Knihovna. Co se mi vybaví, když si vzpomenu na první návštěvu knihovny? Ohromení a úžas. Bylo mi šest let a chodil jsem do školy teprve pár týdnů. Bylo před vánocemi roku 1953 a stál jsem s celou třídou před regály plnými knih a ani jsme nedutali.
Řídicí a náš učitel pan Jiránek se obrátil na knihovníka a řekl: „Josef, tak jsem ti je přived a jsem zvědav, kolik ti jich sem bude chodit“. Pan Kurka, machnínský knihovník, měl už pro nás připravené knížky, no, spíš barevná leporela. Přivítal nás a ukázal na zeď, kde bylo velkými písmeny napsáno: „Za všechno, co vím, vděčím knize“, a pod tím podpis: Maxim Gorkij. Nikdo z nás jsme nevěděli, kdo to je a tak nám pan Kurka krátce pověděl, kdo to byl pan Peškov a proč si říkal Gorkij.
Takových setkání s knihou bylo jistě ve městech i v malých obcích víc, a tak naše generace četla stejně, jako generace před námi. Nebyla televize, kino, u nás na vesnici, hrálo jen v sobotu odpoledne a tak bylo na čtení času dost a tak jsme četli pořád. Vím to určitě. Mám společnou fotku z roku 1954, na kterou jsme se my, čtenáři místní knihovny ani nevešli.
Kromě vymýšlení hloupostí kolem domu a na smeťáku a v okolních polích, byla knihovna úžasným zdrojem námětů pro klukovské i holčičí jančení. Četli jsme všichni, i ti, co ve škole měli odpor k učení. Machnínský knihovník uměl totiž své poklady nabídnout. Dopadlo to nakonec tak, že jsem ten citát od Gorkého přijal za vlastní. Zůstalo mi to. Knihovna, ať je kdekoli, je pro mě chrámem vzdělanosti, radosti a zábavy.
Že knihy mohou být i vzácné i drahé, to jsem se dozvěděl až o mnoho později. Například ve fondech liberecké knihovny jsou mimo jiné i takové vzácnosti jako kniha Respublica Bojema (O státě českém) Pavla Stránského, bývalého radního z Litoměřic, vydaná roku 1643. Nejcennější knihou je prvotisk takzvané Světové kroniky, která vyšla v roce 1493 v Norimberku. Mezi dvěma tisíci ručně domalovávanými dřevoryty, které doplňují text knihy, je také první známý pohled na Prahu a četná další vyobrazení z našich dějin. Kromě jiného i portrét Jana Husa, Jeronýma Pražského, Rokycany a dalších.
Nejstarší tištěnou knihou, kterou liberecká knihovna vlastní, je dílo G. J. Caesara „Commentarii se bello Gallioo“ (Paměti o Válce galské), vytištěné latinsky v Miláně roku 1478. Přesto, že nikdo z nás, kdo dosud čte a má knihy rád, nehledí na knihy jako na obchodní artikl, přesto se kniha stala měřítkem úspěchu v kariéře úspěšného podnikatele. Co krásných kožených hřbetů slavných encyklopedií na vás hledí zpoza zad úspěšných manažerů! Jako by zlatá ořízka a historická vazba měly zdůraznit, že majitel je sečtělý a že se obklopil vzácnými a moudrými knihami.
I takový je dnešní svět. Svět skvělých čítanek, nečtených klasiků a zlatých ořízek nikdy neotevřených starých encyklopedií za zády mnohých podnikatelů.
Žádné komentáře:
Okomentovat