úterý 29. června 2010

U Nisy

Pamatuji vodu v Nise, co hrávala všemi barvami. Pokud jsme se v ní koupali, tak po zralé úvaze neboť jsme si mohli vybrat. Buď mít ve vlasech a na těle barevné pruhy, nebo si počkat na neděli a zkusit neumazat se. Čističky nebyly nebo to prostě nezvládaly. Co vyteklo z domů, brala sebou Nisa. Máloco v ní tehdy přežilo, snad jen hnusní potkani ocenili vše, co v ní plavalo.
Dnes je v Nise, až na ty potkany, veselo. Žije rybami v samém centru měst a vesnic na celém jejím toku. Až do loňska jsem je pozoroval z mostu u Krajského úřadu v Liberci. Stály hlavami proti proudu a bystré vodě sem tam mrskly ocasní ploutví, aby je prudká voda neodnesla. Stály tam, stejně jako se stojí ve frontě na sociální podporu. Mlčenlivě, celé hodiny, podobné jedna druhé.
Živé ryby! Ani dnes se to o mnoho nezměnilo, jenom mezi nimi přibyla jedna nová. O něco málo delší a červená. Naprosto odlišná od ostatních vyvolávala mimořádný zájem u kolemjdoucích. Už to, že se objevila u krajského úřadu...
Zlatá rybka. Znáte přece tu pohádku, kde zlatá rybka plní všechna přání. Nebo tu, o bílém slonovi, který přináší štěstí Siamu? Však taky jo! Tak nějak si představuji věci, které nás čekají. Přece to není samosebou, že kousek odtud celou zimu ve větvích stromů u Nisy sídlili ptáci, kteří nejsou v téhle lokalitě běžní – mlčenliví kormoráni. Když to dáte všechno dohromady, pak vidíte, že je tu nová kvalita, něco, co v Liberci ještě nebylo. A je to docela zadarmo, bez poplatkuý, bez toho, že bychom i tenhle, do náruče nám spadlý majetekl někomu zastavili...
Jablonec, Liberec, Chrastava i Hrádek se všemi obcemi kolem se mohou jen radovat. NA březích a ve vodě Nisy je živo a pokud se nebudeme moc snažit všem tam ve vodě, na zemi a ve vzduchui pomáhat, tak přežijí a budou žít. Nepotřebují náš beton, naše hráze, přikrmování. Jsou živočichy, jsou součástí téhle naší krize a pomohou si sami a bez Evropské unie a kontrolách na hranicích. Bez úzkostlivé lidské péče, která dovede zahubit.
Až půjdete zase jednou k Nise, nic jim tam neházejte. Mají tam toho dost. Od starých pneumatik až po staré mříže, které pamatují návštěvu císaře a henleinovce...

Proč číst noviny

Ačkoli netrpím nešvarem nečíst nic, bulvár si skutečně nekoupím. Jsou tu ale mladí, kteří své životní programy odvozují od přečtení titulků na internetu a noviny prostě nemusí. Stačí jim, že Paroubek a socani jsou nemožní a tak volí pravici. Nejde mi ani tak o to, kdo koho volí, ale že jejich úsudek je bílý-bílý, černý-černý. Dvoubarevný, zjednodušený, tak trochu republikánský s řešením na jedno použití. Díky tomu, že jsem se ještě mladými nedal umluvit, mám svobodné myšlení a čtu si, co chci. Právě jsem se dočetl, a jsem tomu rád, že někde našli návod proti tomu, co nás trápí. Romů je u nás v Česku o polovinu méně než na Slovensku, ale řešení, jak Romy začlenit do společnosti je excelentní. Známý fakt, že mnoho lidí neumí hospodařit s penězi je alfou a omegou i u Romů, samozřejmě, až na výjimky.
Od tohoto poznání lze odvíjet i další kroky. Česká strana sází na vzdělání, Slováci na chytrou bankovní kartu, která vydá peníze pouze den po dni. Pokud chce poživatel státních peněz víc, musí na větší nákup našetřit z předchozích dnů. Jak moc se mi právě tenhle nápad líbí! Komu se líbit nebude, jsou zcela jistě majitelé karet, neboť na kartu vám těžko vydají alkohol a cigarety. Ale tahle cesta je jediná, která vede od vrat pekla zpět do světa lidí, kteří umí hospodařit a mohou posílat své děti do učení a do škol.
Naše česká cesta, nabízet vzdělání, je jistě chvályhodná, ale má stejný dopad, jako žít v jedné multikultuře s muslimy. V praxi to moc nejde. Mají své zákony a ty upřednostňují před našimi. U nich doma to nevadí, ale pokud jsou tu mezi námi, žebříček hodnot mne změnit nedonutí. Zaplaťbůh, na rozdíl od Holandska není tenhla problém u nás zatím aktuální.
O to víc mne štve, když si v novinách přečtu, že naše dálnice jsou o třeba třetinu dražší než v sousedním Německu. Stojí o tolik víc, protože pod dálnicemi stavíme podchody pro zvěř. No a tohle není pravda, právě jsem si to ověřil. Noviny nelhaly, lžou představitelé stavebních firem. Nejsou to podchody plné zvěře pod dálnicí, ale nenasytní lidé, kteří staví a lžou a nás mystifikují. U sousedů je takových podchodů mnohem, mnohem víc a přesto své občany neokrádají. To je výzva Nečasovi, brountosauru Kalouskovi, bývalému knížeti a moderátorovi. Tady se ukáže, jak to myslí zodpovědně a zda se ubrání tlaku: zaplatili jsme vám kampaň, je čas vracet vložené finanční prostředky. Proto čtu denně noviny.

Obří sud

Světová výstava v roce 1899 ve Vídni skončila úspěšným rozporodáním všeho, co za něco stálo. Mezi to „něco“ patřila i vynikající restaurace v obřím sudu. Ta se přestěhovala do zvlněné krajiny nedaleko Liberce a našla svůj domov v Javorníku. Téměř 76 let se zde scházeli místní Češi, Němci a Židé na dobrém pivu, na párky s křenem, chodilo se sem na tlačenku s cibulí, preclíky, slané rohlíky, pivo a červenou limonádu až do osudného dne 20. října 1974, kdy tu ve 13 hodin 15 minut vznikl požár, při kterém Obří sud během dvou hodin lehl popelem.
Jednotě Liberec, která restauraci v sudu provozovala, vznikla škoda ve výši 234. 679,-Kč, což v té době byla škoda nemalá, něboť slušné zahraniční auto stálo 40.000,-Kč. Mnohem horší byla škoda způsobená tím, že jsme si už nenohli jít sednout do opravdu příjemného prostředí v krásné přírodě, coby kamenem dohodil od hektického města.
Viníkem byl pracovník, který prováděl naléhavé pokrývačské práce na objektu. Svařoval otevřeným ohněm lepenku. Nezastavilo jej ani to, že staré vyschlé dřevo doutnalo již předchozího dne a že pod krytinou byla spousta prachu. Nešlo sice o prach střelný, nicméně byl to prach, který se za jistých podmíněk umí chovat stejně. Po osudných 15 minutách, kdy pracopvník skončil svařování a z místa odešel, aby ohlásil úspěšné zakončení práce, ozvala se silná detonace. Během chvilky, sotva, co lidé vyběhli z objektu, stála polovina Obřího sudu na Javorníku v sálavém, hučícím ,nekontrolovatelném ohni. Nic nepomohlo, že hasiči přijeli do 20 minut. Mohli klidně zůstat doma. Proti žáru nic nezmohli a tak alepsoň zabránili šíření ohně do okolí. Atrakce srovnatelná s hotelem na Ještědu, byla nenávratně zničena.
Co následovalo, nemá chybu. Nezvratně se prokázalo, že viník neopatrně zacházel s otevřeným ohněm. Měl štěstí, že tak neučinil ve středověku; šatlavě a mučení by se nevyhnul. Za porušení vyhlášky č. 106/1959 a § 58 odstavce 1) „ocenil“ trestní senát Okresního soudu v Liberci paliče uznáním vinného z trestného činu obecného ohrožení a uložil mu trest odnětí svobody na 18 měsíců. Výkon trestu byl odložen na zkušební dobu tří let a na dva roky zákazu přístupu k něčemu, čím by bez dozoru mohl uškodit druhým.
Nový sud to ale nepostavilo a nic se nezměnilo ani po prohlášení investorů a nadšenců, kteří mohutně publikovali, že slávu sudu obnoví a hodně proinvestují i na okolním sportovním vybavení. Ale po pravdě jim asi zakrátko došlo, že by stavěli další „Vesec“ a nechtěli být za stejné hlupáky, kteří opakují stejnou chybu a tak, jak se zdá, obnovu Obřího sudu na kopci u Liberce odpískali. Škoda...

neděle 27. června 2010

Letiště pod Ještědem

Letiště pod Ještědem aneb pravidelná linka Liberec-Jablonec-Praha a zpět

Prodat becherovku, Karlštejn, práva na Švejka nebo Hurvínka. Taky vám to připadá zcestné? Ovšem. Půjčovat si a dát do zástavy úplně všechno, co město má, je hazard hodný velkých kasin Las Vegas.
Letiště pod Ještědem, je poslední rovná plocha, která v našem hornatém pomezí může poskytnout odpovídající službu přilétajícím i odlétajícím letadlům. Protože nejsem sám, kdo sdílí tento čistě logický a pragmatický úsudek, dovolte mi vzpomenout i jedné, zaplaťbůh krátké, přesto významné epizody z dějin libereckého letiště.
Němečtí okupanti vybudovali za Druhé světové války pod Ještědem důkladně vybavené letecké učiliště, kde se školily všechny letecké specializace: piloti, navigátoři, radiospojaři, zbrojíři i další. Jeden každý z těchto oborů byl přímo na ploše letiště vybaven odbornými učiteli, technickým materiálem, názornými pomůckami. Ve výbavě letecké školy byla provozuschopná moderní bitevní letadla, na nichž se frekventanti učili létat a mechanici se je učili udržovat.
Překvapivě byla v hangárech i některá trofejní sovětská letadla, to aby posluchači kurzů mohli poznat nepřátelské zbraně. Úplně celá plocha byla odvodněna důmyslným drenážním systémem, který stoprocentně plnil svoji roli až do konce války, kdy byl využit k zaminování, aby bylo zabráněno využití letiště nepřítelem. Sověti s tím ovšem počítali a před samotným obsazením města zaútočila na letiště jejich letadla. Lehce poškodila část rozjezdové plochy a pozice protiletecké ochrany.
Válečná epizoda libereckého letiště tím však neskončila. Bylo stále provozuschopné. Několik německých instruktorů, výkonných letců ještě vzlétlo v bitevních letadlech. Překvapivě ne proto, aby se střetli se sověty, ale podle svědectví pamětníka, aby prudkým pikováním proti zemi úmyslně havarovali. Zničili stroje a po vzoru japonských samurajů spáchali sebevraždu. Nikdo nevyvázl živý a letiště pak bylo obsazeno sovětskou armádou.
Nastal čas navázat na úspěšnou předválečnou tradici civilního létání, na pravidelnou linku mezi Libercem, Jabloncem a Prahou, kdy se létalo již od 15.3.1937. Nelze mlčet a skousnout příkoří, pokud se děje nesprávnost. Ano, liberecko-jablonecké letecké spojení se světem není jen historická skutečnost dějin přepravy osob a zboží. Je především moderním spojením celé naší příhraniční aglomerace s našimi sousedy a má i své strategické poslání. Nebo si skutečně někdo myslí, že jsme už všechny války a válečné konflikty vyhráli?

Komunismus – nacismus

Věci veřejné – Klasnová K. se obula do komunistů, že učili nacisty dělat likvidační tábory a R. John není jiného názoru. Budiž, na názor má právo každý, pokud mě neomezí na mých právech a nezpochybňuji ani to, co je pravda. Ovšem, co je pravda? Pravdou je, že koncentrační tábory chápané v dnešním slova smyslu „objevil“ a realizoval v jižní Africe za Druhé búrské války v letech 1899-1902 J. C. Rhodes s požehnáním a ve jménu Velké Británie. A Rusové, kteří leží v žaludku „věcem veřejným“ a všem, kteří si myslí, že koncentráky vynalezli ruští komunisté, jsou až další v pořadí.
Ruské koncentráky – gulagy jsou ovšem první v pořadí, pokud počítáme ty, kde bylo zlikvidováno nejvíc komunistů. Ano, v gulazích jich zahynulo nejvíc, nejlepších ze všech, těch, kteří se neobohacovali na úkor svých spoluobčanů, těch, kteří chtěli pro všechny sociální spravedlnost. Z dnešního pohledu utopie. Aby měl jeden všechno, musí mu na to druhý přispět.
Nelze klást rovnítko mezi rasovou a třídní genocidu. Ten, kdo to dělá je na omylu, kterého se často dopouští vědomě. Podle stalinských lágrů nebyla postavena Osvětim ani Majdanek. Na rozdíl od židovského dítěte v Osvětimi, děti Stalinových čistek měli naději přežít. I u nás v Československu, v SSSR jako v Polsku nebo v Maďarsku. Ty děti, které šly do plynových komor vyhlazovacích táborů, ne. Šoa, holocaust byl jen jeden. Rovnítko a paralely mezi režimy neobstojí. Používají se „jako houska na krámě“, ale nesvědčí v náš prospěch. Jsou tendenční a mají snahu řešit teď hned a zjednodušeně. Jsou zhoubné a mají schopnost ničit a pohrdat hodnotami. Jak často ti, kteří pak přicházejí po nás litují, čeho se předci v historii dopustili…
Jak se zdá, jsme nepoučitelní a opakujeme stále stejné chyby. Věříme všemu, všem a ke škodě všech. Především ale škodíme sobě, své rodině a dětem, které nás jednou budou soudit. Trestat ne, potrestáme se sami. Trestem je už to, že naším lídrem se stal Jára Cimrman, který měl zůstat, kde se narodil – na jevištních prknech divadla.
Nejlepší z nás byl asi T. G. Masaryk.

Sobotní dopoledne

Je něco málo po půl šesté ráno a parkoviště u Tipsport arény v Liberci je plné aut. Koná se tu pravidelný bleší trh. Jednou za 14 dní se schází sběratelé, prodejci a kupující čehokoli z Jablonce, Semil, Turnova, Mladé Boleslavi, z Lípy i Varnsdorfu. Přijela sem auta z Prahy, Hradce, od Jičína, Děčína i Ústí. Všichni nelenili a přivstali si, jen aby tu byli včas. Zasloužilí sběratelé, obchodníci, překupníci, ti, kdo doma našli spoustu starého haraburdí, kterého se chtějí zbavit. Adrenalin…
Jsou tu známé tváře, lidé se znají. Je to hra o štěstí, překvapení a náhodě. Najdete tu skvosty, stejně jako něco, co nestojí za to vzít do ruky a když se vydaří počasí, hučí to tu jako v úlu. Nezměrná pokladnice folklóru, chytrých i hloupých hlav, snaha prodat, koupit, usmlouvat. Ukázat, co kdo umí, zná, pochlubit se, poptat, získat nové známosti. Nasadit vysokou cenu, smlouvat, koupit a prodat tak, aby každý byl spokojený.
Kdo tuhle atmosféru nezažil, neví o co přichází. Dá se to přirovnat k lovu, houbaření či rybaření. Jeden nikdy neví, zda a co přinese domů, čeho se zbaví, co si koupí. Ruční vrtačku či chirurgické náčiní, staré pohlednice, fotku babičky, krabičky od starých sirek, dětské hračky, poštovní známky, staré hrnce, hrnečky či pekáče, tubetějku z dalekého Taškentu či bumerang z Tasmánie, želví krunýř, obrázek od Marolda, jezdecké boty, pouzdro na pistoli….
A co známých tu potkáte! Jako by Jablonec, Liberec a široké okolí nemělo nic jiného na práci, než si dát dostaveníčko na asfaltu v Liberci. Děti tu chodí s očima navrch hlavy a nejraději by chtěli všechno. Táta s mámou jsou opatrnější a hledají toho, kdo prodá nejlaciněji. Většinou mají úspěch. Kolem desáté hodiny už toho mají prodejci plné zuby, bolí je nohy (jsou tu od šesti) a tak slevují.
Je třeba pochválit organizátory. Mají vše pod palcem. Pořádek, čistota, žádné excesy. Ten, kdo zajde, neprohloupí. Každý si přijde na své,každá z nabízených věcí i sebevětší hloupost si najde svého kupce. Když ne dnes, tak jistě příště. O tom to celé je. Přijít a bavit se. O psech, o kočkách, o dětech, co kdo kde koupil nebo prodal, co mu kdo koupil před nosem, co sebou kdo přinese příště. Obrovská tombola, kde vyhrává každý, kde se „za pár šupů“ plní sny a prodávají hlouposti.
Blešák. Jak příznačně to zní! Romantika i obchodní zápolení, setkání těch, co se jinde nepotkají, to je liberecký všehotrh, po léta zvaný bleší. I když co vím, blechy tu nikdo nikdy nenabízel ani nepoptával….

pátek 25. června 2010

Markýza, aneb pozvání do kina

Markýza andělů to sice nebyla, ale vy, kteří si pamatujete, jistě si vzpomenete na liberecká kina, blahé paměti. Nad průčelím velký plakát, ručně malovaný – markýza. Poutač nevšední velikosti, coby anonce příštího promítání. Velikostí a originalitou provedení něco, co žel dnes nemá obdoby. Nadživotní postavy, detaily z filmového představení, žhavé polibky, honičky, známí herci, krásné blondýnky. Vždycky mě zajímalo, kdo tohle umí namalovat. To nemohou být amatéři…
Požádal jsem ředitele městských kin, pana Hubičku, zda mohu navštívit jejich ateliér. Žádný aťas, nebo něco podobného. Obyčejná dílna, plná šikovných rukou. Malírna, prozaická malírna. Velký pracovní stůl, obrovská pomalovaná tabule, stolek s plechovkami, tempery, klihové barvy a projektor na pojízdném podstavci. A jak se vyráběly všechny ony dlouhé pásy té úžasné, originální reklamy? Na tabuli se připevnil papír, projektor se posunul do správné vzdálenosti a podle velikosti postavy na plátně pár tahů štětcem a nástin byl hotový. Teprve nyní začal umělec - aranžér tvořit. Syté barvy, obličej,postava a hle – Jaroslav Marvan jako živý. Z desítek metrů z protější ulice jej poznáte. To je právě to, co markýza musí umět. Nezkresleně, i na velkou vzdálenost vás upoutat. Správnou kompozicí, výběrem námětů a zpracováním pozvat na filmové představení.
Prehistorie současné agresívní nevkusné reklamy. Malebný jepičí obraz jednoho filmového představení. Ročně 25O velkých markýz – filmových poutačů. Obrazů, které stály tak na půl cesty od skutečného umění. Rozhodně ale plnily své poslání a dobře. Nezapomněl jsem na ně ani po desítkách let, co odešly kamsi v zapomnění. Byl to pravěk současné vizuální techniky, z pohledu mladé generace asi doba kamenná. Nám to tak nepřišlo. A není se za co stydět. Škoda, že dnes už není oněch kin, z jejichž průčelí vás dovnitř lákala „Markýza andělů“ a filmů našeho dávného, ztraceného mládí.

Pohádkové sídlo Rohanů

Na zámku Sychrov koncem února roku 1914 zavlály černé prapory. Zemřel kníže Alain Rohan, 12. vévoda z Montbazonu a Bouillonu, princ z Guéemené, Rochefortu, jehož rod od 11. století ve francouzských dějinách patřil k nejvýznamnějším. Rohané byli starou bretaňskou šlechtou, rodinnými svazky spříznění s řadou evropských panovnických rodin. Jejich rodové heslo znělo: „Králem nemohu, vévodou nechci být – jsem Rohan“.
Za Velké francouzské revoluce opustili Francii a azyl našli v Rakousku, letní sídlo na Sychrově. Ještě předtím se stačili zapsat do dějin své původní vlasti. Největšího věhlasu se dostalo kardinálu Rohanovi a to díky románu A. Dumase staršího, v příběhu statečných mušketýrů a diamantového náhrdelníku. Revoluční změny ve Francii a zrušení šlechtických privilegií donutily Rohany opustit Francii a uchýlit se do exilu. V roce 18O8 císař František I. umožnil příslušníkům této rodiny získat práva rakouských občanů.
Potomci francouzských Huggenotů záhy v Čechách zdomácněli. Sychrov a Praha se staly jejich domovem. Kníže Karel, vévoda z Montbazonu a Rochefortu zakoupil Svijanské panství a v roce 182O přikoupil i Sychrov a začal mohutně stavět. V nádherné romantické krajině postavil skvělé, hrdé a velkolepé sídlo v bretaňském gotickém slohu v upomínku toho, co museli zanechat doma, ve Francii. Tak, jak zámek známe dnes, je v podobě, kdy skončila doba jeho přestavby v roce 185O, tj. před 16O lety. V.V. Tomek, známý historik a spisovatel, si počátkem 2O. století stěžuje: „Po hříchu však žádný z turistů, žádný z návštěvníků není tak šťasten, aby mohl vstoupit do tohoto pyšného sídla potomků francouzských králů. Nikdo cizí nemůže v překypujícím údivu postáti v nádherných komnatách zámeckých, vyšperkovaných nejdrahocennějšími a velevzácnými čalouny a gobelíny do nichž jsou umělecky vetkány erby rodu Rohanského: routa, hranostajový ocásek a francouzské bílé lilie.“
Skutečně tehdy nikdo neměl do této svatyně umění a uměleckých skvostů přístup. Uzavřený Sychrov se zdál poutníkům úchvatný a majestátný. Park osázený vzácnými dřevinami byl dosud nízký svým vzrůstem a tak byl zámek obdivován alespoň zvenku. V.V. Tomek jej srovnává se zámkem Hluboká. Byl často srovnáván s čarovným sídlem hrdinů známých pohádek a dětských snů. Historická literatura hodnotí zámek jako perlu, působící úchvatným dojmem. Jakoby byl z „nejlůznější“ pohádky. Zasazený do čarovné, malebné scenérie skalních útesů a nad nimi pláně šumných, svěžích borů, jako démant ve smaragdovém mechoví s mocným, pyšným cimbuřím. Pohádkové sídlo knížat Rohanů.
Pokud byla knížecí rodina na Sychrově, vlála z cimbuří zástava s rodinnými barvami hrdých bretoňců. Dříve se do areálu vstupovalo cestou uprostřed dvojité aleje lip. Pokud vašeho dědečka s babičkou přivezla k Sychrovu parní lokomotiva, pak za zmínku stojí, že přijeli jihoseveroněmeckou drahou od Liberce směrem k Turnovu a k Semilům. Tehdy pro veřejnost uzavřený objekt, malebný oku poutníka, dnes ztratil mnoho na kráse okolním zalesněním. Není jej prostě a jednoduše vidět, tak jako většinu našich krásných historických objektů. Mnohý český diadém je ukrýván očím turistům i znalcům z malicherného pocitu, že hluboký les po právu patří ochranářům a každý strom v okolí je chráněn státem. Běžně se stává, že majestátní a úchvatný historický objekt zůstává skryt očím. U Sychrova to platí více než kde jinde. Vezměte si kompas nebo navigaci a vzhůru do Sychrova. Když zklame technika, zeptejte se kolemjdoucích, Sychrov určitě najdete…

Hvězdná brána – pod Ještědem

Když se v našich krajích řekne taxikář, mnozí vidí jen pražského neurvalého chlapce,
který si svůj žold vydělává okrádáním cizinců i domorodců. Nebylo tomu tak vždy. Před 35 lety se
v Liberci udál skutek, který dokazuje, že není vše pravda, co se o nositelích této profese povídá.
Bylo pondělí, sluníčko v Liberci svítilo jako o závod a rozzářilo i tváře babiček a dědečků odložených do tehdejšího Ústavu sociální péče ve Vratislavicích. Jejich oprávněná radost měla zcela racionální pozadí. Bylo po obědě a zažívání narušilo skřípění brzd patnácti automobilů se známým označením tehdy i dnes-taxi. Z nich jak bájní rekové vyskočili členové kolektivu soutěžícího o titul Brigáda socialistické práce z taxi služby libereckého Dopravního podniku v jejich čele s vedoucím brigády Přemyslem Kučerou. Nevymýšlím si.
Všichni si vzali nad obyvateli domova důchodců patronát a první konkrétní akcí bylo právě sluneční pondělí s překvapením. Co o taxikářích říci. Byli to skuteční chlapi z masa a kostí, vody, různých minerálů a živin. Bylo jich celkem sedmnáct a měli již něco za sebou. Řadu hodnotných brigád, např. při sběru šrotu, ale hlavně na budované tramvajové lince č. 11 z Liberce do Jablonce. Co vydělali na brigádách, ukládali na společné konto a financovali z toho družební styky s taxikáři ze Žitavy, nebo třeba onen výlet, který onoho slunné pondělí roku 1975 připravili pro babičky a dědečky z Vratislavic.
Pro všechny „účastníky zájezdu“ - okružní spanilé jízdy měli připravený opravdu bohatý program. Svým „neplatícím“ zákazníkům ukázali nová sídliště, okolí města a výlet za poznáním zakončili na Ještědu, odkud byl díky slunečnému počasí překrásný výhled na město i do dalekého okolí. Jako bonus a ještě navíc přidali stařečkům zdarma občerstvení. Na besedě, která po tom všem proběhla v jídelně ústavu, senioři se slzami v očích děkovali chlapcům z taxi služby za vyjížďku, která jim, jak praví dobový tisk, zůstane dlouho v srdcích. To není konec všech dobrých skutků, kterými zvedli pomyslnou laťku dobročinnosti. Ještě na besedě slíbili, že příští jaro se důchodci schopní cesty dočkají výletu tam, kam si budou přát.
Pokud by byl autorem této glosy Jaroslav Hašek, vypadlo by mu nyní pero z ruky a těžko by mohl pokračovat. Z dnešního pohledu mimořádný počin libereckých taxikářů se opravdu udál tak, jak jej popisuji. Existuje i fotodokumentace a snad ještě někde v archivu i transparent z jednoho taxikářského vozu. „BSP - taxi Liberec – důchodcům“. Věřte- nevěřte…

Na cestě mezi Jabloncem a Libercem

Před 135 lety se narodil na cestě mezi Jabloncem a Libercem, v dnešních Vratislavicích, v rodině klempíře, Ferdinand Porsche. Odmalička ze zajímal o práci v otcově dílně a o nástroje, které otec používal. Konec 19. století byl plný vynálezů a nových technologických postupů. Mladý Porsche velmi mnoho četl a zajímal se o všechno, co se ve světě techniky událo. Záhy mu otcova klempírna byla málo a své 18. narozeniny již oslavil ve Vídni. Ještě předtím stačil absolvovat Libereckou průmyslovku. Jeho vzorem se stal Thomas Alva Edison, který se zabýval elektřinou, vynalezl žárovku a fonograf k mechanickému záznamu zvuku.
Otec Porsche chtěl mít ze syna rovněž klempíře, ale ten se rozhodl jít jinou cestou. Netoužil zdědit dílnu po otci a zemřít ve Vratislavích. Ještě doma to zkoušel s elektřinou, ale brzy nato už praktikuje v jedné z nových elektrotechnických továren hlavního města, ve Vídni. Do čtyř let, ve svých čtyřiadvaceti letech, uskutečnil náš slavný rodák svůj první vynález elektromotoru v náboji hnacího kola samohybného vozidla. V roce 189O ve svých 25 letech sestrojil u firmy Ludvík Lohner první elektromobil na světě. Po deseti letech boje se zdrojem energie s těžkým akumulátorem přechází k firmě, která určuje jeho další zaměření. Austro-Daimler mu dává prostor pracovat na konstrukci spalovacích motorů a to nejen pro auta, ale i pro letecký průmysl, pro letadla a helikoptéry.
Za 1. světové války konstruuje vozidla a motory pro vojenské účely. Je otcem těžkého tahače pro přepravu polní houfnice ráže 38 cm. Akumulátor nahradil generátorem, jenž byl poháněn spalovacím motorem a pohon kol, podle svého nápadu už z r.1897, nechal vykonávat elektromotory v jejich nábojích. Vedle konstrukce aut se zabýval i vývojem vrtulníků. Po 1.světové válce se věnuje autům pro mírové účely a brzy nato i autům závodním. V roce 1923 se stává vedoucím Daimlerovy továrny ve Stuttgartu. O něco později si zakládá vlastní projekční kancelář a vyvíjí lidové vozítko zcela nové konstrukce. Základní typ vozu Volkswagen byl na světě – „brouk“. V téže době pro koncern Auto-Union navrhl i proslulý závodní vůz, který byl od roku 1934 úspěšným na mnoha závodech. Za 2. Světové války pracoval Porsche na mnoha modifikacích aut pro vojenské účely. Válka pro něj skončila ve francouzském zajetí. Po návratu konstrukčně zdokonalil „VW“ a počtem vyrobených aut překonal Forda s jeho modelem „T“. Založil vlastní továrnu na sportovní a závodní vozy Porsche.
Dosáhl titulu univerzitního profesora a mnoha dalších ocenění a cen, vysokých státních poct a vyznamenání. Zasloužil se o zdokonalení automobilu jako málokdo jiný. I proto mohou být a jsou vratislavští hrdí na svého rodáka. Připomeňme si 135 let od jeho narození.

úterý 22. června 2010

Zrcadlení

Nikdy nekončí spor o seržanta Gríšu, aneb, ať děláme, co děláme, nemůžeme se s druhou stranou spojit. Asi je ve sprše. Fenomén mobil, internet. Možnost navázat spojení s kýmkoli, kdekoli. Pro dnešní šedesátníky a starší, je to něco, s čím jsme nevyrůstali. Na rozdíl od našich dětí a vnoučat, ke kterým mobil a internet patří už od plenek. Nedávno mi známý řekl, že spousta telefonujících se vrací k pevným linkám, černobílé televizi a k natahovacím hodinkám bez baterií. Nevím, ke komu se přidat. Byl jsem na operaci a vybral jsem si nemocnici, ve které operují s pomocí laparoskopickým automatem Da Vinci s pomocí lékaře. Ano, člověk je nádoba křehká a svodům světa podléháme často a rádi. Co z toho plyne? Snad jenom to, že každá generace pije svůj zelený čaj, polyká vitamíny a opíjí se absintem, vodkou pařížských a českých letních předzahrádek. Časy se mění a lidé kolem nás jen málo. Baví se o nemocech. Někteří vám na potkání sdělí gramáž své zbytnělé prostaty, na obrazovce mobilu ukážou své rentgenové snímky zakouřených plic. Svět se mění. Dcera mi poslala esemesku z ranního koupání v Nice a přidala pozdrav z Azurového pobřeží. Nic moc, spí v kempu, ale co by chtěla, vždyť jde jen o školní výlet… Znám lidi, co všechno v sobě dusí, nekomunikují. Žel patří i do rodiny. To si pak říkám, jak jsme každý jiný a kdo z nás je asi šťastnější. Ten, kdo se z toho vykecá, nebo ten, co obviňuje svět, že sluníčko málo svítí a déšť je mokrý a nepříjemný? Jsou mezi námi tací, kterým se vůbec nic a nikdo nezavděčí. Mají hořkost v puse, v duši a ze svých ztrát obviňují kdekoho. Těm bych doporučil koupit si zrcadlo do každého pokoje, aby si dotyčný mohl zkontrolovat své emoce, kdykoli. Zrcadlo odhalí faldy na břiše, vrásky na tváři, chlad, lásku i nenávist. Zrcadlo nelže. Je to takové domácí sono. Hřeben i kartáček na zuby. Pokud jdu ven, neměl bych chodit neoblečen, a co si obléknu, závisí od počasí. Obdobně se tam chystá den co den i spousta jiných lidí. Nekažme si ten výlet na ulici, setkání před domem tím, že nebudeme vstřícní, nekomunikativní. Pozdravme souseda, usmějme se na dítě v kočárku, pochvalme psa na vodítku, otočme se za hezkou slečnou v minisukni a v hezké halence. Svět patří nám. Buďme jeden každý z nás optimistou. Sluší to všem; mladým i starým. Věřte mi, cvičím před zrcadlem.

sobota 19. června 2010

Pohledy na sousedy

Kam vás tak poslat... Nejlíp do Žitavy. Do obchoďáků ne za levným prádélkem, pro boty a levnou kosmetiku si dojedete sami. Žitava, to je i zoologická zahrada. Bez urážky. Naprosto originální, původní a na hony vzdálená té předražené liberecké. Do Žitavy nejlépe vlakem. Nechte protentokráte doma auto a vemte sebou děti. Už ta cesta tam a pokud se budete vracet, i cesta zpátky stojí později za vzpomínání. Já si nekdy v Žitavě připadám jako v Praze na Malé Straně v 18. století. Pískovcové barokní portály, kašny, domy, zahrádky, úžasný hřbitov, parky, muzea a čísté, funkční lavičky. Prostě pohoda, klídek, otevřené kostely. Lidé se navzájem pozdraví, jezdí tu na kole, je tu levněji. Tolik radosti jen 20 minut od Libere a něco málo víc od Jablonce!
A je to bývalé Česko, s horou Luž, kde před válkou v místní hospodě hranice procházela spolu s námi chodbou k toaletám. A vůbec, je tam tepleji než na našem území. Okolo 9°C celoročně, což mi říká, že sníh v nadmořské výšce něco kolem 200 metrů ležet jen občas. Výjimečně. Roste tu květák, rajče, spousta zeleniny, těžilo se tu a už netěží hodně špatného uhlí. Na místech, kde se těžilo, je dnes úžasné a laciné koupání, parkování, vstupování. Úplná italská palmová riviéra.
Donedávna tu ještě žilo plno Čechů, všelikých exulantů od Bílé Hory až po ty, co sem přišli po odsunu z Čech. Ty čeští naučili místní tkát a příst, barvit, upravovat a šít. Vynálezem „damašku“ dosáhli zdejší tkalci dokonce na jistý čas monopolního postavení. I do plstě se pustili s vervou a vyráběli prý tu nejlepší, co byla k sehnání. Žel vše to skončilo s návratem kapitalismu. Žitavsko se stává skanzenem milovníků Trabantů. Město se téměř z půli vylidnilo a stává se nerušeným domovem ptactva, důchodců a těch, o se starají o opuštěný majetek. A že ho zůstalo! Stojí už téměř 20 let. Vilky a vily, nájemní domy a továrny. Nevybydlené a vcelku zachovalé. Pro Čechy věci nevídané. Není tu nikoho, kdo by poklopy, branky a okapy odvezl do sběrny. A je to ke koupi. Však si taky kupují. Byty i celé domy. Krásné čisté zahrádky.
Město už není výrobní halou náklaďáků Robur, ani domovem vojáků. Ale je tu pořád krásně a cesta úzkokolejkou – vláčkem na Ojbín rovněž nemá chybu. A proto, až to vás přijde, určitě si dejte říct a jeďte do Žitavy s cílem ne utratit peníze, ale podívat se, jak tu všechno krásně kvete, na lidi, co nikam nespěchají. Opravdu se vám tohle bude líbit. Trochu jiné než u nás doma. Inspirující.

Anketa měst Libereckého kraje

Mnohá města v poslední době přicházejí za svými občany s dotazníkem, kdo je nejzasloužilejším občanem v celých dlouhých dějinách našeho města, co bylo nejdůležitější, jaká budova, atp. Ani Liberec, Jablonec či Česká Lípa nemohou zůstat pozadu a tak se v Liberci pilně píše. Nevím co všechno, ale něco už se na veřejnost dostalo: herci, sportovci, stavitelé, události...
Já si vybral nejpracovitějšího Liebiega, který město „pojmenoval“, dal svým spoluobčanům práci a nejen v Liberci, ale i v Tanvaldu, všude kolem Liberce, Jablonce i v Podkrkonoší. Postavil pro své zaměstnance velmi pěkné domky, byl donátorem všeho, co se v Liberci dělo. Od kultury přes sport, zábavu i umění. Stál u zrodu institucí, všeho, co město a okolí povzneslo. Myslím si, že to byl člověk na svém místě a nakonec i většina jeho rodiny. Škoda, že po něm město nepojmenovalo žádnou ulici nebo institutci.
A událost, to byla ta, která pojmenovala město dekretem, pečetí a znakem. Ze staveb města mně, jako i většině návštěvníků je nejvíc povědomá radnice a snad i Ještěd (stavba hotelu). Ale radnice tu stojí jako symbol a spojuje nás i s městem těch, co tu byli před námi. S početným seskupením občanů německé a židovské národnosti, kteří toto město de facto postavili a proslavili doma i ve světě. MY jsme pokračovateli jejich umu a píle. Proč bychom jim neměli poděkovat za to, co nám tu tak bezelstně zanechali? Dříve město textilních továren a inteligence, dnes město obchodních řetězců, výroby automobilových komponentů, gumových rohožek, stěračů a plastových udělátek.

Doma v Jizerkách, v Čechách

Nebyl jsem doma týden. Co říkám týden, pět dní. Co komu říká doma? Domov jsme si zvykli měřit hodnotami, často nezměřitelnými. Viz soutěže na obrazovkách našich televizorů. Nejlepší Čech, nejznámější Čech. Dotazy typu: co slavíme za svátek, umíte zazpívat naši hymnu, věšíte vlajku naší země při příležitosti, jste hrdi na to, že jste Čech... Ano, to jsou ty otázky spojené s domovem, s národní hrdostí, s fandovstvím na sportovních zápasech, s oním fatálním, kdo neskáče není Čech... Zda se smířit s minarety v Čechách, připustit, že naše kultura může s tou jejich. Na to vše se během našeho života odpovídalo téměř v každé dekádě minulého století jinak.
Jinak tomu není ani dnes. Za tu dobu vyrostly naše děti, co nečtou noviny, jezdí po světě a svůj domovský přístav mají tam, kde se večer uloží. Jistě, přijdou nemoce, stáří, vánoce a mnozí se vracejí, ale pokud se jim daří, nepotřebují staré haraburdí. číst klasiku a klást si otázky. A pak přijde večer a mnozí se ptáme, komu dát hlas. Zda Járovi Cimrmannovi nebo Zátopkovi? Lucemburkovi nebo kněžně Libuši? V Liberci primátoru Kitnerovi nebo baronu Johanu Liebiegovi? Ten první je stále v novinách, ten druhý dal Liberci jméno a práci a postavil kus města. Komu dají hlas naši mladí? A je to jedno, zda podobnou otázku položíte v Jablonci, Turnově či České Lípě. Řekněte proč, proč by mladí měli dát svůj hlas panu profesorovi, který vynalezl kontaktní čočky?
Já si myslím, že ono bude platit to, co si o nás svět opravdu myslí. Nejsme zemí Barošů a Jágrů, ale hrdinů oněch vyhraných a prohraných válek, kde jsme se angažovali. Když pomineme naše válečné hrdiny, je tu jeden, který ty války přežil s fajfkou v puse. Nebyl ro Žižka ani Albrecht z Valdštejna. Byl vojín Josef Švejk. A protože nikdy ani nežil, má mnoho společného s tím, co taky nikdy nežil, s oním Járou Cimrmanovým, který se nám zdá být přeci jen přijatelnějším, než celá plejáda hrdinů Haškova Švejka, která dala jméno i našemu konání. Švejkujeme. Jinak to snad ani nejde, pokud chceme ve zdraví přežít.

Jak prožiji víkend?

Jak odpověděla servírka z Jablonce pracující v Praze? Tak, jako by odpověděla řada nejen servírek z Liberce, Turnova, České Lípy: „V Jablonci je klid, vždycky se tady zastaví čas“. No, to je známka na vysvědčení. Máme se radovcat nebo plakat? Mladí vědí své a proto se stěhují. Mladí Němci ze Žitavy do Berlína, z Jablonce do Prahy. Ale co my, ostatní? A že toho, co by se na podzim, po komunálních volbách mělo změnit, není málo. Zatím je klid po pěšině, mech, tráva a dobré zažívání. Nic nepřipomíná, že by se něco změnit mohlo. Místní noviny, rádia, lokální televize – ještě nic dramatického, všude ještě visí bilboardy z voleb do parlamentu, nechutné, urážející, oslovující možná, jen možná americké voliče. Hořkost a zklamání, euforie a naděje. Nedejme se mást, to hlavní teprve přijde: komunální a senátní volby.
Výsledek je otevřený, populisté a fenomén „Schwarzenberk“ do radnic nekandidují. Kmotři, kteří investovali obrovské sumy do svých koní, budou chtít své investice zpátky. Jsou opatrní, ale své „pohledávky“ budou chtít a dostanou zpět. Nechtěl bych být v kůži dlužníků...
Strašák bankrotujícího Řecka v obecních volbách v Liberci, Jablonci a Turnově prostě nezabere. Tady se bude mluvit o tom, kdo zaplatí dluhy ze šampionátu v lyžování a další dary, kompenzované lukrativními zakázkami. Přišla bída na kozáky, respektive, je tu čas skládání účtů, odpovědí na nepříjemné otázky. Až neskutečnou šanci mají socialisti. Musí vrátit do hry zelené a jejich potenciály, strany, které ve hře o parlament neuspěly. Získat pro řešení komunálních problémů na severu Čech „mozky“ a mladé lidi. To vše je strategický cíl, který může naplnit v závěrečné podobě po volbách, severočeské radnice a senát republiky. Růžové nálady a probuzení z kocoviny a realistický pohled na „kočkopsa“ připravované vlády České republiky bude návodem k posuzování obsazování radnic při podzimních volbách. Je na nás, jak si vybereme, čemu uvěříme, co nás osloví a kdo nám nabídne optimální řešení.

Tehdy jako dnes

Neměla to Česká republika, lidé žijící v okolí Lužické Nisy a Jizery, před 2. světovou válkou lehké. Měli špatné sousedy. Příbuzné a sousedy si nevybíráme. Obdobně je na tom jediný demokratický stát na Středním východě, Izrael, ze všech stran obklopen teroristickou organizací Hamasu, jejímž jediným cílem je vymazat Izrael z mapy. I v Čechách už jsme tím prošli.
Před 2. světovou válkou nacistická strana v tehdejším Německu (NSDAP), obdobně jako dnes Hamas v pásmu Gazy a na územích sousedících s Izraelem, mala v programu zničení demokratické ČSR. Pokusy proniknout do měst a vsí v pohraničí okresů Liberec, Česká Lípa a Jablonec nad Nisou prostřednictvím nastrčených osob, se snažili nacisté z Říše rozbíjet naši republiku. Pašovali do pohraničí zbraně, letáky, prostředky k sabotážím. Současný Hamas, jako by okopíroval a zdokonalil tehdejší formy – pokusy o rozbití republiky, tehdy ČSR, v současné době Izrael. A tak mě „pobavilo“, jak řada nezaujatých aktivistů na lodích směřujících do Gazy byla pohoršena tím, že stát Izrael nedovolí to, co my jsme zažili za okupace, která následovala ústupkům rozbíječům a vrahům z Hamasu. Nic takového, jako ztráty životů nemůže být ospravedlněno, a proto i ty smrt aktivistů, tak jako smrt stovek izraelských civilistů, které povraždil ze zálohy Hamas, jde na vrub nacionalismu a xenofobii, které v současné době je stále stále živý a ohlupuje ty, kteří hlůedají snadná a jednoduchá řešení...
A proč v mezinárodních vodách? Podívejte se na mapu, kde leží inkriminovaná oblast. Jaké manévrovací možnosti má stát obklopený miliony nepřátelských sousedů, nechce-li vyvolat válečný konflikt. Správně pojmenoval pokus narušit izraelské hranice předseda senátu ČR Přemysl Sobotka. Šlo o provokaci a manipulaci s veřejným míněním ze strany teroristické organizace Hamásu, která nechce připustit mírové rozhovory Izraele se sousedy.

úterý 15. června 2010

Mířili na lišku, trefili Elišku

Měli políčeno na císaře, ale znáte to. Téměř vždy se přichomýtne něco, co vám zkazí radost. Tak se přihodilo, že 1. října roku 1891 František Josef I. v Liberci nezemřel pod viaduktem v Dubské ulici.
Anarchisti to tradičně zpackali. Dynamit odpálili dlouhým doutnákem, který namočili v továrním oleji a asi v hodně vyjetém. Tak či onak tím urychlili dobu hoření a nálože vybuchly nadvakrát a už po půlnoci, tedy v době, kdy císařův vlak ještě postával na turnovském nádraží. To byla voda na mlýn dvořanů, kterým se do Liberce zrovna nechtělo.
Císař, jako každý pomazaný aristokrat, věřil, že je k vládnutí a žití vyvolen a že jej prozřetelnost uchrání. Dynamit, odpálený na jakýkoli způsob je pěkný šmejd a nadělal do opěrných zdí viaduktu hluboké díry. Nejdřív přes něj pustili nákladní vlak a když přejel bez újmy, projel i mocipán.
Císař byl, ač to na sobě nedal znát, pohoršen, znechucen a připraven dát to celému regionu pěkně „sežrat“. Na atentátníky byla vypsána vysoká odměna a světe div se, zabrala. Němci udávali Čechy, Češi Němce, smršť anonymů se prohnala poštou, ale nic z toho nebylo. Až v roce 1920 se zjistilo, asi opět anonymně, že to byli anarchisté, pánové Brunclík z Horního Růžodolu, pan Josef Šulc z Františkova a Němec, pan Schmid. Ale to už byl císař 4 roky nebožtíkem a Rakousko dva roky po smrti...
Atentát měl i jiné zákonité dozvuky. Řídící učitel české školy zažaloval německé liberecké veterány, že ho praštili praporem do hlavy, když kolem projížděl císař. Taky by vás to naštvalo, že? Ovšem to nebylo nic proti tomu, jak se mstil starej Procházka, jak si část národa Františka Josefa I. pojmenovala. Za několik měsíců po zpackaném atentátu přijel do Liberce pražský místodržící hrabě Thun. Rozpustil městské zastupitelstvo, radu a sesadil starostu, který nedávno dostal od Františka Josefa I. vysoký řád. On si totiž císař všeho ukrutně všímal a libereckým nepřidalo, že místní strážníci měli uniformy podle berlínského a ne podle vídeňského vzoru. Z toho se mu prý udělalo nevolno. Ovšem úřední záminka pro výše popsaný postup byla ta, že se překračovala jazyková a jiná nařízení. Vidíte, jak málo stačí a panská láska po zajících skáče... (Teď abychom ani nespali, u vědomí toho, jak Věci veřejné půjdou po současném magistrátu ve věci dluhů z pověstného libereckého lyžování).
Nic nekončí a neskončilo ani tehdejší císařovo bububu. DO Liberce bylo dosazeno další hrabátko, vládní komisař pro „průsery“ hrabě Coudenhove, který na náklady magistrátu ložíroval v tehdejším Zlatém lvu. Hrabátko bylo mužem, kterého by si Liberec měl zapamatovat. Velmi opatrně povoloval výdaje z městské kasy a tak se stalo, že právě dostavovaná nová liberecká radnice (současná), byla dlouho bez oken a dveří. Asi tam na rozhazovačné úředníky dost foukalo.
Zlatá doba nastala teprve pod vedením MUDr. Františka Bayera, po odstoupení Dr. Schückera. Ten byl vyškrtnut z voličských seznamů, pro nedodržení lhůty nějakého hlášení, tedy pro malichernost. Hleďme, co vše se může přihodit, když nějací amatéři zpackají atentát na císaře pána a jeho rodinu.

Kousek od radnice aneb Tři zvířata

Kulaté výročí to není, ale 202 let je taky hodně. V Liberci, Jablonci nebo v Turnově si nemůžeme v tomhle studeném počasí stěžovat na okurkovou sezónu. Pořád se kolem nás něco děje a před 202 lety si liberečtí taky našli čas na zábavu.
Jen pár roků po té, kdy na třetí pokus majitelé papírny, bratři Montgolfierové, roku 1783 posadili ve Versailles ovci, kachnu a kohouta do koše pod papírový balón plněný teplým vzduchem, se v Liberci o ničem jiném nemluvilo. No, to přeháním, ale netrvalo to víc, jak 25 let a mluvit se začalo, protože pokrok se nedal zadržet ani v Liberci.
Jeden z prvních pokusů vzlétnout se v Čechách odehrál jen malý kousíček od Libereckého zámku, na pozemcích přilehlé panské jízdárny a byl to mimořádný sukces. Holandský provazolezec Alexander Terzy, zařadil do svého programu vypuštění papírového balonu plněného horkým vzduchem, což bylo mimořádně vzrušující. Věřím, že návštěvnost Liberce tehdy musela být obrovská. Od babiček s vnoučaty až po uniformované strážníky všichni s otevřenými ústy žasli. Na zemi byla zapálena vatra a ti, kteří drželi lana, si museli připadat obrovsky důležití. Papírový balón se plnil teplým kouřem a těžko si představíme, jak se musela cítit pokusná zvířata. Žel můj zdroj si nepoznamenal, kteráže to byla. Předpokládejme, že byla podobná těm francouzským.
Ať tak, či onak, balón se třemi libereckými zvířaty vystoupal k obloze za „aplausu“ , volání „hćh“ a „sláva“. Ke cti Holanďanům a pro klid Greenpeace lze konstatovat, že neřízený balón se zvířecí posádkou po vychladnutí náplně hladce přistál ve Starém Harcově.
Ještě téhož roku a na témže místě, 26. září, chtěl člověk z Podještěda pokořit zvířecí primát a vystoupat blíž ke slunci. Jeden ze dvoučlenné posádky nebyl nikdo jiný, než muž z radnice, radniční úředník. Jistě čekáte, že šlo o primátora, ale v takové akci jde o každý kilogram váhy a tlouštík musí z kola či lépe z balónu pryč. Takže k letu se připravil muž odpovídající, jakýsi Jakub Thiel. Bohužel, ani on nebyl povznesen neboť osud a nepozornopst těch, co topili způsobila, že v nestřeženém okamžiku oheň olízl papír a ten, vesele hoříc, zkazil náladu všem, kteří se okolo točili, takže bylo po produkci. Ohýnek to byl nemalý, ale chlapi zůstali zaplaťpánbůh celí a doma na zadku.
Téměř jedno století trvalo, než se v Liberci uskutečnily další pokusy o vzlet. To už bylo 20. století a k nebi stoupal vetroň. No nesmutněme, máme alespoň hrdinná zvířata, která letěla a zařadila se mezi první v Rakousko-Uhersku. A hrdiny my potřebujeme jako sůl, pozitivní vzor. Vzor do každé rodiny. V téhle mizérii.

Jak ušetřit

To si takhle jednou půjdu něco koupit a řeknu: „Nemáte něco, co není z Číny?“, a prodavačka mi řekne:“Tak to ušetříte, nemáme“.
Nedávno se na jednom náměstí propadla dlažba a zahučel do ní náklaďák. Dlažba byla sestavena z nekvalitní čínské žuly. Čtete dobře, oči vás nematou. Z čínské! Ne z liberecké, ale odkudsi za devaterým mořem nám tak vzdálené Číny.
Pamatujete na ty přihlouplé fórky o vožení ledniček na severní pól či na umění prodat písek na Sahaře? Co bychom chtěli, už je to tu. Česnek, kola, sklo, pera, boty, bižuterie, látky, tanky, děla, to všechno jsme uměli. Bejvávalo. Teď umíme stěrače, rohožky, zrcátka, blinkry a pryž. AŤ žije lidová, přemnožená Čína a její pracovitý lid! Evropský skanzen je jen pro důchodce a turisty. Co můžeme očekávat od nandnárodních řetězců a multifunkčních kooperací, které přenášejí výrobu tam, kde je to nejalcinější?
Jsme poživační a to něco stojí. Jíme a konzumujeme zbytečnosti. Tam, kde zůstali lidé štíhlí a kupují jen to potřebné (na víc nemají) zůstali pro svět zajímaví. My, evropští a severoameričtí zhýralci a požitkáři, prostě hrajeme poslední part v tragedii novoantického starého Říma. Ničí nás „Vandalové“? Ale kdeže! To je čistě naše práce, práce našich zastupitelů, kteří si mastí kapsy a dělají to, co chce lobby těch velkých podniků, které si mohou dovolit koupit vše a všechny.
Na prachy slyší všichni. Každý má svou cenu, peníze nikomu nesmrdí a bude hůř, až si Číňané, Japonci, Vietnamci či Korejci koupí naše památky a postaví si je doma. Proč by k nám potom jezdili... Budou si moci koupit a odvézt Karlův most a Hradčany i se Schwarzenberkem jako průvodcem. Teď tam stěhují celý Orlík, pouze tu vodu v přehradě pod Orlíkem nám nechali.
Frčí u nás teď nová móda. Novorozeným chlapečkům se dává nejčastěji jméno Li, Mao, Kim, Ču, děvčatům „Lotosový květ“. Německo – české auto se od prosince bude jmenovat Škoda – D- Sun. Je to posun, mělo se jmenovat jen Sun-Ču. A učte se čínsky. Léky budou mít návody v čínštině a některé farmy už přešly na chov jatečních psů pro vědecké účely.
Nevěšme hlavy, Češi mají tuhý kořínek, ale pro jistotu si schovejme za komínem pár českých knížek, slovníků a manuálů jak přežít, pro strýčka příhodu a pro děti. Aby nezapomněli rodnou řeč. Ti, co dosud bydlí v panelácích a nemjí komín, ať si svůj balíček schovají za komín teplárny, s laskavým svolením valné hromady.
Na závěr této mravouky, bych vás jménem česko-čínské spořitelny poprosil, až uvidíte čínskou dlažbu a shodou okolností na ní ke své smůle budete stát, pak... Pak vám neporadím. Můžete se sice pomodlit k Budhovi nebo si hladit pupík. Nepomáhá to, ale aspoň si nezašpiníte kalhoty.

Poštmistr a chirurg

Zní to jako z francouzské komedie s Louis de Funes v hlavní roli, ale stalo se to v Liberci před 220 lety. Císařským dekretem z roku 1791 byla ve městě pod Ještědem zřízena stálá poštovní linka Liberec-Praha. Do čela poštovního úřadu byl ustanoven František Franke, do té doby zkoušený chirurg. Lékařská praxe v Livberci mu zřejmě nepřipadala zas až tolik výnosná a tak dal přednost ženitbě se starostovou dcerou a poště. Stal se pvním libereckým poštmistrem.
Poštovní úřad zahájil činnost v ulici 5. května, poštmistr ale záhy koupil pozemek v Panské ulici (ulice 8. března), kde postavil jednopatrový dům a pošta se pořádně rozeběhla. Jo, to byly časy! Žádné nervózní úřednice dnešního monopolu a pěkně vše v jednom. Pošta sloužila nejen k přepravě peněz a listovních zásilek, ale zároveň i jako přepravní kancelář pro osoby na trase Liberec-Praha a zpět a zároveň i jako hotel pro cestující.
Shrneme-li, tak tedy pošta, hotel, dostavníková přeprava osob a dost možná i sem tam nějaký ten chirurgický zákrok pana poštmistra. Expedice, čekárna pro cestující vlevo od skladu, umývárna, na dvoře WC, malá noclehárna, v prvním poschodí poštmistrovský byt 1+4. Poštmistr a chirurg, tak si stále pan Franke nechával říkat. Asi to přece jenom bylo na jednoho moc, protože první liberecký poštmistr zemřel ve věku pouhých 42 let.
Pošta ho ale zcela jistě k infarktu nedohnala. Pro roznášení zásilek postačoval jeden den v týdnu a noclehárna vynášela dost peněz. Tolik, že se místní chirurg začal orientovat na hotelové služby. Ty dále rozšířila vdova po panu poštmistrovi, která se během dvou let znovu vdala a nový manžel se v hotelničení zhlédl, takže začal ubytovávat VIP hosty v poštmistrovském bytě, který jim zcela zištně pronajímal. Toho využil i císař František s chotí, později i leckteré arciknížátko z habsburského chovu.
Pošta stále zdokonalovala své služby a hlavně zkracovala dojezdy do holavního města Čech. Roku 1826 byla dostavěna nová silnice do Prahy a cesta dostavníkem se tak zkrátila na pouhých 16 hodin. Z Liberce se vyjíždělo odpoledne a v Praze se vystupovalo v ranních hodinách.
V roce 1859 byla pošta všem vykukům vyvlastněna a přestěhována blíže k radnici, kde byla pro potřeby pošty přestavena budova. Poštovní budova jak ji známe dnes, je z let 1890-1. Budova, nákladně opravená v minulých letech, symbolizuje jednu z posledních, dosud neprivatizovaných aktivit státu. Častá kritika neochoty a stálého čekání v nekončících frontách jsou pihou na kráse této tak potřebné instituce.

Nekonečná touha vyhrát

Za socialismu tu byla Sportka, Mates, Sazka. Nic víc, nic míň. V porovnání s dneškem amatérská liga v kuličkách vzadu za školou. Srovnání? Před třiceti lety sázeli všichni a celý národ sledoval v neděli dopoledne, jak to v té televizi vytáhnou a kdo bude losovat.
V Liberci bylo v té době 12 pošt a 2 sazkové sběrny tělovýchovných jednot – Slovanu a Lokomotivy. Zde se odehrávaly ony příběhy náhlého syndromu zbohatnutí za socialismu, kdy jsme všichni měli zhruba stejně, kromě veksláků, řezníků a hospodskejch. Takže se sázelo. Ve sběrně libereckého Slovanu (adekvátně jabloneckého či turnovského) bylo podáno každý týden čest tisíc tiketů, s průměrnou výší vkladu 18 korun. To se týkalo jen sportky, k tomu je nutno přičíst tisíce dalších tiketů sazky a matesa.
Stát, jako hlavní zřizovatel (a hlavní výherce), měl vypracovány regule proti nadměrnému zbohatnutí výherce. Ale i přesto to zkoušeli všichni. Fantastické rozpisy zaručující výhru nebo alespoň vrácení vkladu. Překouknutí a vystřízlivění, když někdo uhádl 3 čísla, „chytil“ čtvrtou a ta „sypala“ jen 35 korun. Ale pozor! Na tiketu bylo i číslo, které bylo taženo jako sedmé – prémiové a to vyhrávalo pouze ve spojení s druhým pořadím. No a malér byl na světě, pokud někdo slavil předčasně. Fórkem rovněž bylo, že vyplatit výhru mohla pouze kancelář (pošta) pouze tam, kde byl tiket podán. S tím bývaly trable, ale s logikou si nikdo z hlavounů tehdy hlavu nedělal, hlavně, když národ sázel.
Leckdo se snažil tiket upravit a doufal, že za okénkem přehlédnou nevyplněný druhý díl tiketu a podobně. Losovaly se nejen peníze, ale i nedostatková osobní auta. V šedesátých letech i jeden šťastlivec z Liberce vyhrál. Nemohl dospat, tiket si vzal sebou i k holení do koupelny a pak – pak tiket nedopatřením spláchnul do záchoda. Marně volal do Technických služeb, nikdo mu nepomohl. Na jízdu v autě mohl zapomenout a vozit se mohl tak leda ve výtahu v paneláku.
Ano, sázení je a byla hra bezbřehého snažení něco získat. Hra nikdy nekončící a stále přítomná. Vychází z lidské podstaty, že sázející udělá hodně pro to, aby byl bohatý, neslušně bohatý, moc, moc bohatý....

Z dějin Liberecka – B. Němcová

V roce 2010 můžeme vzpomenout dvou téměř kulatých výročí spojených s velkou osobností naší literatury – Boženou Němcovou. Narodila se před 190 lety a před 160 lety žila téměř rok na severu Čech, v Liberci.
Zvídavá, přemýšlivá a krásná Barunka, z nám tak známé povinné školní četby, se jako třicetiletá, čtyři dny po svých narozeninách 8. února 1850, stěhuje se svým manželem Josefem Němcem, úředníkem finanční stráže, do Liberce, kam byl služebně přeložen.
Němcová byla grafomanka. Psala stále a pořád, jako o život. Z rozsáhlé korespondence s desítkami přátel se dovídáme leccos, i to, jak přijeli do města pod Ještědem povozem s třemi dětmi: Karlem, Jaroslavem a Dorou. Nejstarší syn studoval v Praze. Byla třeskutá zima a Němcovi bydleli v bytě, kde byla zima. Nevíme přesně, kde to bylo, ale o něco později se přestěhovali do útulnějšího bytu v Liberci 5. V jednom z listů svým přátelům Němcová píše, že se z pokoje dívali na lipové stromořadí na Lipovém náměstí (dnešní náměstí Českých bratří), z jiného okna měli výhled na Ještěd a do zámecké zahrady libereckých Clam-Gallasů. (S největší pravděpodobností Němcovi bydleli v dnešní budově fary Církve Československé husitské).
Faktem zůstává, že Němcová se na Liberecku necítila nejlíp. Ten rok 1850 musel být mimořádně chladný. Němcová s dětmi v některých dnech ani neopouštěla byt. Často hleděla k zakalenému Ještědu, který jako by odrážel její duševní rozpoložení. Překvapilo ji, že v německém městě slyší češtinu, kterou hovořili drobní řemeslníci a dělníci z fabrik. V Liberci také Němcové připadalo draho, (copak by asi říkala cenám dnešním) a to si ještě z manželova platu mohla dovolit platit hodiny klavíru. Na klavír se učily všechny děti. V Liberci to bylo u Antona Proksche, bratra známého slepého učitele Josefa, který učil i Bedřicha Smetanu.
Co Němcovou v Podještědí nejvíce zklamalo? Čeští lidé. Neměli všichni úplně čisté svědomí (stále se tu pilně pašovalo ze Saska a zpět) a manžel Němcové byl přece finanční komisař. Němcová tak z Liberce psala svým přátelům, že všude jinde je lid bodřejší, hovornější a původnější. V dopisu Karlu Jaromíru Erbenovi píše, že byla i v Žitavě, kde se sešla s potomkem českých exulantů Karlem Morávkem, který má obrovskou českou knihovnu.
Co víme dál o životě Němcové v Liberci? Že názor, který si udělala na začátku studeného libereckého pobytu, opravila po teplejším létu. Mezi lidi moc nechodila, společenského života se neúčastnila. Spřátelila se pouze s manželkou vrchního komisaře, pana Dusbaby, který byl nadřízeným jejího muže. Němcová v Liberci vyjma spousty dopisů ani nic nenapsala.
Není známo, kdy se Němcovi z Liberce odstěhovali. Vypadá to, že odjeli zřejmě ke konci listopadu či začátkem prosince roku 1850. Do konce života jí zbývalo necelých dvanáct let. Zemřela v Praze 21.1.1862 a je pochována na Vyšehradě, vedle VIP osobností naší země. Nezapomínáme na ni ani my, čtenáři jejích příběhů.