středa 31. března 2010

Má oblíbená daňová přiznání

 Mám před sebou prastarý list ručního papíru, dědečka všech současných formulářů „list poplatní No 104“. Originál z roku 1876 podaný v Liberci 24.10.1887. Dvoulist starého, silného, zažloutlého papíru s nezbytným rakouským douhlavým orlíčkem v záhlaví. Úřední doklad ve dvou obcovacích jazycích Království českého, v jazyce českém a německém. Úřední doklad hovořící o splněné daňové povinnosti libereckého podnikatele příslušného do politického okresu Reichenbergu, úřadu berního tamtéž, obce poplatní a místní Franzendorf (dnes Františkov) Anton K. Ze své živnosti byl povinován platbou pěti zlatých 25 krejcarů a to platbou v hotovosti v „kleinkanzelei 16“ (malá kancelář 16).
 Je poučen dvojjazyčně, že „rekursy proti vyměření neb zaplacení daně z výdělku musí se podle zákona ze dne 19. března 1876, říš. zák. č. 28 ve 30 dnech u podepsaného úřadu vyměřovacího podati a nezadržují placení daně. (Paragraf 10 patentu o dani z výdělku). Pro dnešní plátce daně uvádím z tehdejšího předtištěného formuláře dále: „Daň z výdělku s přirážkami se zapravuje ročně ve dvou stejných lhůtách; první lhůta propadá 1. ledna, druhá 1. července. Následky pro zanedbání těchto lhůt platebních jsou zákonem ze dne 9. března 1870 říš. zák. č. 23 ustanoveny“. Tomu se dotyčný plátce Anton K. uvolil bez odkladu a tudíž se vyhnul postihu dle uvedeného paragrafu. To vše praví tento list úřední starý úctyhodných 134 let a potvrzují mnohá úřední razítka, z nichž kulaté „Der K.K. Bezirkshauptmanna“ bude asi to nejdůležitější.
  Až záviděníhodný, jednoduchý formulář někdejšího daňového přiznání v podstatě neuvedl plátce v pokušení daň krátit. Bylo to vidět na první pohled. Jasné. Stručné. Přehledné. Poplatník byl při vyplňování veden krok za krokem minimem otázek. Navíc byl formulář ozdoben slušivým dekorativním rámečkem, jako by vymahatel daně chtěl říci: Zaplať, ale vyplnění formuláře nemusí být jenom stres. Ponížení z toho, že mu nerozumíš, jako je tomu dnes. (I dnes bych unes formulář, který není jen děs. Třeba okořeněný humorem, trochou veselí, v tom našem slzavém daňovém údolí). Rovněž vidím vzor v onom ztraceném ráji jednoduchosti 19. století. Tak trochu závidím našim předchůdcům tu střídmou sumu zlatníků a krejcarů vyplácených na dřevo přepážky berního úřadu.
 Asi to tenkrát stačilo. Nevím, kolik z těch daní zůstávalo doma, faktem ale zůstává, že v té době například město Liberec skutečně prosperovalo a nemělo oněch hrozivých finančních závazků, které jej dusí dnes.

Volby nejsou až zas tak daleko

 Pokud procházíte Pražskou ulicí v Liberci denně, je možné, že si toho ani nevšimnete, ale pokud jste odjinud a hlavní ulicí města pod Ještědem procházíte po delší době, vaše ohromení je zcela na místě. Laik žasne, odborník by jistě našel vysvětlení. Z hlavní tepny vedoucí od žaludku města (Tesco a Dunaj) k jeho srdci (radnice) je ulice s prázdnými obchody, žebrajícími bezdomovci, asijskými šunty, bez tradiční pohody a nálady, kterou tato ulice vždycky, tedy až donedávna, měla. Co se to děje? Proč v takové míře? Vysoké nájmy? Hospodářská krize? Nové herny a sázkové kanceláře? Najde se řešení devastace tradičních hodnot? Nebo skutečně náš svět se mění natolik, že nemáme na jiný způsob života? Opravdu je tohle to, co se líbí nastupující generacím, kterým přestáváme tímto rozumět? 
 Pokud se s mladými ztotožňujeme, je na čase prostestovat. Nebo se jedná o střet mocných s mocnějšími? Bohatých s bohatými? To by pak měla být věc nás všech. Jisté hranice, zákon a pořádek jsou deklarovány všemi stranami a nakonec i libereckou radnicí. Někdo se jistě i zde věnuje koncepci obchodu a služeb, licencím, povolením strategii a šancím, názorům veřejnosti, veřejnému mínění. 
 Nastává období času slibů a volebních programů. Co by dup, jsou tu volby našich nejlepších na radnici, do senátu, do parlamentu. Dejme si záležet. Jsou tu další ulice, náměstí a čtvrtě, které může potkat osud Pražské ulice.
 Jsme tu ale i my, kteří uprostřed toho chaosu žijeme.Očekávejme s jistou nadějí volební programy libereckých politických stran. Tam hledejme odpovědi na otázky, co se nám líbí, nelíbí, v čem pokračovat, co by se v Liberci mělo radikálně změnit.

K jednomu z příších setkání

 Tak se nám do Liberce vrací hnědý mor. Fašisté, nacionalisté, samozvanci, kteří „vědí“ jak na to. Jednoduchá řešení a nejlépe podle barvy pleti. Podle nosů, kabátu nebo čepice. Nedejme se zmást. Oni se nespokojí s manifestací před radnicí. Chtějí řešení rozdělením společnosti na lidi a „podlidi“. Nemají rádi cizince. Berou jim práci? Tu kterou by dělali určitě ne. Říkají si všelijak, žel s dělnickou ctí a prací nemají nic společného. Nechtějí tu některé lidi. Nedejme se zmást. Nemají nás co učit. Jsou jenom dětmi této nemocné společnosti, kde rodiče nemají čas vyprávět dětem o tom, co zažili a jak těžké je žít obyčejný život. Jak krásné je radovat se z dosažených úspěchů. Každý máme své problémy, ale není fér svalovat své neúspěchy na druhé. To umí dobře fašisti a ztroskotanci.

čtvrtek 25. března 2010

Zastal se nás

 Senátor našeho kraje MUDr. Přemysl Sobotka učinil správné rozhodnutí. Jako jeden z prvních odsoudil Mirka Topolánka za jeho výroky na adresu gayů, Židů a Čechů jako neslučitelné s funkcí lídra politické strany. Žádný slušný člověk, natož politik, si nemůže dovolit hovořit dvěma jazyky. Jedním, tím uhlazeným a pokryteckým na veřejnosti, tím druhým v soukromí. Nebylo to poprvé, co pan Topolánek řekl „mezi svými“, co si o obyčejných lidech myslí a kam by je nejraději nakopal.
 V kontrastu s tímto hulvátstvím vystupuje senátor Přemysl Sobotka jako příklad slušného člověka i politika. Až přijde čas a budeme moci navrhnout kandidaturu nového prezidenta České republiky. Nebudu jistě sám, kdo dá svůj hlas na podporu zvolení libereckého senátora Přemysla Sobotky prezidentem republiky.

středa 24. března 2010

Kramářské písně

 Pokaždé, když projíždím některým poutním místem na severu Čech, musím si vzpomenout na dávno ztracenou atmosféru, kterou pomáhaly vytvářet kolportéři kramářských písní( ze 60-70% s náboženskými texty). Vzpomínám drobné tiskoviny, dnes, po letech, často se rozpadajícího dvoulistu ručního papíru plného písniček, modliteb, rýmovánek, úžasných novinek ne nepodobným současným reklamním letákům přetékajících z poštovních schránek. Těch drobných lístků informujících posluchače, čtenáře, poutníky časem, před církevním stánkem zrovna jako na tržnici vzadu za domem. O mordech, živelných katastrofách, válkách, ohni, velké vodě. Tam, na severu, v kopcích, v Hejnicích v Jizerských horách, zrovna jako na hoře Tábor, u Lomnice, ve Šluknovském výběžku, na Svaté hoře u Příbrami, Velehradě, na Svatém kopečku.
 Kramářské písně jsou autentické ilustrované drobnou lidovou grafikou. Může být něco krásnějšího od doby baroka po současnost? Na malém kousku papíru. Nejdříve jako modlitba, legenda o svatém, o utrpení, od světců až po dramatické situace plné mordů, soudů, útrpného práva a katoven, po skutečný bulvár. Od velkých povodní s archou Noemovou, po hořící domy, města, velké války, nože v zádech až po kola ve vodě, která uzavřela velká trápení. Ano, o tom všem se i tehdy psalo a přitom jim Napoleon bušil na dveře.
 Ona z nešťastné lásky, té kruté lásky, dnes samodruhá s outěžkem si škrábe hlavičky sirek do pití. O tom a o jiném byly staré kartičky prodávané za groš (nebo za dva) i u vás před kostelem. Co jsem na nich nenašel, je paparazziho dnešní sen. Podrobnosti z intimního života VIP tehdy převážně šlechty a církevního kléru). Tady zafungoval bezchybně strach z hladomorny, ze skřipce a z pobytu v mučírně. 
  Čtenář své mordy, modlitbičky, informace dostával po celé 17.-19. století. Ano, i formou kramářské písně často v národnostním duchu „ustrňte se, křesťané, dobří Čechové“. Nevyjímaje navádění ke zlu ve jménu ideologie, nějakého „-ismu“.
 Víc jak 200 let lidové tvořivosti, stovek tiskařů, kolportérů, víc jak 12.000 drobných textů. S krásnými, úvodními drobounkými dřevoryty amatérů. Novinky ze světa i z domácích luhů a hájů. Spíš o tom, co bylo a jak u soudů, po prohrané bitvě... Vzácně i „reportáž“ z místa činu „a u kanónu stál a pořád ládoval“. Kanonýr Jabůrek, reportáž z války šestašedesátém. Když opadla velká voda, na světlo vyšla velká zpronevěra, když se položila banka. 
 S odkazem na historika a etnografa Severočeského muzea v Liberci Josefa Scheybala je pečlivě zdokumentován mimo jiné i život písničkáže Josefa Téra. Zmiňovaný paparazzi 19. století, na rozdíl od současných novinářských celebrit, umírá jako devadesátiletý, ale pozor! chudý jako kostelní myš. Zemřel ve své domovské obci, kde chodil po žebrotě a jedl, jak se říkalo, chléb z milosti.
  Je to už minulost. Muzejní exponát. Součást sbírek etnografa. Kramářská píseň. Písnička „sakra“ aktuální. Žádaná. Svět ztracených iluzí, špalíček barokního umění, nepodepsané lidové grafiky. Fenomén, ve své době ne nepodobný současnému mobilnímu telefonu, jeho funkcím, zprávám a informacím. Doba předinternetové vzdělanosti. Potkáváme se s nimi, občas i v oné původní fyzické podobě v nočních stolcích našich prarodičů, na chalupách v zaprášených truhlách. Jsou tajemným kukátkem do světa těch, kteří nám dali život, kteří těmi původními ušmudlanými papírovými „textovkami“ předznamenali čas současné hektické doby se záznamem světových konfliktů on line.

Tak co bude s tou nezaměstnaností?

 Veliký, převeliký problém. Nezaměstnanost je strašák, ale pro mnohé z nás i poznaná zkušenost. Něco jako nemoc, chřipka, ale zároveň i něco, na co nezabírá žádný současný lék. Nemoc těla i duše, na kterou ani lázně nepomáhají. Kde na ně taky vzít... Suma sumárum, být nemocen je srovnatelné s pojmem být nezaměstnaný. Nevím, jak moc tohle zjištění koresponduje s oficielními statistickými údaji, ale pokud je pravdivé, tak je alarmující.
 Nezaměstnaným se pracující člověk stává tak rychle, že si v daném okamžiku ani neuvědomí rozsah škod, které na sebe nedají dlouho čekat. Devastace hodnot přichází záhy po vystřízlivění. Sám sebe přesvědčuje každý z oné nechtěné záložní armády, že je to jen dočasné, vlastně potřebné na regeneraci sil. Tak či onak, každá zkušenost je dobrá a pokud nezabije – posílí. Až potud, v rovině teorie, je to, dá se říci poučné a snad i něco, co musí každý zažít sám. Pak přichází vystřízlivění a obavy z budoucnosti a končí legrace. Jste nezaměstnaným v době, kdy je nezaměstnaný každý známý. Má cenu si něco hledat? Je to beznadějné. A to jsou příznaky nemoci ducha, která se záhy dostaví. Takže bojujete na dvou frontách: sám se sebou a s úřady. Formy devastace ducha jsou jen přechodné a překonat je se zdá jednouché. Oni (vaše okolí) vás jaksi donutí s tímto stavem něco dělat. Dál hledat, aby od nich byl pokoj. Nakonec se zadaří a hle! Práce je! A snad i prachy za ni budou jisté... Doba pochybnosti je zapomenuta. Máte práci a jste o něco výš a ani nevzpomenete, jaké to bylo být bez práce. Čest práci.

Inzerce

 Druhdy mě oslovila reklama na preservativy a to skrze předchůdce firmy Vulkán Hrádek nad Nisou. V předválečných letech doporučovala Primeros. A stejně agresivně, jako to dělají firmy dnešní. Na popelnících, na uzávěrech lahví, formou letáčků, plakátů, dopisů od spokojených zákazníků... V kraji pod Ještědem a s přesahem do zbytku Evropy. Zdejší firmy to uměly: Haas – cukrovinky Lipo na Ruprechtické třídě, textilky, mýdlo s jelenem, klobouky, paruky, zubní pasta Thymolin. Jedna však reklamy neměly. Reklamní týdeníky, něco jako Annonce, TipServis a další. Mnohé nevydržely. Annonce ztratila dech, ale v Liberci jej naopak nabral TipServis, který tu úspěšně působí po dvacet let.
 Dnes je znám v severních, východních i ve středních Čechách a mnozí z nás, sběratelů, se bez něj neobejdeme. Pomáhá těm, co hledají práci, napomáhá orientaci v čase i prostoru, v cenách, pokud chcete cokoli prodat či nakoupit. Je to týdeník, kteří předci neznali. Na vysoké profesionální úravni je tu, aby pomohl firmě, jednotlivci z úpadku, nastartovat hvězdnou dráhu firmě, kterou pochválí. Umí zrpostředkovat cokoli.
 Jsem rád, že pomáhá i mně, když hledám staré pohlednice. Pomohl mi kontaktovat, zprostředkovat, najít. Byl bych bez něj jako bez ruky. Zní to jako reklama, že? Ale není. Je to konstatování a snaha o poděkování. TipServis umí a pomohl mně i všem, kteří hledají. Tak ať nám, potřebným, vydrží dalších dvacet let. Přinejmenším.

pondělí 22. března 2010

Neformální rozhovor?

 Existuje také formální rozhovor? Co je to vytržení z kontextu? Tak, a podobně se ptají mnozí z těch, co se baví hrůzami vypouštěných z úst páně Topolánka, šéfa ODS. Jeho výroky překonaly rychlou rotu Miroslava Sládka a hanobí úctu k profesi politika. Skutečně politik může plácnout cokoli, když k tomu dodá „to je neformální rozhovor“? Proč tolik hrubosti právě u lídrů politických stran? Je to hloupost nebo jen nastavené zrcadlo? Vytrženo z kontextu. Pokud ano, tak cokoli řeknu, je rovněž vytrženo, zneužito, překrouceno. Chudáci, soudci, policisti, kdokoli se spoléhá, že člověk nelže. A doma? Kde jsi byl? Už slyším partnera – to je lež, to je vytrženo z kontextu. Miluji jen tebe. Rovněž vytrženo z kontextu. Lež a lhaní, mlžení a hledání viníků, Židů, cyklistů, Vietnamců. Všichni jsou vinni. Uhýbají. Jen Topolánek je rovná fošna... A přitom slovo politik se vždy rovnalo jisté sumě inteligence. Proč zrovna v téhle straně schází sebereflexe. Hájit neuhájitelné. Po vzoru statečných loupežníků padnem do posledního muže. Stojíme za svým Robinem Topolánkem. Všichni za jednoho, jeden za všechny. Pak tedy „čest a sláva“ poraženým. Do jednoho muže...

České sklo

 Ve druhé polovině 17. století překonalo svým věhlasem české sklo na světových trzích sklo benátské. Výroba skla souvisela úzce s technologií výroby, která v 17. století rafinací skla dosáhla kvality srovnatelné s konkurencí. A to i díky následnému broušení, rytí a malování na panstvích Česká Kamenice, Sloup a Zákupy. Vedle soukenictví a plátenictví se výroba a zušlechťování skla stalo na téměř čtyři sta let hlavním zdrojem obživy lidí na severu Čech.
 Zájem o české sklo za hranicemi Čech rostl od samotného začátku jeho výroby. Nejlépe odpovídalo vkusu zákazníků. Výrobci nabízeli širokou škálu výrobků: sklo broušené, ryté, ale i umělecky malované masivní sklo v původním barokním slohu, o které byl zájem nejen v Evropě ale i na celém světě. Konkurenční benátské sklo prohrávalo své vůdčí postavení na světových trzích i díky rozvoji sklářství v Čechách. 
 To dokumentuje Müllerova mapa z roku 1720, která mimo jiné zachycuje 38 skláren v jednotlivých lokalitách Čech. (A to ještě mapa nezachytila sklářskou huť v Bedřichově u Liberce, ve Mšeně u Jablonce a v Rejdicích). Největší počet těchto hutí byl právě na severu Čech., v Lužických a Jizerských horách. Horní Chřibská, Falkov, Antonínov, Kořenov, Harrachov, Vítkovice a další. Na práci hutí navazovala unikátní rafinace. Právě ta z našeho skla vytvářela polotovar vhodný k následnému dalšímu mistrovskému zušlechtění. A to naši skláři uměli! 
 Nový Bor, město nově založené v roce 1757 se záhy stalo přirozeným obchodním centrem tehdejší celé sklářské oblasti. Na druhou příčku výroby a obchodu českým sklem se vypracovalo město Kamenický Šenov. Těžké formanské vozy brázdily evropské silnice již od počátku 18. století. Španělské, britské, německé a portugalské koráby rozvážely sklo ze severu Čech do přístavů celého světa.
 Na severu Čech byla sklu podřízena i celá infrastruktura oblasti, počínaje těžbou dřeva nutného k chodu pecí, po budování cest, péči o zdraví dělníků ve sklárnách až po studium a výchovu sklářského obchodního dorostu. V roce 1763 založila katolická církev v Novém Boru školu s výukou cizích jazyků, obchodních nauk a obchodní korespondence a kreslení zaměřenou na přípravu odborníků. Na tradici škol a přípravě nových sklářských odborníků pak navazovaly další školská a praktická výchovná zařízení mladých sklářů, jako například v Jablonci nad Nisou a v Železném Brodu.

neděle 14. března 2010

Byl jsem v turnovském muzeu

 Muzeum v Turnově nastavilo zrcadlo době své slávy, konjuktuře výroby, exportu a rozvoje tak, jak ji obor skla a broušeného polodrahokamu zaznamenal už v první dekádě Československé republiky. Před První světovou válkou stávala v Turnově jediná továrna na broušení šatonků známé firmy „Fr. Šlechta“, brusírna kroužků firmy „Schmidt“ a brusírna perel v elektrárně firmy „Možný“.
 V roce 1928 pracovala firem již šest. Šlo o firmy pánů Konejla, Valchy, Ouhrabky a Pitaše, dále několik brusíren drahokamů, které se rovněž zabývaly broušením tvrdé skelné masy, imitací drahokamů. U nádraží vznikly dílny umělých perlí a tři menší hutě na sklo, kde se kompozice tavila dle starého osvědčeného způsobu.
 V centru Turnova vznikla a na trhu záhy uspěla bývalá brusírna, továrna Schmidt, kde se roztavené skleněné kroužky navíjely na pružné spirály, které sloužily k dalšímu zpracování v brusírnách ve Frýdštejně, Železném Brodu a Velkých Hamrech. Tam se vše brousilo, zlatilo a malovalo. V okolí Turnova se podomácku vyráběly a brousily perle, knoflíky a imitace drahokamů.
 Expozice muzea krok za krokem vede návštěvníka od jednoho odvětví ke druhému. Názorně sestavené expozice jsou přehledné, pouze některé štítky s doprovodným textem se starším návštěvníkům čtou s obtížemi.
 Vystavené šperky z českých granátů, šperkařského umu místních výrobců jde ale nad rámec běžné muzejní expozice. Při pohledu na precizní práci našich předků cítí návštěvník muzea hrdost na krásu kamene barvy krve a na uměleckou zručnost člověka do podoby překrásného šperku.
 Nová expozice turnovského muzea ve sklepeních budovy je počinem vedení muzea více než chvályhodným. Je jenom na nás, zda práce s „polodrahokamy“ bude pouhou expozicí muzea nebo zda opracovaný kámen bude součástí současného života, který zkrášlí a obohatí.
 Nevím, proč nás na Expu měla reprezentovat tunová „kapka zlata“. Turnovské zpracované „kamení“ by bylo mnohem autentičtější a reprezentovalo by jedno z posledních tradičních zpracování něčeho, co pochází z naší země a čím se po právu můžeme chlubit a co nás odlišuje.
 Zatím to umí turnovské muzeum velmi dobře. Až k vám přijede návštěva, už víte, kam s ní jít. Do Turnova, do muzea. Jsou to pašáci!

Trochu dějepisu

Jak mnoho zajímavého ještě skrývá památka, kterou tak dobře známe a kterou máme za humny? Hrad Valdštejn byl založen ke konci 13. století Zdeňkem z Valdštějna, který se stal zakladatelem rodu.Traduje se, že Zdeněk přispěchal na pomoc králi Přemyslu Otakaru II, chystajícímu se do války se svými 24 syny. Který z oněch 24 synů sídlil později na Valdštejně se nepodařilo zjistit. Obraz stromu života, otce s 24 syny, byl zobrazen na řadě zámků, jako počátek různých větví tohoto košatého valdštejnského rodu. Vskutku z jejich potomstva vzešlo mnoho Valdštejnů našeho Pojizeří. Například Jindřich, purkrabí Hradecka, byl poručníkem jednoho z těch, kterému další příbuzný chtěl vzít všechno. Nic nového, co bychom neznali z chování současných restituentů ve vztahu ke svým příbuzným.
Hrad Valdštějn zažil i dramatické chvíle za husitů. Byl tu vězněn český zemský správce Zikmund Korybutovič, polský kníže, který, ač do Čech povolán, byl všeobecně neoblíben. Po roce 1437 byl hrad opět v moci husitů, konkrétně v rukou Jana Čapka ze Sán (kterého vychom v tomto období často potkávali i v kraji pod Ještědem) a jeho dcery Žofky s proslulým husitským hejtmanem Jetřichem Talafúsem.
Ještě v 15. století vládla na hradě Kateřina ze Strážnice, milenka minsterberského knížete Jindřicha, syna českého krále Jiřího z Poděbrad. Její vláda na Valdštejně skončiola náhle, když neprávem obvinila saskou kněžnu z krádeže klenotů. Vladštejn se vrátil zpět do královského majetku. Patřil i Smiřickým, včetně toho, jak tehdy říkali, nesvéprávného, jehož sestra vyletěla i s jičínským zámkem do vzduchu. V doně Národního obrození byl v majetku Čecha, ze kterého se vyklubal poturčenec horší turka. Jan Antonín Lexa, původem pražský měšťan, zbohatl za napoleonských válek v obchodě s obilím. On a jeho potomci byli důslední v šíření němectví v kraji Českého Ráje. Jeho syn Felix v roce 1909 povýšil na hraběte z Aehrenthalu a majetek mu byl v roce 1945 zkonfiskován.

Jak se v Jablonci před 60 lety „plýtvalo“ s potravinami

 Psal se rok 1950, lámalo se 20. století. Kontrolou na místě ve vesnicích Jablonecka se zjistilo, že například rolník Janků z Janova nad Nisou vykrmil moukou 10 vepřů, ačkoli dle zdroje v obci neměl dostatečnou krmnou základnu. Ba co víc, když u něho byla provedena prohlídka, zda obecní udavač měl pravdu, byly nalezeny dva prázdné pytle od hladké mouky a ve žlabu zbytky mouky, kterou byla prasata krmena. Mouka i prasata byla zabavena a on bude po zásluze potrestán, psal dobový investigativní novinář. Škoda, že při zásahu nefotografoval a pod článek se nepodepsal. 
 Dále bylo v okrese Jablonec zjištěno, že velká spotřeba mouky a chleba byly zaviněna vedle plýtvání těmito produkty i hromaděním zásob, dokonce i komunisty – funkcionáři, kteří, cituji:“mají jít jiným příkladem“. Také vedoucí některých prodejen a Jablonecku svým nesvědomitým počínáním umožnili hromadění a přejídání se jednoho na úkor druhého. 
 Na Jablonecku bylo tehdy, v padesátých letech minulého století, 27 prodejen, které měly udržovat zimní zásoby, a co se nestalo? Skoro všichni skladníci si špatně přečetli „fermany“ a mouku z těchto zásob prodali do vánoc. Ve Mšeně se vyskytl i takový skladník, Havrda se jmenoval, co prodal mouku z odlehčovacího skladu, ačkoli odlehčovací sklad měl, snad podle názvu sloužit k odlehčování. No, vidíte, a přesto bylo zaznamenáno, že takové případy jsou / byly vyšetřovány / a budou po zásluze potrestány.
 V Rychnově se zjistilo, že u rolníka Palduse se nachází 18 pytlů nevyčištěné pšenice a 21 pytlů nevyčištěného žita. Obilí žraly myši, zatímco šestičlenná rodina nakupovala chleba i mouky bez zemědělské protidávky. Škoda, že dobový tisk nedal prostor i protistraně. Bylo by jistě zajímavé přečíst si, jak zemědělci Paldus, Janků a další reagovali na tato obvinění. 
 Suchý chleba a housky je vždy lepší proložit kouskem vepřového a tak se nedivme, že tomuto pokušení podléhali čím dál tím víc i různí straničtí funkcionáři oněch padesátých let. A kdyby šlo jen o zatajené obilí... Hledal se totiž i opravdový třídní nepřítel a těm se stínaly hlavy. V Praze na Pankráci.

Učitel (Ke dni učitelů 28.3.)

Každý z nás je z některé té vsi. Pamatuji si z „Pantáty Bezoušky“, jak klasik naší literatury nechává dva staré dědoušky vzpomínat, že on i každý Pražák přišel ze selské chalupy. Naše generace už je maximálně ze vsí, které, coby příměstské, zaměstnávaly naše rodiče zpola při práci doma, zpola ve fabrice ve městě. Dá se říct, i podle počasí.
Jinak to bylo s povoláním učitelským. Pamatujeme učitele, co přicházeli „na umístěnky“, do bytů na vesnici do už připravených funkcí - „už aby tady byli a práce se ujali“. Byla to všeobjímající účast na kulturním i spolkovém životu obce, od hlásání do obecního rozhlasu až po psaní místní kroniky. A k tomu vést školu, kdy ve třídách bylo 30-33 žáků, a na školách učili pedagogové s nejfantastičtější aprobací od učitele tance a šití, po všechny možné ztroskotance, vyhnance z Prahy, politické, náboženské a jiné štvance. Vždyť bylo po válce a různé „dekrety“, osobní války, změny charakteru režimu a vlády, jako vlny vyplouvaly na břeh, do vesnických škol v pohraničí osobnosti, které by si jinak v místním hostinci nedali ani limonádu. A teď tu učili... Vedle lékaře z „Hradu“, osobního doktora prezidenta Beneše jiný, který léčil prezidenta protektorátního.
Kadlub dějin, nových povinností a panychyd nevídaných rozměrů a dosahů. A u všeho musel být nový učitel. Jeho život kontrolovala místní KSČ, školský odbor ONV, MNV (tam trávil také víc času než ve škole). A mohl si být jist, že pokud ves ztratí nějakého dalšího dobrovolného neplaceného funkcionáře, bude do uvolněné funkce spontánně zvolen. Nic nového pod sluncem, tak tomu bylo vždy.
Školní bakaláři, nezbední i vážní, seriózní to měli po celá staletí stejné. Jejich povinnosti se od těch z let poválečných lišily jen pojmenováním. Zpět od poloviny 19. století o sto let nazpátek. Vedle služby školní, tu byla ta druhá,neméně dobrodružná, kostelní, která zahrnovala nejen hraní na varhany, ale i službu kostelníka. Korunou k tomu bylo zvonění v létě, v zimě, v poledne, večer. 20 krejcarů měsíčně bylo dobrých. Pokud to šlo, učitelský si za sebe někoho najal a ten za něj zvonil. O věžní hodiny se staral a pokud byla škola církevní, kostelničil.
Ráno na faru pro klíče a pro kalich, otevřít těžká vrata kostela, rozsvítit minimálně jednu lampu (pro ty mladé: elektřina nebyla zavedena, nebyl vodovod, splachovací WC, natož internet...), připravit ornát pro faráře, zazvonit a zvonit a zvonit. Za to ročně 5 zlatek, 20 krejcarů.
Po roce 1868 mohl žádat o přidání. K tomu kupříkladu i „své“ korce polí ( za půl) a ty skutečně obdělával a sklízel z nich. A za to varhaničení mohl ročně inkasovat i jedno sto zlatých. A co bylo neméně důležité, učitel dbal o to, aby obec nebyla zvaná analfabetickou. Topilo se dřevem. Ve škole i v příbytku učitele. Obec dodala 8 sáhů dřeva, ba i více. Nerozřezaného.
A jak to dnes víme? Víme, že učitel, řídící, psal i tu kroniku obce, kde si sám často postěžoval, sám sebe pochválil.
No a je tu doba současných učitelů od malotřídek po školské giganty současných školských projektů. Být učitelem bylo vždy posláním. Dnes už nehraje s dětmi, s dospělými ani s nadřízenými divadlo, o to víc usiluje ze školy pryč. Tahle profese byla řehole a bude vždy jen pro silné jedince. Přináší ovšem pocit neskonale dobré práce, vidět, že jsem někoho naučil.

Kolik je hodin

 Odpověď je snadná. Máte hodinky, mobil, přístup k internetu. Na dohled jsou věžní hodiny. Hodiny digitální, manuální a tak bych mohl pokračovat... Jsou ale i jiné možnosti. Podle slunce, známe-li světové strany. Je-li slunce na jihu, je poledne a stromy vrhají krátké stíny. K večeru se stíny prodlužují a slunce postupuje každou hodinu víc a víc na západ. Horší to je, je-li zataženo. 
 Pak jsou tu ovšem květiny. Mák otevírá květ už v sedm hodin ráno, v osm zavírá svůj květ bleděrůžový svlačec. V devět hodin ráno zavře svůj květ sedmikráska, v deset durman. Jsou-li otevřeny modré květy rozrazilu je jedenáct hodin. Na minutu přesně se v poledne zavírají růžové kvítky hořké zeměžluče. Ve tři odpoledne jde spát pampeliška, která stáhne své žluté lístky. V pět hodin odpoledne se opět probudí durman, který spal od deseti hodin. V sedm se otevírá zvonek, v osm žluté blatouchy. 
 Známe-li přírodu nejsme v čase ztraceni. Přírodní hodinky, na rozdíl od těch na baterii, jsou velmi přesné a fungují stále – pokud zrovna venku nemrzne a není právě pod mrakem.

pondělí 8. března 2010

90 let muzea v Českém Dubu

 V zimě 1919-20 byl učitelskou jednotou v Českém Dubu dán návrh k založení „okresního muzea“, v němž měla být zvláštní část věnována památce Karoliny Světlé. O záměru se prostřednictvím paní A. Čermákové – Slukové dozvěděla rovněž Eliška Krásnohorská, kdysi nejbližší přítelkyně K. Světlé. Nabídla nově se tvořícímu muzeu kompletní sebrané spisy K.S., dále její portrét v rámu a řadu fotografií. Celý dar si zástupci českodubského muzea vyzvedli v dubnu roku 1920 a instalovali v muzeu. Součástí daru byly i dvě podobizny spisovatelky Elišky Krásnohorské, která k nim připsala věnování: „Krásnému podniku Podještědského musea v Českém Dubě, klade si za čest na laskavou žádost podati tuto malou známku své úcty a sympatie Eliška Krásnohorská. V Praze 28. března 1920.“
 Připomeňme si, jak úzce souviselo dílo E. Krásnohorské s dílem K. Světlé. Například Krásnohorské libreto ke Smetanově opeře Hubička bylo napsáno podle povídky K. Světlé. Mnozí i později v této písni dvou lidských srdcí vždy slyšeli zpívat srdce svá – spjaté s naším Podještědím s hudbou B. Smetany. Je na místě poděkovat současnému vedení muzea za příkladné zachování původního regionálního poslání muzea. Do dalších let mnoh dalších badatelských úspěchů přeje

  Egon Wiener

Za humny a jsi ve Stráži nad Nisou

 Vím pouze o jedné veličině, která navštívila Stráž nad Nisou. V roce 1906 to bylo jeho apoštolské veličenstvo F. J. I. z Boží Milosti císař a král Rakousko-Uherský, tudíž i český. I když... Právě to český v tehdejších Sudetech, v kraji pod Ještědem moc nesedělo. Císař přijel povzbudit a okem pohladit Jubilejní výstavu německých průmyslníků a obchodníků v Liberci. Navštívil některé z nich a osobně jim poděkoval za jejich práci. A tak se přihodilo, že navštívil i Stráž nad Nisou, místo s krásnými, slunnými pozemky, o které omnoho let později svedou nelítostný boj bohatí (majetní) sousedé.
 Obec pojmenovaná Habersdorf je zmiňována církví již v roce 1411. Ony tu asi byly dvě obce. Jedna jako Stráž a druhá s německým názvem, které postupem času splynuly v jednu, protože od roku 1469 se mluví již o obci jedné. V roce 1969 Stráž nad Nisou slavila 500 let. Vedle Liberce se rodila dravá města plná průmyslu: Vratislavice nad Nisou, Rochlice, Stráž nad Nisou a jiné...
 Ve Stráži se narodil i vůdce dělníků, sociální demokrat Ferdinand Schwarz, veličina, která se tu, na rozdíl od císaře, narodila. Císař přijel, rozdával tituly, řády, přijímal hold, třásl pravicí a naštvával tak průmyslníky, na které se nedostalo. Obec se dále rozrůstala a průmysl jen vzkvétal. Dnes její půvaby ocení nejen její obyvatelé a ti, kteří se sem stěhují za klidem, ale i všichni její návštěvníci. Takže k 641. narozeninám Stráže nad Nisou přeji vše nejlepší. Ad mea veesrim šana.

Lovecké trofeje

 Pokaždé, když slyším na zámcích a hradech vyprávění o přebohatých honitbách bývalé šlechty a na stěnách vidím lovecké trofeje, tak si říkám, že to musela být prazvláštní doba. Pozabíjet tolik zvěře jen tak, pro potěšení z lovu, pro trofeje...
 Cenným zdrojem pro získání informací pro „porozumění“ tomuto druhu zábavy jsou obecní kroniky a zápisky, které si vedli místní lidé. Dovolte mi, abych vás seznámil s popisem jednoho takového honu, jehož reálie byly sepisovány pro místní kroniku obce, kláštera Hradiště na panství hrabětě Kristiana Valdštejna.
 Psal se rok 1847 a onen popisovaný hon se udál ve dnech 17. a 18. srpna. Byl posledním honem, jehož se zúčastnil arcivévoda Štěpán před odchodem do Maďarska (Uher), kde byl ustanoven místodržícím. Arcivévoda, provázený hraběty Grünem a Vratislavem byl očekáván majitelem panství a pořádajícím honu Kristianem Valdštejnem a hrabaty Thunem, Apponym, Kinským, baronem Náchodským. Zajímavé je, že šlechta z geograficky blízkého okolí, z Hrubého Rohozce, Sichrova (tehdy opravdu psáno s měkkým -i-) a Frýdlantu nebyla pozvána. Určitě to nebylo kvůli jazykové bariéře, protože všichni „obcovali“ v jazyce německém. No budiž, nebyli zváni – nepřijeli, zřejmě podle srdečného: Přijďte k nám, my k vám taky nechodíme...
 Ti, kteří přujeli se náramně bavili už před samotným honem. Byla pro ně připravena bohatá hostina a různé kratochvíle ukončené na zámecké zahradě hrou v kuželky při pochodních a svítilnách. Dokončovala se slavobrána. Po celý předchozí týden vrchnostenský stavební rada s mnoha dělníky pracoval na tehdy bezpodmínečně nutné slavobráně. 
 Byla budována z prken a z celých mohutných kmenů statných stromů a obkládána chvojím a střídavě zeleným a šedým mechem. Uprostřed měla průjezd a po stranách dva menší průchody, z boku ji zdobily čtyři veliké jelení lebky s parohy. Nad obloukem, na římse z mechu byly z jiřin vytvořeny německé nápisy a zcela nahoře se skvělo velké „S“, počáteční písmeno jména nejvýše postaveného hosta, arcivévody Štěpána. Kolem byly prapory v barvách Rakouska, Čech, Uher a barev hrabat Valdštějnů.
 V den zahájení honu spěchali od časného jitra lidé z okolních obcí zpod Ještěda, od Turnova k Maňkovické oboře, aby spatřili rakouského arciovévodu a přihlíželi honbě. Vrchnostenští úředníci je rovnali do řad po stranách slavobrány a úderem deváté hodiny zazněla fanfára. Arcivévoda Štěpán přijel řadami jásajícího davu v lehkém kočáru a vjel do loviště obehnaného plátny a „mnohými tenaty“. Dále cituji: „Arcivévoda projíždějě lovištěm střílel vysokou zvěř.“ Ostatní lovečtí hosté přijeli o dvě hodiny později a u slavobrány čekali, až se arcivévoda unaví a vrátí. Ten se po návratu podělil o úžasné lovecké zážitky s ostatními, kteří teprve na svůj úlovek čekali. 
 Trubka opět dala pokyn a myslivci hraběte Valdštejna poslali honce k zatáhnutí leče. Panstvo usedlo do lehkých kočárů a hon pokračoval. V malé chvilce zmizeli všichni v lese. Přihlížející lid se za zvuků hudby bavil po svém způsobu, jak poznamenal přihlížející kronikář. Nechyběla ani markytánka, která prodávala občerstvení, ale většina přihlížejících si jídlo přinesla. 
 Honba skončila o šesté hodině. Uloveno bylo 16 daňků a 7 jelenů a příštího dne pokračovala lovem zajíců a koroptví. Arcivévoda drobotinu nelovil a odjel ještě v noci. Předtím ale podaroval maňkovického nadlesního svým loveckým tesákem. 
 Podobně tomu bylo i na jiných hradech a zámcích. Stěny se postupně plnily trofejemi a mohutnými lebkami „ulovené“ zvěře. Postupně jich přibylo tolik, že už je nebylo kam dávat. Snad i proto byla v Čechách zrušena šlechta vznikem Československé republiky. Jestli pak ubylo loveckých trofejí nevím, ale co vím, je, že když si chci objednat v restauraci jelení guláš, je stále dražší a dražší.

neděle 7. března 2010

I to se může stát

Krást se nemá. Chlapec ve věku, kdy by kdysi býval ve vojenské presenční službě, s dredy ve vlasech leží asi padesát metrů od krámku Vietnamce. Před chvílí z něj vyběhl s bundou v ruce. Bez placení. Teď na něm sedí o dvě hlavy menší vietnamský prodavač a buší do něho pěstmi. „Krást se nemá!“, křičí na něj a nepřestává. Čech si kryje hlavu a křičí:“Dobrý, dobrý, nic se nestalo.“ Bundu odhodil asi po dvaceti metrech.
Vietnamec už nekřičí, Čech se zvedá. Vietnamec odchází ke svému obchůdku. Ulice je plná spěchajících lidí a těch dvou si nikdo nevšímá. Češi fandí Čechům. Vietnamec neví, jak moc riskoval. Zdredovaný Čech rozhazuje rukama. Už na něm nikdo nesedí. Cítí se ponížený, vykřikuje silné vulgarismy a má chuť se prát. Vietnamec je pryč a Češi se jen otáčejí a sem tam zareagují. Nadržují zlodějovi, pry si za to Vietnamci můžou sami. Moc si vydělávají a Čechy okrádají.
Svatá prostoto! Přesně tohle psal do své bible Adolf Hitler a knihu nazval Mein Kampf. A pak, že se dějiny neopakují! Jsme poučitelní? Houby! Jsme fatálně nepoučitelní! Krást se nemá... Den se vydařil, je chladno, ale sluníčko svítí. Někde za stolem sedí kriminalisté a počítají finanční lumpárny libereckého mistrovství v klasickém lyžování.
Škoda, že nejsou pranýře a kobky. Krást se totiž nemá. Práva se nikdo nezastal, policii nikdo nevolal. Malý vietnamský obchodníček má smůlu. Nikdo by nesvědčil v jeho prospěch. Takový se mi jevil svět začátkem března roku 2010.

Zmizelá

 Zmizela před čtyřiceti lety. Byla jedna z prvních, ale zdaleka ne poslední. 
 Centra měst dostávají nové tváře a to, co z nich mizí, je navždy ztraceno. Hospoda „U Sobotků“ na rohu ulice Blažkovy a Náchodské, dolní centrum Liberce... Píše se rok 1969. Asanace aneb velký přerod města počal. Mizí kolorit, postupně ztrácíme identitu města ostrých zatáček, úzkých ulic, starých měšťanských domů, hospod a hospůdek, kde se cítíme dobře, jako doma. K „Sobotkům“ chodívali zaměstnanci blízkého policejního ředitelství, které mělo své sídlo v bývalých mysliveckých kasárnách v Blažkově ulici...
 Kde je dnes Blažkova ulice? Ztracena v komplexu „úžasně potřebných a nezbytných staveb nového Tesca“. Náchodská ulice? Nemlich to samé. Právě takových lidových pivnic a milých pajzlíků ubylo. Nepostrádáme je dnes jenom my. Současných kebabů, bagetáren a jiných podfukáren mají plné zuby i turisté, kteří ve městech jako Liberec, Jablonec, Turnov, Chrastava, Frýdlant, Česká Lípa, hledají něco jiného, než najdou v Praze, Vídni, Berlíně.
 Je to až k vzteku, jak se ti dnešní papaláši ještě domnívají, že nám přinášejí osvětu, dary a prosperitu, když prodávají pozemky takovývm společnostem, které pak z měst dělají mrzáky. Jen se podívejte na ty sochy ze Spacia! Když mrzačí Prahu, budiž, ale naše domovy, naše ulice by měly sloužit lidem, co v nich bydlí a ne zvrácenému pojetí světovosti! Co se dá ještě zachránit? Už asi nic. Radnice prodala vše, i nos mezi očima, aby měla na splácení, na dluhy. Už nerozhoduje o ničem movitém, ale pouze o nás, o lidech.A ti? Jenom mlčí.
 Co bude s posledními „volnými“ pozemky po Textilaně, na Perštýně? Ať je město získá zpět. Ale za co... Zázraky se nedějí. Smiřme se s tím, že může být i hůř. Ti samí, co město zhanobili znovu kandidují a – zvítězí? Pak je to jako s těmi poplatky u lékaře, v lékárnách. Zvolili jsme si a pak je vše v nejlepším pořádku. Nenadávejme na radnici, ale na sebe, jak prozíravě a uvážlivě jsme volili. 
 Dobrou chuť vám přeji v restauraci ze skla a betonu, při čínské polívce. Ať vám chutná plný talíř suši! Je určitě zdravější než buřty nebo tlačenka s cibulí! Opravdu jsme tohle skutečně jedli. A přežili...

Vše na prodej. Za polovic

 Ze všech stran na nás útočí reklamy: sleva 70%, volné prostory k podnikání, k pronajmutí, teď hned! Kupuj a neváhej! Slevy, slevy... Vše je na prodej.
 Taky bych si něco koupil. Ne moc drahého. Nejlépe zachovalého politika. Ten by se mnou chodil, večer u nás v nové Vsi venčit bojácného psa. Psal by za mne pozitivní články do novin. Optimistická hlášení o tom, co všechno všude klape a jaké chvályhodné vize má muž na zdejší radnici. Ach jo! A při tom: nekup to, když je to tak laciný!
 Stříbro, zlato, italské boty do deště na jeno použití, francouzské parfémy, žrádlo pro kočky, shnilý pomeranče v sáčku za polovic. A ty úžasný zájezdy! Tři děti za polovic, čtvrté zadara, dva dospělí, jenom pouhých čtyřicet tisíc. Kde je vzít? Auta, co umí i to, co nepochopím. Mobil, co hlídá, kolikrát jsi dneska a kde jsi byl. Veškeré jídlo už taky v prášku, mělněné maso, voňavý toaletní papír, endiaron, lístek do kina a ultra tenkou televizí. To všechno a ještě mnohem víc nabízí svět roku 2010, rok hojnosti a nevídaných slev, slibů a „pokory“ politiků, kteří chtějí pokračovat, zůstat. Být opět zvoleni. U někoho to snad i pochopím, u jiných hořce pláču a nejsem sám. 
 Co platí na politiky, že nevidí než sebe a nechtějí skončit? Budou kandidovat, ať to stojí, co to stojí! Já jenom, že vše je dneska za polovic. Zas nás budou obdarovávat hrnky a propiskami, ti hloupější gulášem doma na ohřátí. balónkem, klíčenkou, ba i vlastní fotografií. Budou i zpívat a tančit, na požádání ukáží i zuby, potřesou rukou. Těch bych se i držel. Budou z nich výborní asistenti těch, co už nemohou. Pomocníci v domácnosti: chodbu mokrým hadrem setřít, vyprášit koberec, dojít samostatně něco nakoupit, na poštu pro známky... Našla by se pro ně řada dalších užitečnějších chvályhodných prací: dojít do knihovny vrátit knížky, přidržet kohokoli, aby neupadl, ustoupil by na zledovatělý chodník... 
 Ach Bože, jak by ještě mohli být společnosti užiteční! Ale oni ne! Bojí se, že už by to nezvládli. Že by se jim lidé smáli, že už si netroufnou vrátit se na zem, mezi nás, co nakupují za ty úžasné slevy všechno za polovic...