Opět je zájem o ty malé ústřižky, kterými se až do poloviny minulého století „platilo“ téměř vše. Ústřižky to bylo nutné zlo evidence regulací pohybu zboží od výrobce po konzumenty. Chodilo to tak, že k platbě se musel přiložit ústřižek, na kterém bylo vytištěno, co a kolik bude vydáno. V květnu roku 1944 noviny upozornili na prodloužení odevzdání ústřižků na mýdlo. Město včas upozornilo výrobce, velko i maloprodejce mýdla, že prodlužuje lhůtu k odevzdání ústřižků. Lístky se měnily v ústředí mýdla v Praze, Clagallasův palác, Husova 20. Tak to máme mýdlo.
Když se jelo mimo město, tak za účelem nákupu něčeho od sedláka, který bral všechno: lyže, zlato, vzácně knihy, procelán, obleky, boty, záclony... Pokud vás někdo neudal, domů se dovezlo sádlo, králíci, vajíčka, máslo i mouka a maso. Za Protektorátu se přitom děly věci, že se až tají kolikrát dech, co si za proviant statkáři řekli. Tyhle věci se jaksi zapomínají. Přitom dějepis by na školách měli občas oživit ti, kteří si takovéhle věci pamatují. On toho mladý učitel moc neví. Snad tomu prý osnovy teď přejí.
Povídat si s dětmi o těchto věcech je nutné. Měla by to děcka vědět, vždyť, a v to doufejme, se takové hrůzy nikdy nevrátí. Lidé by měli být konečně moudří a hledat chyby v sobě. Pak teprve mladý člověk uvěří. Vždyť nakonec: co to je, šedesát let? Válka, obnova republiky, socializace, návrat ke kapitalismu, obrovský rozmach informatiky, nové formy vzdělávání. K tomu všemu existuje i rub. Na optimismus se neumírá, šedá je teorie, zelená je nejen tráva v zahradě paní školníkové. Zatím tomu všemu věřím, je o ně opravdu zájem (útržky), ale jen mezi sběrateli, pokud vím.
Žádné komentáře:
Okomentovat