pondělí 30. srpna 2010

Velmož, Jan II. z Donína

Pokud chcete poslat dopis skvělému pánu, Janu II. z Donína, pak ani neshánějte poštovní směrovací číslo. Jan II. z Donína přezdívaný Halíř, na své tvrzi v Machníně, už nesedí. Nesedí tam už hodně dlouho, takže se už ani moc dobře nedá najít místo, kam by si malý velmož pověsil poštovní schránku a kam by mu machnínská pobočka České pošty doručila psaní. Tvrz, na které sídlil, po něm též přezdívaná Halířova tvrz, zanikla už za husitských válek, v době prohrané bitvy U Machnína známé topením zajatých husitů v Nise a jejich upalováním v téhle sympatické obci pod Ještědem, na půlnoční straně od Prahy.
To, v čem Jan II. z Donína žil, nebylo větší než šedesát metrů dlouhý a třicet metrů široký ovál. Žádný mimořádný luxus, mramor, vykládané koupelny a hluboké vany. Se synem Jakubem, když se psal rok osmdesátý, jsme našli to, co odhodili o deset let dříve archeologové: zbytky keramiky, ohořelé cosi, snad i něco od železa. Nic víc a vše tak z 15. - 16. století. Sparťanské vybavení domácnosti.
Pokud tu budete a začnete se shánět po tom, co zbylo po Janu II. z Donína či lépe z jeho tvrze v Machníně u nádraží, spíše si všimněte, co vše vám brání v nálezech. Tovární haly, navezená ornice a stromové nálety. Přesto se nedejte odradit a hledejte tvrz z roku 1353. Někde tu musí být. Nad hřištěm. Naproti nádraží. Když nic, tak nic, ale běžte dál, podél trati navštívit podobný relikt, zříceninu. Hrad, který po letech snad už ví, komu patří, Hamrštejn, odkud vládli hamižní aristokrati Liberci a jeho okolí.
To už je hezkých pár let, ale vlak tam zastavuje. Sice tak jeden z deseti, co kolem projíždějí, ale... Obě dvě tvrze sloužily jako strážní, jenže dnes už z nich není strážit co. Svět se posunul do měst, co nejblíž k obchodům s čímkoli.
Nechme spát oběti husitských válek i ty, co strážili Jana II. z Donína, včetně pana purkrabího Dachse z Hamrštějna. Ať tiše spí a zpytují svědomí. Má to i své výhody. Pošťák se za nimi nemusí trmácet do kopce na Hamrštejn ani do výkopů Halířovy tvrze.
I tak si myslím, že byste měli přijet do téhle středně velké obce. Machnín vás uvítá. Obec, která neví, zda je víc vesnicí nebo třicátou třetí částí Liberce.

Grandhotel Zlatý lev v Liberci

V roce 2010 oslavil liberecký Zlatý lev 105 let svého trvání. Když na hranici zámeckého parku rostla stavba doslova před očima, měla frýdlantská šlechta obavy, aby nezastínila naproti stojící zámek.
U zrodu prvního hotelu a jména Zlatý lev stál jakýsi obchodník Spitshka z Hodkovic nad Mohelkou. Jeho služka neopatrným zacházením s hořící svíčkou zavinila požár a zničení téměř celých Hodkovic. Spitshka tam nemohl dál žít, a proto si postavil v dnešní ulici 8. března, na tehdejší dobu moderní hotel. Pojmenoval ho Zlatý lev a představoval vrchol elegance. Hostil také ve svých pokojích tak významné hosty jako Bedřicha Smetanu, Jana Nerudu a mnohé další významné hosty.
Původní hotel zanikl a jméno Zlatý lev bylo přeneseno na grandhotel nebývalé krásy. Ten vyrostl v Gutenbergově ulici právě včas, aby mohl nabídnout své služby návštěvníkům velkolepé Německo-české výstavy v roce 1906. Hotel nakreslil a postavil během dvou let Anton Worf z Liberce. Nejen frýdlantská šlechta, ale celé mocnářství s úžasem hledělo na skvostný palác, pýchu stavební secese, která vyrostla ve městě pod Ještědem.
Štuková výzdoba, litina, rostlinné dekory, koberce, záclony, centrální vysavač, výzdoba koupelen, pokojů, technické i hygienické vybavení na úrovni neskonale vyšší, než jakým se v té době mohla pochlubit konkurence. Vždyť ho také slavnostně otevíral sám císař František Josef I.
Už od samého počátku existence tohoto výjimečného ubytovacího zařízení si zdejší manažeři vedli knihu hostí, kde se můžeme dočíst o návštěvách příslušníků královských rodin celého světa, od šejků, maháradžů, mandarínů až po velkovévody, prince, knížata, hrabata, jejich manželky, milence i milenky. Liberec hostil politiky a představitele různých zemí, prezidenty, nejznámější cestovatele, spisovatele, hudebníky, malíře, herce, zpěváky, režiséry, vědce, ba i kosmonauty. Jsou tu podpisy R. Amundsena, J. Strausse. O. Nedbala, G. Hauptmanna, V. Talicha, J. Gagarina.
Sídlila zde dokonce i jedna vláda. Pravda, bylo to sice jen pár týdnů, ale grandhotel byl po tu dobu sídlem vlády provincie Deutsch-Böhmen na sklonku roku 1918. Pokud máte ještě v živé paměti Liberecké výstavní trhy, pak si jistě vzpomenete na nejpřednější české i zahraniční interprety, kteří na nich ve dne vystupovali, a většinu nocí věnovali barům grandhotelu Zlatý lev. Vyprávěly se o nich pak legendy, stejně jako o útratách novodobých zlatokopů, kteří se až tak nelišily od těch z dob První republiky či Rakouska.
Hotel a jeho personál by mohli vyprávět. To však měli zakázáno a vždy ctili diskrétnost ve vztahu k hostům. Liberecký Zlatý lev, dne Clarion grandhotel Zlatý lev, stále patří ke špičce ve svém oboru. Co mu tak popřát do příštích let? Snad jen další slavné a bohaté návštěvníky, kteří sem pošlou své známé a kamarády, neboť na noci zde strávené se nezapomíná.

Roman Karpaš

Známe se dobrých čtyřicet let. Při mém prvním setkání s ním, počátkem 70. let, jsem si nevšiml jeho, ale jeho zelené tašky s anglickým textem. Ta mi přišla zajímavá. Její majitel mě tehdy, v Domě pionýrů a mládeže ve Frýdlantě ignoroval. Počáteční ignorování jsme si později hojně vynahrazovali a já dodnes každé setkání s Romanem vítám. Faktem je, že iniciátorem schůzek je především Roman. Scházíme se většinou pracovně. Pracovně proto, že naplněním našich potřeb, radostí i uspokojením je práce. Naplněný sen o našem poslání, společný zájem, který je pro nás oba víc než jen zábava, práce, kterou máme oba rádi.
Roman Karpaš, je pro nás, kteří milujeme kraj na úpatí Jizerek, Lužických hor a Krkonoš, takovým arbitrem, rozhodčím, bankou informací, náš „Google“, nakladatel, vydavatel, autor, znalec i poslední instance, na kterou se můžeme v případě pochybností obrátit. My, přátelé, spolužáci, přispěvatelé, čtenáři knížek, jsme fascinování jeho pracovitostí, zodpovědností a nesmírně slušným a korektním chováním. Vydavatelská činnost Romana Karpaše obsahuje široký záběr. Od starých pohlednic, přes monografie měst a obcí, až po monumentální dílo, kterým je čtyřdílná Encyklopedie Jizerských hor.
Znalec reálií, kamarád a přítel Roman. V práci mu pomáhá rovnocenný partner, jeho manželka, paní Dr. Mária Karpašová, historička. Roman Karpaš, učitel a kumštýř je i úspěšným grafikem, který má své místo v četných sbírkách našich nejpřednějších sběratelů grafické tvorby. Po čtyřicetileté spolupráci mohu zodpovědně říci, že autor Velké knihy o Liberci a všech těch knih na bázi starých pohlednic a fotografií se už dnes zařadil mezi nejfundovanější znalce kraje, ve kterém žijeme.
Pomohl na svět našim knížkám, poradí a pomáhá nám všem, kteří paběrkujeme v jeho stínu. Naším přáním je, aby tento vztah nikdy neskončil, aby stále bylo komu adresovat naše dotazy a aby bylo s kým řešit naše spory.
Roman Karpaš patří mezi nedoceněné osobnosti Libereckého kraje.

Ten krámek s textilem už asi vzala voda

Je to už 45 let a tak nevím, skoro jsem zapomněl. Tehdy jsem ji naposled viděl, potom mne osud zavál jinam. Bylo jí sotva 18 let, černé vlasy, husté černé řasy. Černé chloupky na rukou. Bylo nám přibližně stejně. Ona snad už vyučená prodavačka, já člen party revizorů, která přijela „sfouknout“ inventuru prádla a textilu na malé prodejně.
Šlo nám to jako po másle. Dolores přidělili ke mně. Já počítal podprsenky, kalhotky a punčochy na tucty a veletucty, víc červený než při smyslech. Nebýt tam Dolores, počítám je ještě dnes. O přestávce jsme šli oba ven. Mohl jsem na ní oči nechat. Seděli jsme na břehu Smědé, dole šuměl jez a my si povídali. Bylo nám přece osmnáct...
Hleděl jsem na ni jako na zjevení. Byla jiná, krásna a černobílá. Pak mi došlo, co vypráví. Maminka je ze Španělska a ona, Dolores je dítě španělské občanské války. Otec, interbrigadista, si matku přivezl ze Španěl do Čech, a tady je opustil. Žije s maminkou sama, otce vlastně nepoznala. Příběh by tím mohl končit, ale na rozdíl od inventury neskončil úplně. Inventura skončila mírným schodkem, já narukoval na dva roky do Milovic. A krásná Dolores? Kde je jí konec...
Po čtyřiceti pěti letech jsem se úplně náhodně zmínil známému, že vedle pohlednic sbírám i poštovní známky a z nich pro mne mají největší cenu tzv. celistvosti, prostě obálka se známkou. Přítel to pochopil tak, že obálka musí uvnitř obsahovat i psaní a přinesl mi tu, kterou jeho otec obdržel koncem padesátých let od přítele z Písku.
V dopise se svěřuje, že on, bývalý interbrigadista, major dělostřelectva bojující v Barceloně a u Madridu, žije teď skromně na jihu Čech a uvažuje, že by se vrátil na sever, kde má manželku a dceru, kterou opustil, dříve než ji viděl. Přítele v dopise žádal, aby se pozeptal a zjistil, kde vlastně žijí. Cítí se nemocen a chtěl by dceři vynahradit svou nepřítomnost....
Jak celý příběh dopadl, se dozvíme těžko. Faktem zůstává, že osudy lidí se protínají nahodile a rčení, že svět je malý, je pravdivé. To, co se zdá absurdní, se v životě často odehraje.

Kniha jako odkaz

Knihovna. Co se mi vybaví, když si vzpomenu na první návštěvu knihovny? Ohromení a úžas. Bylo mi šest let a chodil jsem do školy teprve pár týdnů. Bylo před vánocemi roku 1953 a stál jsem s celou třídou před regály plnými knih a ani jsme nedutali.
Řídicí a náš učitel pan Jiránek se obrátil na knihovníka a řekl: „Josef, tak jsem ti je přived a jsem zvědav, kolik ti jich sem bude chodit“. Pan Kurka, machnínský knihovník, měl už pro nás připravené knížky, no, spíš barevná leporela. Přivítal nás a ukázal na zeď, kde bylo velkými písmeny napsáno: „Za všechno, co vím, vděčím knize“, a pod tím podpis: Maxim Gorkij. Nikdo z nás jsme nevěděli, kdo to je a tak nám pan Kurka krátce pověděl, kdo to byl pan Peškov a proč si říkal Gorkij.
Takových setkání s knihou bylo jistě ve městech i v malých obcích víc, a tak naše generace četla stejně, jako generace před námi. Nebyla televize, kino, u nás na vesnici, hrálo jen v sobotu odpoledne a tak bylo na čtení času dost a tak jsme četli pořád. Vím to určitě. Mám společnou fotku z roku 1954, na kterou jsme se my, čtenáři místní knihovny ani nevešli.
Kromě vymýšlení hloupostí kolem domu a na smeťáku a v okolních polích, byla knihovna úžasným zdrojem námětů pro klukovské i holčičí jančení. Četli jsme všichni, i ti, co ve škole měli odpor k učení. Machnínský knihovník uměl totiž své poklady nabídnout. Dopadlo to nakonec tak, že jsem ten citát od Gorkého přijal za vlastní. Zůstalo mi to. Knihovna, ať je kdekoli, je pro mě chrámem vzdělanosti, radosti a zábavy.
Že knihy mohou být i vzácné i drahé, to jsem se dozvěděl až o mnoho později. Například ve fondech liberecké knihovny jsou mimo jiné i takové vzácnosti jako kniha Respublica Bojema (O státě českém) Pavla Stránského, bývalého radního z Litoměřic, vydaná roku 1643. Nejcennější knihou je prvotisk takzvané Světové kroniky, která vyšla v roce 1493 v Norimberku. Mezi dvěma tisíci ručně domalovávanými dřevoryty, které doplňují text knihy, je také první známý pohled na Prahu a četná další vyobrazení z našich dějin. Kromě jiného i portrét Jana Husa, Jeronýma Pražského, Rokycany a dalších.
Nejstarší tištěnou knihou, kterou liberecká knihovna vlastní, je dílo G. J. Caesara „Commentarii se bello Gallioo“ (Paměti o Válce galské), vytištěné latinsky v Miláně roku 1478. Přesto, že nikdo z nás, kdo dosud čte a má knihy rád, nehledí na knihy jako na obchodní artikl, přesto se kniha stala měřítkem úspěchu v kariéře úspěšného podnikatele. Co krásných kožených hřbetů slavných encyklopedií na vás hledí zpoza zad úspěšných manažerů! Jako by zlatá ořízka a historická vazba měly zdůraznit, že majitel je sečtělý a že se obklopil vzácnými a moudrými knihami.
I takový je dnešní svět. Svět skvělých čítanek, nečtených klasiků a zlatých ořízek nikdy neotevřených starých encyklopedií za zády mnohých podnikatelů.

Jeřábí vrch

Až vám někdo řekne, že běží na Jeřábí vrch, protože mu to za chvíli jede, vězte, že se nezbláznil. Tam, přesně na tom místě totiž stojí Hlavní liberecké nádraží.
Pozemky od Rochlice až po Stráž nad Nisou patřívaly velké předměstské obci Růžodolu, dnes třetí liberecké čtvrti rozkládající se mezi nádražím, Františkovem a Janovým dolem. V 16. století velkou část pozemků vykoupil hejtman libereckého panství Ulrich z Rozenfeldu a připojil je ke svému dvoru, který stával v okolí dnešního hotelu Česká Beseda.
Jeřábí vrch se poprvé připomíná v roce 1612 a místo, kde dnes stojí nádraží v roce 1856 -1859. Nádraží dalo podnět nebývalému stavebnímu boomu v širokém okolí. Železniční násep rozdělil Františkov na dvě části. Bývalé kino Sofia patřilo například ještě do Františkova. Výstavbě a růstu napomohla i nová tramvajová linka do Hanychova z roku 1912.
Drahé parcely ve městě vyhnaly investory za nádraží, kde se stále říkalo Na Jeřábu. S Jeřábem je spojen i název školy Na Jeřábu. Kolem roku 1908 byly všechny školy v centru Liberce přeplněny a tak se uvažovalo o výstavbě školy nové, za nádražím. Ta začala roku 1914 a byla ukončena během dvou let. Vyučovat se začalo už 30. ledna roku 1916. Do školy se vchází z ulice Na Bojišti, z ulice, jejíž název připomíná velkou bitvu z 21. dubna 1757, která se v těchto místech udála.

neděle 22. srpna 2010

Co přináší velká voda

Tisíciletá voda, která spláchla infrastrukturu a vše, co bylo uskladněno v přízemí na Frýdlantsku, Hejnicku, Chrastavsku a Hrádecku. Stále se opakující hrozba velké vody. Povodně vždy doprovázel hlad, bída, nouze a nemoci. Hlad přicházel, když voda opadla a lidé v těchto oblastech závislí na tom, co si vypěstovali neměli, co sklízet. Voda brala veškerou obživu. Byli odkázáni na dovoz potravin z Podještědí, Turnovska a z Lužice.
Prodávalo se na týdenních a výročních trzích, které byly povoleny patentem císaře Rudolfa II. roku 1577. I v Podještědí žili v každé vesničce pěstitelé, kteří dodávali do Liberce potraviny. Časem z nich vyrostla bohatá skupina obchodníků, kteří ne všichni bohatli na nouzi lidí z povodí Nisy. Začínali tak, že hodně brzy ráno vyrazili přes Ještěd s nůší, ve které měli vajíčka, máslo, tvaroh, drůbež, ovoce... Zásobovací cestě z Podještědí do Liberce se říkalo „máselná cesta“. Aby máslo vydrželo, míchali ho s margarínem až tak, že Liberečáci později samotné máslo nechtěli, nechutnalo jim. Okresní soud v Českém Dubu několik případů pančování másla řešil a nekalé obchodníky potrestal.
Hůř bylo, když s povodněmi vtrhla do kraje válka a s ní hladoví vojáci, jejich nenasytní důstojníci, koně a trén. A našim předkům nezbylo, než plnit přání vojáků. Jenom Chrastava a její okolí v období napoleonských válek a válek s Pruskem po více než dvě století takto živila tisíce hladových nezvaných hostů. Pouze Albrecht z Valdštejna dokázal své území ochránit od kontribuce (průchodu) vlastní i cizí armády, což byla přednost dobrého hospodáře a velká výjimka té doby. Napoleon i Schwarzenberg na přelomu 18. a 19. století nebrali ohled na to, koho ožebračují, zda vyjídají své či cizí...
V té době už byl na Liberecku dán základ průmyslu. Vznikaly první textilní manufaktury a tím i možnost jiné obživy než zemědělské. Vznikaly i první pavilony Textilany. V roce 1806 počala stavba dvou patrových budov a akvaduktu. Stavba rostla jako z vody, protože část mzdy byla Clam-Gallasem vyplácena v potravinách.
Předchozí léta 1804-1805 byla neúrodná a na Liberecku byl velký hlad. Ten přišel po kruté zimě a velké vodě. Bohaté žně v té době měli jen spekulanti s obilím. Korec žita (93 litrů) stoupl v ceně ze 7 až na 42 zlaté. Li berec v té době měl, bez dnešních okrajových čtvrtí, 6000 obyvatel, většinou chudiny, která se živila námezdní prací a na drahé potraviny neměla.
Aby se předešlo hladovým bouřím, financovalo město a pan hrabě veřejnou kuchyni, kam si hladoví mohli jednou denně dojít na tzv. „rumfurtskou“ polévku, bramboračku, v níž někdy sem tam plavaly i kousky masa.
Z té doby je zaznamenána i první organizovaná „hladová bouře“ libereckých textilních tovaryšů, kteří trpěli hladem. Vzbouřili se proti obchodníkům s předraženým obilím. To se psal rok 1805. Dnešní solidarita a pomoc postiženým velkou vodou, těm, kterým voda vzala domov i úrodu z polí, je už jiná. Účinná. Lidé si skutečně navzájem pomáhají.
Stejná zůstává jen velká voda a povodně. Stále přicházejí nekontrolovatelně.

Minkovice, to nebyl jen kriminál

Už koncem 19. stoeltí se zde brousil falešný kámen, později dokonalé výrobky firmy Preciosa. Kolem vyrostl jeden z nejmodernějších kriminálů široko daleko. Vězni měli vycházkový dvůr na střeše jednoho z bloků. Monstrózní a obávané místo...
Celé to kolem vrostlo do velkého Liberce a zajistilo tak spojení městskou hromadnou dopravou. Spojení bylo třeba, neboť vlak, který tudy do Turnova projíždí, v Minkovicích nestaví.
Minkovice a Šimonovice, téměř dvojobec. Obce leží na mírných svazích Ještědského hřebene. V letech 1850-1876 byly pod společnou správou. Obce od sebe vždy dělil potok, který tvoříval i hranici panství Český Dub a Liberec. Šlo také o hranici národnostní, neboť Ještěd a jeho úbočí dělily od sebe Čechy a Němce i podle obcí už od poloviny 16. století. Šimonovice náležely k Českému Dubu, Minkovice k Liberci. Obyvatelé obou obcí se živili zemědělstvím, pěstováním mléčného skotu a domácí výrobou látek. Minkovice také dodávaly Liberci textilní dělníky.
Obě obce si prožily své, když okolím procházeli vojáci. Zvlášť kruté to bylo v roce 1866. Tehdy Prušáci kontribucemi obce téměř zlikvidovali.
Hlubocký potok dal v druhé polovině 19. století práci zdejším lidem, když na jeho břehu vyrostla přádelna. Ta mnohokrát vyhořela a nakonec z ní vyrostla ona Preciosa, známá tím, v co se transformovala.
Početnost českého obyvatelstva v okolí Ještědu mělo vliv i na počet obyvatel žijících v obou obcích. K Šimonovicím patřila odjakživa i malá osada na Ještědském hřebenu – Rašovka. Její obyvatelé se živili také zemědělstvím a prací v lese i ještědských lomech. V roce 1850 měla Rašovka 250 obyvatel, v roce 1970 již jen 57. Nikdo z mladých nechce žít uprostřed lesů, byť sebekrásnějších.
Chodilo se sem z Liberce na výlety a v roce 1938 se zde odehrávaly boje za německo-protektorátní hranici.
Současníci znají Šimonovice a Minkovice jako zajímavou lokalitu stavebních aktivit těch, kteří na to mají a tak v této a okolních lokalitách rostou domovy našich bohatších spoluobčanů. Kdo by se divil? Je zde opravdu krásně, blízko do školy, do práce i do přírody, na svahy Ještědu.

Pár teplých dnů

Těch pár teplých dnů v Liberci, Jablonci či Frýdlantu se dá snadno spočítat. Pokud je nestrávíš „v sedle“, není šance, že se ještě letos ohřeješ. Lituji ty, co nemohou na sluníčko, ty, kteří leží doma, v nemocnici, kteří jsou jakkoli zavření a nemohou ven, za sluncem. Otevřít okno, balkónové dveře dokořán a naslouchat nočním zvukům.
Málokomu, se chce v takovém počasí spát. Noční vítr se opírá o tvé čelo, tvář a čechrá vlasy. Není to vítr od moře a jeho vln, plný soli a vůně řas. Je to vítr od Ještěda, z kopců a luk, z posečených strání. Větřík šepotavý, který není mocen slov. Jen tak si vane, bezprostředně a nezávazně a ustává až k ránu. Rád mu naslouchám a přu se s ním, zda je to on, co foukal kdysi či zda je dnes jiný. Tenkrát taky nemluvil. Poslouchal za dveřmi, co si dva šeptají. Tráva studila a mokřila kalhoty. Na to se nezapomíná….
Koupání v partě se všemi, s kluky i holkami na našem koupališti v noci kdy svítil jen měsíc a hvězdy. Těch pár šťastných a horečnatých dnů. Jako by se svět zastavil. Role jsou úplně stejné, ale hrají je jiní herci a kulisy zestárly.
Tráva je stále mokrá a voda v nádrži překvapivě stejně teplá. Jen se ti už nechce ven. Noční foukání za nehet nehřeje a ty už nejsi taky žádný mládežník. Vzpomínáš, jak máma volala, co děláš takhle v noci venku a sám? Pakuj se domů, holomku, zítra vstáváš na brigádu... Pak se cosi na projekci změní – cvak – a už je tu jiný obraz.
Svět už není tak dokonalý. Co chvíli vedle tebe něco ve tmě letí, šustne tráva, chlupatý tvoreček přeběhne cestu. Vidíš a slyšíš, ale už se ti nechce hrát. V zádech pobolívá, kolena se nepokrčí. Na břiše máš faldy, na nohou křečové žíly. Přesto otevíráš balkónové dveře a dýcháš, necháš se chladit a posloucháš. Nočního klidu si neužiješ, něco ti říká běž si lehnout, ať nenastydneš... No a co! Stejně tě svět přežije a tobě se nechce spát. Jako bys přestal vnímat svět kolem své hlavy. Čekáš, až někdo přijde a řekne,dědo, je pozdě, jdi už spát. A tobě se pořád nechce. Usneš u televize, ale teď a tady ne. Těšíš se na zítra, na další den, teplý, jako za kamny. Den rozpáleného asfaltu, usychajících rostlin, lásek na jednu noc, sluníčka, které jsi miloval...

První lyžník Království českého

12. prosince roku 1912 zemřel šlechtic, jehož nahradit není kým. To psala většina dobových novin. Jan Nepomuk František hrabě Harrach, jeden z nejvýznamnějších představitelů české šlechty, mecenáš, poslanec Zemského sněmu a Říšské rady. Člověk, který napomohl i kraji v Podkrkonoší k nebývalému rozmachu a prosperitě. Jeden z mála, který se Čechem nejen cítil, češství proklamoval, ale choval se jako Čech na veřejnosti i v soukromí.
Narodil se 2. listopadu 1828 a jako dvacetiletý se zúčastnil se svým otcem Slovanského sjezdu v Praze. Usiloval o spravedlivé uspořádání Čechů s Němci v rámci Rakouské říše. Hájil práva české menšiny ve Vídni, hlavním městě mocnářství. Tam se mu dostalo uznání i tím, že jej vídeňští Češi nazývali „otcem vídeňských Čechů“.
Spolupracoval s Františkem Ladislavem Riegrem a byl jeho blízkým přítelem. Jako národohospodář a podnikatel byl pověřen vedením České hedvábnicové jednoty, Českého spolku pro dovoz a vývoz, banky Slávia.
Téměř celou druhou polovinu 19. století zasahoval i do české kultury. Ve funkci kurátora Matice české byl i prezidentem Musea Království českého. Podílel se na výstavbě Národního divadla i na výběru programu. Podporoval české umělce...
V roce 1892 přivezl na sever Čech, na své Jilemnické panství lyže a tím dal zelenou rozvoji lyžařství v Čechách. Stal se otcem zakladatelem, prvním lyžníkem u nás doma. Měl velmi vřelý vztah k našim horám, podporoval turistiku. Na pozemcích, které mu patřili, zařídil v roce 1904 první Krkonošskou rezervaci. Severní svahy Krkonoš se tedy dočkaly nejen těžby dřeva, ale i profesionální ochrany ze strany majitele, jemuž příroda nebyla jen zdrojem příjmu.
Jan Nepomuk František hrabě Harrach byl vskutku šlechtic nejen podle titulu, ale především svými činy. V okolí Jilemnice zakládal moderní lesní hospodářství a sklárny. Zasloužil se o řešení dopravy v tomto kraji budováním a rozšiřováním cest a železničních tratí.
Takových poctivých a pracovitých lidí bylo vždy málo. Hrabě Harrach mezi ně určitě patřil. Liberecký kraj jej zcela právem zařadil mezi své osobnosti a vřadil jeho medailonek do knihy významných lidí, kteří zcela zásadně ovlivnili život na severu Čech. Panu hraběti náležely pocty jeho současníků i vděk nás, kteří žijeme v 21. století. Díky za lyže, za cesty, rozvoj infrastruktury Podkrkonoší, za vše, co jste nám tu, vzácný pane Harrachu, zanechal. Vážíme si vás přinejmenším tak, jako naši předchůdci.

Z kraje pod Troskami

Opravdu si také myslíte, že nejtajuplnějším kraj v Česku je kraj „trosečníků“, kraj kolem Turnova – Trosky? Já si myslím, že tajemnější je hora Blaník, Černé jezero na Šumavě, černé i podle jména, všude tam, kde se střelka kompasu může zbláznit. Tam, kde cítíme energii, kde podle pověstí je něco, co nás straší, tam, kde je v hradních útrobách hladomorna o několika patrech, odkud dodnes vane chlad a hnilobný zápach zetlelých lidských těl...
To vše bych hledal někde v okolí hory Říp, na starých hřbitovech, na odlehlých kopcích, kde odedávna hořely hranice s nešťastníky nařčenými z čarodějnictví. Většina národa si ale myslí, že nejtajuplnější jsou Trosky...
Turnov a jeho okolí má příchuť, která sládne v ústech, tak, jako třeba městečko zkoušené povodní roku 2010, Chrastava. Tam, pokud přijdu a nadechnu se, cítím staletí. Dech, který osvěžil mé plíce, který mě postavil na nohy. Turnov, jak jsem někde vyčetl, měl nejkrásnější park v celých severních Čechách. Celých 32 hektarů táhnoucích se nad údolím Jizery. Prapodivný kraj, do kterého Jizera vstupuje jako herec velkých rolí velkolepým antreé, branou mezi Suchými skalami a Pantheonem. Jako z pravěku, kdy se kraj halil pralesem listnatých stromů. Proslulý životem včelařů, lovců ryb a ptáků.
Tam někde, uprostřed těch bájných cest si Charváti pletli vlasy do copů a své hliněné nádobí zdobili vlnkou, tančili své vilné tance, pili medovinu a pivo, co sami navařili. Ze země povstal jejich dům a postavili si ve zdejším kraji horního Pojizeří krásné dřevěné stavby. Štítem do zahrádky a přes ni k návsi. Po návsi to bylo jako po zápraží, projít kolem oken hlavní světnice k síni. A dveře... Z dobrého dřeva, s klikou kovanou černým, co řemeslu rozumí.
Celý statek byl obehnán povalovým plotem, z něhož vedly do návsi vrata, která zářila výzdobou jak mladá nevěsta. To zas branka do polí byla docela malá, zděná, krytá šindelovou stříškou, v jejímž středu se zvedá věžička, často se zvonečkem, kterým se volalo k obědu na ty, kteří pracovali na poli.
Těch krásných vsí od Trosek přes Turnov k Sychrovu! Od rodných Hrdoňovic, Sobotky po Hodkovice a dál, pod Ještěd směrem na Machnín... Té krajině vládne, jako by nikdy nebylo jinak, zjev hradu prazvláštní krásy, hrad Trosky. Jak z mokrého dna oceánu povstalý korálový útes. Čedičová vyvřelina, žalující dvěma prsty k nebi na lidi, kteří kraj znásilnili. Kdysi učený pán, jezuita Bohuslav Balbín blahé paměti, napsal o tomto kraji i vědecké pojednání v knize Miscellanea. S obdivem a vzletným slovem pobavil a okrášlil tajuplné Trosky a bloudění horami na Hrubé Skále. Ani Antonín Marek nepřál klidu lidem pod Troskami a rozkošatil jeho pověsti.
Turnovská krajina byla vybásněna a její skráň ozdobena vavřínem se skvěla v jednom z oněch plagiátů zvláštní doby, která dala život Rukopisům. Rukopis královédvorský – bitva pod Hrubou Skálou – Beneš Hermanov. Čistá poezie otců národního bytí – Slávy dcera – J. Kollár. Zadal si a prstíčkem hrábnul i střízlivý Humbold, slovo ztratila i naše Karolína Světlá – O krejčíkovic Anežce. Sváťa Čech, básník z našich čítanek se nechal inspirovat tím, co viděl a slyšel na letním bytě v Rovensku. Ke svému rodnému kraji se spontánně přihlásil i mistr z Husi – Bohdan Kaminský.
(Vlastním jménem Karel Bušek. Protože jsem o něm a o Huse nedávno psal, jen lehce oživím vaši paměť. Husa, toť podzámčí velkolepého Sychrova, sídla vévodů a knížat z rodu Rohanů. Husu, stejně jako řemeslo řezbářské, proslavil Petr Bušek, který se tu usadil a počal tvořit v roce 1856. Měl syny Dominika, Karla, Konstantina a Ladislava. Karel se plně oddal múze).
To Kaminský zahalil Trosky a jeho okolí pláštěm romantiky a tajuplna. Zřejmě i proto Trosky zůstaly v čele peletonu závodu o nejtajuplnější místo.
Tam kdesi se počal zápas o Trosky. Ne o zlato, ukryté poklady. Šlo, jako vždy, o slávu objevitele, který si Trosky zadal do programu a obětoval jim pak vše, celý svůj život. Takových bylo i víc: Pekař, Smolík, prof. Drahoňovský, Šprachtr, rodina Mánesů, A. Dvořák a mnozí další. Sečteno a podtrženo, ti všichni a jejich koryfejové a následníci všehomíra svými díly zahalili Trosky a kraj pod nimi do snů a pokladů.
Není co dodat. Trosky to prostě musely vyhrát. Není tajuplnějšího místa v Čechách…?

čtvrtek 19. srpna 2010

Pro radost i pro zdraví aneb Zprávy z tržnice

Pokud chcete čerstvou zeleninu, prodá vám nejlepší brambory, jaké jste kdy jedli, paní Štáfová. Z Vědomic na Litoměřicku je na tržnici vozí pan Josef Mika. Zní to ohromně, jako ta televizní reklama: „Já nejsem žena, jsem muž“. Věřte, že vím, co říkám. Bez nadsázky. Těm, kteří na tržnici za kinem Lípa v Liberci nakupují, neříkám nic, co by nevěděli.
Paní Štáfová? Je naprosto dokonalá, jako by se za pultem narodila. Značná část žen, které tu nakupují, sem chodí i proto, aby s ní prohodili i pár osobních slov.Vždyť o tom nákup na tržnici je. Dobře nakoupit, vyměnit si názory, popovídat si s člověkem, pro kterého nejste jen zákazníkem. A tohle paní Štáfová umí. Tahle starší paní za pultem by tu už stát nemusela, ale ji to evidentně baví a lidé ji mají rádi. Víte, koupit si celer, mrkev, petržel, není až tak romantické, ale pokud vám k tomu prodávající řekne pár hezkých vět, svět kolem vás se hned projasní a je vám líp. Vím to z vlastní zkušenosti a spolu se mnou i stovky zákazníků, kteří sem chodí denně, za každého počasí. Měly by sem chodit mladé unuděné prodavačky a úřednice z kamenných krámů a kanceláří, učit se, jak s lidmi jednat a mluvit.
Pan Josef Mika, to není jen prototyp sedláka z Litoměřic. Vlastně ani tak nevypadá. Chlap z Vedomic pěstuje, sází, kropí, okopává, sklízí... Kdy asi tak spí? A do Liberce je to pěkná dálka! Vozí sem jen prvotřídní čerstvé zboží. Jiné neprodává. Není mrzout, ani trochu hloupý. Má znalosti jako nejlepší zemědělský inženýr a zkušenosti jako Mičurin (ti mladší si najdou heslo „Mičurin“ u doktora Googla). Rád s ním vždy poklábosím. Pan Mika je pěstitel, jak se u nás hezky česky říká říká „par excelance“. Kolikrát se ani nestačím divit. Vždycky je mi dobře, když z téhle tržnice odcházím. Je zde levně, nakupuji u slušných a obětavých lidí, které znám. Není to neosobní nákup v hypermarketu. Tady mě „mají rádi“ a k mrkvi, kapustě a ke květáku vždy přidají milé slovo.
Připadám si jako na tržnici někde v Rusku, kde prodávající nabízejí i své domovy, srdce i kus sebe sama a grátis, jako projev důvěry. Jsem rád, že tady s námi jsou a chtěl bych, aby je někdo ocenil. Třeba plaketou za rozvoj města. Tady to nejsou předvolební sliby, tady se mluví upřímně, na rovinu a hledí se při tom z očí do očí. Občan si nepřipadá oblbován a zneužit. Dostane, na co prstem ukáže a ví, co kupuje a za co platí. K tomu přívažkem to, co mu jiný neprodá. Spokojenost, že se konečně setkal s někým, kdo nepracuje jenom pro peníz, koho by z fleku volil, svěřil své problémy, dítě i problémy. Když odtud odcházím, těším se až sem přijdu příště. A to nejde o nic víc než jen o nákup. Nakupování s radostí.
Oba dva, paní Štáfová z Liberce i pan Mika z Vědomic jsou opravdoví pašáci!

Houby

Je neděle 15. srpna a televize posílá své diváky do lesa. Rostou! Protože jsem to už dávno slíbil, jedu na Ještěd. Nebyl jsem tam sám. Na Výpřeži nebylo, kam dát auto. A v lese? Jak vtipně poznamenal soused, co hledal vedle mého pravoboku ne dál než na délku paže, měla by to tu řídit policie.
Houbaři si byli zcela blízcí. Pár kroků od sebe a při tom hub jako mraků. Ty nad námi visely docela blízko, ale výjimečně z nich nepršelo. Hub jsme přitom nacházeli nespočetně. Hřiby? Od těch, co se fotí do učebnic, po ty, co se právě narodily v mokrém mechu. Pohádka. Hub jako střepů na smetišti. Má přítelkyně je nestačila čistit. Houby hledat umím. Proč bych se nepochlubil, i když... Ony mi vlastně překážely v chůzi. Malé kousky i větší, vše, co jsem si přál.
Houby patří k létu, jako kmín do brambor. A že lidé houby sbírají a konzumují, patří k věci samotné. Teď by to chtělo už jen naučit se pěstovat je doma na zahrádce. Žádná ucha od Jidáše, žádné žalostné houbové napodobeniny, ale praváky, hřiby, křemeňáky, podhříbky. Tohle, to jsou houby! Ty žádný zelený dovezený čaj z televizní reklamy! Houby, co maloval Lada, co si pamatujeme, že kdysi rostly. Každý je najde, i ten, co je nejí. Jsou krásné, voňavé a na každé použití.
K tomu ten vzduch! Byl jsem letos v lese poprvé. Borůvky! Obrovské a plné keře. Televize, co diváky varovala, že na borůvky močí nakažené lišky, skutečně docílila toho, že na Ještědu, v polovině srpna jsou borůvky nesebrané. Mě televize dostala do lesa a sbírám houby. Jdu tam, kam jdou davy. Asi to nebude až tak správné, ale znáte to. I když to nenávidím, lítám v tom taky „Kdo neskáče, není Čech!“ Hloupé, ale nakažlivé jako stokrát opakovaná lež...
Vrátím se k tomu, kolik jsem toho domů přinesl. Hodně. Plnou tašku. Bylo jich dost na omáčku (ještě týž den na nedělní oběd), na polívku, na obalování... Houby, to je prostě v Čechách fenomén. Kdo nesbírá, není...

Egon nebo Jiří?

Kolikrát se mě ptali moji známí, spolužáci, kamarádi nebo kluci, kteří se mnou byli na vojně: „Tak seš Jirka nebo Egon?“ , a já musím vysvětlovat, jakže to vlastně chodilo v prvních letech po skončení 2. světové války u nás doma, v Geršdorfu, dnes Loučné, v jedné z okrajových částí Hrádku nad Nisou.
Už tenkrát se rodilo běžně v liberecké porodnici, tudíž jsem se tam narodil i já. Moje maminka si přála, abych se jmenoval Jiří, ale na obecní úřad v Geršdorfu se vydala pro rodný list má babička, co zrovna moc dobře česky nemluvila. Co vyjednala, to vyjednala.
Kam moje paměť sahá, nikdy mi maminka neřekla jinak než Jirko a s ní, táta, strýcové, tetičky, kamarádi na pískovišti, později spolužáci ve škole v Machníně i v Liberci... Největší překvapení na mne čekalo na konci deváté třídy, když jsem dostal občanku. Samozřejmě jsem ji reklamoval, zněla totiž na jméno Egon. Nic jsem si z toho nedělal a domníval se, že se to snadno vyřeší. Vždyť přece všechna vysvědčení a průkazky hovořily zcela jasně: Jiří...
Nebudu zdržovat - s reklamací jsem neuspěl. V rodném listu jsem po tatínkovi Egon a jméno Jiří tam jaksi podsunuli rodiče o řadu let později, ale už jen jako druhé jméno. Všechny doklady od vydání občanského průkazu již o mně hovoří jako o Egonovi. A jsem to stále já... Zůstává tedy při tom, že ti, kteří mě poznali do mých patnácti let (a ještě do první manželky) mne oslovují jinak než ti, kteří dnes drží v ruce moje vizitky. Dnes už ani nevím, na které jméno slyším víc..
Nakonec jsem na tom stejně, jako moji strýcové a tety, kteří emigrovali a přijali nová jména. Jsme vlastně všichni tak trochu emigranty. Emigranti, co tu žijí, nebo zemřeli, ale před smrtí tu byli doma, třebaže mluvili německy a měli německá jména. Přesto bojovali za tuhle zemi, ve které se cítili doma.
Druhá babička, ta z Čech, od Příbrami mě zrovna narozeného vezla v kočárku jen kousek za Geršdorf (Loučnou) a slyší, jak na ni volá muž v uniformě celní stráže: „Matko, kam s tím kočárkem?“ A babička: že prý je kousek od baráku, copak panáček chce? A on, že je prý jen kousek od Žitavy. Babička na nic nečekala, obrátila hluboký proutěný bílý kočárek a vyděšeně utíkala z hlubin Německa, necelé ty dva kilometry zpět. Mamince si pak doma stěžovala, že panáček na ni mluvil moc pěkně, ale moc mu nevěří. Že prý byla až někde u Žitavy a ona přece ví, že nevytáhla paty z republiky. Nikdy v životě nebyla v cizí zemi...
Opravdu to byla jiná doba, jiný svět a jiné hodnoty. Zůstali jsme tu po ní my. Majitelé dvou, tří jmen, potomci babiček, co uměly špatně česky a styděly se přiznat, že chtěly, aby se vnuk jmenoval jako jejich svět. Buďme tolerantní a naučme se odpouštět. Jednou také odejdeme a svět půjde dál. Už podle mladších...

Vlasta Burian - rozesmátý komik

Češi to neměli za Rakouska v pohraničí lehké. Od Trutnova přes Jablonec, Liberec až po Děčín, Ústí, Teplice a Chomutov byl sever jedna velká aréna, kde většina zde žijících Němců bránila všemi silami Čechům posilovat národní povědomí. Česká beseda a další české spolky byly šikanovány, jejich lídři a aktivní členové měli existenční problémy. Tehdy byl jedním ze zásadních sporů veden o řeč a českou školu. Dnes už nikomu nic neříká pojem řeč mateřská a řeč obcovací. Rakouská nařízení se zajímala pouze o řeč obcovací, která byla používána při výkonu zaměstnání. Tímto opatřením byla posílena německá vrstva úředníků, státních zaměstnanců, pošťáci, celníci, železničáři, policisté, soudní úředníci a podobně.
V roce 1880se v Liberci přihlásilo k české obcovací řeči 2 488 osob, v roce 1890 už jenom 1 613. Němečtí zaměstnavatelé nutili své zaměstnance, ale i nájemníky, aby se hlásili jako Němci... Český spolkový život byl takto uměle umrtvován. Přesto se našli jedinci, kteří se s tímto stavem nehodlali smířit.
V Liberci k takovým patřil krejčovský pomocník Antonín Burian, otec našeho největšího herce – komika, Vlasty Buriana. Byl předsedou zábavního odboru libereckého sokola. Maminka Vlasty Buriana pocházela z Markvartic u Sobotky a do Liberce přišla sloužit a dvakrát se tu provdala. Z druhého manželství se jí narodil 9.4.1894 syn Josef Vlastimil.
Rodiče žili ve čtvrti liberecké chudiny, za dnešní kavárnou Nisa, v Lucemburské ulici č. 36, v domě, který už dnes nestojí. O tatínkovi se vědělo, že nezkazí žádnou legraci. Byl duší všech českých zábav a poutí, které se konaly za městem, v Pavlovicích v zahradách Kolosea. Už tehdy tam malý Vlastík vystupoval v rolích rošťáků, kašpárků a dětských nezbedů.
Burianovi starší měli problémy s domácími. Pokud chtěli do lepšího bytu, narazili na německé majitele realit a ti nechtěli pod svou střechou české aktivisty. Nakonec našli slušné bydlení v Moskevské ulici č. 17 u Čecha. Malý Vlastík chodil do české veřejné školy až do 5. třídy v ulici 5. května. Tehdy se rodiče museli rozhodnout, co dál. Do německé měšťanky Vlastu dát nechtěli a tak se, podobně jako rodiče Karla Vacka známého hudebního skladatele, raději odstěhovali roku 1901 do Prahy.
V Praze pak začala hvězdná kariéra našeho největšího komika. Hrál v kabaretech i fotbal, filmoval a jezdil rád ve skvělých autech, stal se ředitelem divadla a byl až neuvěřitelně populární. Po roce 1945 si několikrát zahrál s ochotnickým divadlem ve Vratislavicích nad Nisou. Vystupoval v estrádách. Možná si liberečtí pamětníci vzpomenou na jeho vystoupení v roce 1961 v kavárně Nisa. Burian se před představením procházel Moskevskou ulicí a hledal dům, kde s rodiči bydlel. Poznal dům, kde je Plzeňská pivnice a kam chodil tatínkovi pro pivo. Dům, kde bydleli ale nenašel.
Po Druhé světové válce byl vyšetřován pro kolaboraci s okupanty. Nařčení nebylo potvrzeno, přesto mu nebyla už dána příležitost velkých rolí, jako za První republiky. Je moc hezké, že na libereckého rodáka, Vlastu Buriana, se nezapomíná. Věřím, že filmy, ve kterých hrál, budou provázet nás i naše děti navždy, protože jsou plné humoru a chuti do života.

sobota 14. srpna 2010

Josef Matouschek - Matoušek z Držkova

Když se narodil, psal se v kalendáři rok 1867. Jeho otec, Matoušek z Držkova učil ve škole ve Svárově hlavně české děti. Co dělal, děla dobře. Vypracoval se až na hlavního účetního v Liebiegově svárovské textilce. Když otec zemřel, ujal se mladého Josefa Heinrich Liebieg a zaplatil mu studia na obchodní akademii. My všichni, co se jen trochu zajímáme o dějiny našeho regionu, známe Josefa Matouschka jako vůdčí osobnost všeho je nějak spojené s turistikou, horolezectvím, pobytem v přírodě a hlavně s úžasnými starými mapami, řekl bych, dodnes nepřekonanými.
V roce 1886 vstoupil do německého Horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. Po několika letech již pracoval v jeho vedení a to byla velmi prestižní záležitost. Být členem takového spolku, se tehdy rovnalo členství v „Rotary klubu“, spolek bohatých a úspěšných. V pozdějších letech se Josef Matouschek stal hlavním redaktorem časopisu horského spolku. Psal do mnoha časopisů, zúčastňoval se všeho, co propagovalo krásu Jizerských a Lužických hor, Dubska, krásu okolí Jablonce nad Nisou, Liberce, podhůří Krkonoš a celého přilehlého regionu.
Prosadil zavedení systematického značení turistických cest, které v mnoha případech používáme dodnes. Pomohl na svět „Německo – Rakouskému alpskému spolku“, který pozvedl význam místní turistiky a sportu na mezinárodní úroveň. Pojem horská chata a mít ji v Alpách, bylo rovněž cílem, na který záhy dosáhl. Nakonec byly chaty dvě. V jejich přístřeší a zázemí našlo útočiště mnoho současných i dřívějších přátel vysokohorské turistiky. Josef Matouschek byl výborný organizátor, byl důsledný a snažil se dát běhu věcí žádoucí směr.
Tím opravdu revolučním byly jeho mapy. Stále mají vysokou hodnotu profesionální a nejsou k sehnání. Dubsko, Pojizeří a okolím Jablonce, Podkrkonoším, Ještědem, to nejlepší, co si vůbec dovedete představit… Josef Matouschek žil v Liberci, dnešní Fučíkově ulici. Do odsunu v roce 1945 už nemusel. Zemřel. Je pohřben v Oldřichově v Hájích.
Co ho spojovalo s panem Matouškem z Machnína, s truhlářem a vesnickým ranhojičem? To, že tu právem byli doma. Oni dva za válku nemohli, ani za to, co jí předcházelo a rozdělilo zdejší Čechy a Němce. Znám osudy obou a jsou si tolik podobné a podobný osudům tolika lidí z našeho pohraničí... I na ně je třeba občas si vzpomenout a nezapomínat. Nezapomenout, že tu kdysi žili i takoví lidé obyčejní, obětaví, jedineční. Lidé mnoha profesí, mnoha česko-německých jmen jako ti dva Josefové Matouschek a Matouš. Jeden z Držkova, druhý z Machnína…

Josef Matouš – Matousch z Machnína

Že vám to jméno nic neříká? Tak to promiňte, vy asi nebudete z Machnína. Tady žil Josef Matouš, truhlář, v té překotné době před i po První a Druhé světové válce. Já ho poznal, až když se psala léta padesátá. Přesto vám o něm něco povím. V obci působil jako zdravotník, jeden z mála Čechů, kteří zde žili téměř celé dvacáté století.
Než k doktorovi, šla celá obec raději k němu, k truhláři, kterému se stářím klepaly ruce a jehož hlavu setrvale zdobila papírová čepice z novin. Doma mluvil, jak jinak v Machníně, německy. Když jsem jej jako kluk poznal, byl už dávno v důchodu. Ošetřil mě mnohokrát, papírovou čepicí podaroval. Psal se rok 1955 a všichni Češi, co tu po válce zůstali, mluvili německy. Teprve dlouho poje ho smrti jsem se z knihy jednoho odsunutého Němce dozvěděl, že pan Matouš byl činný v řízení obce i po obsazení Sudet a podepisoval se Matousch.
Ale chirurg to byl velmi dobrý. Když mi v zápalu klukovské hry Reichlovic Brita prokousla tepláky a roztrhla kůži na stehnu, paní Matoušová mi obratem sešila kalhoty a pan Matouš ránu na noze. Jako zázrakem měl náhle ruce jisté, jako by vás operoval dnešní medicínský zázrak, robot Da Vinci. A to mi ještě celou dobu nadával, že bych si tu papírovou čepici z novin měl už umět udělat sám, ale když holt neumím, že dostanu tu jeho. Bylo v tom jeho chování hodně člověčenství a lásky k lidem.
Byla to zajímavá doba. Až jednou někdo tohle bez emocí vyhodnotí, nezůstane tu kámen na kameni, Jak to, že se lidé, jako pan Matouš jednou báli a podruhé byli hrdinové všedního dne? Co koho vedlo k tomu, že takové lidi posílali pryč, pokud neudělali předtím nic jiného, než si poněmčili jméno. Proč se na nich kdo mstil a ukájel své nízké choutky?
Nejen moje maminka posílala bez obav své dítě k panu Matoušovi na ošetření, ale sama, když si popálila v kuchyni ruku vařícím olejem, nevolala hned sanitku, ale běžela přes půl obce za Matoušem. Tak to v mé vesnici chodilo celá poválečná léta. Brali jsme to jako samozřejmost. Děti Čechů i Němců v obci, kde vzácně zůstaly obě národnosti.
Vím, že takové události se často neopakují. Nedá se podle nich posuzovat, co se dělo jinde. Já ale mám za povinnost vypovědět krátký příběh jednoho starého pána dvou příjmení, českého i německého, samaritána, který přemáhal třes rukou a byl nejen dobrým truhlářem, ale i výborným vesnickým chirurgem a především skvělým člověkem.

Lípa

Nevím kolikátá, ale vím, že ještě před ní tu stála jiná, neméně krásná, mohutná a statná lípa. Strom, který z běhu věků ve svém okolí pamatuje leccos. Pod širokou korunou v mohutných větvích nocují odedávna ptáci, pod její ochranou žijí včely, brouci, drobní hlodavci, červi, u kořenů mravenci, hadi i ještěrky. Odpočinek tu najde i člověk, kterému poskytne bezplatně zelenou střechu i stín nad hlavou. Pokud tu usne, strom mu šeptá sny a skromná tajemství lidského snažení.
Lípa je vidět zdaleka. Ční nad okolí jako maják, jako věčný oheň, co kdysi plál z věže nedalekého hradu, aby poutník či kupec nesešel z cesty. Na dohled od lípy, vyrostlé z letitých kořenů se dály vraždy, přepadení, válečná klání, kdy po prohrané bitvě byli ve stodolách páleni husiti i lapkové a vrazi, stejně, jako se tu rodily děti odpočívajících žen. Děvčata si na tomto místě od nepaměti dávala schůzku s vyšňořenými chlapci. Strom viděl jejich první lásky, polibky i milování.
Pod jeho větvemi voněl krajíc černého chleba namazaný tvarohem a podmáslí. Kdo všechno tu popíjel vodu, víno i pivo? Kdo vedle sil, vláčel nebo oral, sekal, sušil, vázal a stavěl panáky obilí, nakládal a svážel? Pekly se tu brambory a válel dým z bramborové natě. Pod jeho korunou našel smrt i pocestný, co se tu chtěl schovat, kráva i kůň, když do koruny uhodil blesk. K jejímu kmenu se dovlekl pes, kterého na nedaleké cestě srazil automobil.
Kroupy, led, tuny těžkého sněhu a k tomu všemu všelijaký spad z komínů na listech a ve větvoví. Pomalu, po větvích se začala lípa bortit, jako starý palác, rozpadající se hrad, pomalu umírá lípa ve stoje. Dnes tu stojí jen její torzo, jen sem tam některá z větví ještě míří k obloze, jak prsty z dlaně po provedené plastice.
Řidič Avie, který tu den co den jezdívá, si jen pokaždé řekne, že už lípa pracuje k definitivnímu konci a nepřemýšlí o ní dál. Sotva ví, že tu přední stávaly mnohé další, vyrůstající ze stejných kořenů. Že tu vždycky stát bude, pokud někdo nezapálí ten poslední oheň a nevyrve její živorodé kořeny z udusané země.
Co bude pak? Zasadí někdo lípu novou? Lípu, která by převzala ty staleté vědomosti a bude pamětí kraje jako kronika, legenda o které se vypráví. Kousek od cesty z Machnína do Chrastavy stojí jedna z takových lip. Běžte někdy k ní a naslouchejte pamětem kraje.

Kristýna

Kristýna, nejmenší důl Severočeského hnědouhelného revíru

Žádné Podkrušnohoří, Ústecko, ale u nás doma, na skok z Liberce, Jablonce nebo z Turnova, v katastru Hrádku nad Nisou. Psalo se léto roku 1972 a město na hranicích s Německou demokratickou republikou se jen pomalu vzpamatovávalo ze změn, které tak razantně změnily jeho tvář.
Důl Kristýna ztichl. Kolem obrovské zející rány se obnažilo i bizarní devastované okolí, skutečná sopečná krajina. K nebi trčely strmé haldy navezené hlušiny. Kolem hrály všemi barvami stojaté vody tmavých tůní a rybníčků. Všudypřítomný mazlavý a lepící se jíl, převisy horniny, ze které trčely kusy zuhelnatělého dřeva a všude kolem, lignit, zuhelnatělé přesličky a plavuně. Zkroucené kolejnice, zmuchlaná těla důlních vozíků, k nebi trčící kusy traverz, ztracená železa, polámaná prkna, zbytky důlního náčiní, násady, kusy krumpáčů, lopat, kola rezavějícího drátu… To vše tu leželo bez ladu a skladu, jako scéna ze starého filmu, na rozloze téměř 12 hektarů, podobné krajině, kterou přešlo tornádo, kraj zalitý vodou. Vypleněná, umlčená a opuštěná země…
Po osmdesáti letech nepřetržité těžby se kola zastavila a my, kluci z blízkého okolí jsme měli co obdivovat a co hledat. Sem nás přivedl náš botanikář ze školy „Na Husovce“, učitel Gebauer za trilobity.
Kdo tehdy věděl, že cesta, jak říkají Hrádečáci „na doly“ jednou nebude cestou do pravěku, ale že rekultivace bude úspěšná a cesta povede do rekreačního ráje, k vodě plné ryb, ke koupání a opalování? Voda stoupala a rekreační středisko Kristýna začalo růst před očima, doslova jako z vody, přitékající sem ze všech stran. Byl s ní problémy odjakživa. Místní horníci by mohli mnohé vyprávět.
Že v Hrádku a okolí jsou uhelná ložiska se vědělo od roku 1840. Některá ležela přímo na hranici se Saskem a Pruskem. Přímo na Kristýně se začalo těžit v roce 1892 hlubinným způsobem, od roku 1959 povrchovou těžbou. Nemysleme si, že šlo o kvanta čítající miliónové řády. Hrádek, to byla taková komorní těžba. Naposledy zde pracovalo 32 horníků, bagrista a dva řidiči nákladních aut. To možná v okolních lesích si lidé vytěžili kopáním pro svou soukromou potřebu víc. Alespoň podle dosud zřetelných jam.
Kristýna měla smůlu. Její výtěžnost klesala a konec organizované těžby na Liberecku se blížil. Duben roku 1972 znamenal definitivní ukončení. Jak řečeno, lignitu tu bylo všude dost a přece málo…
Těžilo se i v Loučné (dnes okrajová část Hrádku nad Nisou), vozilo se do blízké Žitavy. Zajímavé je to, že se tak dělo po Nise.
Jsou zaznamenány i důlní katastrofy, například v roce 1850 na dolech Christian a Josef, kdy vypukl důlní požár. Známy jsou i stávky horníků, kteří odmítali vyfárat, pokud nebudou splněny jejich požadavky – nechtěli rukovat do války. Horníkům se mobilizace vyhnula a nemuseli na fronty První ani Druhé světové války a mnozí nemuseli ani do odsunu po roce 1945, pokud nebyli nacisti a nevztahovaly se na ně Benešovy dekrety.
Se slzou v oku a s nostalgií lze říci, že důl Kristýna a těžba uhlí patří historii. V duši lze těžko zapomenout. Přece jen, ten půldruhý milion tun vytěženého lignitu, které spolykaly nenasytné kotle elektrárny v Opatovicích… Nad Kristýnou se na čas rozhostilo ticho.
Dnes na pláže Kristýny patří dětský výskot a smích a snad i to letmé vzpomenutí na ty, co zde kdysi pracovali a dobývali ze země uhlí.

Romantici

Nemusíte mít rádi svého souseda, který týden, co týden zapomíná umýt společnou chodbu ve vašem domě. Nemusíte mít v oblibě televizní reklamy, politika, který vám den co den z obrazovky tvrdí, že musíte šetřit.
Naučte se mít rádi krásné věci kolem sebe. Začněme vaší ženou, dětmi, příbuznými… Není to vždy jednoduché, ale vy jste stále lepší a lepší. Mít rád svět za okny, nákupy, své spoluobčany, svého psa, dopravní prostředky, zimu i mráz, podzim, ranní, neposypané klouzající chodníky. Řidiče auta, který vás málem přejel, postříkal vodou z kaluže, revizora z tramvaje, složenky, které platíte. Dost! Dost!
Mějte rádi umění, ale jen to, které vás osloví a kterému rozumíte. Nemusíte mít rádi lavičky, byť umělecké, které vám někdo podstrčil, sám si namastil kapsu a vám přitom silně znečistil sukni či kalhoty. To se raději ohlédněte a mějte rádi umělce – romantiky.
Mezi prvními českými výtvarníky, kteří se oddali romantickému kumštu malování, patří jistá Ludvík Kohl z Prahy, malující jako první rytířské sály, hrady, spoustu gotické parády a architektury. Ti druzí už byli odsud, ze severu Čech, z Chrastavy: Führich a Kandler a ještě Čermák a Josef Mánes.
Poslední dva, ač malovali romanticky chebské vraždění valdštejnských důstojníků, setkání Petrarky s Laurou v Avignonu, smrt Lukáše Leydanského, doufali nalézt i prvotního Slovana se všemi jeho domnělými cnostmi. Že ho hledali na Balkáně a na Slovači mi připadá romantické. Doma neuspěli, nikoho nenašli?
Ti dva první, z Chrastavy, to neměli až tak jednoduché. Mluvili doma německy. Přesto je češství a česká báj poznamenaly. Jinak to ani nemohlo být. Přes poustevny a zříceniny se dopátrali k hrdinům a hrdinským pověstem. Přidejte si, prosím, k tomu ještě ty krásné české scenérie, Trosky, Blaník, hory a lesy, Prahu, české řeky, husitství a české exulantství. Odsouzence, ztracence, náboženské blouznivce, alchymisty, hvězdáře, dívky, které prodávají sebe i krásné květiny. Města, kde leckterá tmavá zákoutí vás omámí dobovým nábojem, melancholiky, vybájených či skutečných příběhů. Popraviště s odsouzenými, hrdinné okamžiky, zrození lidí, smrt koní. To vše na vás čeká, když řeknete průvodkyni v galerii, že hledáte romantiky. K těm prvním u nás patřili Führich a Kandler z blízké Chrastavy, města plného romantiky.

středa 11. srpna 2010

Můj zaplavený kraj

Viděl jsem kolem sebe velkou vodu. Tak velkou, že jsem z ní měl opravdový strach. Bylo mi líto lidí, všech, kteří museli opustit domovy, ztracené lidské práce, nesklizeného obilí, ovoce, stromů, keřů u silnic, zničených vybavení domácností, odepsaných domů, cest, které končí strží.
Nepustili mě až do vesnic na Frýdlantsku dole u hranic, do Hejnic, Potoka, ale viděl jsem tu spoušť na fotkách a videích. Slyšel jsem Mirku a Slávku, jak volají, že se nemají jak dostat z Bílého Potoka. Jedině snad po souši přes Souš, ta že je prý průjezdná. Nebyla to úplně pravda, byly tam v cestě splavené kameny, ale děvčata se tolik snažila dostat domů, že se jim to jako zázrakem nakonec podařilo.
Na opačné straně, v Loučné, v Hrádku nad Nisou vzpomínali na povodeň v padesátém osmém. Strýc Walter měl tehdy podobné problémy. A Kristýna, znáte ji. Hladina se jindy skoro nehne. Teď spojila své vody s Nisou, pronikla hluboko do Saska a vytvořila obrovské česko-německé jezero.
Jezdím do polské Sinawky a Bogatyně.... Snad uprostřed nového jezera něco přežilo. Možná, tolik si to přeji, ty staré, úžasné domy Bogatyně, co se mi tak líbí. Jestlipak zůstaly? Co Führichův opravený dům v Chrastavě, krásné náměstí, upravené ulice, nábřeží Jeřice? Město vypadá, jako by přes něj přešla fronta a přehnaly se kobylky.
Jeřice, ten jindy malý potok, co není vidět ze silnice. Najednou se změnil v Orinoko a smetl vše, co mu stálo v cestě. Witka, ta krásná vodní plocha za Frýdlantem. Najednou se změnila v obrovské jezero s podivnou úrodou lidských těl na stromech. A Černý Potok, Smědá, všechny ty horské potoky a říčky, co si jindy pracně hledají cestu mezi kameny. Najednou pro ně nebyl žádný problém balvany uchopit a odnést je kamkoli. Měly dost síly, aby všechno, co potkaly, odnesly dolů, níž a dál po svých tocích...
Nepřeberné množství aut v příkopech, po střechy zaplněné bahnem. Všude změť kamení, klacků, cihel, plechů a všeho, co kde voda u sousedů vzala a jinde složila přede dveře nebo do zahrady... Nafukovací čluny, jako by pluly italskými Benátkami, pod zničenými mosty. Ale ti, co v nich jsou nezpívají milostné romance.
To všechno je teď můj kraj na dosah ruky, kam se podívám. Je to tak osobní, tak se mne to dotýká, protože mnohé znám….

Tlusté od šunky

Tlustého znám z vyprávění. Chodil před válkou s tatínkem v Liberci do školy, ale dneska si jeden pán ve frontě na salám poručil: „Dejte mi tlustého vod šunky!“. Ač jinak pospávám, zpozorněl jsem. Dívenka za pultem málem upadla: „Já vám nerozumím!? Co to jako má být?“ Pán moudře poznamenal: „Neřešte to a dám si deset deka toho Reomíra.“ Dívenku objednávka pobavila: „Myslíte asi šunku Remiéra? Tu máme, to předtím jsem nikdy neslyšela.“
Pán byl asi velký optimista. Však kdyby se zamyslel, tak dřív tu bývalo tlusté od šunky, ale šunka téměř nebyla, stejně jako dietní párky. Ale proč se k tomu vracet a dráždit hada bosou nohou a dívčí ňadra záměnou Reomíra s Ramierem, či jak to správně má být.
Když jsme byli mladí, sortiment býval vskutku snadno zapamatovatelný. Proč a nač nás dnes někdo vykrmuje jako čuníky? Proč takový výběr všeho? Mladým to připadá fér, nám nemravný. Zní to hloupě, ale mě kdosi (hlavně já sám) překrmuje a někde jinde tohle jídlo schází. Všude se mluví o škrtání, o omezení, ale proč a nač tedy kolem rostou samý obchoďáky a zase obchoďáky? Copak mi nestačí jedna postel, jedno rádio, svíčka, žárovka, příbor, hrnek? Nejsem jakobín ani ten, kdo se opíjí vlastní moudrostí, ale nepřipadá vám to taky divné? A že to tak nemůže zůstat napořád, že my máme všechno a někde jinde všechno vzal lidem živel. Požár. Voda. Zemětřesení... Že jsou nemocní, slabí, že nemohou získat práci, protože kolem není nic než hory, les, poušť nebo voda... O práci nezavadí. To není propaganda. Neskutečně se přejídáme, rozmazlujeme a hýčkáme. Žijeme si jako nikdy jindy, ale není to správný, když někde, hodinu cesty letadlem, tohle neznají.
Proč se asi miliardáři v minulých dnech rozhodli, že dají polovinu svého majetku na charitu? Nemusí to zdůvodňovat, ani vysvětlovat. Oni i my o charitě něco víme. Všude je tolik zboží, že by se mělo zabalit a poslat tam, kde ho opravdu potřebují, kde se spí na zemi. Ono je docela možné, že si pro zboží jednou přijdou sami a stejně za něj nezaplatí. My tomu říkáme krádež, oni potřeba. Budou si myslet, že nás od něčeho osvobozují. Pár lidí v Čechách si to už myslí. Říkáme jim antiglobalisti, anarchisti, ale oni nejsou tím, za které je současný společenský řád má. Možná jenom vidí trochu líp do budoucna. Pak je to ovšem průšvih větší než zadlužení a nevyrovnaný státní rozpočet. Může to totiž být krutá pravda, na kterou nejsme připraveni.
Co s tím uděláme? Asi jako vždy zavřeme oči, sklopíme uši a půjdeme plnit košíky a vozíky do obchodních center. Zatím nám to jde. Zatím...

Smích léčí

Smích léčí a brání opruzeninám. Nechci už ani řádkou, ani slovem, ale musím. Prosím, zasmějte se se mnou. O politice nikdy a o mrtvých jen dobře. Představte si, že je to tu zas. Nikdy nekončící seriál o volbách a s ním spojené svlékání donaha, dělení ještě živého medvěda.
Suverenita – blok Jany Bobošíkové, dámy, vždy jako z cukru, se sukní na milimetr tak, jak má být a s kterou by směla i do Vatikánu. Dáma ale míří jinam a stále se zlobí. Jedním argumentem mě ale dostala do kolen. Na prvním místě je kritika Bohouše Sobotky (nepleťte si, prosím, s rentgenologem a senátorem z Liberce), úřadujícího šéfa ČSSD.
Politické straně paní B. vadí Sobotkovo prohlášení, že kromě ní (paní B.) nemá Suverenita osobnosti hodné vysoké politiky. Vědí „suveréni“ o čem „Bohouš“ mluví? Poslanec, když se vyvede, to je terno! A když mu shůry není dáno, pak je kolem dusno, nebezpečno až nepříčetno. Hloupost nechodí jen po stranických křeslech, ale když se v takovém křesle usadí, dá o sobě vědět, tak není kam poslance uklidit a ten škodí a škodí....
Tohle si asi paní B. a šéf Suverenity, Petr H., jaksi neuvědomili a za poslance navrhují ty, jejichž schopnosti jsou takové, že převyšují ostatní. Opravdu? Například známá Klára Slámová a mistryně světa v trojskoku, Šárka Kašparová, s kvalifikací jako řemen od gatí. A tak budeme mít i nadále mít parlament dvoukomorový, který se nikdy sám nerozpustí, neboť je vskutku dobře placený. Ćasto jde řeč, že je to cestovka za všechny prachy. Ne za jejich, samozřejmě, ale za naše, námi placená, kterou oni hojně používají. Komické až k pláči. Naše důchody jsou v nedohlednu, nebo, možná, podle toho, kam mistryně doskočí... Kariéra, která určitě potěší. Proč taky ne? Za čtyři roky vyskočí z rozjetého vlaku a bude se divit, jak to „tam“ někdo vydrží.
A tady ta sranda končí. Není totiž sama, kdo měl zůstat za doma kamny. Smál bych se až oči slzí, vzpomněl jsem si na liberecké Mistrovství světa v lyžování, také šéfované mistryní.
Zrušit druhou komoru parlamentu, protože fakticky k ničemu není. Není jinde místo, kde se tak dobře relaxuje, kde se tak dobře platí. Tři kopějky a dva ruble, dolar a tři centy, koruny, koruny, sypejte se do čepice... Potřebným v okolí Valdštejnského paláce.

Jisté poznání

„Babičko, babičko!“, volá z kočárku a při tom ukazuje všechny zoubky. Směje se a očividně si užívá svých tří let. Blonďatá malá Marilyn Monroe, usměvavá, šťastná a zářící jako sluníčko. Prozářila mi den.
Autobus jede do Rochlice a já mám tu čest poslouchat mimořádně sdělný rozhovor dvou žen od tří do šedesáti let.
„Babičko, já ti budu zpívat. Poslouchej! La la la, lala... Zpívej se mnou!“ „Až doma.“ „Babičko, podívej!“ Podíval jsem se i já, ale nic jsem neviděl. Za mnou, až nad oknem visel letáček, který malé slečně neušel. Holčička v kočárku na něj mířila prstíkem a bezelstně sdělila babičce něco, co ještě nevěděla: „Babičko, koukej, tenhle auťák máme doma!“ Ta starší, evidentně v šoku chvíli mlčela a pak se opatrně zeptala:“Opravdu a odkdy? Tohle krásný, nový auto?“ Ač holčička už žila jiným problémem, přitakala: „Ano, máme. U mě v pokojíčku, nalepený na dveřích.“ Babička nasucho polkla a v šoku nebo zklamání řekla:“Já už myslela, že táta koupil nový, opravdový a že stojí na dvorku. No, když je jen nalepený...“
Moc se mi obě líbily. Malá i ta starší. Mladší se těšila domů, až si s babičkou zazpívají. Autobus zastavil a ony vystoupily. Zůstal jsem tam, zpocený, přilepený na sedadle u okna, hledící, kde co letí...
Jezdím rád MHD. Někomu takové cestování smrdí, je prý jen pro „socky“. Nevím, mě vrací do reality a někdy i provoní život. Kéž to nikdy neskončí...

neděle 8. srpna 2010

Tisíciletá voda a jak dál

To, co se událo v naší bezprostřední blízkosti, se dá jen těžko pojmenovat. Viděl jsem velkou vodu v roce 1958, ale to jsem ještě do Hrádku nad Nisou vlakem dojel. Pak jsem skončil pod náměstím. Dál to nešlo. Pod Frýdlantským zámkem jsem v korytě řeky Smědé viděl lokomotivu, která nedojela do cíle.
Tentokráte to bylo osobnější. Dotýká se to mé přítelkyně a jejích dětí, které letící hladina vody valící z hor metrákové kameny, uvěznila nejprve v Bílém Potoce a později v Libverdě na Frýdlantsku. Jsou tam, na bizarním ostrově uprostřed neuvěřitelného množství vody, které toto území obklopilo ve dnech 7. a 8. srpna roku 2010.
Je to také o mých příbuzných v Loučné, v Hrádku nad Nisou, kteří jsou nyní všichni uvězněni v jedné místnosti v prvním patře. O všech těch známých i neznámých tvářích z kraje pod Ještědem, z Frýdlantska, Chrastavka, Hrádecka, Českolipska a Děčínska, kteří utrpěli škody a někteří, žel, i tu největší, ztrátu života svých nejbližších.
Je to o ztrátách všeho, co lidské ruce vytvořily v povodích Nisy, Smědé, Jeřice, Ploučnice, Kamenice, na jejich přítokových potocích, v okolí blízkých přehrad, za hranicemi v Žitavě, Bogatyni a okolí. Nemohu vyjmenovat všechny, ale tak, jako vy, i já s nimi cítím. Vám všem, kteří tam statečně s živlem bojujete a organizujete pomoc patří dík.
Vesnice na Chrastavsku, Chrastava, Bílý Kostel, Raspenava, Mníšek u Liberce, Bílý potok pod Smrkem, Hejnice, Frýdlantsko, Hrádecko. O co všechno jste přišli! Zmařená práce na polích, zahrádkách, ve sklenících, domy a fasády domů, vybavení, zvířata, zásoby, knihy, dětské hračky.
Vše bylo kontaminováno, vše, co přišlo do styku s vodou musí pryč. Zničené cesty, škody na infrastruktuře obcí a měst, škody na právě probíhajících rekonstrukcích ulic a náměstí. Voda nepřišla jen koryty řek a potoků, valila se z našich hor a kopců a přinášela jíl, hlínu a kamení. Apokalypsa, která nemá obdoby. Je o to horší, že pokud v postižených obcích existují záznamy o velké vodě, bůhví proč jsme si mysleli, že nám se to již v takovém rozsahu nepřihodí.
Bez varování, z hodiny na hodinu přišla tisíciletá voda a vy jste jí museli čelit sami. Přestože na vás všichni mysleli. Kolabovala spojovací síť. Volal mi kamarád z Moravy, přítel od Prahy… Bylo těžké se dovolat a my jsme o vás měli strach.
Je třeba poděkovat hejtmanovi kraje, jeho štábu, Rudovi Broulíkovi, starostům a lidem z radnic, Ing. Canovovi z Chrastavy, ministrům české vlády, lidem, které sice osobně neznám, ale patří jim dík. Hasičům, policistům, vojákům, nádražákům, spojařům i energetikům, zaměstnancům povodí, lesákům i silničářům. Všem, kteří prošli vodním peklem roku 2010.
Nyní přijde čas sčítání škod, vyrovnání se s pojišťovnami, čas rekonstrukcí a obnovy poničených cest, majetku obcí a měst. A účet, který budeme muset zaplatit malý nebude. Je předložen v době šetření a omezování výdajů a investic. S tak velkou živelnou pohromou státní rozpočet asi nepočítal. O to víc se bude muset snažit získat peníze tam, kde se o nich dosud nemluví. Z výběru daní, z příjmů od těch, co je mají. Ve světě už běží trend, že milionáři se vzdávají poloviny svého jmění ve prospěch charity a chudých. Je na čase zeptat se těch našich, kdy do toho půjdou oni. Čas položit tuto otázku přišel s povodněmi.

Den po dni se hemží rybami

Přítel rybaří. Je to takový milý doktůrek ze Dvora Králový. Je, jako já, posedlý sbíráním starých pohlednic. Sbírá Podkrkonoší. A jako by se nechumelilo, jezdí si k tomu do Norska na ryby. Já viděl rybáře kdysi dávno nejdál v Taškentu. Mají tam jezero , kterému místní Uzbeci říkají Taškentské moře a sedí u něho, či alespoň dříve sedávali ve vysokých holinkách, v dlouhém kabátě a s čepicí. Ono se totiž na rozpáleném písku jen tak sedět nedalo.
Já se naučil plavat na Machnínském Oku, kde mne tehdy dost překvapil můj spoluplavec, ze kterého byla vidět jen malá hlavička. Pro suchozemce, který znal hady jen zpoza skla terária, to byl dost velký šok, díky kterému jsem náhle uměl plavat velmi dobře.
Je tomu pár dní, co jsme s přítelkyní stáli opět na břehu Oka a já byl zase překvapen. Ve vodě plavaly v hejnu nějaké prapodivné ryby. Možná schůzovaly. Vypadaly jako něco mezi hady, štikami, jesetery a malými japonskými samurajskými ponorkami. Pohromadě byli jako stádo divočáků, co jsem jednou zažil, když se mi zachtělo chutného kukuřičného klasu a vkročil jsem do pole. Já jsem, co se přírody týče, velice ostražitý! Představte si, že na obloze k tomu všemu byli i nějací ptáci. Dost bylo na tom, že jsem viděl predátory ve vodě. Tihle opeření byli sice vysoko, ale pro jistotu jsem si zkontroloval vzdálenost od kufru auta. Samozřejmě se ale nebudu bát, když vedle mne stojí má přítelkyně, kterou na rozdíl ode mě, ta podívaná nadchla a podotkla, že to jsou… No, bůhví co, já to zapomněl, stačí mi, že ona to ví. Mně jsou, říkám vám upřímně, ukradení.
Bere mě ta záhadná voda v Oku. Je stálá v barvě, na omak mačkavá a studená. Ty ryby v ní vypadají opravdu prapodivně, jen vyskočit. Navíc jsem zjistil, že moje přítelkyně nedokáže říct, co jsou zač. Vypadají opravdu záhadně, trochu ufonsky, trochu jako miniponorky. A k tomu si připomeňme, že vedle v poli, kousek od Ovčí hory se objevily kruhy v obilí…
Nemyslíte si, jako já, že by to mohli být marťani? Nechci se zviditelnit, prosím, já nikam nekandiduji, nevydávám žádný časopis, mokrý, suchý ani teplý ani studený. Jen bych se chtěl dobrat pravdy. Jsou ženský chytřejší než mužský? Proč mám ten pocit, že to vím? Uvidí se!
V té machnínské vodě je to stále nevyřešené. Ta stvoření mají hlavy jako ryby, zubatou tlamu, úzká těla s kormidlem vzadu, nosiče raket, co vypadají jako nepovedené ploutve, kdesi pod břichem. Mate mne, že nemají žádná výsostná označení a ve formaci spolu nekomunikují. Možná ale, že jen špatně slyším. Vypadá to na horor. Co když jsou to zatím jen průzkumné hlídky a za nimi se z vody vynoří nějaké velké hladové monstrum s chutí pozřít obec Machnín, město Chrastavu, mne, mou přítelkyni, auto, kterým jsme přijeli…
Nestalo se. Už ležím spokojeně na posteli a dívám se na televizi. Prý se nemám čeho bát. Jsou u vesla borci, co se nebojí ani tsunami a plavat umí, jen co je pravda! Jeden doplaval až na Bahamy a další mohutně posilují.
Tak dobrou noc a krásné sny. Potkáme se na machnínsko-chrastavském Oku. Je jedno kdy. Voda tam je čistá, hemží se rybami a nad hlavou krouží ptáci.

Můj vietnamský přítel

Je mu padesát dva let a řada libereckých zákazníků a návštěvníků krajské metropole ho zná osobně. Má specifický obchůdek téměř se vším hned za výlohou, vpravo od vchodu na vietnamskou tržnici, naproti bývalému kinu Lípa tam, kde ještě před pár lety bývala „Zelenina“ paní Polákové.
Malý usměvavý chlapík s knírkem a s čepicí na hlavě stává za dveřmi do ulice, kde to pořád táhne. Přes výlohu vidí na ulici, z ulice je vidět do jeho krámku, kde má snad vše. Rádia, hodinky, záclony, nože, meče, dalekohledy a jinou techniku. Kdo by mu hádal 52 let? V 18 letech oblékal vojenskou uniformu, aby bojoval s Američany. Ve skutečnosti si ani nevystřelil, protože válka skončila a bývalí vojáci museli myslet především na to, jak uživit své rodiny.
¨ Přijel do Čech a čeština mu už dávno nedělá potíže. Je úžasně flexibilní a komunikativní. Kdo u něho jednou koupí, stále se vrací. Vyměnit baterku v hodinkách, upravit řemínek, seřídit a opravit cokoli. Umí snad vše a za takové ceny, že by se našinec měl stydět za Čechy, co si za stejnou práci řeknou mnohem víc. Například ta výměna baterie ve vašich hodinkách. No, škoda mluvit…
Tak je to skoro se vším. Většina Vietnamců jsou nesmírně pracovití a skromní hoši, kteří se nepředvádějí, ale radši pracují. Mají tu své děti, které rostou, chodí do škol a nacházejí uplatnění ve všech oborech naší společnosti. I syn mého přítele studuje a bude inženýrem a není sám, kdo na liberecké technice nedělá hanbu své vlasti, svým rodičům a řemeslu, kterému se vyučil.
Mám přítele, který se na mne usměje a myslí si to, co právě řekl. Je to až k nevíře, že takový člověk (a rovněž 90% jeho komunity) tu existuje. Každý den, šest dní v týdnu, rok po roce je tu s námi. Vždy v dobré náladě, připraven poradit, a když přijde takové nemehlo, jako jsem já, i udělat, rozebrat, složit, nastavit, zabalit a říct si neurážlivou cenu.
A domů? Doma je mnoho tisíc kilometrů odsud. Má tam ženu a dceru a těm posílá, co si tady našetří. Rád si s vámi promluví a poradí. Mezi Čechy znám jen málo takových. Nevím, jaké zkušenosti má můj vietnamský přítel s českými zákazníky a raději se neptám. Možná, že by o tom ani sám mluvit nechtěl. I mezi námi jsou lidé, kteří dovedou ublížit. Jen doufám, že se s nimi nesetkal. Ono takové jedno „vydařené“ setkání může vzbudit dojem, že hulváti jsme všichni. Snad byl takovýchto setkání můj přítel ušetřen. Jinak by přece nemohl být tak vlídný, přičinlivý, vstřícný a usměvavý.

Co mě opravdu těší

Ve městě strašidel a jejich děr, bohatých továrníků, kormoránů a nejdražší jízdenky na cestu městskou dopravou se něco děje. Plazza, to dítě kdysi nechtěného početí liberecké radnice, vyrůstá z povijanu a učí se. Projít se dnes Plazzou, to je jako projít se velkoměstskou pasáží evropského centra, dobře a rychle nakoupit pod jednou střechou. A k tomu jako benefit opravdu zajímavé sobotní programy pro všechny. Snad to vzal na radnici do ruky Neptun. Teď ještě, aby tím ostrým zobcem zlatého trojzubce popohnal úředníky, aby něco udělali s dírami po Textilaně a na Perštýně. Nakonec je může taky zapíchnout někomu někam jinam. To ukáže blízká budoucnost.

Mariánské sousoší

Mariánské sousoší aneb Morový sloup

Stojí v každém větším městě. Mor, nezvaný host, zkáza, nemoc, které bylo lhostejné, koho si vybere. Morový sloup, objekt často nedozírné umělecké ceny, někdy stojí až velmi často za plotem, nedoceněný a neudržovaný. Morový sloup jako výzva všem, kterým se vrací historické povědomí, výzva městům.
Chrastava, znovuobjevená lokalita satelitního města na pokraji blízkého Liberce. Chrastava, město s udržovanými památkami, čistými ulicemi, s radnicí, která se o své občany stará tak, až jim závidím. Nejsem sám, komu se v Chrastavě líbí i v dnes tak těžce zkoušeném městě.
Líbí se mi jejich mariánské sousoší – morový sloup na náměstí před radnicí. Byl postaven v roce 1732 (ten utajovaný liberecký je z roku 1719) krátce po té, co bylo město postiženo již druhou morovou epidemií. Podle pověsti jej dal postavit chrastavský kovář z vděčnosti, že jeho rodinu mor nezahubil. Podle jiných údajů obyvatelé toho sympatického městečka uskutečnili finanční sbírku a vybrali 727 florinů. Tou přispěli na sedmimetrové sousoší postav a symbolů, které měly orodovat, přimluvit se a poděkovat za zachráněné životy a nedovolit černé smrti, aby se do Chrastavy vrátila.
Sousoší je vskutku impozantní a je dílem těch nejlepších, žáků barokního velikána, sochaře Matyáše Brauna. Drobnou vadou na kráse je „zahalení“ sousoší do zeleně vzrostlých stromů. Jejich listoví skrývá krásu tak významné kulturní památky před zraky domácích i do Chrastavy přicházejících do Chrastavy.
Mariánské sousoší je po celou dobu své existence opečováváno. Roku 1832, po stu letech od vzniku, byl celý objekt podroben zkoumání a první kompletní restauraci. Podruhé to bylo roku 1881 a další významná oprava proběhla v šedesátých letech minulého století. Vedle stojící, neméně významná památka, stará kamenná kašna z roku 1680 je opravována. Nejnověji je po opravě Führichův dům, který byl jedním z mnoha významných chrastavských rodáků.
V tomto městě se umí o své poklady postarat. Chrastava je důkazem, že i malá města mohou úspěšně prosperovat vedle velkoměst zadlužených až po uši. Posuďte sami, jestli ten chrastavský model není lepší...

Indické ženění je jiné než u nás doma

Vdává se mi dcera. Osmnáct jí bylo včera. Teď už jenom, abychom nechovali. Co na tom, že trend je opačný a všichni ostatní si ještě tak deset let užívají. Mladí jsou rozhodnuti a bastafidli, přes jejich rozhodnutí vlak nejede.
Což o to, mám vlastně štěstí. Bydlet a vdávat dceru třeba v Indii je mnohem, mnohem dobrodružnější. Jen těch potřebných ingrediencí, by něco stálo! Jet pro ně do Afriky.... Než tam začne obřad, dějou se věci. Velmi složitá je příprava nevěsty na příchod ženicha. Určitě tam nevěsty neobývají panelákové byty... Cestou za nevěstou škádlí ženicha sličné družičky a po příchodu ke dveřím mu rodiny dívky otevře a nabídne posezení na otepi trávy. K občerstvení směs kyselého mléka, medu a másla. Být to u nás doma, přidal bych si hrst endiaronu a nebyl bych si jist..
Přišel čas obdarovat nevěstu, což je ženichova povinnost. Přijde vhod skříňka s vonnými mastmi, šaty, zrcadlo nebo, přidrží-li se koloritu, třikrát rozštípnutý osten dikobraza, jímž si nevěsta může provléci vlasy. Dám na vás, co vám přijde levnější. Předpokládám, že v Indii pobíhají dikobrazi za plotem stejně často, jako v Čechách potkani.
Po předání daru příbuzní ovinují krk nevěsty červenou nebo černou nití se třemi kuličkami. Následuje ústní předání nevěsty ženichovi. Potom nic nebrání všem zúčastněným odebrat se na dvorek, kde nevěsta usedne na bobek, což je pozice, v níž se Indové koupají. Ženich jí položí na hlavu věnec spletený z trávy a sejme z jednoho z volů, který táhl povoz, jímž ženich přijel, jho a položí ho rovněž na hlavu nevěsty. A aby to tak nebolelo, podloží jho zlatým penízem. Brahmínové přinesou koupelovou vodu a ve značném množství jí nevěstu polévají. Ženich ji následně zabalí do pláště a nevěsta, očištěná rituální koupelí od hříchů, může předstoupit před oltář a svatba může začít...
Dál nevím a ani vědět nechci. Mám před očima ty naše svatby. Když vidím v televizi americký svatební srandičky, tak se hrozím, s čím se setkám, co po mně všichni asi budou chtít. Budu si tam, na té svatbě, připadat jako cedr v poušti. Co si s nimi budu povídat? Fakt mě to děsí.
Už aby byli svoji a mohli ve škole povídat, jaké byly prázdniny:“ Jaký byli prázdniny?“ „Skvělý! Vzali jsme se, už nejsme děti... „ Ať jim to vydrží! Co jiného jim zbývá? Mají před sebou minimálně šedesát let společného života.

Záhadný Mozart v Liberci

Je léto a opět se objevují kruhy v obilí. Jako by nebylo, o čem jiném psát, ale záhady prostě přitahují. Ovšem, jak se neznámý obraz W. A: Mozarta ocitl v Liberci, to dosud nerozluštil nikdo. Ze starší literatury vím, že si na záhadě vylámali zuby jinší kapacity i dobře placení investigativní novináři. Kde nic, tu nic, záhada zůstává záhadou.
Celý příběh vzal svůj začátek kdesi v období První světové války. Anna Asmanová žila na české straně za německým Libercem, blízko Jizery. Byla dcerou českého toulavého muzikuse, který s obdobnými kumpány putoval pěšky od města k městu, ze země do země. Tihle nedoputovali do Země Solimánské, ale do carského Ruska. Otec Aničky tam dlouho nepobyl. Onemocněl z té ruské zimy, ulehl a záhy zemřel. Traduje se, že počátek záhady začal, když tehdy ještě mladá, osiřelá Asmanová vyhodila lůžko, na kterém otec zemřel a jeho místo nahradilo harmoniem.
Dál je to velmi povědomé. Dívka se zhlédla v hudbě a ve sběru vesnické hudební tvořivosti. Hrála na harmonium, skládala písně, zapisovala nápěvy z okolních vsích a putovala za nimi do sklářských vesnic Jablonecka a Semilska. Jednoho dne, po usednutí k harmoniu zjistila, že je třeba vyměnit dvě klávesy. Tehdy, stejně jako dnes, zvládali fajnovější truhlařinu jen starší fachmani a ti byli z velkých měst, jako Liberec. U prvního nepochodila, ale kdesi u libereckého hřbitova, dnes bychom to místo hledali někde na počátku Ruprechtické ulice nad Tržním náměstím. Žil tam starý truhlářský mistr Preisler, který byl takové práce ještě schopen. Asmanová ho našla uprostřed dílny bez dělníků, kteří byli na frontě První světové války. Snadno se s ním dohodla. Odměnou měl být chleba a to byla tehdy mocná deviza a možná zachránila Preislera i jeho ženu od smrti hladem.
Z pozdějšího vyprávění Asmanové víme, že Preisler měl modrou zástěru, klávesy udělal a objednatelku, platící chlebem, si oblíbil. Nezůstalo jen u konvenčního má dáti – dal. Liberecký Preisler slečnu obdaroval neobvyklým dárkem. Ona sama říkala, že při loučení jí ukázal zarámovaný obraz postavený na zemi, otočený lícem ke zdi. Později si Asmanová zapsala i truhlářova slova: „Celý život jsem opatroval jako vzácnou památku portrét mladého Mozarta. Jsem už starý, nemám ho komu svěřit. Dám ho vám, slíbíte-li mi, že ho budete opatrovat stejně pečlivě jako jsem to činil já a že ho jednou podobným způsobem odevzdáte někomu mladšímu. Mozart si to zaslouží.“ Nic o tom, jak se k němu obraz dostal, slovem neprozradil, nenaznačil. Bůh suď, kdo ho postrádal, komu skutečně patřil a jak se ocitl v Liberci. Změnou majitele se obraz ocitl na české straně Jizery.
Skvělý portrét mladého muže v bílé paruce visel na čestném místě ve světničce z obílených trámů v malém dřevěném domku, ve společnosti stárnoucí slečny učitelky a andělíčka, vyřezáného z jednoho kusu lipového dřeva. Bylo tak tomu mnoho let. Slečna Asmanová sedávala u harmonia, hrávala a zpívala pro potěchu srdce sobě, ale i všech těch, kteří poslouchali tóny linoucí se okny zpoza muškátů.
Učitelka obraz nikdy neprodala. Ač třela bídu s nouzí byla hrdá a ctila přání předchozího majitele. A stalo se, že po bezdětné učitelce a sběratelce dědil stát.. Domek byl zbourán a místní muzeum převzalo obraz. Časem však Mozartův obraz doputoval tam, kam skutečně patří. Na Bertramku v Praze na Smíchově, kde by měl být dodnes.
Záhadou je, jak a proč se obraz ocitl v truhlářské dílně libereckého mistra Preislera. Pravděpodobně se už nepodaří zjistit, jak k tomu došlo a proč. Tak či onak, obraz je na správném místě. Na tom se zřejmě shodneme všichni.

Za plotem

Taky vás to rozpálí do běla? Mě tedy ano. Je neděle a za plotem, za zamčenou bránou stojí houf turistů a chtějí dovnitř. Za plotem Kostela sv. Kříže na Malém náměstí v Liberci, stojí opravdový skvost. Socha Panny Marie, barokní sousoší z roku 1719. Kam se na něj hrabe kašna s Neptunem, kterou nám radnice několik let tajila a před komunálními volbami slavnostně vrátila.
Dost o politice a zviditelňování politiků! Vraťme se k těm, co stojí před zamčenými vraty kostelní zahrady, která bývávala přístupná všem. Však i socha, nebo lépe sousoší, mělo důstojné místo na Sokolovském náměstí. Bejvávalo! A přitom jde o čisté, nefalšované pískovcové baroko, kterým se chlubí kdekteré město. Ta „lepší“ a bohatší města dbalá svého půvabu takové „morové sloupy“ opravují, nasvěcují a především se jimi chlubí. Však ti turisté, kteří přešlapují za Křížovým kostelem v Liberci, vědí, co fotí, ale spolu se mnou nevědí, proč k soše nemohou. Asi si pan farář po obědě pospal a nemohl jim jít otevřít.
Co je to za „politiku“ tajit takový skvost? Zamknout a nikoho k němu nepustit. Kterépak volby dokáží tohle skvostné baroko vrátit na Sokolovské náměstí? Který politik nám bude tvrdit, tak jako primátor, kolikže let usiloval o navrácení zpět? Ať je to třeba účelové tvrzení, jen když sochu vrátí tam, kam patří. Pokud k tomu přívažkem ještě zvolí nějakého toho poslance, budiž, musí-li to být. Odjkživa účel světí prostředky. Proč bychom se nenaučili novým způsobům sponzoringu, jen když cílem bude ozdoba města, přívětivější než ty, které „zdobí“ město.
Když už nemůžeme mít moderní umění, třeba z bronzu, pak se vraťme k tomu, co nemůže zklamat. K pískovci a baroknímu umění. Nemusíme je kupovat. Stojí za humny Křížového kostela. Chtělo by to ale jednat, protože stát se může ledacos. Někdo může koupit kostel i se zahradou a pak se budeme divit. V Liberci je tolik institucí, které by mohly přispět, ale my musíme čekat, až stárnoucí politici budou potřebovat naše hlasy. A taky se dozvíme, kolik let musel bojovat, než sám sebe přesvědčil, aby socha opět stála. To už tu bylo, už jsme se zasmáli, ale, pokud to v Čechách jinak nejde, budiž... Hlavně, když se baroko vrátí a plot zmizí.

čtvrtek 5. srpna 2010

Škoda ho

Kdysi dávno, před téměř padesáti lety, jsem do Černous na frýdlantsku jezdil rád přesto, že soused tam, kde se říkalo V sedmidomkách, mě varoval, abych zorvna tady nic nestavěl:“Mladej, dej si říct, tady je něco v kopcích, co přitahuje blesky. Mně to zabilo ženu a ty než dáš hromosvod na střechu, tak ti to vod blesku zhoří.“ Nezhořelo, ale soused zásah blesku nepřežil. Měl vlastně pravdu, zhořel mu dům. Ten, vedle kterého jsem stavěl. Zapálil ho zásah blesku. Bude to tou krajinou, ale něco je i v lidech. Dáte mi za pravdu.
Na druhém konci vsi stával barokní zámeček. Byl jsem se na něj nedávno podívat. Už nestojí. Je pryč. Úplně zmizel. Lidé jej rozebrali, jen sem tam zůstaly holé zdi, zborcené schody, veřeje, jimiž se vstupuje do nikam, kus střechy, která leží v trávě...
Černousy, lužicko-srbská osada na samém konci republiky, známá už od 13. století. Patřila, už podle jména, a listiny z roku 1385 to jen potvrzují, pánům z Černous, kteří museli na písknutí podržet koně frýdlantským Bibrštejnům. Po nich do Černous přišli v 15. století rytíři z Rakwitz, Gersdorfové, Schwatzové, Schweinicherové, Miltitzové a možná, že i další. Ohřáli se a šli za lepším.
Před Třicetiletou válkou už vedle zámku stál statek s pivovarem. Po ní zůstalo, co vidíme dnes. Holou zadnici, prázdnou pustinu, měsíční krajinu. Nepředbíhejme, Když „maníci“ odešli, majetek vzal do ruky lenní pán, hrabě Filip Josef Gallas. Ten dal v první polovině 18. století postavit úplně nový barokní zámek. Po roce 1808 rozšířený na letní sídlo frýdlantského panstva. Za Rakouska tu byly kanceláře správy rodu Clam-Gallasů, za První republiky, po zrušení šlechtických privilegií a zestátnění hradů a zámků, budovy sloužily jako úřednické sídlo správy lesů, ubytovna, skladiště, garáže... Ještě později, jako zásobárna kamene, cihel a dřeva.
To, co zbylo, je z hlediska zlatokopů, dnes k nepotřebě, což podepíšu. Ač nerad, musím konstatovat, že konec slávy zámku v Černousích je definitivní. Škoda ho. Nikdo ho už nikdy nepostaví. Je pryč. Jako když sfoukneš svíčku...

Setkání v lázních

Setkávat se v lázních má v Čechách tradici. Setkávali se zde státníci se svými oponenty, vědci se svými problémy, průmyslníci s obchodníky, lékaři se svými pacienty... Lázně, to vždycky bylo o posezení, nikamnespěchání, o pitné kůře, procedůře. Mé nedávné setkání s Pavlem Loužeckým v Lázních Lidverda, na pomezí Jizerských hor v Libereckém kraji, bylo víc než symbolické. Bylo pozitivní.
On sám je šéfredaktor a vydavatel internetových „Pozitivních novin“, novin, kde přečíst si svůj příspěvek je obecně považováno za čest a uznání literárního snažení. Setkání s tímto člověkem na terase lázeňské kavárny bylo umocněno jeho neskutečně milou a pozitivně naladěnou maminkou. Opravdu jsem měl po celou dobu pocit přelévání pozitivní energie a dobíjení baterek. Po rušném dni bylo podvečerní posezení úžasným relaxem hodným tradičních setkání v lázních...
Pavel Loužecký je osobnost hodná zaznamenání v lázeňské knize významných hostů. Právem je mu přisuzován významný podíl na vlivu současné žurnalistiky při ovlivňování myšlení čtenářů. Jeho pozitivní světový názor je sice v rozporu s koncepcí řady čtenářsky oblíbených bulvárních periodik, ale ohlas Pozitivních novin je kladný, potřebný a inspirující. Svět kolem nás není jen světem brutálních napadení, ale, světe, div se, i místem rodinného štěstí, dobré úrody, řady úspěšných lidí i běžných profesí, docela obyčejných radostí všedního dne, významných počinů, na které v bulváru nezbylo místo.
Ač se to zdá nemožné, i v naší uspěchané době jsou momenty, kdy stojí za to se zastavit, posedět, hledat společnou řeč a osobně poznávat takové lidi jako je Pavel Loužecký a jeho maminka, kterou mu závidím. I od toho jsou mimo jiné lázně. Je úplně jedno, zda jde o Karlovy Vary, „Mariánky“ nebo Kundratice či Libverda. Všude mají udržované parky, pohodlné lavičky a kavárny, kde je milo posedět a poklábosit s přítelem, lázeňským hostem, mladou či dříve narozenou paní. Bylo mi hrozně fajn a celou cestu zpátky do Liberce jsem o ničem jném s přítelkyní nehovořil. Zdálo se, že setkání bude pouze formální a ono bylo pozitivní a plné pohody. Poznal jsem člověka, který dělá to, co si myslí a dělá to dobře. To mi potvrdí jistě každý, kdo si čítá v internetových Pozitivních novinách.

středa 4. srpna 2010

Nejsem tak bohatý

Pokud si vzpomínám, vždy se mi víc líbila dívka s kamejí než dáma s hranostajem. Kouzlo vypouklého kamene řezaného obrazu v chalcedonu, onyxu, karneolu, achátu, či křišťálu. Gema, řezba do hloubky nebo už zmíněná kamej s obloukem ven.
Jak popsat nepopsatelnou krásu něčeho, co od antiky do dnešních dnů je dokonalost sama? Sen každé ženy, která miluje, muže, který ví, že obdarovat kamejí znamená vyjádřit lásku. Barevnost a hravost světla a stínu na ploše o málo větší než je pětník, pětikoruna. Kamínek pro štěstí bez obav vsazovaný do královské koruny, nebo zdobící žezlo panovníka stejně, jako útlou šíji neznámé konkubíny. Už jste jej někdy měli v ruce, hladili jste někdy kamej? Já nejsem tak bohatý a kdo ji vlastní, tak ji z ruky nepustí.
Mám před sebou sádrové odlitky kamejí z turnovské umělecké školy. Vrací mě ve vzpomínkách k tomu, že kdysi jsem pár těch pravých viděl na zámku Kynžvart v západní části naší republiky, na obrazech renesančních mistrů malby, v knížkách o princeznách a na fotkách ze společnosti nejbohatších. A při tom jde jen o kámen, o šutr, který není až zas tak nedostupný. Řezat se dá i do mořského korálu, do záhnědy...
Ty sádrové odlitky v krabičkách od sirek jsou inspirující. Lze se na nich učit poznávat, co všechno lidé dovedou, co mohou, kam mohou dosáhnout. Není to problém. Je to dar. Dar, umět na malé ploše v barvě slunce probudit mořský příboj, nechat vát vítr z hor, dýchnout středomořské teplo horké noci, vůni rozkvetlých akátů a opuncií, šepot pastýřů ovčích stád, vypité víno a žár rudého slunce. To je Itálie, domov oněch snad prvních známých antických řezaných kamenů, gem s portréty římských císařů, bohů a mytologií. To všechno vidím, když držím v ruce sádrové odlitky dávno minulých obrazů.
Dnes se podle nich možná ještě učí v Jablonci, v Brodě, v Turnově. Snad proto, že jsou to obrazy tak malé, lidé je moc neznají. Věřte mi. Až jednou půjdete někam do muzea, dobře se dívejte! Jsou šperkem šperků. Ten malý řezaný kámen s očkem nebo v prstenu a zavěšen na černé sametové stuze vás ožehne a spálí. Srdce se vám zastaví a nespustíte oči z toho množství krásy. Kamej je kamej, jako, že je Solnohrad hlavní město Solnohrad. S tím nikdo nic nenadělá. Takový je svět už přes dva tisíce let. Vřezaný do kamene pro krásu žen, ženám na počest.

Benátská noc na Malé Skále

Jak moc se povedla, na to se zeptejte každého, kdo tam byl. Jak moc by se chtělo říci: třicet tisíc návštěvníků mluví samo za sebe. Odpověď lze také spláchnout jednoduše a jedním slovem: báječné! Čest a sláva! Nikoli poraženým, ale organizátorům, kteří se nebáli. Stále mám před očima to zpackané, rozkradené a dnes už i mýty opředené Mistrovství světa v klasickém lyžování – Liberec 2009. Báchorky o účasti násobené stem, vyhovující těm, kteří rozfofrovali miliony ze státní kasy. A teď porovnejte desetitisíce skutečných návštěvníků na akci pro mladé, která má zpětnou vazbu. Lidé přišli a bavili se. Jak je možné, že to někde jde a jinde po akci (s mezinárodní účastí!?) zvostávají nezaplacené milionové dluhy, pachuť v ústech z toho, čemu se říká oficiální verze a co viděl na vlastní oči liberecký občan který zde byl, chodil v ty dny po ulicích a potkával tu hrstku návštěvníků, kteří do Liberce přijeli.
Tak to mámě se vším. Něco za cibuli, něco za křen, něco prošustrujem a něco zapřem... A na ostatní se časem zapomene. Vzpomínáte na aféru s lehkými topnými oleji? Nikdo nikdy nebyl potrestán a to šlo o stamiliony. Přejedete ježka, šlápnete na hada a buďte si jisti, že zaplatíte! Jen příchodu exekutorů na radnici se v této souvislosti nedočkáme.
Vraťme se tam, kde se lidem líbí. Tam, kde bylo návštěvníkům dobře, na starou dobrou neckiádu na Malou Skálu v okrese Jablonec nad Nisou. Dobrá věc se podařila. Jisté je, že hluk musel i obtěžovat ty, kteří v obci bydlí. Věřím, že byli tolerantní a nebudou požadovat její zrušení. Mají k tomu prostor, obec jim dává možnost vyjádřit se v referendu. Tomu se říká demokracie a mnozí ji stále postrádají. Benátská noc nebo snad lépe řečeno noci, skončila a je čas bilancování. Mladí lidé se už vyjádřili. Přišli, bavili se a vzpomínají. Jsou v našem okolí obce, které se stále hledají. Jednou za rok poutě a dětský den už nestačí. Pokud něco, pak NĚCO, na co by lidé v dobrém vzpomínali a kam by se rádi vraceli.