém z oblastí Liberecka, Ústecka, Litoměřicka, Českolipska, Mostecka, Děčínska a Karlovarska. Severočeská část s centrem a hlavním městem. To bylo v Liberci. Zde sídlila vláda v čele se zemským hejtmanem Rafaelem Pacherem, kterého ve funkci záhy nahradil už 6.listopadu Dr. Longman von Ausen.
 Liberecká zemská vláda od samého počátku svého působení se potýkala se značnými potížemi. Především šlo o zásobování potravinami a odbytiště průmyslové výroby. Naopak v oblasti samosprávy svůj vliv upevnila. Vydala i vlastní peníze v hodnotě 5, 10, 20 a 100 korun, ale hospodářskou situaci v „provincii“ to nezlepšilo. 
 Problémy nastaly i v dopravě. Na ochranu obyvatel byly zřízeny oddíly dobrovolníků a občanské gardy. Téměř celý program vlády „provincie Deutschböhmen“ byl jenom snem. Nebyl čas na jeho naplnění. Myšlenka odtržení pohraničních oblastí ČSR a jejich připojení k Rakousku nenašla ani podporu u německých průmyslníků, kteří se naopak vyslovili pro Československou republiku.
 Od počátku listopadu 1918 začala československá vojska s postupným obsazováním pohraničí, které přešlo zcela do českých rukou do konce roku 1918. 3. listopadu došlo na slavnostní shromáždění před radnicí v Českém Dubu k rozpuštění německého obecního zastupitelstva a o dva dny později k rozpuštění neměckého zastupitelství v Bezděčíně. 8. listopadu byl obsazen Sychrov, 10. listopadu Hodkovice nad Mohelkou. Pomyslná hranice mezi ČSR a libereckými separatisty procházela Vápnem, Světlou, Rašovkou, Hodkovicemi nad Mohelkou, Pelíkovicemi, Bezděčínem, Frýdštejnem a Malou Skálou. Ochranu hranice zajišťoval čs. vojenský oddíl, který zadržoval hlídky „volkswehru“, které z obsazeného Ještědu pronikaly na výzvědy do okolí. 
 13. prosince 1918 čs. vojsko obsadilo Dlouhý Most a horskou chatu na Ještědu. Po těchto a dalších nepříznivých zprávách se rozhodla 11.prosince Logmanova zemská vláda přesídlit z Liberce do Žitavy a později přes Drážďany do Vídně. 13. prosince 1918 se čs. vojáci objevili v Hrádku nad Nisou a ve Vratislavicích. Kruh kolem Liberce se uzavíral.
 Proklamace německého „volkswehru“ a Karla Kreibicha o vojenském hájení města s použitím dělostřelectva, přinutil okresní turnovský národní výbor k přeměně dosavadní obranné čáry v souvislou jednotnou frontu, která byla nazvána „ještědská“. Od Turnova zároveň docházely z Liberce, Tanvaldu a Jablonce nad Nisou zprávy, že státní majetek je rozdáván a odvážen do Saska, které zároveň bylo marně zemskou vládou „Deutschböhmen“ v Liberci žádáno o vojenskou pomoc. Německá vojenská rada musela konstatovat, že Liberec není možno hájit pro nespolehlivost vojska a nedostatek zbraní.
 Na základě denního rozkazu z 10.12.1918, který za Okresní národní výbor v Turnově podepsal V. Kulich a velitelství fronty Ing. Fischer, měly 11. prosince v pět hodin ráno obsadit obranné síly ještědské fronty, posílené Jizerským plukem, linii Křižany-Ještěd-Dlouhý Most- Proseč. Současně měl být osvobozen Tanvald. 
 Celá akce proběhla úspěšně, někdy i za podpory místního obyvatelstva.. Pro nedostatek vojska a zbraní nebyl osvobozen Liberec, jehož vojenská síla byla odhadována na 2000 mužů a 45 strojních pušek. Mimo to byla německému obvatelstvu v Liberci vydána munice a zbraně. 13. prosinec 1918 vrchní velitelství v Praze přislíbilo turnovským k bojům o Liberec opancéřový vlak a 500 vojáků z České Lípy. Tím stoupnul počet vojáků připravených osvobodit město pod Ještědem asi na 2700 mužů. 
 K dennímu rozkazu z 14. prosince byl vojsku přiložen i situační plán města. Samotný útok měl být proveden humánně, bez krveprolití a samotný útok stanoven na 16. prosince. Českodubská posádka (setnina Pojizerského pluku č. 94) v čele s poručíkem Hákem dostala rozkaz proniknout do Liberce přes Růžodol a druhá měla obsadit nádraží v Křižanech a odtud vstoupit do města. 
 Horní Růžodol byl obsazen vojáky vedenými kpt. Maškem ze směru Pilínkov. Okolo páté ráno bylo obsazeno nádraží. Nebyl potřeba ani už zmíněný pancéřový vlak. Ten odjel se zálohou 500 mužů obsadit Frýdlant v Čechách. Okolo šesté hodiny byla čs. vojáky obsazena liberecká radnice a střed města. Ještě v dopoledních hodinách 16. prosince 1918 německý magistrát předal své pravomoce představitelům okresního národního výboru Josefu Čapkovi, Aloisu Peškovi a Josefu Kladrubskému. Tímto aktem bylo završeno státně právní převzetí moci i v naší oblůasti Československým státem.

 Použito materiálu l. Horákové „Obsazení Liberecka čs. vojskem na konci roku 1918“