Pět tříd základní školy od prvního do pátého ročníku. Sto padesát a víc dětí. Nic, co by se vymykalo tehdejšímu standardu na vesnici, šest až osm kilometrů od Liberce. To byl můj svět. Prošel jsem všemi třídami, měl, jak bylo řečeno, hodně spolužáků. Bylo po válce, lidé se měli rádi a dělat děti je bavilo. Nebyla televize a byli mladí...
Většina z nich se nedávno přistěhovala, dosídlila po odsunutých Němcích pohraniční vesnice a města. Všichni měli práci, matky byly většinou s dětmi doma. Spádová oblast pro školu, do které jsem chodil, začínala na úpatí Ještědu, u domku, kde žila početná rodina Pomezných. Jedna z jejich dcer občas seděla za mnou v lavici. Vesnice končila za domkem z konce 18. století, kde žili Šarešovi. Květa měla padoucnici a byla o čtyři třídy starší. Pod domem měli rybník a ten se jmenoval, jak jinak, než „Šarešák“.
Do prvních zahrad Chrastavy to bylo, co bys kamenem dohodil. A k Pomezným „letecky“ dobrých 6 km, poctivě měřených. Zprava i zleva chodili spolužáci taky z pěkné dálky do školy. Ještě, že škola stála uprostřed obce. Zleva to měla Zdeňka Šmahelová z polí od Stráže a ze Svárova pěknou pálku. Té v zimě závěje dělaly velké potíže, když se chtěla dostat do školy.
Lepší to měli z pravé strany, od Údolí svatého Kryštofa. Tehdy žádná MHD č. 16 nejezdila a přesto chodili včas. Však taky paní Šandová, školnice, plnila v zimě nenasytná kamna DVB plnými uhláky i uprostřed vyučování a kamna hřála o sto šest.
Hned vedle dveří, u umyvadla, visely naše soukromé ručníky. Na tom nový řídící Jiránek lpěl. A taky pravidelně zval do školy kouzelníka. V tělocvičně pak za účasti sboru učitelů zajímavých aprobací onen mág vyráběl pomocí kouzelného strojku, otáčeje klikou, stokoruny, k úžasu žádostivého pohledu všech...
Na půdě voněl kontryhel. Co papírových pytlů jsme z těch okolních plání naplnili sušenou drogou! Na podzim pak přišly na řadu žaludy a tři koruny na bagr pro Severní Koreu.
Se školou mě pojí i láska k divadlu. Každý rok jsme něco hráli a v hospodě U Zeleného stromu, v naplněném sálu jsme to všem ukázali. Hrál jsem jednoho z dvanácti měsíčků. Tehdy ještě byla škola školou. Na chlapeckých záchodech byly stěny natřeny asfaltem či térem a o nějakých mušlích se nám jenom mohlo zdát.
Pokud jste dočetli až sem, přečetli jste krátkou zprávu z doby zašlé, ze světa dinosaurů, bez televize a mobilů. Ze světa, který kdesi zmizel a je víc než Atlantidou, vzpomínkou mastodontů.
Žádné komentáře:
Okomentovat