My neměli vzdělávací kroužky, neměli jsme rodiče, co by z nás chtěli borce, vrcholové fotbalisty, tenisty, plavce bojující o medaile a velké peníze. My stavěli boudy z roští, plazili se kanalizací, přemisťovali vše, co nebylo přivázaný, spali v létě v noci ve stanech a boudách, přeli se, hádali a rvali jako koně. V každém průšvihu jsme byli namočení. Stále jsme na sebe a jiné pokřikovali. Chodili i do knihovny, do kina a pili červený, malinový limonády. Sbírali kde co, sušili a vozili to do sběrny. Stáli čestnou stráž u podpisových archů, když krátce po sobě umřeli naši prezidenti. Beneš, Gottwald, Zápotocký.
Já zastavil houpačku v půli oblouku a Sylva vyletěla nešťastně do kopřiv a na ostré kamení. Dal jsem do plechovky moc karbidu a sousedka úlekem upustila sebraná vajíčka. Spadl jsem i s trojkolkou do vykopané senkrovny. Dutý klíč jsem nacpal příliš naškrábanými hlavičkami od sirek a rána byla větší. Klíč nevydržel a mně to téměř utrhlo tři prsty. Bylo mi pět, když jsem tátu zachránil od jisté smrti - „chytil“ ho neuzemněný elektrický proud. S tou samou Sylvou, kterou jsem hodil do kopřiv, jsme si hráli na doktora.
Za domem byl hřbitov a znavený hrobník přesluhoval. Mrtvé vystavoval slunci a my se chodili koukat. To se ještě u nás na vsi zapřahaly za vůz krávy. Zeleninu, králíky a slepice měl u baráku každý. Chodili jsme na trávu, schovávali se ve vzrostlém kukuřičném poli. Chodili jsme za kostel, ale ne do do něj. Kolem byli po válce už jenom ateisti. Mlčeli jsme o tom, o čem si doma povídali rodiče, chodili pomáhat kamarádům, co měli včely, pole i brambory. Pálili jsme nať a pekli v popeli brambory, pouštěli draky, chytali žáby, pulce a raky, mučili motýly, kobylky, mouchy, kočky, topili koťata (to se skutečně dřív běžně dělalo). Trhali sousedům vše, co jim na zahradách uzrálo. Když byla svatba, tak jsme zatahovali a dostali, o co jsme si řekli. Kouřili jsme i bramborovou nať, chodili naproti těm, co přijeli. Tehdy nebyli devianti a rodiče se o nás nebáli. Na vesnici jsme chodili s myslivci do lesa přikrmovat, když lovili, tak kousíček za nimi. Chodili jsme s holkama do břízek na houby. Koupat se v noci na chrastavské „oko“ nebo na stále opravované koupaliště v Machníně, na Jánov sáňkovat, to samé za Mrázkova. S klukama z Bedřichovky jsme zkoumali bunkry – řopíky, za rybníkem „Šarešákem“ nad Chrastavou trápili žáby, do Hamrštejna na hradě slejzali hradby, lezli do opuštěných stodol, hledali zbraně po Němcích, zkoumali opuštěné šachty. Byli jsme u všeho, co se bouralo a bylo toho víc, než co kdo nového postavil.
Všechno se nám k něčemu hodilo. Šli jsme kupředu cestou od pokusu k pokusu. Každý jsme měli nějakou laboratoř, své domácí zvíře, odpovědnost za něco, co nám uložili dělat rodiče. Jezdilo k nám hodně návštěv, hodně se tehdy psalo a na psaní odpovídalo. Lidé si teprve v pohraničí zvykali. Žádný se tu v podstatě nenarodil. Každý přišel odjinud a měl jiné zvyky. My byli první generace jejich dětí a učili se žít spolu. Kluci a holky ze Slovenska, z Polabí, Moravy, děti ze smíšených manželství, Němci, Maďaři, Rumuni, cikáni. Byli jsme trochu jiní než generace pozdější.
Žádné komentáře:
Okomentovat