Nedávno jsem vzpomenul, žel, asi jako jediný, nedožitého jubilea jednoho z nedoceněných libereckých občanů – středoškolského profesora Václava Bahníka, překladatele, latináře a víc než učitele italštiny - nezapomenutelného pedagoga. Jednoho z těch, který napomohl na svět inscenaci „Michelangelo Buonarroti“ rovněž jubilujícího studia, slavné liberecké Ypsilonky, v jejímž čele stál i tehdy Jan Schmid, režisér představení o významném renesančním umělci a vynálezci. Tenkrát režisér Schmid řekl, že vlastně nešlo o hru v pravém slova smyslu, ale o autorskou inscenaci, postavenou na tvořivé práci kolektivu, na oné metodě, která libereckou scénu Ypsilonku tolik proslavila.
Hra, jako monolit postavený slavné postavě, kvádr, ze kterého herci odtrhávali – odebírali kus po kuse stavební materiál. Nešlo o konvenční hru, klišé kamenného divadla, ale podle vzoru lidových scén o skladbu obrazů a tvořivosti herce a kolektivu, včetně choreografa, výtvarníka, hudebníka... Výslednému obrazu jsme přihlíželi tak říkajíc s otevřenou pusou.
Snad takhle nějak pracoval sám renesanční básník, jehož kulaté výročí narození liberecký kolektiv tehdy oslavil za podpory překladatele antické a italské literatury, Václava Bahníka. Učitele, který svou prací ovlivnil nás, čtenáře a žáky natolik, že právě jemu můžeme poděkovat za nový pohled celé kulturní veřejnosti druhé poloviny minulého století na antickou a italskou literaturu, na ony slavné osobnosti, které ji tvořily.
Má se za to, že všichni tři oslavenci – Michelangello, Ypsilonka a profesor Bahník vystoupili na onen pomyslný kvádr kamene, odkud vidí a jsou viděni. Jim vděčíme za tvořivé myšlení, za epochu renesance a osvícení, které mezi nás přinesli.
Žádné komentáře:
Okomentovat