Každý z nás je z některé té vsi. Pamatuji si z „Pantáty Bezoušky“, jak klasik naší literatury nechává dva staré dědoušky vzpomínat, že on i každý Pražák přišel ze selské chalupy. Naše generace už je maximálně ze vsí, které, coby příměstské, zaměstnávaly naše rodiče zpola při práci doma, zpola ve fabrice ve městě. Dá se říct, i podle počasí.
Jinak to bylo s povoláním učitelským. Pamatujeme učitele, co přicházeli „na umístěnky“, do bytů na vesnici do už připravených funkcí - „už aby tady byli a práce se ujali“. Byla to všeobjímající účast na kulturním i spolkovém životu obce, od hlásání do obecního rozhlasu až po psaní místní kroniky. A k tomu vést školu, kdy ve třídách bylo 30-33 žáků, a na školách učili pedagogové s nejfantastičtější aprobací od učitele tance a šití, po všechny možné ztroskotance, vyhnance z Prahy, politické, náboženské a jiné štvance. Vždyť bylo po válce a různé „dekrety“, osobní války, změny charakteru režimu a vlády, jako vlny vyplouvaly na břeh, do vesnických škol v pohraničí osobnosti, které by si jinak v místním hostinci nedali ani limonádu. A teď tu učili... Vedle lékaře z „Hradu“, osobního doktora prezidenta Beneše jiný, který léčil prezidenta protektorátního.
Kadlub dějin, nových povinností a panychyd nevídaných rozměrů a dosahů. A u všeho musel být nový učitel. Jeho život kontrolovala místní KSČ, školský odbor ONV, MNV (tam trávil také víc času než ve škole). A mohl si být jist, že pokud ves ztratí nějakého dalšího dobrovolného neplaceného funkcionáře, bude do uvolněné funkce spontánně zvolen. Nic nového pod sluncem, tak tomu bylo vždy.
Školní bakaláři, nezbední i vážní, seriózní to měli po celá staletí stejné. Jejich povinnosti se od těch z let poválečných lišily jen pojmenováním. Zpět od poloviny 19. století o sto let nazpátek. Vedle služby školní, tu byla ta druhá,neméně dobrodružná, kostelní, která zahrnovala nejen hraní na varhany, ale i službu kostelníka. Korunou k tomu bylo zvonění v létě, v zimě, v poledne, večer. 20 krejcarů měsíčně bylo dobrých. Pokud to šlo, učitelský si za sebe někoho najal a ten za něj zvonil. O věžní hodiny se staral a pokud byla škola církevní, kostelničil.
Ráno na faru pro klíče a pro kalich, otevřít těžká vrata kostela, rozsvítit minimálně jednu lampu (pro ty mladé: elektřina nebyla zavedena, nebyl vodovod, splachovací WC, natož internet...), připravit ornát pro faráře, zazvonit a zvonit a zvonit. Za to ročně 5 zlatek, 20 krejcarů.
Po roce 1868 mohl žádat o přidání. K tomu kupříkladu i „své“ korce polí ( za půl) a ty skutečně obdělával a sklízel z nich. A za to varhaničení mohl ročně inkasovat i jedno sto zlatých. A co bylo neméně důležité, učitel dbal o to, aby obec nebyla zvaná analfabetickou. Topilo se dřevem. Ve škole i v příbytku učitele. Obec dodala 8 sáhů dřeva, ba i více. Nerozřezaného.
A jak to dnes víme? Víme, že učitel, řídící, psal i tu kroniku obce, kde si sám často postěžoval, sám sebe pochválil.
No a je tu doba současných učitelů od malotřídek po školské giganty současných školských projektů. Být učitelem bylo vždy posláním. Dnes už nehraje s dětmi, s dospělými ani s nadřízenými divadlo, o to víc usiluje ze školy pryč. Tahle profese byla řehole a bude vždy jen pro silné jedince. Přináší ovšem pocit neskonale dobré práce, vidět, že jsem někoho naučil.
Žádné komentáře:
Okomentovat