sobota 5. února 2011

Lhostejní, to vskutku nejste…

Se mnou je komunikace možná. O to víc, že mne potkáváte na dnes už dobře známé putovní výstavě starých pohlednic libereckého kraje. Výstava začala bohatýrsky, za účasti a pod patronací druhého muže ve státě, předsedy horní komory poslanecké sněmovny v Senátu, ve Valdštejnském paláci v Praze v roce 2008.
Od té doby si neodpočala. Krajský úřad (hejtmanství), musea, hrady, zámky, knihovny, divadla, kulturní střediska, kostely, obchodní střediska. Doprovázel jsem ji a měl čas si o ní (a nejen o ní) s vámi popovídat. Nejvíc jste mluvili o rozdílech. O tom, co bylo a už dnes není ve městech, v Liberci, Jablonci, České Lípě, Turnově, o rozhlednách, poutních místech, o krásných hospodách v ještě krásnějších našich horách. O řekách, potocích a rybnících, o cestách, zajímavých stavbách, o lidech, kteří tu zhruba před 100 lety žili.
Někdy, a řekl bych dost často, jsem slýchal vaše stesky na to, co čas odvál a co se nikdy už nevrátí. A potom, převážně hodně silná slova na vedení liberecké radnice, které v letech 1995 – 2010 během patnácti let udělalo z bohaté severočeské metropole zadluženého žebráka, který svá nejlukrativnější místa ve středu města nevýhodně prodal a nechal zastavět, často nevkusnou architekturou obchodních center, vyzdobit předraženými a velmi často nevhodnými sochami.
Liberečáci ani návštěvníci nemohou pochopit, jak to, že město má takové problémy a k tomu 2 miliardy dluhů. Město, kdysi nejbohatší… Po roce 1989 nemuselo vracet v restitucích skoro žádný majetek po Židech, Němcích a emigrantech, tak, jako to musela dělat jiná města v Čechách. Na to poukazovali návštěvníci mé výstavy starých pohlednic Liberce a okolí.
Na výstavě mě nejvíc, na rozdíl od předcházejícího, pobavil jeden místní občan, který se domníval, že jednám za realitku a staré pohlednice považoval za fotky objektů k prodeji.
Egon Wiener

Žádné komentáře: