Mít své pivo, bylo jako mít stříbro v pytlíku na opasku nebo pod zámkem v pevné truhlici. Kdo směl vařit a prodávat pivo byl takříkajíc za vodou, neboť bývalo tím málem, co si mohl koupit téměř každý. Pivo bylo zdrojem bohatství, kultury a postavení. Šlechta byla z povolení vařit pivo takříkajíc živa a taky pivo mocně pila. Proč ne. Pokud město smělo vařit pivo, tak se mu vedlo dobře.
Redernové právo várečné udělili městu Liberec v roce 1560. Tím trochu zamotali hlavu již pivo vařícím majitelům domů kolem Staroměstského náměstí (dnes před radnicí), kteří už pivo vařili a prodávali ve svých domech – právovárečných.
To Albrecht z Valdštejna jako jeden z prvních velkoprůmyslníků a hospodářských magnátů kraje koncentroval pivovary do svých rukou a rukou šlechty. S vervou velkokapitalisty a s osobním nasazením zlikvidoval konkurenci, pivo vyvážel a prodával svým vojákům po celé Evropě. Po jeho smrti se vláda nad pivem na severu Čech částečně dostala za velký peníz i do majetku měst, což vskutku nebylo zdarma. Město založilo zdroj příští kumulace majetku, když v roce 1872 vytvořilo předpoklady pro vznik pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou mezi Jabloncem a Libercem. Ten od května následujícího roku vařil a točil pivo chutnající všem, bez rozdílu jazyka, pohlaví a světového názoru.
S průměrnou kapacitou pivovaru z minulých let, 300 tisíc hektolitrů, je Vratislavické pivo zárukou, že chutná a bude svým, dnes už zahraničním majitelům, přinášet jenom zisk. Neboť dnes, tak, jak i včera platilo, mít své pivo bylo a je jako mít své stříbro v pytlíku na opasku nebo pod zámkem v pevné truhle, v pevné měně v zahraniční bance.
Žádné komentáře:
Okomentovat