sobota 6. listopadu 2010

Pohlednice… Kolik jich vlastně mám?

O co míň si jich posíláme, o to víc na ně vzpomínám. Co všechno neuměla, co se naučila, o čem vypráví. Pohlednice, se vzadu natištěnou mřížkou kam, co a komu psát. Velevážený pane, spanilomyslná slečno… Vdova po rolníkovi, žena ševce… Vaše vysokoblahorodí…
Pohlednice v dobách války, v dobách světové krize. Tuhle psal slavný špión Lawrence z Arábie. Pohlednice počmáraná arabským písmem, špinavá, zbarvená pískem i potem. Pohlednice i jako vstupenka, los či pozvánka na různé akce. Portrét mladého chlapce v uniformě carského kadeta. Za cara i careviče. Přesmutný osud chlapce rámuje na fotce trhlina od rány bajonetem. Už nikdy nevstoupí do sálu plného světel v preobraženeckém, aby nabídl rámě své slečně.
Pohlednice je lovecký lístek psaný písmem rozsypaného čaje, že pánu se povoluje si zastřelit bengálského tygra. Z budky, co slon nese na těle. Pohlednice je i květem sekvoje, mořským broušeným korálem ve vlasech Venuše. Pohled je klíčem ke dveřím světa, zámkem na truhle kapitána Flinta. Letadlem bratří Wrightů,, vzducholodí Itália, jiná má zase funkci zbrojního pasu, s tou druhou můžeš jet i tramvají.
S pohlednicí jsem jak v Zemanově filmu o panu Vernerovi. Jedna byla poslaná uprostřed zimy, další přišla z rovníkové Afriky tahle zas plula s voraři po Vltavě a po Labi. Moje babička si psala jednou týdně s neteří. Dědeček nechtěl, ale musel do války a psal z Karpat, bílé Rusi, Dolomit i z ostrova Capri. Tatínek mi psal z Jáchymova, z Mírova i Plzně. Psali všichni, i ti všichni regtajmoví svatí z Francie, Británie, i ti, co pochodovali po Tipereri. Z Kurska i z lodi Patria. Na březové kůře ze Sibiře, z Terezína.
Psali z radosti, z války, z olympiády, psali milenkám i maminkám. Psal i dělník z břehů řeky Syrdarji. Nemám už jiných pohlednic, než ty od maminky, snad od strýčka, co kdysi kamsi utekl a nemohl už zpátky. Psal mi, abych se učil Jazyky, že jsou klíčem ke všemu vědění, jsou jak stěhovaví ptáci. Nalepíš známky a jsou jak děti, co vyletí, až dospějí do krajin dalekých. Jsou mi tak blízké a skrze ně se vracím a vidím tu moji prapodivnou obec Machnín, kde přes most vede učitelka houf neposedných dětí. To je moje třída prosím, můj mikrosvět i dalekohled. Svět každého, kdo sní. Vše jednou odveze vůz s anděly. Tam, cestou do kopce, kde jsem si kdysi hrál a čekal, až paní pošťačka zazvoní. Paní, dnes nesu vám psaní. Pohled vánoční. Přeji vám, aby došel a našel svého adresáta. Pohled, který si do své sbírky už asi nezařadím.

Žádné komentáře: