úterý 28. prosince 2010

Stále stejná písnička

Moc se toho za 400 let na světě nezměnilo. Lidská touha, závist, láska, nenávist, nic, co by tu už nebylo. Tak je možné, že my, lidé 21. století, trpíme neřestmi stejnými jako dávní před námi. Jen jeden krátký příběh, jeden za všechny.
Když zemřel starý Ferdinand Valdštejn, pán Turnova, jeho vdova, paní Eleonora Valštejnová, za svobodna Rogalová, se začala chovat, jako utržená ze řetězu. Aby prý dětem zachovala, co po muži zbylo, dělala možné i nemožné až na její adresu bylo v kronice města Turnova zaznamenáno: „Bezohlednou energií svou mnohé muže souvrstevného předčila“. A přidal se k její kritice i pan hrabě Vratislav: „Ač zákonem nařízený poručník vedle ní zůstával bezděčným divákem“ dí kronika. O co šlo, že tak vzácně si všichni přizvukují?
Ony ženy, pokud vládnou, pak zhurta nebývají žádné puťky, v dějinách máme příkladů habaděj. Kleopatra, Messalina, Xantipa, Libuše, Čachtická paní, carevna Kateřina, Isabela Kastilská, nám blízká Kateřina z Redernu (z blízkého Frýdlantu). Neuhýbejme od tématu respektive z Českého ráje. Naše hrdinka, zlá (?) paní Eleonora ač elementárnímu počtu moc nerozuměla, přistoupila k náročné přestavbě daňového zatížení Turnováků. Vyšla z počtu městských usedlostí, kterých sami turnovští napočítali raději hned 48. Guberniální komise po přepočtu jich hlásila jen 37. Na to z moci své, Eleonora vdova, jich spočítala 86. Nezůstalo jen u daní, své si sehrálo i pivo, oblíbený nápoj Keltů, Slovanů, Germánů i turnovských měšťanů. Pivo, jako zdroj nálady, pivo, jako zdroj plné feudálovy pokladny. Došlo tedy i na právo várečné, které vskutku nebylo laciné. Ale tady šlo o to, že paní vdova byla jako smrt. Brala všechno. I vařit pivo ve vlastní režii se jí zachtělo.
Hraběnka vdova neponechala nic náhodě. Tu vesničanům přidala (povinnosti), tu ubrala (výjimečně) městu. To byla léta, na která v kraji dlouho nezapomněli. Mistrně postavila proti sobě vesnice a město. Šlo, jako vždy, o peníze. Cukr a bič, rozděluj a panuj. To vše tato žena ovládala bravurně. Ač škol vskutku nepobrala mnoha, nescházela jí přirozená inteligence, jejíž obětí byli všichni kolem ní. Tlak na poddané, konšele i rychtáře vedl k tomu, jako by oslepli v němou poslušnost tupé resignace. Ustavičné přitěžování povinnostmi, dávky, roboty, stálé slídění po zapovězených knihách…
Prvý odboj začal na Jizeře v okolí Vysokého, Smržovky, Jesenného, Jilemnice. Byla to reakce na jmenované útrapy a násilnou germanizaci panství. Desfoursové přiváděli do kraje a země stále víc a víc Němců a katolíků. Tehdy se lidé z Podkrkonoší, Jablonecka a Turnovska vzbouřili v čas velikonoční, a táhli ku Praze. Připojili se k nim lidé z panství Hruboskalského. Obešli Turnov přes Hrubou skálu ale všem se do cesty postavili ozbrojení Turnované a kronikář se zmiňuje, že šlo o„úplné odražení zástupů vzbouřených, jejichž utišení potom v krátkém čase provedeno bylo“. Co se pod tímto odražením skrývá, si můžeme domyslet. Určitě to nebyl společenský raut při příležitosti udělování cen za statečnost a věrnost. Oni Turnovští si slibovali za chrabrost před nepřítelem víc. Dostalo se jim odměny, které až tak nežádali. Vrchnost jim udělila privilegium a tím ocenila jejich zásluhy. Poněvadž se vítězná bitka udála na Hod boží velikonoční cituji tu z kroniky: „Aby na věčnou památku slavného skutku tohoto každoročně v týž den radnici městské při hlaholu trub a kotlů zpívala se píseň Vesel se, nebes královno“.
Paní hraběnka nepřekročila svůj stín a její synové? K čemu byli vedeni a co na mamince viděli, to taky dělali. A nebyli v tom vůbec sami. Gallas na Frýdlantsku si počínal obdobně a jeho kovář v Dolní Řasnici na to reagoval vzpourou, Bredovi na Lemberku sedělo „Breda, bude nám běda“ a to se zmiňuji jen o severu Čech. Obdobně tomu bylo na Chodsku, Čáslavsku.
Ještě chci jmenovat Krištofa Tugemanna z Liberce, který došel se žalobou na hraběte Gallase až před císaře. Všechny pokusy změnit těžký život našich předků byly utopeny v krvi. Místodržící proti všem poslali generála Piccolominiho. Ten zástupy nespokojenců rozprášil a jejich vůdce zpravidla pověsil. K prvním změnám došlo zhruba o jeho sto let později a ty vedly už k zániku feudalismu na našem území…

Vánočky a vánoční cukroví

Nebudete tomu věřit, ale přejídám se až v poslední době. Co tomu stálo v cestě, že jsem nezačal dřív, nevím. Co vím, že maminka, tak jako všechny maminky, pekla vánoční dobroty. A že nám chutnaly, to vím zcela jistě. Ty teplé, co se pak dávaly nahoru na skříň, aby vychladly a nebyly na očích.
Dřív se nějak míň jedlo. Když se dívám na staré filmy z padesátých let, na staré fotky, byli ti příbuzní pěkně vyzáblí a ani já nebyl výjimkou. Dokonce jsem bral rybí tuk. Zpět však k těm vánočním dobrotám a ingrediencím. Pokud si vážně vzpomínám, v ochodech toho moc nebylo a tak o to víc se nahrazovalo. Třeba se dělala domácí čokoláda. Maminka v ní nechávala kousky moučkového cukru - pudru, což mi připadalo originální. Ta bývala na skříni nejvýš. Zato vánoček jsem měl brzo plné zuby, zrovna jako kakaa a teplého mléka. Vanilkové rohlíčky naopak výborně chutnaly namáčené do čaje, což bylo označováno za barbarství. Ořechové košíčky, kolečka s marmeládou, špičky s domácím vaječným koňakem. A další, další.
Tenkrát, když jsem mohl, nejedl jsem ,dnes, když nesmím, utloukl bych se po nich. Jo, na něco bych zapomněl. Na vůni, která provoněla celý byt. Nevím, co všechno matka na vánoční pečení cukroví za koření brala a strouhala, ale lékárna to byla hotová. To všechno znala od své matky, od prababičky z jižních Čech, která prodávala na náměstí v Příbrami. Babka kořenářka. Děda byl zas myslivcem v Dobříši. Na sever do Liberce si maminka přivezla všechno a hodně toho zapekla do vánočního cukroví. Však taky sousedky chodily a žebraly recepty. To, to právě bylo na tom prazvláštní, že se musely vyzkoušet recepty sousedky. A to už táta občas zavrčel, že by se mohlo taky brzdit, že to kazí zuby.
Mě zuby nezkazil ani dudlík poctivě namáčený v cukru a to je ověřený fakt. Odpočaté cukroví bylo vláčné a jedlo se samo. Někdy měl táta takovou ideu, že zabalil něco z toho, co máma upekla do staniolu a věšel to ještě na stromeček. Což naopak nenadchlo mámu: „Hned to sundej nebo se taky spletu a nebude oběd.“ Vidím je pořád, mé zlaté rodiče, sladké cukroví, stromeček, poctivé svíčky s knotem. Slyším vánoční koledy. Tatínek je ještě poslouchal tak, jako v mládí, v němčině.
Všechno se nesnědlo, hodně se toho dalo za okna. Do zahrady. Vždycky se našel vděčný strávník. Snědl všechno, aniž poděkoval a zmizel za obzorem. Tak jako mládí s chutí pralinek. Tak jako Vánoce, které za rok nahradily jiné. Ještě hezčí…

Něco je špatně

V létě velká voda, v zimě mnoho sněhu. Připadám si jako v zemi zaslíbené. Že by nás tam odněkud nahoře někdo testoval? Je už jeden národ známý z bible, který to zná z vlastní praxe a není věru o co stát… A tak čekám, co přijde příště. Zdá se, že to někdo s námi myslí vážně. Přestáli jsme povodně, sníh i mráz. Jsou tu i tací, co říkají, že je v zimě je normální, když sněží, to když my byli mladí… No jo, ale my zase pamatujeme počasí, co se nevymykalo normálnosti. Po zimě přišlo jaro a po létu podzim.
Je v tom obava, že my a ti kolem nás prožíváme jakýsi teplotní zlom. Možná, že bylo na čase, aby se „příroda“ ozvala a řekla dost, co si to tenhle druh fauny (člověk) opovažuje dělat. Možná, spíš ano nežli ne, se naplňují slova těch, které nechceme slyšet, že bude zle a pokud nepřestaneme hloupnout vnucovat svou vůli přírodě a jejím zákonům, přijdou nevídané přírodní změny.
Snad to není ještě tak hrozné, co vlastně je už moc a co nejvíc vadí? Na světě je příliš mnoho lidí. Uživit je znamená dát zelenou novým technologiím. Něco pokácet, „efektivněji“ hospodařit, ohřát lidi, dát jim nové automobily, mobily, oblíknout je, dát jim vodu, postavit nové domy. Léčit je. To všechno chce topit, rozvíjet chemické procesy, lidi někam vozit. Příroda se brání a kope kolem sebe. Musíme se „připravit“ že mohou přijít další jobovky. Škoda, že je ten lidský život tak krátký. A paměť, ta je jasně kratší.
Poučení z toho, co tu už bylo, to jsou dějiny. Dějiny, ze kterých si bereme jen to, co chceme. Jména bitev, bulvární skandály. Co přecházíme a co ani v učebnicích dějepisu není, je čas, počasí a velké územní změny, demografické údaje a když, tak jen tak na okraj. A přitom tady je někdo, něco, co „hýbe“ dějinami, vývojem společnosti. To že si opět někdo nakradl, porazil nepřítele, stal se prezidentem to přebolí, ale že čím dál tím častěji přichází bouře, sesuvy, tsunami, záplavy a co já vím, co ještě, to jsou vážné důvody obávat se toho, co přijde příště.
Nemá cenu se modlit, tudy cesta nevede už hezkých pár tisíc let. To přijde podnikatel, dá pár tisíc na církev a ta se modlí, aby mu jeho záměr vyšel. To samé s vyhranými bitvami, každý prosil za vítězství, klečel a modlil se. Padesát ku padesáti. Jen jeden mohl zvítězit. Zda příště opět stoupne voda, není v rukách kněze… Koncepce rozvoje celé planety, jsou v rukách těch, co investují peníze do nových a nových technologií – „šetrných a úsporných“, které vracejí vložené investice – co nejrychleji k dalšímu použití…

Šifrovaná zpráva

Věc: Vážená klientko, vážený kliente,
Dovolujeme si vám oznámit, že společnost „šest kroužků a 5 koleček“ s. a. rozhodla o zavedení výkonnostního honoráře pro podílové listy výše uvedeného fondu, a to v maximální výši x% z celkové výkonnosti, o níž tyto podílové listy převýší benchmark nebo výkonnostní cíl, pod podmínkou dodržení principu high water-mark.
S pozdravem oddělení custodian services bez podpisu s dodatkem: Toto potvrzení je vytvořeno systémově. Nevyžaduje podpisu oprávněných osob. V Praze dne 7. 12. 2010.

Myslel jsem si, že šroubovaná čeština zanikla s Rakouskem-Uherskem. Přesto, že došlo od té doby k mnoha revolucím a válečným konfliktům, musím konstatovat, že staré Rakousko má v Česku hluboké kořeny…
Marně luštím šifru z Unicredit banky. Došlo k jadernému výbuchu? Jsem maršál Tito, Evžen Savojský, Mata Hari, matka Tereza nebo plukovník Rédl? Co jsem komu udělal, že jsem nedodržel princip high water mark?? Proč to není azbukou? Třeba mi píší z Porůří nebo trapeři z Jižní Dakoty. Už zapomněli česky? Vězím v tom až po uši. Jsem agent 007 s právem zabíjet?? Mám chuť opravdu někoho zabít… Spící agent, kterého si teď našli pomocí šifry mistra Leonarda… Kosmonosy, Bohnice, Beřkovice, útulek pro staré policejní psi, psovody. Je to vážné? Jde jen o výkřik do tmy? Nebo je to vážnější? Jdou mi po krku? Mám jim to podepsat? Něco mi říká hej, to druhé mi říká pozor. Je přeci 21. století.
Obracím se tedy k vám s tou troškou, se zbytkem rozumu. Je tohle možné, mám já tohle zapotřebí? Chodím k volbám, do průvodu, platím příspěvky, dávám i na fond solidarity. Proč, proč mi tohle dělají? Až se jednou probudím a tohle uslyším, nebudu věřit, jak hluboko se vetkla rakouská orlice do těla českého lva. No řekněte, jak krásně se to česky „šroubuje“. Ať žije císař pán a Rakousko-Česká nebo jak chcete – Česko-Rakouská unie. Za všechny monarchisty: „Zachovej nám hospodyně…“

Co to byl devizový příslib

Je tomu rovných 30 let, co jsme byli včas upozorněni Státní bankou československou, že se žádosti o devizový příslib na soukromé cesty do nesocialistických států a Jugoslávie podávají do 30. 1. 1981. Žádosti se tehdy podávali na tiskopisech u poboček banky v místě trvalého bydliště. Na rubu žádosti muselo být doporučení zaměstnavatele, popřípadě školy, příslušného národního výboru. Při cestách do Jugoslávie se toto doporučení nevyžadovalo. Ano či ne, dostat na cestu cizí měnu bylo rozhodující , zda pojedete ven (za hranice) nebo ne. Pasová oddělení policie vám „musela“ na základě onoho příslibu deviz vydat výjezdní doložku k cestě. Pas měl možnost získat každý, doložku k cestě až na potvrzení, že má příslib deviz od státní banky. V ní zasedala komise, která měla určitou sumu financí k rozdělení. Státní banka vyrozuměla žadatele pouze o kladném vyřízení žádosti a to zasláním potvrzení devizového příslibu do 18. března 1981.
Co k tomu dodat. Nedostatkem deviz minulý režim odůvodňoval regulaci vycestování svých občanů na západ. Ve skutečnosti se však obával masového odchodu na západ, odlivu mozků, mladých lidí. Právě svobodné cestování vedle svobodných voleb a uplatňování vedoucí úlohy KSČ bylo základním zdrojem nespokojenosti lidí před 30 lety v tehdejším Československu. Obchody se začaly postupně plnit i zahraničním zbožím, byla tu kvalitní lékařská péče, 100% zaměstnanost, nižší kriminalita (lidé se neobávali procházet za soumraku ani jít do kina, divadla). Pronásledování odpůrců režimu se nedalo srovnat s tím, co se dělo ve společnosti v padesátých letech. To vše bylo ovšem vyváženo tím, že režim při uplatňování vedoucí úlohy KSČ, preferoval něco, co je neslučitelné s demokratickými principy tak, jak je očekáváme od moderní společnosti dnes. Uplatňování vedoucí úlohy KSČ v padesátých letech vedlo až k nejtěžším zločinům proti právu na život.
Společnost před 30 lety, to už byla společnost čistě pragmatická a konzumní. Nespokojeni byli právem především mladí lidé a odborníci, kteří nechtěli být v KSČ. Dá se říci, že „zbytek“ národa žádal pravidelně o devizový příslib. I takto zjednodušeně se dá popsat klima před 30 lety, kdy mnozí právě v tomto období doma vyplňovali žádost o devizový příslib k cestě na západ.

pátek 17. prosince 2010

Město má jméno po jabloni, ale slavné je i jinak

Přijet do Jablonce nad Nisou, když zrovna není pod sněhem, znamená vstoupit do města úžasné architektonické krásy a stavební činnosti druhé poloviny 19. a první poloviny minulého století. Tohle krásné město v kopcovitém terénu, nevhodné pro astmatiky s artritidou, skýtá nevšední zážitek pohledu ze všech stran. My, všichni z blízkých i vzdálených míst, musíme konstatovat, že v Jablonci je na co koukat, co obdivovat. V minulých dnech jsem konečně dočetl knihu „Kapitoly ze stavebního vývoje Jablonce nad Nisou. Autory jsou takové kapacity jako Markéta Lhotová, Jan Strnad a další. Pojmenovali to, co vidíte, a co v Jablonci nepřehlédnete, s výjimkou toho, co zničila lidská zloba, hloupost a nevědomost. Stavby, které kdosi spojil s ideologií a rasovou nenávistí, už jsou nenávratně ztraceny, jako například jablonecká synagoga – symbol tolerance a architektonické výjimečnosti.
Díky autorce, paní Markétě Lhotové, se můžeme se slavnou jabloneckou synagogou setkat alespoň prostřednictvím této výpravné knihy. Rakouský architekt židovského původu s českým jménem Stiastny, byl tím mistrem svého řemesla, jemuž vděčíme za takové stavby, které, pokud dosud stojí, vás ohromí a zároveň i osloví neopakovatelnou mírou detailu stavby určenou většinou k náboženskému účelu. Sem patřil i jablonecký „dvoucibulkový“ templ, modlitebna, kostel jabloneckých Židů. Těch mnohých, kteří město Jablonec nad Nisou a okolí proslavili tím, že jeho výrobky – sklo a bižuterii vyráběli a uměli i toto krásné zboží ve světě prodat. Pracovité židovské komunitě Jablonec nad Nisou vděčí za mnohé, čím se může světu pochlubit. V knize je oprávněně vzpomenuto komunity, která město pojmenovala prací, jejíž zvuk stále ještě je ve světě slyšet.
Sklo a bižuterie. Bez těchto výrobků, jako by ani město nebylo… Žel, lidé občas učiní kroky, které pozdější generace nemohou vstřebat. Rasová, etnická a národnostní nesnášenlivost poznamenala i jablonecký svět. Nevratná rozhodnutí místních Němců a jejich příklon k fašistické ideologii a po prohrané válce s okolním světem i odpověď vítězů – vyhoštění, odsun německého obyvatelstva, se sice nedá srovnat s vyvražděním jabloneckých Židů, ale ve svém důsledku vedla k nedobrovolnému odchodu většiny obyvatel německé národnosti z této oblasti. Těm, co Jablonecko osídlili koncem 40. let minulého století, zase naopak trvalo velmi dlouho, než vzali na vědomí ony krásné stavby kolem sebe, jejich autory, stavitele, jejich pohnuté osudy, osudy staveb, které nám tu zanechali. Jak málo jsme znali a známe Josefa Zasche, architekta jabloneckých kostelů, Franze Metznera, mimo jiné i autora známé kašny umístěné před radnicí v blízkém Liberci, Heinricha Kulku, autora vily Alfréda Kantora, K. Wintera, H. Lauterbacha...
Úžasné stavby Jablonce nad Nisou a jeho okolí jsou vsazeny do prostředí, které umocňuje jejich přirozenou krásu i funkčnost. Jsem rád, že takto vidí své město autoři knihy o jabloneckém stavebním vývoji, ti, kteří v něm žijí nebo my, z jeho blízkého okolí.

Pasířství

Byť je z Jablonce nad Nisou, často neví, co je pasířství. Máme sice k dispozici znalosti oblíbeného pana Dr. Googla, ale předpokládejme, že se naplnil scénář z těch nejčernějších. Nešel by elektrický proud. Pak je tu ona chvíle všech dědečků a babiček: „Milý vnoučku, přisedni a poslouchej.“ V onu posvátnou chvíli, budiž aspoň tolik světla, aby vědychtivá mládež mohla číst o pasířství.
Toť zušlechťování a zdobení součástek bižuterie a to napodobováním kovů, prastarého celuloidu, perleti a novějších, zcela neoddělitelně. Prvovýroba zásobuje pašíře vyráženými nebo litými surovými tvary, které se následně brousí, spájejí, nýtují, povlékají (prastarou bužírkou našeho mládí). Dál může následovat potahování v ohni, chemická cesta potahování stříbrem, zlatem, mědí, obrušování, leštění, smaltování, malování. Pasířina je rovněž osazování kamenem, sklem, jejich tmelení, přiletování ouška, sponu, přívěsku. Od toho nejjednoduššího k současnému, třeba uměleckému šperkařství, které, žel, ztrácí na atraktivnosti. Díky čemu? Díky levné pracovní síle, zautomatizování výrobních procesů a marketingu čínských dálně východních dělníků řízených státním plánem Čínské lidové republiky, potažmo Vietnamu. Toho plánování, kterého jsme se v kapitalismu odmítli jednou a provždy.
Snad i proto pasířina na Jablonecku a výroba textilu v Čechách není to, co bývalo… Vždyť ještě nedávno, ve třicátých letech minulého století existovalo na Jablonecku asi 600 výrobních firem a pasíř, to byla vždy elita – pan sklář. Pro 1000 pasířů zde pracovalo 6000 pomocníků. A začalo to tak nevinně!
Václav Jáckl a Melchior Pfeiffer přišli s kováním pro dýmky a bratři Fišerové z Turnova s výrobou umělých polodrahokamů. To se psalo 18. století. A protože nežijeme v pustinách pouště Gobi, musíme připomenout, že na úspěších výroby, výzkumu a prodeje zušlechtěného skla se podíleli jak němečtí, tak čeští obyvatelé kraje, včetně krosnařů (těch, co výrobky nosili v nůších) a formanů , kteří rozváželi (koňmo) a úspěšně prodávali ve světě.

Vánoční a novoroční projev pro rok 1947

Vánoční projev byl tradičně věcí presidenta republiky, novoroční projev patřil předsedovi vlády. Tak tomu bylo i na Nový rok 1947. Jak připomněl pan president, minuly první vánoce bez Němců. Jeho projev byl pronesen v naději, že příští léta již nebudou poznamenaná válkou, že dvouletý hospodářský plán (dvouletka) musí být ekonomickým rozmachem společnosti – ČSR, dále, že rok 1947 se musí stát rovněž rokem „pracovního vzmachu“ celého národního společenství. Mělo jít o všestrannou zkoušku morálních hodnot, zbavení se demoralizace mezi mládeží. Projev byl věnován především jí, dnešním osmdesátníkům. Jim se mělo dostat „vedení pevného, avšak taktního“, jim je nutný příklad starších, učitelů, vedoucích na závodech. To vše mělo „vyvést mládež z dnešní rozkolísanosti a – nebojme se u některých případů slova tvrdého, ale přiléhavého – mravní zkaženosti“.
Dál se president Beneš zabýval smyslem rodiny – výchovou dítěte. To už hovořil o mé generaci. Závěrem svého důrazného apelu na posluchače vánočního projevu znovu zopakoval, co chtěl zdůraznit a to, že slavíme poprvé bez Němců: „…tak jako náš svrchovaně spravedlivý postup vůči německé menšině je nejsilnějším naším mravním argumentem pro osud, bude náš humánní způsob odsunu nejsilnější argumentem proti příštím kritikám, s nimiž Němci jistě přijdou.
Novoroční projev (1. 1. 1947) ministerského předsedy vlády, Klementa Gottwalda se nesl v duchu konsolidace a probíhajícího procesu vytváření lido-demo režimu před únorem 1947. Hned z počátku se obul do živlů, které bojují proti tomuto režimu a jsou nositeli „starého reakčního kapitalistického rozvratnictví - vyvolávání neklidu a zmatků“. Jeho slovník byl plný formulací jak reakční nositele rozvratu zahnat do děr. Východisko viděl ve splnění dvouletého plánu rozvoje, v předchůdci budovatelských pětiletek…
Vládu činil zodpovědnou za splnění úkolů, jako byl cíl pro leden 1947: vytěžit 1.306.170 tun kamenného uhlí, vyrobit 16 kusů lokomotiv, 570.000.000 kWh elektrického proudu, 598 náklaďáků, 11.600 jízdních kol, 1.667.500 litrů piva.
To jsou jen vybraná data z jídelního lístku československých zaměstnanců pro leden 1947. Dál už pak K. Gottwald nemluvil než o „levné a dobré“ produkci, kontrole, aktivní účasti miliónu pracujících, o boji proti tzv. „šmelině“ a hromadění bezpracných zisků. O šmelinářích, černých obchodnících s nadprodukcí, hovořil jako o deklasovaných příživnících buržoasie, kteří se jako žravé kobylky vrhli na skupování a „zašantročování“ vyrobeného zboží. Tehdy šlo o to, že „legální distribuční síť“kolabovala. Proč? Na to si předseda i odpověděl: jsou to ony deklasované, parasitní buržoazní živly, které pak namnoze zločinně zneužívají pozic v legálním distribučním aparátu“
V závěru svého novoročního projevu sice řekl: „Končím, drazí spoluobčané“, ale to nemyslel doslova. Jeho cesta teprve měla začít. Jeho „zmar“ sabotérům a rozvratníkům byl záhy rozšířen na boj s třídním nepřítelem a se všemi, kteří nepřijali za své praktiky vedoucí úlohy jedné politické strany. Ano, to byl vánoční a novoroční projev presidenta a předsedy vlády pro rok 1947.

Nespokojenost

Stále více lidí chce změnu, opět je zklamaly volby. Zvolení lídři politických stran hledají onen „pomyslný chlup“ na dlani zaměstnance. Daňová zátěž neodpovídá realitě rozložení bohatství, pravicová vláda odmítá zdanit milionáře takovou dávkou, která by stanovovala skutečnou potřebu peněz tohoto státu. Dokud tomu tak nebude a bohatí nebudou platit ze svých příjmů 50 – 70 % daň, nebude v Čechách klid, nebude vyrovnaného rozpočtu. Bohatnutí bohatých a chudnutí chudých, to je současný program vlády, která hledá peníze tam, kde nejsou. Jedinou cestou je vzít je od těch, co je mají.
„Rozpočtová odpovědnost“ – co to je, když jedni si nemohou dovolit základní potřeby a druzí nevědí, co s penězi? Je docela možné, že odbory neudrží pokojné demonstrace pod kontrolou a přijde čas barikád, revoluce, znárodňování. To vše má dnes v rukou vláda a čím víc se bude „snažit“, tím dřív může dojít k občanským nepokojům. To není ze scénáře komunistické nebo „ultra“ strany, to je život, který opět může přivést nespokojené občany živelně před radnice, kde se bude nejprve zvonit klíči a pak může přijít i to horší. Předpokládám, že tento scénář, který vskutku píše dosavadní pravicová vlády, nebude naplněn v předvánočním čase. K realizaci jsou teplejší dny vhodnější, ale rozhodovat o tom bude opět vláda pana Nečase.
Co z toho vyplývá? Přestat mluvit o zadluženosti a nutnosti přiškrtit dávky – mandatorní výdaje, začít platit důstojné platy státním zaměstnancům, vzít těm, co nevědí kam s penězi a zdanit majetky, které mnozí získali po roce 1989 krádežemi, podvody a daňovými úniky. Hledat peníze tam, kde jsou a nepřipustit nepokoje ponižovaných. To všechno kolem sebe slýchám já. Kompetentní osoby našeho vedení opravdu tohle neslyší?
Je třeba zrušit „pojistku“ demokracie senát, jednoměsíční zdržovací aparát, který nás stojí miliardy, těm, co nepřesluhují nabídnout na odchod slušné odstupné, dát šanci mladým. Trestat zloděje a ne jejich poskoky. Neschovávat se za hesla, ale konat a zamezit tak nepokojům, které mohou přerůst v sociální revoluci. Je mi líto, ale opravdu jsem tyhle postřehy z ulice musel dát na papír. Podobných názorů je už dnes mezi lidmi tolik, že by je měla vláda řešit. Brzo…

sobota 11. prosince 2010

Vánoce

Vánoce mi léta přinášejí pocit jistoty, ostrova v rozbouřeném moři vody, kam připlouvají lodě jen s dobrými zprávami, přístav, kam se po roce vrací domů námořníci. Mým přístavem je vesnice blízko Liberce, Machnín. Tady jsem vyrůstal a odtud dodnes čerpám náměty svých příběhů, kdy partu kluků tu nic nerozdělovalo, ale na tisíc věcí spojovalo.
Domov je můj přístav, to jsou mé vánoce. Jak moc bych přál dnešním dětem, aby jejich sny a hry nikdy nepřerušila válka, nemoce a chudoba, aby, až jednou dospějí našli své domovy, svůj Machnín takový, jaký ho kdysi opustili. Aby našli zahrady, stodoly, stráně, stromy, bunkry tam, kde je kdysi zanechali, otevřené dveře i náruče těch, ke kterým se vracejí.

čtvrtek 9. prosince 2010

Drobná pohlazení

Ve světě hřmotu, hlasitého křiku, řvaní rádia nebo televize od sousedů je tenhle pocit nejsladší. Ten, který se nám vybaví, ucítíme-li vůni, která nás provázela cestou štěstí, neznalosti a bezstarosti. Ta doba už je nenávratně pryč. Kolik, že nám to bylo? Pamatujete, jak dříve vonělo ranní kafe, odpolední buchty, sádlo a škvarky, převařené mléko doma v hrnci? Nedělní oběd, když vaše máma přinesla domů recept od sousedky a vyzkoušela novou bábovku, vánoční cukroví, domácí čokoládu, pracičky?
Jak voněla každá skříň i krém na boty? Podle vůně jsem dělil od sebe i moje dvě babičky. Ta jedna byla z české chalupy od Příbrami, ta druhá z německého prostředí z Nového Města pod Smrkem. Jak daleko měly od sebe, tak blízko tím, jak voněly. Každá si s sebou přinesla na svět jiné koledy, zvyky, co dělat, jak uvařit. I jejich peřiny jinak voněly i jejich husy jinak kejhaly. A přesto, jsem už druhý den měl pocit, že jsem tu doma, byť každá mluvila jinou řečí. Když někdo tenhle pocit má, nemusí hledat slovník. Ta intonace řeči, krajíc chleba máslem mazaný otevře všechny cesty, ba i cestičky… Do databáze mozku se uloží každý vjem, aby pak po sto letech, řekl: „Stůj, tahle vůně – vzpomeň si!“ A ty se řítíš časem kamsi ke kořenům, aby sis vybavil onu šťastnou chvíli, která ti otevřela branku do zahrady kouzel – tvého mládí. Letmý polibek, pohlazení, šepot tajemného přání, lísteček její rukou psaný. Čas, kdy ty a ona, ona a ty, jen vy dva a vítr, který si pohrával s listy stromu.
Tak nějak voněla a zněla k ránu i tráva, mokrá a studená. A ty bez ponožek, boty zůstaly na schodech. Ve stanu bylo vydýcháno, sem tam i kapka, jak na plátně se srážel dech. Vedle tebe ještě spal Petr, Pavel nebo to byla Gábina, Hanka, Věra, Jarmila… Ta vůně, ach ta vůně těla, rozpáleného, rozpečeného starého rohlíku. Melta, co babička vařila. A potom k obědu svíčková a k ní za padesátník třeba malinová limonáda. Děti vypijí všechno, mají kachní žaludky.
Proboha, na psa a kočku bych zapomněl! Pes, když zmokl, zasmradil v tu chvíli celý byt. A babička to přešla mlčky, však on i chlap to uměl. Co by vám vyprávěla. Ale vyprávěla ráda, však taky hodně toho po ní mám. Chlapa ke slovu nepustila, sněm sousedek u plotu či na ulici to byl problém. Ten den se i stalo, že nebylo uvařeno. A my jsme vedle nich stáli a poslouchali. Semlelo se všechno, co se kde a kdy stalo. Nitka na nikom, jak se říká, nebyla ušetřena. A v tom všem jsme vyrůstali. Nějak bezhlavě, chaoticky, normálně. Sem tam škola, ale hlavně prázdniny u babičky. Esence všech těchto vůní působí jako feromon, jako když sirény svým zpěvem lákaly námořníky… Pak je lepší zalepit si uši voskem a spolu s Odysseem plout dál, dál do Ithaky, dál od snů nebo k nim blíž…

Cestování

Když koncem dvacátých let minulého století náš národní hrdina putoval střední Asií, nemyslel, že by v jeho stopách jezdili čeští abonenti turistických kanceláří. Opravdu nejezdili. Škoda, hrozně moc by se divili, protože i oni by viděli věci, o kterých by mohli vyprávět příštím generacím. Bylo to v roce 1964 nebo o rok později, kdy jsem letěl s cestovní kanceláří do Uzbekistánu. Měl jsem na klíně knížku Julia Fučíka, úžasný středoasijský cestopis této krajiny. Když už jsem nemohl cestovat s mým milovaným H. Heinem po jeho krásném Rýně, o to víc jsem si vážil toho, že na mě čeká střední Asie Julia Fučíka.
Za okny letadla moře písku, hory sebraného bavlníkového květu, regolovaná řeka Syr a Amu Darja. S cestopisem v ruce jsem prošel mnohou uličkou Taškentu, Samarkandu, Buchary, či Chivy, abych mohl dnes, po téměř padesáti letech říci, jak tam tehdy bylo krásně. Cestovat podle bedekru, mít oči otevřené a srovnávat. A tak se stalo, že jsme spali s Fučíkem v jednom z vyhlášených hotelů, kam Inturist vozil své zahraniční hosty. To byla Buchara a psal se rok 1964.
Prošel jsem všemi krásami orientálního města, místní starověkou universitou a stanul před hotelovou toaletou, abych si vzpomněl, že Fučík sem taky musel po rušném dni. Co na rozdíl ode mne tehdy viděl? Turecký záchod a hladký kámen místo role papíru… Šel jsem se tedy po pětatřiceti letech zeptat nejstaršího pracovníka, kdy došlo k výměně kamene za papír. Přišel děda věchýtek, sako jako maršál Sapošnikov a měl se tuze k světu. Vzpomněl si, že tomu tady v těch třicátých letech šéfoval a že vskutku se časy změnily. Bůh ví, kam se ten Fučíkem vzpomenutý kámen, co sloužil jako papír všem, kam se poděl…
Kámen pamětník. Nikdo jej po léta nehledal, aby jej do musea uložil. Kámen, který měly v rukou davy i osobnosti, kámen, kterým se psaly dějiny… Kámen, co Rosetská deska, kámen jako desatero, kámen z měsíce, kámen co rozcestník… Ano, děda děžurnyj si vzpomněl na novináře z Čech. Mluvil s ním a poznal ho i podle fotky. Tím pro mě kdysi skončily retro cesty za poznáním. Pokud se vydáte po stejných stopách vy, asi je pozdě a spatříte už jiný svět. Divukrásný, takový, jako má v skutku být.

Co všechno osel unese?

Co všechno osel na hřbetě unese? Počítejte se mnou: 2 pytle otrub nebo dvě otepi chrastí a viděl jsem, že na něm seděly tři předškolní děti. Osel je osel a oslem zůstane. Úplně cizí jsou mu odbory, DPH, přidané hodnoty. Osel oslem zůstane a šumafuk jsou pro něj vybrané dobroty. Má divné záliby. Pokud se někde zastaví a tam se mu líbí, pak se nehne a nedá si říct, ať jej láká pryč kdokoliv na mrkev, na červenou řepu... Ba, co vím, je to s ním kříž.
Osel oslem zůstane, i kdyby trakaře z nebe padaly. Osel je jednou pro vždy ukázkovým oslem, synonymem hlupáka. Osel i v dobrém zůstává jen oslem, držákem na cokoliv, podržtaškou, výborným masem do čabajky, ohonem k odhánění much. Celkově se lze shodnout na tom, že osel je pozoruhodné zvíře, ne nepodobné člověku. Toho, co máme společného je více, než toho, co nás rozděluje. Rozdíl je pouze v tom, že osel nikdy nikam nekandidoval. Nekandidoval, a tudíž nikdy nepožíval výhod voleného občana ani nevyužil tíže či výhod zvoleného lídra.
Představme si však, že se to jednou změní a on zasedne mezi ty, kterým se dosud dvořil. Pohádková představa, osel ministrem financí. Stále by slyšel: „Oslíčku, ministře, otřes se…“ Už by se nikdo netřásl o teplou židli, teplý chlév. V ten okamžik by padly všechny zábrany a člověk, byť se zvířetem, by si padli do náručí. Člověk, bývalý šlechtic, osel, vše rovno. Hlavně, že rozpočet zůstane vyrovnaný. A v tom je ono kouzlo osla. Osel může být i ministrem, tudíž je na světě i odpověď na otázku: Co všechno osel unese? Dá se říci, že všechno, všechnu špínu světa, stačí říci: oslíku, otřes se! a většina našich politiků se …

Sníh

Je teprve začátek prosince roku 2010 a sníh zasypal dvojměstí Jablonec - Liberec. Města se oblékla do svátečního, do bílého. Celé okolí je v bílém, září jak šaty, které si oblékla nevěsta. Sníh padá dál, tančí a skotačí. Celý kraj si oblékl bílý frak, bílé boty, čepici, rukavice z bílé příze, bílé náušnice. Kolem se vše topí v bílé mlze a jen černí ptáci nevěřícně tiše sedí na stromech. A lidé? Bílá uniforma rakouského důstojníka, bílé pláště zdravotníků, těch co pečou z bílé mouky i těch, co staví sněhuláky.
Města jsou stavebnice plná překvapení. Jindy si člověk tak neužije. Sníh kolem poletuje a přitom všem město je pod sněhem, ale žije. Sníh se záhy stěhuje. Někdy trochu legračně z chodníku do ulice a z ulice na chodník, než sníh někdo naloží na náklaďák a odveze za město. Nastal ráj pejskařů; málokdo najde, co jindy sebere, dá do pytlíku a vyhodí do kontejneru. Pár nohou se zlomí, na chodník spadne rampouch... Autobus, tramvaj přijede o něco později, ale přijede. Kdo jede vlakem, aby si přivstal a přesto těžko včas přijede.
A bylo, nebylo: když bylo sněhu málo, to se pak vzpomínalo, když napadlo moc, nadávalo se. Sníh je opravdu nejkrásnější na horách, jinde tak na ochutnání, na špičku nože. Nosívá s sebou komplikace a proto žádné oslavy. Umí být silný, křupavý a hravý, prvních deset minut. Městský člověk pak znervózní a začne se ptát: Čím jsem si tohle nadělení zasloužil? A čeká, že zase tak, jak sníh přišel, tiše zmizí. To ale nebývá zas tak pravda. Nejdřív přijde břečka, po ní většinou i velká voda a záplavy.
Zatím tu je ta první etapa, sníh krásný, bílý, romantický. Blíží se čas vánoční. Pokud tohle nadělení vydrží, tak fajn, dobrý, ale hned po svátkách se dohodneme: konec návštěv. Balíme kufry, milá zimo a šup, zpátky na hory. Města se vrátí ke své šedi - dost bylo rozmáčené obuvi. Užili jsme si, děkujeme, odejděte,zvláště, pokud jde o sníh už notně špinavý. V únoru a v lednu snad jenom trochu nového – pro okrasu. Jinak dost a šmytec. Kdo má tu nádheru pořád uklízet? Čeho je moc, to záhy omrzí. Kopce sněhu jednou za rok a pak už pac, to postačí. Mějme ohled na seniory, boty, nemocné. Ti všichni, spolu se mnou, si tak zhruba za měsíc přejí konec zimy, sněhové kalamity a sněhu za límcem na košili, když studí a stéká níž.

sobota 4. prosince 2010

Venku přituhuje

Přisedl si tuhle ke mně na lavici v „Plaze“ bezdomovec. Podle řeči ještě nedávno placené velké zvíře z jedné radnice ve východních Čechách. Vlastní strana a naštvaní voliči si prý zvolili jiného. Manželka se připojila a také zvolila jiného. Chlap si vzal igelitku a odjel do Jizerských hor. Slušně mě požádal o něco k jídlu, peníze nechtěl. Měl slušivý černý dlouhý kabát, byl už zarostlý, ale z očí mu ještě nekoukala ta odevzdaná beznaděj. Liberec se mu moc líbí a Jablonec taky ujde. Snažil se jíst pomalu. Nemá se už do čeho převléct, hadry mu prý smrdí. Měl svatou pravdu. Celý by se měl umýt, ale neřekl jsem mu to. Uvažoval jsem chladně. Ten člověk už byl prakticky mrtvý - odepsaný. Nikoho nezajímal.
Připomnělo mi to klasickou hradní hladomornu o třech patrech. Nahoře dostávali chléb a vodu, o patro níž to, co ti o chlebu a vodě nechali a neptejte se, co jedli v patře nejnižším. Všechna patra byla propojena úzkou šachtou. Nic neříkejte, pobyt v nejnižším patře byl odsouzením k jisté smrti. To můj bezdomovec ještě nevěděl. Zatím je v prvním patře, a o existenci pater pod sebou ještě neví. Odtamtud cesta zpět nevede. Slušně poděkoval, blahem si říhl, za což se mi omluvil a spěchal, aby na jiném místě svůj příběh pověděl jinému publiku.
Jak říkám, dosud „bydlí“ v horním patře, ale v příštích volbách zas někoho nezvolí a ten si vezme igelitku a pojede do Jizerek, aby vyprávěl podobný příběh o nevděčné straně, co ho už nepotřebuje, o nevěrné ženě, o voličích, kteří nepoznali, jak dobře se jim pod jeho vedením vedlo a koho že si zvolili místo něho…

Vzkaz Ypsilonce

Nedávno jsem vzpomenul, žel, asi jako jediný, nedožitého jubilea jednoho z nedoceněných libereckých občanů – středoškolského profesora Václava Bahníka, překladatele, latináře a víc než učitele italštiny - nezapomenutelného pedagoga. Jednoho z těch, který napomohl na svět inscenaci „Michelangelo Buonarroti“ rovněž jubilujícího studia, slavné liberecké Ypsilonky, v jejímž čele stál i tehdy Jan Schmid, režisér představení o významném renesančním umělci a vynálezci. Tenkrát režisér Schmid řekl, že vlastně nešlo o hru v pravém slova smyslu, ale o autorskou inscenaci, postavenou na tvořivé práci kolektivu, na oné metodě, která libereckou scénu Ypsilonku tolik proslavila.
Hra, jako monolit postavený slavné postavě, kvádr, ze kterého herci odtrhávali – odebírali kus po kuse stavební materiál. Nešlo o konvenční hru, klišé kamenného divadla, ale podle vzoru lidových scén o skladbu obrazů a tvořivosti herce a kolektivu, včetně choreografa, výtvarníka, hudebníka... Výslednému obrazu jsme přihlíželi tak říkajíc s otevřenou pusou.
Snad takhle nějak pracoval sám renesanční básník, jehož kulaté výročí narození liberecký kolektiv tehdy oslavil za podpory překladatele antické a italské literatury, Václava Bahníka. Učitele, který svou prací ovlivnil nás, čtenáře a žáky natolik, že právě jemu můžeme poděkovat za nový pohled celé kulturní veřejnosti druhé poloviny minulého století na antickou a italskou literaturu, na ony slavné osobnosti, které ji tvořily.
Má se za to, že všichni tři oslavenci – Michelangello, Ypsilonka a profesor Bahník vystoupili na onen pomyslný kvádr kamene, odkud vidí a jsou viděni. Jim vděčíme za tvořivé myšlení, za epochu renesance a osvícení, které mezi nás přinesli.

O své vůli…

Český president přestřelil. Václav Klaus se pouští na velmi tenký led. Jeho ukvapené závěry, tak, jako v celé řadě předchozích rozhodnutí, jsou mylné. V Česku prý není žádná zájmová skupina, která by chtěla euro. Je tomu tak? Nebo se pan president rozhodl postavit se k euru jako středověký vymítač - exorcista. Vyvázat se z toho, co jsme podepsali? Opět se představil jako muž mnoha tváří. Jako sportovec je proti kouření, jako lobbista otevírá nový provoz továrny na cigarety.
Není pravda, že by Češi nechtěli euro. Určitě to neplatí na severu Čech, u příhraničních oblastí s Německem, Rakouskem a Slovenskem by mnozí občané euro také přivítali. Většina obchodníků, vývozců, nás všech, co u hranic bydlíme. President se chce opět jen zviditelnit. Jeho názory jsou často a v poslední době až nezdravě často, v rozporu se selským rozumem. A přitom pravda je téměř, jako vždy, jinde. To svědčí jen o jednom. Náš president musí být v opozici, dokazovat sám sobě, svým spoluobčanům, že je to on, kdo obhajuje zájmy lidu. Mají-li jeho gesta přesvědčit, měla by být s těmito zájmy v souladu, ale je tomu právě naopak.
Euro je měna, která se v našich městech směňuje a často se s ní obchoduje. Pokud s ní pan Klaus má problémy, tak to jsou problémy zřejmě vyplývající z jeho postojů k Evropské unii. Ale já a spolu se mnou řada dalších si euro přeje. Co vede pana Klause k nesouhlasu s eurem, víme. Jeho snaha být hrdinou a v centru pozornosti nepřipouští diskusi. Zdá se mi, že pan president ztrácí soudnost a hledá sebemenší možnost pohovořit k národu ve smyslu: „Já to vidím tak a tak, a vy všichni mě následujte, neboť já mám pravdu vždy…“
S tímhle přece souhlasit nemusíme. Za dva roky se pan Klaus vrátí do lavic pro smrtelníky a bude opět jedním z nás. Ale abychom kvůli jeho osobním názorům museli čekat na euro déle, to je nespravedlivé. Euro v příhraničí bylo nutné už dříve, natož dnes, kdy jsme splnili všechny podmínky pro jeho přijetí.