neděle 23. května 2010

O nás

Je jim osmnáct a víc. Právě maturují. Potkáváme je, i kdybychom nechtěli. Doma. Na ulicích. V obchodech. Jsou drzí, neomalení a sebejistí. Tam, kde my pochybujeme, oni neváhají. My nevíme koho volit, oni nás chtějí poučit. A přesvědčit. Čím jsme se na nich provinili? Ničím. Dostali všechno, i to, co jsme si sami nedopřáli. Jsou jiní, než jsme byli my. Ano, jsou jiní, nepodobní svým rodičům.
Svět se změnil tak moc, že si generace mezi sebou přestávají rozumět. Používají i jiný jazyk, gesta, chování. Svět je úžasně rychlý. Kdysi stačil jeden Marco Polo, Elstner, Kořenský i Hanzelka a bylo léta co číst a o čem mluvit. Dnes cestuje každý kamkoli a kdykoli, každý všechno ví a všemu rozumí. Tempo, které roztočilo svět, neuznává hodnoty, náboženství, opovrhuje tím, čemu jsme věřili. Uplynulo padesát let a na kolektivismus se hledí jako na hnutí adamitů. A přitom ti samí lidé, my, jsme ještě stále tady, ještě jsme neumřeli. Nechceme nic a nikam se vracet. Mrzí nás, jak naše děti „opovrhují“ našimi ideály, našimi sny, naším mládím a hodnotami.
Snad bylo tehdy víc té lásky, chuti žít. Věřili jsme i nenáviděli, chtěli i to, co nám bylo upřeno a přesto dnes vzpomínáme a nemůžeme jinak. Zapomněli jsme na to zlé, nechceme, aby se vrátilo. Přesto to byly naše školní lavice, naše mléko, školní prázdniny a řeka, ve které jsme se koupali. Tehdy jsme poznali i matku našich dětí a z lásky počali ty, kteří nás dnes neberou. Posílali jsme je do školky, školy i na dva roky na vojnu, nadávali a remcali. Přesto dnes nechceme vylít vaničku i s nimi. Nejsme tak zapšklí, jak si oni o nás myslí. To jenom občas něco zabolí.
Příroda se nedá ošálit. Tak, jako tehdy, těhotenství trvá tak dlouho, jak musí, to ostatní radši někdy ani nemluvit. Rádi vám vaše děti ohlídáme, občas někdo, pokud na to má, i vaše dluhy uhradí. Jenom si ale stále myslím, že nejsme jenom hromada starého železa, co koroduje na skládce kdesi na vsi. Dejte nám šanci. Trochu nás opět poslouchejte. Svět není jenom o hlídání a o hledání. Je stále, co nalézat, obdivovat a nač vzpomínat. Není a nikdy nebude krabička, kam se vloží kus masa, flákota, zatočí klikou a vypadne karbanátek s návodem, jak změnit svět jediným pohybem. Hledejme opět společnou řeč, mít čas jeden na druhého, poslouchat a ne se neslyšet. Je nejvyšší čas si opět sednout, napít se pomalu vroucího čaje a dát řeč. Snad není pozdě. Určitě ne!!!

Aktuálně u nás doma

Taky nevíte, co na sebe? Ani jaro, ani teplo. Pokud by doma netopili, byla by nám zima i pod peřinou. Nevěšme hlavy, počasí se umoudří a sluníčko nás opět ohřeje. Všeho do času. Však ještě přijde čas a budeme se ptát, co na sebe si navlíknout, abychom byli „in“. No, prostě, slušně a moderně se oblíknout. A pokud je mi známo, s tím byla a bude vždycky potíž. Nedávno jsem „přistihl“ jednoho starého kronikáře, jak si zoufá, protože nenašel „nit suchou“ na současné módě (před více jak sto lety).

S módou to bylo v Čechách vždycky tak nějak všelijak. Nemaje v dějinách takového reformátora, jako svého času Rusové cara Petra I., zápasili Češi s módou už od 13. století statečně a marně. Car to tehdy udělal jednoduše. Vydal manifest a zakázal dlouhé vousy a kdo neposlechl, ten už si záhy neměl co osahávat. Naši, do 13. století, aspoň v to doufám, chodili v halenách, zástěrách a přehozech volných. Dá se říci i zdravých a pohodlných. Při kolonizaci Čech přicházeli na náš český dvorek, do měst i vsí lidé cizí, z daleka a jinak oblečení. Panáček má nohavice tak úzké, že lehce uvěřím kronikáři, že „někdy i dva sluhové nemohli pána do nich nasaditi“. A střevíce? Jak může v nich panáček chodit? Bývaly špice bot zvednuty i přes loket a pokud byl dotyčný rytířem, i benátské rukavice navlík.

A ženy? Ach, ženy! Už Chelčický se nechtěl smířit s otevírající se halenou skromnou, halící „krev a mléko“ našich zemí. Za „chomúty“ a množství sukna, jež zapříčinilo, že „sotva vlekou se v něm“. Co prý všelijakých šmuků mají, šaty cedulemi krumplované, lemované, doplněné obojky, šňůrkami – no, fuj! Řekněte sami, nebylo to moc rychlé. A k tomu drahocenný závoj – šlojíř a „kasanka hedvábná“ (to nevím, o čem mluví, snad suknice). Ani pak, ji lituje Helča, nemůže toho unést a pachole (nebohé) ji musí posluhovati i na ulici. Suma sumárum je prý děvče, dáma, ustrojena jako nějaký kejklíř.

Kronikáři to odsuzují a tvrdí, že se to dotklo obyčejných lidí ze vsí, dvorů a vesnických chalup. Tam prý ti, co ostali u staré módy lomili ručkama a hořce litovali, do jakých pekel lidé až došli. Nevšimli si, že i obličejíček si děvčata upravovala různými přírodními šminkami. Což už ani kronikáři neřešili. Píše se tehdy:“všichni upřímní, poctiví, věrní a vynikající Čechové zuby, nechty (!)právem nechtěli novému kroji, jenž jim byl solí v očích“. Byl to především náš známý ze školy, pan Štítný, jenž horlil na ta nová roucha, na „zápony, prsteny, facúny, pentle, lilíky ve vlasech a jiné lepoty“.

Co mi to jen připomíná z mého mládí před padesáti lety? Jako by i slovník a reálie vůbec nebyly cizí rodičovským kázáním. A nemyslete si, vážení, že v tom byl Chelčický, Štítný a moji rodiče sami. On se k nim řadil i Jan Hus. Fakt, ani on neměl rád „nešvarné novotiny, které kazí nejen tělo, ale zvláště ducha českého“. Ve stejné tónině si s předcházejícími notoval biskup Rokycana, Smil Flaška a další. A, jak to bylo tehdy v módě, jejich slova zněla ano-ano, ne-ne. Slovy navýsost hanlivými (sprostými), ostrými, trpkými, někdy až obhroublými bičovali odění cizozemská na tělech Čechů. Dosáhli i toho, že bylo vydáno církevní nařízení, že ti, kteří „pyšně se šňoří“ nemají být připuštěni ke svatému přijímání, což byl ve středověku opravdu problém.

Strojit se po cizácku bylo vázáno dalšími sankcemi (napříč politickým spektrem) jako až jak moc budou trpět na onom světě, pokud se budou přidržovati těchto novot. Tak tomu bylo až do století 16., kdy do Čech zas přišla jiná móda.

Aby se móda nezměnila tři sta let, toho se zřejmě nedočkáme. Současný trend odívání mladé generace je již povznesen nad dobrozdání či schvalování rodiči či kohokoli staršího. Dnešní móda a pohled na ni je dán nadnárodními řetězci a prodej uniformované módy od Londýna po Moskvu. Móda už dávno ztratila punc výjimečnosti a stala se součástí běžného prodeje oblečení a je jedno, zda nakupujete v Liberci nebo v Jablonci.

Vstupem Česka do EU, zrušením hranic mezi zeměmi padly i poslední zábrany oblékat se podle evropské módy. O by tomu asi řekl Chelčický popřípadě Smil Flaška?

Skal a stepí divočinou aneb Napříč od Lužických do Jizerských hor

Hladový a roztrhán stojí před obchodním centrem u košíků a čeká, až ve zdířce na pětikoruny a desetikoruny některá z uvedených mincí zůstane. To je realita posledních nebo prvních hladových v Čechách. To, co se odehrává v komunitách bezdomovců, stojí za sociologickou studii. Tvář soudobého kapitalismu čeká (nedej bože) mnohé další pretendenty současné konzumní společnosti. Společnosti, kde si každý raději půjčí, než aby si odepřel při nejdražším úvěru v Evropě.

Ano, je to tak. Z části se nám zvyšují počty těch, co z kontejnerů vybírají odpadky a konzumují je dílem vlastního přičinění, dílem společnosti, která s tím nic nedělá. Kdo z těch, co baží po místech zastupitelů a v předvolebním klání naslibovali všechno, chce řešit takovou chudobu? I tu extrémní, kdy bezdomovci čekají i na odpadky, aby měli co jíst. Nikdo. Jsou potřebnější? Nemocné děti, mladí, důchodci, postižení… Určitě ano, dejme jim, co potřebují, ale jsou tu stále ti, co smrdí, protože se týdny a měsíce nemyjí, nepřevlékají, jsou nemocní a nemají peníze nebo doklady. Opruzují, překáží, somrují, jsou hašteřiví, sprostí, agresivní. Jsou svobodní a chtiví. Mají zkažené zuby, mastné vlasy, neuznávají autority, roznášejí nakažlivé choroby, jsou nevyzpytatelní a kradou. Umírají, ale přicházejí stále noví.

Ten problém je internacionální. Přestali uznávat zákony, desatero, ztratili vazby na děti. Rodiny, partnery, bývalé zaměstnavatele. Kde zůstaly zásady solidarity? Zabouchli jsme jim branku do zahrady, spustili závory, zpoplatnili vše, na co by mohli dosáhnout. Jsou odporní a jejich život je jen souhra náhod, pokusů o přežití. Jsou ostudou města, jeho sociálních sítí, blízké radnic, která pořádá rauty, staví kašny a opravuje vnější fasády. Podporujeme sportovce, cestovatele, investujeme do propagace, posíláme reprezentanty do spřátelených měst.

Je třeba nových azylových míst, sprch, postelí, zdravotních prohlídek těchto lidí, poukázek na obědy. Zvát je na besedy do škol, aby naše děti měly možnost slyšet na vlastní uši, co tyhle lidi přivedlo ke kontejnerům a k odpadnímu teplu u větracích šachet obchodních center.

Velká voda, velká louže

A jak z louže ven? V našem regionu se voda zvedá minimálně. Potíž tu je se Smědou a Jizerou na dolním toku. Problémy v rozsahu záplav na Moravě tu nejsou tak hrozné, časté a devastující. Voda opadla a je po dešti. A co teď? Najít viníka, viníky. Kdo zavlekl do Alp mor? Není tu fyzických osob, které osočit ve středověku znamenalo chystat suché dřevo na vatru s živou čarodějnicí, s Židem, cikánem, duševně nemocným. Voda opadla a tak slyšíme, že vykoupit pozemky na stavbu čehokoli, co vodu zastaví, je v Čechách i na Moravě téměř nemožné. Vždy se najde jeden, dva, tři Češi či bodří Moravané, co chtějí víc, víc, víc, desetkrát víc. Proč by prodali lacino? Všichni si mastí kapsu, proč by oni měli být výjimkou? Neprodám. Nic nedám, ať se děcka třeba utopí.

Za všechno můžou komunisti, kteří nás takhle špatně vychovali. Neustoupí, non pasaran! Nikomu nic zadarmo nedarují. Hrabou všichni, proč by se měli lišit od těch, co kradou celá léta a prochází jim to a jsou váženými občany města, republiky, jsou to opět kandidující celebrity.

Neprodá bába pozemky u Ostravy na dálnici. Stojí si a bude stát na svém. To samé u Hradce, v Praze. Dost bylo dálnic, nač stavět protipovodňové hráze? Nevíte, jak generace před námi stavěly ty skvělé stavby? Asi se nikoho neptaly. Mosty, hrady, zámky, chrámy, akvadukty, elektrárny, přehrady. Stojí tu už věky, chlubíme se jimi a vodíme k nim turisty. Mnoho demokracie škodí a mnozí už z ní zhloupli. Faktem zůstává, že se nám každého brouka zachránit nepodaří. Nebo se za takovým kacířstvím opět schovávají lačné ruce sahající po penězích? I to je u nás v Čechách možné.

Leckteří z nás jsou nenasytní a jejich motivy nebudou jen čistě nekomerční. Bojují proti všemu. Profesionální, permanentní bojovníci nalézající rychlá, snadná, jednobarevná řešení každého problému. Všechna zla vám v jedné větě pojmenují a řešení mají radikální. Vystěhovat, zavřít, zabít. Kdo neskáče, není Čech. Pryč s Američany, Židy, bolševiky, černými i žlutými. Potřebujeme silného vůdce…

Jak to souvisí s povodněmi? Mohou za ně z padesáti procent rudí, z padesáti procent kapitalisti. Globální oteplování, sobectví našich občanů, kteří na svém pozemku stavbu poldrů nepovolí, pozemky neprodají. Desítky dalších a zástupných problémů. Proč stavět v záplavové oblasti? Ale to si postižení sotva připustí. Od čeho jsou pojišťovny, vojáci, stát, hasiči? Každý platí daně. Slyším to stále, ale jsou tu jiné priority. Proč stále dávat peníze tam, kde je stejně vezme voda? To se ptá stále víc a víc lidí. Mají pravdu. A řekněme to nahlas před volbami. Počkejme si.

Strom

Na stráni pod lesem stojí strom. Dub. Mohutný, silný a tak veliký, jako by tu stál odjakživa. Obešel jsem jej, neobjal. Jinak to ani nešlo. Kůra mi připomíná kůži starého zvířete. Je hrubá a reliéfní. Vrásní strom po celém obvodu kmene. Připomíná mi popraskané betonové pražce. Skálu pod Hamrštejnem. Vrásčitou tvář mé babičky.
Od poloviny kmene se rozprostřely větve, obrovské jako stehna a ruce cirkusové zápasnice. Rozepjaly se a vlají ve větru jako chapadla chobotnice. Místo přísavek je na nich velké listí. Nic na tom dubu není malé. Je silný a veliký jako hora. Je velký, převeliký. Stojí osamocen jako válečná loď v přístavu, rozsvícený maják na skále. Jako zdvižený prst hrozící do krajiny, či zdvižená pěst hrozící uhodit.
Má v sobě něco posvátného, tajemného, z čeho jde na mne strach. Kdyby upadla jen jedna větev z toho dubu a já pod ním stál… Raději nemyslet. Dub je už jen hrozba, přestal být stromem. Vypověděl nájemní smlouvu všem, malým i velkým ptákům, včelám i mravencům, hlodavcům i hadům. Odešly veverky, odletěly sovy. Slunce si netroufá skrz hradbu z neproniknutelných větví a hustého listí. Dub si žije vlastním životem ne nepodobný staré pevnosti z kamene a lidských kostí. Pod ním už zůstalo jen místo, kde soumrak je střídán černou nocí. Kde jinde ševel větru uspává znaveného chodce, tam on se ozývá hlasitou bouří. Tady dřevorubec jen krčí rameny a pilu raději opře o zem, než by ji zničil zakousnutím do ocele.
Takový je opravdu ten starý strom. Nic lidského v něm nezůstalo. Rostl vždy sám, ztratil pojem o čase. Věk si měří jen silou a burácením větru. Je nesmrtelný. Pravdou ale je, že žádný strom neroste do nebe. Může to být i z čistého nebe, jednou zahřmí a oblohu rozčísne blesk. Je možné, že stromu srazí korunu a rozetne jej v půli. Pak bude po dubu. Po strachu z něj. Po strachu usednout v jeho stínu. Usnout a snít a slyšet zpívat ptáky, šumění deště, vidět opět mravence a pilné včely v práci. Cítit tu omamnou a těžkou vůni poledního lesa, uvadlé trávy, slunce co hřeje a do tváří pálí…

Českolipsko

Očima těch, kteří tu nebydlí a nebyli tu nikdy doma, je vidět jen polovina. Kusé, malé obrázky, sekvence filmu, kterému schází slova, byť zaujal a je překrásný. Ano, tak nějak vidím krajinu od Kryštofova údolí ještě na Liberecku, přes kopce a kopečky, přes velikou vodu, zámky, hrady a zámečky. Od lesů plných hub a malin, písčitých pláží zpod borovic. Na kopce, co stály a viděly, jak forman kdysi koně pohání, přes Lípu až někam na Ojbín. Ty kopce slyšeli zlého Bredu i Zdislavin pláč nad nemocnými. Orel tu nikdy nelétal, přesto tu máte spokojené medvědy, co se v Zákupech drbou o hradní kamení.

Nevím, jak pro ostatní, ale pro mne jste krajem sladkých borůvek, kamení i skla. V městě Boru i krásných vzpomínek na mládí. Jste krajem, kde jitřní chlad zvedá nad vodu opar zapomnění i věčného vzpomínání, jak bylo včera a jak bude zítra. V Lípě jsem ztratil kdysi příbuzného, tehdy, když nacisti vstoupili do města. Protože Němci vynikali důsledností a on byl Žid, raději skočil pod vlak, než by se nechal umlátit.

Jste krajem pohádek i pověstí. Vlakem jsem brázdil váš kraj. Z Liberce přes Lípu do Ústí. Znám vás, žel, asi jenom z kolejí. Ještě vím, že jste úžasně muzejní. V muzeu v České Lípě jsem byl a mohu porovnávat. Jste jedničkáři, možná i víc. Jste na křižovatce cest odkudsi kamsi a možná ještě dál, co já vím.

Máte v Lípě velkou nemocnici, kterou je prý třeba opravit. Za hodně brzkého šera jsem stál u brány blízko hradu v Zákupech a chtěl prodat cosi na vašem vyhlášeném bleším trhu, žel opilý pořadatel, mě dovnitř nepustil. Hnusná jsou klíšťata z Českolipska, prý jsou už hodně infikovaná, ale vy, místní, to jistě víte a chodíte zahaleni. Už brzo k vám začnu jezdit. Líbí se mi to, co jsem viděl z oken vlaku a budu chtít vidět víc. Chtěl jsem vám jenom napsat, že váš kraj se mi moc líbí a pokud souhlasíte, příští rok o vás napíši víc.

neděle 16. května 2010

Volby 2010 po česku

 Víte, jak bude vypadat náš parlament, naše radnice po volbách? Ne, že bych byl jasnovidec, ale ti, co už do voleb něco vložili, to budou chtít zpátky a tak náš úplně první, nejvyšší volební lídr bude lišák mnoha mastmi mazaný. Rychlý a hbitý v norách i na frekventované dálnici, na dlouhých chodbách i všude tam, kam mohou přijít lovci. Jeho partizánský štáb bude mít polní i lesní nemocnici, pekárnu i kovárnu, jízdárnu i hvězdárnu, plavecký bazén, lesní chrám, udírnu i bar. Jeho dům bude plný cvrčků, plazivých hadů, půvabných mladých ještěrek i ptactva nebeského, červů i tasemnic, parazitů a hlístů. Nebude v něm nedostatek lysohlávek, konopí, nikotinu a bude stále co pít. A vůkol všude plno kapradí a hustého mlází, borůvek i sladkých malin. Z hůry bude hřát slunce a z teplé, vlhké země bude stoupat odér zapáchajícího podpaží.
 Ale to nám může být ukradené. Planeta ponese už jen jvybraná jména. Jména lišáků a drzých opic, kterým už nestačila voliéra a kterým jsme uvěřili: s Karlem, zemanovci, intrikáni, pámbíčkáři, moderátoři, modří, zelení, žlutí. Lišáci a Robinové Hoodové. Zvykej si voliči! Však už brzo poznáš, jak moc je nezajímáš až odvolíš a přijde čas splnit předvolební sliby. Ale co! Od čeho je bulvár. Budeme si číst s kým ti noví chodí, co jedí, s kým spí. Ti si ani nevzpomenou, že něco slibovali, chytří lišáci, straky, opice, blbouni nejapní, brouci všežraví....

Černožluté barvy

Severní Čechy. Jablonecko, Liberecko, Českolipsko. Všichni odtud i z blízkého okolí od onoho odpoledne 26. června 1914, kdy se objevily černožluté vyhlášky, spěchali do Turnova. Oba české armádní sbory, pražský i litoměřický, mobilizovaly do 24 hodin pod své prapory. První svěrtová válka se stala skutečností. „Štráfexpedice“ proti Srbskému království se rozvinula v zápas 31 států a státečků s nedozírnými následky.
Líbezný Turnov ( 6911 obyvatel, 672 domů)se stal v několika dnech středobodem vesmíru pro všechny naše dědečky a pradědečky – doplňovacím okresem pěšího pluku č. 94 i druhého praporu zeměbraneckého pluku č. 10. Většina mužů Jablonecka, Frýdlantska, Chrastavska, Liberecka, Českolipska, Turnovska, okolí Dubu i Hodkovic. Tisíce a tisíce záložáků mířilo do centra Turnova.
Ve městě byl takový hluk, že nebylo slyšet vlastní hlas. Nádvoří obou kasáren se černala davy mužů s kufříky, balíkya krabicemi v rukou. Délesloužící šarže pobíhaly zmateně kolem a svou bezradnost maskovaly bohapustými nadávkami a řvaním. Kolem plotů a zdí se tísnily plačící ženy aděti, tísnící se u černožlutých vrat se dovídaly, že na jejich tatínky se zde nevolá:“Tatínku,!“ ale elender hund, trottel popřípadě „čechiše pakáž“.
Mezitím přijížděly do Turnova v dalších hodinách nové a nové vlaky ze všech stran a chrlily další tisíce záložníků do přeplněného města. Jediný proud, obrovská řeka se stále valila od nádraží do města, plná ponejvíce Němců z Jablonecka, Lípy a Liberecka. Němci, střízliví i opilí zpívali a hulákali hesla provokující kdekoho a spílali slovanským Srbům.
Kasárna už nestačila. Byly obsazeny školy, pivovary, hospodské sály, stodoly a dvory, všechny volné místnosti ve městě i širokém okolí. V ty noci se Turnov přeměnil na Las Vegas, Monte Carlo – město nespalo. Hektické dny pokračřovaly hektickými nocemi. V kouři cigaret a ve výparech alkoholu chtěli Češi i Nemci, každý zvlášť, zapomenout nebo nemyslet na to, co je čeká za hrůznou budoucnost. Těžko se usínalo domácím za zpěvu „Lieb Vaterland magst ruhig sein“. Svátek svaté Anny se rozplynul v očekávané mase rezervistů, která proudila do města. To si pomalu zvykalo na to, že se stalo mamutím terminálem, skladem a překladištěm vojenského materiálu a vystrojovacím místem odcházejících na frontu. Skladiště se rychle vyprazdňovala, celé stohy, obrovské hromady výstroje hodinu, co hodinu měnily své majitele. Řemeny, bajonaty, manlicherovky, šálky, boty, prádlo.
Před sirotčincem i na poli proti hostinci „U Karla IV.“ se vařilo a kolem železných kotlů se hromadily davy vojáků. Štiplavý kouř páleného dřeva se táhl ulicemi pod „Zelenou cestou“, nad poli nad kasárnami stály v dlouhých řadách nové muniční vozy. Čekalo se jen, kdy dojde k neštěstí. Městem procházela policejní stráž a turnovští byli za stálého bubnování seznamováni se situací, kterou radnice zvládala jen s obrovskými problémy.
Velká pozornost všech byla upřena na odvod koní. Od páté hodiny ráno až do pozdní noci, hulánský major po celý den, za početné asistence četnictva, úřednictva, vojska a zvěrolékařů vykupoval koně pro potřeby armády. Ceny se pohybovaly od 450 do 800 korun. Byl-li majitel koně s cenou srozuměn, byla mu vystavena kvitance, kterou si po šesti nedělích mohl směnit za hotovost na berním úřadu. Pokud majitel koně nesouhlasil s navrhovanou cenou, hulánský major zvolal: „Odhad!“ a odhadní cenu stanovili na místě civilní odhadci. Vůči takovému výroku nebylo odvolání. Odvedeným koním byla do hřívy dána plomba nebo jim rovnou bylo vypáleno na stehna žhavým železem znamení. V prvních dnech mobilizace činila cena za odvedené koně hodně přes čtvrt milionu. V té době stála vykrmená husa jednu korunu a padesát krejcarů. Při takové koncentraci lidí je pochopitelné, že Turnov byl záhy „vyjeden i vypasen“. Ceny začaly závratně stoupat.
Velkou podívanou byla velká vojenská mše na cvičišti za Daliměřicemi 31. července 1914. Dostavilo se na ni více jak 6000 věřících vojáků a tisíce diváků se přišlo podívat. Vojáci i koně byli ozdobeny kvítím a vše dohromady tvořilo obrovskou mírovou iluzi. Ta však pro naše dědečky skončila velmi brzy. Ještě téhož dne, ve Skálově ulici večer, do počínajícího soumraku letního dne zazněly vřeštivé zvuky polnice, které přehlušila vojenská hudba. Při ní pochodoval z kasáren první prapor pěšího pluku č. 94, vedený podplukovníékem Hinkelmanem na turnovské nádraží.
Celé město bylo v mžiku na nohou. Obrovský dav mužů, žen a dětí vyprovodil celou jednotku až k přistavené vlakové soupravě. Reservisté tam naplnili pověstné nákladní vagóny (40 mužů nebo 6 koní). Terčem posměchu německých vojáků byl ruský car a srbský král Petr I., kteří tu byli zobrazeni v různých pózách s doplněnými přisprostlými veršíky. Čeští hoši odjížděli s nápisy „Sbohem, česká země! Sbohem, české děvy!“.
Po deváté hodině večerní odjela první souprava za českého zpěvu „Kde domov můj“ a německého „Wacht am Rhein“, k ránu pak odjeli další a během následujícíhi dne i zbývající. Do vyprázdněných kasáren, změněných v c. k. reservní nemocnici již 31. srpna přijel první transport raněných ze srbských bojišť, v září ranění z Haliče, ale to už je jiná kapitola z dějin našeho kraje. Téměř pet let trvala První světová válka než bylo Versailským mírem umožněno realizovat přání většiny – samostatný stát, Československou republiku.