sobota 30. dubna 2011

Desatero zdravého pití

Protialkoholická komise ONV zasedala pravidelně pod vedením primáře psychiatrického oddělení liberecké nemocnice pana doktora B. Vitíka pravidelně až do jeho smrti. Mě, mladého svazáka s mlíkem na bradě posadili vedle plukovníka Korola, náčelníka vojenské správy. Tahle komise měla representativní zastoupení: ONV, radnice, odbory, ženy, mládežníci, OÚNZ, Národní fronta, armáda, vysoká škola. To byla naše komise Boje proti alkoholismu.
Zasedali jsme přímo v epicentru dění, na psychiatrii v liberecké nemocnici tam, kde se pijani dobrovolně léčili a zbavovali démona nadměrné konzumace alkoholu. Nezapomenu na postavy sedící u dlouhého stolu, mající před sebou džbán, lavor, plechový hrnek a láhev s alkoholem. Postupně, po požití prášku – pili, zvraceli, dusili se a opět vše dokola. Stáli jsme od nich na metr, ale oni nás nevnímali.
Naše zasedání byla vždy velmi konstruktivní a podnětná. Schválili jsme panu primáři i text na papírové tácky pod půllitry piva, tzv. zásady zdravého pití. 10 zásad, každá jiná. Pan primář nedělal nic polovičatě. Naše zprávy byly vždy podrobeny kritice a nikdo by si nedovolil práci komise zlehčovat.
Z nekrologu zemřelého MUDr. B. Vitíka vyplývá, že patřil i k těm, kteří odbornou literaturu psychiatrie obohatili o řadu poznatků, které svědčily rovněž o velké erudici liberecké psychiatrie. Nakonec i dcera pana doktora, dělala čest liberecké psychiatrii na Sicílii, kde patřila k oporám místní psychiatrie. Mám za to, že lékař psychiatr a velký bojovník s alkoholem MUDr. B. Vitík patří mezi významné osobnosti našeho města, okresu i kraje, které po II. světové válce v Liberci žili a dělali čest svému oboru, svému městu – Liberci. Krajský odborník pro psychiatrii zemřel ve věku 58 let v listopadu roku 1972.

Liberecké museum

V Severočeském museu v Liberci mají co ukázat. O to víc překvapuje, že orchestriony a různé podobné hudební strojky jsme už za dva roky viděli asi třikrát nebo tak nějak. Když opomenu blamáž v roce 2010 s vystavenou diorámou leibstandartou SS Adolf Hitler (vystavenou bez komentáře) na výstavě modelů různých „bojišť světa“, pak se musím domnívat, že museu něco schází. V porovnání s museem v Turnově i v České Lípě, kde kritice naslouchají, mi liberecké vedení musea připadá jako spokojené samo se sebou.
V Turnově jsem byl na výstavě „Židé na Turnovsku“, která svým obsahem, množstvím dokumentů vysoce překračuje obdobné výstavy. Především jim neschází muzejní poslání. Co takhle po vzoru liberecké knihovny trochu změnit koncepci a z musea udělat živou organizaci se zaměřením na školy, na mládež. Vzbudit v ní hrdost na město, kraj, v němž žijí. Museum je ta pravá instituce, která by měla podporovat vznik „textilního musea“, když už tu nemáme textilní průmysl. Na pomoc vzniku textilního muzea prosadit otevření Střední průmyslové školy textilní zájemcům o historii textilu na severu Čech.
Měli jsme tu Henleinovu vilu na Husovce jako Museum fašistického barbarství, po jeho zrušení expozici v muzeu, kde byla zrušena pod záminkou, proč lidi děsit, když už je tolik let po válce. A tak dnes vystavujeme báječné válečné přeslazené diorámy s hrdlořezy z divize SS Adolfa Hitlera. Nedivme se potom, že Vratislavice si dají na ceduli města, že jsou rodiště nacisty a konstruktéra zbraní Wehrmachtu. Kde bylo museum, když Vratislavice pojmenovali město po člověku využívající práce koncentráčníků? Právě museum mělo dotyčné upozornit na to, že v dílnách pana Porsche umírali při otrocké práci na válečných zakázkách vězňové koncentračních táborů a váleční zajatci.
Proč například Severočeské museum nespolupracuje s museem v Sasku ve 20 km vzdálené Žitavě tak, jako liberecká Oblastní galerie? Propojení musea s galerií už tady kdysi bylo (do padesátých let) a je na zvážení, zda bychom se neměli k tomuto projektu vrátit tak, jako to úspěšně realizují v Žitavě.
Co bych viděl ze všeho nejraději? Vzpomínám na rok 1964, když probíhala v museu výstava s vtipem a vkusem pánů doktorů Nusky a Stehlíka. Pohled do života našich prarodičů, do jejich salónů, jídelen, kuchyní a koupelen, seriózní a vtipný pohled na umělecká řemesla, na průmysl z přelomu století. Na konec pseudohistorické období „ozdobnictví“ romantismu hledající krásu a účelnost v materiálu, v novém způsobu výroby a užitkové hodnoty. To byla secese. Nová hodnota, opomíjená součást i nová krása života. Tehdy milou, poučnou a přitažlivou výstavu vyřešil nadmíru úspěšně O. Novotný. I takové výstavy, na které se dlouho vzpomíná bývaly v našem Severočeském museu v Liberci...

Lojzík

Lojza ukradl v krámě pastelky. Přišla na to pokladní, koukaly mu z roztrhané kapsičky dole zpod ušmudlaného kabátku. Lojzík byl bit ještě u pokladny. Nevím, jestli proto, že kradl nebo proto, že se dal chytit…
Paní Farkošová má doma s Lojzíkem ještě další čtyři malé děti. Tatínkové neplatí, sedí. Čekají na amnestii, aby odjeli za prací do Chile nebo do Argentiny. Nemají to lehké. Do práce je téměř nikde nechtějí, a tak občas, když se nikdo nekouká, něco odcizí. Ne moc, většinou jen to, co potřebují. V podstatě Lojzík nijak nevybočil. Jinde takové pastelky dávají jako reklamní zboží. Žel tady v tom krámě se k tomu neměli.
Na co je Lojzíkova rodina pyšná, je to, že jsou počítačově gramotní. Ten počítač, co mají doma, rovněž není úplně legální, ale nikdo se po něm neshání. I stalo se, že na vlastní oči viděli, že svět se mění. Oteplování téhle planety je reálnou věcí, neboť i český president dokázal, co mnozí zpochybňovali. Všichni lidé jsou si blízcí a vytvářejí energii. A co je na nich nejsympatičtější? Že také, když se jim něco líbí nebo to potřebují, tak kradou. Na vlastní oči své, kameramana i ochranky, viděli, jak český president „čorkuje“. Hbitými prstíky a s blaženým úsměvem na tváři ukradl drahé péro. Zaklapl víčko na krabičce, pero si přendal docela hbitě z pravé do levé ruky, sotva si zpotil dlaně. Bože, tohle tak někdo vidět, že by udělal T. G. Masaryk, můj táta, pan Vlk, soused, se kterým sousedím na patře. Lojzíku, Lojzíku, jak vysoko jsi nastavil laťku, jak jsi to mohl rodičům udělat. Dneska to byly pastelky, zítra ukradneš flašku. T. G. Masaryk by se asi pomátl: „Nekrást, nekrást!!!“
Václav Klaus se ani neomluvil. Píše knihy: Rok první, druhý až osmý. Řeší vládní krizi. Pohrává si s Ústavou jako s myší. Přijde mu to jako špatný vtip. On nekrade, taková pera dává zdarma jiným… Lojzík je na tom stejně. V druhé kapsičce kabátku, v té zašité, měl ještě dva balíčky bonbónů pro sebe i pro ostatní. Také kradené. Na ty se nepřišlo. Z kluka šikovného něco bude, řekla jeho máma.
Českému presidentovi, celému národu se všichni smějí, on řeší prolhané politiky. Celý svět se dáví smíchy, Čechům to směšné nepřipadá. Spíš nám to připadá jako ona privatizace státního majetku – kupónová – jejímž otcem byl už tehdy „schopný ekonom“ pan ing. Václav Klaus. Tím začal a končí, zatím zlatým pérem odcizeným v Chile. Jen prázdná krabička po něm na stole zůstala. Kolik asi takových „suvenýrů“, které nezaplatil má tento chřadnoucí politik doma ve skříni? Ptá se Lojzík, jeho máma a spousta lidí, kteří to viděli na vlastní oči.

Z rodinné kroniky místních novin

Pan Voráček se probudil a první, co ho napadlo, bylo poděkovat v novinách místní nemocnici za péči věnovanou v době hospitalizace jeho milované manželce. Po dlouhém přemýšlení došel k závěru, že text musí splňovat jeho hlubokou úctu a nesmírný vděk za to, jak to všechno dopadlo. Přesvědčte se prosím, co vyšlo v denním tisku v následujících dnech. Cituji doslova: „Poděkování – děkuji kolektivu lékařů liberecké nemocnice pod vedením pana primáře MUDr. Řejhy. Za obětavé léčení mé manželky z Liberce. Podepsán manžel.“ Následovalo další poděkování. V novinách uveřejněno hned po prvním placeném poděkování: „Děkuji panu MUDr. Zdeňku Ostádalovi a zdravotní sestře Bieglové za obětavé léčení mé manželky XY z Liberce. Podepsán manžel…“
No aby poděkoval všem, musel poděkovat i dalším… Cituji z inzerátu, který byl otištěn přímo pod těmi předcházejícími: „Děkuji touto cestou všem zaměstnancům pohřební služby v Liberci za bezvadné a přímo vzorné vypravení pohřbu mé zesnulé manželky, za jeho taktní a ohleduplné projednávání. Pohřební služba převzala téměř veškerou tíhu starostí, doléhající v těchto těžkých chvílích jistě na každého.
Děkuji faráři církve XY za uklidňující proslov v české a (další) řeči a všemu ostatnímu personálu zúčastněnému jakýmkoliv způsobem při pohřbu. Současně děkuji všem účastníkům pohřbu, všem dárcům květin, zvláště N. P. XYZ, kteří se snažili poskytnout mi pomoc. Podepsán Vdovec XYZ.
A tak z jedné vody načisto to „XYZ“ sfoukl s denním tiskem, brilantně a obratně poděkoval všem zúčastněným i přihlížejícím… Hledal jsem dál. V dalších rubrikách. Na další pokračování této hořko-trpké informace. Na nic jiného už asi nedošlo. Ale i tak, co všechno se člověk z novin nedozví…

čtvrtek 21. dubna 2011

Zdeněk Burian

To, že nám odloudil spolužačku z gymnázia, Olinku Blechovou, to jsme Waldovi Matuškovi já i Pepa Kubištů dávno odpustili. A víte proč? Protože 8. února roku 1974 pro nás a všechny účastníky vernisáže výstavy Zdeňka Buriana v Severočeském museu od srdce zazpíval.
„Život v pravěku a stezka dobrodružství“. Tehdy, už dávno před třetí odpoledne, dnes už víc jak před 37 lety jsme my, účastníci vernisáže (a byly nás skoro čtyři stovky) netrpělivě očekávali její zahájení a Zdeňka Buriana osobně. Víte, ať vám je sedm, sedmnáct nebo jako mě tehdy 27 let, tak obrázky Buriana prostě musíte vidět a ukořistit malířův podpis.
V oněch letech Zdeněk Burian na vrcholu svých tvůrčích sil. Odevšad na vás jukala jeho zvířata. Víc se četlo, i když časopisů nebylo tolik jako dnes. Například „Pionýrská stezka“ pravidelně dávala své stránky k dispozici Zdeňku Burianovi. Tehdy se v libereckém museu otevíraly dvě mistrovy výstavy. Obě vycházely z celoživotního díla našeho nejproslulejšího československého malíře paleontologických rekonstrukcí a kreseb pro mládež.
První výstava, to byly originály obrazů, které autora proslavily na celém světě, a které známe z učebnic a publikací. Brněnské museum člověka zapůjčilo rekonstrukce vymřelých ptakoještěrů, mamutů, nosorožců i prapředků člověka, to samé zapůjčila i přírodovědecká fakulta Karlovy university.
Druhá výstava nazvaná „Stezka dobrodružství“ byla plně určena obdivovatelům jeho ilustrací. Byly tam nejkrásnější a nejznámější originály z jeho padesátileté tvorby. Obrazy dalekých krajin, indiánů, Eskymáků, desperádů, zloduchů… Tato část výstavy byla doplněna exponáty Náprstkova muzea v Praze - kopí, štíty, koňská sedla, kanoe, indiánské čelenky, lesní oděvy… No a co bylo vedle vší té krásy, mistr se nám podepsal do přinesených knížek. A tak tam stáli sedmiletí kluci vedle sedmadvacetiletých, až po sedmdesátníky, kteří si kupovali knížky s Burianem už za První republiky.
Díky tehdejšímu muzejnímu kolektivu, který byl schopen takovou akci zorganizovat, se na podobnou výstavu nezapomíná. Doufejme, že i současné vedení musea připraví akci podobného významu. Tehdejší vedení musea v roce 1974 nastavilo laťku hodně vysoko.

Vlastenectví

Jsou věci, které si nemohu ponechat jen pro sebe. Občas ve svých fejetonech poděkuji našim bývalým občanům, rodákům za příkladný vztah k domovu, za neohrožené češství a přihlášení se k hodnotám, které mladým už moc neříká.
Nedávno mi zavolala paní Bahníková, aby mi poděkovala za článek v novinách, který jsem věnoval jednomu z největších latinářů, které naše země měla, a který byl mým učitelem na libereckém gymnasiu. Snažím se vytvořit galerii libereckých spoluobčanů kteří v období po druhé světové válce dali základ nové generaci osobností města, kraje. Jsou to učitelé, herci, lékaři, novináři, vědci, úspěšní podnikatelé, politici, zakladatelé institucí, stavitelé a další. Nemá cenu tím obtěžovat rozhádané politiky současnosti, kteří mají jediný zájem: vydržet ve svých funkcích co nejdéle. Problémy současnosti a hříchy minulosti jsou nad rámec jejich chápání.
S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.
Posuňme se do současnosti. Paní Bahníková nabídla vzpomenutý kroj darovaný jí Hanou Benešovou libereckému museu. Neměli zájem a až po roce se ozvali, že by… Ale to už kroj opět žil, jak má. V Kanadě v Torontu si jej mladí oblékají a tancují v něm. Za mořem kroj ještě žije…

sobota 16. dubna 2011

Raději to prověřte

A tady začínají Vratislavice nad Nisou znakem města a doprovodným textem. Poutníče, zvolni svůj krok, nespěchej, v tomto městě se narodil automobilový konstruktér Ferdinand Porsche…
Nevím, zda se vratislavští zastupitelé neukvapili a doufám, že si předem s jistotou ověřili, že není pravda, co se povídá. Asi nebudu sám, kdo v poslední době a nyní stále častěji slýchá, že F. Porsche, narozený v tomto městě, nebyl jen konstruktérem lidového vozítka „brouka“ a závodních aut. Že byl přesvědčeným nacistou, členem zločinecké organizace NSDAP, členem SS, ředitelem továrny využívající práce válečných zajatců, vězňů koncentračních táborů, blízkým přítelem Adolfa Hitlera a Heinricha Himmlera, velitele gestapa. S oběma zrůdami se dával fotografovat, jak plánuje příští Německo. Velké Německo vystavěné na kostech otroků, Židů a Slovanů.
Pokud to všechno je pravda a pan Porsche byl nacista a nadevše mu bylo blaho německého národa, pak bychom měli z Vratislavic už druhého nacistického vůdce. Prvním by byl Konrád Henlein, rovněž narozený ve Vratislavicích, jehož stylizovanou podobu – hlavu s vidličkou v temeni, poskytuje volně k nahlédnutí milionová zastávka MHD u liberecké hlavní pošty.
Vratislavičtí zastupitelé by měli zareagovat na tyto podněty a měli by si nechat přešetřit činnost F. Porscheho, a co dělal v letech 1935 – 1945. To, že nebyl antifašista a že vyráběl špičkové zbraně pro Wehrmacht, víme. Zda v jeho továrních halách pracovali otroci z koncentračních táborů a jejich velitel byl členem SNDAP, případně SS, by někdo měl vyvrátit.
Ani mě se nechce věřit, že uznávaný konstruktér a vratislavský rodák by měl podíl na smrti nevinných lidí, ale to si mohu s vratislavickými zastupiteli jen přát. Bylo by vhodné, aby vratislavští zastupitelé zveřejnili co nejdříve podklady, které ospravedlňují jejich rozhodnutí.

Motýlka už na pasece nechytíš

„Šmeterlink“, hezky po německu, motýlek po česku, má přinejmenším dva významy. První, to je takový přírodní, živý drahokam, který lítá z kytky na kytku, druhý je součástí oblečení do společnosti, něco jako vázanka na krku muže. Motýlek. K té součásti mužského oblečení mě váže příhoda z blízkého obchodního domu v Görlitz. S otcem, který měl ještě předválečné německé školy, jsem kupoval mého prvního motýlka, šmeterlinka – jak zní překlad slova motýlek. Prodavačka nás sice zdvořile obsloužila, ale otci řekla: „Ač mluvíte perfektně německy, ihned se pozná, že nejste Němec. Naši zdejší zákazníci kupující motýlka chtějí motýlka, ale vysloví, že chtějí mouchu…“
Já vás ale nechci zvát do příhraničních německých řetězců obchodních center, ale na zcela unikátní výstavu živého zvěrstva, nebývale krásnou a originální výstavu živých exotických motýlků, sklípkanů, želv, varanů, ryb, opiček a žab a to tak blízko za našimi hranicemi s Německem, že to ani blíž už nejde. Pokud v Žitavě, po půl hodině klidné jízdy autem z Liberce vystoupíte u nádraží, přesedněte na úzkorozchodný vláček směr lázně Oybin. V půli cesty se souprava rozdělí a vy máte před sebou dojezd do dalších lázní – Jonsdorf. To vše úžasnou krajinou žitavských hor a parní soupravou jedné z nejkrásnějších úzkorozchodných tratí bývalé NDR.
Zde, v Jonsdorfu, opravdu jen pár minut od hranic s ČR, máte možnost vidět motýlí farmu, která stojí za zhlédnutí, a kterou jsem nikde jinde zatím neviděl. Motýlci od těch malých až po ty velké vám sedají do vlasů, na brýle, na ruce. Všude kolem vás je jak v parních lázních a k tomu se ozývá tajemné volání nikoli malých opiček, ale… - ne, nějaké tajemství si musíte odhalit sami. Prostě dokonalá iluze jihoamerického pralesa. Výlet ocení především děti, expozici si prohlídnete do třiceti minut a neunaví. Přeji vám příjemnou zábavu.

Zahradní slavnost

Kolik mi bylo? 17 let a jako řada mých spolužáků z liberecké dvanáctiletky jsem seděl v přeplněném sále PKO v Liberci. Byl čtvrtek a psal se rok 1964. Šest stovek se nás sešlo na představení pražského divadla Na Zábradlí a sledovali jsme, poprvé mimo Prahu, divadlo absurdity, hru Václava Havla Zahradní slavnost v režii toho nejlepšího Otomara Krejčího.
Považte už jenom to, že autorem hry byl synovec odsouzeného „kolaboranta“ s nacismem a syn kapitalisty, majitele prvorepublikových filmových ateliérů Barandov. Šedesátá léta dala šanci i dětem „nepřátel“ režimu. A samotná hra? Jak se dalo očekávat, úspěch byl obrovský, i když šlo o satiru na socialistický režim. Prožívali jsme tehdy vůbec úchvatné chvíle: večer od půl desáté „Hlas Ameriky“, po celý den Svobodná Evropa. My mladí jsme nádavkem poslouchali rádio „Laxemberk“ samý rokenrol a angličtinu, které jsme díky výslovnosti vůbec nerozuměli.
Nyní jsme seděli v sále PKO na hrozných židlích, řada na řadě s jednou úzkou uličkou uprostřed. Jedno představení… Všichni jsme se shodli: viděli jsme něco úžasného, něco, co tu nikdy předtím nebylo. Hrozné bylo pouze to, že už od poloviny sálu byly vidět sotva hlavy herců a slyšeli jsme jen, co kdo pochytil. (Ta hrozná akustika sálu PKO…)
Hodně se dá přičíst tomu, že se asi nepočítalo s takových zájmem o lístky a přitom šlo o naprosto revoluční čin v té době: uvedení hry tzv. třídního nepřítele. Deset let předtím by z toho byl politický proces a deset let na Mírově. Prostě a jednoduše už ťukalo na dveře „Pražské jaro“ a „Zahradní slavnost“ Václava Havla byla jednou z prvních vlaštovek, která si stavěla hnízdo pod střechou liberecké radnice…

Stalo se v Doubí

Jak moc jinak a lépe se žije dnes, než lidem před 115 lety třeba v Doubí u Liberce. Jak mladí vědí z vyprávění, Liberec a celé jeho okolí bylo plné textilních továren. Lidé si práce vážili a právě proto svou účastí na manifestaci (průvodu) 1. máje dokazovali, že jsou jednotni. Manifestace probíhaly v Liberci a dělníci z obcí kolem Liberce jako např. z Pavlovic, Ruprechtic, Rochlic, Doubí na ni posílali své delegace do průvodu s vědomím, že mohou být propuštěni z práce. To se opravdu v roce 1896 stalo ve Vesci u firmy Lederer a Wolf , za socialismu závod 16 národní podnik Kolora Semily, blahé paměti.
120 dělníků bylo za účast na 1. Máji vyhozeno z práce. Téměř všichni. Celá fabrika se bránila tím, že vstoupila do stávky. Majitelé si najali stávkokaze a ti se dostali do sporu s hlídkujícími dělníky v okolí továrny. Vedení fabriky si zavolalo na pomoc četníky, kteří 21. května 1886 nedaleko školy v Doubí do zástupu dělníků dali střílet. Tři zranění byli do nemocnice odvezeni už mrtví a skončil tak i jeden dvanáctiletý chlapec, který cestou vykrvácel z průstřelu lýtka.
Celý krvavý incident vyvolal v Rakousku-Uhersku mimořádnou odezvu i proto, že velitel četnického oddílu byl za tento zákrok vyznamenán. Do Liberce přijel sociálnědemokratický poslanec dr. Viktor Adler, který sice plameně řečnil, ale žel zastřeleným dělníkům život a propuštěným práci, nevrátil.
Bývalý režim tohoto státu jim postavil v roce 1971 pomníček u školy v Doubí. Jak moc se naše generace vzdálila myšlení těch, co žili na počátku minulého století. Budeme umět i my hájit své zájmy, budeme umět jít a riskovat třeba i své životy? My staří jsme zpohodlněli a mladí se zdají být většinou jak z jiné planety. Nechápou nás, natož ty před 115 lety, a mají nás za blázny. Věří v demokracii, v multikulturu a občanské svobody. Jak jinak. Mají všechno. Jsou studovaní, mají svá povolání, ale i své hypotéky, své babičky a dědečky k multifunkčnímu použití.

pátek 15. dubna 2011

Čtenářům blogu

Vážení čtenáři,
upozorňuji Vás na trvající možnost objednat si knižní vydání vybraných fejetonů zveřejňovaných na tomto blogu, doplněných reprodukcemi starých pohlednic Liberce a Libereckého kraje.

V současnosti je dostupný titul EGONOVY POHLEDY A POHLEDNICE 2.
Titul EGONOVY POHLEDY A POHLEDNICE 1, je v současnosti vyprodán, ale i podle Vašeho zájmu je možný dostisk (předpokládaný termín - konec léta 2011).
Kniha fejetonů EGONOVY POHLEDY A POHLEDNICE 3 bude k dispozici rovněž koncem léta 2011.
Výše jmenované publikace jsou a budou dostupné v jednotné ceně 100,- (+ poštovné dobírkou) nebo osobní odběr u autora v Liberci.

Několik posledních kusů knihy RUB A LÍC MÝCH POHLEDNIC, ilustrované Petrem Urbanem, je k dispozici na objednávku nebo osobním odběrem v ceně 200,-Kč (+ poštovné dobírkou).
Tel.: 603 598 334
Mail: egon.wiener@gmail.com

pondělí 11. dubna 2011

Kdy už to skončí? Aneb Liberec po našem…

Je to k nevíře, ale tržnice v Liberci je a zároveň není. Je, protože je tam, kde byla v loni stejně, jako předloni, a není, protože liberecká radnice řeší jiné a smradlavější priority. Ještě, že jsme od radnice nechtěli veřejné záchodky! Nebo chtěli?! No, ono je to stejně fuk! Bývalé vedení rozfofrovalo na co dosáhlo a nové vedení, tak trochu jakobínsky, požírá samo sebe. Takže těžko můžeme očekávat něco smysluplného. To prostě nejde.
Dokud budou na radnici zrcadla, neuslyšíme než: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v Liberci nejinteligentnější, nejschopnější, nejpovolanější…“ Těžko po takové squadře chtít zeleninu, cibuli, brambory a křen. To byste se dotkli úřadu! Je jich tam jako nastláno, ale najít prostor, kam by lidé chodili rádi pro zeleninu, to je nad rámec sil komunálního politika.
Ale co, ještě, že nežijeme v Japonsku nebo v Praze. Tam všude si nadělali do bot, jenom my jsme si zvolili, že líp jsme nemohli. Kdyby tu tak s námi žil Alois Jirásek! Mohl tu svou trilogii Proti všem pořádně rozšířit o další díly.
Takže, milá paní Štáfová ze stávající liberecké tržnice naproti kinu Lípa, nemůžu vám odpovědět, jak to letos s tou tržnicí bude. (Nepleťme si tržnici s farmářskými trhy). Jak vidíte, na liberecké radnici se pracuje, až se jim od krumpáčů potí plešky. Občas sice někdo pod okny zakřičí. Běžte taky, budete si připadat o dost mladší, jako v roce 1989. Ale jinak to k ničemu není, jak nám prozradil postavou nejvyšší radní.
Na zeleninu, milí liberečané, zapomeňte. Zapomeňte na zeleninu do polívky, na sazeničky kedluben, na ředkvičky, salát i cibuli. Na radnici se řeší mnohem důležitější věci. Tam jsou už o krok dál. Každý člověk totiž, po dobrém jídle musí jít tam, kam i císař pán chodívá pěšky. Přesně tam...

neděle 10. dubna 2011

Dokumenty

Dnešní generace liberečáků už ani neví, co pro jejich předky znamenaly Liberecké české spolky a hlavně ten nejstarší „Česká beseda“. V roce 1963 se v Andělské hoře našel při opravě domu za trámem svitek listin. Nás, kluky z okolí z Machnína, Chrastavy, Bílého Kostela a Chotyně takové nálezy inspirovaly k hledání něčeho podobného v nejbližším okolí. A také jsme nalézali. Vždyť i v našem domě v Machníně jsem díky této inspiraci našel v navoskovaném papíře listiny k domu, papíry, které si původní majitelé nevzali s sebou do Německa.
Zpět k papírům nalezeným v Andělské hoře. Byla to bomba… Originál pamětní listiny nejstaršího českého spolku v Liberci – České besedy. Tato listina byla původně vložena v roce 1904 do základního kamene budovy hotelu Česká beseda Na rybníčku v Liberci. Za Německé okupace budova sloužila nacistické mládeži a byly zde prováděny různé stavební práce. Je docela možné, že někdo ze stavebních dělníků byl Čech nebo antifašista, listiny našel a ukryl v Andělské hoře a tím je doslova zachránil před zničením.
Listina, onen vzácný dokument, obsahuje šest listů formátu A4 a je úplným seznamem všech činovníků, kteří stáli v čele České besedy v roce 1904. Na třech stranách jsou popsány dějiny Liberce a spolková činnost našich předků. Vzácná listina byla předána do trvalé úschovy okresního archivu v Liberci. Její faksimile byla zaslána hned následujícího roku všem členům České besedy s výzvou platnou tehdy, před padesáti lety stejně jako dnes: Nevyhazujte nic. Vzácné listinné památky se mohou najít i dnes.
Náš vztah k dějinám, k životu předchozích generací není jen umět zazpívat státní hymnu, když vyhrajeme zápas v hokeji.

Domovní znamení

Pokaždé, když jdu Nerudovou ulicí vstříc Pražskému Hradu, uvědomuji si se zármutkem, jak málo u nás doma máme nade dveřmi domovní znamení. Sem tam datum pískovcových zárubní, křížek, náboženský symbol, ale znamení jako „U dvou sluncí“, to tam prostě není. Nám musí stačit tzv. urbář libereckého panství. Ten první obsahuje soupis domů z roku 1560, kde je zapsáno prvních 6 domů na náměstí směrem k vyústění do Moskevské ulice. Tam stojí základ jednoho z pozoruhodných domů v Liberci, tzv. Hlasivcův dům.
Stojí, tak jako vše kolem, na základech prvních staveb, které byly dřevěné, patrové, obrácené do náměstí štíty z hrázděného zdiva s nezbytným loubím. To pokračovalo i v přízemí domů dolů do Moskevské a do Pražské ulice. Vždyť ono se dříve, tak před 150 lety, Pražské říkávalo Dlouhé loubí. Postupně, koncem 18. a začátkem 19. století, se právě tyhle liberecké domy přestavovaly na zděné, měnila se výška. Ten dům, co stojí za řeč je nápaditý, krásný, originální. Jde o nárožní dům situovaný zčásti do Moskevské ulice, postavený ve stylu novogotickém, odlišující se od ostatních. Je znám i podle jména jednoho z majitelů Hlasivce.
Lékárna to byla vždy aspoň z poloviny. Záležitost homeopatiky, bylinek, čar a kouzel. Však ji také provozovali mnozí z rodiny zázračného doktora Jizerských hor šumburského ranhojiče Jana Josefa Kittla. Zázračný doktor a jeho potomci věřili víc než na zázračný plášť a zázračné bylinky, na léčbu penězi a nemovitostmi. Takže si v prostoru, o kterém je řeč, přestavěli dům na krásný novogotický, pochopitelně s loubím a sem přemístili první libereckou lékárnu.
Dceru Ignáce Kittla, Johanku, si vzal za manželku pomocný lékárník a zaměstnanec firmy Filip Hlasivec z Příbrami, který jak to tak chodívá, nakonec podědil všechno. Dal i jméno vyženěnému domu. Tihle Hlasivci od Příbrami nebyli žádná béčka. Dobře si v Praze vedl syn Filipa, pozdější profesor a dvorní rada dr. Hlasivec, doktor chemie, průkopník v oboru chemie rostlin.
„Hlasivcův dům“ se do dnešních časů moc nezměnil. Ztratil sice podloubí, barokní štít se změnil na novogotický a lékárna už v něm také není. Zato, co já pamatuji, tak se tam prodávaly ještě v šedesátých letech silonky a podprsenky a dámské noční košile a později se tam lidé chodili fotit na občanky.
Hlasivcův dům ani nepotřebuje domovní znamení, pozná jej určitě každý, kdo jde od radnice směrem dolů Moskevskou. Nezabloudíš…

Ještěd

My si to už nepamatujeme, ale před 167 lety se lidé pod Ještědem nemohli srovnat s rostoucí produktivitou textilních strojů a mysleli si, že průmyslová revoluce přišla proto, aby jim ubírala z toho mála, co v továrnách vydělali. I neobešlo se to bez potyček, kterým měla zabránit vojenská posádka dosazená do Liberce.
Aby vojáci nezlenivěli, bylo jim dopřáno nevšední cvičení ducha i těla – útokem na vrcholek Ještědu. A aby se to obešlo bez průvodních ztrát na výzbroji a výstroji, případně na očumujících obyvatelích, kteří cvičící vojáky doprovázeli až na vrchol, tak jim tam manželé Kaslerovi, jak praví liberecká kronika, prodávali co? No přeci housky a uzenky, o pivu nemluvě.
Tím byl dán základní kámen pro využití hory měřící různě od 1000 do 1012 metrů, zvané od nepaměti Ještěd – Ješken. A protože žádná další krveprolití, kromě popraskaných puchýřů na chodidlech vojáků nejsou známá, berme tento vojenský výstup na Ještěd v roce 1844 jako začátek organizované turistiky v Libereckém kraji, jako hotovou a neměnnou věc.
Další rodina, podobná té z roku 1844, rodina Kroscheová objednala v roce 1889 věc dosud v okolí nevídanou a revoluční – pohlednice. Začali je, po vzoru rodiny ze Sněžky, prodávat vedle buřtů s cibulí jednotlivcům i kolektivům dorazivších na vrchol Ještědu. Za zmínku stojí, že tyhle tehdejší pohlednice byly vším jiným než tím, za co se vydávaly. Mám je ve sbírce a patří k těm, na kterých nevidíte téměř nic.
Tohle vše předcházelo organizované turistice a dalo základ spolkům, které dosáhly postupně svého. Na Ještědu vyrůstalo vždy něco většího a vyššího než to, co se nově budovalo. Od nízkého přístřešku po vysokohorský hotel, kamenný hrad z let 1905 – 6. Ale to už bylo o turistice z hodně automatického pásu, na kterou jedna podnikavá rodina nestačila. Hotel nestačil rostoucí poptávce po moderních službách, byl stále za chodu opravován, až 31. ledna roku 1963 vyhořel do základů. Jako by to bylo málo, po roce, 11. prosince 1964 vyhořela i tzv. Rohanova chata, kde spali dělníci pracující na odklízení trosek horského hotelu Ještěd.
25. ledna 1965 se začalo s hloubením základů pro stavbu nového hotelu podle návrhu Karla Hubáčka, budovy v podobě rotačního hyperboloidu. Fanfáry lesních rohů 30. června roku 1966 oznámily položení základního kamene nového hotelu na Ještědu. A protože k Ještědu patří jak buřty, tak staré pohlednice i samotní turisté, neobešlo se položení základního kamene bez pěveckého sboru „Ještěd“, který pod vedením doc. Pazdery novému Ještědu do základů zazpíval.

Liberecká vlajka

Pozor! K vlajce hleď! A vlajka ať stoupá, byť je to jen městská, liberecká. Ale znáte sami, jak je to v Čechách se symboly. Je státní svátek a většina dotázaných neví: hymna, státní vlajka, státní znak, městský znak. Češi na hrdost až zas tolik nedají. Jó to Poláci, Rusové, Němci, ti se chytají za srdce a zpívají, mávají. U nás ještě tak presidenti a emigranti.
A jsme zpátky u vlajky města. Rád bych ji viděl na autě pana primátora, tam kde má být. A pokud jede do Žitavy a zapomene, tak prémie dolů… Na vyvěšení vlajky se v Liberci dbalo. U nás doma před padesáti lety také. Potom se něco stalo. Vyvěšování vlajek bylo nařízeno povinně a to se lidem nelíbilo.
V Liberci se liberečáci chovali k vlajce úplně jinak, za První republiky i krátce po roce 1945. Byla celá modrá a někdy nesla ve svém středu liberecký městský znak. Občané Liberce jí zdobili své domy nejen v době předválečných, ale i při státních svátcích a při příjezdu významných osobností do města.
Městské vlajky mají v Liberci tradici. V roce 1906 zavítal do města na výstavu Němců v Čechách císař František Josef I. Vlajky vlály a všechny noviny o tom psaly, jaká to byla krása – vedle rakouské černo-žluté. K tomu místní Češi vyvěsili vlajky v našich národních barvách, bílá a červená. A tak si vítr pohrával s třemi vlajkami najednou a radnici to určitě tolik nevadilo. Pokud se našel někdo, komu to přišlo příliš, řekl si, že alespoň bude Liberec barevnější a hezčí. Což byla svatá pravda. Tohle se staré partě na radnici nedá fakt upřít. Ti kluci za Rakouska věděli o marketingu víc, než my všichni dohromady. A možná, že o tom to všechno bylo. Vydělávalo město, zadavatel staveb, a ne stavební firmy jako dnes. I to je odpověď na otázku, proč tehdy město rostlo do krásy. Míň do vlastní kapsy, víc pro lidi v parcích a na chodnících.
Jsem zvědav, jestli primátora někdy uvidím v autě s vlaječkou města nad levým blatníkem nablýskané škodovky. To mu i zamávám a popřeju šťastné cesty…

Zauhlovači

V polovině 60. let minulého století, tedy zhruba před padesáti lety, tahle profese rozhodovala o tom, jak pošlape andělskohorská elektrárna…
Dnes profese zanikla (v našem kraji určitě) a s ní i uhelná elektrárna v Andělské hoře, Chrastavě. Torzo elektrárny pod prastarým husitským hradem Hamrštejn je reliktem minulého století uprostřed lesů, vod a strání. Je-li ve světě Mrtvé moře, pak na mě celý rozlehlý areál zrušené elektrárny dělá dojem Mrtvého města.
Jako dítě jsem ji viděl v plném provozu, žilo i okolní „městečko“ zaměstnaneckých domů, z vlečky do útrob elektrárny proudily bez ustání vagóny nekvalitního uhlí. Pět set až sedm set vagónů měsíčně. Ty musel někdo vyložit - zauhlovači. Neumíme si dnes, po padesáti letech, představit dřinu těchto mužů. Přesto jistě ještě žijí mezi námi. Může jim být sedmdesát, osmdesát let. Chtěl bych je slyšet vyprávět, protože dobový tisk o nich téměř mlčí. Ví se, že mechanizace vykládky vagónu byla zcela primitivní. Vedle jednoduché mechanické lopaty, krumpáč a lopata. Ostatní záleželo na šikovnosti zauhlovačů.
Stálý tlak na zajištění včasné vykládky měl přimět tvrdě pracující dělníky k ještě „lepším“ výkonům. V tisku se objevila Komořansko – Třebušicko výzva a tak i zauhlovači a posunovači z elektrárny Andělská hora a zaměstnanci ČSD Chrastava přijali socialistický závazek: „Zaměstnanci elektrárny vyloží všechny vozy přistavené v neděli k vykládce, vozy přistavené na noční směnu budou vyloženy beze zbytku. Zkrátíme průměrný pobyt vozů na vlečce. Po přistavení vozů započneme ihned s vykládkou vozů, které vyložíme na počkání…“
Takové časy plnění nemají v popisu práce ani piloti střežící státní hranice. A přitom se závazek plnil. Sebedůvěra a pocit odpovědnosti zvítězil nad beznadějí a lhostejností. Uhlí dovážené do elektrárny bylo to nejhorší, co existovalo: mokré, jindy zapařené na hranici vznětlivosti nebo zmrzlé na kost, velké kusy plné hlíny… Přesto došlo k pozdržení pouze jednoho vozu a na zdrženém firma zaplatila za první čtyři měsíce r. 1964 pouze 42 korun. To by se neobešlo bez mimořádného pracovního nasazení zauhlovačů elektrárny Andělská hora.
I takoví byli naši otcové a dědové. Pracovití a obětaví. To oni postavili a udrželi ekonomiku naší země po válce na nohy a v nelehkých dobách dosahovali pracovních výkonů, před kterými by generace následovníků měla smeknout. Dnešní společnost po zásluze nedoceňuje generaci lidí, kteří tuto zemi vybudovali. Předali ji do rukou těch, kteří si práce svých otců a dědů příliš neváží. Poděkování si zaslouží i andělohorští zauhlovači…

středa 6. dubna 2011

Smrk je prapodivná hora

Neznám široko daleko takovou divnou nejvyšší horu. A k tomu ještě je to ta naše, domácí, nejvyšší v Jizerských horách. Lázeňští hosté dole v Libverdě se opakovaně ptávají: „Nepletete se? Vždyť to ani hora není! A nejvyšší? Nestřílejí si z nás místní?“
Jakáž pomoc. Je tomu tak. Z Libverdy čistá náhorní rovina. Taková domácí, jen tak pro zahřátí, žádné vrcholové nebezpečí, to je náš Smrk. Sám je z ruly, to ostatní ze žuly. Však se mu dlouho kdejaká úřednická štěnice snažila tu čest nejvyššího vrcholu uzmout a zpochybnit. Na úkor Smrku povyšovali „Jizeru“. Nu, vždyť rozdíl je jen pár decimetrů, řekněme metrů. Nakonec to však „Smrk“ suverénně vyhrál. Naměřili mu konečných 1122 m a „Jizeru“ o metr zkrátili.
Tahle hora nehora, kopec, či náhorní plošina byla důležitým mezníkem království a tří panství. Téměř stejně byl na tom i blízký Ještěd. Smrk je v krajině půlnoční, v záhvozdí, daleko od Prahy, kdo by co na něm hledal za štěstí. No a vidíte! Až z Itálie přicházeli Vlaši z Apenin a hledali do úmoru kostí na jeho svazích pokrytých v 16. století pralesy. V násypech dravých potůčků vybírali po deštích třpytivé kameny, drahokamy a aby jim místní nekonkurovali, strašili je hrůzostrašnými pověstmi. Dlouho, dlouho po Taliánech, nebo chcete-li Vlaších, na Smrk nikdo nevystoupil. Ještě snad možná z té slezské strany.
V roce 1892 již na jeho vrcholu stála první chata s rozhlednou a turistický ruch se začal rozvíjet. Smrk nijak nezaostával za jinými velikány, jako Sněžka, Ještěd a další. Důkazem jsou existující nádherné litografické pohlednice z tohoto období. Vždycky, když takové vidím, říkám si: Krásná to byla doba, škoda, škoda, že tehdy ještě nebyl vynalezen penicilin.
Dlouho ta původní krása s patinou stáří v drsném počasí neobstála, co hoří, shořelo v roce 1945. Vichřice vyhrála nad kamennou vyhlídkou a po dlouhá, dlouhá léta tu nebylo nic. Z divné, ploché hory foukaly větry nepřející podnikání. Lidé tu horu prý nikdy moc nemilovali. Snad že kolem ty zubaté kopce jim přinášely víc. Kamení, dřevo, drahokamy, vodu, klid. Zvěř, která lákala pytláky, kameny, co hledali místní hledači rudy.
Smrk dnes stojí v celé své rozlehlé kráse s novou rozhlednou. Stovky pacientů, turistů i místních se drápou vzhůru na českou stolovou horu, aby se ubezpečili, že všechno je na svém místě a nic neschází. Je na místě připomenout uhličité prameny léčivé vody této oblasti od Libverdy přes Smrk po Nové město pod touto horou. Nové Město, založené s takzvanou šachovou pravidelností ulic protínajících se v pravém úhlu, což se zas tak moc nevidí. A pod prapodivnou horou.

Není peklo jako peklo

Řekne se archiv a každý si hned myslí, že je to něco hluboko v suterénu s malými zaslepenými okénky, plné starých pánů zavřených se starými papíry, daleko od lidí…
Pro mě, jako kluka, se zdál být liberecký archiv tím, kde chtěl snad i bydlet tak, jako můj velký vzor, archivář Vladimír Ruda. Liberecký archiv byl tenkrát ještě v Moskevské ulici. I po padesáti letech si pamatuji obrázky na chodbách i na schodišti. Archiv byl pro mě egyptskou pyramidou a její šéf něco jako egyptský faraón. Takovou moc měl v mých dětských očích archiv a ono to vše přitom bylo o člověku, který mne s archivem seznamoval..
Liberecké dějiny mi, v kontextu s tím, co se dělo ve světě, zprostředkovával člověk, který mě naučil dějinám naslouchat, číst si v nich, přednášet o nich a nakonec o nich i psát. Na začátku jsme chodili přednášet společně na besedy a proto dnes vím, že nikdy nedosáhnu toho, co můj velký vzor, archivář Vladimír Ruda. Nebyl jsem sám, kdo obdivoval jeho píli, znalosti a schopnosti.
Byl to také on, kdo mě poslal do Pekla. Ne do toho u Vratislavic, ale do Pekla za Hejnicemi, za spisovatelem Václavem Kaplickým, autorem historických románů odehrávajících se i v našem kraji. Václav Kaplický si vážil pana archiváře Rudy tolik, že mu posílal vždy třetí opis své nové knihy, aby mu pomohl opravit chyby a zpřesnit detaily. Autor knih „Železné koruny“, Kladiva na Čarodějnice“, „Rekrutů“, „Čtveráků“ si našel v Pekle pěkné prostředí, kde trávil s manželkou celé jaro, léto, podzim, až do září, kdy konečně v okolních lesích začaly růst pořádně houby. Zamiloval si Jizerky i kraj na sever od Ještědu a dovedl o nich překrásně vyprávět a já měl to štěstí, patřit k těm, kteří jej rok co rok v Pekle mohli navštěvovat.
Měl jsem štěstí na velké učitele. Později jsem pochopil, že oběma, jak Vladimíru Rudovi, tak Václavu Kaplickému, šlo víc než o historický rámec, statickou kostru příběhu, ale o skutečný příběh lidí, možný a srovnatelný s přítomností. Vždyť jen samotné studium archiválií a „místa činu“ zabralo Václavu Kaplickému vždy víc jak dvě třetiny z času na psaní, kterou věnoval „terénu“. Samotné psaní představovalo pak „jen“ třetinu času celku.
Díky naslouchání a obdivu k takovým osobnostem můžeme všichni občas něčím přispět k poznání dějin našeho města, okresu i kraje.

To nejlepší u nás doma

A není toho málo, čím se můžeme pochlubit. Kvalitní zboží a přirozená krása odvedené práce je nejlepším vysvědčením generací, které tu žily před námi. Jestliže chci hovořit o tradici výroby na Liberecku a Jablonecku, pak mám na mysli textilní, bižuterní a sklářskou výrobu, která se právě zde vyvinula z někdejšího vesnického plátenictví a sklářství v jizerskohorských hutích a sídlištích. Tento dominující způsob výživy prošel složitým procesem od rukodělné výroby přes manufakturu až k náročné průmyslné výrobě dosahující svého vrcholu koncem 20. století.
Na počátku onoho vzepětí tvůrčích sil našeho kraje stály překvapivě ne zcela přívětivé přírodní podmínky – rychlá voda, dřevo, krátká léta, nedostatečné podmínky pro tradiční zemědělskou obživu na chudé horské a podhorské půdě. A právě správné pochopení daného stavu, ekonomické podmínky, vstup kapitálu a technický pokrok při využití potenciálu zdejších lidí vedly k obdivovanému úspěchu zdejší ekonomiky.
Od samého počátku rozvoje těchto odvětví v našem kraji pracovaly v textilní a sklářské výrobě tisíce pracovníků. Tak tomu bylo až do konce 20. století. V textilní výrobě pracovalo v obou okresech 15 tisíc pracovníků, v bižuterii 17,5 tisíc osob. To bylo 52 % z počtu všech pracujících v ústředně řízeném průmyslu v liberecko-Jablonecké průmyslové aglomeraci. Tomu odpovídala i péče o zaměstnance, jejich stálé proškolování, vysoký stupeň náročnosti učňovského školství zaměřený na praktickou výuku a uplatnění ve výrobě, středoškolská a vysokoškolská výuka podpořená granty a stipendiem podniků, které sledovaly studijní výsledky jednotlivých studentů po celou dobu jejich pobytu na škole.
Dále přispěly k vynikajícím výsledkům oboru textil-sklo „podniky zahraničního obchodu“, které koordinovaly zabezpečený odbyt vyrobeného zboží. U nás k tomu přispěla i stálá expozice skla v Libereckém zámku podniku Skloexport. K propagaci výroby textilu sloužily desítky let Liberecké výstavní trhy, kdy např. za jeden výstavní den výstavu a město navštívilo i 40.000 návštěvníků. Tolik turistů nezavítá dnes do Liberce a Jablonce za celý rok…
Máme tradici textilní výroby, která si zasluhuje skutečného uznání. To by bylo nejlépe přiznáno tím, kdybychom např. v krajském městě Libereckého kraje měli moderní textilní museum, museum nové generace. Žádné statické musejní exponáty, ale stroje v pohybu. K tomu účelu by vyhovovala budova a přilehlé školní dílny Střední průmyslové školy v Liberci, o jejíž další existenci se vedou spory a řešení se nabízí samo. Škola by zůstala zachována a o sobotách, nedělích a prázdninách by sloužila i jako museum, samozřejmě vhodně doinstalována potřebnými exponáty z přebohaté historie textilního strojírenství na severu Čech…