středa 27. října 2010

Hurá do vody

Nevím, jak si letos nájemci koupališť pomohli, ale na severu bych do koupališť neinvestoval. Opačně se zachoval za První republiky řezník a hostinský F. Richter, když za své nechal postavit nedaleko liberecké vápenky nad starými pekárnami tehdy jedno z nejmodernějších koupališť. To bylo otevřeno 21. května 1933 a ve své době patřilo opravdu ke špičce ve svém oboru. Mělo dětské brouzdaliště, věž na skákání do vody, travnaté plochy k opalování, stánek s občerstvením a moderní kabiny. Napájeno bylo filtrovanou vodou z janovodolského potoka, což bylo před několika desítkami let příčinou jeho uzavření na dlouhou dobu. Dnes, po vyřešení problému, je koupaliště v plném provozu. Za zmínku stojí i to vždy pekelně studené ruprechtické Lesní koupaliště, vybudované v letech 1934 – 1936, stále opravované a následně zavírané.
Historie společného koupání má na Liberecku a Jablonecku slušnou tradici. Je spojeno s osobou nám známou, se jménem plavčíka Antonína Skopka, který vyučoval plavání již v roce 1837 na rybníku za libereckou továrnou směrem k Jablonci nad Nisou. V tom pokračoval v letech 1840 – 1841 na rybníčku za dnešní zoologickou zahradou a na vodní nádrži textilky ve Františkově.
Boom veřejného koupání pro místní i přespolní začal otevřením prvního koupaliště napájeného ruprechtickým potokem, které bylo nedaleko dnešního libereckého muzea. Stejná voda napájela v letech 1886 – 1893 rybník vhodný ke koupání na dnešním Tržním náměstí. Do podvědomí Liberečáků se ovšem nejvíce zapsalo koupání na rybníku před ZOO. Takzvané Jezírko sloužilo plavcům do vzniku ZOO v roce 1918 – 1919, kdy se tam koupat přestalo, ale na lodičkách, zrovna tak jako v zimě bruslit, se smělo i později.
Opomenout bych neměl veřejná koupaliště na Nise. Ta nebyla regulována a sevřena v hlubokých korytech. Její volné břehy a meandry zrovna vybízely ke koupání. Žel textilní fabriky brzy zabarvily vodu do nebývalých barev a tak i z toho důvodu byla koupaliště z let 1854 – 1879 na Nise ze zdravotních důvodů zrušena.
Na přelomu minulého století vzniklo další, třetí koupaliště, v Růžodole I za viaduktem, pod dnešním gymnáziem, dnes už desítky let zrušené. Zrovna tak jako koupaliště v Rochlicích z roku 1905, které je dnes rovněž zasypáno. Co žije, je koupaliště z roku 1901 ve Vratislavicích. Nedá mi to nevzpomenout mého koupaliště za machnínskou vodárnou. Koupaliště se vším všudy. Ani ono se nedočkalo současnosti, přestože bylo v krásném a ideálním prostředí hojně navštěvováno.
Liberecká koupaliště nemají šťastnou a veselou historii. Nedá se mluvit ani o nadějné budoucnosti. Investice do venkovního koupání v krásné přírodě Jizerských a Lužických hor je žel ohroženo většinou chladným letním počasím, které přeje jen otužilcům. Tak tomu bylo alespoň po celých 170 let libereckého koupání.

Konec lhaní si do vlastní kapsy

Máme ten problém za humny. Zatím. Dosud neklepe na dveře v Liberci ani v Jablonci, a přece z něj jde strach. Ztroskotaný projekt multikultury a to díky nechuti muslimů začlenit se do naši evropské kultury – společnosti. Celý princip stojící na společném respektu přistěhovalců i domácích u všech našich sousedů ztroskotal. Muslimové se slovy k němu přihlásili, činy se však rozcházejí se vším, co tak veřejně proklamují. Naše zákony jsou pro ně až na druhém místě. Na prvním místě jsou jejich náboženské příkazy. Tak to má u věřících být. Ale nesmí tím porušovat zákony naše. U nás, kde jsme my doma a kam oni tak rádi emigrují, musí dodržovat a respektovat ty místní. A to oni nechtějí.
Německá kancléřka Merkelová zcela jasně pojmenovala dosavadní snahu za neúčinnou, za „absolutně ztroskotanou“. Naše kultury se žel míjejí a v našem světě nenašli společnou řeč. Řekněte muslimům, že křesťanství, židovství a islám má být zrovnoprávněno a nesmíte se divit, že nebudou souhlasit. Nechtějí slyšet o tom, že by měli respektovat náboženské cítění a kulturu druhých. Pak se ovšem musí smířit s tím, že náš svět „multikultury“ jim bude uzavřen a jejich praktiky netolerance mohou realizovat pouze ve svých zemích, tam odkud přišli a kam by se měli vracet. Až si tohle uvědomí, naučí se naší řeč a budou respektovat naše zákony, pak mohou stavět minarety vedle našich kostelů a synagog. Pokud tak tomu dosud není, pak chybou nebude naše snažení, ale jejich setrvávání v hlubokém středověku.

Na co děti na vesnicích už dneska nedosáhnou

My neměli vzdělávací kroužky, neměli jsme rodiče, co by z nás chtěli borce, vrcholové fotbalisty, tenisty, plavce bojující o medaile a velké peníze. My stavěli boudy z roští, plazili se kanalizací, přemisťovali vše, co nebylo přivázaný, spali v létě v noci ve stanech a boudách, přeli se, hádali a rvali jako koně. V každém průšvihu jsme byli namočení. Stále jsme na sebe a jiné pokřikovali. Chodili i do knihovny, do kina a pili červený, malinový limonády. Sbírali kde co, sušili a vozili to do sběrny. Stáli čestnou stráž u podpisových archů, když krátce po sobě umřeli naši prezidenti. Beneš, Gottwald, Zápotocký.
Já zastavil houpačku v půli oblouku a Sylva vyletěla nešťastně do kopřiv a na ostré kamení. Dal jsem do plechovky moc karbidu a sousedka úlekem upustila sebraná vajíčka. Spadl jsem i s trojkolkou do vykopané senkrovny. Dutý klíč jsem nacpal příliš naškrábanými hlavičkami od sirek a rána byla větší. Klíč nevydržel a mně to téměř utrhlo tři prsty. Bylo mi pět, když jsem tátu zachránil od jisté smrti - „chytil“ ho neuzemněný elektrický proud. S tou samou Sylvou, kterou jsem hodil do kopřiv, jsme si hráli na doktora.
Za domem byl hřbitov a znavený hrobník přesluhoval. Mrtvé vystavoval slunci a my se chodili koukat. To se ještě u nás na vsi zapřahaly za vůz krávy. Zeleninu, králíky a slepice měl u baráku každý. Chodili jsme na trávu, schovávali se ve vzrostlém kukuřičném poli. Chodili jsme za kostel, ale ne do do něj. Kolem byli po válce už jenom ateisti. Mlčeli jsme o tom, o čem si doma povídali rodiče, chodili pomáhat kamarádům, co měli včely, pole i brambory. Pálili jsme nať a pekli v popeli brambory, pouštěli draky, chytali žáby, pulce a raky, mučili motýly, kobylky, mouchy, kočky, topili koťata (to se skutečně dřív běžně dělalo). Trhali sousedům vše, co jim na zahradách uzrálo. Když byla svatba, tak jsme zatahovali a dostali, o co jsme si řekli. Kouřili jsme i bramborovou nať, chodili naproti těm, co přijeli. Tehdy nebyli devianti a rodiče se o nás nebáli. Na vesnici jsme chodili s myslivci do lesa přikrmovat, když lovili, tak kousíček za nimi. Chodili jsme s holkama do břízek na houby. Koupat se v noci na chrastavské „oko“ nebo na stále opravované koupaliště v Machníně, na Jánov sáňkovat, to samé za Mrázkova. S klukama z Bedřichovky jsme zkoumali bunkry – řopíky, za rybníkem „Šarešákem“ nad Chrastavou trápili žáby, do Hamrštejna na hradě slejzali hradby, lezli do opuštěných stodol, hledali zbraně po Němcích, zkoumali opuštěné šachty. Byli jsme u všeho, co se bouralo a bylo toho víc, než co kdo nového postavil.
Všechno se nám k něčemu hodilo. Šli jsme kupředu cestou od pokusu k pokusu. Každý jsme měli nějakou laboratoř, své domácí zvíře, odpovědnost za něco, co nám uložili dělat rodiče. Jezdilo k nám hodně návštěv, hodně se tehdy psalo a na psaní odpovídalo. Lidé si teprve v pohraničí zvykali. Žádný se tu v podstatě nenarodil. Každý přišel odjinud a měl jiné zvyky. My byli první generace jejich dětí a učili se žít spolu. Kluci a holky ze Slovenska, z Polabí, Moravy, děti ze smíšených manželství, Němci, Maďaři, Rumuni, cikáni. Byli jsme trochu jiní než generace pozdější.

Pivo a špek, kdo by to řek

Mít své pivo, bylo jako mít stříbro v pytlíku na opasku nebo pod zámkem v pevné truhlici. Kdo směl vařit a prodávat pivo byl takříkajíc za vodou, neboť bývalo tím málem, co si mohl koupit téměř každý. Pivo bylo zdrojem bohatství, kultury a postavení. Šlechta byla z povolení vařit pivo takříkajíc živa a taky pivo mocně pila. Proč ne. Pokud město smělo vařit pivo, tak se mu vedlo dobře.
Redernové právo várečné udělili městu Liberec v roce 1560. Tím trochu zamotali hlavu již pivo vařícím majitelům domů kolem Staroměstského náměstí (dnes před radnicí), kteří už pivo vařili a prodávali ve svých domech – právovárečných.
To Albrecht z Valdštejna jako jeden z prvních velkoprůmyslníků a hospodářských magnátů kraje koncentroval pivovary do svých rukou a rukou šlechty. S vervou velkokapitalisty a s osobním nasazením zlikvidoval konkurenci, pivo vyvážel a prodával svým vojákům po celé Evropě. Po jeho smrti se vláda nad pivem na severu Čech částečně dostala za velký peníz i do majetku měst, což vskutku nebylo zdarma. Město založilo zdroj příští kumulace majetku, když v roce 1872 vytvořilo předpoklady pro vznik pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou mezi Jabloncem a Libercem. Ten od května následujícího roku vařil a točil pivo chutnající všem, bez rozdílu jazyka, pohlaví a světového názoru.
S průměrnou kapacitou pivovaru z minulých let, 300 tisíc hektolitrů, je Vratislavické pivo zárukou, že chutná a bude svým, dnes už zahraničním majitelům, přinášet jenom zisk. Neboť dnes, tak, jak i včera platilo, mít své pivo bylo a je jako mít své stříbro v pytlíku na opasku nebo pod zámkem v pevné truhle, v pevné měně v zahraniční bance.

Přehrady na Lužické Nise z jiného pohledu

Stále se nám podsouvá, jak naše generace zapříčinila devastaci polí a rozoráním mezí velkou vodu, která nás v poslední době tak velmi trápí. Že jsme přírodu obraceli k obrazu svému, velkým cílům a ideálům.
Velké povodně nejsou zdaleka prvními ani posledními. Povodně mezi Jabloncem nad Nisou, Libercem a dál, krajem Ponisí až k hranicím se Saskem, mají své psané dějiny. Nejeden zápis v místní kronice od roku 1869 hovoří o velké vodě, o ztrátě na majetku, o lidských obětech. Co je zajímavé, že povodně, respektive jejich počet, začal dramaticky stoupat až v první polovině 19. Století a to s rozvojem textilní výroby. V době předchozí ,v první průmyslové revoluci, byly do textilních manufaktur zaváděny parní stroje, které jako zdroj páry potřebovaly stále víc a víc dřeva. Toho bylo dost jak v Jizerkách, tak v Lužických horách a používalo se pouze ke stavbám a při výrobě skla. To se mělo dramaticky změnit. Těžba dřeva náhle přesáhla vše, co znali místní lidé za léta předchozí.
Nenasytné parní kotle obnažily svahy Jizerek a Ještědu. Následek na sebe nedal dlouho čekat. Voda z tajícího sněhu při jarních a letních bouřích prudce stékala z hor do údolí, kde ji Nisa nestačila pobrat. A tak do měst v povodí Nisy přicházela devastující voda. Na Bídu, do prostoru kolem paláce Dunaj, za kavárnu Nisa, Na Rybníček. V obrovských jezerech se náhle, jako malé ostrůvky, ocitly domy liberecké chudiny. Pomoci jim mohla jen přehrada na úpatí města.
Novým momentem, jak uchránit obyvatele měst před velkou vodou, bylo i to, že voda ohrozila i textilní továrny na březích řek. Textilky vodu potřebovaly k pohonu vodních kol a turbín, k praní a barvení látek. Pak špinavou vodu, hrající všemi barvami, vypouštěli zpět do Nisy. Voda páchla a barvila přírodu, zabíjela ryby a vše, co s ní přišlo do styku. Tak viděl Liberec v roce 1865 i mladý Jan Neruda.
Vztah vedoucí k absolutní devastaci přírody a z ní plynoucí ztráty vedly magistrát Liberce a okolní textilní magnáty k radikálnímu řešení. V roce 1888 bylo založeno společenství s cílem regulovat Černou Nisu. Vše urychlila velká voda z 28. července roku 1897, která konečně velkoprůmyslníky donutila konat. Ustavili společnost pro postavení kaskády přehrad na Nise a jejich přítocích.
Na počátku minulého století už nic nestálo stavbám v cestě a tak v rychlém sledu za sebou vyrostlo pět přehrad. Základní kámen k Liberecké přehradě byl položen roku 1903 a zjara příštího roku se začala Liberecká přehrada napouštět. Pokud bych byl hodně ironický, pak bych řekl, že především chránila o pár metrů níže položené textilní imperium Liebiegů. Faktem zůstává, že po regulaci koryta Nisy a po postavení Liberecké přehrady na Harcovském potoce zůstává samotné město pod Ještědem velké vody uchráněno.

Telefonní seznam – okénko do přírody

Jana mi stále připomíná, že jsem k živočichům chladný. Že nejsem za jedno s přírodou, že mě psi neberou. A že má exkurze do života fauny je humorná a někdy i k pláči. S tím už asi nic neudělám. Tak, jako řada z vás, do přírody moc nechodím. Mně úplně stačí, co o zvířatech na konci zpráv uvidím v televizi na Nově.
Kamarádit se se zvířaty není až tak moc zdravé, viz klíšťata, komáři a prudce jedovatí hadi. Je nedostatek sér nebo nejsou k dostání ta pravá. A pak zašlápnete nechtěně ježka a jeden se nedoplatí. Trháte pro svou potřebu pár kukuřičných palic a je tu divoké prase. Chytíte si jen tak pro zábavu rybu a je tu vodní stráž s bločkem.
Vždyť já vlastně, pokud chci poznat zvířenu, nemusím za ní. Pozvu si ji podle telefonního seznamu až domů. A bez stresu že mě pan doktor Ptáček klovne, ing. Ježek píchne, velký pan Ryba polkne, Had že mě uštkne. Jsem v pohodě a otevírám telefonní seznam. Je to tu jako na obrázcích pana Lady. Jsou jich tu tucty a kopy. Jako u veterináře či ve voliéře mého strýce Waltra v Hrádku nad Nisou. Zobáky nezavřou. Ptačí dámy jen klevetí a zobou: Čau, Stehlíku, to je let, co jsme se neviděli, kamarád Střížek nemá čas, ladí si své housle. Čížek bydlí v Jablonci. Špačková sbírá pohledy, jako já a je od České Lípy. MUDr. Láďa Kos už asi nežije, takže si sotva vzpomene na moje polypy. Slavíková se mnou chodila, jen do třídy. Gábina mě taky nechtěla. Chocholoušková si vzala kamaráda. Slavíček byl slavný malíř. Brabec byl kuchař, Jahodová peče slavné koláče. Smrž není jenom jedlá houba, ale chlap, co píše do novin. Holub z liberecké radnice byl nositelem řádu práce. Jarda Sýkora už taky nežije, kdo žije je Vrána, sousedka Čermáková, policistka Naďa Sovová, starožitník Strnad, Poštolka, sousedovic Andulka, Papoušková a taky Orel – jak mě slyšíte?
Pan náměstek Sokol, Pelikán (v zoo co mi spolkl svazek klíčů), Skřivan, co si ještě letos nevrznul. Čáp, co chodí rok co rok za sousedkou a nic, Havránek z Libverdy, Kafka, kterému tak, jako Havlovi moc nerozumím. Pan Sojka, co mu patřil dům v Barvířské, vinopalník a fabrikant z Bílého Kostela, kamarád, co mluvil na Alenu jen a jen anglicky. Černý havrani z pohřební služby. Jindra Lejsková, sestřička Čejková, Ilja Racek z turnovského nádraží. Ivana Bukačová, co mi připomíná revoluční mládí, ze školy na Husovce Kvíčala, bavič Lelek. Ing. Kukačka. Spolužačka Kulichová. Známý chemik Kalousek, vládní národohospodář. Slepička, mně neznámý pan docent Bažant. Kuřátko, pan Páv z LVT.
Listuji a očím nevěřím. Samí velcí savci. Pan Lev, fotograf V. Vlk, pan Pardál, Puma, Veverka, Koníček, Králík, malíř Beran, Koťátko, Kočka, Macek, Chrt, Kuna z Jablonce, můj učitel na dílny pan Plch. Medvídků je tu jak naseto, profesor Vydra z Chrastavy, Jelen, ing. Jelínek z naší obce, Pavel Liška ze Svazu mládeže, Zajíc z Rudého práva, učitel dějepisu Daněk, ruštinář Včelka. Ryby, Rak, Vokoun z Grabštejna, Pulec, co emigroval. Karas, Žabka, hejtman Skokan. Dovolat se můžete i na vdovu Blechovou, panu Brabcovi, Motejla se už asi nedovoláte. Ale je tam Slunéčko, Šídlo, Mlok, Potápka, profesor Komárek.
Řekněte, proč chodit ven? Stačí mít sluchátko nebo mobil. Údajná říše pohádek – příroda - vám padá k nohám. Brehmův svět zvířat - telefonní seznam, je k dispozici. Proč se po kolena brodit vysokou trávou a chytit boreliózu nebo encefalitidu, uštknutí zmijí.
Je tu východisko: nechat se svést ne přírodou, ale telefonním seznamem. Je plný krásných, šťastných lidí, kteří neublíží a za své jméno (třeba dravců) nemohou. Nemají se za co stydět. Taková je příroda. I když já si, rozhodně raději než vyjít ven, listuji telefonním seznamem.

Vláček na klíček

Jdu rušnou ulicí našeho města, když nechtěně odposlechnu rozhovor, pravděpodobně babičky, odhadem s tak pětiletým chlapcem: „Už jsi velký kluk a už se musíš chovat, jako babička.“ Ač se mě rozhovor netýkal, zastavil jsem se a čekal, jak chlapec zareaguje. Udělal totéž co já. Zastavil se. Stáhl si čepici skoro až po oči a dlouze, dlouze se díval vzhůru. Někam, kde stála ona. Autorita. V tom okamžiku jsme si oba uvědomili, že svět hraček, radovánek a televizních pohádek skončil a začíná předvojenská, branecká příprava.
Také mě životem provází podobná slova. Jednou, poprvé, asi tak v těchto letech je vyslechne každý chlap. Nemá cenu plakat, křičet, vzpouzet se, volat na linku bezpečí. Vláček na klíček navždy odjíždí. Veze s sebou dětský pláč, smích, svět dětských her, dětské vzpouzení. Dupání, křik a marné volání. Konec snům a snění, že svět je tu pro mě a pro mé potěšení. Ten den se člověk dozví pravdu. Svět tu není, abychom se měli, ale svět, co světem stojí, jde podle kýmsi předepsaných not.
Chlapče, milý hochu, žáku, studente, jinochu či mladý pane, cosi neznámého vstoupilo do vašeho života a je na vás, zda se začnete chovat jako babička, nebo setrváte v opozici a budete se chovat jinak. Došel jste až na konec kolejí. Dál už vlak nejede. Právě jste vystoupil z vlaku a je na vás, opustíte-li nádraží či setrváte na perónu. Babička už vám koupila jízdenku. Máte před sebou ještě dlouhou cestu. A babičky? Ty tu budou pořád. Stále se budou přetahovat s malýma rukama a vnucovat jim svou nepopiratelnou pravomoc, říkat nám chlapům co a jak máme dělat. Už od dob, co naši tatínkové neuhnuli šavlozubému lvu, musíme čelit zájmu dam všech věků, které si činí nárok na naši sílu. Pokud statečně odoláme, pak je to jenom zvyk a z nostalgie trochu pozměnit ten náš svět. Pokud to půjde, pak jenom z vůle žen, pokud se s naší touhou ztotožní. Pokud si vyhovíme, bude se nám dařit dobře.
I když nevím, zda tohle je přesně to, co si zrovna teď váš vnouček přeje. Ale budiž. Svůj požadavek jste mu dala a teď je na něm, zda půjde vedle vozu a jako hříbě se naučí tahat nebo se vzepře a pokusí se snít.

Voda, co tě léčí…

Koupel je připravena. Vana byla plná rezavé, na první pohled špinavé vody. Ale to už slyším: „Šaty dolů a šup do vody!“ Nechtělo se mi ani za mák do té břečky a tak to ze mě vyletělo takříkajíc samovolně: „Vždyť je špinavá, asi jste ji zapomněli vypustit po koupeli někoho přede mnou!“ Fyzioterapeutka, či jak se oněm lázeňským ženským říká, se rozesmála a začala mě přesvědčovat, že je to ta samá léčivá minerálka, co piji na kolonádě nebo k obědu. Po usazení je vždy zbarvena do barvy léčivé koupele.
Nijak zvlášť mě nepotěšila. Ale později, u oběda jsem si připlatil a pil raději vodu s ječmenem a chmelem. Co se dalo dělat, byl jsem v lázních, v kraji minerálek. Kousek pod protáhlým dlouhým kopcem, nejvyšší horou Jizerských hor. Dlouho chodili místní kolem a asi se jen divili, jak jim kozy, psi, prasata tloustnou a vůbec celkově prospívají, když pijí zdejší pramenitou vodu. Asi jim to brzo došlo a začali ji pít sami. Brzy zpozorovali, jak přestali chřadnout, rodily se jim další děti, až si toho všimla vrchnost, panstvo na Frýdlantském zámku. A znáte to, kdo má hodně, chce mít ještě víc. Studánku jim dali zasypat. Neplatíte – nepijete. Vodné, stočné, DPH. A jde to tak pořád dokola.
Smetánka z Frýdlantského zámku už dávno kouše do hlíny a novoměšští pod Smrkem se s rezavou vodou perou do dneška, hodně přes 200 let. Od těch dob do současnosti chodí si místní s PET lahvemi, už notně zbarvenými do hnědočervena, pro místní léčivku. Když vyhráli spor s bohatou frýdlantskou honorací, otevřeli pramen pro všechny. Od té doby vedou boj se sprejery, vandaly, pitomci a závistivci o to, co chrání studánku, aby byla v pohodě. Ani dnes nemůžeme říct, že mají vyhráno. Stále je dost těch, kteří sami sobě dokazují, co umí poničit.
Minerálka z lázní Libverda či Nového města pod Smrkem je vodou, pro kterou stojí za to udělat něco víc. Alespoň tolik, abychom se nemuseli stydět za prostředí, odkud si ji bereme pro sebe, pro ty, které léčí.

Zlaté padáky

Jak nazvat konečnou zprávu o ohodnocení architektury za posledních 20 let ve městě pod Ještědem z pohledu odborníků? Až na pár staveb katastrofa. To nejošklivější: palác Syner a nové Tesco. To je výsledek propojení ODS – Syner – Magistrát města za posledních 20 let. Dosud nikdo tu neměl mandát říct to nahlas. Až na pár jedinců, těch, co nyní vyhráli volby. Konečně se k nim přidal i oficiální hlas architektů.
Město ztratilo za posledních 20 let svou architektonickou jedinečnost. Prodalo střed města, dalo vydělat podnikatelům. Co ještě v tomhle městě může zničit jejich chamtivost? Nyní je na řadě přestavba dolního náměstí. Také ji zničí a zalijí betonem? Bývalý primátor se holedbal, že ustál všechny pokusy o diskreditaci své osoby. Nebyla tiskovina, aby se z ní na vás neusmíval. Nyní musí čelit kritice a podat vysvětlení. Proč došlo k nevýhodnému prodeji a stavbám bez možnosti dát lidem, co tu žijí, možnost si vybrat. Stalo se, že město má dnes pověst hambince a království korupce. I vám se zdá, že lidé do mrtvoly kopou?
Město má dluhy. Ty, co odcházejí, čeká bohaté odstupné – zlaté padáky. To se vám zdá normální? Po těch, co odcházejí, by měli pojmenovat liberecké ulice: U chudobince nebo Na bídě. Mrákoty mě dosud obestírají, když si vzpomenu na to, co jsem četl v soukromých novinách Pravý zastupitel. Bože, co všechno snese papír!

Z Lemberka

Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Hanuš Rudolf Breda a jsem plukovník císařské rakouské armády a právě jsem investoval 72 313 zlatých cash za Lemberské panství na samém okraji libereckého okresu. Nic moc, 2000 hektarů. To vaši ostří hoši po revoluci v roce 1989 si přišli k větším majetkům.
Mé panství má 2 dvory a 12 vesnic. Od Markvartic u Jablonného až po „Kryštofák“ kousek od Machnína. Správu investic jsem zadal úředníkům na Lemberském zámku. Kastelánka paní Černá s tím privatizačním projektem nechtěla mít nic společného. Však už mají místní ze mě strach. Začíná se říkat Breda – běda. Nemám tu moc velkou zaměstnanost. Ale jak sami dobře víte, na chudé lidi platí jenom přísnost. A tak jsem hodně přísný. Živí musí platit i za ty, co se odstěhovali nebo i za mrtvé. Můj rozpočet musí být vyrovnaný. Mám tu něco jako vládu rozpočtové odpovědnosti. Co by tomu řekly naše děti, kdybych je zadlužil? Nejsme žádní Řekové, potažmo Španělé. To tak, za chvilku bychom tu měli odbory a rebelii…
Už to jeden z Markvartic zkoušel. Šel do Prahy s deputací a se stížností. Zasáhnout jsem musel, copak jsem nějaký kuvajtský princ? Z každé rodiny muselo odejít jedno dítě do panské služby nebo se vykoupit za hotové. Moji maníci musí kupovat jen moje zboží. To je přece dobrý marketing. Takhle se živí v Čechách mnohé obchodní řetězce a prochází jim to. Dříve prý z každého domu odevzdávali tři vřetena příze, nyní musí odevzdávat patnáct vřeten. No, řekněte něco! To jsou přeci současné trendy. Prodávám ji dál. A patnáct je přece víc než tři. Co ty lidi učí v těch dnešních školách?
Vymyslel jsem na chudý něco, co je moc fajnové i pro nezaměstnané – všichni musí držet husu a čtyřikrát za rok z ní odvést sedrané peří. Teď jsem to právě rozšířil i na Romy a cikány. A pivo budou nakupovat jenom moje, žádné plechovky. Moje zámecké pivo nebo od kolegy knížete Schwarzenberga nebo Lobkowicze. Pivo s korunkou nebo pij vodu ze studny. Takový je, prosím, zdravý venkovský život u nás na vsi. A ani Brusel nám ho nevezme. Má pravdu ten popletený potulný minesengr, když hřímá z Pražského hradu písně na protievropskou notu.
Má poslední novinka jak brát chudým a přilepšit pánům, je povinnost žen prodávat své vlasy parukáři. Ten bude chodit dům od domu v doprovodu mušketýra, aby mu ty hloupé ženské neublížily. Však už to zkoušeli. Vypnul jsem jim televizi a mobily a podívejte se, děti je doma zmlátily. Když pak oblehli i zámek, přišel mi pomoci kolega se soukromé školy Aeneáš Silvius Piccolomini.
Odměněni byli naopak starostové obcí z Noviny a Údolí sv. Kryštofa, kteří nepodlehli svodům oranžové barvy. Dostali diplomy a směli mi políbit pravici...
Závěrem mého článku pro „pravého zastupitele“ mi dovolte pozdravit jeho úspěšnou redakci, bohaté sponzory a lyžařské organizátory z veleúspěšného mistrovství v lyžování. Jménem svým a chráněné krajinné oblasti Lužických hor vám přeji vše nejlepší.
Vám oddaný plukovník Breda Ruda Hanuš, v. r.

neděle 24. října 2010

Nová kniha libereckého autora „Egonovy pohledy a pohlednice 2“

V těchto dnech přichází do obchodu s knihami již třetí kniha známého libereckého sběratele a publicisty Egona Wienera „Egonovy pohledy a pohlednice 2“. Je volným pokračováním fejetonů a reprodukcí starých pohlednic z Liberecka a Libereckého kraje.
Sto stran poutavého textu doplněného exkluzivními reprodukcemi světa našich prarodičů, netradičních pohledů na události, kterých jsme byli svědky my nebo naši předci většinou v podhůří Krkonoš, Jizerských nebo Lužických horách, měst a vesniček v této oblasti.
„Egonovy pohledy a pohlednice 2“ jsou nepřikrášleným světem lidí, které potkáváme nebo naopak míjíme, protože nemáme čas si s nimi porozprávět. Autor si čas našel a v krátkých statích nás seznamuje s dramaturgií prchavého okamžiku, laskavého příběhu, milého pohlazení, pláče či smíchu, prostě všeho, co život přináší.
Čtenáři knih Egona Wienera vědí, že autor postavičky příběhů, sebe sama nevyjímaje, nijak nešetří. Přesto kniha pobaví a zároveň přináší i velkou sumu znalostí a informací, kterými autor disponuje.

úterý 19. října 2010

Prusko – rakouská válka a Chrastava roku 1866

Pokud mohu něco svým věrným čtenářům doporučit, pak je to regionální literatura. Mít ve svém nočním stolku, tudíž vždy po ruce, knížky útlé co do počtu stran, a o to bohatší obsahem, je opravdu to nejlepší, co můžete pro svou dobrou pohodu udělat. V mém stolku teď leží Ivan Talián a jeho příběhy z Mníšku pod Brdy, Jiří Náhlovský a jeho Chrastava v Prusko-rakouské válce r. 1866. Ta poslední, protože je to pár minut z Jablonce a Liberce zaujme především Severočechy. Mne zaujala v pasážích, kdy si chrastavští Němci uvědomili, že jsou sice také Němci jako Prušáci, ale víc než Němci jsou vlastně příslušníky českého království, součásti Rakouska. Kolikrát se jen ti naši sudetští Němci museli v posledních 150 letech rozhodovat, kam vlastně patří. Tehdy, v šestašedesátém, se rozhodli správně. Horší to bylo v roce 1918 a v roce 1938…
Vraťme se ale do Chrastavy Jiřího Náhlovského v létě roku 1866. V blízkém Hrádku nad Nisou nechal starosta Franz Stoy odstranit všechny ukazatele až za obec Donín, aby pruské vojáky zmátl. Totéž učinili obyvatelé Řasnice u Frýdlantu v Čechách. V dokumentech mimo jiné autor dohledal minutový itinerář srážky Prusů a Rakušanů 23. června 1866 u Bedřichovky, konkrétně na rozcestí polní cesty z Machnína na Bedřichovku, hodinu a půl po poledni.
Zajímavé je, že všechny eskadrony na obou stranách vedli do boje nositelé šlechtických titulů, dvě hrabata a svobodní páni. Samí husaři, zelení a bílí. Vše se odehrávalo mezi hospodou U města Hamburku až po dům Polejových. Co překvapilo nejvíc bylo to, že srážku sledovalo také množství civilních obyvatel, takže z pruské strany mohl nastat dojem, že na výšinách před Libercem stojí i nepřátelská pěchota. Přítomny byly také děti a až na zásah rakouských důstojníků bylo toto shromáždění rozpuštěno. Z postavení u Karlova pod Ještědem vyrazil rytmistr 1. třídy hrabě Felix Chamaré et Harbuval s polovinou 4. eskadrony k Andělské hoře. Z Chrastavy vyrazil výpadový oddíl na Liberec. Velel mu podplukovník, svobodný pán Treusch von Buttlar-Brandenfeld.
Nejhorší byly rekvizice. Zmoklí, nachlazení, hladoví a nevyspalí Prušáci byli k chrastavským a bělokosteleckým nesmírně brutální. Chtěli všechno a neplatili. Nebylo to jen seno. Chtěli chleba, máslo, maso a pivo.
Některé červnové dny byly velice teplé. Vojáci s plnou polní se potili a o nějakém koupání nebylo ani řeči. Důsledkem byl výskyt různých plísní, vyrážek, střevních problémů. Válka měla i zajímavé okamžiky. To je patrné i z toho, koho ubytoval sedlák Anton Ditrich z Nové vsi č. p. 95. Byl to velitel 2. gardového dragonského pluku plukovník Karl von Redern, pravnuk rodiny Redernů, která vlastnila toto území a jehož „kolo“ má Liberec ve svém městském znaku dodnes.
Respekt budily kolony hulánů s dlouhými píkami a nekonečné kolony dělostřelectva postupující od Chrastavy k Liberci. Nejvíc měla Chrastava na kahánku, když několik příslušníků 1. pomořanského granátnického pluku se opilo tak, že nejevili známky života. Mělo se za to, že je chrastavští otrávili. Nakonec se opilci probrali a Chrastava přežila.
Pruský král Wilhelm I. (1797 – 1888) projížděl Chrastavou 30. června vlakem do Liberce, kde se na čas usadil v Clam-Gallasově zámku. 4. srpna téhož roku Wilhelm I. s doprovodem projížděl Chrastavou opět. Ani tentokrát nikdo nesměl na chrastavské nádraží.
Každá válka je smutná a přináší do rodin vojáků smrt. Válka šestašedesátého se dotkla značné části našeho území, Čechů i Němců, kteří zde žili.
Knížky, jako J. Náhlovského „Chrastava v Prusko-rakouské válce r. 1866“ nás nejen vrací tam, kam naše paměť už nesahá, ale pokud ji budeme číst s chutí, nebudeme jistě zklamáni. To je regionální historie v živém a citlivém podání zodpovědného autora.

Industriální secese

V našem okolí je tolik industriální secese, až oči přechází. To nejkrásnější stihli postavit fabrikanti na Jablonecku sobě. Secesní vily v samotném městě a jeho okolí. O nic pozadu za nimi nezůstali kapitalisté z Liberecka a Frýdlantska. Příkladem toho, o čem je řeč, je docela malý zastavěný kousek území při lužické Nise od zastávky ČD Machnín-hrad po stanici v Chrastavě. Nevídaná podívaná na ploše několika málo kilometrů. Překotná stavební činnost ve stylu industriální secese v liberecké oblasti. Hned pod hradem Hamrštejn na trase ČD Hrádek nad Nisou stála jedna z původních textilních fabrik se dvěma komíny, věžičkou s hodinami a s nezbytným požárním zvonem. Žel po téhle fabrice, co vyhořela před téměř 60 lety, nic nezbylo než v mé sbírce grafiky jedna s názvem K. K. PRIV. LANDESBEF. FEINTUCHFABRIK VON SIEGMUND, NEUCHAUSER 8. C. IN MACHENDORF.
Pod viaduktem, železničním mostem, stojí od roku 2010 po povodních unikátní lávka přes řeku Nisu a za ní komplex staveb, které nemají obdobu široko daleko. Uhelná elektrárna včetně kolonie zaměstnaneckých domků. Stavbu prováděli italští dělníci a jen tak tak ji stihli dokončit do začátku 1. světové války v roce 1914. A téhož roku byla spuštěna do plného provozu. Budova pojatá ve stylu moderního klasicismu s výraznými secesními prvky byla vystavěna během jednoho roku ke spalování lignitu. Toho, který se těžil v nedalekém Hrádku nad Nisou.Citelně chátrající komplex budov dosud sestává z haly kotelny, do jejíchž obvodových stěn byla integrována čtveřice komínů. Navazovaly na ni budovy rozvodny. V roce 1923 byl komplex rozšířen o další dvoulodní halu a současně byly mezi elektrárnou a tratí postaveny samostatné uhelné bunkry plněné shora přímo z vagónů. Ty po vlečce zajížděly do krytého překladiště.
Elektrárna již v roce 1929 dosáhla výkonu 30 450 kW. Zastavena byla v roce 1966 a od té doby, když projíždím tímto koutem Liberecka, si připadám jako v okolí zámku Šípkové Růženky. Na jednu věc bych ale skoro zapomněl, a to na jednu z mála malých původních, dosud funkčních vodních elektráren.
My, co tenhle kraj známe z doby před 30 – 40 lety, nemůžeme uvěřit v sílu přírody. Obrovské haldy popílku v barvě spáleného uhlí, které tak kontrastovaly s přírodou, jsou zarostlé stromy a zelení tak, že oko nerozezná, který kopec tu vytvořila ruka člověka a který tu stál odjakživa. Jen pár stovek metrů od andělohorské elektrárny, máte možnost z oken projíždějícího vlaku vidět siluetu mimořádně krásných budov. Tovární haly jako kulisy z pohádky. Ze secesní pohádky. Feigl a Widrich, barevna a apretura 1904 – 1907. Budovy jako ze sna, zachovalé do dnešních dnů.
Přes pohnutou historii textilní výroby od jejího rozmachu po současnou stagnaci, je stále na co se dívat a co obdivovat. Nejsme v tom sami. Už mnohé evropské filmové štáby ocenily neopakovatelnou tvář staré secesní textilní továrny.
Jen přes železniční násep stojí další budovy – industriální secese našeho okolí. Klingerova továrna na vlněné zboží. Textilka známá současným generacím spíš pod názvem Totex Chrastava. Vyrostla do objemu funkčnosti a krásy v letech 1899 – 1902. Ignátz Klinger z Nového města pod Smrkem zde zbudoval, k původní části přádelnu, elektrocentrálu, druhou kotelnu a to vše s plastickou štukovou fasádou v secesním stylu.
To je jenom malá ukázka tovární secese, která si nijak nezadá s vilovou secesí, kterou tak obdivujeme v zahradách našich měst. Přesto a právě proto bychom měli tu, co nám leží doslova u nohou, neponechat zubu času a bez povšimnutí. Dovedu si představit „naučnou stezku“ pro cyklisty, i pro pěší, kteří by měli možnost, po dohodě se soukromými majiteli, podívat se zblízka na to, kde jinde by stály fronty milovníků užitého umění. V našem případě – industriální secese.

Český Šmak

Český Šmak aneb jak mi zhořkla chuť oběda v novém Tescu v centru Liberce.

Nové, čisté, načinčané a přesto už tam dlouho nepůjdu. V 1. patře soutěží o strávníky Asiaté, Češi a nevím, kdo ještě. Nevím, jak se ty světoznámé firmy v megastavbě dolního libereckého náměstí uživí, ale co vím, strávníci „Českého Šmaku“ jim zákazníky a tržby nezvednou. Má zkušenost je zkušeností mnoha dalších, kteří zde chtěli v neděli poobědvat. Na mělkých umělohmotných talířích, které se vám prohýbají v ruce a k tomu umělohmotné příbory… Jen umělohmotný nůž mi během oběda prasknul třikrát. Vidlička se ohýbala jako oštěp. Připadal jsem si opravdu jak v době kamenné. Když jsem si stěžoval, byl mi nabídnut „normální příbor“, za složenou zálohu 20 Kč. Jak bohumilé a zároveň ponižující.
Co se to děje na úrovni služeb nového Tesca v Liberci? Neladný sklad oběda v misce, na kterou bych nedal jídlo ani psovi u boudy. Hned vedle na stejném patře je multikino s cenami 150 a 300 Kč jako v Praze. Za koho nás ti noví kapitalisté mají? Ono skutečně i v Čechách platí, že všechno souvisí se vším. Liberecká radnice se zbavuje podezření z korupce, ale dopady jejich politiky – prodat vše komukoli a nemít nad ničím kontrolu, to nám v Liberci bude kazit život ještě hodně dlouho.

Pěšky Jabloncem před 80 lety

Píše se rok 1931, to je zhruba před 80 lety. Vystupuji na vlakovém nádraží v Jablonci nad Nisou ve výši 500 metrů nad mořem. Nádraží už od prvního pohledu nevyhovuje. A jak se dozvídám z německé konverzace kolem sebe, je před rekonstrukcí. Do blízkého Liberce to je 12 km, do Polubného 24. Mezi Jabloncem nad Nisou a Libercem projíždí denně 24 osobních, 14 motorových a 10 nákladních pravidelných vlaků. Vlaky přepraví ročně přes 3 a půl milionu pasažérů. Jablonecké nádraží přijme denně 55 vlakových souprav a protože se píše rok 1931, před nádražím je stanice tramvaje, ze které se vcelku pohodlně přes náměstí dopravíte do Pasek. Je tu i poštovní úřad č. II.
Nyní se spolu projděme předválečným Jabloncem. Podél kolejí od hlavního celního úřadu do Poštovní třídy. Nemusíte se bát pokud neumíte německy. Nezabloudíte. Ulice jsou označeny i v češtině. V nejnižší poloze této části města nás uvítá po pravé straně upravený městský sad o výměře 5400 m2 s rybníčkem, kde bývalo dřív mokřadlo. Na východním okraji parku stojí velkolepá budova tělocvičny, která ještě v roce 1931 byla největší tělocvičnou v Čechách. Za sadem, po překročení Nisy, spatříme řadu moderních budov. Jsme na nároží Občanské třídy, kde byl v roce 1763 v čísle 47 postaven morový sloup. Před mohutnou budovou městských lázní vlevo stojí moderní budova okresní nemocenské pojišťovny, nad ní filiálka Národní banky československé. Nahoře shluk těchto staveb uzavírá městské divadlo. Od něho k západu projíždí Libereckou třídou tramvaj do Žďárku (Brandlu) a východně na náměstí do Mšena nad Nisou.
Ještě slovo k jabloneckému divadlu. Bylo postaveno pro 900 diváků, je z roku 1907 a hodně se podobá ještě dnes tomu libereckému. Dejme se podle tramvaje vpravo a spatříme budovu hlavní pošty nebo-li telegrafického úřadu s expoziturou celního úřadu. Jablonecká pošta byla tehdy svým peněžním obratem třetí v Čechách, s provozem 2,5 mil dopisů ročně a peněžním obratem 1 mld korun. Vpravo stojí německá obecná měšťanská škola, německá veřejná knihovna. Budova tvoří nároží Školní a Korunní ulice. Ve Školní je městské muzeum. Pokud půjdete dál se mnou Korunní třídou, na první křižovatce uvidíme hotel „Koruna“ (Krone). Dřív tam stála hospoda (Schenke), kde se občerstvovali a spali především obchodníci putující po staré zemské obchodní cestě. Odtud se vydejme v přímém směru východně rušnou Hlavní ulicí plnou hotelů, restaurací a obchodů, která vyústí na náměstí.
Sejděme na Staré náměstí v nadmořské výšce 515m, které bylo velmi prostranné, dokud jej zcela nezaplnila ohromná stavba radnice za 20 mil korun. Přitom, jak známo, rozpočet Jablonce činil v témže roce 40 mil korun. Náměstí je stále střediskem městského života. Odbývá se tu řečeno jazykem první republiky korzo, burza, všelikeré velké i malé mezinárodní obchody. V severozápadním rohu vyúsťuje náměstí do Školní ulice, jejíž nároží je tvořeno okresním soudem.
Na jihovýchodě sestupujeme (jak jinak, jsme pořád v horském Jablonci nad Nisou) Kamennou ulicí. Vpravo je ČSL obchodní akademie. Ještě níže a stojíme na Novém náměstí. Zde se konají trhy, ale pozor, jen v úterý a v pátek. Jak píše průvodce z r. 1931 „ nepříliš zajímavou jest zde stará radnice postavená v románském (?) slohu na severní straně náměstí“. Ač v ní je ohlašovací úřad (meldeamt), městský úřad a policejní strážnice tramvaj kolem ní projíždí a zvoní jako zběsilá a jede Radniční ulicí dolů do Údolní třídy. Vy pojďte se mnou dál Kamennou ulicí. V místech, kde vlevo odbočuje ulice U jezu, se staví moderní tržnice nákladem 2 mil korun. Na ploše 2000 m2 se 43 stánky a 68 skladišti. A jsme v Údolní třídě. Za zmínku stojí, že je zde čistě český hotel „Skrha“, budova policejního komisařství a prozatímní budova české školy. Této části města se říká „Na Hrádku“, vidíme zde 9 patrové jablonecké „mrakodrapy“ postavené na návrší. Navozují vskutku dojem velkoměstské zástavby.
Přes Nisu se klene most se sochou sv. Jana Nepomuckého. Na další křižovatce se dejme Růžovou, pak vlevo Sokolí do Novovesské. V této ulici je rybníček s koupalištěm v létě a kluzištěm v zimě. Zde se hrají meziklubové zápasy – „hockeyové“. Severovýchodní ulice vede do Tanvaldu, jižně do Nové Vsi. My půjdeme západně Podhorskou třídou, kudy vedle nás právě projíždí tramvaj z Pasek na Staré náměstí. I zde všude kolem panuje obchodnický a velkoměstský ruch. Vpravo odbočuje z Podhorské třídy Mlýnská ulice k poštovnímu úřadu č. III. Kousek odtud je „Dělnický dům“. Mírně do kopečka a jsme na Goetheově náměstí s evangelickým kostelem postaveném v novogotickém stylu. Směrem k jihu je Goetheova ulice, na jejímž konci stojí překrásná jablonecká synagoga z roku 1892, postavena světoznámým jabloneckým architektem V. Stiastnym. Píše se rok 1931. O 7 let později bychom už to štěstí vidět svatostánek jabloneckých Židů neměli. O Křišťálové noci v listopadu 1938 jablonečtí fašisté vypálili a srovnali budovu synagogy se zemí.
Podhorskou třídou se dostaneme až na staré jablonecké náměstí k tehdejší novostavbě katolického kostela, postaveného podle plánu architekta Zascheho. Před kostelem je umístěna kašna Niebelungů od libereckého sochaře Metznera. Na jižním okraji náměstí je budova státní umělecko-průmyslové školy a německé obchodní akademie. Od kostela k severu na svahu je vpravo bývalý hřbitov (1669-1809), který byl vyvlastněn pro stavbu budovy českých škol. Mšenskou třídou zajdeme až k ulici U přehrady. Odbočíme vpravo a po pár metrech jsme na hrázi 400 m dlouhé a 16,5 m vysoké. Celá údolní přehrada před námi byla vybudována na Mšenském potoce o rozloze 2 ha. Vejde se do ní 2 700 tis m3 vody. Na přehradě je k dispozici zájemcům motorový člun.
Od přehrady se vraťme do Mšenské ulice s překrásnými vilami a stromořadím ke druhé křižovatce do Brusičské ulice, probíhající pod Muhlfeldovou výšinou. V ní je městská porodnice, Český dětský domov, komplex budov okresní všeobecné nemocnice léčící vnitřní a infekční choroby, chirurgie. Odtud západně je už jenom městský hřbitov a za ním Peklo s koupalištěm na Nise. Brusičskou ulicí se vracíme zpět Libereckou třídou stále podél Nisy až ke starému katolickému kostelu sv. Anny pod Kostelním vrškem. Tudy vedla kdysi ona známá cesta pralesem k Liberci i k Tanvaldu přes Nisu dnešní Kokonínskou ulicí k Železnému brodu.
Jak je i patrno, ze starých archaických výrazů a názvů, tuto cestu starým Jabloncem jste neabsolvovali se mnou, ale s Bohumilem Kinským a jeho turistickým průvodcem z roku 1932. Jednu větu z jeho průvodce bych na závěr rád citoval doslovně:“Všude mluvme česky a budeme česky obslouženi.“ Není od věci se jí řídit i v dnešních dobách.

Konec vodníků v Čechách

Víte, co vedlo k vítězství pana Korytáře nad panem Kittnerem? Nebavme se o aroganci bývalého primátora, neprokázané korupci a přítelíčkování s bohatými a mocnými. Bavme se o slušnosti, která vzala za své, když kdosi nechal rozeslat do poštovních schránek občanům v Liberci nepodepsaný leták o tom, že pan Korytář je lump. Na to musela většina slušných lidí v Liberci reagovat jednoznačně. Jdeme volit Korytáře. Ano, neznám nikoho kolem sebe, kdo by to neudělal. Museli jsme tak odpovědět anonymovi, který nechtě pomohl bývalému primátorovi prohrát boj o libereckou radnici a ubezpečit všechny, že nastal konec vodníků v Čechách nebo aspoň těch v Liberci.

pondělí 18. října 2010

Poniklá

Nedávno jsem navštívil obec v Podkrkonoší. Byla neděle a obec žila příchodem podzimu a nastávající dlouhé zimy našich krásných Krkonoš. Na stromech zlátla jablka, lidé u krásných, upravených domů sekali trávu, natírali ploty a štípali dříví na zimu. Lehký opar chladného rána dával podhorské obci nádech kýčovitého obrazu, zvukově podmalovaného štěkotem psů.
Sluneční paprsky trhaly nízká mračna a my zastavili na malém parkovišti za školou. Hledal jsem tu místního písmáka, pana Bohuslava Skalského. Setkání s lidmi a jejich osudy je vždy inspirativní, ale tentokrát předčilo mé očekávání. Jsou osudy, které si zasluhují být zfilmovány a jejichž zveřejnění by mělo být součástí učebnicových osnov, obsahem moderních dějin současné společnosti. Pan Skalský a jeho životní zkušenosti, bez nadsázky patří k lidem, kterých si mohou vážit všichni. Mohl by být vzorem pro ty, kteří nevědí, jak naložit se životem. Umět se prát za pravdu a v pravdě žít. Nesmiřovat se s osudem, rvát se s ním. To je život ponikelského občana, kterého jsem viděl a slyšel. Dá se říci, že místním závidím. Škola má hned za rohem živou učebnici. Měla by ji využít.
Druhá rovina mé návštěvy této přitažlivé obce byla návštěva mé přítelkyně v reprezentativní prodejně historie i současnosti zachovalé krásy a tradice – výroby vánočních ozdob z perličkového skla, vánočních ozdob z drátků a perel. Takových, jaké známe ze starých fotografií našich babiček, onu křehkou krásu, která se leckde z nostalgie uchovává, aby nám na vánočním stromku připomněla doby minulé.
Poniklá je kolébkou perličkových ozdob nebývalé krásy, která dala chudým sklářům práci a ostatním radost. Současná obnova tradic našich předků, zachovalá, udržovaná, opečovávaná a rozvíjená je počin, který stojí za zaznamenání. Perlařina nemající obnovy. Prodejna oetvírá své zázemí každému, kdo by si chtěl vytvořit křehkou krásu vlastnoručně, pokud máte trpělivost. Že nevíte, jak na to? Od toho je tu zkušená lektorka, poradí, ukáže vzory. Můžete přijet s rodinou nebo objednat prostory pro školní třídy. (Máte nejvyšší čas, vánoce jsou za dveřmi!). Zachování tradiční výroby je počin srovnatelný s pokyny ministerstva školství, jak zefektivnit školství a vrátit výuce její poslání.
Zdá se mi, že oba příklady z Poniklé patří do naší společnosti víc než jsme ochotni připustit.Životní zkušenosti pana Skalského i tradice třpytivé rozvíjené firmou Rautis jsou, jak už to v životě bývá, zábavné a zároveň vážné. Rozpoznejte je, přistupte k nim odpovědně a – pochlubte se. Pochlubte se tak, jako to udělala Poniklá jedno nedělní rano, když jsem ji navštívil.

Ze starých letopisů

Jen málo co se vyrovná stejnému pocitu uspokojení, jako když držím v ruce knížku, kterou stojí za to číst. Nedávno se mi ten pocit po dlouhé době vrátil. To když jsem se začetl do „Sbírky pověstí historických lidu českého v Čechách, na Moravě i ve Slezsku“ Augusta Sedláčka, autora, kterého si vážím o moc víc, než třeba A. Jiráska, který mne sice k historii přivedl ale zároveň svým slohem od ní odehnal.
August Sedláček dal svým knížkám, včetně těch pro mládež, něco, co dnešní čtenáře jeho knih vrací do prostředí, které je nám blízké, stravitelné a na které se při četbě těšíme. Tak tomu je i u jeho Sbírky pověstí z roku 1898 vydaných nakladatelstvím J. Otto v Praze.
Podívejme se spolu s ním na založení Navarova. Bylo nebylo, kdysi byl jednou chudý chlapec, který sloužil u bohatého. Ten měl krásnou dceru s vlasy barvy bronzu, s očima jako studny, které měly hloubku lesních tůní, pleť měla voňavou a tvář svaté panny. Chudý, byť pracovitý čeledín zahořel k panně ukrutnou láskou. Ta nebyla proti a chtěli se vzít, leč otec nepřál tomuto spojení. Mladí se tedy rozhodli, že prchnou z domova. Nevěsta pobrala šperků a peněz a utekla s chlapcem z domu.
Vzali se a daleko od domova si koupili kus lesa a hluboko v něm, na skále si postavili hrádek. Přebývali v něm šťastně až do chvíle, kdy nevěstin otec, čistě náhodou, lovíc u přítele, zabloudil v černém lese. Ocitl se až u hrádku a ucítil libou vůni připravovaného jídla. Otevřenými dveřmi vešel dovnitř a spatřil krásnou mladou ženu, která konejšila hošíka, který si žádal jídlo. V kotli se vařil hrách a matka dítěti slibovala návarku z něj. V tom si všimla, že ve dveřích stojí starý muž a plna laskovosti podala mu rovněž návary s hrachem.
Zabloudivší v ženě poznal svou dceru, ale v tom se k mladé ženě vrátil z lovu její manžel. Otec se počal hněvat a začal na oba křičet. Zle vytýkal zeti, že ho okradl a dceru unesl. Dcera z úleku padla do mdlob a malý hošík s ní. Otec i manžel počali ji křísit a tehdy se pohnulo v otci srdce a oběma odpustil. Postavil jim pak v té pustině pevný hrad, který dostal jméno Návarov, protože tam návary od dcery okusil.
Tolik volný překlad ze staré češtiny, kterým byl příběh napsán o krásném hradu v Libereckém kraji. Stojí z něj už jen trosky, ale i ty stále stojí v kraji čisté vody, hlubokých lesů, úzkých lesních cest, vysokého nebe. Kraje lidí a lidiček, kteří četli, čtou a povídají si večer před spaním.

Z Libereckého kraje

Přestavba krajů a okresů vždy znamená značný zásah do rozvoje infrastruktury daného území. Jablonné v Podještědí patří k těm místům našeho kraje, které by v tomto směru mohlo být příkladem.
1. ledna roku 1949 přestalo být okresním městem a ztratilo tak na svém významu. Okresní soud, finanční úřady, úřad ochrany práce, finance na rozvoj – to vše putovalo jinam. Při tom město a jeho okolí mělo už od osvobození v roce 1945 slušně našlápnuto k rozvoji této jinak zaostávající části pohraničí.
V květnu 1945 ustupující německá armáda a oddíly SS byly pronásledovány Rudou armádou a bojovou jednotkou bývalého četnického sboru pod vedením kapitána četnictva Procházky, který Jablonné znal již z První republiky.
Nato začalo osídlování Čechy z vnitrozemí a odsuny Němců. První transport 852 lidí byl předán v Žitavě ruské armádě a poslední odsunutí šli po lékařské prohlídce ze zřízeného střediska v březnu 1946 rovněž do sovětské okupační zóny.
Do poloviny roku 1949 bylo osidlování, jak se tehdy říkalo, českým živlem naplněno na 70% s počtem obyvatel 3 150. Město se dostalo do obrovských bytových potíží. Muselo zbourat 91 domů, protože ohrožovaly bezpečnost lidí kolem nich procházejících. V Jablonném se proto v dalších třech letech i stavělo. Na prvním místě tokromě jiného byly vanové a sprchové lázně, vydláždění Tyršovy ulice. Na rozhraní Tyršovy a Klášterní ulice vyrostl park, upraven byl i park v ulici Okružní, opraven vodovod, kanalizace a veřejné osvětlení. Náměstí Edvarda Beneše bylo parkově upraveno, adaptován byl zámek Falkenburk. Rovněž byl založen sad a vy sazeno v něm 130 ovocných peckovitých stromů.
V plánu se počítalo s vydlážděním dalších ulic města, zřízení nového ústředního hřbitova, postavení nové střední školy a koupaliště. Počítalo se i s revitalizací Hotelu Hvězda s jeho 30 pokoji a jeho začleněním do infrastruktury oblasti, která zahrnovala kostel ve Zdislavi, záměk Falkenburk a Lemberk.
V souvislosti s obnovením turistického ruchu a Severočeských výstavních trhů (11.-21.8.1949) se Jablonné prezentovalo v nabídce doprovodných programů této obnovené tradice Libereckého kraje, jeho průmyslu a turismu.

pondělí 11. října 2010

Dub, jinak Světlá

Dub, jinak zvaný Světlá a přece jde o ten samý Český Dub, jedno z osídlení našeho kraje, které stojí víc než jen pár slov pro osvěžení paměti. Dubsko nebylo pustou, zalesněnou krajinou, kudy občas lesní houštinou prošel jen medvěd či rys a kde se v průzračných vodách nelovena proháněla hejna ryb. Tak idylický náš kraj nikdy nebyl.
Od 12. století se dá hovořit o čilém ruchu, cestách plných nástrah, o snaze zaplnit městečka, obce, hrady a vísky poddanými, kteří by platili daně. Rolí církve svaté, té pravé, římské, bylo nejen dbát o duše pokřtěných, ale i o cesty , aby byly schůdné a bezpečné. K tomu v pohraničí sloužili i johanité z Boleslavi, Žitavy a z Duba. Komenda johanitů byla často kontrolována a protože vše začíná i končí penězi, zaměřila se jedna z daňových kontrol v roce 1373 na účelné vynákládání svěřených prostředků s cílem: vyrovnaný rozpočet, omezení zadluženosti atd., atd. Nic, vůbec nic, co by neznal Jablonečák, Liberečák nebo Českodubák 21. století. Sedm století kontrol a omezování výdajů.
Jak hospodařili johanité v Dubu? Vše zachovaly kroniky, ale čtení to není radostné. Stát se prakticky nemění. Tenkrát přicházely pokyny z Říma, dnes z Bruselu a Praha plnila dodávky beze zbytku.
Šéfové komendy byly pozváni do Prahy a sebou měli přinést i účetní knihy. Delegaci tvořil komtur (představený kláštera), převor (duchovní představitel) a dubský rychtář, který zastupoval laiky. Pro správu komendy zůstalo 5 mužů a dalších 5 vykonávalo v klášteře duchovní službu. Tedy žádná přebujelá administrativa a přesto rozpočet komendy vykazoval každoroční schodek.
Vydání kláštera v pražských groších: za šaty zimní a letní 30 kop, za stravování 60 kop, za mzdy čeledi 29 kop, za údržbu budov a oves 104 kop, za dary císaři a ostatní 90 kop. Celkem: 313 kop. Příjem tvořily výnos statku za vypěstovaný dobytek a koně. Celkem 244 kop. Schodek byl uhrazen z dotací generálního převora, ale jeho návštěvy zvýšily vydání kláštera, zejména za stravu.
Komenda ve svých zdech hostila významné osobnosti. Kolem roku 1357 se zde usadil na týden císař Karel IV., který tu 30. listopadu a 4. prosince vydal dvě listiny. Zajímavé je, že první je datována „zur Eyche“ a druhá „zu den Deuben der creutzigen“. Jak vidno, místopis nečinil císaři žádný problém: Krucemburg = Hrad sv. Kříže, Eiche = Dub. A aby to nebylo vše, nezachoval se do současnosti jen forenzní audit hospodaření, ale i pojmenování potoků, kopců a hor v dosahu českodubské komendy, které tvořily hranici panství a většinou byly z dáli viditelné. Proto byly zapsány i do zemských desek a knih.
Panství johanitů sahalo až na vrchol Ještědského hřebene, jejichž převor se jmenoval Jan, - Ješek. Nepřekvapuje tedy, že vrcholu se začalo říkat Janův kopec, lidově Ješkův kopec (německy Jeschenberg). Z toho byl pak odvozen český pomístní název hory – Ještěd (úvaha doc. Dr. J. Beneše). Husitský hejtman Čapek ze Sán, který se zmocil komendy, stejně jako machnínského Hamrštejna o Liberci nemluvě a i jinak se v našem kraji mocně činil, se rovněž jemnoval Jan – Ješek a celé panství českodubské komendy mu spadlo do klína. To když mu ji roku 1436 císař Zikmund věnoval, možná jako odměnu za zradu husitů v bitvě U Lipan roku 1434...

sobota 9. října 2010

Drazí pacienti, přátelé....

Drazí pacienti, přátelé,

pro všechny mají milou zprávu Saské noviny. Z nich se dozvídáme, proč na 3000 českých lékařů podalo výpovědi ze zaměstnání k 1. lednu příštího roku.
V nám blízkém německém Zhořelci zabodovali. Mají nového primáře urologie – Hermanna Josefa Schmitze, dosud lékaře v místní Maltézské nemocnici. Městská klinika mu nabídla slušnou částku za částečný pracovní úvazek. 13 hodin týdně – roční příjem 250.000,- eur (to je bratru 6 a čtvrt milionu korun ročně). Víc si u nich podle zákoníku práce vydělat ani nemůže. A víte proč? No, protože má, v nám ještě bližší Žitavě (25km od Liberce), vlastní urologickou ordinaci.
Tak, a jak dál, milí a drazí vlastenci, pacienti, lékaři, prostatici a vyléčení? V Žitavě a okolí je spousta volných bytů, domů a poloprázdných ulic a jak vidno, i pracovních příležitostí. Máme-li nad čím přemýšlet, pospěšme si. Moudří břatři Poláci, jak jinde píší Saské noviny, skupují německá města po ulicích a jejich společná hranice „Odra-Nisa“ už přestává být hranicí dvou států s odlišnou řečí obcovací.
Naši lékaři, jak se zdá, už naskočili do rozjetého vlaku a přemýšlí globálně. Ty prachy přece stojí za trochu nepohodlí na cestě „za štěstím“. Přesto, že jde o vážné věci, které ovlivní chod věcí budoucích , měli bychom věnovat pozornost tomu, co se děje za našimi humny s dojezdem sanitky do 20 minut...

Na okraj

Málokdy vám někdo dá víc než musí. A právě k nim patří Vratislavický pivovar. Nezávislé posouzení nealkoholického piva Pilot uvedlo pana ředitele pivovaru určitě do rozpaků. Zákazníkům přilepšil a své pivo vylepšil. Zákazníci jistě neprotestovali. Ovšem jen do té doby, než první řidič foukne do balónku. Těch dobrodinců je povícero. Evrgrýnová sboristka K. Neumannová přidala refrén. Zakázku na drahý nábytek (předražený?) dostal kamarád. Neměli jsme tolik času, bylo nás málo, obíhat prodejny s nábytkem... No řekněte, není ten svět kolem nás k popukání? Oni asi budou k popukání i výsledky našich voleb v Liberci, Jablonci, ve Frýdlantě...

Před volbami

To se psal rok 1958 a já si přivydělával prázdninovým prodejem nanuků na libereckém výstavišti. Lberecké výstavní trhy, ta neskutečná výzva předchozích generací, našla v bývalém Československu odpovídající odezvu.
LVT se staly symbolem, značkou, důkazem, že to jde. Předpokladem byl vždy dobrý organizační tým. V čele LVT stáli ti nejschopnější manažeři s praxí ve službách, pohostinství, z prodejní sítě. Komunisté i bezpartijní. Jejich vize byly vždy o krok dál než možnosti. Tak či onak, LVT mnohonásobně převýšily akce pořádané v Liberci za posledních uplynulých 20 let. A to je co říct. Vztek, smutek a bezmocnost. To je stav mysli, těla i ducha každého Liberečáka, když chce porovnat světové lyžování 2009 s tím, čeho dosáhli jeho předchůdci.
Po skončení LVT jsem nikdy neměl pocit studu a zklamání. Tragikomedie lyžařského ježdění v roce 2010 v Liberci pokračuje a pokračovat bude. Lži, podvodná prohlášení o účasti, zpronevěry, krádeže, arogance spolupořadatelů, přehlížení a zesměšňování nás, kteří jsme na nešvary dopředu poukazovali, neskutečné hrabání peněz pod sebe a domů, zničilo pověst jinak slušných lidí, bývalých kamarádů a přátel. Málokdo dokázalodmítnout peníze. Bral každý. Oblečení, hotové peníze, pozvání na rauty, zvýhodněné objednávky, denní zviditelnění na obrazovce, cestování, výlety, lobování... Pamatujeme si to. Radniční vyvolení, přisluhovači
a podržtaškové – cestování zdarma za oceán...
Vem čert nenažrance. Horší je, že zničili LVT. Zbytek republiky si tak hloupě nepočínal. Země živitelka, Zahrada Čech, téměř vše podobné se dochovalo a prosperuje. Jen Liberec chtěl megaškolské centrum v prostorách LVT a dnes nemáme nic. Ani LVT, ani školské centrum, jen dluhy, dluhy, dluhy... Liberec opravdu potřebuje změny. Není v silách současného primátora něco na své práci měnit. Ani nechce. Je spokojen se svou dosavadní prací. Líbí se mu nové Tesco. Jako by nikdy nebyl ve světě a neviděl, jak by Liberec mohl být krásný.
Není to jen o penězích a o obchodě. Možná měl nejdří začít prodávat nanuky na LVT a byl by opatrnější při nakládání s městskými financemi. Mně občas nanuky roztály v ruce, jemu městské peníze protekly rukama Liberci nezbylo nic.

Mám problém

Mám problém s těmi, co létají. Nadmíru hluční jsou a peřím čeří poklidnou hladinu. Často se přou o jazýček ptačí. Co s těmi, co z hnízda vylétnou? Jak obarvit si stará pera, dát si trvalou nebo vodovou? Jaou jako staří bojovníci, samý šrám a šlinc. Jizvy na těle ptačím si prohlíží a ukazujou. Je s nimi kříž. Jsou každým skutkem hrdinou. Své budky natírají novou barvou, div oči ze závisti jeden druhému nevyklovou. Stále a v jednom kuse se přou. Svět je jim malý, rádi by se stali jeho pány, leč nemohou. Nemají dar řeči, šavle, pušky a pistolety neunesou. Je s nimi hrozná potíž. Komu že zpívají? Na mne řvou, trousí jen trus ptačí, mám toho právě dost. Nejsem doma. Ptačí chór je jako chlór a ten mě dusí. Je jako oko vraní, jedovatý...

neděle 3. října 2010

Mnich v kutně aneb Františkánská misie – Liberec 2010

V Liberci, Jablonci, Turnově či České Lípě věc dosud nevídaná. Misie. Známe misie k pohanům, k nepokřtěným Polabským Slovanům, osudy těch, kteří neuspěli i jejich svatořečení. Příkladem budiž osud svatého Vojtěcha.
Papež Benedikt XVI. při bilanci své pastorační návštěvy v České republice řekl ve Vatikánu v prosinci loňského roku: „Myslím si, že církev by měla i dnes otevřít jakýsi druh „nádvoří pohanů“, kde se lidé mohou určitým způsobem napojit na Boha aniž by ho znali. Litoměřický biskup v této souvislosti oslovil jak misionáře, tak obyvatele města Liberce. Už za několik dní se, jak doufám, při liberecké misii otevře náruč bratří františkánů a místních křesťanů a to nejen pro ně samé, ale i pro každého člověka, který by se chtěl něco o křesťanství dozvědět..., vstoupit zcela svobodně do prostředí, sice třeba ještě cizího, ale nakonec přece laskavého a přátelského.“
Liberecká františkánská misie je skutečně nabídka, alternativa, něco, co dosud v nabídce schází. Je přínosem a povzbuzením nás všech, kteří žijeme hodnotami neslučitelnými s netolerancí a neuznáváním hodnot nám všem společných pro zachování vzájemné úcty a posilování zodpovědného přístupu k životu. O to jde současné misii v našem regionu. Stálá hrozba militantního fundamentalismu vyznavačů proroka Mohameda boří stávající hodnoty křesťansko-židovské společnosti a tradic obyvatel Evropy.
V Liberci se ve dnech 5.-10.10.2010 uskuteční katolická misie pořádaná bratry české františkánské provincie (oficiálně: Řád menších bratří, www.ofm.cz) se zástupci libereckých farností. Jde o první misii tohoto tzpu. Poprvé také františkáni takovou misii konají v ateistickém prostředí severních Čech. Až neskutečně bohatý a inspirující program je sestaven tak, aby zaujal všechny generace. Po celý týden se budou konat akce, setkání s důchodci, se studenty, občany, kteří navštíví střed města. Tým tvoří na 50 pozvaných misionářů – kněží, řeholníků a řeholnic. K nim se přidá asi 20 libereckých spolupracovníků. Přímo k zastavení a rozhovoru s misionáři bude v centru Liberce „u vodotrysků“ před OC Plaza sloužit „stan setkání“ meno kavárna U Františka v budově fary kostela sv. Antonína v Kostelní ulici.
Dosud neobvyklá, ale jedna z potřebných forem oslovení spoluobčanů se rodí právě dnes na severu Čech. Nelze než popřát organizátorům úspěch v jejich bohulibém počínání. Ač ateista, vidím aktuálnost a potřebu vážně se zamýšlet nad tím, kam spějě společnost lidí uznávajících jen spotřební hodnoty, tolerující nebezpečí likvidace tradiční křesťansko-židovské historie tohoto území. Je právě čas, posoudit nabízenou alternativu a stanovit priority vymezující hranice našeho chování. K tomu by mohla přispět i Františkánská misie Liberec 2010.