sobota 31. července 2010

Samomluva

Mé drahé já, už jsme spolu dlouho nemluvili a vůbec, jak se máš? Kolikrát si tak říkám, býváš vůbec někdy doma? Proč nezavoláš? Pak si řeknu, proč se na to nevykašleš? Strom si zasadil, dítě vychoval, v Rusku jsi byl , šedesát ti bylo– co ti ještě zbývá? A vůbec, proč tohle vlastně říkám? Že jsi vůbec doma!? Jindy nebejváš. Nemáš co dělat? Telefon nikdo nezvedá...
Taky nevím, kam dřív skočit. Každý něco má, každý si myslí, že důchodce nemá co dělat, tak mu to osladí: přijď, půjdeme, zastav se, pohlídej, udělej, dej, počkej, musíš, máš, podrž... Příkazů a rozkazů jako na vojně a možná i víc. Je o tebe zájem. Jsi sice v práci k nepotřebě, ale ještě pořád něco máš a tak se nediv, že je zájem spíš o tebe a na to, kam dosáhneš. Nesměj se, mé drahé já! Však půjde i o tebe! Jen počkej, mladej zající, taky zestárneš. Že nemáš zájem? Že by se ti ještě chtělo být a žít? Tak opravdu nejsi sám. Komu by se nechtělo tak, jako pták, vyletět do oblak... Zopakovat si, co jsi dělával, mít křídla a dvacet let, milovat, letět a zpívat, zavírat oči a o něčem krásném snít.
Dnes tě bolí kolena a kyčel. Kdo by mě chtěl? Dívat se na dědka, poslouchat a s ním žít? Vrať se na zem, mé drahé já, a nikam nespěchej. Leccos máš za sebou a kus ještě musíš jít. Nebraň se! Stane se, že někdo zavolá, potkáš a uvidíš... Ještě to není tak zlé. Uvidíš, najde se. Co bys házelo flintu do žita! Každý den vychází slunce, každý rok po zimě přijde jaro, každý se jednou uzdraví.
Když už jsi jednou doma a vzalo jsi mi sluchátko, tak poslouchej: Nejsi samo, zabojuj a nevzdávej se. Mám tě rád a se mnou možná spousta jiných. Opravdu to je tak, že nemáš čas? To je vlastně dobře. Pořád něco dělej – nezestárneš! To jsi přece chtělo slyšet a je to pravda. Pokud jsi, tak proto, že jsi k mání. Nebraň se! Udělej, podrž, pohlídej. Tak je to vlastně správné. Mé drahé já, odpusť, musím běžet. Volal mi někdo, že je to nutný. Potřebují mě. Tak někdy jindy, až zas budeme mít čas...

Žádné komentáře: