Žabomyšky, ptakoještěři, ježkohadi, rybovlci, od všeho velký kus. Hlavně ne jako lidi. Fascinuje mě, když slyším, že člověk měl za babičku mloka, případně něco hodně podobného. Že z myšky vyrostl kůň a z malé ještěrky se vyloupl slon. Jsem na tom stejně, když mačkám klávesnice počítače, když používám mobil. Jsou strže, jejichž dna už nedohlédnu, vodopády, jejichž mlžný opar neprohlédnu, chování lidí, které nepřehlédnu. Jsou pochody v lidském těle, které neuspíšíš, fyzikální zákony, které platí za každého režimu.
Mám rád léto, kterému předchází jaro, co by mohlo vést k jistému posunu. Co kdyby právě počasí přispělo k novému chápání toho, co tu ještě nebylo? Nechci po nikom, aby se v zimě svlékl do trenek a procházel se po hrázi rybníka a čekal na sluníčko. Nechci, abyste věřili, že dochází k super změnám v lidském chování. Ale rád bych v něm viděl to, čemu se říká blýskání na dobré časy.
Vše má svůj čas. Existuje čas dětských her, po něm čas malin nezralých. Po vojně, dnes po vysoké škole, čas vandrů, svazků na psí knížku a budování kariér. Po třicítce čas na rodinu, dítě, sem tam na dvě. Pak čas na rodiče, po čtyřicítce. To už je rodičům kolem sedmdesátky a více. Ti, kteří odešli po šedesátce, se nedočkali. Mladí, úspěšní a draví neznají, než své mříže, svou manéž. Práskání bičem krotitele. Jde o proroctví téhle fronty, tohohle zavedeného klíče. Aby se podařilo změnit tok dravé řeky, kariéru syna či dcery, je třeba opravdu silné nálože. Kdo má srdce brzdit je, když oni plni svaté víry derou se vpřed jako by před sebou měli pohany, bezvěrce? Všichni přijdou o svody světa, které jim utečou a oni nebudou světoví, nebudou při tom a svět jim uteče, jako voda prsty proteče. Řekněte, kdo má to svědomí své děti připravit o to být úspěšný? Tahanice je křehká, jak frontová linie uprostřed války.
Někdo, kdo je nezaměstnaný, a nemá dlouho práci, by bral všechno, kdo zaměstnaný je, nechce práci ztratit. Kdo by chtěl v práci šéfovat je v ní pořád, kdo by chtěl ještě víc, ten se musí s prací oženit. Mít s ní dvě tři děti, nadace, sekretářky, asistentky, dceřiné společnosti. Tam, kam až přes kopec zase nevidím. Kde jsou růžové obláčky, zlaté kreditky a halí je do oparu nadpozemské síly, kde táta s mámou nevědí, zda mohou, zda smí zavolat… Je na tomhle světě ještě něco, co je normální? Všichni si vedou svou řeč vlastní, jak ptáci štěbetaví. Jeden druhému přestal rozumět. Teď se jen čeká, až nepůjde internet, až se svět zhroutí. Moc lidí na světě si to už přeje. Abychom se vrátili, ne k petrolejce, ale hodně, hodně zpátky do doby obyčejné televize, kdy táta s mámou, děda s bábou své děti znaly jménem a děti věděly, kdy se táta narodil, na co čeká, co nemůže dětem odpustit…
Žádné komentáře:
Okomentovat