neděle 28. listopadu 2010

Schody

Ne, nemyslím ty, co vedou do nebe, ale schody u nás doma, v paneláku, které, když přijde tvůj čas, nikdo za tebe neumyje. Ač je to práce na chvilku, dost ponižuje. Jít a sehnout se,a v pokleku, jak někde ve Vatikánu, máchat si ruce v kbelíku. Dělat že nic. Sousedce galantně podržet dveře od výtahu. Pak vzít do ruky mokrý hadr a máchat si čisté rukávy. Zdvihnout rohožku, vyklepat. „Špína se zametá, pak až to mokrý…“ slyším. Zase mokrý hadr, vyždímat na schody přiložit. Jednou do měsíce a připadám si u toho jako trouba.
Nejde to nějak zefektnit? Nejsem si vědom, že by šlo. Pokaždé tápu, hledám zlom. Přivázat hadr k tyči, něco, co jsem viděl v jiném domě. Snad jsem si i něco takového koupil. Ale už ta představa, sestavit to monstrum, mě děsí, natož tím matlat schody, chodbu. Zůstanu u dvou rukou a silných paží. Pokaždé, když přistupuji k této již tradiční zábavě (pro sousedy), představuji si vězně na Špilberku, v Alcatrazu na pevnosti If blízko Marseille a já, budoucí hrabě Monte Christo.
Než se mi tohle všechno v hlavě promítne v hlavě – končím. Schody se blýskají, jak matka říkala psovi genitálie. A já, hrdý na svou práci, čekám. Čekám, zda někdo přes ně nepůjde, abych skromně pravil:“ Právě jsem je domyl. Jsou krásně čisté.“ Tři týdny mám svatý pokoj. Ať myjí druzí.
Schody tu jsou od toho, aby se špinily. Mě je to fuk, kýbl a hadr vezmu do ruky za 3 týdny. Žel, jde to pořád dokola, už druhý týden chodím zvysoka, abych je nezašpinil. Třetí se hrůzou potím, že jsou jako do chlíva. A na konci se opakuje to, co jsem si zažil před třemi týdny.
Mám snahu nevnímat, je nebo jen to pozitivní z nich, jak zabránit choleře, tyfu, malárii. Umýt schody, ruce, osprchovat se. Odmočit. Po úkonu se zotavit přiměřeným počtem hodin kdekoliv, nejlépe v přírodě. A tak to jde v cyklech, po letech, nějak si už tak zvykám. Chřadnu, stárnu na duchu i na těle. A schody? Těm je to šumafuk, jsou chladné, bezpohlavní a netečné.

Žádné komentáře: