V létě velká voda, v zimě mnoho sněhu. Připadám si jako v zemi zaslíbené. Že by nás tam odněkud nahoře někdo testoval? Je už jeden národ známý z bible, který to zná z vlastní praxe a není věru o co stát… A tak čekám, co přijde příště. Zdá se, že to někdo s námi myslí vážně. Přestáli jsme povodně, sníh i mráz. Jsou tu i tací, co říkají, že je v zimě je normální, když sněží, to když my byli mladí… No jo, ale my zase pamatujeme počasí, co se nevymykalo normálnosti. Po zimě přišlo jaro a po létu podzim.
Je v tom obava, že my a ti kolem nás prožíváme jakýsi teplotní zlom. Možná, že bylo na čase, aby se „příroda“ ozvala a řekla dost, co si to tenhle druh fauny (člověk) opovažuje dělat. Možná, spíš ano nežli ne, se naplňují slova těch, které nechceme slyšet, že bude zle a pokud nepřestaneme hloupnout vnucovat svou vůli přírodě a jejím zákonům, přijdou nevídané přírodní změny.
Snad to není ještě tak hrozné, co vlastně je už moc a co nejvíc vadí? Na světě je příliš mnoho lidí. Uživit je znamená dát zelenou novým technologiím. Něco pokácet, „efektivněji“ hospodařit, ohřát lidi, dát jim nové automobily, mobily, oblíknout je, dát jim vodu, postavit nové domy. Léčit je. To všechno chce topit, rozvíjet chemické procesy, lidi někam vozit. Příroda se brání a kope kolem sebe. Musíme se „připravit“ že mohou přijít další jobovky. Škoda, že je ten lidský život tak krátký. A paměť, ta je jasně kratší.
Poučení z toho, co tu už bylo, to jsou dějiny. Dějiny, ze kterých si bereme jen to, co chceme. Jména bitev, bulvární skandály. Co přecházíme a co ani v učebnicích dějepisu není, je čas, počasí a velké územní změny, demografické údaje a když, tak jen tak na okraj. A přitom tady je někdo, něco, co „hýbe“ dějinami, vývojem společnosti. To že si opět někdo nakradl, porazil nepřítele, stal se prezidentem to přebolí, ale že čím dál tím častěji přichází bouře, sesuvy, tsunami, záplavy a co já vím, co ještě, to jsou vážné důvody obávat se toho, co přijde příště.
Nemá cenu se modlit, tudy cesta nevede už hezkých pár tisíc let. To přijde podnikatel, dá pár tisíc na církev a ta se modlí, aby mu jeho záměr vyšel. To samé s vyhranými bitvami, každý prosil za vítězství, klečel a modlil se. Padesát ku padesáti. Jen jeden mohl zvítězit. Zda příště opět stoupne voda, není v rukách kněze… Koncepce rozvoje celé planety, jsou v rukách těch, co investují peníze do nových a nových technologií – „šetrných a úsporných“, které vracejí vložené investice – co nejrychleji k dalšímu použití…
Žádné komentáře:
Okomentovat