Ať jedete z Liberce nebo Jablonce do polské Bogatyně, je to pořád jen pár kilometrů z Čech i z Frýdlantska nebo Hrádecka. Když pominu levné nákupy spotřebního zboží, je tu ještě mnoho dalšího, co stojí za zaznamenání. Škoda, že nemůžeme jezdit přes kopec Vysoká u Chrastavy. To by byl pak výlet! Ale kam pospíchat. Podívejte se kolem. Je tu spousta zeleně a Turow… Asi tak 3. největší uhelný povrchový důl daleko široko a k tomu mohutná elektrárna. My ale přijeli kvůli jmelí. Sice nevím kde, ale někde je ho všude plno… Já vím o jmelí kousíček za našimi hranicemi, na cestě do polské Bogatyně. Ne tohle město, ale jmelí je opředeno bájemi a pověstmi. Město je skutečným skanzenem měšťanských dřevěných domů konce 18. a začátku 19. století.
Jmelí vyvolávalo spory a dohady už za starého Říma. Plinius se o něm zmiňuje v souvislosti s gallskými kněžími – druidy, kteří neznali nic posvátnějšího než tohoto stromového parazita, stejně jako potomci Slovanů, Germánů, Židů a Francouzů a všech těch, kteří víc jak tisíc let v krajině Jizerek a Lužických hor zvyšovali počet obyvatel. Začalo to Kelty a skončilo to s příležitostnými vánočními obchodníky, kteří se Vám snaží prodat před Vánoci zlaté či zelené jmelí. Tisíce let v něj věříme, kupujeme a zdobíme své domovy.
Vraťme se ke kořenům, spíš ale do větví stromů, povětšinou dubů. Po objevení jmelí se dostavil druid se zlatým srpem a bylo mu pomoženo do větví. Pastýř svého stádečka odřízl keříček jmelí a zahalil jej do bílého pláště, aby jej používal při náboženských obřadech. Muselo to být jmelí z dubu. Dnes, ale asi i tehdy jej bylo pomálu. Asi proto, že pravé gallské jmelí z dubu bylo druidy vytěženo a možná i proto, že později církev svatá katolická nechala ve středověku pokácet duby, na kterých rostlo. To vzácné a silné, po kterém Obelixovi a Asterixovi narostla křídla. U nás je fobie, nemít na Vánoce snítku jmelí. To je ještě únosné, ale co si mají počít Skandinávci a Angličané, kteří své osudy a budoucnost svěřili jmelí. Nechávají si vozit jmelí loděmi a v kontejnerech. Naši blouznivci a držitelé tradic berou za vděk jmelím, co roste na jabloních a na hruškách. A v tom je pointa mého vyprávění.
Na přícestných jabloních z Bogatyně do Hrádku roste jmelí v chuchvalcích, že jsem si zprvu myslel, že to jsou hnízda vraní. Nebyla… Dub už prostě své jmelí nedonosí. Jmelí na nich sice vzklíčí, ale kořeny nevniknou do kůry, snad pro agresívní tříslovinu, která růstu kořenů brání. A tak se spokojme s tím polským, příhraničním, které máme u sousedů. Nevadí, že je jabloňové, vždyť se v něm už nekoupeme, ani ho nepijem. Bude opět viset někde u zdi, aby jej za rok vystřídalo jiné. Pro změnu ručně a osobně natrhané, bogatyňské.
Žádné komentáře:
Okomentovat