sobota 14. srpna 2010

Lípa

Nevím kolikátá, ale vím, že ještě před ní tu stála jiná, neméně krásná, mohutná a statná lípa. Strom, který z běhu věků ve svém okolí pamatuje leccos. Pod širokou korunou v mohutných větvích nocují odedávna ptáci, pod její ochranou žijí včely, brouci, drobní hlodavci, červi, u kořenů mravenci, hadi i ještěrky. Odpočinek tu najde i člověk, kterému poskytne bezplatně zelenou střechu i stín nad hlavou. Pokud tu usne, strom mu šeptá sny a skromná tajemství lidského snažení.
Lípa je vidět zdaleka. Ční nad okolí jako maják, jako věčný oheň, co kdysi plál z věže nedalekého hradu, aby poutník či kupec nesešel z cesty. Na dohled od lípy, vyrostlé z letitých kořenů se dály vraždy, přepadení, válečná klání, kdy po prohrané bitvě byli ve stodolách páleni husiti i lapkové a vrazi, stejně, jako se tu rodily děti odpočívajících žen. Děvčata si na tomto místě od nepaměti dávala schůzku s vyšňořenými chlapci. Strom viděl jejich první lásky, polibky i milování.
Pod jeho větvemi voněl krajíc černého chleba namazaný tvarohem a podmáslí. Kdo všechno tu popíjel vodu, víno i pivo? Kdo vedle sil, vláčel nebo oral, sekal, sušil, vázal a stavěl panáky obilí, nakládal a svážel? Pekly se tu brambory a válel dým z bramborové natě. Pod jeho korunou našel smrt i pocestný, co se tu chtěl schovat, kráva i kůň, když do koruny uhodil blesk. K jejímu kmenu se dovlekl pes, kterého na nedaleké cestě srazil automobil.
Kroupy, led, tuny těžkého sněhu a k tomu všemu všelijaký spad z komínů na listech a ve větvoví. Pomalu, po větvích se začala lípa bortit, jako starý palác, rozpadající se hrad, pomalu umírá lípa ve stoje. Dnes tu stojí jen její torzo, jen sem tam některá z větví ještě míří k obloze, jak prsty z dlaně po provedené plastice.
Řidič Avie, který tu den co den jezdívá, si jen pokaždé řekne, že už lípa pracuje k definitivnímu konci a nepřemýšlí o ní dál. Sotva ví, že tu přední stávaly mnohé další, vyrůstající ze stejných kořenů. Že tu vždycky stát bude, pokud někdo nezapálí ten poslední oheň a nevyrve její živorodé kořeny z udusané země.
Co bude pak? Zasadí někdo lípu novou? Lípu, která by převzala ty staleté vědomosti a bude pamětí kraje jako kronika, legenda o které se vypráví. Kousek od cesty z Machnína do Chrastavy stojí jedna z takových lip. Běžte někdy k ní a naslouchejte pamětem kraje.

Žádné komentáře: