pondělí 12. července 2010

Loupežníci našich hor

Ono to s tou poctivostí pašeráků bylo všelijak. Málokterý z nich odolal pokušení, aby si i nevystřelil a tak se často z těch, kteří pašovali ze skutečné nouze, stávali chladnokrevní loupežníci našeho i saského pohraničí. I když největším lákadlem bylo loupit v bohaté Žitavě, pár metrů od našich hranic.
Bude tomu tak asi jednostoosmdesát let, co byly Žibřidice na Liberecku známy jako sídlo loupežnické bandy, v jejímž čele stál jakýsi Kühnel. Jeho důležitým pomocníkem a členem bandy byl i krčmář Peukert z Horního Sedla u Hrádku nad Nisou a dokonce i jedna žena z Dolního Sedla. Všichni rozmístěni na trase vedoucí ze Žibřidic do Žitavy. V Žitavě je už dobře znali. Kradli na trzích, o svátcích, všude, kde se shromažďovali lidé ve větším množství. Kradli jako straky a brali zboží i peníze, ale nikoho nezranili. To se mělo ale změnit.
Jednou se zmocnili většího množství tolarů v žitavském obchodním domě Moisel a Schulze. Taková lapálie v malém městě přece jen místní pobouřila a rozpálila doběla i nejen přímo postižené, ale zloději byli už kdoví kde. Dnes víme, že za hranicemi, v Čechách, v hospodě na Horním Sedle, kde se dělili o kořist. Tam došlo k rozporům, při kterých poprvé tekla krev. Loupežníci se nepohodli a jeden z nich skončil probodnut nožem. Ostatní mrtvolu zabalili do dlouhé slámy a v Doníně hodili do Nisy.
Zlodějská tlupa nadále pokračovala v loupežích na obou stranách hranice. Své informátory měla hlavně v řadách hospodských a v jejich krčmách mívala i skrýše ukradeného zboží. Lupiči se cítili jako doma nejen v hornosedlecké hodpodě, ale i u Antona Rudolfa v čp.4 na „Nové starosti“. Odtud to bylo janovickými lesy okolo „Zátiší“, přes místo, kde se říkalo „U smrku“ pod Bukovou horou na hraniční cestu cobydup rovnou cestou do bezpečí domů k rodinám, do bezpečí Žibřidic.
Revírní hajný Sandr z Janovic nebyl slepý a brzo přišel na to, kdo kam chodí a čí rodiny si dobře žijí. Varoval je, ale bylo pozdě. Loupežníkům ze Žibřidic jejich život tak zachutnal, že kříž na Bukové hoře připomíná smrt hajného Sandra, kterého banda v lese zastřelila.
Loupeživé tlupě štěstí nepřálo dlouho. Lidé z okolí se loupežníků začali stranit, ubývalo těch, kteří jim pomáhali a úřady dostávaly jedno anonymní udání za druhým. Došlo na první zatčení a daklší zatýkání. Jeden svaloval vinu na druhého a kdo nestačil včas z obce zmizet skončil na řadu let v těžkém žaláři. Tím skončila smutná historie původních pašeráků, kterým málo nestačilo a museli mít víc. Jsou i mnohem hezčí kapitoly z historie této krásné obce, ale o nich zas někdy jindy.

Žádné komentáře: