pondělí 25. ledna 2010

Malá kapitola z našich příhraničních dějin

 Snaha žitavských Čechů vrátit Žitavu a Žitavsko zpět do Čech, kulminovala v období po skončení Druhé světové války do roku 1948. V těchto letech Lužičtí Srbové a žitavští Češi dělali vše možné, aby se toto území, ztracené v 17. století, opět stalo součástí českého státu. 
 Žitavští Češi, to byla silná komunita, která nezanikla ani v období nacismu. Některé z rodů zde měly kořeny ještě z dob protireformace v 17. století a jejich počet „opticky“ vzrostl zejména po prvních zásobovacích akcích žitavských Čechů – dovozu potravin z Liberecka po skončení Druhé světové války. To se k české národnosti hlásily i osoby, které v předcházejících letech vystupovali zcela jasně jako Němci.
 V té době žilo v Žitavě asi 48.000 obyvatel z celého policejního okrsku z toho bylo 3-4.000 Čechů. Jejich zástupci zvolili Žitavský český národní výbor“, jehož prvotním úkolem bylo připojení části Lužice a především Žitavska k Československu. Jeho představitelé, pánové Knobloch, Hrdlička, Stehlík, Chlupsa a další naráželi při úsilí o realizaci svých záměrů na odpor většiny žitavských Němců, politických a okupačních činitelů (sovětských vojenských orgánů) a především na ostrý odpor představitelů Komunistické strany Německa v Žitavě. Ti všichni se snažili ze všech sil vyvolávat rozpory mezi Českým národním výborem a Sovětskou okupační správou.
 Moc zle to vypadalo v souvislosti s teroristickou akcí proti sovětské komandatuře v Ebersbachu, zničené výbuchem 25. prosince 1945, ze které byli obviněni Češi. Následoval zákaz jejich činnosti. Teprve na jaře 1946 se podařilo vzájemné vztahy opět zlepšit. Jen s největšími obtížemi bylo nadále zajišťováno zásobování Čechů na Žitavsku potravinami. Československá republika se postupně distancovala od záměru připojit Žitavsko k ČSR a podřídila se zájmům SSSR. 
 Počáteční odsun Němců z roku 1945 z místního pohraničí na Žitavsko narazil na odpor Sovětské okupační správy v Žitavě. Obava z přelidnění Lužice, s možností omezeného ubytování a zaměstnání, byla oprávněná. Celá další etapa odsunu Němců z Liberecka na Žitavsko byla přerušena a pokračovalo se v něm až po rozhodnutí Postupimské konference vítězných mocností, která zavázala Československo k organizovanému zajištění odsunu za přesně určených podmínek a podle předem určených kvót. Tím bylo prakticky řečeno konečné stanovisko vlády ČSR k další případné snaze o znovuzískání Lužice. 
 A ne, že by tu nebyly snahy. Národní správci z Jablonce nad Nisou zorganizovali v této době finanční sbírku na pomoc Čechům v Žitavě. Spořitelna v Hrádku nad Nisou zřídila zvláštní konto 1000. To vše ale neřešilo samotný problém, ani přežití Čechů na Žitavsku. Menší část Lužických Srbů a Čechů se později přestěhovala do Čech. Lužicko-srbská menšina získala autonomní práva, ale ta nezabránila postupnému zániku nejmenšího slovanského etnika. I tento závěr lze přičíst na vrub velkomocenské politice vítězných mocností po Druhé světové válce, která svět rozdělila na dlouhá léta dopředu.

Dámy a pánové, držte si klobouky, jedeme z kopce

 Tentokrát je to o botách. Píše se rok 2010. Krajina zmizela pod sněhem. Ve městech se lyžuje. Nic tu není na věky, ale i tak některé věci překvapí. Není to tak dávno, co byla z obchodu s obuví v OC Plaza ukradena jedna bota. Stála si, spolu s druhou v páru, opřená a netušila, co se na ni chystá. Stačil jediný rychlý pohyb a zmizela. Krást jednu botu? Z nouze asi ano.
 V Jablonci se na „pozici“ prodavačky obuvi přihlásilo ne deset, dvacet či padesát zájemců o práci, ale více než kulatých sto. Několikastupňové výběrové řízení, které pak následovalo, je jistě zárukou „vysoké kvality a odbornosti“ personálu kvalitní jednosezónní italské obuvi. Výběr nových agentů CIA v USA nemá takový ohlas jako tato tato prodejna obuví. A tak jsme opět světoví. Češi kdysi ohromili svět defenestracemi, objevili jsme nový význam slova „tunel“ a tank osvoboditelů jsme natřeli růžovými barvami.
 Ještě k těm botám naší ekonomiky – politiky. Patří k nim uznání Kosova a nový úžasný vztah plný porozumění vybrané prodavačky ke svému novému šéfovi. Za dveřmi čeká dalších 99 odmítnutých ženských nadějí. 
 Do Čech přišla nová doba. Čas křepelek, smažených husích jater, amerických brambor, justičních rychlokvašek, lanýžů a jednohubek. Teď je tu ten nepříjemný čas, když venku mrzne. Kradou se už jednotlivé boty a nsše děvčata se podbízí, aby mohla tento šunt prodávat. Žel i tohle je jedna z tváří vysněného kapitalismus s onou odvrácenou lidskou tváří...
 Přichází čas extremismu a žel, všechno už tu jednou bylo. Hitler, co dal lidem doma práci (válku), Gottwald iluze, Havel a Klaus deziluze. Oba příklady, sto zájemců o jedno pracovní místo a ukradená levá bota, jsou vstupenky do světa bez iluzií, kdy ten, co slíbí cokoli, vyhraje příští volby. Kdo bude ten srandista, který překoná fóry dnešních dnů?

pondělí 18. ledna 2010

Jménem republiky

 Jsou dny, kdy se prostě nedaří a to bylo právě toho dne, kdy u Městského soudu v Praze zaznělo z úst soudce Novosada:“Jménem republiky...“. Ten den pan Novosad zostudil jméno republiky, svoje, mé i vaše. Dotyčný, v kauze MUDr. Rath versus časopis Respekt, vynesl rozsudek jménem těch, kteří si myslí, že ČSSD prosazuje totalitu – socialismus. A to je, podle výnosu soudce, smrtelný hřích. 
 Ten, kdo si ještě myslel, že česká justice se od Sametové revoluce neváže žádnou ideologií, musí být hodně zklamán. Dnes, kdy už u soudu nejde o ztrátu života, je stejně hrozná i ztráta iluzí a víry ve spravedlnost.
 Mudr. David Rath svou polemiku s novinářkou „Lidovek“ takříkajíc „šeredně odskákal“. Tvrdil totiž, mimo jiné, že Adolf Hitler řešil problém stagnace v Německu zbrojením, stavbou dálnic a příklady završil tím, že řekl, že to tehdy vyústilo ve válku. Tím, podle vás, pane soudce Novosade, zavdal příčinu být přirovnáván k Hitlerovi? Být urážen tak, že víc nemůže být v Česku urážen ten, kterému část rodiny vyvraždili v koncentračních táborech... 
 O co tady tedy jde? Jménem republiky byl vynesen rozsudek zcela politický v duchu padesátých let minulého století. Soudce Novosad zcela evidentně a jakoby na objednávku vyřkl něco, čím zneuctil zákon: „Není možné, aby byl kdokoli karikován jako Hitler bez nějakého reálného základu.“ No a vidíte, v Praze to jde.
 Soudce Tomáš Novosad bude muset své rozhodnutí obhájit a nezávidím mu. Rozhodnout o člověku, o vině a nevině, má své dimenze. Jejich obejití s odvoláním na „údajné další výroky v neprospěch MUDr. Ratha“, dělá z pana soudce rozhodčího dam ve sporu na schodech paneláku. Poklesek v etice, zloba a zášť časopisu Reflex nesmí v Čechách slavit vítězství. Od toho tu jsou odvolací soudy, veřejné svědomí a dobré mravy. Alespoň v to doufám. Pokud ne, pak se máme v budoucnu čeho obávat.
 Hitler byl masový vrah a srovnávat s ním někoho bez závazných důkazů je hloupé a připomíná to zlé z let minulých. Pánové, kteří zlo oživujete, styďte se! Pochybili jste a ponesete následky. Minimálně jste přidali na preferencích ČSSD a MUDr. Rathovi na oblibě „něco řešícího“ politika.

sobota 9. ledna 2010

Jablonec nad Nisou – Liberec

   Máme toho tolik společného! Pozvánka jabloneckého fotoklubu „Balvan“, na první všespolkovou výstavu v Liberci – Experimentálním studiu mne potěšila a utvrdila v tom, že k sobě máme opravdu blízko. Nikdy bych neřekl, jak je ta komunita „bláznů“ s brašnami plnými drahé optiky společenská a jak mi bude mezi nimi dobře. A k tomu jejich vystavené fotky! Byly dokonalé. Každá k potěše nebo zamyšlení. Ukázkou vysoké kvality fotoprací všech vystavovatelů je například mikrosvět barev a snů Vladimíry Dvořákové. Originalita pohledu na svět barevných květů sežehne i vás vlídným plamenem, který v těchto zimních dnech na Liberecku a Jablonecku příjemně zahřeje.

pátek 8. ledna 2010

Taky mám rád Liberec

 Vážnost a prosperita města se vždy spojovala s tím, jaké úlevy a priority si město vydobylo na vrchnosti. Mezi hlavní preambule historických patentů patřily dny konání trhů. Trhy byly rovny církevním svátkům a nad ně nebylo. Každé město si svá tržiště, trhové dny, vždy řádně ošetřilo. Trh ve městě, to je jako kašna na náměstí a holubi na střeše radnice. Ano i to pamatuje Liberec.
 Naše krásné město již delší dobu více popřává sportu, megastavbám a méně čerstvé zelenině a bramborám... Jinak nelze nazvat přetrvávající žalostný stav prodeje čerstvé zeleniny a jiného zboží prodávaného prostřednictvím městské tržnice. To nenahradí zamýšlené kadibudky na rekonstruovaném Soukenném náměstí (2010). Je patrno, jak město stále postrádá útvar hlavního městského architekta. Tržnice totiž potřebuje zázemí – kontejnery na odpad, možnost zboží přivážet a odvážet...
 Tržnice reprezentuje město. Zde je vidět, jak město dovede či nedovede operativně pracovat ve prospěch občanů. Sezónní nabídka od sazenic, přes brambory až po jmelí není tak atraktivní, jako podání ruky norskému princi a přejídání se na recepcích. Takže i tržnice se může stát jazýčkem na vahách letošních voleb. 
 Zdravý rozum by hledal jiné prostory, třeba přímo v zádech liberecké radnice, v přízemí jedné z nenaplněných libereckých megastaveb v Plaze...Tam by se našly prostory, které by dovolily celoroční provoz tržnice i za účasti prodejců z Polska a přilehléhlo Saska. Zajímavý sortiment z nabídky sousedních trhovců (mořské ryby, košíkářské výrobky...) by jistě pomohl získat Euroregion Nisa prostřednictvím svých kontaktů v příhraničních oblastech. 
 Nic není zadarmo a bez práce. Něco takového ovšem nejde bez entuziasmu zainteresovaných zaměstnanců, funkcionářů liberecké radnice. Bojím se ale, že na řešení tržnice pro naše občany, nebude čas, peníze a dobrá vůle. Politikaření a prázná městská kasa nám do Liberce dovolí nanejvýš přivézt obludné sochy, nepraktické lavičky a repasovaný šrot městské firmy Spacium. Na „okrajové“ záležitosti jako koncepční tržnice, zase nezbyde...

úterý 5. ledna 2010

Co jsem viděl v libereckém muzeu?

No, něco jsem viděl, ale jsem z toho rozpačitý. „Velké bitvy malých vojáků“ (Severočeské muzeum Liberec, 8.12.2009-24.1.2010) – excelentní výstava modelů a dioramat vážících se ke konkrétním vojenským událostem od středověké bitvy u Azincourtu roku 1415 až po operaci Spojenců s cílem dopadnout teroristy Al-Kaidy v jeskynním komplexu Tora-Bora. Neskutečně precizní práce špičkových výrobců. dokonalá práce při sestavování a dokončování sběratelem a nadšencem...
Trochu víc, než jsem čekal. A právě to „trochu víc“ mi vadí, neboť ta krásná militární výstava je víc, než jsem čekal. Čekal jsem totiž něco na pomezí nostalgie. Cínové vzpomínání na neumělé hračky našeho mládí, kdy poslední válka nebyla hrou, ale traumatem mnoha lidí kolem dětského světa, kdy válka nebyla oslavována. Na této výstavě jsem nevěřil svým očím. Všechny ty bitvy jsou tak úžasně zobrazené, že být dítětem, chtěl bych se každé zúčastnit. Modely krásné, jak švýcarské hodinové strojky. A přitom skutečná válka, bitva, páchla krví, zněla chrapotem a výkřiky umírajících a raněných. Lidé v ní hořeli za živa a umírali v bolestech. Válka byla cítit a slyšet. Když už tedy realita preciznosti zpracování, pak realita skutečná. To, aby si ti, co přijdou, nemysleli, že jsou na oslavách války, že válka je místo pro hrdiny – pro mne.
Nejsem si vědom, že přeháním. To jenom zahraniční mise našich českých placených vojáků mne přivedla k této úvaze. Jak se tam chovají a v co věří? Dávno si nemyslím, že pokud otec koupí dítěti vláčky, že po nich touží obdarovaný. To si často právě otec plní své sny. A tak nějak to je i s exponáty této výstavy. Jsou jako film s hvězdičkou, jako komentované vydání kontroverzní knihy, jako mešita v jihočeské vísce.
Tam, kde končí nevinná hra, začíná hra s hrůzným koncem. I tak je možno pozvat na tuto výstavu. Je určena především zájemcům o vojenskou historii a modelářství. To, zda vzít ssebou děti, bych si hodně rozmyslel. „Velmi přitažlivé“ diorama zobrazující návštěvu Adolfa Hitlera v kasárnách SS divize „Leibstandarte Adolf Hitler“, kde, kromě jiných, defiluje říšský maršál Hermann Goering a říšský protektor v Čechách R. Heydrich je nevkusné a s názvem výstavy „Velké bitvy malých vojáků“ nemá co dělat. Zde kurátor výstavy a vedení muzea překročili tu pomyslnou hranici vkusu, která se očekává od kulturní instituce Libereckého kraje. Jako sběratelský artefakt? Ano, ale ne ve veřejně přístupné expozici.

pátek 1. ledna 2010

Novoroční předsevzetí

Co si tak obyčejný člověk může dnes přát? Především zdraví. Od toho se odvíjí to ostatní. Peníze. Být nemocný, tak se nedoplatíš a Pánbůh ví, zda si za ně koupíš takovou péči, že ji přežiješ. Takže to máme zdraví a peníze. Další v pořadí je štěstí. A to je vrtkavé. Ono může být i na druhém místě. Máš-li štěstí, máš i peníze a za prachy, i to vrtkavé štěstí, pomíjivé, radostné a šťastné štěstí koupíš. Za čtvrté děti, jejich lásku, vidět, jak rostou a jsou úspěšné. Ti šťastnější z nás, aby se snad ani nedožili toho, že tyhle vysněné děti nebudou mít v brzku na nás čas. Čas. Ani se mi to dál už nechce rozvádět. Mít čas. Udělat si ho. Vládnout časem. Mít chvilku. Ano, je to veličina, čas hraje roli. Kolik nám ho kdo vymezí? Umět zacházet s časem… Být zaměstnaný. Pro mnohé z nás nové, něco, co jsme dosud neznali. A jak mocné a určující! Mít práci. Být v pohodě, nabýt sebejistoty a mít životní perspektivu. Být zaměstnaný to znamená, že vaše mysl, osvobozená od jistých starostí, byť existenčních, může myslet dál. Plánovat a hledat cíl všeho toho našeho konání.

Novoroční předsevzetí… Mít cíl, byť krátkodobý. Dostudovat. Nekouřit. Zamilovat se. Odmilovat se. Udělat to, na co už dlouho myslím. Něco se naučit – rusky, anglicky, svahilsky… Koupit si kolo, auto. Zaplatit dluhy a už si nikdy, ale nikdy na nic nepůjčit. Přestat hrát, pít, přejídat se. Sportovat. Ruce pryč od soudů. Nesoudit se, nečekat, že někdo zazvoní. Co naleješ, to vyteče. Starýho psa novým kouskům nenaučíš. Nezapomínat mýt chodbu. Smířit se s věcmi, s lidmi, které nepřeonačíš. Být slušný a chtít to od ostatních. Přežít veškerá protivenství ve zdraví. Naučit se konečně hospodařit s tím,co mám a nemyslet, že ausgerechnet já jsem lepší než ten druhý. Být sám sebou. To je to správné předsevzetí.

Egon Wiener

Úřednická vláda

Nic neříkejte! Úřednická vláda láme rekordy v získané popularitě a její předseda J. Fišer, už je populárnější než prezident republiky. Všichni máme obavy z věcí příštích, až se bude tato vláda poroučet. Až z nových voleb vzejde vláda nejsilnější strany, případně nová koalice – aby jim tašky ze střechy ráčily spadnout na hlavy…

A co říkáte tomu předejít takovému stavu a najít řešení? Postavit novou politickou stranu – Stranu úřednickou? Ne podnikatelskou, ne dělnickou… Úřednickou na podporu jediného cíle. Zachovat aspoň na příští čtyři roky „úřednickou“ vládu Jana Fišera, která by, na rozdíl od vlád minulých a žel i budoucích, nebyla vládou politickou. Měla by čas vládnout a plnit své sliby. Nepolitikařit. Nabízí se otázka, k čemu by pak byly ony politické strany, které tak problematicky vládly až dosud. Ano, byly by na dvě věci. Na p.. a na to, aby se naučily kultuře chování, neboť jak je vidět, jsou lehce postradatelné a tudíž téměř zbytné.

„Úřednická strana“ by vznikem a s podporou lidí, kteří si stěžují, že nemají koho volit, dala prostor pro splnění řady věcí, které tandem Paroubek – Topolánek nikdy nemůže naplnit. Tak hluboká je totiž propast mezi budoucími vítězi voleb, které ovšem dnes ještě můžeme změnit. To je realita dnešního všedního dne a příštích parlamentních voleb.

Politická scéna může podpořit setrvání Fišerovy vlády a naplnění jejích cílů podporou tohoto projektu, který by vrátil Česko do kladných čísel, k prosperitě a ke skutečné demokracii. Ne k takové populistické vládě – vládnutí, jaké nám předváděly ony dvě střídající se mocenské strany. Změna, která by mohla přijít, se zdá být jistá a přál by si ji každý z nás. Jde o to, jak by ji přijali oni tři páni: Klaus, Topolánek a Paroubek, kterých by se dotkla téměř existenčně. Nám ostatním by přinesla jen to nejlepší.

Egon Wiener

Co o Liberci psaly pražské noviny v roce 1937

„Hospodářský, průmyslový Liberec, kulturní středisko severních Čech, leží uprostřed hor. Je to město, které každého udiví právě tímto spojením krásné přírody a civilizace skoro velkoměstské. Les, který sahá téměř do města, hory shlížejí do ulic a náměstí… Liberec se roku 1850 stává z podaného města obcí svobodnou. Uskutečňuje se stavba železniční dráhy a Liberec, severočeský Manchester, je nyní textilní továrnou celé bývalé Rakousko-Uherské monarchie. Péče, která byla Liberci věnována za staré monarchie je tradicí, kterou středisku československých Němců věnuje i nový stát. Veletrhy každoročně zde konané mají dnes již své dobré jméno, posilují tradici obchodního i průmyslového centra.“

Dále se autor textu zaměřil na „visutou lanovku postavenou v roce 1933 ministerstvem železnic za 6 400 000,-Kč, jejímiž technickými parametry byl, jak dále píše, okouzlen. K horní stanici vede též automobilová příjezdová cesta, odbočující od okresní silnice na Výpřeži a vedená tunelem pod horní stanicí až k hlavnímu vchodu Ještědské chaty na vrcholu Ještědu.

Na Ještědu jsou dvě sáňkové dráhy. Jedna umělá, druhá lidová, po příjezdové cestě a okresní silnici, až ke konečné stanici elektrické dráhy Horní Hanychov. Pod vrcholem Ještědu je chata Klubu československých turistů s výborným lyžařským terénem Na Pláních. Ještědská chata (1937) má prvotřídně zařízenou prostornou kavárnu a restauraci s tanečním parketem, s hudbou, s hotelovými pokoji. Má vysokou vyhlídkovou věž násobící jedinečný výhled do kraje pod Ještědem“. Tolik autor, Ing. Nevrlý. 7 listů textu tehdy doplnily velkozáběrové dobové fotografie.

„Liberecké Staroměstské náměstí se chlubí jedním z nejznámějších děl sochaře Fr. Metznera vytvořivšího také pro Prahu řadu architekturálních plastik. V Liberci je to bohatě figurálně koncipovaná kašna s postavou zamyšleného Promethea na vrcholu…“

Pyšná radnice města Liberce, zdobená čtyřmi věžemi s bohatou kašnou Metznerovou na náměstí před radnicí, je symbolem celého města. Liberecké divadlo, postavené v roce 1883 se svou činohrou, veselohrou, operou i operetou je mnohým umělcům odrazovým můstkem do světa velkého umění tím spíše, čím více velkoměstského rázu nabývá toto středisko německé kultury v Československu. Pohled do ulic města je důkazem, že jeho zdárný vývoj se za nových politických poměrů po (První) světové válce nezastavil.“

Ano, tak viděl redaktor Ing. Nevrlý Liberec z pohledu redaktora novin Srdce Evropy – Československo slovem i obrazem, Liberec 1937.

Egon Wiener