neděle 25. dubna 2010

Byl jsem v bance

Ač se vám to bude zdát nezdvořilé, musím říci, že výstava prací libereckého umělce renesančního typu,Václava Plechatého, stojí za všechny prachy. Tak nějak lze totiž „ošacovat“ výstavu v bance. Pobočka banky Popolare na Soukenném náměstí v Liberci, dává ve svých prostorách nahlédnout do tvorby umělce, do tvorby, která stojí za zhlédnutí i za zamyšlení.

Báječný Jindřich Honzík, který pomohl na svět knize, kterou Václav Plechatý napsal, o autorovi řekl, že vše, co dělá, dělá srdcem. Ano, i tak je možno vidět nezaměnitelné grafiky a plastiky, dřevo, které jsou v rukou autora výstavy víc než hmotou, z jejíž anonymity záhy vystupují postavy a děje, tak charakteristické právě pro rukopis tohoto všestranného umělce. Jeho dřevo má v sobě kód hudby, tak jako dřevo Drozdenových houslí. Umí a má v sobě dar bludného kořene, hlubin prastarých moří, spletených kořenů a lidských paží, světlo loučí i městských neónů.

Jeho kniha je prosta nabubřelých gest, za to je plná humoru a lechtání na žebrech. Jeho je svět těch malých infantilních těl, obyčejných lidí a lidiček. Jen slepý, který nemůže vidět je ochuzen o zázrak zrození, kdy se autor stává otcem a sen skutkem. Navzdory vší té kráse se zeměkoule nepřestane otáčet, slunce hřát a voda téct. Pevně na zemi stojí ten, který toho tolik umí, ten, kdo umí složit ze dřeva i na papíru hold lidské bytosti.

To vše je k vidění na výstavě plné krásných a chytrých lidí, v bance Popolare, na výstavě, která dělá čest jak sobě, tak autorovi, Václavu Plechatému. Jeho výstavu byste měli vidět a jeho knížku číst. Nevymýšlím si.

Jídelní lístek 2010

Do parlamentu, na radnici, jak je libo. Oni nabízejí, já kupuji. Žel, ač je to obchod, od smlouvy lze odstoupit těžko. Zvolíš – zaplatíš. Peníze ti nikdo nevrátí. Je to jako s tím kouzelným, specificky českým „podnikatelským záměrem“. Vložil jsi peníze, žel „záměr“ se nezdařil. Sbohem vložené peníze, ideály, důvěro, pocite jistoty! Takový je dnešní svět? Nelze nikomu věřit? I ten z nejdůvěryhodnějších podvádí manželku s kolegyní. I ten, co má vaši důvěru porušuje zákony a dopravní předpisy, falšuje cestovní výlohy, rád se nechá pohostit a neplatí.

Volby. Co všichni slibují? Jen ze slibů by se postavila katedrála, spousta nemocnic a nádherných silnic. Zvedly by se důchody, rodičovské příspěvky. Svět se dnes dělí na bohaté a chudé, na křesťany a muslimy. Je to o malém hřišti na kousíčku malé staré Evropy, na docela malém pískovišti, kde je spousta hovínek a odhozených injekčních stříkaček, narkomanů a kde se všichni perou o všechno.

Každý by rád svými sliby přilákal co nejvíc voličů – platičů daní. V sázce je toho tolik, že vlastně jeden ani neví, co všechno se může stát, když špatně zvolí. Skončí eurozóna? Jak to bude doma s prací? Budou nám vládnout bohatí nebo chudí? Je čas na návrat komunistů nebo dám svůj hlas kapitalistovi a on mi dá možnost taky zbohatnout? Vrátit se do přírody, zvolit úplně nové tváře, dát hlas Zemanovi?

Všechno tu už jednou bylo. Byl tu i Hitler i Stalin. Dali lidem práci, ale jiným ji vzali spolu s jejich životy. I dnes jsou mezi námi extremisté. Životně nenávidí Rusy, Američany, Židy, Rómy. Soused nenávidí stromy, co mu stíní, jiný zas mluví jen o hokeji, třetí se opíjí. Každý jsme jiný a podle toho vypadají volby. Nic se nezmění. Zvolíme opět blbě populisty, ty, kteří dovedou co nejlépe mluvit, rozhazovat rukama a báječně se šklebit. Kde zůstala kritéria podle kterých něco měnit? Zůstane při tom, že podlehneme reklamě a stokrát opakované lži se stanou bernou mincí.

Až vystřízlivíme z povolební opice, budeme opět tam, kde dnes. Chcete se vsadit? Ani ten nejlepší se nezavděčí všem. Koho budou volit mladí? Koho staří? Bohatí? Chudí? Věřící? Každý chce od vítěze, aby se mu vrátil „vložený“ hlas. A tak se opět máme na co těšit. Bude to guláš, ragú, sekaná nebo hezký velký řízek, biftek, obalovaný květák přes celý talíř? Tak nějak dopadnou naše příští volby. A tohle přirovnání mi nepřipadá až tak hloupé. Jíst musíme všichni. Tak si objednejme. Za chvíli přijde číšník...

Radost

Radost si udělám. Taky jste už ve věku, kdy udělat někomu radost je metou Vašeho snažení? Pokud ne, raději nečtěte dál. Většinou se tenhle anachronismus objevuje u rodičů a je zaměřen na jejich děti. Může být i výjimka, která postihuje i širší okruh známých, ba co dím, i vícero lidí. Pak ovšem jde o víc než o úchylku, jde o postižení. Tací lidé dostávají různá jména, lidé je mají za podivíny. Lékaři je diagnostikují a příbuzní se je snaží zbavit svéprávnosti a napadají soudně žalobami jejich poslední vůle. V našich zeměpisných krajích jde o onu nižší hladinu postižení, kdy otcové, dědové, matky i babičky investují do dětí. Často nepřiměřeně, ale s pocitem dobře udělané práce. Však oni nám to jednou vrátí...

Nevrátí. A mám pocit, že ona radost z vnoučka, ze syna se vytratí záhy po tom, co se ožení. Nebagatelizuji. Vím, o čem mluvím. Děti bývají často nevděčné. Co s tím? Radost z podarování je často pocitem nasycení těla drogou, která se stává návykovou a často i zhoubnou. Naní léku na lidskou slabost, na zklamání a věčnou touhu, aby mě měl někdo rád. Závidím narcisům, pivoňkám, astrám a slunečnicím! Nemohu jinak. Něco dám a něco očekávám. Že to nepřichází bolí a nejsem v tom sám. Nemají čas. Bůh suď, jsem asi jenom hloupý, naivní a budu navždy sám. V dárcích to není, jen v čase. Nikdo ho nemá, je vzácný. Jsou vztahy povrchní a žádné. Nevím, co je lepší. Takový nebo žádný? A radost? Tu mám. Žel jsem opět sám, všichni mají už lepší program. Zbude-li čas, tak se zastavím. Mezi dveřmi. Sorry, nevěděl jsem, pospíchám, mám toho moc a nestíhám...

Slovo k městské tržnici

V Liberci se vrací tržnice na své původní místo. Do uličky proti kinu Lípa, na místo, kde v minulosti neměla zrovna na růžích ustláno. Přes snahu radnice se shodli kupující a prodejci na jednom. Nově nabídnuté prostory u zadního traktu LVT jsou mimo centrum, tudíž nejsou atraktivní.

Zvyk je železná košile a tak až čas ukáže, zda návrat do původních prostor vyřešil letitý spor o libereckou tržnici.

Stále zůstává otevřený „spor s Billou“ v OC Plaza, která nechce celoroční tržnici, rybárnu a prodej zvěřiny pod jednu střechu OC Plaza, kde má Billa exkluzivitu. Zdalipak se to podaří někdy zlomit?

neděle 18. dubna 2010

V parku

Do parku vedle našeho paneláku se vrací dětský hlas, smích, křik i pláč. Ptáci, co v zimě kdesi pospávali se navrátili do korun. Bezdomovci si zuli svoje boty a vystavili světu na odiv svá zubožená těla. Všichni tu řekli hlasitě a jasně: Co byste chtěli? Svět patří opět nám a kdo je optimista, ten se k nám přidá. První poslechli pejskaři, pak ti z technických služeb. Odvezli odpadky, spadlé větve, psí i lidské výkaly skryté po celé zimní období v hromadách zmrzlého sněhu smíšeného s listím a špínou z okolí.

Ano, to jsou naše parky, dnes opět obsazené těmi statečnými dětmi, jejichž matky rády riskují a také studenty a studentkami, kteří tu po škole a za školou pokuřují, klábosí a flirtují. Domácí se zde zastaví jen náhodou. Z okna se prostor přilehlého parku ovšem kontroluje. Býval kdysi náš, jenom náš, byl ozdobou. Časy se trochu změnily a park si našel jinou klientelu. Supluje nádražní čekárnu, ač k vlaku je odsud daleko.

Park už je jenom symbolem, ostrůvkem, kterého se přidrží plavec vyčerpaný silným proudem. Lavičky nikdy nikdo neumyl, písek pročůraný kočkami, hlodavci a lidmi už raději kdosi odstranil. Na co si hrát? Na to, že nevidím? Vždyť cítím jarní vzkříšení. Vidím, jak roste listí na stromech, na zaplivané, pomočené zemi vyrůstá nádherná svěží zelená tráva. O poschodí výš, leží v ptačích hnízdech vajíčka. Slyším hlas sprosté ženské, která si plete park s Hyde Parkem a kecá nesmysly, jaké jí chorá mysl na jazyk přinese. Vidím, jak v parku usedla paní s malým děckem. Je unavená. Chlap, co si sem přišel přečíst denní tisk. Z obou stran kolem jezdí auta.

Až trochu zaprší, bude tu spousta bláta. Stromy by potřebovaly prořezat. A letos, jako zázrakem, přijeli a prořezávají. Po chlapsku, elektrickými pilami. Asi si přisadím. Koupím si pivo nebo rovnou klasiku, víno v papírové krabici, napiju se zhluboka a počkám na kamarády, co se rádi přidají.

Takový je můj všední den, pohled do jednoho z parků, které si denně prohlížíme z okna teplého pokoje za záclonou. Není na nás vidět, ale já a mnozí další odtud posuzujeme svět, velký svět za okny.