U nás v obci na sever od Ještědu jsme osudová padesátá léta prožívali obdobně jako jinde. Nemohu posoudit, zda komunisté Lexa, Kurka, Vydra byli lepší či horší než ti ve Václavicích, Chotyni, Smržovce nebo v Brodě. Mládežníci hráli aktivně divadlo a chodili na brigády. Řada lidí z obce byla pravomocně odsouzena a seděla ve vězení. Místní sedláci a živnostníci čekali na jakou stranu se karta obrátí… Co mohutnělo, byl počet dětí v místní základní škole. Na obec, kam nyní chodí do školy dvacet žáků bylo tehdejších sto padesát dětí dost.
V té době přijel do obce kouzelník a provazochodec, aby zde předvedli své umění, zbytky starých časů. Kouzelník byl muž ve středních letech s brýlemi s černými obroučkami a v černém obleku, provazochodec byl mladíček se slaměným kloboukem a červenou šálou pod krkem. Přijeli ve stejný den, v krásném měsíci máji.
Provazochodec, po návštěvě kanceláře MNV, v očividně dobré náladě přikročil po obědě v Hostinci U Zeleného stromu ke stavbě atrakce. Ta, žel, postrádala ochranné prvky, které, jak se později ukázalo, fatálně ovlivnily samotnou seanci.
Muž v brýlích se rovněž rozhodl pro rychlý spád věcí. Navštívil ředitele místní školy a projednal s ním dvě vystoupení. Jedno pro žáky první až páté třídy v tělocvičně školy, za jednotné vstupné dvě koruny v rámci výuky, další vystoupení pro zaměstnance školy a členy SRPŠ od čtrnácti hodin.
Časné odpoledne patřilo provazochodci. Ten vylezl na stožár, pozvednutím slamáku pozdravil kolemjdoucí a vykročil. Žel už druhý poryv větru jeho generálku a dá se říci i jeho bytí ukončil jednou a provždy. Spadl dost nešťastně, hlavu si rozbil o obrubník. Z kapes mu vypadla, jak sám říkal „šrajtofle“ a z ní dva občanské průkazy. To vedlo k tomu, že tatraplán Státní bezpečnosti z Liberce byl u jeho mrtvoly dřív než pohřební služba.
Mrtvého odvezli do místní mlékárny, do domu, ve kterém už za války vlastnil Červený kříž prostory určené k ošetřování zraněných, což stav těla provazochodce už nevyžadoval, ale trval na tom místní zdravotník pan Matouš. Muži v kožených kabátech si ho pak stejně odvezli obratem do Liberce.
Mezitím eskamotér a kouzelník v jedné osobě předvedl dětem, jak se i za socialismu dají vydělat slušné peníze. Z přístroje poháněného klikou se stokoruny jen sypaly a to za obdivného zájmu dětí i přihlížejícího školního personálu. Tato demonstrace úsloví „lehce nabyl, lehce pozbyl“ byla v rozporu s oficiálním kurzem Strany a vlády, ale přihlížející na to nedbali. Peníze mají magickou přitažlivost. Nevím, jak se to přihodilo, ale už na druhé seanci, pár minut po smrti provazochodce, seděli v publiku eskamotéra i příslušníci Státní bezpečnosti. Kolik jim umělec strojkem namlel stokorun nevím, ale do Liberce odjížděli tatraplánem všichni. Ředitel školy to nakonec ustál, ale následně po léta obsluhoval s pokorou místní rozhlas, dělal do úmoru místní osvětu, učil a hrál s dětmi divadlo…
To je celý jeden příběh příměstské obce, jenž byl počat v jednom jediném dni, a který určil řadu osudů.
Žádné komentáře:
Okomentovat