pondělí 25. ledna 2010

Malá kapitola z našich příhraničních dějin

 Snaha žitavských Čechů vrátit Žitavu a Žitavsko zpět do Čech, kulminovala v období po skončení Druhé světové války do roku 1948. V těchto letech Lužičtí Srbové a žitavští Češi dělali vše možné, aby se toto území, ztracené v 17. století, opět stalo součástí českého státu. 
 Žitavští Češi, to byla silná komunita, která nezanikla ani v období nacismu. Některé z rodů zde měly kořeny ještě z dob protireformace v 17. století a jejich počet „opticky“ vzrostl zejména po prvních zásobovacích akcích žitavských Čechů – dovozu potravin z Liberecka po skončení Druhé světové války. To se k české národnosti hlásily i osoby, které v předcházejících letech vystupovali zcela jasně jako Němci.
 V té době žilo v Žitavě asi 48.000 obyvatel z celého policejního okrsku z toho bylo 3-4.000 Čechů. Jejich zástupci zvolili Žitavský český národní výbor“, jehož prvotním úkolem bylo připojení části Lužice a především Žitavska k Československu. Jeho představitelé, pánové Knobloch, Hrdlička, Stehlík, Chlupsa a další naráželi při úsilí o realizaci svých záměrů na odpor většiny žitavských Němců, politických a okupačních činitelů (sovětských vojenských orgánů) a především na ostrý odpor představitelů Komunistické strany Německa v Žitavě. Ti všichni se snažili ze všech sil vyvolávat rozpory mezi Českým národním výborem a Sovětskou okupační správou.
 Moc zle to vypadalo v souvislosti s teroristickou akcí proti sovětské komandatuře v Ebersbachu, zničené výbuchem 25. prosince 1945, ze které byli obviněni Češi. Následoval zákaz jejich činnosti. Teprve na jaře 1946 se podařilo vzájemné vztahy opět zlepšit. Jen s největšími obtížemi bylo nadále zajišťováno zásobování Čechů na Žitavsku potravinami. Československá republika se postupně distancovala od záměru připojit Žitavsko k ČSR a podřídila se zájmům SSSR. 
 Počáteční odsun Němců z roku 1945 z místního pohraničí na Žitavsko narazil na odpor Sovětské okupační správy v Žitavě. Obava z přelidnění Lužice, s možností omezeného ubytování a zaměstnání, byla oprávněná. Celá další etapa odsunu Němců z Liberecka na Žitavsko byla přerušena a pokračovalo se v něm až po rozhodnutí Postupimské konference vítězných mocností, která zavázala Československo k organizovanému zajištění odsunu za přesně určených podmínek a podle předem určených kvót. Tím bylo prakticky řečeno konečné stanovisko vlády ČSR k další případné snaze o znovuzískání Lužice. 
 A ne, že by tu nebyly snahy. Národní správci z Jablonce nad Nisou zorganizovali v této době finanční sbírku na pomoc Čechům v Žitavě. Spořitelna v Hrádku nad Nisou zřídila zvláštní konto 1000. To vše ale neřešilo samotný problém, ani přežití Čechů na Žitavsku. Menší část Lužických Srbů a Čechů se později přestěhovala do Čech. Lužicko-srbská menšina získala autonomní práva, ale ta nezabránila postupnému zániku nejmenšího slovanského etnika. I tento závěr lze přičíst na vrub velkomocenské politice vítězných mocností po Druhé světové válce, která svět rozdělila na dlouhá léta dopředu.

Žádné komentáře: