neděle 27. prosince 2009

Naši zlatí chlapci

Jako bych oslovoval naše děvčata v Perlovce, v Krupce či v Dubí.. I ony za peníze nasazují své životy, byť ti první nesou punc chrabrosti a našeho požehnání. A přitom si svůj úděl vybrali také sami. Řadový Američan na misi v Afganistanu bere asi 1300 dolarů měsíčně. To je asi čtvrtina nebo pětina toho, co dostává český žoldák a ještě k tomu zdarma „pomůcky“, které platíme my, daňoví poplatníci. Děvčatům z Perlovky a Dubí nikdo prezervativy nenakoupí a také jejich měsíční plat bude, přepočten na koruny, jistě menší.
Je fakt, že čeští, silní a zdatní hoši, chrání vzdálené Afgánce před jejich zparchantělými náboženskými souvěrci a bratry. Tahle občanská válka však nemá vítězů a poražených a tak, dokud budou existovat peníze, budou si děvčata z Perlovky kupovat prezervativy ze svého a naši námezdní žoldáci, placení z našich daní, budou bojovat zbraněmi námi zakoupenými. Pokud zlí Afgánci vystraší náhlou explozí českého žoldáka, české velení ho pošle domů léčit si pocuchané nervy. Amíci to vidí trochu jinak: podepsal jsi roční službu? Nic ti to neutrhlo, tak můžeš sloužit dál... Krásný Afgánistán. Hnusní mudžahedíni. Jaký by to byl bez nich na světě ráj! Jakže to psal Hašek o Maďarech? Asi tak nějak, abych vašnostu neurazil... Jsou tu ještě cyklisti, Židi, cikáni a nezaměstnaní. Ten podělanej svět a jeho problémy je tak vždycky možno na někoho svést. A to ještě chráníme „demokracii“ už hezkých pár let v Kosovu a že je to vidět. Máme rádi mešity a jejich milý, otevřený svět. Nebudeme honit kapsáře, trestat vyholené tváře nebo naše chlapce v uniformách zahraničních vojáků. Že nemají rádi Židy, Rómy, Ukrajince, Vietnamce? Co na tom! Horší, kdyby byli doma, v Čechách. Čím bychom je zabavili? S něčím si hrát musí, tak ať raději učí v cizině demokracii. No řekněte, není ten svět k po... k popukání?

pátek 25. prosince 2009

Na každém kroku

 A nepřipadá vám to divné? Není tu ulice, není nového domu, aby nehledal své nájemníky. Není tu obchodní megastředisko, aby nehledalo koho kam, na který „auslág“ posadit. Nejmarkantnější je to v Plaze, v samém centru Liberce. Klinická smrt si došla i pro své „pacienty“ do Centra Babylon, kde ukončila dobu nákupních krámků, na úkor stále se rozrůstajícího Centra vzdělanosti. I tohle je jedno z řešení, jak rozsvítit okna – výkladní plochy obchodních libereckých megastaveb, které nemají komu pronajmout své prostory.  Stále se opakující, předražený sortiment oblečení pro mladé má svůj strop. V nedalekém Polsku a Německu nad našimi cenami jen kroutí hlavami a rádi prodávají našim adolescentům za polovinu naší ceny. (Samozřejmě bez přidané hodnoty za vysoký nájem v našich megastavbách). Takže tu máme energetické megažrouty, prázdné obchody, kanceláže, drahé tovary, architekturu šitou horkou jehlou, zastavěné (nevratně) veškeré lukrativní pozemky. A co z toho? Lidé nejsou tímhle stavem nijak nadšeni. Plaza je z poloviny prázdná. Pokusme se najít řešení, jak ji zlidštit, vrátit původnímu záměru. Prázdná věž severní části projektu je místem zcela nedotčené zájemci. Ideální prostor pro velký úřad: školský komplex, euroregionální pracoviště, krajskou policie, centralizaci zahraničních zastupitelství, galerie, reprezentační prostory koncernu... Přízemí směrem do Šaldova náměstí a k radnici: po úpravách realizovat jako celoroční krytou městskou tržnici. Žádné kadibudky před Dunajem, ale důstojný prodej na úrovni 21. století. Nebojme se ve stavbách jako je Plaza dát prostor uměleckým galeriím, vysokoškolským prezentacím, ateliérům módy. architektury, umění. Do stávajících nevratně ztracených městských pozemků získat nájemce byť by to byly služby a obchody našich nejbližších zahraničních sousedů z Polska nebo Saska.  Dejme jim podporu městských úřadů. Je za pět minut dvanáct a my „řešíme“ opět provizoria – překonané dřevoplátěné zelinářské budky na pět dopoledních rán v srdci dolního náměstí. Co jejich zásobování a úklid? Kam s nimi v odpolednách, kdy zejí prázdnotou? Nebudeme o ně zakopávat tak, jako dnes o jejich velké bratry, kteří nevědí co se svými obřími těly?

Tapiserie Dany Rezkové

Ve vstupní hale hejtmanského úřadu v Liberci už lidé viděli leckoho. Z těch, co tudy prochází dnes, si málokdo nechá ujít výstavu tapiserií Dany Rezkové.  Danu znám mnoho let právě prostřednictvím její umělecké činnosti. Její práce v tomto oboru je úžasná a já se jenom stydím, že se s ní setkávám tak málo, když mne dokáže oslovit oním světlem a teplem, ne nepodobnému světlu gotických katedrál, které z díla vyzařuje. Stojíte-li před kteroukoli prací Dany Rezkové, je na vás, zda se se necháte vést světem, jehož středobodem není politika, ale třeba jenom klika od dveří. Její práce jsou vskutku takové - „takový voňavý, huňatý“. Voní po ovoci. Čerstvém i sušeném. To jsou ty portréty, koberečky i předložky. V jejich společnosti si připadám jako ve staré dobré antice na lukulských hodech, kde chod střídá chod a strávník neví, na kterém z lahodných pokrmů nechat dříve spočinout oko. Co sníst dřív? Všechno! Všechno to úžasně voní a člověk by to snědl hned.  Právě tak se brodím touhle výstavou. Ze všech sil se při tom snažím ulehčit rozzářeným očím, strávit ten žár, požár v nich. A stále si opakuji: Tahle paní umí tvořit, umí vzít za práci. S pokorou, jí vlastní, vytváří krásu. Jen málo mužů, které znám a ještě méně krásných žen, má tu trpělivost od Boha, vydržet při téhle umělecké práci celý rok, dva, deset let. Výsledek ovšem stojí za to. Stůl plný dobrot, broušených váz, brokátu, křišťálu, svícnů a leštěného vzácného kamene. Stojíte-li před těmito tapisériemi, jste na hostině králů a z nebe padá mana. Nic hraného, žádné maché, žádný šrám z plesu, ale jen prvotřídní „zboží“, pevný řád výstavní kolekce. Tvorba pojící se s duchem koncepce se paní Daně zcela zdařila a výstava je darem, pohlazením, zdařeným počinem Krajského úřadu ve prospěch nás, občanů, kteří úřad navštěvujeme. Takže za tuhle výstavu díky i tobě, hejtmanský úřade!

Co jsi hledal pod stromečkem?

Svoje mládí, ten stav beztíže, který se vrací, jsi-li sám. Jako ten voňavý teplý vítr, který kdysi čechral vlasy a vedl tvé kroky neomylně dál... Čas mládí, čas přelétavého štěstí, čas vzpomínek a panoptikum lásek. Čas omylů i velkých činů, rozhodnutí, darů i dárků, vánočních stromků, rozzářených dětských očí, ale i smutku za toho, kdo s námi u stolu už není. Jak jsme dovedli být slepí a krutí! Jak moc jsme si mysleli, že to velké, dětské vánoční štěstí bude věčné a že se budeme u stromečku scházet napořád. Všichni. To byl ten vánoční dárek, který se nebalil, který tam prostě jenom byl. My všichni: máma, táta, dědové, babičky, bratři, sestry, jak kdo měl velkou rodinu... Ten dárek jsi nehledal a dneska tolik schází. To byl ten čas šťastného mládí. Čas vánoc, stromečků, krabic a krabiček ovázaných mašlí, stužkou, provázkem, čas velkých skleněných barevných koulí, svíček, vánočních kolekcí, drátěných háčků, stříbrných lamel, skleněných špiček a plechových podstavců ve tvaru muchomůrek či elfů, co drželi stromek i několik týdnů. Stromek stával vždy u okna a každý večer svítil, jako maják na ostrově Rügen, aby každý věděl, že tyhle svátky jsou ještě plné čokoládových a fondánových figurek a domácí čokolády balené do staniolu. A co teprve, když od svíček chytly záclony a kůstka z kapra se zapíchla do patra a polívka se rozlila! Byli jsme tenkrát děti s plamínky štěstí v rozzářených očích. Neviděli jsme tátu s mámou pro krabice s dárky. Jak toho dnes lituji! Už tu nejsou. Krabice od dárků zůstaly. Nechápali jsme tenkrát, že ten kouzelný večer, štědrý a bohatý, jednou skončí a my tu zůstaneme sami. S hromadou dárků a prázdných krabic. Proto ti starší už nechtějí stromek. Pár smrkových větviček postačí. Vánoční štěstí už tu bylo a bylo krásné, věřte mi. Maminko, táto, vám všem, kteří jste už odešli:“Krásné svátky. Vánoční.“

čtvrtek 17. prosince 2009

Vánoční

Od města k městu. Jestli se něco mění, pak jsou to vánoce. Asi by se divili naše babičky a dědové, jak v Čechách probíhá příprava Vánočních svátků a nakonec i samotné Vánoce! Domnívám se, že vše je v režii mamutích koncernů. Sláva Bohu na nebesích, že ne v režii koncernů zbrojařských. Ale proč ne? Svět není jen o křesťanských svátcích míru a pokoje, jsou zde i jiná, dravá, nekompromisní a nesmlouvavá náboženství...
 Tam, kde naši předkové v doškových chaloupkách pod horami četli v „nebeklíči“ modlitbičky, podstrojovali kravičce a kozám, dřeli a vychovávali děti, cpali se bramborami, jáhlami a moučnými jídly, plackami se zelím a kedlubnami, tam my se cpeme krevetami, exotickým ovocem s Heiznovým kečupem a hotovými omáčkami. Vánoční poutě, trhy, zvyky a nahradili režiséři okázalou výzdobou svých marketů, přitažlivými slevami, šířkou sortimentu nabízeného zboží, akcemi pro ženy, děti, seniory, vaše miláčky. 
 Ano, vánoční pohoda ze starých obrázků a Ladových kalendářů se přestěhovala za město na velká parkoviště odkud s vozíky vyrážíme k cíli, k oltáři bakchanálií vůní, obřadů ochutnávek, překrásné iluminaci navozující atmosféru čehosi, čemu se říká konzumní blahobyt. Nacpat si bříška a ještě k tomu nakoupit vánočky, dárky, televizi, zájezd s Čedokem do Thajska. Proč ne. Jsou to dnes standardní přípravy na svátky. Svět se prohnul v kříži a narovnal si záda. Lidé se vrací k autům, které nacpou nákupy až po střechu. 
 Vánoční stromek před radnicí už v podvečer svítí všemi barvami. Nejhezčí je ta modrá. Kolem je jen pár stánkařů, odkudsi je slyšet koledy... Lidé moc nenakupují. Schází jim obrovitá světla marketů, nesmlouvavá reklama a slevy na každém kroku. Svět už je jinde a pohoda vánoc taky. Něco, co silně nenávidím, nás žene kupředu. Jako by ovčák a jeho pes, z těch krásných jesliček, dostali za úkol místo oveček, dovést za účelem ostříhání do ohrady nás. Všechny a dnes.
 Hezké vánoce a šťastné a veselé nákupy.

Bude zima, bude mráz

Bude zima, bude mráz a je to tu,. mrzne. Kde spí a žijí liberečtí a jablonečtí bezdomovci? Pokud nebereme v úvahu oficiální postele radnice, kterých je omezený počet. Myslím ale na ty, co na městskou postel nevylezou. Pomiňme filantropy, co si v krutých mrazech berou mladé, opuštěné bezdomovkyně do svých silných terénních aut a odvážejí si je do svých rezidencí na okraji měst, aby se ohřály, případně vyléčily nebo si nechaly spravit chrup. Ano, i takové divy se u nás dějí v těch „lepších“ libereckých a jabloneckých rodinách. 
 To ovšem nic nemění na skutečnosti, že není, kdo by se o ty zbylé bezdomovce smysluplně a systematicky staral. V Liberci, Jablonci a jinde, obec, co obec. Mrzne.
 Nevšímavost a lhostejnost vede státního úředníka, jako každého z nás, k vytáčkám, omluvám a zlehčování problému. Tam, kam by měla přijít účinná a rychlá pomoc ani na moment nezastaví auto s městským úředníkem, který se radši dívá na druhou stranu. Na stranu, kde roste nové nákupní středisko, herna nebo půjčovna peněz.
 Nic nového pod sluncem Atlantidy, nic nového na tvářích tančících rozzářených pasažérů Titaniku, nic nového pod Ještědem, ve stínu mrakodrapu Syner Group. Na nic nejsou peníze. Hledejme je tam, kam je schoval moderní Alibaba, tak jako i v drobečcích, co padají z přeplněných stolů současných boháčů. Řešením není Armáda spásy, nejsou to hotovky z hospod, je to teplo, teplá jídla, teplý stan, spacák, teplá voda, WC, jak málo a přesto nedostupné. Hledejme tuto koncepci u toho, komu skutečně patří. Na radnicích, obcích, tam kde žijeme my. Bezdomovci jsou tu. Jsme jim tak blízcí, tak podobní! Jsou tu a přežívají i v době vánoční a silvestrovské, po celý rok. Potřebují nás, aby nám nadávali, jak to, že oni a ne nikdo z nás... Pokud budeme otálet s pomocí, skončíme mnozí jako oni a to se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. A vám?

sobota 12. prosince 2009

Zvedni telefon

 Kdeže jsou ty doby, kdy jsme na zavedení telefonní linky čekali rok, dva, pět, deset let... Až tak, pokud se odpovědným činitelům zazdálo, že přidělením telefonu právě vám, by byla ohrožena republika. 
 Zní to fantasticky, ale byla to realita a právě takové blbosti vedly k pádu režimu, který donutil Rómy pracovat, neměl na ulicích žebráky, bezdomovce a armádu nezaměstnaných. Měl své textilky, sklárny, vědecké obory, na které byl hrdý a které znal celý svět. A který také uměl střílet na své občany, kteří v této zemi nechtěli žít a utíkali proto přes hranice do zemí sociálních nejistot. Utíkali ze země, kde puntík u jména mohl rozhodnout o tom, zda budou na telefon čekat deset let, kde problémem byl dědeček živnostník, Žid nebo kněz a kde ze zákona byla stanovena pouze jedna politická strana jako vůdčí a ti ostatní stáli níž...
 V té době ovšem ten, kdo vystudoval třeba práva, byl skutečným právníkem a ten, kdo vám cokoli prodal, prodával to, co deklaroval. Nebylo třeba televizních „Černých ovcí“, nebyl ombudsman, potřeba tolika míst ve věznicích, nebylo tolik mrtvých na silnicích, tolik úředníků na radnicích.
 Chodili jsme do práce beze strachu z toho, co si k nám zaměstnavatel dovolí. Neznali jsme přenesený význam slova tunel a tunelář, za vstupenku do kina jsme neplatili horentní ceny a ještě vyšší u holiče a taky ne za knihy, léky, potraviny, jízdé vlakem a tramvají. Naše děti nám naslouchaly a snad nás i poslouchaly.
 Dnes tomu tak není. Dnes byly naše tváře vystřídány moderními technologickými zázraky a komunikačními zázraky. Jim vévodí fenomén mobil a internet. Předchozí generace měla své národní hrdiny, státní svátky, svou hrdost na zemi, kde přes všechny uvedené zápory, si většina populace uměla najít cestu ke konzumnímu blahobytu. Až na to, že vycestovat kdykoli kamkoli jsme holt nemohli.
 Dnes to jde, ale zase ne všichni cestují. Na zavedení telefonu se nečeká ani měsíc, natož deset let...Ke zvednutí sluchátka stačí mimovolný pohyb palcem a jsme spojeni. Svět se změnil. Telefonování nám tedy už jde. Kéž by šlo tak lehce i to ostatní.

pátek 4. prosince 2009

Tři oříšky pro Popelku

Tři oříšky pro Popelku, tři knížky o Liberci, Jizerkách a sbírání starých pohlednic. Jako bychom se na čtenáře domluvili a právě před vánocemi. Jedna kniha hezčí než druhá (o té třetí nemluvě, když jsem ji napsal).

Podobně jako v té pohádce o Širokém, Dlouhém a Bystrozrakém. Tak nějak jsme tvořili. Každá knížka je jiná. Jedna popisuje věrně krásu města, druhá hor a třetí lidského konání. Dohromady tvoří svědectví o kráse našeho kraje s nepřebernou nabídkou možností kam jít a na co se podívat.

Nejobsáhlejší, co do dat i preciznosti, napsal Roman Karpaš a jmenuje se Jizerské hory (O mapách, kamení a vodě). Marek Řeháček v knize Liberecké zajímavosti zase exceluje, jako vždy, reáliemi z Liberce a jeho zapálení pro věc je zřejmé z každé věty. Ta moje, Rub a líc mých pohlednic, je tvořena převážně příběhy z Liberecka.

Tři knížky, tři autoři, tři náměty a jeden cíl. Radost, vášeň a entuziasmus, hodnoty, které znovuobjeveny, prozařují okolí. Autoři tohoto druhu knih mají své čtenáře zaručené. Stále více čtenářů se přiklání ke knihám z nejbližšího okolí a čerpají z nich informace, aby si reálie připomněli nebo se dozvěděli o nových.

Přiblížit se k tomuto cíli trojice autorů umí a není většího úspěchu, než budou-li jejich knihy čteny a vlídně čtenáři přijímány. Čtenář je oním motorem, který způsobuje, že autoři budou v díle pokračovat.

Ustavující sjezd – vzkaz voličům do Liberce, Jablonce a okolí

Skončil sjezd TOP 09 a víme, na čem jsme. Měli jsme tam, jak Liberec, tak Jablonec, svá želízka v ohni. A nyní musím odbočit. V libereckém Babylonu je i půjčovna svatebních šatů a ta mne přivedlo na myšlenku, jak blízko má obchodní strategie majitelky krámku ke společenskému dění, potažmo ke změnám, které prosazuje.

Ona půjčovna plní přání těch žen, které vstupují do jistého svazku, kterým končí a zároveň začíná něco, co přinese zásadní změnu všem zúčastněným stranám, včetně spřízněného okolí. Půjčovna svatebních šatů je tou vstupenkou na cestu, která žel, z padesáti procent končí u rozvodového soudu a tam přivádí k myšlenkám, jak to tehdy nevěstě v bílém slušelo.

Svatba v bílém, to jediné kongresu TOP 09 scházelo. Všichni zúčastnění už totiž měli něco za sebou, takže žádní jelimánci. Přesto bývalý kníže, rozespalý a češtinářsky neobratný, působil dostatečně urozeně. Rozdával lahve s vlastním pivem, sršel vtipem a nic netajil.

Recyklace, kdysi už ženatých a nyní rozvedených mužů a žen, mohla zvenku působit jako seznamovací party budoucích manželů. V předmanželské smlouvě pak podepsali a světu oznámili, že jejich srdce společně bijí pro haraburdí výprodeje ostatních pravicových stran. Chtějí školné, větší spoluúčast pacientů, soukromé penzijní fondy…

Chtějí vůbec něco vyhrát? Tahle strana bývalých neúspěšných politiků, manažerů a podnikatelů je neskutečný konglomerát pozdních snů a tužeb opuštěných tváří. Stranou, která se zblízka i z dáli jeví jako relikt muzea voskových postav. Alternativa ztracených rájů, vystěhovalců, kteří své osady nazývali jmény opuštěných měst a zemí: New York, New Zeeland…

Suma sumárum nic nového. Staré gatě, nové záplaty. Čekám, kde kdo ještě přeběhne od zelených. Škoda, že odbornice na biomasu má málo času. Jistě by oživila Schwarzenbergovu chasu a dodala by autentičnost onomu guláši, kterým tak trefně, pan Nezmar -Kalousek , v plechovkách obdaroval všechny legendy – delegáty sjezdu. V Čechách je možné všechno.