čtvrtek 30. září 2010

Což takhle dát si špenát

Nedávno jsem listoval ve výpravné knize, která oslavila můj rodný kraj lidmi, kteří jej pojmenovali svou přítomností, podílem na logu a na hrdosti, kterou máme z dobře udělané práce každého, kdo obohatil kraj něčím významným. Náš kraj kolem Jablonce, na pomezí státních hranic, pod Ještědem, podhůří Krkonoš, kraj nevyzpytatelných řek a potoků. Tady všude přes tisíc let žijí lidé, kteří rozumějí práci a jejichž přátelé mohou být hrdi na to, jak proslavili náš domov.
Před téměř 30 lety zemřel jeden z takových lidí. Nebyl to šlechtic, továrník, generál nebo politik. Vilém Vrabec byl kuchař. Mám před sebou jeho první knížku Studená kuchyně. Co vím já, tak vyšla nejméně 20x a té, z roku 1957, podle které si občas něco ukuchtím, vyšlo 27 tisíc kusů. Nejobsáhlejší z jeho kuchařek Velká kuchařská kniha obsahuje 1 700 receptů. Celkem napsal 27 titulů. Které vycházely nejen u nás, ale i v zahraničí.
Vilém Vrabec se narodil roku 1901 v Liberci (v Horním Růžodole), kde také chodil do české menšinové školy. Vyučil se kuchařem a vyrazil na zkušenou do světa. Svět mu začal v Jablonci nad Nisou a pak pokračoval přes nejpřednější evropské hotely až do Karlových Varů, kde ve svých 23 letech oslnil v hotelu Pupp. O pouhé tři roky později začal učit mladé kuchaře v gastronomických kurzech. Za svůj život vyškolil ke 30 000 budoucích kuchařů.
Jeho kuchařské knihy jsou učebnicemi těch nejlepších kuchařů, ale i těch začínajících, ať už doma nebo v Holandsku, Rakousku, Německu, Belgii, Polsku či ve Skandinávii. V době, kdy žil, se Vilém Vrabec mohl chlubit, že v cizině bylo prodáno přes 2 miliony knih receptů, jak chutně, levně a zdravě uvařit podle libereckého rodáka. Dodávám, že nákladu přes milion kusů dosahují pouze takové knihy jako je bible, korán a politické příručky z pera Marxe, Lenina, Stalina, Hitlera, Mao-Ce-Tunga, Kádáfího a Kim ir Sena.
Až jednou vyjde II. díl knihy Libereckým krajem (Osobnosti), věřím, že čestné místo mezi generálem Albrechtem z Valdštejna, novinářem Josefem Veverkou a grafikem Karlem Vikem, bude mít i světově známý propagátor zdravé výživy Vilém Vrabec.
Stále hledáme, jak do kraje přilákat turisty. Zkusme to třeba i na dobré jídlo uvařené podle kuchařky Viléma Vrabce a servírované s graficky vkusně provedeným receptem z Vrabcovy kuchařky, podle které bylo připraveno.

pátek 10. září 2010

Pořád stejná písnička

Co mi dědeček vyprávěl, tak naproti kinu Sofia v Liberci stával za Rakouska bordel. Našim uším kino Sofia už téměř nic neříká. Přestavba Liberce započatá koncem sedmdesátých let minulého století mění Liberec k nepoznání. Svedení průjezdu městem ve směru Praha – Teplice do tunelu bylo vskutku revoluční a městu přineslo nebývalou úlevu v dopravě. Škoda, že obdobnou cestou nejde současná asanace, když místo řešení dopravních kolapsů stavíme ve městě naprosto zbytečné pomníky konzumace, přebytku a plýtvání penězi.
To mi připomíná, že jeden z posledních filmů, které jsem v kině Sofia viděl, byl film s docela výstižným názvem „Bože, jak hluboko jsem klesla“. Už jsem se zmínil, že naproti kinu býval nevěstinec. Nic, čemu by se za Rakouska i za První republiky, člověk divil. Bylo jich v Liberci požehnaně. Můj dědeček měl smůlu, že se nakazil hned v tom pod nádražím a jako voják , který právě dostal medaili za chrabrost z dovolené nic neměl. Psal se rok 1917 a naši to právě prohrávali na všech frontách (bližší údaje Dobrý voják Švejk, autor J. Hašek). Co vím, tak děda měl před svatbou, ze které tím pádem sešlo a děda skončil v Horních kasárnách na nemocničním kavalci.
Liberec měl s veřejnými domy ve svých ulicích vždy potíže. Opravdu jich zde byla spousta. Nová republika, obdobně jako Rakousko, chtěla problém řešit. Liberec dokonce nabídl jejich majitelům odkoupení budov. Ti požadovali licence na koncesi prodeje tabáku, lihovin a provozování ubytovacích služeb, což by ovšem představovalo start do neznáma či spíše návrat ke starému. Nic nepomohla registrace, kontroly a přesvědčování manželů, synů, turistů a vojáků místní posádky, aby služeb libereckých bordelů nevyužívali. Opak byl pravdou.
Stejně jako prohibice nezastavila konzumaci alkoholu, tak ani snaha libereckého magistrátu nevedla k redukci městské prostituce. Zájem byl obrovský. Ze zprávy magistrátu ve městě pod Ještědem vyplynulo, že se nejstaršímu řemeslu profesionálně, pravidelně či příležitostně věnovalo mnoho žen a dívek i z tzv. velmi dobrých rodin, studovaných a materiálně zajištěných. Co hledala tato děvčata v náruči chvilkových známostí? To už zpráva magistrátu (mimochodem neveřejná) neříká.

Pekelně se soustřeď

Kdeže je dneska liberecká Střelnice, podnik s nebývalou tradicí nejvýznamnějších tancovaček, výstav, schůzí a akcí všeho druhu. Pokud to nevíte, dosud stojí. Symbolicky na cestě k libereckému krematoriu. Ale ještě pořád tam je. Raději se neptám, komu stojí v cestě a za jak dlouho bude komusi překážet, která holdingová společnost... Ale o tom nechci vyprávět a kazit liberečákům slunečný den.
Byla kdysi oblíbená televizní soutěž, oblíbená a srovnatelná s dnešními přihlouplými, žel nikdy nekončícími růžovými seriály z ordinace, zahrady, dvorky, kadibudky... Pekelně se soustřeď, jedna z mnoha jiných a přece tak oblíbených a vůbec ne hloupá, jak si dnes spousta mladých myslí. Byla rovněž o nás. Však její autor, Jaroslav Dietl a Karel Štědrý nebyli zrovna amatéři. Tak se stalo, že jednu středu odpoledne se liberecká Střelnice proměnila v improvizované televizní studio. A protože bylo léto, doba letních prázdnin a celá republika se chystala na Liberecké výstavní trhy, bylo o zábavu i v létě v Liberci postaráno.
Soutěže se zúčastnili pracující ze všech oborů, které na LVT vystavovaly. 24 soutěžících prošlo rozřazovacími soutěžemi a pak, v neděli v 19:30, seděla většina národa u televize (jedno- až dvouprogramové) a fascinovaně hleděla na zástupkyni Liberce, Brigitu Fuchsovou, mistrovou třídírny vlny v Textilaně, která se utkala s Annou Pokornou z Ústí nad Orlicí. Diváci v sále Střelnice i ti před obrazovkami nebyli zklamaní. Nezklamal ani pan Dietl ani Brigita Fuchsová. vůbec nezáleží na tom, zda něco vyhrála, ale Liberec se opět zviditelnil a nic ho to nestálo.
Dnes, kousek od opuštěné Střelnice zeje neskutečně otevřená zanícená rána, vybagrovaná za účelem čehosi velkého a nemravného, co budí pocit zoufalství a frustrace. Nezbývá, než se ptát, co bude dál? Pan primátor je s městem spokojen. Je spousta těch, co si to nemyslí.

Paprika je prostě paprika

Můj otec byl vegetarián, tudíž mu nedělalo potíže prodávat v „zelenině“, tehdy n.p. Zelenina Terezín, prodejna 05 Liberec Ruprechtice. Zelenina byla doma na talíři stále. Sice ta zavadlá, nestandardní, co už ji nikdo na krámě nechtěl, za to jí bylo hodně a často. Můj život byl prostě se zeleninou spjatý i proto, že jsem tatínkovi v prodejně často pomáhal.
Jednou paní, co právě nakoupila stála už před obchodem a z papírového pytlíku si vytáhla zelenou papriku. Kousla do ní a já myslel, že je po ní. Zrudla, vyvalila oči, vyplivla ukousnutý kus a zaječela:“Vodu!!!“ a vletěla jak vlaštovka zpět do krámu. „Co jste mi to prodal? To snad jsou feferonky, vždyť to není k jídlu!!!“ Tatínek a odpovědný vedoucí v jedné osobě, zapomněl na dobu, ve které se příběh odehrával a rázně zákaznici poučil: „Milostivá paní, neječte mi tady, já do paprik nevidím a pokud zboží reklamujete, tak prosím účtenku.“ Dáma nedáma se narovnala a mrštila po otci sáček s paprikami. K ostatním zákaznicím v prodejně pak prohodila:“Sežerte si je, ať tratím!“ Otec neztratil glanc, sáhl do šuplete a opáčil:“Tady máte 8 korun československých a už k nám laskavě pro papričku nechoďte.
Zda si byla zákaznice stěžovat na radnici, jak slibovala, či nikoli, to už si nepamatuji, ale na jedno ano. Táta si do jedné z těch paprik kousl a zaječel, jako by ho do zad kousl medvěd:“Bože, mně ta huba shoří!“ Vrhnul se k telefonu a volal na podnik, co to je tam za kvalitáře, co pustí do prodeje papriky, ostré jak indonéská dýky. Dozvěděl se, že zelené papriky jsou vlastně všechny až na výjimky pálivé. Tehdy, před 40 lety nepálily jenom žluté papriky z Maďarska. Zelené kvalitář v Terezíně ochutnal a pokud zjistil palčivost, mohl je dát do obchodů o něco laciněji. Také se mohlo stát, že celá přepravka s paprikou mohla být nepálivá až na jednu, kterou si dáma strčila do úst.
Paprika je prostě paprika a pokud některá pálí, pak je to asi normální. A potom... Ta cena 8 korun stála za riziko, že Vám ústa možná shoří. Ale znáte to z domu. Co strávník, to jiný právní názor. Faktem zůstává, že tehdy, před čtyřiceti lety a snad se to může přihodit i dnes, jedna paprika ze sáčku bude do zbojnického guláše a ostatní na chleba s máslem. Ovšem přesto je pojídání paprik na ulici velmi rizikovou činností. Dobrou chuť vám přeje můj tatínek v mém zastoupení.

Liberec a Klement Gottwald

Předseda Komunistické strany Československa a její prezident byl v našem kraji několikrát. Když se na V. sjezdu KSČ v roce 1929 zmocnil vedení strany stal jeho oporou a blízkým spolupracovníkem liberecký rodák Gustav Beuer. V permanentní opozici a ve stálém strachu z Gottwalda žil další liberecký komunista Alois Neurath. Gottwaldovo vedení strany to nemělo s liberečáky tak jednoduché, jak se zdálo. Svádělo tuhý boj o vedení družstva Vorwöts, o stranickou tiskárnu a o dělnické vůdce Liberecka a Jablonecka v čele s Aloisem Neurathem. Komunisty a demokraty sjednotilo, když v roce 1933 založil vratislavický rodák Konrad Henlein hitlerovu „Pátou kolonu“ v Čechách, Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (SHF) a v roce 1935 Sudetoněmeckou stranu (SDP).
To začal Gottwald jezdit do pohraničí častěji. Na schůzích mluvil česky i německy. 19. března 1933 promluvil na „Hladovém kongresu“ v tělocvičně v Jablonecké ulici. Za tento projev byl obžalován podle zákona na ochranu republiky. Podruhé byl v Liberci a mluvil v pavlovickém Koloseu 21.11.1936, dva dny před svými čtyřicátými narozeninami, o boji proti fašismu ve Španělsku. Zde použil toho známého „U Madridu se bojuje za Prahu“.
V době největšího ohrožení republiky, v roce 1938 hovořil Gottwald v Liberci dvakrát. 2. června v sále Střelnice a po druhé 26. června v prostoru dnešní Základní školy na Králově háji. Po páté si mohli občané Liberce vyslechnout lídra KSČ 29. září 1949, kdy promluvil k zaplněnému náměstí z balkónu radnice. Pro úplnost uvádím, že 4. října 1946 bylo Soukenné náměstí v Liberci přejmenováno na Gottwaldovo a diplom o jmenování Gottwalda čestným občanem města předala liberecká delegace už prezidentu republiky 7. července 1949 v Lánech.
Víc o oficiálních pobytech Gottwalda v Liberci nevím, ale Liberec navštěvoval často neoficiálně. Když se za První republiky jistou dobu pohyboval v ilegalitě bez ochrany poslaneckého mandátu, tak se jeho žena přestěhovala do Liberce, do dnešní Purkyňovy ulice a on sem za ní tajně zajížděl.
To mi připomíná, jak jsem ještě coby kluk, v padesátých letech minulého století v Machníně často slýchával, že Gottwald tu často přespával u německých komunistů na Bedřichovce. Asi to bude pravda, řada z nich opravdu nemusela do odsunu a jejich děti, které mi to vyprávěly, chodily se mnou do machnínské školy.
Město Liberec i jeho okolí hostilo řadu zajímavých a jistě rozporuplnějších osobností než je Klement Gottwald. Přesto je v našem zájmu poznat je i jejich osudy propojené s životy těch, kteří tu žili před námi.

Praha je Čechů ráj, bajkajlaj, bajkajlaj

Přítelkyně si pro mě přijela něco kolem druhé hodiny a po třetí hodině ráno jsme už stáli na Kolbence ve Vysočanech v Praze, v předlouhé frontě osobních aut z celé České republiky. Co to povídám, před námi stály vozy s belgickými značkami, obsazené českými Rómy. Všichni jsme čekali ve ztichlém sobotním ránu na to, až se v šest ráno otevře brána do arény bývalých prostor vysočanské továrny Kolben – Daněk, kde se pořádají vyhlášené „bleší trhy“.
Každý najde doma, co mu překáží, co nepotřebuje, co už ho nebaví, čeho by se rád zbavil. Tady, na ploše, kterou okem nepřehlédnete, se dá prodat všechno. Od chirurgických nástrojů až po pohovku, na které ještě včera spával belgický děda, až po hromadu starých brýlí po 20,- korunách. Já sem vezu přebytky svých pohlednic, odznaky, co už nemám kam dát, fotky, které fotil můj táta, staré budíky, které mi je líto vyhodit. Přítelkyně si veze přepravku knih, I tak jí doma knihovna přetéká. Najdete tady, na co si vzpomenete, v sobotu a v neděli i v zimě. A zájem neutichá.
Ve čtyři ráno nás všechny ve ztichlých autech probouzí pořadatel a dává nám pořadové číslo, tak, jak stojíme za sebou. Dnes jsme devadesátí osmí. Fronta za námi končí až někde u Kbel. V šest je za úhradu povolen vjezd do areálu. Druhou branou se hrnou od metra pěšáci s ohromnými taškami a krabicemi. Těm je hej, jdou rovnou na plochu bývalé továrny. Slunce svítí jako omylem a vítr nefouká, což je dost nezvyklé, ale pro mé pohledy ideální.
A už se trousí první zájemci. Tak brzo chodí zboží okukovat překupníci, závisláci a cvoci. Běhají jako pominutí a co je zvláštní – nacházejí. Už ne za ceny, jako v minulém století, ale překvapivě kvalitní zboží. Taky obíhám a při tom stavíme stoly a vybalujeme. Trousí se první zájemci. Nejvíc smlouvají Ukrajinci, Rusové, Američané a Poláci. Černochy, na rozdíl od Japonců a Číňanů, vůbec nezajímá starý papír. Všude kolem je dost Rómů, s nimiž Ukrajinci smlouvají tak, že jsem viděl, jak málo stačilo, aby Róm dal do zubů Ivanovi, k čemuž jsem ani já neměl daleko, takže si s Rómem notujeme. A lidé chodí a kupují. Je to jako řeka, lidská povodeň. Co zachvátí, to nepustí.
Je dvanáct a většina z prodávajících začíná balit. Jsme unavení, hodně špinaví (strašně se tu práší), hladoví a podráždění. Každý se ptá:“Přijedeš zítra, v neděli? Přijedeš za týden?“ Skoro každý, až na nás odpovídá:“Jo, přijedu, to se ví!“ My toho máme „plný kecky“ a za plotem, někde u Černého Mostu už spím. Jana kočíruje až do Liberce, kde se už probouzím. Vyložíme věci a pak už jen spíme a spíme a já se pak zeptám:“Tak kdy pojedeme příště?“

Retro

Do odsunu Němců z našeho pohraničí je třeba přičíst i ty, kteří odešli dobrovolně. Jeden z nich se jmenoval Willi Sitte. Narodil se roku 1921 v Chrastavě, v rodině radikálního představitele sociální demokratické strany třetí generace. Přesto, že vyrůstal v antifašistickém rodinném prostředí, musel jako dvacetiletý narukovat do wehrmachtu. Válku prožil v Itálii, kde v roce 1944 přeběhl k partyzánům. Po skončení války dobrovolně odešel do sovětské okupační zóny, ze které později vznikla Německá demokratická republika. Zde vystudoval uměleckou školu, a jak psal „endérácký“ dobový tisk, „Věnoval všechen svůj výtvarný talent demokratickým přeměnám své nové vlasti. Nejednou pobýval na stavbách, v zemědělských družstvech, fáral do dolů. Na jednom z jeho pláten vskutku, jako by oživly události revolučního dělnického hnutí, ale i dění ze současné NDR“.
Soudobou věstonickou Venuši našel Sitte v jednom zemědělském družstvu. Znázornil ji jako mladou, kyprou, zdravím překypující a žádostivou dívku a obraz pojmenoval Věstonická Venuše, symbol nového života NDR. Později, v obdobném duchu zachytil boj Vietnamců za Vietnam bez okupantů. K vypovídajícím dílům chrastavského malíře patří i triptych „Na Stalingrad nelze zapomenout“. Vrcholem socialistického realismu je ovšem obraz s názvem „Quo vadis?“, „zachycující bezvýchodnost mladého člověka za kapitalismu“.
Výstižné, dobové, tendenční, poplatné době. Jak jinak pojmenovat nedefinovatelné? Ta prazvláštní doba, cílené prostředí, davové opojení, snaha uvěřit, pochlebování... a šlehačka s třešničkou nakonec: pochválení geril bojujících v Nicaragui, olej na plátně. Nic pompéznějšího než tento hold politice socialismu už nikdo nikdy neuvidí. Však se také Willi Sitte stal předsedou Svazu výtvarných umělců NDR, poslancem Lidové sněmovny NDR.
Za to vše platil svým nepopiratelným nadáním ve službách politiky, poplatné režimu komunistického bloku. Autor sám kdysi řekl: „Mé realistické umění nevzniká pouze v ateliéru, je produktem samotného života.“ Není se pak čemu divit. Jeden z jeho monumentálních obrazů visel dlouhá léta i v síni Paláce republiky v Berlíně.
Po revoluci v NDR nezůstal kámen na kameni. Chrastavský Sitte a jemu podobní jsou dnes, opět hledáni.Jak dlouho tohle retro vydrží, bůhsuď, já vám to nepovím.

Tuzex byl i v Jablonci

Tak jsem si to ověřil. V Berlíně opravdu otevřel jeden podnikatel obchod s potravinami, které se dříve v Čechách prodávaly za poukázky v Tuzexu. Tuzexové poukázky – bony, bylo možno získat legálně pouze směnou za „tvrdou západní měnu“ nebo koupí od někoho, kdo se jich chtěl zbavit. Směnný kurz byl pohyblivý, ale běžně to bylo 5,-Kčs za 1 tuzexovou poukázku. Do výlohy jabloneckého, po určitý čas i libereckého Tuzexu se bylo nač dívat. Za bony bylo možno koupit všechno: výlet do Lurd, auto, obkládačky, pneumatiky, sklo, pračku, šperky, svetry, punčochy, ale především čokoládu, kávu, kakao, párky v plechovce, šunku, lázeňské oplatky, nedostatkové zboží všeho druhu a to i české zboží, které na pultech normálně nebylo k dosažení. To byl Tuzex.
Pro Severočechy to byl právě Tuzex v Jablonci nad Nisou. Tam, kde se před výlohami kupili ti, kteří nenakupovali, jen tak, aby viděli na co nemají, co pro ně není. Nebylo výjimkou, že tuzexové bony se staly i platidlem mezi určitou částí společnosti: řezníci, umělci, pumpaři, lékaři, lidé ve službách, hospodští, pracovníci podniků, kteří vyjížděli do zahraničí, ti všichni měli přístup k valutám, jejichž směnou měli přístup k bonům.
Už od poloviny 70. let minulého století stála značná část našeho zahraničního obchodu, ale z části i domácího na tom, co a jak se v zahraničí úspěšně prodá, na vekslácích a na směnné schopnosti nákupčích a „obírání“ cizinců, kteří do republiky zavítali. Šedá ekonomika nabývala obrovských rozměrů a řada lidí už své příjmy rovnou přepočítávala rovnou na tuzexovou měnu, za kterou nakupovala kvalitní – vývozní zboží.
Pro obyčejné lidi bylo, kteří si chtěli koupit džíny, bylo nutné si bony obstarat. Takové zboží na pultech státních obchodů nebylo. Zrovna tak čokoláda, žvýkačka, káva, které zase byly v Tuzexu lacinější než za koruny.
Tuzex, to byl pojem, značka kvality. Nebylo občana, rodiny, která by v Tuzexu aspoň někdy nenakoupila. Tajemníci vedoucí strany, pracovníci státních úřadů, policisté. Všichni jsme to brali tak, že je to samozřejmost, kterou nelze změnit. Koho by tehdy, na jaře roku 1989 napadlo, že do roka nebude po Tuzexu ani památky. Tuzex byl relikt své doby a vidíte, v rámci retro vzpomínek zapomínají lidé na zlé a ponižující. Tuzex se vrací a lidé vzpomínají. Spíš s tou dobou spojují své mládí, sílu a radost ze zdraví a mládí, kdy jim svět ležel u nohou. A že tomu tak je, ohlížejí se a vzpomínají. Vlastně se není čemu divit. Takže proč neotevřít v Berlíně retro Tuzex? Předpokládám, že v Liberci nebo v Jablonci vyroste také aspoň jeden. A lidé tam budou chodit a chlubit se starými tuzexovými poukázkami, které jejich rodiče nestačili před čtvrtstoletím utratit. A budou se, stejně jako oni ptát, zda mají lázeňské oplatky, čokoládu nebo bonboniéru Lidka (patrovou), párky v plechovce, dobrou kávu. Jakoby tohle zboží nebylo vedle v sámošce. Nechte je. Nechtějí změnu režimu. Chtějí, aby se vrátilo něco, co se nevrací. Mládí...

Dva velvyslanci z Liberce

V padesátých letech minulého století jste v Liberci a jeho okolí mohli slyšet zvláštní bonmot: Každý stát má v Moskvě jednoho velvyslance, jen město Liberec tam má dva: Kreibicha a Appelta.
Byla to pravda. Rudolf Appelt patřil k předním dělnickým vůdcům za První republiky, který pocházel z Dolního Hanychova, narozen v Erbenově ulici č. 28 (později žil v čísle 97). Již od mládí se zajímal o politiku a byl členem Sociálně demokratické mládeže, jejímž vedoucím byl liberečák Karel Kreibich.
Rudolf Appelt byl profesionálním politikem tak, jako K. Kreibich. Za Druhé světové války pracoval v Londýně, byl členem moskevského vedení KSČ. Po osvobození ČSR odešel jako antifašista do sovětského pásma Německa, kde zastával různé vysoké funkce. Po utvoření Německé demokratické republiky byl jmenován velvyslancem NDR v Sovětském svazu a v Mongolsku.
V letech 1950-52 byl velvyslancem Československa v Moskvě také jeho učitel, Karel Kreibich. V diplomatických kruzích v Moskvě bylo známo, že jsou oba přátelé a ze stejného města, proto byl onen bonmot možno slyšet i v Moskvě.

Dobrá zpráva pro Liberec

Nevím z jakých zdrojů čerpalo, ale faktem zůstává, že žaponské velvyslanectví v Praze uvedlo ve fatální omyl žaponský císařský dvůr. Ono těch malých šikmookých přičinlivých redaktorů běhá po Praze celá fůra a pakliže objeví cokoli, co jim byť jen vzdáleně připomíná ty jejich Ostrovy vycházejícího slunce, pak jsou celí natěšení.
Tak se přihodilo, že jeden takový redaktor se přichomýtl na bůhví jaké recepci pro odcházející primátory k rozhovoru jednoho, co vyprávěl druhýmu, jak u nich mají pomník, co sice není až tak pomník, ale lidi k němu stejně nechodí. No, ten druhý na to, mezi chlebíčkem a horkou čokoládou, praví, že o tom ví a že by to mohlo být žlutý nebezpečí a pak se spolu odebrali k opékanému praseti a sardelkovým očím.
Ten Žaponec si to všechno natočil i s obrazem a nedělalo mu zas tak velkou obtíž při žaponské technice zjistit, co že to přijelo do Prahy ze severních Čech za dvě paka, která, když se napijí, nevědí, co žvaní. A že tihle dva toho namluvili, nebylo pro malýho Žaponce problémem jet do toho města Liberce, proslulého tím, že mu nic z majetku nepatří a najít tam pomník nepomník.
Byl takový, jak ho ti dva troubové popsali a Žaponec, když ho bystrýma očima nazřel, uznal, že našel svoje opodstatnění v téhle zemi. Hned za čerstva napsal pro noviny v Žapónii: Senzace – V Česku mají pomník věnovaný neznámému samuraji!
A hned při čerstvé mysli všem na žaponském velvyslanectví vtloukl do hlav, jak že se věci mají v tom Liberci. Že na vlastní oči tam viděl vyhřezlá střeva opletená kroužkovou zbrojí, vše úhledně zabalené v drátěném plotu a umístěné před kasárnami. Suma sumárum, tohle město bez koruny, postavilo pomník žaponkýmu samurajovi. Mermomocí se chtěl spojit s dodavateli, firmičkou Cpalijum, či jak jí ti Češi říkají, že je sice nepřebernou studnicí vědomostí, ale tady se asi sekla, tenhle pomník patří rozhodně na ostrovy, domů, do Žaponska. Ale nebyla s nimi řeč. Jsou to patrioti a takových soch prý město ještě nemá dosti.
A tak se žaponskému velvyslanectví dostalo tý cti, dojednat s městem Libercem kdesi v Česku, návštěvu světového významu. Sám žaponský císař s rodinou a pekingskými psíky, ti všichni přijedou do Česka v Liberci a podepíší zlatými péry dohodu, už teď jistou, o lásce a spříznění. Na paměť tohoto kroku pokřtí sochu neznámého samuraje, která stojí v tomhle koutě světa u Dolních kasáren, kousek od muzea. To všechno už dojednáno jest.
A tak se paní císařová, mandarini a palácoví psíci chodí učit skákat o stošest. Jen žaponský císař nemusí, ten se učí česky větu: „Dík pánové a zvláště Diknerovi, že máte mandarinova střeva v té krásné kleci na ulici v parku u kasáren v Liberci a teď navážeme s vámi smlouvu vynikající.“ Dlouhá je to věta, však je taky z péra žaponskýho mandarína, co ztratil syna a myslí si, zda v tom Liberci nejsou vystavená jeho střeva. Ach bože, jak je to živé! Jako by to bylo včera.
Na počest souznění a naplnění tužeb města, Tokio – osa – Liberec se pil ve městě Jakamarus, likér z žaponských listů bambusu a loje, co se dává pít jen vyvoleným starostům, primátorům, palácovým psíkům a milovníkům chryzantém.
Není dost slov, co řekl ten či onen. Radnice svítila do rána a Neptun zas v kašně nabídl lidem vodu s rumem z lihovaru v Krásném Březně, kde neměli tak dobrý nápad jako ve městě pod Ještědem, postavit sochu neznámého samuraje hned vedle kasáren. Věřte, nelituje toho nikdo. Udělali dojem na žaponskýho císaře skrze pár trubek, pletivo a projekt, který kdosi polil červeným vínem nebo kafem, takže jeho název nebyl k přečtení a otočili jej nohama k nebesům. A hle, co dobrýho to městu přineslo!
Teď, podle dalšího otočenýho projektu se počítá s lyžováním na červen a v srpnu na druhou sobotu. A to už je jisté.

Podle a ke cti Jaroslava Haška volně zpracoval
Egon Wiener

čtvrtek 9. září 2010

Šestá pohlednice

Bylo mi pět let. Někdo dole u dveří zvonil a zvonil. Moje maminka s otevřením nijak nespěchala a tak jsem seběhnul dolů já a otevřel. S otevřenou pusou jsem jen zíral. Na schůdcích před „Nordlichtem“, tak se říkalo našemu domu, protože na jeho fasádě se stále ještě skvěl onen nápis „Severní záře“ stál proti mně chlap s velkou cedulí. Co na ní bylo napsáno? Nevím, ještě jsem nechodil do školy.

Chlap nemluví, něco huhlá a ukazuje na papír. „Mamí! Mamí!“, řvu jako tur a snad jsem si i cvrnknul do kalhot. Strachem. Maminka byla dole v cuku letu. Řval jsem prý tak zoufale, že brala schody po třech. Chlap se s ní začal dohadovat tak nějak divně. Vůbec jsem mu nerozuměl. Pořád před sebe strkal tu kartičku. Po chvilce maminka odběhla zpět do patra pro peníze a dala mu nějakou bankovku a on jí na oplátku strkal nějakou obálku. Muž se otočil, ukláněl se a stále cosi mumlal. Když odešel dostalo se mi vysvětlení.

Ten člověk byl hluchoněmý a na lístečku měl napsáno, že jeho živobytím je prodej kreslených pohlednic družstevně vytisknutých v Brně. A že děkuje za jakýkoli obnos, který za pohlednice obdrží. Nejedná se o žebrotu. On a jemu podobní se snaží výrobou a prodejem pohlednic nebýt světu na obtíž.

Tenkrát mi maminčino vysvětlení nic moc neříkalo. Pohlednice v obálce jsem později „opět objevil“ asi po deseti letech. Matka mi opět zopakovala onen krátký úsek života, který byl spojen s pohlednicemi hluchoněmého. Tenkrát jsem to už obrečel. Maminka mi pohlednice v obálce dala a řekla, abych si tuhle životní epizodu zapamatoval a nikdy nezapomněl pomáhat lidem, kteří to potřebují.

Nezapomněl jsem. Pohlednice od hluchoněmého mám dosud ve sbírce, vedle těch vzácných a drahých. Připomínají mi bezstarostné dětství a setkání s těžkým lidským osudem. Snad tenkrát jsem si poprvé uvědomil, že lidská solidarita musí být a mohu-li pomoci, pak musím. Obálka s hlavičkou Družstva invalidů a pěti pohlednicemi ve sbírce mi připomíná hluchoněmého, který tak dlouho zvonil a mou maminku, která mi příhodu znovu převyprávěla, abych nezapomněl.

Šestou pohlednici jsem z oné obálky už před lety vyndal a dal si ji do osobního archivu mezi staré rodné listy, vysvědčení a fotky těch nejbližších. Proč asi? Jsem zbytečně sentimentální? Určitě ne. Snad jenom sám v sobě hledám sílu onoho člověka, který navzdory osudu tak dlouho zvonil, až jsem mu otevřel dveře...

Mníšek u Liberce není Mníšek pod Brdy

Prázdniny, to pro mne byl Mníšek. Ne ten u Liberce, kam to mám, co by kamenem dohodil, ale ten u Dobříše, Mníšek pod Brdy. Však si je taky lidé pletou, ale já, na ten, kam jsem rok co rok jezdil na prázdniny, nedám dopustit. Už jen to, že babička bydlela v nájmu v honosné vile po někdejším kancléři prezidenta republiky bylo dostatečné k tomu, abych si vilu s obrovskou přilehlou zahradou zamiloval.
Kancléř Přemysl Šámal byl za Protektorátu nacisty popraven. Zúčastnil se, stejně jako za První světové války, aktivně boje za republiku. Lidmi byl dobře znám, oblíben a milován. K jeho funkci na Pražském hradě se pojí působení takových osobností, jako byl Gut-Jarkovský, architekt Plečnik, celá plejáda spisovatelů, herců, hudebníků, malířů a vědců. Ti všichni, počínaje Bedřichem Hrozným a konče Eliškou Junkovou (prvorepublikovou automobilovou závodnicí), měli za čest poslat panu kancléři pozdrav, pokud vycestovali kamkoli. Tak se v mé sbírce začaly objevovat pohlednice psané předsedou vlády Tuzarem, ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Herci a vědci, kteří kancléře navštěvovali, přiváželi Šámalovi grafiky či jiné suvenýry.
V dobách mého mládí se zde toto vše nacházelo, naházené halabala v altánku na zahradě, na půdě nebo rozvěšeno na zdech vily. Staré zbraně, balkánské kinžály, orientální masky, grafiky Jana Preislera i Vojtěcha Preissiga. Předchozí nájemníci vily takové věci považovali za haraburdí a krabice takových a podobných skvostů a knih z knihovny původního majitel, hromadili ve sklepě a po různých místech. Nikdo je nechtěl a tak tiše čekaly na oheň, na nějakou tu oslavnou vatru.
Mimochodem, takhle nějak prý skončily i sbírky z Mníšeckého zámku. Dole, v blátě rybníka, jako snad i pozůstalost po mníšeckém rodáku F. X. Svobodovi, známém spisovateli. Co nebylo zničeno, bylo to nic, co zbylo po farské kuchařce z Mníšku pod Brdy, autorce slavného prvorepublikového trháku pro děti „Kája Mařík“.
Do Mníšku pod Brdy jsem tedy každý rok jezdíval s tím, že to, co se mi tak líbilo, se překvapivě neztratilo a bylo dál k volnému použití. Postupně jsem se osmělil a vlezl všude, abych prozkoumal ony vskutku nesmírné poklady české kultury z první poloviny 20. století, které tu byly k nahlédnutí. Něco podobného jsem viděl už jen jednou. V Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, zamčené na devatero zámků, střeženo jako oko v hlavě a ošetřeno klimatizací. Sahat? Dovoleno jen vyvoleným a v bílých rukavicích...
Mé exkurze do světa osobností, „Národní galerie“ a „památníku národního písemnictví“ skončilo, když si strýček Karel postavil dole ve městě rodinný domek a odstěhoval se tam i s babičkou. Tím také končí má povědomost o tom, kam to bohatství přišlo a zda si jím někdo vylepšil interiér bytu.
Nyní a provždy zůstane město Mníšek pod Brdy městem velkých osobností a památek, kterých si nevážilo. Vždyť v Mníšku pod Brdy žil nějakou dobu i rebel a filozof Egon Bondy (Fišer) a má laskavá babička, se kterou jsem chodil na klásky a krmil šiškami husy. Babička, která měla za okny mořskou cibuli na rány, u které jsem spal pod husím peřím nacpanou duchnou na slamníku plném dlouhé voňavé slámy. Tam žil můj strýc Karel, zedník a štukatér nebývalé zručnosti, známý trvanlivostí a krásou odvedené práce.
Mníšek byl vždycky plný zajímavých lidí. Moc mě tedy potěšilo, když v tomto roce 2010, po velké povodni na Liberecku, ti mníšečtí od Dobříše pomohli sbírkou mníšeckým u Liberce.

Má setkání s Gustavem

Začnu tím, že před patnácti lety, 24. srpna 1995 vyhořel Hnojový dům Gustava Ginzela na Jizerce, v Jizerských horách. Globetrottel Gustav. To prosím není nadávka, tak jsme mu my, co jsme ho dobře znali prostě říkali a on sám dával všelijakým těm přízviskům pádný důvod. Na první pohled a snad i na druhý, byl cvok. Cvok laskavý, jízlivý, chytrý a svérázný, jakému nebylo rovno široko daleko.
Když v rove 1964 průtokem vody z potoka odhnojil svůj právě koupený dům, dal tím průchod báchorkám a lidové tvořivosti. Především však zviditelnil sebe jako člověka, který je prostě jiný, musí být jiný, jiné musí ohromovat a bavit. Bůh ví, co se mu při tom honilo hlavou, co si myslel o zájmu, které jeho nekomformní chování vzbuzovalo v nás, které ohromoval, poučoval a bavil.
Faktem zůstává, že on a jeho Hnojový dům se stali pojmem nejen v Čechách, ale především v sousedním Německu. Gustav byl Němec jako poleno a jeho způsob vyjadřování v češtině měl k dokonalosti českého jazyka hodně daleko. (Mohu to dobře posoudit, v mé rodině by se našly
snadno podobné příklady). Nezapomenu na jeho konverzaci s knihkupcem Fryčem, v jeho prodejně knih. Gustav, v kožených kalhotách, v podkolenkách a se snahou hovořit česky, líbezným akcentem cosi požadoval. Odpovědi se mu dostalo, ale odcházel nespokojen. Nevím, co tenkrát chtěl, ale čeho se nedočkal byl obdiv a speciální zájem. Stávalo se. Občas mu kdosi nesedl a Gustav se neuměl přemoci.
Přesto měl fůru kamarádů a obdivovatelů z Čech, NDR i NSR, kteří přijížděli i z velké dálky, aby slyšeli legendu česko – německého pomezí, kterému establishment nebránil cestovat. Jeho ztřeštěnosti a happeningy (už tenkrát) byly sice naruby obráceným světem oficiální kultury a společnosti, ale byl tolerován. Snad se mu obdivoval i bývalý předseda tehdejší vlády Lubomír Štrougal, taky obyvatel z Jizerky. Bůh ví, čím se Gustav tak „zasekl“, že mu bylo tolerováno, za co by jiný skončil třeba v base.
Onehdy jsem se bavil s jedním Sasem v Žitavě, který mě přesvědčoval, že Gustav byl disident. Nepřesvědčil mě, já si myslím, že byl tak trochu cvok. Milý, neškodný, inspirující a jak si sám říkal globetrottel. Tak se přece říkalo všem výjimečným jedincům. Napadá mě, přirovnání k malíři Guttmannovi z První republiky nebo v současnosti s Knížákem. To jsou oni. Sebestřední egoisti někdy i se zlatým srdcem. Alespoň někteří. Gustav Ginzel mezi ně určitě patřil. Jeho dům, to byla svatyně chlapa, kterému byl svět malý. Kamarád a přítel z jiné planety.
Ve středověku by ho upálili, v našem světě byl vítán. Svou víru nikomu nevnucoval a neměl následovníků. Zemřel 28. listopadu roku 2008. Jeho mysl už dlouho bloudila pampami Jižní Ameriky, dálkami Sibiře, vyprahlými pouštěmi Austrálie. Jeho duch je teď svobodný, tělo oproštěné od kožených kalhot a vysokých podkolenek, odpočívá tiše v zemi. Jeho proslulý dům je zavřený. Není druhého Ginzela, který by nás jím provedl a nabídl přístřeší.

Čarostřelec

Když jsem se před spoustou let přel s městským archivářem Vladimírem Rudou o to, jak to bylo s operou Čarostřelec skladatele C. M. von Webera napsanou v Lázních Libverda, dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí. Z toho, co jsem se dočetl, vím, že Carl Maria von Weber žil velmi neklidným životem. Procestoval značnou část Evropy. Od roku 1800 žil u sousedů v Saské Kamenici a ve Freibergu. V roce 1804 se začal živit jako kapelník. V Praze dirigoval od roku 1813 operu Stavovského divadla a do této doby spadá jeho cesta k nám, na sever, do Liberce a do Lázní Libverda.
Vladimíru Rudovi se podařilo zjistit itinerář jeho cesty z 8. července 1814 z Prahy do Libverdy. Weber vyjel časně z rána. V Záskalí před Hodkovicemi museli cestující opustit dostavník a vyjít pěšky po pěšině do Horního Záskalí, kde na ně už čekal vůz. To už byl večer a blížil se čas na přespání. K tomu posloužil liberecký hostinec U Zlatého beránka. Ráno C. M. von Weber pokračoval dostavníkem přes opevněné město Frýdlant v Čechách do Libverdy. Tam pobýval až do 30. července roku 1814. Je zaznamenáno, že se nevyhýbal léčebným procedurám, pil místní minerálku a chodil po okolních lesích s kytarou, na kterou prý při odpočinku hrál.
Faktem zůstává, že tak, jak napsal Weberův syn Max, Carl Maria v Libverdě nekomponoval ani nehrál, protože jediný dostupný klavír byl porouchaný. V hlavě se mu už od roku 1810 rodil námět na operu Čarostřelec a to po přečtení knihy autorů Augusta Apla a Fridricha Launa. Libreto, podle knihy zmíněných autorů, ale pochází ze západočeských pohraničních lesů. Celé to spojení s Libverdou a Jizerskými horami bylo navozeno konkrétní osobou v postavě Přemysla Otakara II., který se v našem kraji bohatě angažoval. Byl to on, kdo mimo jiné povýšil Žitavu na město a v únoru roku 1278 stačil ještě „prodat“ Rulkovi z Bibrštejna území, na kterém žijeme, včetně Jizerek a Frýdlantska s Libverdou.
Samotná opera Čarostřelec měla premiéru v Berlíně 18. června roku 1821. Scéna ve vlčí sluji, která tolik připomíná údolí Štolpichu a vyvolala mínění, že se opera odehrává v Jizerkách, se ale v mysli autora odehrála v západočeských pohraničních horách. To ovšem nic nemění na tom, že slavný hudební skladatel raného romantismu se za svého pobytu v Libverdě cítil skvěle a v Panském dvoře Clam-Gallasů se mu spalo skvěle. Alespoň o tom mě před lety přesvědčil přítel, liberecký archivář Vladimír Ruda.
Jinak si ovšem myslím, že náš Štolpich je ten pravý Vlčí důl, nebo ne? Kdo to ovšem dnes rozhodne...

Exponát z Liberce

Tu obrovskou starou motorku jsem kdysi viděl vystavenou u Tesca v Liberci. Teprve mnohem později jsem si uvědomil, o jaký unikát šlo. Jsou věci, lidé a okamžiky, na které vzpomínáme dlouho. Mezi ně určitě patří má první vzpomínka na motocykl Böhmerland.
Nedávno se mi do rukou dostaly noviny z roku 1986 věnované naší československé účasti na světové výstavě EXPO86 v kanadském Vancouveru. S překvapením jsem četl o motorce, kterou jsem kdysi viděl vystavenou v Liberci.
Článek popisuje naše úspěchy a zájem o vystavené exponáty. Jedním z největších trháků výstavy byla motorka, exponát z Liberce. Pořadatelé EXPA dopravili do Vancouveru motocykl Böhmerland, pracovníka rozvodny Bezděčín, pana Karla Mareše z Liberce, který tento poklad z 20. let minulého století objevil. Dokonce se mu podařilo k ní sehnat i původní dokumenty.
Motorka je skutečné monstrum dlouhé tři metry s obsahem 600cm3. Majitel s ní už tenkrát sjezdil celou řadu zemí a účastnil se desítek srazů veteránů. Článek uvedl i skutečnost, že má ohromné zážitky z cest na tomto stroji, kdy musel čelit nabídkám o odkoupení za opravdu velké sumy, když to jeho Böhmerland natřel nejen mladším motorkám, ale i autům. Dále jsem se dočetl, že ve Strakonicích mají seznam 42 výrobců podobných značek, které ve světě vždy prezentovaly naše výrobky, auta i motorky, počínaje firmou Laurin a Klement. Mezi nimi je i liberecká firma Linser, která vyráběla skvělé motocykly v letech 1904-1918. Böhmerland vyráběl Albín Liebisch se 16 dělníky v Krásné Lípě u Varnsdorfu.
Je to krásný pocit, vidět ve světě výrobek, který vzešel z rukou lidí našeho kraje, města či státu, ať je dnešní nebo vyrobený před devadesáti lety. Je škoda, že čím dál tím víc se naše výrobky ztrácí ve světě levného zboží sériové výroby. Současné EXPO v Šanghaji se například chlubí i filmem o krtečkovi. Číňané vůbec netušili, že je od nás, ačkoli se jim tak líbí. To ta slza plná zlata jim o Česku mnoho nepoví.

Hrajeme, poznáváme, sbíráme – Sestav si svůj svět

Myslím si, že to podstatné už bylo vymyšleno. O to víc mě překvapil pan inženýr Ulrych z Nymburka svým nápadem. Systém puzzle využil ke hře Putování Českým rájem, něco, co jsme tu ještě neměli. Magnetické střípky, 43 kusů, jednoduchá estetická doplňovačka toho nejhezčího od Sychrova přes Frýdštejn, Malou Skálu k Sobotce, Kosti, Lomnici nad Popelkou až po Jičín.
Všude, na všech zajímavých místech tohoto kraje si můžete splnit svůj sen. Uchovat si vzpomínku na něco krásného, co jste právě viděli, zakoupením sáčku s magnetickými střípky, které pak doplněné dalšími doma vytvoří vzpomínku na kousek kraje, který jsme navštívili a postupně si je dovezli domů.
Málo lidí při své práci přemýšlí tak, aby její výsledky přinesly ovoce tak sladké jako střípky pana Ulrycha. Zábava, poučení a radost v jednom. V konečném výsledku pak krásný složený obraz české krajiny, navštívený vámi nebo vašimi dětmi a sestavený podle podkladové mapy. Podchycená lovecká a sběratelská touha vytvořit a mít kompletní obraz památek Liberecka, Jablonecka, Turnovska a Jičínska. Další návštěvy a poznávání historie kraje, cestovatelská mapa vzpomínek v dětském pokoji. Protože se střípky mohou i měnit, vzniká tu nový sběratelský artikl, kterým lze „okoukaný“ dílek zaměnit za jiný. To jako sběratel dovedu ocenit a tak si myslím, že nápad pana Ulrycha z Nymburka by neměl zapadnout. Má na to zaujmout návštěvníky hradů a pamětihodností Českého ráje. Sestav si svůj svět. Objevili jste ho i vy? Už máte sestaven ten svůj, skvělý prázdninový obraz vzpomínek? K tomu vám poslouží hra i soutěž Sestav si svůj svět.

Nádraží

Letět kamkoli vlastně znamená, nějak se k tomu letadlu dostat. Méně častěji se tak děje vlakem, z nádraží. Vlaková nádraží, to jsou zároveň přístavy. Je z nich k moři jen skok. Napnout plachty a letět s větrem o závod. Pokud se chcete se mnou vrátit, pak šup na zem a hurá na nádraží. Začněme s tím libereckým. Ty staré, opravdu staré především pláštěm, budovy z druhé půli 19. století se podobají jedna druhé jako vejce vejci. Dá se říci, jako jedna kasárenská budova té druhé, jako divadlo divadlu, most mostu a přece...
Každé je jiné a nás, co cestovali vlakem celé své mládí, nepoučujte, protože my nádraží svého mládí známe. Od těch nejmenších zastávek z plechu nebo dřeva až po ta monstrózní. Jsou to oázy o jedné studni s pitnou vodou a palmami pod nimiž je stín. S červenou čepicí a píšťalkou, karbidovou lampou na konci souprav, které mizí v dálce. Tunel, kterými vlaky opouštějí sychrovské nádraží, perón, kde rackové v Turnově zalétali k oknům kupé.
V mém milovaném Machníně paní s klikou od závor točila jako o život, pak tyčí přehodila výhybku a prodala mi jízdenku. V Hrádku nad Nisou se zase vlaky kupily před cestou do Žitavy, libereckým nádražím šly dějiny, V Chrastavě zastavuje vlak těsně u fabriky, chotyňští musí na nádraží do kopce. Co zastávka, to uvnitř jiné nádraží. Karlov, Novina, Křížany. Všude tam někdo přišel o život, sem tam se na nádraží i někdo narodil.
Ještě občas je ve svátek slyšet jak houká lokomotiva, jak píšťala vypouští nad tendrem s uhlím páru, bílý mrak. Skřípou kola a koleje se tetelí horkem. Vzpomínáte na smradlavé záchodky, nesrozumitelný nádražní rozhlas, čekárny plné lidí, lavičky, prodejny novin, teplé párky, pivo, limonádu?
Nádraží, to byl svět velkých cest, cest do práce i do přírody. Za babičkou do Prahy a pak dál, do Mníšku pod Brdy. Neznám hezčí cestu, než tímhle spojením. Snad ještě po nádherných mostech ve Smržovce a Kryštofově údolí. Na tunely jsem zapomněl! Do Frýdlantu, do Turnova. Cestu z Brodu do Semil nad klikatící se řekou kolem Labe, Vltavy, vlakem z Ústí do Teplic, Děčína přes Varnsdorf nebo přes Českou Lípu. Svět v kostce. Svět krásných nádraží, kolejí a cestujících lidí....

Tři opravdu zajímavé výstavy

V Liberci probíhají tři výstavy, které mají jedno společné. Pokoru a výraznou chuť žít. Žel, již první výstava v prostorách Krajské vědecké knihovny nás nutí společně s vystavovateli akceptovat to nejtragičtější, co na životě je. Smrt. Smrt, kterou s sebou přináší netolerance, popírání lidské důstojnosti, vše, co známe pod pojmem fašismus, nacismus, antisemitismus. „Anna Franková – Odkaz pro současnost“. Jak výstižné a jednoznačné, aktuální a současné v době, kdy v ulicích našich měst pochodují mladí lidé skandující.“Židé do plynu!“. Popírání holocaustu je současným, útokem na Židy a Izrael., na jediný demokratický stát Středního východu. Je mi smutno při vzpomínce na oběti rasové nenávisti, na hromady opuštěných dětských hraček, kočárků a vlasů, toho mála, co zbylo po zavražděných židovských dětech. Smutno z toho, že naše generace neumí čelit neofašistické ideologii.
Svět tváří, výrazových schopností kontrastních barev, němého výkřiku. Svět zpovědi a velké lásky fotografa Vladimíra Vlka k objevu, který stojí před jeho objektivem. „Viděno černobíle“ - Vladimír Vlk, Liberec, Sokolské náměstí, Čajovna 82 vůní.
Třetí výstava je retrospektivou jednoho z nejlepších profesionálních fotografů. Chtělo by se říci naší planety, ale buďme pokorní – jednoho z nejlepších libereckých profesionálů, který se má čím pochlubit. Milan Drahoňovský, přítel a fotograf umí fotografovat cokoli a jeho poslední výstava v Severočeském muzeu v Liberci to ukazuje v plné nahotě. Od krásných děvčat, jejichž šatem je půvabná nahota, přes lesy a hory našeho pohraničí. To říkám záměrně, neboť fotograf „umí“ nejen Jizerky, ale i Šumavu. Výstava obsahuje i knihy, které mistr Drahoňovský doprovodil fotografiemi i onen „úlet“ na Šumavu, který jen potvrzuje, že kdo umí doma,ve světě se neztratí. Výstava, která je ve v libereckém muzeu ke zhlédnutí reprezentovala náš kraj v loňském roce v Českém centru v Berlíně.
Všechny tři výstavy dokumentují, že krajské město má co nabídnout svým návštěvníkům i na poli výstavním. Škoda, že všechny tři výstavy spojuje ještě jedna věc. Jsou ke zhlédnutí jen v tomto měsíci, v září 2010.

Proti Hitlerovi

V roce 1935 získala Henleinova strana nejvíce hlasů voličů v severních Čechách. Následující rok byl rokem rozmachu fašistického hnutí. Slávou opojený Konrad Henlein vystoupil 23. 2. 1936 na Německé univerzitě v Praze s projevem o německé kultuře v Československu. Jeho řeč byla snůškou nacistické ideologie, kterou na následných přednáškách v Sudetech pomáhal dál šířit osobně Josef Goebbels.
V Liberci bojovali henleinovci především proti židovskému řediteli divadla Barnayovi a proti udělení domovského práva německému spisovateli Heinrichu Mannovi. To vše se odehrávalo na pozadí doznívající hospodářské krize, která velmi citelně dopadla na české a německé obyvatelstvo pohraničních oblastí ČSR.
V okrese Jablonec nad Nisou, Liberec a Frýdlant v Čechách bylo v těchto letech asi 28.000 nezaměstnaných. Spotřební průmysl, textilní a sklářská výroba stagnovaly. Sudetoněmečtí fašisté z problémů, které republika měla, obviňovali vládu v Praze. Demokraté na ofenzivu sudetských fašistů odpověděli dvěma shromážděními antifašistů v roce 1936. Na liberecké Střelnici se sešlo 1.200 účastníků manifestace, která odmítla Henleinovo pojetí řešení hospodářské krize a kulturního rozvoje Němců v Čechách.
Řečníci jako R. Appelt, K. Kneschke a J. Winternitz našli argumenty, které přeměněny v činy mohly zastavit šíření nacistické demagogie. Žel, až okupace československého území nacistickým Německem a Druhá světová válka jim daly za pravdu. V boji proti nastupujícímu fašismu zůstávala snaha německých antifašistů na severu Čech osamocena. Přesto a často za velkých obětí bylo dost německých občanů našeho kraje, kteří se fašistům postavili. Organizovali řadu akcí, ke kterým patřilo i vystoupení pěveckého sboru moskevského rozhlasu pod vedením A. Svěšnikova dne 13. června 1936 ve vyprodaném libereckém divadle.

úterý 7. září 2010

Z okna Stavoprojektu

Není v Liberci lepšího místa, odkud můžete fotografovat kolem proudící dějiny než z okna bývalého hotelu Schienhof, později Praha, ještě později Stavoprojekt a dnes opět po spirále zpět, z Hotelu Praha . I tak lze pojmenovat dvacáté století v Liberci a v jeho okolí.
Z okna Stavoprojektu fotografoval úspěšný projektant a srovnatelně úspěšný fotograf, můj soused na pavlači panelákového poschodí Vladimír Vlk, dlouholetý člen Fomaklubu Liberec, který své nádherné fotografie vystavuje na mnohých místech naší vlasti. Má se čím chlubit. Takové fotografie se hned tak nevidí.
Na první pohled jsem si myslel, že vidím obraz Kamila Lhotáka. Na libereckém letišti barel, vlajka, kus hangáru a nebe modré jako šmolka. Nebo ty jeho stromy! V pokoji mi visí strom Oty Janečka. Soused má stromů podobných celou galerii...
Vladimír Vlk je fotograf par excelance. Je to dar boží, nafotit trávu, aby nestudila, chodník, aby hřál, kovové zábradlí, kterému se zachtělo být Eifelovkou. Jeho fotoaparát umí utišit vítr, zastavit vlny a roztančit stromy. Z vycházek do přírody se vrací, jako by fotil databázi, kalendář z archy Noemovy. Co fotka to dokument, vzpomínka i sen, jak by jednou měl tenhle svět vypadat. To všechno umí jeden fotograf, o kterém lidé ani moc neví. Obrazy v modrém, červeném i zeleném provedení.
Jako malíř maluje, Vladimír Vlk fotí. Co fotka, to cesta do jeho nitra, hluboká sonda. Nedá se předpokládat, že by k sobě byl nekritický. Fotografie jsou precizní a je v nich pokora i vejšlap na Mont Blanc. Kdo umí tohle, musí být fajn chlap.
Vladimír Vlk má dar pozorovat a zakonzervovat prchavý okamžik na fotografický papír, zvětšit ho nebo zmenšit. Potěšit svět výstavami svých prací. V současnosti zrovna jednou aktuální v Čajovně 82 vůní na Sokolovském náměstí v Liberci. Běžte se podívat...