sobota 31. prosince 2011

Přírodou Libereckého kraje

Přirovnat krásu děvčete ke sličné štíhlé, červené paprice, či k tělu pravidelně rostlé mrkve je až příliš opovážlivé, ale už ve zpěvech Šalamounových bývá hrozen vína srovnáván s prsem krásné venkovanky, dnes květinářky, která váže kytici cizí ženě zrazené nevěrným milencem.

Být krásou srovnatelnou s růží, mít pleť zralé broskve, mít plná ústa dužiny a melounové šťávy, oči černé jako trnky. Mít líčka jako míšenská jablíčka a rty vonící po zralých třešních. To je obrázek i našeho kraje. Od všeho kus.

Tisíce chutí a neznámých vůní, to je ovoce zámořských lodí. Dálek, které přebývají za obzorem, daleko od nás, lidí, co nikam necestují. Přesto nám stále voní pelyněk, tráva z posečených polí, strniště a pel mel trav, co ostatní dusí. Když se pak po poledni zastaví čas, slunce přestane putovat po obloze a vítr se ztiší, pak voní vůkol všechno. I to je náš kraj.

Všude kolem je cítit, že vzduch stojí jako pevný a vysoký plot. Pak teprve mysl plesá. Nebývá to často. Slunce hřeje nějak divně, pohlcuje přítomnost a člověk cítí, že ztrácí hmotnost, a že se vznáší. Letí. Nohy se opírají o zem, a on stojí na věčnosti. A přesto hluboko pod ním tekou řeky, lidé se žení, tancují, vdávají se a umírají, na polích zraje obilí, lidé sklízí, celer, pórek, petržel a cibuli. Je slyšet jak v tůních kvákají žáby, a vidíš hladové čápy, jak po žábách pátrají. Klap, klap, klap… Hrana ale zvoní i jemu.

Dost bylo násilí. Přibylo děvčat, co nenosí korset. Nemusí. Koupají se v jitřní rose, vlasy sčesané do drdólků. Jen tak. Bez plavek. Pihy na nose, prsty na nohou otlačené z úzkých bot. Jinak jsou překrásné. Podobají se mladým stromům, co ještě ovoce neplodí a přesto jsou příslibem příští úrody. Jednou si pod nimi kdosi sedne a poděkuje za stín. Dnes vedou nezávaznou řeč, co si kde a za kolik koupí.

Tvé tělo už nemá tvary Apolóna či Florentského Davida. Spíš tak tržní zeleniny. Celer, červené řepy, vodnice. Neznám lepšího jídla, než smažený, obalovaný květák... Co je to ale vedle krásy dívek, nebo sluneční slávy poledního lesa, když vzduch stojí, a ty si poletuješ vzduchem, jako na podzim ze stromu padající listí v kraji pod Ještědem.

Kolik podob má příroda, to všechno, co jsme my! Pilný mravenec, kupka sena, orel skalní, sojka, hrnec vařící vody, ovečka na pastvě, zima, co ti vlezla za límec, promočené boty, květy hrušně, višeň v čokoládě, sladká jádra peckovin, co chutnají hořce, modré chrpy, koniklec i paprika, která zapříčinila, že se ti spustila z nosu rýma a kýcháš. Dívka, která kolem tebe prošla, a ty musíš zastavit. Hudba, která nehraje a ty ji přesto slyšíš. To všechno, to je příroda. Mouchy, které nesnášíš. Žena, která tě opustila, děti, co ti nevěří.

Bulvár, co už taky nečteš a lavička, kterou kdosi opravil. Ať žije člověk, který se učí létat a přírodě staví pomník. Který jde krajinou a zpívá si spolu s ní. Tomu přeju hodnou ženu, co neřve a nevzteká se, a celou zimu chodí přikládat, udržuje doma teplo a nehádá se. Těm přeji v tomhle kraji mír, dobrou vodu k pití a čistý vzduch k dýchání.

Darré-Souš v Jizerských horách

Erna Reichlová měla synovce Rudlu, který byl, jako já, z Machnína. Psala se padesátá léta minulého věku a my jsme s Rudlou a s Jardou Kalenským byli nerozlučná trojka. Proč s námi tehdy Jarda nejel na Souš nevím.

Darré. Tak Souši říkal můj táta i Rudlova teta. Darré, to byla velká, převeliká vodní plocha v Jizerských horách. Ona pořád je, ale dnes slouží jako zásobárna pitné vody pro aglomeraci měst Jablonce a Liberce. Dnes Ing. Reichl pije tuhle vodu každý den v Jablonci, já v Liberci.

Tehdy jsme se s „tetou“ Ernou jeli na Souš vykoupat a přeplavat ji z jednoho konce na druhý. A taky tak trochu pomoci tetě malovat turistické značky na okolní stromy. Všude se tehdy jezdilo vlakem, autobusem, nebo i po Jablonecku tramvají. Tomu, a chtěl bych znát, kdo zrušil tramvaje jezdící po Jablonecku, bych dal přes pr…... Kde byla auta? Nevím. Normální lidi auta neměli. Měli jiné starosti.

Erna s kyblíčkem barev byla v našem okolí pověstná. Pokud vím, tak se nikdy nevdala a s námi těch pracovních cest kolem Machnína i Jablonce udělala víc. Jako turistka znala i příběhy, které nám poutavě vyprávěla a my jsme ji za to měli ohromně rádi.

Tehdy jsme si s Rudou vzali s sebou na Souš nafukovací matrace. Proč? To dodnes nevím. Do vody jsme vstoupili ze strany od horské chaty na Smědavě, od prameniště říčky Smědé, která umí tak mocně při povodních narušit chod domácností ve Frýdlantu, Raspenavě a v celém široširém okolí.

Erna značkovala a my se koupali. Nakonec jsme se rozhodli Darré pokořit a přeplavat. Teta Erna plavala chtě nechtě s námi, jako jistota, abychom se cestou neutopili. Jak vidno, neutopili.

Rudla vystudoval lesárnu v Brně a žije si v Jablonci, já žiju v Liberci. Teta Erna Reichlová, jako celá generace před námi, už nepodniká, turistické značky nekreslí. Dávno s námi není. Je jistě v turistickém ráji. Ani Jarda Kalenský ne. Zůstali jsme jen my, dva staří páni. Jeden „plundroval“ lesy, druhý do nich chodil hledat houby. Rudla byl úspěšný, já, to ať posoudí někdo jiný.

Ale Darré-Souš, už nikdo jiný na délku nepřeplave. To malé vítězství už navždy zůstane nám, dvěma hochům z Machnína a „tetě“ Erně s barvami, kterými značkovala turistické cesty…

O drátenících a nejen o nich

V Machníně, v Chotyni, ve Smržovce, v Turnově nebo v Písku, po celých Čechách, v Rusku, v Americe či v Německu jsme mohli ještě v padesátých letech minulého století potkat dráteníka. Já se s ním potkal kousek od Liberce, v Machníně pod hřbitovem, v bývalé německé hospodě Severní záře, kde jsme tehdy s rodiči bydleli.

Co já, jako kluk, věděl o drátování? Jo, sdrátovaný hrnec stál na plotně obou babiček v Hrádku nad Nisou i v Mníšku pod Brdy. Doma ne. Maminka si potrpěla na nové.

Byl jsem od přírody zvědavý. Slovo dalo slovo, a dráteník putoval od branky zahradou do domu. „Mami, vedu ti hosta, pana dráteníka!“ Maminku téměř schvátil infarkt. Tušila už delší dobu, že s mým sociálním cítěním bude potíž, ale dráteníka do domu pustit nechtěla. Nicméně už za deset minut ten velmi zajímavý muž seděl v kuchyni u stolu, popíjel kafe, chroupal nějaké sušenky a vyprávěl.I maminka měla ráda příběhy a ve spojení se mnou, jsme se měli na co vyptávat.

„Jste od Trenčína?“ začala maminka a pokračovala: „Jste sám nebo máte pomocníka? Povídejte, kde všude jste byl, jak se vám líbí ve světě. Máte děti? A co vaše paní na to, že jste tak málo doma?“ Ani já nezůstal s otázkami pozadu a položil tu zásadní“ „Hrajete kuličky?“ Po sušenkách přišly na řadu už vychladlé buchty a dráteník, už usazen v proutěné židli, se na mě podíval, jako by si vzpomínal na své děti daleko odtud.

Vyprávěl ani ne tak o pavučině drátů, které umě pospojovány jako zázrakem držely opět vodu v kameninovém hrnci, ale o tom, kde se tu u nás dráteníci berou. Asi mu bylo teskno. S povzdechem vzpomínal na hory vysoké až do nebe, kde žijí lidé jako on, kde roste leda oves, brambory, a kde je nouze a hlad. Řekl, a to si pamatuji doslova: „Kdybych se jednou za den mohl najíst ovesným chlebem, nechodil bych světem drátovat“.

Jen těžko taková slova chápe kluk, kterého do jídla museli nutit. Tenkrát mi ani nedošlo, že to nejsou prázdná slova, že lidé opravdu mohou mít hlad. Já už vlastně víc dráteníků ve vesnici neviděl. Podobných obchodníků a řemeslníků ubylo. Svět se změnil a lidé začali prasklé hrnce měnit za kovové, plechové, litinové, titanové, keramické a ty, pokud dosloužily, šly do popelnice. Mně, kluka z Machnína, začali zajímat i jiné věci až mnohem, mnohem později.

Makov, Kysuca, Rovné, Vysoká, Tvrzovka, Čadca. To poslední bylo hlavním městem dráteníků. Muži v té době už desítky let odcházeli do světa spravovat hrnce a domů se vraceli, aby rodinám přinesli peníze na živobytí. Zvykli si, ale domov jim scházel. Byli to cestovatelé, ale jejich srdce zůstávala doma. Ruce pracovaly, drátovaly i od Ještědu daleko široko, v kruzích, jako když kámen do vody hodíš.

Ten obyčejný dráteník, kterého jsem jen potkal před šedesáti lety v Machníně měl v sobě, co mnoha lidem dneska schází. Úžasnou věc bojovat a žít…

K doktorovi

Z Machnína je to do Stráže nad Nisou asi jen tři – čtyři kilometry. Bylo téměř dvacet let po válce a každý si myslel, že právě už proto nikdy a nikam pěšky nepůjde a tak trpělivě čekal na autobus. Bůh suď, jak to tehdy bylo. Měl jsem prasklý ušní bubínek a doktorovi jsem musel na penicilinové injekce. Doktor ale v naší vesnici ordinoval jen dva dny v týdnu, ostatní dny byl ve Stráži nad Nisou. Zdravotní středisko ve Stráži nebylo hned zkraje obce, přesto cesta autobusem, nebyla až tak výhodná, protože nezajížděl do centra. Mnozí tedy, ač neradi, přece jen občas chodili pěšky, stejně jako tehdy já.

V té době se kolem Liberce mohutně stavěly silnice a tak se jezdilo i chodilo po staveništi. Cestou k lékaři jsem si prohlížel mohutné stavební stroje, takže jsem si nevšiml prkénka s hřebíkem, které leželo na cestě tak dlouho, až jsem na něj šlápl. Propíchl jsem si botu a chodidlo k tomu. Ta bolest! Dnes se tomu směju, ale chodidlo je citlivá část těla. Tehdy se smál jen doktor a píchal do mě injekce jednu za druhou, až mě z toho rozbolel zub… Ještě že zubní doktor pro obec Machnín sídlil, kde jinde, než ve Stráži nad Nisou. Už si to tak moc nepamatuji, ale my machnínští jsme museli mít ty ze Stráže rádi. Měli všechno doma u nosu.

Zubař sídlil na druhé straně obce v n. p. Tesla, a tak jsem se ještě ten týž den šoural se zavázaným chodidlem od praktického doktora, maje v sobě tři injekce za dalším doktorem, tentokrát zubařem, napříč celou Stráží. Kolem mě projíždějící auta houkala a mrkala světly, ale nikdo mi nezastavil. Řidiči mávali, otevírali okna u aut a pokřikovali vtipné průpovídky.

Měl jsem toho právě dost. V Tesle se muselo přes vrátnici, potom podél plotu do zadní části traktu hlavní budovy. Noha mě bolela, ucho jsem měl zanícené a obvázané, v zadnici tetanovku a dvakrát penicilin hned vedle. Zubař mi pro jistotu hned, za úplného ticha, dal další injekci do dásně a řekl: „ Ten zub půjde pryč,“ a odešel. Já taky, jen co jsem se trochu z té smrště injekcí zmátožil. Bolelo mě všechno od paty po zuby.

Se zubem v hrsti na památku, obvázaný, jako voják co přežil bitvu u Solferina, jsem se belhal domů, do Machnína. Od Tesly ze Stráže nad Nisou je to pěšky tak hodinu. Já to šel dobré dvě a nakonec jsem se do Machnína dobelhal docela v pohodě. Lehl jsem si na kanape a usnul za denního světla. Zdál se mi sen, že jsem záchranářským vrtulníkem, který ještě v té době v Čechách nelétal, ale v mé fantazii už tu byl a já jsem pilotoval. Ten den byl můj vrcholový, co do počtu bodnutí pod kůží i pěších jarních kilometrů za lékařským ošetřením, za zdravím.

Jediné, co bylo v tom slzavém putování za zdravím sympatické, že to šlo bez karty zdravotní pojišťovny a bez platby v hotovosti. Přežil jsem to, jsem tady. Bez třiceti korun při identifikaci. Koušu, došlapuju a slyším i to, co nemusím. Jsem vyléčený optimista, ve víře, že i to dobré se vrací ….

Kaluž u nás v lese na Bedřichovce

Nevysychala nikdy a bylo s ní spojeno mé dětství. Pokaždé jsem se na ni těšil. V době sucha mi připadala svými hlubokými zářezy do dna lesklé hlazené plochy solná jezera a planiny daleké Afriky, v létě zčeřenou hladinu rybníka plnou predátorů a lovených obětí potravinového řetězce. V zimě? Zamrzlý proud Norského moře, vhodný pro projetí na jedné noze.

Kaluž? Ne! Něco víc. Radost za každého počasí. Dětský sad, mír, svět, co kdo chce na ploše tří metrů čtverečných z jedné strany na druhou, napříč celou nedlážděnou ulicí, nekrytou asfaltem, ale pravou nefalšovanou lesní cestou u nás na Bedřichovce mezi Machnínem, Chrastavou, Novou Vsí a lesním muničákem hlídaným vojáky. Ti také tudy pravidelně jezdili na náklaďácích vzadu na korbě pod plachtou. Když vjeli do kaluže, a nebyla jediná na téhle cestě, vždy mocně křičeli, smáli se a nadávali. Mlátili samopaly o podlahu korby náklaďáků a pokřikovali na mou maminku, aby mě tam nechala a jela s nimi hlídat munici…

Maminka, a to musím po pravdě říci, to nikdy neudělala, i když jsem se jí vždycky na to zeptal. Neměla to prý ani v úmyslu… Byly mi čtyři roky a bral jsem svět kolem mě i kaluže na Bedřichovce v lese vážně. Svět se vážně má brát a v tomhle věku by každý měl mít svůj řád.

Každá kaluž stála za prozkoumání, každý odposlechnutý rozhovor byl novým poznáním uloženým v mozkové databázi, aby později, třeba ještě téhož dne večer v posteli, se stalo závažným tématem před spaním. Ó maminko! Ani jsi netušila, že tyhle procházky prašnou lesní ulicí, se staly zdrojem mé fantazie, hledáním a nalézáním odpovědí na mé otázky. Proč, proč většina z nás dětí nemohla vidět kaluž, aniž by se do ní nerozběhla? Proč dodnes nemám rád užovky a pletu si je se zmijí? Proč nevezmu do ruky ropuchu a nestrčím ruku do vody, když skrz vodu nevidím až na dno?

Přesto neznám lepší kulisu života mé planety. Mraky komárů, jejich pískot ustrašeného varování, bzukot vos, včel, much a všech polétavic, co jich pod stromy u nás žilo. Dech lesa plný vzdechů, sténání, praskotu a vrzání. Jako by to byla postel někde doma plná dospělých her.

Tou cestou plnou spadaného listí, vody, bláta a kamení jsem chodil často. Za ruku s maminkou, později i s mými dětmi. To už byla asfaltová, plná obalované živice, zprvu hladká jak dětská zadnička. Dnes jsou tu díry ve vozovce, kde v kaluži vody už neroste nic. Je pryč doba jepic, potápek a vodního hmyzu, který našel domov v kalužích a příkopech mé cesty.

Ach ty hloupá dětská představivosti! Svět špendlíkové hlavičky mi seděl na krku pod rádiovkou, neboť maminka trvala na tom, abych ji nosil a nefoukalo mi do uší… Nefoukalo. A dobré boty k tomu, neboť nohy v teple nosil tehdy každý, kdo nechtěl být nemocný. To jsem vskutku nechtěl a také nebyl, neboť jsem poslouchal rady své moudré maminky.

Však taky na ni často vzpomínám a beru zpátky vše, co jsem kdy potichu řek, aby neslyšela. Nebylo dne, kdy by mne hezky nepohladila, a kdyby to slyšela, moc by ji to mrzelo. Však jsem to taky řekl jenom z mladické nerozvážnosti. To vím jistě.