středa 31. března 2010

Má oblíbená daňová přiznání

 Mám před sebou prastarý list ručního papíru, dědečka všech současných formulářů „list poplatní No 104“. Originál z roku 1876 podaný v Liberci 24.10.1887. Dvoulist starého, silného, zažloutlého papíru s nezbytným rakouským douhlavým orlíčkem v záhlaví. Úřední doklad ve dvou obcovacích jazycích Království českého, v jazyce českém a německém. Úřední doklad hovořící o splněné daňové povinnosti libereckého podnikatele příslušného do politického okresu Reichenbergu, úřadu berního tamtéž, obce poplatní a místní Franzendorf (dnes Františkov) Anton K. Ze své živnosti byl povinován platbou pěti zlatých 25 krejcarů a to platbou v hotovosti v „kleinkanzelei 16“ (malá kancelář 16).
 Je poučen dvojjazyčně, že „rekursy proti vyměření neb zaplacení daně z výdělku musí se podle zákona ze dne 19. března 1876, říš. zák. č. 28 ve 30 dnech u podepsaného úřadu vyměřovacího podati a nezadržují placení daně. (Paragraf 10 patentu o dani z výdělku). Pro dnešní plátce daně uvádím z tehdejšího předtištěného formuláře dále: „Daň z výdělku s přirážkami se zapravuje ročně ve dvou stejných lhůtách; první lhůta propadá 1. ledna, druhá 1. července. Následky pro zanedbání těchto lhůt platebních jsou zákonem ze dne 9. března 1870 říš. zák. č. 23 ustanoveny“. Tomu se dotyčný plátce Anton K. uvolil bez odkladu a tudíž se vyhnul postihu dle uvedeného paragrafu. To vše praví tento list úřední starý úctyhodných 134 let a potvrzují mnohá úřední razítka, z nichž kulaté „Der K.K. Bezirkshauptmanna“ bude asi to nejdůležitější.
  Až záviděníhodný, jednoduchý formulář někdejšího daňového přiznání v podstatě neuvedl plátce v pokušení daň krátit. Bylo to vidět na první pohled. Jasné. Stručné. Přehledné. Poplatník byl při vyplňování veden krok za krokem minimem otázek. Navíc byl formulář ozdoben slušivým dekorativním rámečkem, jako by vymahatel daně chtěl říci: Zaplať, ale vyplnění formuláře nemusí být jenom stres. Ponížení z toho, že mu nerozumíš, jako je tomu dnes. (I dnes bych unes formulář, který není jen děs. Třeba okořeněný humorem, trochou veselí, v tom našem slzavém daňovém údolí). Rovněž vidím vzor v onom ztraceném ráji jednoduchosti 19. století. Tak trochu závidím našim předchůdcům tu střídmou sumu zlatníků a krejcarů vyplácených na dřevo přepážky berního úřadu.
 Asi to tenkrát stačilo. Nevím, kolik z těch daní zůstávalo doma, faktem ale zůstává, že v té době například město Liberec skutečně prosperovalo a nemělo oněch hrozivých finančních závazků, které jej dusí dnes.

Žádné komentáře: