sobota 31. července 2010

Samomluva

Mé drahé já, už jsme spolu dlouho nemluvili a vůbec, jak se máš? Kolikrát si tak říkám, býváš vůbec někdy doma? Proč nezavoláš? Pak si řeknu, proč se na to nevykašleš? Strom si zasadil, dítě vychoval, v Rusku jsi byl , šedesát ti bylo– co ti ještě zbývá? A vůbec, proč tohle vlastně říkám? Že jsi vůbec doma!? Jindy nebejváš. Nemáš co dělat? Telefon nikdo nezvedá...
Taky nevím, kam dřív skočit. Každý něco má, každý si myslí, že důchodce nemá co dělat, tak mu to osladí: přijď, půjdeme, zastav se, pohlídej, udělej, dej, počkej, musíš, máš, podrž... Příkazů a rozkazů jako na vojně a možná i víc. Je o tebe zájem. Jsi sice v práci k nepotřebě, ale ještě pořád něco máš a tak se nediv, že je zájem spíš o tebe a na to, kam dosáhneš. Nesměj se, mé drahé já! Však půjde i o tebe! Jen počkej, mladej zající, taky zestárneš. Že nemáš zájem? Že by se ti ještě chtělo být a žít? Tak opravdu nejsi sám. Komu by se nechtělo tak, jako pták, vyletět do oblak... Zopakovat si, co jsi dělával, mít křídla a dvacet let, milovat, letět a zpívat, zavírat oči a o něčem krásném snít.
Dnes tě bolí kolena a kyčel. Kdo by mě chtěl? Dívat se na dědka, poslouchat a s ním žít? Vrať se na zem, mé drahé já, a nikam nespěchej. Leccos máš za sebou a kus ještě musíš jít. Nebraň se! Stane se, že někdo zavolá, potkáš a uvidíš... Ještě to není tak zlé. Uvidíš, najde se. Co bys házelo flintu do žita! Každý den vychází slunce, každý rok po zimě přijde jaro, každý se jednou uzdraví.
Když už jsi jednou doma a vzalo jsi mi sluchátko, tak poslouchej: Nejsi samo, zabojuj a nevzdávej se. Mám tě rád a se mnou možná spousta jiných. Opravdu to je tak, že nemáš čas? To je vlastně dobře. Pořád něco dělej – nezestárneš! To jsi přece chtělo slyšet a je to pravda. Pokud jsi, tak proto, že jsi k mání. Nebraň se! Udělej, podrž, pohlídej. Tak je to vlastně správné. Mé drahé já, odpusť, musím běžet. Volal mi někdo, že je to nutný. Potřebují mě. Tak někdy jindy, až zas budeme mít čas...

Žhavá dovolená

Letiště a dovolená. Přístav a nádraží. Dálnice a silnice. Moře, hory, jiná kultura. Suvenýry, nicnedělání, opalování, neznámá jídla, poznávání dějin, procházky městy, půvabné ženy a dívky... Na co jsem zapomněl? Dovolená. Sám, s manželkou, přítelkyní, s dětmi. Tisíce variant. Za rybami, do hor, poznávat, odpočívat, vypnout, zapomenout, na nic nemyslet, nebrat telefon. Prášky na průjem, na spaní, kondom, sluneční brýle. Dobře se obléknout, neskákat do vody, mýt si ruce a ovoce. Nic nezapomenout. Navštívit výstavy, hodit minci do kašny, napsat pohlednici. Začíná to tím, jak se dostat do Prahy na Ruzyň.
Dřív to bylo jednodušší, létalo se do Kbel. Do Ruzyně až později. Ještě v 70. letech minulého století se létalo pravidelně z letiště v Růžodolu (z Ostašova). Do Prahy za 25 minut, dvakrát denně v době LVT (pro čtenáře neznalého reálií: LVT = Liberecké výstavní trhy). Cena letenky cestovní kanceláře Čedok byla 70,-Kčs včetně jízdy v Liberci na letiště a z Ruzyně do středu Prahy. (To by dnešní pražští taxikáři těžce rozdýchávali...) A třešnička jako bonus: v Liberci se odjíždělo na letiště autobusem dvakrát denně od hlavního vchodu LVT (na Tržním náměstí) 30 minut před odletem, se zastávkou před Čedokem v Revoluční ulici.
Taky si myslíte, že šlo o podbízení se zákazníkům za 70,-Kčs? Proč ne? Psal se rok 1972 a na dovolené mohlo být hůř. Pliska v Bulharsku mohla být moc teplá, moře na Rujáně příliš studené a někdy na FKK (nudistické pláže) příliš odvážné.
Co naplat, svět se od té doby jaksi podstatně změnil. Jezdíme a lítáme na dovolené jinak. Máme jiné starosti a letenky se službami jsou také trochu jinde. Odbýt to slovy „byla jiná doba“ je snadné, ale jak jsme na tom my, kteří jsme v ní žili? Bylo tehdy všechno jen špatné nebo dobré? Nic na světě přece není černobílé (i ta zebra má růžový jazyk). Za zaznamenání v této souvislosti stojí výzva občanům pohybujícím se v okolí libereckého letiště: „ V souvislosti s uskutečněním těchto letů, žádáme řidiče motorových vozidel i chodce, aby respektovali světelné signály na silnici Liberci Ostašově v šíři letiště. V době startů a přistání letadla, musí být tento prostor mezi signalizačními zařízeními prázdný.“
Jak hezky to zní! A jak hezky se to poslouchá... I po tolika letech. Letiště žilo a bylo pro všechny. Je to výzva a hezká vzpomínka. My to tenkrát ani nevnímali, netušili, že je to nadlouho naposledy. A jak se zdá a co se mezi lidem povídá, už asi nadobro, že by spekulanti... Znáte to. Něco zaonačí a bude vymalováno, přeoráno, vytunelováno...

Egermanni jsou na prodej

Druhá největší sklárna v Novém Boru. Loď s vlajkou admirála na stožáru. Sklo Egermann – co si kdo mohl přát víc! Moser, Loket, cibulákový porculán a sklo Egermann. Rubínová lazura, zabarvení stálé, neztrácí odstín. Základní surovina rubínové lazury – zlato.
Becherovka, chmel, kontaktní čočky, krevní skupiny...Máme toho víc? Asi sotva. Nový Bor dluží sochu, ulici, most, medaili pro chytré studenty a ty, co vyvedou firmu z likvidace. Až tak to dopadlo, že vlajková loď českého skla je po břicho na suchu. Odepsat český textil, cukrovku, nákladní auta, traktory mi připadá jako hloupý sen. Bižuterie, sklo a to není jistě všechno. Bude toho víc. Je mi to ukrutně líto, ale co s tím mohu dělat? Jsou tu jistě, a proč by nebyli filantropové, kteří mohou pomoci a vrazit do skla hodně peněz. Najít vnitřní pomoc, firemní úspory a expandovat ven, na nové trhy. Vrátit se na staré, osvědčené.
Není přece možné, aby sklo Egermann skončilo jen tak. Aby už nebylo. 16 let experimentů trvalo, než mohl mladý Bedřich Egermann prohlásit, že je hotovo. Rubínová lazura, něco, co dříve nebylo. Pohár, váza, sklenička z rubínového skla. Nádhera, která nemá obdoby. Opravdu se v Čechách nenajde sponzor české výroby, který by jednou mohl vnukům říct: Egermann to vymyslel, ale já tohle sklo a české zlato zachránil? Co by to asi stálo? Asi moc, když připustíme, že fabrika stojí a má stát ještě dlouho. Najde se někdo, kdo si rozumí s dějinami a myslí na budoucnost? Pokud ano, ať nahlas zařve: Tady jsem! A já ho zvolím hejtmanem nebo admirálem. Čím bude chtít.
Mám jen jedno přání: aby vyvěsil svou vlajku na komín, jako na stožár své vlajkové lodi. Pak si zaslouží slavnosti a dělostřeleckou salvu na jeho počest. V Čechách bude krásně i díky barevnému sklu z Nového Boru...

pondělí 26. července 2010

Okap

Po okapové rouře leze čert. Malý, hbitý a pracovitý roztomilý pavouček. Zadečkem kroutí a pohupuje, je na cestě kamsi vzhůru, kam vede jen jedna cesta: po rozpálené okapové rouře. Už je celá rezavá, barva se od ní odlupuje, okap koroduje a plech se bortí. Dal domov vší té malé havěti, co ji tak dobře známe. Mouchy se tu hřejí na sluníčku, mravenci vědí kudy kam. Až nahoře sídlí ptáci ve hnízdech ze zmuchlané trávy a všeho, co vítr zanesl nahoru. Roura od okapu vede k zemi a v ní se propadá tlející listí, semena, jadérka s pískem, peříčka a zbytky těch, co je kdysi jedli. Trubka drží při zdi jenom silnou vůlí, jinak by dávno spadla.
Nevěřili byste tomu, ale ti malí si to dokonale pojistili. Co všechno do ní nanosili! Vodauž skrz ni nikdy nepoteče, leda tak po ní. Je to vlastně takový malý úzký mrakodrap, ve kterém se bydlí. Od žab, slepejšů a myší v suterénu po obsazená vyšší patra bez výtahu až po slunné bydlení až někde u střechy, pod prejzovými taškami. Okap nemá nikdo vůli sundat. Ví se, že žije vším, co život přináší. Rodí se v něm mladí, umírají starší a nemocní. Tak nějak podobné životu v lidském paneláku.
V zimě mrzne kov i to, co zbylo po nátěru, v létě se nad ním horko tetelí. Jako kluci jsme kdysi chodili na roh toho domu a čůrali na okap. Kdo výš a kdo z větší dálky... Jak dnes klukům závidím! Nezmínil jsem se o mechu, o kočkách a psech, o kunách, lasičkách a velkých myších, které sem občas zavítají jako do samoobsluhy s potravinami a hledí, co by zde ukradli a snědli. Většinou si berou tělíčka těch, kteří nestačili povylézt, uletět, utéct, schovat se či být neviditelnými. Nenasytní predátoři si už zvykli. Okap drží pohromadě a je tu s nimi těžké pořízení. Však taky, když nebezpečí pomine, okap ožije zpěvem a tancováním. Radost pohledět.
Větřík chladí všem paže i tváře, sluníčko hladí každého zvlášť, tak jako starostlivá máti svá velká děcka, když se k ní přišla vyplakat. Okap tu stojí, co ten dům znám. Pořád je na svém místě a doufám, že při tom zůstane. Že nikdy nepřestane hostit mé malé přátele. Neznám je všechny jménem, nevím, jak je oslovit a přesto se na ně chodím dívat a tiše s nimi sním. Vím, že až tady nebudu, okap bude pořád stát. Pak je všechno jak má být.

Někomu, kdo si myslí opak

Genius loci, duch přisuzovaný místu. Napsal jsem, že Liberec jej ztrácí díky megastavbám ve staré zástavbě z konce 19. a počátku 20. století. Celkem dva se ozvali, že si to nemyslí, že nic významného velkostavby z centra města nevytlačily. Já ale hovořil o městě úzkých ulic, poloindustriálních staveb, domech s textiláckou tradicí, ne o honosných stavbách buržoazie. Tady v centru, donedávna stálo spousta domů civilního charakteru, které Liberci daly jméno. Mrzí mě, že ti dva, co se mnou nesouhlasí, nevidí město jako uzavřený, architektonický celek, jehož genius loci spočívá právě v těch úzkých (špinavých?) uličkách, které jinde umějí opravit a vystavit v plné kráse historické zástavby.
V Liberci je opravdu hodně lidí, kteří si myslí totéž, respektive, já si myslím to, co naprostá většina. Město rozprodalo své pozemky, městskou historickou zástavbu a koupilo si přízeň voličů sportovní halou a projekty jako bylo světové lyžování, za které se musíme červenat, byť se nás, místní, snažilo těch pár turistů, kteří se přece jen přijeli podívat, přesvědčit o opaku. Ať soudy rozhodnou, co se tu rozkradlo a kdo tu ostudu zaplatí.
Odpovědi na otázky položené v Libereckým deníkem jsou zcela poplatné tomu, co se v Liberci odehrává . Skutečně se Liberečáci, leví, praví, horní i dolní zlobí na magistrát ajeho primátora, že neslyší, a nevidí město očima denního chodce v ulicích. Z okna radnice a auta, za záclonami regionálního vedení strany se funkcionářům maže med kolem úst a pro chlebíčky s kaviárem a skleničku s červeným vínem se jaksi zapomnělo, že tohle nejsou věci partajní (to už tu bylo),ale že jde o problémy, s nimiž se návštěvník Liberce potkává na každém kroku. A hlavně při srovnání s ostatními městy Liberec nedopadá dobře.
Znamená to jen jedno. Slušní se nad problémem zamyslí, namyšlení si dál budou myslet, že bez nich to nejde a jen s nimi lze jít od vítězství k vítězství. Že jde o vítězství Pyrhova se pravděpodobně dozví, až půjdou z hrušky dolů a v civilních zaměstnáních budou poslouchat své nové kolegy: Bože, co je to tam na radnici za b...y.
Omlouvám se, já tohle slýchám pořád.

Chci znovu začít

Chtěl bych předpovídat počasí. Být meteorologem, mít dobré spaní, chuť k jídlu a pravidelné vyměšování. Takhle nějak se rozčiluji, když poslouchám předpovědi počasí. Venku je hezky nebo prší. Taky může padat sníh nebo šrapnely. Meteorolog si ví rady. Má drahé, předrahé mašinky a tak je v obraze. Má okna do vesmíru doslova otevřená, ale s jeho předpověďmi nejsem spokojen. Buď mám halucinace nebo nevím.
Počasí si žije vlastním životem a jeho mluvčím není meteorolog. Ten mi připadá spíš jako farář venkovské obce, který chce s každým být zadobře. Stejně jako s počasím. Tihle pánové od počasí se na počasí zhusta jenom přiživují a jak bude odhadují. Věřil bych, že v zákulisí mají láhev od okurek a v ní rosničku na žebříčku. Nevím, jestli je to až tak možný, ale jejich předpovědi jsou prý jistý. A to ještě, když jsou rosničkáři – klauni v jedné soukromé televizi. To bych pak raději chodil metrem pěšky. Včera hezky, dnes hustě prší. Ze dne na den, bez výstrahy. A není komu si stěžovat, koho poslat na ulici. Jo a co bezdomovci, letní tábory, zemědělci, sportovci, houbaři, lyžaři, chataři, zedníci... Víte jaký jim tyhle excesy počasí tropí neplechy. A je to jenom o předpovědi počasí.
Jeden v jedné soukromé TV předvádí tanečky, kroutí zadečkem, povytahuje obočí, gestikuluje jako topící se indián a počasí je někde jinde. Dotyčný se minul zaměstnáním.
Fuj, venku je zima, horko, leje, sluníčko se směje. Nevhodné a zavádějící škrtněte a zbude vám holá věta: Jak bude? Zrušil bych tenhle obor na vysokých školách a učitele vysvětil na faráře (nic proti nim). Není to osobní, nic proti nim nemám, ale fakt, nemám je rád. Počasí... Snad abych začal sám. Koupil bych si soukromou meteorologickou stanici, satelit, přenosové vozy, atmosférické balóny, sekretářku, asistenta, řadu počítačů, mobil, internet a mohl bych začít. Jo, zapomněl jsem na tu žábu rosničku, žebříček a okurkovou flašku. To by bylo všechno. Teď bych mohl začít. Vykládat pohádky o počasí.

neděle 25. července 2010

Pošmourná

Co se vám vybaví, když se řekne pošmourná? Obec v Polabí, kde slunce nesvítí? Je to možné, asi ano. Bude to o počasí. Pošmourný. Slovo jako zvonek od kapličky, mrak, co odkudsi připutoval mezi ploty zpoza humen a usadil se v teple vysoko na obloze. Je léto, teplo, pošmourno. Bude pršet. Je vlastně před deštěm a něco spadne s oblohy. Počasí už není tak krásné jako předevčírem, ale dosud se nic nestalo. Jen je pošmourno. Snad až přijde vítr a rozfouká tohle neutrálno, dojde ke změně počasí na celé frontě. Voda v Nise, Jizeře a v Labi dostane kovově šedé zabarvení, vítr se náhle vzedme a pošmourno se změní na déšť s velkou vodou, která poběží korytem řeky jako o závod a bude strhávat břehy. Odnese sebou na dolní tok vše, co není přivázané.
Pošmourná, vesnice, nebo Pošmourné - vypovídá o počasí? Bůh suď. Jsem stále na rozpacích. Něco je ve vzduchu a z klidného se změní v poryv větru. A nezaprší... Slunce snad ještě trochu svítí skryto za oblaky. Pošmourno, Livorno, podle hatí, co si mám vybrat a co mě straší? Dcera si ještě může vybrat. A vybrala si. Je to jen jméno, mohlo být kratší. Bude se vdávat. Poprvé a v osmnácti. Jméno Pošmourná je pro všechny z nás spadlé z nebe. Bude se, holka, jmenovat po počasí. Doufám, že nebude náladová. Jinak se prý nic nemění. Občas se ozve prozvánění: Žiješ, tati? Nic nového, pá, zavolám... Pošmourná... Možná, že zavolá i Pošmourný.

Pošta

Asi jsem tak trochu mimo, ale když jsem byl malý, chtěl jsem být postiliónem, mužem v širokém klobouku, kde byly uloženy zvláště ceněné dopisy. Ve vysokých botách s ostruhami a s trubkou na prsou sedím na koni a s větrem o závod a za každého počasí vezu poštu. Jak bláhově romantická představa předškoláka o doručování zpráv!
Pošta prošla obrovským rozvojem od faraónů k dnešnímu telekomunikačnímu fenoménu. Přesto romantika doručovatele zpráv, peněz a informací zůstává. S novými lidmi ale přišly nové technologie, nové adresy a nové služby. Pošta je dnes víc o lidech a službách než o dopisech, pohlednicích, doručování peněz a balíků. Čelí konkurenci moderních technologií přenosu informací, zpráv a informací.
Globalizací se svět stal malou vesnicí. Přesto se lidé staví k poště jinak, než bychom očekávali. Vstřícně a s nostalgií. Pošta už nikdy nebude o osamělém jezdci vezoucím dokumenty, lidi, zboží, kufry, peníze, akcie a směnky. Vsadila na milou tvář ženy a vlídné zacházení. Pošta, která se rozhodla přežít, je neskutečně flexibilní a hledá nové cesty a nové služby, které lidi osloví. Dřív to byl pošťák s brašnou uštvaný k smrti. Stálé šlapání do kopců, kilometry a nepříčetní psi, v létě, v zimě, s brašnou plnou k prasknutí. Za přepážkou tak ještě motouz, známky za 0,30Kčs, 0,60Kčs, 1,20Kčs, 1,60Kčs, korespondenční lístky, balicí papír, šňůrky. Snad ještě Rudé právo, Mladá fronta, Pionýrské noviny, Průboj, Rozhlas, později televizní programy, losy, hrací tikety. Pošta, to byla ještě příležitostná razítka, filatelistické novinky.
Dnes bych řekl, že umí víc. Pošta umí vydat i ověřit, jsou tu bezpečnostní boxy, mýdlo, pasta na zuby, ručník, příbor i leccos pěkného ke čtení, čepice proti slunci, sluneční brýle, ubrousky, čaj, káva, sušenky, denní tisk, tužky, krabice i balicí papír, drobná elektronika, cédéčka, filmy, parfumerie. Zajistí služby holiče, masérky, tetování, dětské koutky, volné léky, náhradní díly, notářské služby, pojištění. Dává prostor organizovaným sběratelům poštovních známek, vystavuje práce amatérských fotografů, sběratelů pohlednic i mincí. Pořádá akce sportovního i odpočinkového zaměření, vyhlašuje soutěže a už se vše neodehrává jen na poště v areálu budovy. Umí jít za lidmi do města i do přírody, k vodě, na různé slavnosti a závody.
Pošta nám rozkvetla a rozkošatila se nám. A to je myslím dobře. Prodávat a nabízet na poště nové služby, ukázat všem přívětivou tvář. A co je dosud v plenkách, to musí jít ven za lidmi. Myslím, že je dobře, že pošta začala nabízet i knihy. Dnes i taková velká města v libereckém kraji jako je Frýdlant v Čechách, Chrastava či Hrádek nad Nisou nemají knihkupectví. Pošta by mohla od vitrínek s knihami přejít k pultům s knihami, časopisy a periodiky. Mohla by mít vlastní cestovní kancelář a využívat k rekreaci i pošty v zahraničí se stejnými úmysly, nabízet a vyměňovat si ubytovací kapacity.
O co míň dopisů si pošleme, o to víc letáků pošťák roznese. I jimi může pošta nabízet své nové služby, prodávat, půjčovat, organizovat třeba hudební nebo módní přehlídky, setkání příznivců a fandů historie aut, koní, dětská odpoledne, přehlídky plemen psů a koček. Nedivme se, mělo by to tak být, celý svět jde touhle cestou a lidé na tohle slyší. Cesta kolíčkové ústředny a telegramů je nenávratně pryč. Jsme svědky doby úspěšných manažerů a netradičních aktivit...

Od města k městu

Jak jsou si podobná! Už tím, že nemají knihkupectví. A jaká to dřív byla města! Soudní, okresní, významná... Dnes všechny tři spojuje rekonstrukce náměstí. Chrastavu tolik ne, její náměstí má nebo je před liposukcí kamene. Zde bych doporučoval a nejsem asi sám, poodhalit barokní sousoší. Stromy umí vypěstovat každý, ale utesat baroko málokdo a tady se žel schovává za stromy.
Frýdlant v Čechách a Hrádek nad Nisou spojuje, kromě absence prodeje knih, i rozkopané náměstí. A že se to tak sešlo! Asi je to objednaný a hlavně potřebný. Věřím tomu, že až Ukrajinci dokončí své dílo, bude co závidět. Zatím není. Knihy tu neprodávají, ulice a náměstí jsou poloprázdné a lidi nadávají, kudy chodí. Nedivím se jim. Ještě, že neprší. Utopili by se jako myši. V blátě. Propadly by se s nimi proklatě tenké hrádecké hatě nad propastmi.
Fakt, mají ti místní obyvatelé cicflajš – trpělivost. Ta sice růže přináší, ale nedělal bych tyhle rekonstrukce před volbami. Ta maminka, co přede mnou z hatí téměř sletěla do hlubiny těsně před hrádeckým náměstím, by starostu už nevolila, ale radši uškrtila. Ač ho mám rád, přidal bych se. Měl by tam on nebo jeho lidé někde stát a dávat ženskejm po kytce a dětem bonbony. Ruce by jim neupadly a lidi by jim odpustili. Teď musí hradní hrádecká kamarila čekat, jak to dopadne. Třeba, zda budou lidi chtít v novém „íčku“ někoho jiného, než oblíbenou paní Mlejneckou, jestli nebudou na nové dlažbě klopýtat nebo se smekat. Zda bude všude dost laviček, srozumitelných soch, vodotrysky, zeleň zelená, hezké městské osvětlení, slušné dopravní značení... Je toho moc a přesto... Všem těm městům libereckého kraje fandím. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Tady je potřeba říci: „Pane Půto, je to dobrý a výsledek nebude jiný“.
O Frýdlantu toho až zas tolik nevím. Snad jenom, že na kultuře sedí akurátní pán, který mým knížkám nefandí. To bude tím, že je nečetl.
Jak praví přísloví: Konec dobrý, všechno dobré, aneb podle „Prodanky“: Proč bychom se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá.. Škoda, že není ve Frýdlantě, kde novou knížku koupit. Není se čím chlubit. Nevím, kam město strká peníze na kulturu. Ale berme to s nadhledem. Lidi stejně nečtou, tak co bychom dotovali (třeba odpuštěním nájmu) nějaké hloupé knihkupectví a připomínali lidem dobu, kdy česká knížka znamenala víc. Škoda mluvit. Je čas internetu a jeho konzumenti nejen že nečtou knihy, ale začínají zapomínat mluvit. Takže hurá na jedno chlazený...

úterý 20. července 2010

Husa

Bohdan Kaminský, velký český básník 19. století kdysi napsal báseň, ze které si dovolím citovat. Mimo jiné ji připsal k největšímu bardu české poezie 19. Stol – Jaroslavu Vrchlickému.
„Přec ze všech dnů, jež v životě jsem žil, rád vzpomínám si nyní na večery, kdy duch můj prvně k letu zatoužil, když na obzoru tměl se Ještěd, šerý a v kouzlu, které nelze říci slovem, mlčící luna plála nad Sychrovem.“
Husa… Z Jablonce, Liberce, z Turnova autobusem, vlakem, pěšky, na kole, autem najdete ji snadno. Pár kilometrů pod nebo nad Sychrovem, to záleží odkud pojedete. Vesnička malá, zastíněná hradem – zámkem a jeho arboretem.
Nemá důvodu se kdesi krčit strachem. Zde žil, miloval ji a psal básně náš starý dobrý známý básník, ale i jeden prozaik – průkopník automobilismu, který stál u zrodu automobilu a jeho příští slávy. Osada s dvaceti jedna domky v roce 1895 a se stošedesátisedmi trvale žijícími sousedy dala život básníku Kaminskému.
Obec do dnešních časů mnoho nevyrostla. Bohdan Kaminský na ni stále vzpomínal. Musela být opravdovou krasavicí. Byla zde i proslulá řezbářská Buškova dílna, tak slavná a exportní. V popisném čísle 98 na Divoké Huse se vyučil v zámečnické dílně mistra Najmana budoucí zakladatel firmy mladoboleslavské Laurinky – Václav Laurin. Pokud se rozhodnete a na Sychrov – Husu pojedete, pak nebudete litovat. Odtud je vidět panoráma Českého ráje jako od nikde odjinud. A bývá zde i klid. Až motorismus a naše slabost pro kola poznamenala kraj vysokou návštěvností. Najít zde něco z toho, co vábilo Bohdana Kaminského stále domů, do svého rodiště, o kterém tak hezky psal, je stále těžší a těžší.
Laurin zde své tvořivé myšlenky koncipoval a přemýšlel o motoru síly jednoho maximálně dvou koní. O autu, ve kterém jednou bude závodit, o autu, které ještě nepostavil. Později při jeho stavbě uplatnil i dřevo z okolních lesů, které použil v jeho konstrukci. I on miloval tenhle kraj, vše kolem Husy.
Vycházka kolem Husy vás přesvědčí o tom, jak dobře je, že jste sem jeli. Není vše jen Sychrov a jeho park, je to tu všude kolem krásné a nečekané, okouzlující. Příroda, tak, jak ji viděl básník i automobilový konstruktér. Jsou tu stále lidé kolem vás, kteří vám odpoví na pozdrav, poradí a ukáží, co všechno tu skrývá nepoznané okolí. Sychrov nebo jeho vstupní brána, obec Husa. Vyberte si, obojí stojí za to.

Letní noci

Jsou noci, které milují bezdomovci. Stejně jsou na tom milenci, noční zvířata a my, důchodci. Nechodíme spát. Takové noci jsou pro nás, jako ty na Karelské šíji, bílými nocemi. To se nechce spát nikomu. A když si pak lehnete na lavičku ani se nepřikryjete, boty nesundáte. Milosrdná noc přikrývá naše těla a halí tváře, tiše plyne, jako když jíš z talíře plného krupicové kaše, která neubývá.
Všeobjímající ticho kolem třetí hodiny ráno zmůže každého stejně, jako denní vedro, kdy se v horku pohybují jen mladí a zdraví lidé. Staří, bezdomovci a lidé jako já tiše kdesi posedávají a čekají na zázrak, který způsobí, že jim zas jednou bude dvacet, třicet a bez obav půjdou venčit psa.
Jak v tomhle zatraceným horku spát? Všude ticho, ticho a okna dokořán. Je jedno, zda jde o Jablonec, Novou Ves, Chrastavu, Hrádek, Liberec. V noci je klid všude, všude chcípl pes, nikde ani hlásku, utichl šepot ložnic s okny dokořán. Tam někdo spláchl exkrement, tam se šel v noci do kuchyně napít a ani nerozsvítil. Po trávě cosi přeběhlo, ani to stéblem nepohnulo a je pryč.
Za chvíli bude ráno Teď je ještě hluboká noc, noc plná štěstí, tichá a podobná té, o které se zpívá v jiném čase tichá noc, svatá noc... Vše kolem obdarovala magickou mocí, vojáka i generála, vše zahalila pláštěm z pohádky tisíce nocí a téhle jedné, navždy jediné a neopakovatelné, ze 14. na 15. července roku 2010. Noc, na kterou se nezapomíná.

Jmelí

Ať jedete z Liberce nebo Jablonce do polské Bogatyně, je to pořád jen pár kilometrů z Čech i z Frýdlantska nebo Hrádecka. Když pominu levné nákupy spotřebního zboží, je tu ještě mnoho dalšího, co stojí za zaznamenání. Škoda, že nemůžeme jezdit přes kopec Vysoká u Chrastavy. To by byl pak výlet! Ale kam pospíchat. Podívejte se kolem. Je tu spousta zeleně a Turow… Asi tak 3. největší uhelný povrchový důl daleko široko a k tomu mohutná elektrárna. My ale přijeli kvůli jmelí. Sice nevím kde, ale někde je ho všude plno… Já vím o jmelí kousíček za našimi hranicemi, na cestě do polské Bogatyně. Ne tohle město, ale jmelí je opředeno bájemi a pověstmi. Město je skutečným skanzenem měšťanských dřevěných domů konce 18. a začátku 19. století.
Jmelí vyvolávalo spory a dohady už za starého Říma. Plinius se o něm zmiňuje v souvislosti s gallskými kněžími – druidy, kteří neznali nic posvátnějšího než tohoto stromového parazita, stejně jako potomci Slovanů, Germánů, Židů a Francouzů a všech těch, kteří víc jak tisíc let v krajině Jizerek a Lužických hor zvyšovali počet obyvatel. Začalo to Kelty a skončilo to s příležitostnými vánočními obchodníky, kteří se Vám snaží prodat před Vánoci zlaté či zelené jmelí. Tisíce let v něj věříme, kupujeme a zdobíme své domovy.
Vraťme se ke kořenům, spíš ale do větví stromů, povětšinou dubů. Po objevení jmelí se dostavil druid se zlatým srpem a bylo mu pomoženo do větví. Pastýř svého stádečka odřízl keříček jmelí a zahalil jej do bílého pláště, aby jej používal při náboženských obřadech. Muselo to být jmelí z dubu. Dnes, ale asi i tehdy jej bylo pomálu. Asi proto, že pravé gallské jmelí z dubu bylo druidy vytěženo a možná i proto, že později církev svatá katolická nechala ve středověku pokácet duby, na kterých rostlo. To vzácné a silné, po kterém Obelixovi a Asterixovi narostla křídla. U nás je fobie, nemít na Vánoce snítku jmelí. To je ještě únosné, ale co si mají počít Skandinávci a Angličané, kteří své osudy a budoucnost svěřili jmelí. Nechávají si vozit jmelí loděmi a v kontejnerech. Naši blouznivci a držitelé tradic berou za vděk jmelím, co roste na jabloních a na hruškách. A v tom je pointa mého vyprávění.
Na přícestných jabloních z Bogatyně do Hrádku roste jmelí v chuchvalcích, že jsem si zprvu myslel, že to jsou hnízda vraní. Nebyla… Dub už prostě své jmelí nedonosí. Jmelí na nich sice vzklíčí, ale kořeny nevniknou do kůry, snad pro agresívní tříslovinu, která růstu kořenů brání. A tak se spokojme s tím polským, příhraničním, které máme u sousedů. Nevadí, že je jabloňové, vždyť se v něm už nekoupeme, ani ho nepijem. Bude opět viset někde u zdi, aby jej za rok vystřídalo jiné. Pro změnu ručně a osobně natrhané, bogatyňské.

Máme krásnou galerii

Nejsnadnější způsob, jak vytvořit umělecké dílo, je koláž. Aspoň tak jsem před pětačtyřiceti lety uvažoval. Samozřejmě, že vše bylo jinak; kdysi, ještě před dávnými lety, mě kamarádka, herečka Iva Janžurová ubezpečovala o tom, že mám talent. Zůstalo při tom, že Kohoutovu hru, kterou získala absolutorium v Disku, zkoušela na nás, studentech tehdejší dvanáctiletky v Jeronýmově ulici.
To, že Iva hezky malovala jsem věděl jenom já a domácí z jejího libereckého privátu. Mně to nešlo a tak jsme se shodli, že koláž je také umění. Až přišel 15. květen 1965 a s ním výstava koláží někoho, koho jsem si už tenkrát bezmezně vážil – Adolfa Hoffmeistra. 7O koláží za účasti mistra, autora, učitele, spisovatele a diplomata. Člověka, který znal osobně Piccasa, Dalího, Erenburga, J. Currie a další a další, kteří dělali svět krásným už v 1. polovině 2O. století. Ten den byl svátkem, ale i pohřbem mých iluzí, že ze mě bude výtvarník. Hoffmeistrovy perokresby dolepované fantastickými výstřižky úžasně vkomponované do perfektně pojmenovaného celku. Co všechno ten mág uměl! Komu je od boha dáno, má vyhráno. Někdo se řemeslu musí učit, a přesto mu to nejde. Umět udělat a pojmenovat koláž nejsou jen nůžky a drzé čelo. Koláž by měla šokovat, ukázat, co umí udělat s divákem. Má nutit k zamyšlení, bavit. Má sdělovat, být nadčasová, má říci: to koukáš a zkus to doma taky. Nepochodíš.
Viděl jsem později koláže Štěpánovy i Horníčkovy; také to byli velcí mistři, ale Hoffmeister byl o třídu výš. Samozřejmě, je to jen můj subjektivní pocit. Když mi mistr podepisoval památník, byl jsem na vrcholu blaha. Mám Hoffmeistrův podpis! Že jsem si nevzal s sebou i jeho cestopisy! Nevíte, co všechno se honí hlavou osmnáctiletému klukovi, co chodí na vernisáže do Liberecké galerie a náhle jej potká takové štěstí…
Hoffmeistrovi synové, dnes bohatí podnikatelé, provozují dnes jeden z nejluxusnějších hotelů v Praze, kam asi nikdy nevkročím. Co jsem slyšel, tak na chodbách hotelu mají pověšeny koláže svého otce. Jak já jim závidím! Samozřejmě, že ty miliony, ale hlavně to, že mohou každý den vidět tatínkovy originály. Já je viděl zhruba hodinu odpoledne 15. května 1965 v Liberecké galerii. Je třeba vědět, že jsou umělci a pak ti, jejichž díla jsou skutečně obdivována. V Liberci máme krásnou, plnohodnotnou galerii, kam chodím rád a kde rád koukám na obrazy. Je tak trochu škoda, že se nepořádají výstavy ve stylu retro, třeba po čtyřiceti letech od té první. Nepřišel by na ni už autor A. Hoffmeister, ale jeho obdivovatelé zcela jistě. Nestojí to za zamyšlení?

Javorník – tentokrát ne o sudu

Tahle obec není jen o ztracené hospodě, má i svou zajímavou historii. Kdysi, před padesáti lety, o ní hovořil můj učitel, promovaný historik Vladimír Ruda jako o vsi, která má být zaznamenána.
Nevím, čím vším přispěla k poznání světa, ale jedno vím zcela přesně: přispěla ke vzájemnému porozumění Čechů, Němců a co je nejzajímavější, k sociálnímu smíru mezi chudými a bohatými. Už to, že se rozkládá tam, kde bys ji nehledal, je zajímavé. Leží na staré zemské stezce, která byla po roce 1825 přestavěna na Císařskou silnici. Jeřmanice si vybraly vskutku zajímavou polohu. Kdo po silnici či vlakem mířil od Turnova k Liberci nebo Jablonci, setká se hned za Hodkovicemi s masívní horou – kopcem Javorníkem, posledním výběžkem Lužického pohoří. Jeho temeno tvoří rozvodí mezi Mohelkou a Nisou, mezi Baltickým a Severním mořem.
Pamětníci vzpomenou zatáček na Záskalí. Původní stezka, dnes široká silnice, dala zabrat formanům i jejich koním. Ještě pod kopcem, dole v Hodkovicích se najímali další koně, aby se vůz pohnul směrem k Liberci. Od roku 1899, po skončení světové výstavy ve Vídni, stál na temeni Javorníku přenesený Vídeňský obří sud, který byl opravdu bytelný a o obsahu 1O OOO hektolitrů. Holý kopec byl tehdy pomalu zalesňován a hojně navštěvován turisty, kteří si vídeňskou atrakci nechtěli nechat ujít.
Javorník má bohatou historii dělnického hnutí. 18. Srpna 1878 se zde, na stráních obce, uskutečnil tajný sjezd sociální demokracie, který byl večer zakončen v restauraci „U Loterie“ v Dlouhém Mostě, kde schválili delegáti mimo jiné i utvoření Česko-slovenské sociální demokracie. Budova restaurace, po opravě pozdějších letech, sloužila obci jako sídlo MNV a dalších institucí. Na přelomu století se zde sešel 1. velký tábor lidu. Tak tomu bylo i celá další léta.
Krásné prostředí, svěží vzduch a dokonalý rozhled do krajiny lákal turisty, ale i místní, aby z Javorníku udělali poutní místo nedělních výletů, milostných schůzek a posezení na okolních stráních. Na jeden takový táborák na zdejším kopci jistě nezapomene 48 pracovníků obchodních zastoupení různých zemí, kteří zde zakončili společnou návštěvu LVT 19. července 1963 a byli moc spokojeni. To ještě Obří sud žil a jeho klientela byla opravdu velká a spokojená.

Uran – magnetofon z Liberce

Vy, co si už nepamatujete Teslu v Liberci, pak nevíte ani, co to byl Uran. Žádná stálice na noční obloze, ale jeden z úspěšných finálních výrobků našeho kraje. To se psal květen roku 1965. Sériová výroba nového tranzistorového magnetofonu Uran mohla začít. Pět let vývojáři a slaboproudaři podniku vyvíjeli magnetofon, který jsme s oblibou používali další desítky následujících let. V praxi sice nedosáhl obliby magnetofonu „Sonet Duo“, ale patřil mezi špičku toho, co se prodávalo u nás.
Protože mluvíme o době před velkou globalizací (před rokem 2000), pak si přibližme i konkurenční teslácký Sonet Duo, sen každého adolescenta. Hrál a dovedl řvát tak nahlas, až se sousedům plašili slepice. Pomyšlení, že se prodává v Západním Německu v obchodních domech Neckermann zvyšovalo jeho kvalitu do nadoblačných sfér.
Zpět k libereckému Uranu. Měl 2 rychlosti, velmi pěknou povrchovou úpravu a byl vybaven ručním kovovým indikátorem nahrávání. Přesto, že šlo o revoluční výrobek, vážil 3,5 kilogramu. Už tehdy ale umožňoval nahrávat pomocí síťového proudu přes napáječ i zapojením na 12V autobaterii.
Dobový tisk psal, že výrobek je darem liberecké Tesly k 20. výročí osvobození země Sovětskou armádou, ale co bylo nejdůležitější, na tuzemský trh se v prvním pololetí roku 1965 dostalo 1200 kusů a do konce roku již 10 000.
Vy, kteří jste se narodili později, nemáte ponětí o tom, co naše rodiče stálo úsilí, aby nám koupili to, na co se naše nebo jejich srdce smálo. Magnetofon o pár let později, barevnou televizi, automatickou pračku, bateriová autíčka, angličáky, cibulákový značkový servis, módní oblékání. Žili jsme bez mobilních telefonů, bez sítě internetu. Chodili jsme manifestovat za mír a na neoblíbené brigády. Přesto, a právě proto, z nás vyrostli lidé, kteří postavili zatracované, fukční, ale především levné panelové domy, kde jste se narodili. Snad i díky nám žijete v zemi, která je krásná ne od včerejška, ale odjakživa a to díky těm, kteří ji před vámi obhospodařovali.

Dobrou chuť a dobré zažívání

Ach, vy ochutnávači dobrých vín, žabožrouti, kuřáci drahých doutníků a pojídači žraločích ploutví! Už jste jedli vlaštovčí hnízda? Pak vězte, že naše brambory, rybí salát nebo švestkový knedlík či svíčková na smetaně vás zasytí, oko i chuťové pohárky zdárně ošálí.
Jaká jsou vlaštovčí hnízda? Vytvořil je sice pták, ale nikoli vlaštovka, nýbrž druh rorýse – salanga, který si staví hnízdo z vazkých slin. Sliny vylučuje z podjazyčných žláz, které při hnízdění zduří a vzrostou až ke spodní hranici tělesné dutiny. Sliny jsou husté, lepkavé a tak pevné, že se spíše strhne povrchová pokožka žlázy než slinná niť. Podkovovité hnízdo vzniká tak, že ptáci kladou obloukovitě a stále jedním směrem „nitě“. Takové hnízdo váží 8 – 15 gramů, které je z 90% složeno z hmoty velmi bohaté dusíkem.
Salangy hnízdí v těžce přístupných jeskyních na mořském pobřeží Annanu, Jávy a i jinde v Indonésii. Prazvláštní a dnes nelegální obchod s hnízdy byl vždy v rukou Číňanů, kteří hnízda před odprodejem pečlivě očistili. I tak jsou skoro nestravitelná a kvůli ceně zůstávají nedostupnou lahůdkou naprosté většiny extrémních ochutnávačů takzvaných lahůdek.
Snad kdysi, při nedostatku jiné potravy dokázala hnízda zasytit, zachránit od smrti hladem. Dnes jejich konzumace může spíše poškozovat rovnováhu přírody a vyhubit ohrožený druh. Žel, mnozí z rodu člověka rozumného moc rozumu nepobrali a tak jsme stále svědky pojídání přírody, extrému, kterým si člověk sám sobě strojí nástrahu. Je správné, že už nejíme ježky, zpěvné ptáky, chráněné živočichy. Náš osud, osud naší planety a její přírody byl vždy osudem náhody. Jsem šťastný, že tu s námi není živočišný druh, který by rád ochutnal někoho z nás, byť jsme chráněni.

Divné útržky

Opět je zájem o ty malé ústřižky, kterými se až do poloviny minulého století „platilo“ téměř vše. Ústřižky to bylo nutné zlo evidence regulací pohybu zboží od výrobce po konzumenty. Chodilo to tak, že k platbě se musel přiložit ústřižek, na kterém bylo vytištěno, co a kolik bude vydáno. V květnu roku 1944 noviny upozornili na prodloužení odevzdání ústřižků na mýdlo. Město včas upozornilo výrobce, velko i maloprodejce mýdla, že prodlužuje lhůtu k odevzdání ústřižků. Lístky se měnily v ústředí mýdla v Praze, Clagallasův palác, Husova 20. Tak to máme mýdlo.
Když se jelo mimo město, tak za účelem nákupu něčeho od sedláka, který bral všechno: lyže, zlato, vzácně knihy, procelán, obleky, boty, záclony... Pokud vás někdo neudal, domů se dovezlo sádlo, králíci, vajíčka, máslo i mouka a maso. Za Protektorátu se přitom děly věci, že se až tají kolikrát dech, co si za proviant statkáři řekli. Tyhle věci se jaksi zapomínají. Přitom dějepis by na školách měli občas oživit ti, kteří si takovéhle věci pamatují. On toho mladý učitel moc neví. Snad tomu prý osnovy teď přejí.
Povídat si s dětmi o těchto věcech je nutné. Měla by to děcka vědět, vždyť, a v to doufejme, se takové hrůzy nikdy nevrátí. Lidé by měli být konečně moudří a hledat chyby v sobě. Pak teprve mladý člověk uvěří. Vždyť nakonec: co to je, šedesát let? Válka, obnova republiky, socializace, návrat ke kapitalismu, obrovský rozmach informatiky, nové formy vzdělávání. K tomu všemu existuje i rub. Na optimismus se neumírá, šedá je teorie, zelená je nejen tráva v zahradě paní školníkové. Zatím tomu všemu věřím, je o ně opravdu zájem (útržky), ale jen mezi sběrateli, pokud vím.

pondělí 12. července 2010

Trocha vody neuškodí...

Postavit se něčemu znamená rovněž postavit přehradu, stavbu, která musí obstát a ochránit především investory. Městské knihy obcí po celém toku řek, potoků a potůčků v našem kraji zaznamenávají od 17. století velká trápení s velkou vodou. Ta většinou přicházela z kopců Jizerských hor korytem Nisy a ž po zemské hranice. Nadělala cestou spoustu škody, brala životy i majetek. Mimořádné povodbě byly zaznamenány v našem kraji v létech 1689 a 1698. Smutné Vánoce zažili Liberečáci v roce 1723. Kronikář zaznamenal, že náhlá voda uvěznila na osm dní ty, kteří bydleli v prostoru od dnešního paláce Dunaj až po Hotel Imperial, v jejich domech nebo přesněji na půdách, neboť voda dosahovala do prvního patra. Ještě horší povoděň postihla město pod Ještědem v roce 1846. Trvala 14 dní a devastovala vše, co jí stálo v cestě.
Záplavy se opakovaly, až v roce 1888 došla libereckému magistrátu trpělivost a začal konat. Sehnal budoucí investory, většinou podnikatele a založili Vodní družstvo s cílem vybudovat účinnou ochranu majetku a životů před opakujícími se pohromami. Napoprvé se nedohodli. To musela přijít pověstná poslední kapka vody, kterou míra trpělivosti s živlem přetekla. Stalo se tak v roce 1897. Ve stanovách družstva stálo, že přehrad je nutno postavit víc a že musí spojit své síly i peníze investoři z Jablonce nad Nisou, z Frýdlantu v Čechách, Liberce i Chrastavy.
Sedmým lednem roku 1900 započal skutečný boj s vodním živlem ohrožujícím Ponisí. Měl se mu účinně postavit vypracovaný projekt šesti údolních přehrad. Stranou nezůstali ani sousedé za hranicí. Do Liberce doputovaly finance i z příhraničního Saska a Pruska, které byly rovněž ohrožovány velkou vodou z Čech.
Začalo se tedy stavět: 1902-1904 přehrada Harcov, 1902-1906 Bedřichov, 1904-1906 Fojtka a Mlýnice v Nové Vsi, 1906-1911 Jablonecká přehrada ve Mšeně. Na plánovanou šestou přehradu na Jeřici u Oldřichova Háje už nedošlo. Největší z přehrad byla postavena na Černé Nise v Bedřichově v Jizerkách; jde zároveň o jednu z nejvýše položených přehrad v Evropě. Čtyřkilometrovým kanálem dodává vodu menší elektrárně v Rudolfově.
Historie přehrad stojí za zaznamenání. Ve svém důsledku skutečně napomohla víc než zastavit živel, který bral vše živé i neživé, co mu stálo v cestě. Všem, kteří tyto stavby vyprojektovali, financovali a ve složitých podmínkách vystavěli takříkajíc vlastníma rukama, patří poděkování. Až půjdete okolo přehrady vězte, že není jen líbezná a postavená pro potěšení z pohledu na krásný krajinotvorný prvek, ale že přináší i osvobození od zla a utrpení, které sebou nosívá velká voda – povodeň.

Loupežníci našich hor

Ono to s tou poctivostí pašeráků bylo všelijak. Málokterý z nich odolal pokušení, aby si i nevystřelil a tak se často z těch, kteří pašovali ze skutečné nouze, stávali chladnokrevní loupežníci našeho i saského pohraničí. I když největším lákadlem bylo loupit v bohaté Žitavě, pár metrů od našich hranic.
Bude tomu tak asi jednostoosmdesát let, co byly Žibřidice na Liberecku známy jako sídlo loupežnické bandy, v jejímž čele stál jakýsi Kühnel. Jeho důležitým pomocníkem a členem bandy byl i krčmář Peukert z Horního Sedla u Hrádku nad Nisou a dokonce i jedna žena z Dolního Sedla. Všichni rozmístěni na trase vedoucí ze Žibřidic do Žitavy. V Žitavě je už dobře znali. Kradli na trzích, o svátcích, všude, kde se shromažďovali lidé ve větším množství. Kradli jako straky a brali zboží i peníze, ale nikoho nezranili. To se mělo ale změnit.
Jednou se zmocnili většího množství tolarů v žitavském obchodním domě Moisel a Schulze. Taková lapálie v malém městě přece jen místní pobouřila a rozpálila doběla i nejen přímo postižené, ale zloději byli už kdoví kde. Dnes víme, že za hranicemi, v Čechách, v hospodě na Horním Sedle, kde se dělili o kořist. Tam došlo k rozporům, při kterých poprvé tekla krev. Loupežníci se nepohodli a jeden z nich skončil probodnut nožem. Ostatní mrtvolu zabalili do dlouhé slámy a v Doníně hodili do Nisy.
Zlodějská tlupa nadále pokračovala v loupežích na obou stranách hranice. Své informátory měla hlavně v řadách hospodských a v jejich krčmách mívala i skrýše ukradeného zboží. Lupiči se cítili jako doma nejen v hornosedlecké hodpodě, ale i u Antona Rudolfa v čp.4 na „Nové starosti“. Odtud to bylo janovickými lesy okolo „Zátiší“, přes místo, kde se říkalo „U smrku“ pod Bukovou horou na hraniční cestu cobydup rovnou cestou do bezpečí domů k rodinám, do bezpečí Žibřidic.
Revírní hajný Sandr z Janovic nebyl slepý a brzo přišel na to, kdo kam chodí a čí rodiny si dobře žijí. Varoval je, ale bylo pozdě. Loupežníkům ze Žibřidic jejich život tak zachutnal, že kříž na Bukové hoře připomíná smrt hajného Sandra, kterého banda v lese zastřelila.
Loupeživé tlupě štěstí nepřálo dlouho. Lidé z okolí se loupežníků začali stranit, ubývalo těch, kteří jim pomáhali a úřady dostávaly jedno anonymní udání za druhým. Došlo na první zatčení a daklší zatýkání. Jeden svaloval vinu na druhého a kdo nestačil včas z obce zmizet skončil na řadu let v těžkém žaláři. Tím skončila smutná historie původních pašeráků, kterým málo nestačilo a museli mít víc. Jsou i mnohem hezčí kapitoly z historie této krásné obce, ale o nich zas někdy jindy.

Neptun je zpátky

Neptun je zpátky na náměstí. Kdysi jej odtud vypudil Prométheus, pak je oba dva zlikvidovali komunisti. Ne, to je hloupost, jako v té televizní reklamě „nejsem žena, jsem muž“... Žádní komunisti, ale trubci, co si mysleli, že co je od Němců, tak smrdí (kromě peněz ovšem). Zní to falešně a falešný byl i pocit českého kolonisty po pětačtyřicátém.
Buďme rádi, že nezbořili i tu libereckou radnici. To vlastně ani nemohli, protože kde by potom obrazoborci seděli... Byla to doba revolučního vzepětí a hry na nové obrození. Trochu směšná z dnešního pohledu, trochu víc o zabaveném majetku a o tom, kdo vyhraje volby v poválečném období. A tady je každá karta dobrá, takže: Pryč se starým německým haraburdím! Sobě domů si vezmu jen cenné obrazy, koberce, nádobí, co ostatní nevidí. Navenek Čech jako poleno, doma ve vnitrozemí ať se raději neptají. Nemusel donášet, teď boří staré a staví nový svět.
Jak se těmhle nacionalistickým proklamacím snadno naletí! Jsou tu od toho manažeři, manipulanti, noviny a politické strany. A pak se sejde den se dnem a z náměstí zmizí socha, sousoší a lidé si zvyknou. Bylo to tak vždycky, vítěz bere všechno, revoluce požírá své děti. Žluté nebezpečí, rot front, heil Hitler, čest práci, soudruzi, kamarádi, bývalí šlechtici, studentská mládeži...
Laciná hesla. Laciné pozdravy a -ismy, -ismy a dnes minarety. Jak se tak země otáčí, stále stejná písnička. Aspoň, že Neptun opět stojí. Trochu mi na něm vadí, že je celý bílý a nový, ale vem to čert! V tomhle libereckém počasí mu to dlouho nevydrží.

čtvrtek 8. července 2010

Euroregion Nisa

Ing. Jaroslav Zámečník, tajemník české části Euroregionu Nisa, je velký entuziasta, člověk, který svou prací žije a dosahuje v ní i odpovídajících výsledků. Tak, jako mnozí další prostřednistvím internetu, mám tu možnost dozvídat se, co se děje na všech třech stranách hranice Polska, Německa a Česka. Je toho opravdu hodně a jsem rád, že tomu tak je. V současné nelehké ekonomické situaci naší i zahraniční ekonomiky je každá cesta k jejímu překonání dobrá. Informace z jednání o polském (levnějším) teplu z polského Turówa pro naše obce v příhraničí, je jistě dobrá zpráva, rozšíření těžby směrem na Višňovou, ta horší. Liberecká i jablonecká teplárna dožívají a majitelé samou dišperací nevědí, co si za teplo říci. Tomu říkám možnost vybrat si a poděkovat za dobrou práci víc než jen úředníkům Eroregionu Nisa.
Mnohé další investiční i neinvestiční akce dosvědčují, že tato instituce opravdu pracuje a dnes možná i více, než jme od ní očekávali. Faktem je, že bychom měli mít větší informovanost a to především z novin. Internet čte pouze polovina populace. Ta druhá se toho z novin moc nedočte. Euroregion Nisa se angažuje v takových akcích jako je Nisa – Řeka, která nás spojuje i v problémech, které přináší snaha některých saských politiků navrátit hraniční kontroly českých řidičů nebo umožnit českým hasičům zasahovat na druhé straně hranic. O tom všem se z našich regionálních novin dozvídáme málo. Euroregion si zasluhuje pozornost veřejnosti. Záměrně nepíši o desítkách velmi náročných projektů, kterých se pracovníci liberecké kanceláře chopili a zrealizovali. Skutečně jich není málo.
Přimlouval bych se za stálou rubriku otázek a odpovědí, prezentace toho, co nám život ulehčuje i na čem aktuálně pracují. Náměty a ocenění dosavadní práce mohou napomoci budoucím projektům a záměrům české části Euroregionu Nisa – Nysa – Neisse.

středa 7. července 2010

V Turnově, kam bys kamenem dohodil

Nevím, jak často se vy plavíte s Achabem, ale já byl na palubě jeho lodi jednu z minulých sobot. Nebyl jsem dost připravený. Ne, nedostal jsem mořskou nemoc, neusnul z horka ani z nudy. Bděl jsem a viděl velké vlny, žár jeho očí. Stál jsem s ním na můstku v ukrutném větru a spolu s ním zasekl ostrý hrot harpuny do Mobby Dicka. Tisíckrát jsem s ním žil i umíral v té věčné touze žít, zabít a přežít. Nechal jsem se vláčet prazvláštním osudem lidí, kteří sváděli den za dnem existeční boj na zemi i na moři, přeli se o právo dýchat i plout po moři, přesto, že jim bylo upíráno právo hodit po zvířeti harpunu, mít manželku či manžela, mít děti, svobodně si vybrat povolání, žít jako každý jiný.
To, co jim upřít nemohli, bylo slunce, měsíc, hvězdy, Bůh, právo učit se psát, počítat a číst. Léčit. Předvídat, kdy se moře zvedne nevídanou vlnou, být připraveni odejít, mít humor a smát se sami sobě. Neobviňovat druhé a poučit se z chyb. Milovat své kapitány, svou řeč, své lodi a plout na nich kolem planety, mít své domovy i své přístavy.
Byli to chudí i bohatí námořníci a kapitán Achab byl jedním z nich. S ním byla paluba plná lidí a synagogální prostory turnovské modlitebny se podobaly oné bájné lodi, na které se plavil Achab jak Bludný Holanďan. Plachetnice nikým neřízená brázdí oceány. Je jen malou lodí, ale i lidským svědomím, hlubokými lesy i prudkými řekami. Patří všem, i těm, kteří hledají poklidný přístav, svátek, radost, žal, místo, kde pracovat, čas, kdy se modlit a kde svobodně zemřít. Krátký život prožít ne ve stálém boji s někým, kdo zvedá obrovské mořské vlny a hubí námořníky. Mít svůj mikrosvět, modlitebny, přátele a děti. Žít spolu s vámi i vedle vás, jako rovný s rovným.
O tom všem nám vyprávěl Achab, nadmíru znalý a moudrý námořník Jaroslav Achab Haidler, herec a režisér Činoherního klubu z Ústí nad Labem v turnovské synagoze. Večer s jidiš příběhy byl o moudrosti a humoru Židů, jejich zkušenostech a žalu. Nadmíru zábavným a mravným poučením o tom,jak nepodceňovat kurzy plavání, učit se ulovit sardinku, jak udolat velrybu. Být připraven na to, že i plankton, co plave při pobřeží tě uživí.
Díky za úžasné vyprávění, které bylo o mnoho lepší než program v televizi Kobra nebo fantasmagorické příběhy Brutální Nikity. Shalom

Schweinfest v Hotelu Schienhof

Schweinfest v Hotelu Schienhof aneb Prasečí hody v Hotelu Praha

Že jsou lidé lační a chtiví peněz, je všeobecně známo, ale tenhle příběh essesáků z Liberce a šmelinářů „ze za kopce“, se skutečně stal na samém sklonku II. světové války v Liberci, o masopustu roku 1945. To už z polského území byla slyšt Rudá armáda a hladoví němečtí uprchlíci zaplavovali město Liberec. Místní příslušníci SS a gestapa už dávno přestali věřit na zázračné zbraně šíleného führera a mysleli jen na sebe.
Tady začíná příběh šmelinářů zpoza Ještědu a chamtivých fašistů, kteří ještě v posledních dnech války nechali město vyzdobit červenými plakáty s hesly: Vydržet do vítězství! nebo Bolševický chaos! Tím udělali zadost služebním povinnostem a dali se do úkolu sehnat načerno prase a pořádně se, i na úkor hladových soukmenovců pořádně se ožrat a nacpat bez lístků a načerno. Za to by, kdyby to prasklo, šli ještě před rokem před stanný soud a pokud by jako vojáci nebyli zastřeleni, skončili by v koncentračním táboře Dachau - Sachsenhausen, v trestnicích, v nejlepším případě jako degradovaní v trestných praporech na ruské frontě. Hůř by dopadnout nemohli.
Sami sebe přesvědčili, že pro zlepšení morálky policejního aparátu zorganizují pijatici a žranici v Hotelu Schienhof (Praha) a že čuníka získají od šmelinářů. Od nich do Liberce i okolí proudil potravinový kontraband a protože německý policajt musí vědět všechno. Nebylo od věci dodavatele kontaktovat a prase bylo na cestě. No, vlastně bylo přivezeno 100kg naporcovaného vepřového získaného za hotové, bez lístků na maso. Akce Schweinfest mohla začít se známou německou důsledností. Nic nebylo ponecháno náhodě.
Slavný esesácký vepřový masopustní příběh začal už v 19 hodin, kdy hlavní číšník uvolnil pojistky elektrického vedení. Vyinkasoval peníze od nic netušících hostů a prohlásil, že porucha na elektrickém vedení je velká a poslal hosty domů. Za necelou hodinu se hotel před libereckou radnicí začal plnit pozvanými hosty v černých holinkách zdravících se zdviženou pravicí navzájem vedle dalšího, už neformální pozdravu: Ať žijí vepřové hody! Žranice, pijatika, obhroublé vtipy a řev vojenských písní zněl, jakoby vojska porážející fašisty nestála pár desítek kilometrů severně odtud.
To, co uviděla ráno parta uklizeček, bylo k nevíře. Všude zvratky, téměř vše rozbito nebo popáleno od cigaret. Vrchní komisař Rilke byl, na rozdíl od uklizeček, nadmíru spokojen. Nejen, že utužil kolektiv, ale dostal i nový nápad. Nenasytnost českých šmelinářů nedaleko od „Kříže u potoka“ mu přišla vhod a protože peníze už od dob římských císařů Vespaziána a Tita nesmrdí, další, načerno vykrmené prasátko změnilo majitele. Však se také vrchní komisař ukázal jako grant. Zaplatil a ještě 200 mařen přidal jako dýško. Tohle další prasátko mělo už jiný cíl než utužit rozkládající se kolektiv libereckých esesáků. Putovalo autem za rodinou šéfa libereckých vrahounů do Říše. Dr. Rilke tam však už za ním nedoputoval. Osud mu připravil jiné zkoušky, v nichž už neobstál a tak rodině místo manžela dorazilo rozporcované prase. Jak symbolické a neosobní... Ale to už loď liberecké policejní služebny opouštěly prchající krysy v černých uniformách.
Zda včas převlečeni dorazili do svých říšských domovů nevím. Po jejich zápachu se nestýskalo ani hladovějícícm libereckým Němcům ani tisícům uprchlíků z už osvobozených území na východě.Nejsmutnější na celém příběhu je role šmelinářů, kteří svou čest a svědomí vyměnili za peníze. Letos od tohoto příběhu uplynulo 65 let, přesto bychom neměli zapomenout, že i takové příběhy se skutečně staly. Lidé rádi opakují své chyby...

neděle 4. července 2010

Nisa v novém kabátě

Není to hloupé, mít nápad obléknout řeku do pyžama, trochu ji učesat a navonět. Moc se mi zamlouvá cokoli, co nebude z betonu nebo pokřiveného železa, drátu a kotlářského plechu. Liberec by se měl honem rychle vrátit do reálu a něčím hezkým, účelným a sympatickým zakrýt tvář zohyzděnou megastavbami obchodních řetězců v centru historického města. Fuj! Kdo na tyhle monstra má mít žaludek.
Revitalizace koryta řeky od Obchodní banky po Krajský úřad je jedna z rehabilitačních procedur zdravého myšlení mimo společnost Spacium, která se už doufejme zde angažovat nebude. Doufejme. Pokud skutečně bude zachován projekt terasovitého přístupu k vodě bez torz pokřivených soch, máme vyhráno.
Prodloužit park Na Rybníčku k vodě až na kameny je projekt vskutku zajímavý, ale co to udělá s okolím (terasovitý sestup), až přijde velká voda? Co ta havěť, která v korytě přebývá – potkani hnusní, chlupatí? Ve stěnách současného koryta jsou otvory: vyústění kanalizace, splaškové odpady. V neposlední řadě je park v současnosti „domovem“ bezdomovců, feťáků a individuí pochybné existence. Stav, který je dosud tolerován městskou policií, by měl dostat jinou tvář, aby odsud a sem mohly proudit „davy“ maminek s kočárky, důchodci i mládež bez obav, že šmudláci jim budou chtít něco prodat či vysomrovat cigaretu či pětikorunu, aby mohli pořádat mejdany spojené s konzumací krabicového vína.
Je toho dost, co je třeba vyřešit, aby dobrý nápad nezapadl, aby se lidé z města, okolí i turisti měli na co těšit a především, abychom si Liberec, jako krajské město, nepřipomínali jen zpackaným světovým lyžováním, příšerami neziskového Spacia, zabetonovaným středem města, zejícími dírami, p¨rázdnými plochami, drahou městskou dopravou a dluhy, pro které město muselo zastavit majetek.
Začíná se snad blýskat na lepší časy. Konečně je tu nový projekt zasluhující chválu, projekt, který by neměl skončit v koši zapomnění. Následovat by měly další. Co takhle vrátit městu barokní sousoší schované v zahradě křížového kostela na Malém náměstí v Liberci? Oprášit staré projekty, dát konečně městu lavičky – hodně laviček a spravit chodníky a vytvořit něco zcela výjimečného, krásného, co si lidé opravdu oblíbí a zamilují.

V Chrastavě textil dominuje

Právě v období letních prázdnin, v době Libereckých výstavních trhů, si připomínám, jak velká tradice zanikla v obcích a městech libereckého kraje. Chrastava patřívala mnoho let k významným střediskům všeho, co bylo spojeno s textilem. Právě v blízkosti tohoto města se utábořilirevoltující soukeničtí tovaryši, kteří odešli z Liberce v památné roční stávce roku 1722. Chrastavší tovaryše podpořili zásobami potravin.
Obecní kronika dokládá, že právě v Chrastavě bylo soukenictví zavedeno jako dominující zaměstnání už ve 14. století německých kolonistů z Pruska a Slezska. Pracovali podomácku mnoho let až do roku 1810, kdy firma J. F. Königa založila továrnu na vojenská sukna a mykanou přízi. O pět let později vyrostla na vítkovském potoce tkalcovna a v dalších letech nové textilní továrny tak, jako nikde jinde. V roce 1871 chrastavští textilní dělníci založili „Spolek odborného továrního dělnictva rukodílného“, jehož cílem byla vzájemná podpora, především v nezaměstnanosti. O devět let vznikají ve městě odborové organizace textiláků tak, jak je známe dnes.
20.února 1922 stávkovalo 600 textiláků barona Klingera. Stávka trvala bez přerušní až do 20. října 1922. Sláva Totexu, významné chrastavské továrny, měla své kořeny ve vítězné stávce tak 700 dělníků z jara roku 1932. Chrastava dodávala do obchodní sítě nejen kvalitní látky, ale i moderní textilní stroje a to do celého světa, od Mexika až po Mongolsko.
Vzpomenu-li krásných LVT, pak věru je na co vzpomínat. Textilácká tradice výroby a výzkumu v Ponisí a Pojizeří mají své hluboké kořeny. Je škoda, že mladí o nich vědí tak málo. Jednou se do oněch míst lidé i stroje vrátí a Chrastava, ač i tak krásná, ještě o něco víc než zkrásní.

Centrum krajského města

Co je dnes v krajském městě nejaktuálnější? Odpověď je jednoduchá: Jak bude vypadat dostavba obou hlavních libereckých náměstí. Před radnicí už začíná být jasno. Kašna s Neptunem je přesně ono. Teď záleží na tom, zda a jak náměstí ozelenit, jaké květiny a lavičky a kam. Spousta jednoduchých laviček tak, aby bylo kde a na čem pohodlně sedět. To se ovšem jednoduše řekne. Žel, pořád tu je loby neziskové organizace Spacium, které na náměstí před radnicí může prosadit něco, na co si sotva sedneme, co odpuzuje a uráží (viz předchozí „umělecké“ výtvory“tlející vánoční stromky v akvariu a jiné). Přitom by se stačilo podívat do jiných měst, jak tam hospodaří s pšenězi a co za ně nakupují. Běžte se třeba podívat do Olomouce a nebudete se stačit divit, jak tam dovedou zkrášlit město. Zatím je tu Liberec – město betonu a „umění“, které nikdo ani zadarmo nechce.
Počkejme si na zcela revoluční přestavbu spodního náměstí, jehož revitalizaci platí ten, kdo staví nové Tesco. Už dnes vidíme, že mohutnost nového nákupního multicentra (v dostavbě) je zcela mimo koncepci zástavby centra historickíého města, ale co zmůžeme... Radnice prodala a zastavila vše. Musela získat peníze na sportovní multi-maxi halu, Tipsport arénu, která na desítky let poslala hospodaření do záporných čísel a pokud v nich přímo nejsme, tady je výsledek. Ti, kteří staví na zakoupených pozemcích, staví podle svých pravidel. Taková monstra ale patří někam jinam, ne do centra města. Patří tam, kde staví ostatní, na okraj městské zástavby.
Už teď je patrno, že jsme měli zůstat u starého Tesca. Patřilo k městu, bylo za ním vidět panoráma hor, Ještěd. Dnes neuvidíte než horu betonu. Takže bude moc záležet na celkové úpravě náměstí. Pokud tam nepřevládne zeleň a lavičky, zůstane vše při starém a město bude plné spěchajících, naštvaných a podrážděných lidí. A pokud nám k tomu Spacium „daruje“ další zlatý exkrement, jako před kinem Lípa, pak se teprve bude čím chlubit! Odstranění toho špinavého, nefunkčního „něčeho“, co se rozprostřelo před kinem Lípa je výsměch a vrchol dekadence, by bylo žádoucí. Tato fujlavička-nelavička je zdviženým prstem budoucích nákupů. Nevkus, nepraktičnost a necitlivost k okolí je násobena ukrutnou špínou, která takové „umění“ doprovází. Tohoto skvostu si technické služby nevšimnou ani náhodou.
Přimlouval bych se tedy za rozvahu a soucit k nám, kteří musíme konzumovat takto naservírované umění. Vybírejte s pocitem, že by se nám umění mělo líbit, s pocitem, že nejsem sám, kdo by chtěl dolní náměstí krajského města „polidštěné“, bez dopravy a plné zeleně. Poučte se z chyb, kterých se dopustili ti před vámi a když už nic neuděláme s těmi stávajícími monstry, pokusme se o detaily, které budou krásné a funkční.

Aktuálně nad orientačním plánem

V roce 1965 se dostal do rukou občanům Liberce nový orientační plán města. Je pozoruhodný tím, jak už tradičně kopíruje současnou politickou scénu na jedné straně a jak zápolí s názvy ulic z doby Rakousko-Uherska a První republiky. Vychází z většinové úpravy z června roku 1945, který vzešel z dílny profesora J. Tomsy a jeho přátel, dále z úpravy po roce 1950 a z původního názvosloví. Z těch původních jde o překlad z němčiny, například: Železná – dříve Eisengasse, Na Perštýně – Birgstengasse. Padesátá léta, to je Stalinova ulice, dříve Nádražní. Z těch rakouských Andreass strasse – Oldřichova ulice. Tak se přihodilo, že po létech úprav plán obsahoval dvě Mírová náměstí ( v Ruprechticích a před radnicí)a jednu Mírovou ulici.
Ulice a náměstí dostávaly jména i po těch, co měli i jakýs takýs vztah k městu a tak se událo, že vedle F. X. Šaldy má ulici i jeho nesmiřitelný odpůrce Prof. Dr. Arné Novák. Horší to bylo už tenkrát s církevními svatými. Jedna z ulic Králova Háje obstála – ulice Vojtěšská, zůstala i ulice U Monstrance a Mariánská, což byl jistojistě zázrak. Z těch problematických se zachovala a socializaci přečkalanapříklad ulice U Obchodní komory i přesto, že šlo o instituci rakousko-uhersko-liebiegovskou. Byla zrušena už v roce 1948.
Mnohem horší bylo, jak se objevilo v následné kritice, že chyběly ulice pojmenované po politických bojovnících, německých a českých komunistických funkcionářích. Jako příklad uvádím absenci ulice J. Wenderlicha, komunistického senátora a dlouholetého člena městského zastupitelstva. Měli to tenkrát soudruzi těžké. Němci totiž, i když komunisti, zůstávali pro většinu Čechů Němci. Obdobná je snaha implantovat cokoli anglosaského do současné společnosti. Češi jsou prostě v tomhle ohledu konzervativní, i když zblbnout se dají taky a tak se po roce 1989 opět přejmenovávalo poplatně režimu.
Žel, asi to není poslední slovo. Pomalu abychom se učili arabské výslovnosti. Německá, ruská a a nglická je minulostí. Svět, jak se zdá, dobývají minarety, zahalené tváře a odpor ke všemu západnímu. I o tom hovoří uličník měst, ať už je to Liberec, Jablonec, Turnov nebo Česká Lípa...

pátek 2. července 2010

Letní čemejření

Venku to je paráda a já nemyslím, než na jedno. Chlazené a u vody . Pokoukání na krásná děvčata, která mne míjejí, ale nevidí. Budiž, mohlo by být i hůř. To kdybych neviděl já a přestal si všímat dívčího čemejření až tak, že bych z bytu odešel bos, bez bot.
Je léto. Horko. Pro chlapa, co už má léta, je každý slunný den požehnáním a každá letní bouřka důvodem ke vzpomínání. Každý závan větru nosí vůni vypraného prádla, co matka věšela na šňůrách uprostřed dvorku vzadu za domem. Vůně kvetoucích lip mi připomíná letmý polibek z nočního výletu na koupaliště v Machníně.
Léto, to jsou chrousti, kteří hlučně létají a padají vám k nohám. Pampelišky rozfoukané do okolí, a sousedův pes, který zdáli vrtí ocasem. To bylo mládí mého věku. Tráva, které shne na zubech dřevěných hrábí i nanuky, které jsem prodával na LVT. Hrdlička, která mě ráno budila, skřivan zpívající vysoko u machnínské lípy a křepelka volající „pět peněz, pět peněz“ (což mi připomíná, že čtvrtého beru důchod).
Sedám si v parku vedle bezdomovce. Asi to bude tím horkem. On pije víno z krabice a já medituju. Dřív bych řekl: vypnul jsem. Bezdomovec se svou družkou na sebe řvou tak hlasitě, že přehlušují i kolem jezdící tramvaje. Snad už spím, ale cítím se skvěle. To je tím vedrem. A taky tím, že už toho hodně vím a žel méně si pamatuji, ale tak už to chodí. Jsi starý a tak šup s tebou na lavičku, je čas střídání. Už tolik neskáču přes kaluže a ani to nezkouším. Doba výskoků je ta tam. Přitom si pamatuji, že v dobách mého mládí byl před každým obchodem malý vápenný „rybníček“, do kterého když jste šlápli, pomáhali jste zastavit slintavku či kulhavku, či co já vím. Tehdy jsem skákal do té bílé kaše, rochnil se v ní až do pohlavku, který následoval.
V té době jsme byli jako mladí lvi. Silní, zdraví a hraví. Jahody v té době byly jahodami – jedna vás stačila nasytit. Stejné to bylo s borůvkami, malinami a s houbami úplně podobně. Velký košík a pokaždé plný až po okraj. Lišky, praváci, křemenáče, másláci, kozáci... I hadi byli tehdy větší a jedovatější, sem tam i obrovští pavouci a tečkovaní mloci...
S Rudou Reichlovým jsme o prázdninách vytáčeli medometem med první jakosti, kilo po 24 korunách. A ani si nedovedete představit, jak to dopadlo, když jsme medomet přestavěli na centrifugu! Med byl pak i na stropě a za okny s truhlíky s pelargoniemi. Tehdy běžně kluci uměli všechno.
O prázdninách většina kluků i holek odjížděla k prarodičům do kraje, odkud naši rodiče přišli v pětačtyřicátém do pohraničí. Nakonec jsem si nestěžoval. Místo nich odtamtud přijížděli jejich bratranci a sestřenice, s kterými to docela šlo. I s Pražáky. Byli a to jim zůstalo, trochu pomalejší, ale stejně to trvalo jen do konce srpna. Pak museli taky domů a do školy. S těmi, co se vrátili od babiček jsme se opět pustili do boje o prestiž. Hrdinou byl ten, kdo ropuše kamsi strčil brčko a nafoukl ji. Hloupá zábava, která se nám tehdy zdála fajn. Navštěvovali jsme okolní bunkry a sbírali, co tu po mobilizaci v osmatřicátým zůstalo.A že toho nebylo málo dosvědčily četné popáleniny, amputace prstů a ohořelé vlasy.
Nebylo nám v kraťasech až tak zle. V krámě se prodával jen jeden jogurt a televize ještě nebyla. Když si někdo už něco jako zlomil, nejelo se hned za doktorem, ale nejdřív přišel ke slovu octan hlinitý.A ž později se šlo k Matoušovi, truhláři, co se mu třásly ruce a byl vesnickým ranhojičem. A dobrým!
A randit taky bylo kde. U domů ještě stály různé přístavky, prázdné garáže a kolny, tudíž bylo kam jít. Mléko se prodávala z velkých bandasek naléváním. Hodně se němčilo a slovenčilo. A doktor tu byl mimořádně schopný! Kvůli Malému dekretu musel změnit podnebí, takže už neléčil doktora Háchu, ale nás, vesnické burany. A psi neměli očkování. Benzínem jsme polévali díry v zemi, kde sídlily vosy, pak zapalovali a pak přišel trest. Vařečky a opasek, který stočený kolem sevřené pěsti tvořil něco, čeho jsme se báli. Žádná telefonní linka důvěry...
Dobré bylo lovit hady. Pod Hamrštejnem řádil profesionální hadař a my jsme se mu radši vyhýbali. Nosil živé hady do laboratoří. Sobotu, co sobotu jsem chodil do místní knihovny za panem Kurkou. To byl pan knihovník! A uměl to s námi.
Rostli jsme jako z vody a byli jsme biti často jako žito. Snad to k něčemu bylo, v každém případě, díky za zájem. Byli jsme trochu jiní než ti, co přišli po nás. Byli jsme připraveni jít na dva roky do základní vojenské služby a odjet mimořádným vlakem třeba do Milovic. Jo a bylo nás víc...

Co se to stalo

Ještě v roce 1938 (28. května) si J. Machač, posluchač 1. ročníku obchodní akademie v Hořicích zapsal do svého školního sešitu:“Slyš pravdu, miluj pravdu, uč se pravdě, prav pravdu, braň pravdu až do smrti. M. J. Hus“. Co se to stalo v posledních sedmdesáti letech, že generace po J. Machačovi z Hořic si obdobné věty nezapisují. Proč učitelé obchodních a jiných akademií v celé naší vlasti učí něco jiného? Kam zmizely pozitivní vzory, úcta k práci, obdiv k hrdinovi?
Nějak se nám pletou dojmy s pojmy. Jsme generace, kterou, jak sama říká, už nic nepřekvapí. Bohatí se úradkem božím stávají stále bohatšími. Chudí a mladí si půjčují, věznice nevědí, kam s novými strávníky. Všichni mají dluhy. Stát, města, zaměstnanci. Zaměstnavatelé nevědí, kam s penězi. Není na důchody. Průměrnou mzdu 25.000 korun má jen malé procento zaměstnaných. Průměrný důchod je kolem 8.000,-Kč. Lidé nemají čas jeden na druhého, děti na své rodiče. Generaci si navzájem nerozumějí, hodnoty se v rodinách vzájemně nectí.
Onen student 1. ročníku ochodní akády z Hořic na stejné stránce sešitu napsal ještě jednu pozoruhodnou větu:“Dejte nám křídla, dejte nám stroje, my chceme vyhrát budoucí boje!“ Není v tom odpověď na léta, která přišla? Na „ismy“, které oslovily následující generace? „Ismy“ odešly do nenávratna a Husova slova o pravdě přečkala věky. Jak je to možné? Kde se stala chyba?
Rád bych se zeptal, pokud ještě žije, dnes devadesátiletého pana Machače z Hořic, zda svůj život prožil v oněch větách. Vždyť ta poslední z nich rovněž stojí za zmínku:“ Nemůže býti nic vyššího na světě, než pracovat jako člověk uvědomělý, pro spolužáka“.
Co se to stalo s mou generací, která si žila celkem v pohodě, ovšem až na to, že ač ze začátku všemu věřila dnes nevěří. Nevěří nikomu a ničemu. Jako v televizním seriálu Brutální Nikita...